To ukazuje se zvláště při kapitolách:
dozor nad školami a školská správa. V
letošním rozpočtu školském nacházíme
zařazeno 15,468.729 Kč na ústřední
správu. To jest částka, kterou je vydržován
šik úředníků. Počet Němců
v tomto šiku není však větší
než můžeme ukázati na prstech rukou. Dozor
nad školami činí náklad 16,949.395 Kč.
Jak veliký je zde německý podíl? Pohybuje
se ve spravedlivém poměru nebo není tomu
tak, jak jsme to tak častokráte ukázali,
když otevřeme jen listy zprávy rozpočtového
výboru ke kapitole školství, že zde rovněž
schází.
A tak bojujeme po léta o právo a spravedlnost. Malá
náprava nestačí, abychom byli spokojeni.
Musí to býti plné právo.
Avšak, pánové, i kdyby tomu tak bylo, že
byste na nás pamatovali nejspravedlivějším
způsobem, nemohlo by nás to těšiti,
pokud to děláte vy. V první řadě
jest naším požadavkem, abychom si směli
o své kultuře rozhodovati sami. Dnes jsme obsluhováni
a spravováni úředníky cizího
národa. Obojí je však po stránce ethicko-kulturní
neudržitelné: Cizí národností
býti obsluhován a spravován ve věcech
kulturních, nebo jako úředník cizí
národnosti kulturně sloužiti a ji spravovati.
Je nutno tedy nalézti cestu, jež obojímu zabrání.
Jako cesta přichází v úvahu rozdělení
státního aparátu správního
pro kulturní věci podle národností.
Druhá cesta vede přes právní přenesení
státních správních práv na
národně kulturní samosprávné
sbory. Při tom musí býti prohlášeno,
že úvaha o splnění ethicko-právního
požadavku národností po vlastní národnostní
péči o vzdělanost a školy je teprve
počátkem myšlení v novodobém
problému národnostním. Ale je to počátek.
"Okolnost, že jen v několika málo státech
všichni státní občané patří
jedné a téže národnosti a že hranice
státu souhlasí jen v několika výjimečných
případech přesně s jazykovými
hranicemi, postavila problém menšin do popředí.
Ještě před několika málo léty
pohlíželo se na tento problém jako na problém
cizích národů a činil se pokus řešiti
jej primitivně, mocensko-politickou cestou potlačováním
nebo poměrným poskytováním výhod.
Stále rostoucí názor, že každá
národnost má přirozené právo
na ochranu a uznání svého významu
ve státě a na pevné zakotvení tohoto
požadavku, převedl otázku menšin během
posledního desetiletí rok od roku vždy více
s pole čistě mocensko-politického na pole
politicko-právní. Tím byl vytvořen
jak v právu mezinárodním, tak v právu
státním nový důležitý
obor, v němž snad žádný evropský
stát nesmí odepříti spolupráci.
Tento právní obor obsahuje různé otázky
ochrany menšin, mezi nimi i otázku zajištění
nerušeného vlastního kulturního života,
jež nepochybně jest úhelným kamenem
tohoto problému."
Tak mluví důvodová zpráva k zákonu
o estonské kulturní samosprávě menšin,
o jehož zásadách jsem již několikráte
podával zprávu. Estonsko prospělo po počátečních
obtížích, jež mu otázka národnostní
po stránce státně-politické způsobila,
tímto zákonem z roku 1925 národnostem tvořícím
menšiny, avšak také sobě samému.
Jest podivuhodno, s jakou vážností se v tomto
zákoně dále doznává, že
je nepopíratelnou pravdou, že žádný
národ nemůže kulturní potřeby
druhého tak dobře poznati a uspokojiti, jako on
sám. Estonské zákonodárství
o kulturní samosprávě je prvním velikým
zákonodárným počinem státu
podle programových požadavků organisovaných
národnostních skupin v Evropě, vznesených
ženevskou národnostní konferencí v roce
1925 a znovu sjezdem národností r. 1926.
Cestou estonského zákonodárství o
škole a vzdělanosti dal se nyní také
korutanský zemský sněm. Země Korutany
pokusila se po opětném převzetí správy
oné části země, jež smlouvou
saint-germainskou ze dne 19. září 1919 odevzdána
byla jugoslávskému státu k prozatímnímu
obsazení a správě, a podle výsledku
hlasování lidu z 10. října 1920 však
opětně byla přičleněna k Rakousku,
upraviti otázku národnostního a kulturního
samostatného života Slovinců žijících
v tomto kraji se stejnou opravdovostí, jako Estonsko upravilo
svůj problém menšin svým zákonodárstvím.
Způsob této úpravy ukazuje návrh poslanců
Neutzlera, Kernmaiera, Reinprechta, Angerera a druhů, podaný
14. července 1927 v korutanském zemském sněmu
na vydání zákona o samosprávě
slovinské menšiny.
Se Slovinci nakládá se v tomto zákoně
s celou láskou jako se syny Korutanska, hledí se,
aby jejich jazyková a národnostní zvláštnost
byla na všechny časy uchráněna, stejně
jako se i jejich duchovnímu a hospodářskému
rozpětí věnuje táž péče
jako německým obyvatelům země. Vedoucí
zásady korutanského zákona o školské
samosprávě jsou: Že slovinská menšina
má utvořiti vlastní veřejnoprávní
sbor, jenž se zřetelem na zvláštní
poměry osídlení v Korutanech osobně
organisován, může pěstovati a rozvíjeti
svoji národnost. Svoboda přihlásiti se k
menšině je zaručena, zápis do knihy
slovinského národa nepodléhá žádnému
popření nebo přezkoušení a svoboda
přihlášení se k slovinskému národnostnímu
společenství je zajištěna hrozbou tresty
proti porušení této. Země má
pro kulturní život Slovinců poskytnouti nejen
částky, na které je pamatováno ve
státní smlouvě saint-germainské, nýbrž
nad to celý osobní náklad na potřebné
slovinské školy obecné.
To se stalo v Estonsku a v Korutansku, aby se přišlo
na kloub snad nejdůležitější části
problému menšinového. Bylo by však nespravedlivo
nevzpomenouti při zmínce o estonském a korutanském
zákonodárství o samosprávě
kulturní a školské na staré Rakousko.
Staré Rakousko mělo vyhraněné myšlenky
v duchu novodobé národnostní politiky. V
tom smyslu myslilo již v oné době, ve které
tato myšlenka se u jiných ani zdaleka nehnula. To
bylo a je konečně pochopitelno při národnostním
sestavení starého státu jako klasického
státu národnostního. Bylo však také
činem starého Rakouska, že ze skutečnosti
svého národnostního složení provádělo
důsledky. Jedním z nejzazších důsledků
v tom směru bylo jeho zákonodárství
školské. Pokud šlo o školu a péči
o vzdělanost jednotlivých národností,
měly se věci tak, stavíme-li národnostní
pohnutky do popředí.
Organisace rakouské školské správy vybudována
byla zákonem ze dne 25. května 1868, č. 140
ř. z., kterým zásadně bylo nařízeno
zřízení místních, okresních
a zemských školních rad, jakožto úřadů
dozorčích. Další provedení bylo
přenecháno zemskému zákonodárství,
jež bylo vydáno v tom směru na počátku
let sedmdesátých minulého století.
Tímto rakouským zákonem byla vesměs
provedena národnostní samospráva, když
místní a okresní školní rady
samy byly národnostně rozděleny, následkem
toho tedy každá národnostní škola
byla spravována národnostně stejným
úřadem nebo mohla býti podrobována
jím dozoru. Tím bylo pomoženo k vítězství
názoru - a to bylo v letech sedmdesátých
minulého století, tedy před padesáti
lety - že škola obecná a občanská
patří národu a že musí jí
býti zajištěn svobodný rozvoj s vyloučením
každého cizího vlivu. Poslední zdokonalení
této zákonodárné myšlenky, jež
stanovena byla r. 1870, nastalo pak r. 1890.
V důsledku snahy, aby třecí plochy mezi oběma
národnostmi obývajícími v zemích
české koruny byly zmenšeny, byla v památných
vyrovnávacích konferencích ze dne 4. až
18. ledna 1890 zemská školní rada rozdělena
ve dvě oddělení, jak v Čechách,
tak na Moravě. Každý z obou národních
kmenů bydlících v těchto zemích
měl míti i poslední rozhodovací právo
nad svým školstvím. Celí mužové
spolupůsobili druhdy na díle vyrovnání,
které bylo přijato ve schůzi českého
zemského sněmu ze dne 16. května 1890: Plener,
Hallvich, Schmeykal, Scharschmid, Schlesinger z Němců,
Rieger, Mattuš, Zeithammer z Čechů. Je to cenné
dílo, které vytvořili národnostní
samosprávou na poli školství. Důsledným
sledováním myšlenky v něm uložené
mělo se dojíti k samosprávě národů
ve všech odvětvích státního života.
Na poli školství byl tedy nejprve čin vykonán.
Podmínky byly dány v bezvadném školském
zákonodárství starého Rakouska, o
němž se již stala zmínka. To, co se stalo
r. 1890, nebylo nic jiného, než provedení možností,
aby se došlo k samosprávě, které byly
dalšímu školskému zákonodárství
již zaručeny říšským školským
zákonem ze dne 14. května 1869. Nejdůležitější
části školské správy jako zřizování
škol, dosazování učitelů, opatřování
potřebných peněz atd. byly přenechány
říšským školským zákonem
úřadům zemským. Byl to opravdu dějinný
čin, který tenkráte byl proveden, a my Němci
jsme na něm měli čestnou účast.
To bylo r. 1925 v Estonsku, 1927 v Korutanech, to bylo před
50 a 30 lety ve starém Rakousku.
Když Československo začalo svůj život,
mohlo pokračovati v duchu starého Rakouska. Bylo
by tak učinilo dobře. I pro ně byly dány
od počátku důsledky státu národnostního.
Snad byly pro Československo ve větši míře
než pro staré Rakousko. V novém státě
scházela tradice, jež starému státu
přece jen spíše umožňovala překonávati
státní skutečnosti životní důležitosti.
V Československu se to nahlíželo jen na prvopočátku
a tu jen theoreticky. Jest politování hodno, že
myšlenky, jež byly obsaženy v projevech nového
státu a jež jistě tvořily theorii státu
národnostního, zůstaly jen theorií,
že v praxi se jednalo opačně proti všem
dobrým theoriím. Na poli školství dělalo
se to nejhojnější měrou.
Češi pohrdli touto mnou vylíčenou 50letou
praxí starého Rakouska, když několika
málo škrty zákonem ze dne 9. dubna 1920, č.
292 Sb. z. a n., nechali zmizeti národnostně oddělené
místní a okresní školní rady,
aby na jejich místo dosadili místní a okresní
školní výbory, v nichž mají býti
zastoupeny oba národnostní kmeny. Pro vaše
menšinové školy ovšem tato zásada
neplatí, tu platí zásada jednotnosti místních
a okresních školních rad. Pak došlo také
k přeměně zemských školních
rad. Co pak zbylo ze samostatnosti německého oddělení
zemské školní rady? To je ohromný hřích
proti dobrému duchu. Při tom nechci naprosto rekapitulovati,
k jak těžkému poškození německého
školství došlo změněnými
školskými úřady.
Jedno je však jisto, musíme hleděti se dostati
na zpáteční cestu z tohoto stavu. Poukazoval
jsem na tuto nutnost již po léta. Pro mne nebylo po
celou dobu, po kterou vykonávám mandát, většího
požadavku než požadavek národnostní
samosprávy školské. Po léta, a stále
více, čím častěji mluvím
o školských zákonech, kladu váhu také
na to, abych dokázal, jak snadno je to právě
v československém státě, aby tyto
věci byly zdolány, aby se přes obnovení
rakouského školského zákonodárství
přišlo k doplnění školské
samosprávy.
Prvním v tom ohledu jest, aby bylo opětně
používáno rakouského zákonodárství,
podle něhož opět vstupují v život
národnostně oddělené místní
a okresní školní rady. Jako další
nutnost nastupuje, aby bylo obnoveno rozdělení zemských
školních rad, nebo opětné jich zřízení,
rozdělení ministerstva školství a národní
osvěty, konečně vlastní školský
rozpočet pro jednotlivé národnosti ve státě.
Tato cesta přes obnovení předválečného
stavu ve školských zákonech k samosprávě
připouští se jako proveditelná i samou
školskou správou. Rozumím-li dobře odpovědi
pana min. Hodži na mou interpelaci, podanou druhdy
s kol. Jungem, je tomu tak. Pan ministr stojí na
stanovisku, že bude třeba jako následek zákona
o organisaci politické správy změniti také
zákon ze dne 9. dubna 1920, č. 292 Sb. z. a n.,
a návrhem zákona vydati pak zároveň
ustanovení o národnostní samosprávě
ve správě školské. To je, byť jen
malý, pokrok ve stavu školské správy.
Avšak poznání musí jíti do všech
důsledků. Novela pana ministra školství
měla by býti podle našeho mínění
nejen náplastí, nýbrž měla by
se zařaditi obsahem důstojně do řady
velkých činů zákonodárných
druhů estonského a korutanského zákonodárství
o samosprávě.
Teprvé takový zákon bude navštívenkou
dnešní koalice. Chceme rádi zapomenouti, bude-li
v nejbližší době odevzdána, že
nebyla podána již dříve. Pan ministr
může však dílem, jaké my žádáme,
zakotviti v dějinách, jako sotva kdo jiný,
který dělá pomíjející
politiku denní. Jeho jméno by bylo vyslovováno
po desetiletí jako jména Plener, Hallwich, Schmeykal,
Scharschmid, Schlesinger, Rieger, Mattuš, Zeithammer.
Pan ministr chystal se v minulém roce k velikému
činu. Ještě dne 3. března 1927 přiznal
se ve svém známém výkladu k nutnosti
velikého skutku zákonodárného, jímž
by byla zaručena samospráva národností
uvnitř jejich okruhů vzdělanosti. Častěji
potom se opakoval. Pomyšlení na to je dnes ještě
jeho královskou myšlenkou. Víme, že jsou
opačné vlivy, jež ho v jeho úmyslech
strhly zpět. My však pravíme, že nemůžeme
dříve považovati školský problém
za rozřešený, nežli bude zajištěna
samospráva národností na tomto poli. Kolik
však boje a z toho povstávajícího záští,
kolik starostí a bídy bylo by pochováno,
kdyby se bylo poslechlo našich podnětů, kolik
nové síly k budující práci
bylo by uvolněno, kdyby alespoň obor školství
byl zneutralisován.
Jen politickým skutkem, který dýše zásadovosti,
jako zákon o národnostní samosprávě
školské, dostane se theorii dnešního státněpolitického
pojetí praktické stránky. Záleží
více na vás, než na nás, vytvořiti
něco positivního v tomto smyslu. Neostýchejte
se však mluviti o školské samosprávě.
Říkám-li to, má to býti malá
polemika proti německým vládním stranám,
poněvadž se tyto německé strany více
než za všech dob svého trvání a
více než každá jiná strana, jež
není tak oprávněna, aby mluvila za uplatnění
zájmů německého národa, ostýchají
vůbec mluviti o něčem zásadním.
Je svrchovaně příznačno, že v
celé školské rozpravě, kterou vedeme
přes rok, jednak ve výboru, jednak ve sněmovně
samé, nikdy od těchto pánů, ani od
jejich zvláštních školských pracovníků,
nebylo proneseno slovo o boji za vydobytí samosprávy
pro školství.
Při letošních poradách o rozpočtu
přiznali se mnozí i z oposice k positivní
práci. My jsme nezůstali ani na poli školského
boje nikdy pouze negativními. Pracovali jsme prakticky,
nejvíce, že jsme v návrhu zákona navrhovali
školskou samosprávu. Tento návrh upravuje zásady
samosprávy, otázku národnostního katastru,
stejně jako v druhé hlavě otázku dozoru
nad školami. Třetí hlava mluví o zřizování
a vydržování škol, čtvrtá
o učitelstvu a prostředcích vyučovacích.
Je to pozoruhodná práce, jež se měla
setkati se zájmem.
To byl úkol stranou na mne vložený, abych zásadní
otázce samosprávy školské věnoval
poněkud více slov, než je to jinak možno.
Až bude školská samospráva, nebude pro
nás již žádných pochyb, máme-li
hlasovati pro rozpočet, či nikoliv, pak jest to
rozpočet náš a budeme proň hlasovati.
Až do té doby však odmítáme zásadně
každý rozpočet na školy. (Potlesk poslanců
něm. strany nár. socialistické.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Přerušuji projednávání pořadu
a přikročím k ukončení schůze.
Prve ještě učiním některá
presidiální sdělení.
Dovolenou udělil jsem p. posl. dr. Ravaszovi na
dnešní a zítřejší schůzi
pro neodkladné zaměstnání.
Nemocí omluvil se dodatečně na schůze
dne 25. a 26. t. m., jakož i na dnešní schůzi
p. min. předseda posl. dr. Švehla.
Pan posl. Kaufmann v řeči svojí v dnešní schůzi reprodukoval text, který předsednictvo podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučilo z interpelace posl. Tauba a soudr. o konfiskaci časopisu "Sozialistische Jugend", jakožto projev ohrožující bezpečnost státu.
Rovněž pan posl. inž. Kallina v dnešní řeči reprodukoval místa, která jako projevy ohrožující bezpečnost státu předsednictvo podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučilo z jeho interpelace o zabavení časopisu "Brünner Tagblatt" ze dne 23. září 1927 ze stati o sudetských Němcích.
Sděluji, že předsednictvo se usneslo podle
§u 9, lit. m) jedn. řádu projevy tyto vyloučiti
z těsnopisecké zprávy.
Podle usnesení předsednictva navrhuji, aby se příští
schůze konala zítra v úterý dne 29.
listopadu 1927 o 9. hod. dopol. s
Nevyřízený odstavec pořadu 108. schůze.
Jsou snad proti tomuto návrhu nějaké námitky?
(Nebyly.)
Není jich. Návrh můj jest přijat.
Končím schůzi.