Zde v Československu máme vládu, v níž
jsou zastoupeny také občanské strany utlačovaných
národů. Vládnoucí buržoasie si
počíná, jako by tím byla v Československu
rozřešena otázka národnostní.
Ve skutečnosti se však na národnostních
poměrech zde naprosto nic nezměnilo. Zástupci
Slováků a německé strany občanské
sedí ve vládě jen proto, aby se zastřelo,
že jejich národy jsou utlačovány, právě
tak jako dříve seděli ve vládě
sociální demokraté, aby se zastřelo,
že jejich třída je utlačována
a vykořisťována. Ba ještě více.
Od té doby, co jsou občanské strany ve vládě
zastoupeny, přiostřilo se ještě potlačování
národností. Zde v Československu jsou všechny
národy s výjimkou národa panujícího
zotročeny, násilně potlačovány.
Nutno nazývati věci pravým jménem.
Národ, který nemůže svobodně
určovati svůj osud, svoji státní příslušnost,
kterému je v tom bráněno brannou mocí,
jest národem zotročeným a ministři,
kteří ve vládě spoluprovádějí
takové násilné zotročování
ozbrojenou mocí svého vlastního národa,
jsou z vlastního stanoviska nestoudnými zrádci.
Tito tak zvaní aktivističtí ministři
dělají spolu politiku zostřeného utlačování
vlastního národa, aby mohli prováděti
politiku kapitalistickou, a pracující vrstvy těchto
národů mohou se dvojnásobně poděkovati
těmto svým tak zvaným zástupcům.
Na jedné straně zvýšené, zostřené
národnostní utlačování a aby
se to vyrovnalo, zvýšené vykořisťování
a drancování. To je výsledek aktivistické
politiky.
Ani jediný národ tu nemá práva sebeurčení
a ačkoli tlak je tak ostrý, neodvažují
se ani strany oposiční, ba ani nejoposičnější,
němečtí sociální demokraté,
žádati jasně a otevřeně, jako
my komunisté, že každý národ musí
míti právo rozhodovati sám o sobě
až do odtržení od státu. Tento národnostní
útlak ukazuje se ve všech oborech, ukazuje se také
v politice podpichování. Přes účast
příslušníků různých
národů ve vládě dává
se jim zároveň co nejzřejměji na jevo,
že nemají co mluviti, že jsou zástupci
národů utlačovaných. Ani němečtí
ministři nesmí zde mluviti německy a slovenský
ministr nesmí ani oficielně prohlásiti, že
existuje slovenský národ. Za takových nedůstojných
podmínek, které u nás komunistů nejsou
věcí nejhlavnější, jež však
jsou příznačné pro systém národnostního
útlaku, za takových nedůstojných podmínek
sedí ti pánové ve vládě a dělají
všechno s sebou.
My, komunisté, neusilujeme jen o rovnoprávnost všech
potlačovaných národu. Nám záleží
na svobodě každého národa. Jak je to
se svobodou národa českého? Buržoasie
tu provádí politiku - a musí ji prováděti
za takových poměrů, když se polovice
obyvatelstva skládá z potlačovaných
národů a 99% z utlačovaných tříd
- která přivádí stát do úplné
závislosti na cizích mocích. O nezávislosti
národa českého nemůže býti
řeči. Avšak tato politika znamená nejkrajnější
ohrožení svobody českého národa.
Právě tak jako zrazují svůj národ
němečtí aktivisté a vládní
Slováci, tak zrazují ho také zástupci
české buržoasie. Neboť aby mohli prováděti
svoji kapitalistickou třídní politiku, aby
mohli zachovati třídní charakter státu,
dávají v sázku svobodu českého
národa. Na příkladě starého
Rakouska jsme viděli, jak snadno se takový systém
shroutí, jak je vlastně ke zhroucení nezbytně
odsouzen. Viděli jsme, jak při takovém shroucení
může se státi národ, který dříve
vládl, národem porobeným. Český
národ prodělal po staletí nejhorší
a nejhroznější národnostní porobu
a německá buržoasie, která si dnes naříká,
provozovala to ještě daleko hůře než
dnes buržoasie česká. České buržoasii
je naprosto lhostejno, že hrozí nebezpečí,
že český národ mohl by se a musí
se dostati zase pod takové cizí panství,
bude-li se tato politika prováděti dále.
Sama nepomýšlí na to, aby se vzdala svého
panství k vůli tomuto nebezpečí. Ona
musí Československo přivésti do područí
cizích kapitalistických mocí, od nichž
očekává pro své neudržitelné
panství ochrany, čímž však Československo
nezbytně musí býti strženo do všech
zápletek, které nanejvýš ohrožují
i českou svobodu tak pozdě získanou. Zdá
se to protismyslným, a přece je to pravda. I pokud
jde o svobodu českého národa, ukazují
komunisté jedinou politiku, která může
svobodu českého národa zajistiti. Vidíme
to v rozdílu poměrů i v tomto směru
mezi Československem a svazem sovětským.
V sovětském svazu jsou všichni národové
volni a rovnoprávni. Kdežto zde u nás nesmí
se ani část země, totiž Ukrajina, nazývati
svým pravým jménem a musí býti
označována jako Rusko, zatím co každé
pojmenování Podkarpatskou Ukrajinou je konfiskováno,
dělá se to v sovětském svazu opačně.
Tam - a to je symbolem pro celý systém - celý
stát se dnes již nenazývá Ruskem, nýbrž
jmenuje se sovětským svazem, aby se tak vyjádřilo,
že je svazem svobodných rovnoprávných
národů a nikoli strojem na utlačování
národů. Každý národ, jen když
na to aspoň trochu stačí, má svou
vlastní republiku, má právo, přál-li
by si toho, kdykoli odtrhnouti se od tohoto svazu sovětů.
Menší národnostní území,
u nichž není možno utvořiti republiku,
mají aspoň územní autonomii a když
to již jinak nejde, zřizují se aspoň
národnostní sověty. Němci na Volze
mají svoji vlastní republiku a je tam velký
počet českých území správních,
kde dokonce ve velmi malém měřítku
mají tam roztroušení Čechové,
kteří tam bydlí, svoji národní
svobodu. Tak je tomu v sovětské unii. Tak řeší
národnostní otázku stát proletářský
a současně je tento stát také úplně
nezávislým na cizích imperialistických
mocích, ač ty by chtěly všechny dohromady
s celou svou mocí podkopati nezávislost svazu sovětů.
Viděli jsme to v Janově, když byly nabízeny
úvěry Rusku za to, že se vzdá pouhé
zásady. Požadovalo se od něho pouze, aby pro
několik kapitalistů bylo uznáno soukromé
vlastnictví výrobních prostředků.
Materielně byla to jenom maličkost, neboť na
několika závodech nezáleželo, vždyť
máme v sovětském svazu také koncese.
Byla to však zásadní otázka, smí-li
býti v sovětském svazu soukromý vlastník
prostředků výrobních. A sovětský
svaz byl v poměrech těžších než
dnes tak nezávislý a tak silný, že prohlásil:
Za takových poměrů nepříjmeme
úvěrů, poněvadž nechceme se vzdáti
v sovětské unii zásady socialistické.
Dobře se ještě pamatuji, že strany sociálně
demokratické, II. internacionála, místo,
aby to uvítaly a podporovaly, tehdy napadly sovětský
svaz tak, jako nyní v otázce válečného
nebezpečí.
Tak jako v těchto velkých otázkách,
o nichž jsem zde mluvil, tak ve všech oborech je rozdíl
mezi státem kapitalistickým a státem proletářským.
Kapitalistické státy pyšní se zejména
svými vymoženostmi v oboru kulturním. Svaz
sovětů líčí se se zálibou
jako země barbarská, mluví se o bolševickém
chaosu, před nímž nutno zachrániti země
kulturní. A jak je tomu ve skutečnosti? Nikdy na
světě nebyly provedeny ještě tak veliké
kulturní výkony, jako v těchto deseti letech
za diktatury proletariátu. Jenom mocný boj proti
analfabetismu, který byl za panství carevny nemožný,
kterému kapitalisté bránili všemi prostředky,
jest sám o sobě již výkonem, který
se nedá s ničím jiným srovnati. Avšak
nehledě k tomu, vznikl veliký počet škol
všeho druhu a stupňů, rozkvetlo znova umění
a literatura, státní peníze jsou dány
k disposici pro všechny možné vědecké
účely. A nejrozhodnější je, že
při tomto celém budování kultury po
prvé pronikl zcela nový duch. Kdežto u nás
ve školách očkuje se proletářským
a selským dětem kapitalistická morálka,
aby i tímto způsobem upevnil se systém vykořisťování,
v sovětském svazu po prvé učí
se proletářské a selské děti
znáti ducha zcela nového, jsou vychovávány
na moderní, třídně uvědomělé
pracující lidi. Kdežto zde u nás je
škola vydána do rukou páterů, kteří,
jak bylo viděti ze slov pana řečníka
přede mnou, pořád ještě nejsou
spokojeni a vždy více požadují v tomto
oboru, kdežto u nás ještě i platy tohoto
panstva zavádí kongrua na účet nejchudších
a připravuje se konkordát, vidíme v sovětském
svazu po prvé úplné odloučení
státu a církve, mocnou osvětovou práci
v největším měřítku i
na vesnicích a v sovětském svazu jsou již
selské vesnice, které jsou prosty jakékoli
pověry. Kdežto zde je obětován pověře
nesmírný počet žen, které ze
strachu, že musí poroditi dítě, jež
nemohou uživiti, vydávají se buď smrti
nebo trestu, vězení, vidíme, jak i tato otázka
byla v sovětském svazu řešena v novém
moderním duchu. Kdežto zde v Československu
je zločinem, když se bojuje proti nesmyslné
pověře, která již dávno je vyřízena
vědou, kdežto zde v tomto moderním kulturním
státě je škola povinna dětem vpravovati,
že první člověk byl udělán
z hlíny a že všichni ostatní lidé
od něho pocházejí, o čemž Darvín
před tolika již lety dokázal že je to
nesmysl, vidíme, že v sovětském svazu
nikoli násilím, nýbrž mocnou soustavnou
osvětovou prací vychovává se nové
pokolení lidí, které vidí svět
tak, jak jest a nedá na sebe působiti překonanými
pověrami. Ovšem říká se nám
a říkají to i tak zvaní vůdci
dělnictva: Co je to všechno platno, my zde máme
přece demokracii, rovnoprávnost všech, a tam
v sovětském svazu je diktatura, je tam terror a
nevím, co ještě všechno tam je, my nechceme
žíti pod terrorem, chceme býti svobodni. Jak
je to s touto otázkou? Celá demokracie zde - to
by se opravdu nemělo již popírati - je vyloženým
podvodem. Co je demokracie ve skutečnosti? Demokracie je
tam, kde massy mohou spolumluviti, spoluraditi, spolurozhodovati
a kde se především děje to, co massy
chtějí. Máme takovou demokracii? Neděje
se tu právě opak toho, co massy chtějí?
Nebo chtějí snad massy takovou berní politiku,
chtějí snad býti od policistů bity,
chtějí, aby při každé stávce,
při každém boji o kousek chleba vystupovala
proti nim policie a branná moc? Přejí si
tuto vykořisťovací politiku? Nikoli, jich se
nikdo neptá, politika se provádí proti jejich
vůli. Jednou za několik roků smějí
odevzdati hlasovací lístek, při tom celá
moc tisku, páterů, školy, tak zvané
inteligence, moc hospodářská, všechno
hodí se na váhu, aby se namluvilo proletářům:
Náboženství je v nebezpečí, národ
je v nebezpečí, nevím co ještě
je v nebezpečí, aby proletář: volili
své vykořisťovatele. Pak se sestoupí
parlament, pak se čachruje o utvoření většiny,
potom jest sestavena vláda a po celou tu dobu může
byrokracie dělati, co chce, a to se nazývá
demokracií, vůlí lidu. Máme svobodu
tiskovou, svobodu shromažďovací? Chtějí-li
dělníci vyjíti na ulici, aby slavili sovětský
svaz, zakazuje se jim to, a když to přece učiní,
jsou biti pendrekem. Nemine téměř dne, aby
náš tisk nebyl konfiskován pro nejnevinější
výrazy. Po demokratické svobodě není
stopy, a nejnovější správní reforma
celou diktaturu ještě přiostřila. Je
stále jasnější, že to, co máme
jako ve všech kapitalistických státech, není
nic jiného, než zakrytá diktatura buržoasie.
V sovětském svazu máme diktaturu proletariátu.
Avšak tato diktatura proletariátu jest největší
demokracií, jaké vůbec možno dosáhnouti,
pokud nebudou se světa odstraněny rozdíly
třídní. Dělníci a sedláci
volí si sověty, kdežto zde po 6 let nikdo nesmí
poslanci něco do toho mluviti. Dělnické rady
musí hned odstoupiti, když jich jejich voličové
nechtějí. Tam mají proletářskou
svobodu tisku. Samozřejmě netrpí se v tisku
žádný atentát na vládu sedláků
a dělníků. Avšak dělničtí
a selští dopisovatelé mohou klidně říci
všechno, co mají na srdci, mohou co nejostřeji
kritisovati poměry, není-li jim něco vhod.
Již často jsme v časopise "Sociál-demokrat"
četli dopisy z kruhů dělnických a
rolnických, které byly uveřejněny
v "Pravdě", což je důkazem, že
existuje svoboda tisku pro lidi pracující, nikoli
však pro vykořisťovatele, kdežto u nás
je tomu naopak.
Ovšem, sovětský svaz má také
armádu a tu se pořád říká,
že také v sovětském svazu je militarismus,
jenomže je to militarismus rudý. Avšak armáda
v unii sovětů, ozbrojená moc, milice, je
něco zcela jiného než armáda u nás
v Československu. Již jediná skutečnost,
že dělníci v podnicích mají zbraně,
pušky, je důkazem, že v sovětském
svazu existuje skutečná demokracie. Kde se neděje
to, co chtějí massy, nikdo by si netroufal dáti
masám do ruky pušky. Rudá armáda není
jako u nás proto, aby stávkující dělala
povolnými, aby potlačovala povstalé dělníky,
upevňovala panství kapitalistů, nýbrž
aby hájila panství pracujících proti
cizím útokům, proti pokusům svrhnouti
je. Také proti pokusu války imperialistických
států proti unii sovětů. U nás
vidíme, že se ročně vydávají
2 miliardy na to, aby byl vytvořen mocenský nástroj
k potlačování dělníků
uvnitř a pro imperialistické válečné
dobrodružství na venek.
Avšak my prohlašujeme znovu a prohlásili jsme
to již dosti často: Kdyby vládnoucí
kruhy chtěly se odvážiti pokusu o imperialistickou
válku, pak ovšem pracující vrstvy vezmou
pušky, avšak nebudou bojovati proti sobě, zbratří
se na frontách a imperialistickou válku změní
ve válku občanskou, a kdyby se mělo Československo
dokonce odvážiti účasti ve válce
proti prvnímu proletářskému státu
světa, proti unii sovětů, pak je ještě
samozřejmější, že pracující
vrstvy použijí zbraní, jež jim byly dány
do ruky, nikoli k boji proti svazu sovětů, nýbrž
na ochranu sovětské unie pro vítězství
proletářské revoluce.
My víme, že vinu na tomto vývoji poměrů,
na této bilanci tak smutné pro vrstvy pracující,
mají nejen kapitalisté, kteří devět
let vládli, nýbrž i reformističtí
vůdcové stran proletářských.
Oni v hodině, kdy proletariát mohl na sebe strhnouti
moc, ukázali mu jinou falešnou cestu. Dnes sabotují
jednotnou frontu pracujících i v boji o požadavky
dne. Avšak věci jdou svou cestou a přes tuto
sabotáž nedají se pracující vrstvy
zdržeti, aby za své požadavky nebojovaly. V těchto
bojích o denní otázky uvidí, kdo je
jejich skutečným vůdcem, kdo to myslí
s jejich zájmy poctivě. Shromáždí
se kolem strany komunistické, nabudou důvěry
k ní a za jejího vedení budou následovati
příkladu, který byl dán dělníky
a sedláky unie a sovětů, a se zbraní
v ruce zničí kapitalistický systém
a diktaturou proletariátu uvolní cestu komunismu.
(Souhlas a potlesk komunistických poslanců.)
Místopředseda Zierhut (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl.
dr Mičura. Uděluji mu slovo.
Posl. dr Mičura: Slávna snemovňa!
Keď sa zúčastňujem rozpočtovej
debaty, činím tak s hľadiska slovenského
a chcem predniesť moje stanovisko, pokiaľ sa týka
aktuálnych otázok štátnej správy,
ďalej kultúrnych a konečne národohospodárskych
a sociálnych pomerov na Slovensku.
Reorgánizácia verejnej politickej správy
podľa systému zemského očakávaná
je s úplnou dôverou v nádeji, že Slovensku
môže prispieť len k dobru.
Územie terajšieho Slovenska, ktoré pozostáva
z 19 žúp uhorského systému a zo 4 municipálnych
miest, a ktoré podľa československého
župného systému bolo rozdelené na 6
samostatných, jedna od druhej neodvislých žúp,
bude tvoriť územie jednotné, ako sväzok
územnej samosprávy, bude právnickou osobou,
ktorá môže nabývať práv a
môže sa samostatne zaväzovať, v dôsledku
čoho Slovensko docieli toho, čo v minulosti docieliť
nikdy nemohlo a dostane organizáciu najvhodnejšiu
k uplatňovaniu svojej svojráznosti v rámci
Československej republiky.
Jednokoľajné obstarávanie verejnej správy,
ktorý spôsob má byť zavedený na
území celej Československej republiky, nie
je na Slovensku novum. Však autonomná správa
i za uhorského systému čo do exekutívy
bola obstarávaná úradníctvom, ovšem
autonomnými úradníkmi z povolania, ktorí
súčasne obstarávali aj administráciu
štátnu. Veľký význam a dôležitosť
reorganizácie našej verejnej správy dodáva
tá okolnosť, že novým útvarom na
poli samosprávy prepúšťa a zaisťuje
sa samostatná pôsobnosť v miere ďaleko
rozsiahlejšej, ako sa to dostávalo župám
podľa uhorského systému, ďalej že
na obstarávanie zákonom určených účelov
zemí zabezpečené sú aj dostatočné
finančné zdroje a prostriedky, tak že pri dobrej
a svedomitej administrácii, pri správnom pochopovaní
povinností zemského zastupiteľstva a jeho členov,
pri tejto veľkej pôsobnosti so zabezpečenými
finančnými prostriedkami môžeme očakávať
skvelé výsledky. Na Slovensku po tejto stránke
už máme isté zkúsenosti, nakoľko
župný systém československý tam
už jestvuje od začiatku r. 1923. Najciteľnejšie
ťažkosti zapríčiňovalo neriadné
vyrubovanie, predpisovanie a vymáhanie štátnych
daní, od čoho je závislý aj úspešný
výsledok v platení a prideľovaní župných
prirážok pri kumulatívnom spravovaní
daní. Ťažkosti tieto zvyšovala aj tá
okolnosť, že daň dôchodková, ktorá
nie je podkladom vyrubovania župných a obecných
prirážok, bola spoločne spravovaná s
daňami priamymi, tvoriacimi prirážkovú
daňovú základňu, čo zapríčinilo,
že pre veľké nedoplatky práve v dani dôchodkovej
participačný kľúč sväzkov
územnej samosprávy bol umele snížený
a často sa stalo, že obec, v ktorej všetky priame
dane boly zaplatené, na obecných prirážkach,
pre veľké nedoplatky v dani dôchodkovej neobdržala
žiadneho prídelu. Ten istý reflex zjavoval
sa aj u žúp, tak že muselo byť prikročené
k neistému systému zálohovému. Tento
nedostatok, chvála Bohu, bude následkom oddeleného
spravovania dane dôchodkovej odstránený a
samosprávné sväzky majú väčšie
výhľady, že nimi vyrubené prirážky
do kasy fakticky aj dôjdu.
Nový zákon o finančnom hospodárení
prináša zemiam, zvlášte na Slovensku,
v odvádzaní 30% prirážky pre osobné
výdaje školské, v dôsledku čoho
musia byť aj prirážky primerane zvýšené.
Podľa zprávy, ktoré som obdržal, župné
rozpočty na r. 1928 pripravujú sa vyčerpaním
maximálnej výšky prípustných
prirážok. To má byť pripisované
vývinu samosprávy, že so dňa na deň
vyskytujú sa nové a nové potreby, ďalej
možnosti participácie z prídelu z dane z obratu
a čo do ďalšieho vývinu a zaistenia potrebnej
úhrady, môže nás uspokojovať okolnosť,
že daňová základna zákonom o
bernej reforme je na Slovensku spravodlive, bez ujmy chudobnejšieho
obyvateľstva zvýšená.
Ako hovorím, Slovensko neobáva sa uvedenia do života
zákona o reorganizácii verejnej správy, ani
zákona o finančnom hospodárení sväzkov
územnej samosprávy, ktoré sú jeden
od druhého neodlučiteľné. Pôsobnosť,
jej finančné prostriedky sú zabezpečené
a úspech je závislý jednak od zdravého
pochopenia práv a povinností zemského zastupiteľstva
a jeho členov, jednak ale - a to prízvukujem - od
oduševnenosti, od chuti k práci povolaného
úradníctva. Aby sme toho docielili, musíme
sa vynasnažovať, aby záujmom úradníctva
bolo vyhovené, ich práva a nároky boly honorované
a uznávané. Žiaľ Bohu, môžem
tvrdiť, že i stým vrstvám úradníctva,
zvlášť úradníctvu slovenskému
boly zapríčinené krivdy, pred odstránením
ktorých nemôžeme očakávať
úplnú oduševnenosť a chuť k práci.
V prvom rade poukazujem na t. zv. slovenskú výhodu,
ktorej v úplnej miere nedostalo sa ani jednému úradníkovi
zo Slovenska, prevzatému z administrácie uhorského
systému, kdežto ich kolegom, pochodiacim z územia
mimoslovenského, dostalo sa tejto výhody jednému
každému v úplnej miere. Toto rigorózné
pokračovanie bolo prevedené výlučne
u politickej správy, lebo u iných rezortov medzi
úradníkmi zo Slovenska a medzi úradníkmi
z mimoslovenska pochodiacimi takéto rozdiely robené
neboly.
Úradníci z bývalých žúp
uhorského systému, ktorí boli či už
ministrom plnomocníkom pre správu Slovenska a či
ním poverenými županami dočasne prevzatí
a za spôsobilých uznaní pre službu v
Československej republike, boli povinní podľa
zákona podať si žiadosti o definitívné
prevzatie do štátnej služby a v ich žiadostiach
museli prehlásiť, že v prípade vymenovania
podrobujú sa predpisom služobnej pragmatiky rakúskej.
Úradníci títo boli všetci úradníkmi
municipálnymi, akých rakúska pragmatika vôbec
nezná, v dôsledku čoho nikde nie je uznaný
ich penzijný nárok na služobnú dobu,
ktorú ztrávili u bývalých municipií
pred ich definitívnym prevzatím do štátnej
služby. Uhorský LIX. zák. čl. z r. 1907
vypovedal úplnú reciprocitu čo do penzijných
nárokov medzi službou štátnou a medzi
službou municipálnou. Tak sa zdá, že o
platnosti tohoto zákona dnes nemôže býť
ani reči a úradníkom, medzi nimi tým
najlepším, hrozí nebezpečie, že
ich dlhoročná služba, ztrávená
u bývalých municipií, započítaná
nebude. Netvrdím, že pri jednotlivých penzionovaniach
by sa pokračovalo takto krudelne. Však máme
prípady, že pojedným už penzionovaným
úradníkom takáto služba pri vypočítavaní
ich penzijných pôžitkov bola do úplnej
miery honorovaná, ovšem k uspokojeniu duševného
stavu nášho úradníctva to nestačí
a odporúčalo by sa tieto nároky stanoviť
výslovne zákonom.
Mimo toho služba municipálna neuznáva sa za
rovnocennú so službou štátnou pri ustálení
rangového poradia podľa služobnej pragmatiky
(druhý bod §u 37 služobnej pragmatiky).
Mestá municipálné a mestá so sriadeným
magistrátom na Slovensku boly koncom r. 1922 zrušené.
Ich úradníci, ktorí boli zamestnávaní
pri obstarávaní štátnej administrácie,
museli podať podľa zákona žiadosti o prevzatie
do štátnej služby. Ačpráve úplná
reciprocita čo do výslužby bola pre týchto
úradníkov voči službe municipálnej
a voči službe štátnej zákonom LVIII.
z r. 1912 zabezpečená, títo tým istým
spôsobom, ako úradníci bývalých
municipií, ztratili nárok na započítanie
služobnej doby do výslužby ztrávenej u
mesta. Potrebná je tá istá oprava ako u uradníkov
prevzatých od bývalých municipií župných.
Mimo toho žiadosti týchto úradníkov,
podané koncom r. 1922, neboly hneď vybavené,
ale boly vybavené len behom r. 1923, následkom čoho
pri vymenovaní aplikovaný bol § 7 zák.
č. 394/1922 a nebol im priznaný nárok na
drahotný prídavok na manželku a ich deti. Boli
pojímaní ako úradníci vymenovaní
r, 1923, ktorí ešte nikdy nekonali verejnú
službu. Je to veľká krivda, ktorá nemôže
byť ani inštančným postupom v administratívnom
pokračovaní, ani u správneho súdu
odstránená. Sú konkrétné záporné
decizie Najvyššieho správneho súdu.
Voči obecným a obvodným notárom na
Slovensku tiež boly páchané isté krivdy,
ktoré by mohly byť ľahko odstránené.
Podľa vládneho nariadenia 573/1920 nezapočítavajú
sa im válečné roky podľa zákona
457/1919. Obecní a okolní notári nemohli
byť všetci ku dňu 1. augusta 1920 definitívne
prevzatí do štátnej služby. Použitím
ustanovenia zákona 211/1920 bolo pokračované
tak, že pojední notári, ktorí čo
do služby ešte vyhovovali, neboli definitívne
prevzatí, ale len dočasne boli ďalej zamestnávaní
Československou republikou. K ich penzionovaniu prikročovalo
sa postupne, takže máme notárov, ktorí
boli až roku 1924 penzionovaní podľa uhorských
zákonov. Zákonom 310/1924 boly penzie bývalých
župných zamestnancov a obecných a obvodných
notárov primerane zvýšené. Ministerstvo
financií a ministerstvo vnútra neuznáva notárom,
ktorí slúžili Československej republike
a boli v rokoch 1923-1924 penzionovaní, nároky na
zvýšenú penziu podľa zákona 310/1924
na dobu až do 1. januára 1925. Vo skutočnosti
to vyzerá tak, že notár, ktorý verne
slúžil republike a bol pozdejšie penzionovaný
pre jeho práceneschopnosť alebo jeho vek, nepožíva
zvýšenej penzie, kdežto notár, ktorý
pre jeho úplnú nespoľahlivosť nebol prijatý
do služby Československej republiky, túto zvýšenú
penziu požíva. Ide tu o jednoduchý výklad
zákona a tieto krikľavé prípady mohly
by byť ľahko sanované.
V justičnom rezorte priniesla systemizácia rozmnoženie
sudcovských miest, ale celý jej priaznivý
výsledok zostáva na papieri, poneváč
systemizované miesta nemôžu byť obsadené
pre nedostatok uchádzačov.
Na doloženie tohoto tvrdenia dovoľujem si predniesť
niekoľko dát.
V obvode bratislavskej súdnej tabule je 313 systemizovaných
miest sudcovských. Po prevedení povyšovacích
návrhov bude obsadené 267, neobsadených miest
zostane 46, t, j. asi 16%. V obvode košickej súdnej
tabule je 265 systemizovaných miest sudcovských,
o vybavení povyšovacích návrhov bude
obsadené 208, zostane neobsadených miest 57 - to
je 22%, takmer štvrtina.
Povinnosťou vlády je, aby tento neblahý a na
vybavovanie súdnej agendy veľmi doliehajúci
nedostatok sudcov hľadela odstrániť a vytvoriť
pomery normálné.
Sám ako sudca i ako administrátor musím uznať,
že prostriedky, ktoré má po ruke justičná
správa, aby tento nedostatok odstránila, sú
obmedzené. Hranica týchto prostriedkov je daná
organizačnými zákony a predpokladmi pre ustanovenie
určitej osobnosti za sudcu.
Podľa týchto predpisov vo vlastnom obore pôsobnosti
a z iniciatívy justičnej správy môže
byť iba uľahčená možnosť doplnenia
sudcovského stavu, a to zkrátením prípravnej
doby najviac na dva roky. Deje sa to síce na úkor
riadnej výchovy sudcovského dorastu, ale vo stave
tiesne aj tento prostriedok nutno prijať.
Justičná správa ho aj použila a ja to
ochotne kvitujem. Treba sa však pýtať, či
tento prostriedok postačí a či skutočne
povedie k cieľu? Justičná správa nemá
možnosti donútiť právnický dorast
ku vstupu do prípravnej služby sudcovskej. Ide tu
v podstate o otázku, ako zvýšiť nabídku
právnického dorastu k súdnej službe.
A tu sme podľa môjho zdania u koreňa veci. Právnický
dorast sa neuchádza o sudcovskú službu preto,
lebo mu táto služba hospodársky nevyhovuje.
Honorovanie sudcov, tak ako bolo stanovené platovým
zákonom, mimo miest prezidentov, nedáva dorastu
nádeje, že by v krátkej dobe existenčne
bol zabezpečený. Mimo toho je všeobecne prijaté
presvedčenie, že sudcovský úrad je ťažký
a vyčerpávajúci. Stojíme tedy pred
faktom: ťažkosti a odpovednosť úradu a nedostatočné
honorovanie. Že tento známy fakt neláka právnický
dorast k súdnej službe, je prirodzené a jeho
dôsledky budú v súdnictve tak dlho pociťované,
dokiaľ všeobecné pomery právnického
dorastu nezmenia sa tak, že z existenčných
dôvodov, z dôvodov obhájenia holého
života bude tento dorast síce nútený
prijať prácu, ale aj biedu. Nechcem sa týkať
otázky, ktorá je každému mu jasná,
aký účinok bude mať tento vynútený
vstup do sudcovskej služby na úkony neodvislého
sudcu.
Mám za to, že nielen justičná správa,
ale štátna správa vôbec a jej vedúci
činitelia musia sa v záujme štátu starať
o to, aby sudcovský stav nebol zpauperizovaný a
tým znechutený pre vznešené a štát
uchovávajúce výkony spravodlivosti.
Ak bola systemizácia sudcovských miest pomerne priaznivá,
alebo správne rečeno, dostačujúca,
musím vyhlásiť, že je systemizácia
úradníckych miest súdnych kancelárií
naprosto nedostačujúca. (Posl. dr Slávik:
A ešte im dávajú nové úkoly,
legalizáciu atd.!) A nesystemizujú na to nové
miesta.