Úprava správy je problém neobyčejně
obtížný v každém státě,
natož v Československé republice. A věru
že jsme k řešení tohoto problému
r. 1919 a 1920 nepřistupovali lehkomyslně, nýbrž
po velmi důkladných a zralých úvahách.
A já bych tu chtěl oproti p. dr Viškovskému
vzíti v ochranu tehdejšího ministra vnitra
Švehlu, jako by nebylo bývalo dostatek zkušeností
a studia a jako by byl bez dostatečné prozíravosti
přikročil k předloze, obsahující
úpravu správy ve formě župního
zřízení. Problém správy v Československé
republice je proto těžký, že tu šlo
o stát nově se zrodivší, že tu
šlo o stát národní, který je
výrazem samostatnosti národa československého,
že však tento stát není jednonárodní,
má své - početně dosti velké
a silné - národnostní minority, že mimo
to není tu jednotného historického vývoje,
že tu jsou různá území s různou
správou a různým zákonodárstvím,
že nad to je třeba přihlížeti k
tomu, aby, když už ve správě potřebám
národnostních minorit se vyjde vstříc,
zase na druhé straně pod tím netrpěly
české minority v jinonárodních územích,
dále, že tu byla snaha Slováků nebo
části jich po zvýšené autonomii.
Mimo to bylo třeba počítati i s jistou tradicí
zemí, která mohla býti nazývána,
řekl bych, jistým lnutím k historickým
útvarům, které, jdeme-li však věci
na kloub, bylo spíše diktováno snahou určité
strany nebo určitých stran, alespoň v některém
menším území zabezpečiti si zvýšenější
vliv, než je ten, jakého je možno dosáhnouti
v celém státě. A tedy i onu autonomistickou
snahu Moravy přičítal bych méně
momentům historickým, jako spíše vůli,
alespoň na Moravě zachrániti si to, pro co
není záruky v Čechách a v celé
Československé republice. To byly momenty a síly
politické, se kterými každý státník
jak v roce 1920, tak v roce 1927 musel a musí počítati,
a jistě tehdejší ministr vnitra a všichni,
kdož jsme uznali správnost jeho vedoucí myšlenky,
nezavírali jsme očí přede všemi
těmito momenty, ani před oním požadavkem
Slováků, ani před autonomistickou snahou
t. zv. moravskou, ani před stanoviskem národních
demokratů. Nezavírali jsme očí ani
před tím, co znamená problém národností
a národnostních menšin v Československé
republice. To všechno bylo vzato v úvahu a bylo předmětem
studia a teprve po uvážení všech těchto
momentů přešlo se k dílu, které,
jako každé dílo, má své vady,
nemůže býti plným ideálem, ale
které s hlediska budoucnosti státu je tím
jediným, co bylo možno akceptovati.
Pro zemské zřízení je možno uvésti
mnoho důvodů, proti župnímu zřízení
také je možno přednésti velmi mnoho
argumentů. Je zejména možno míti námitky
proti počtu žup, proti rozdělení území,
ale když zvážíme všechny důvody
pro i proti a když zejména věc budeme posuzovati
v prvé řadě s hlediska státního,
dáme za pravdu Švehlovi a Malypetrovi z
r. 1920. (Výborně! Potlesk poslanců čsl.
soc. dem. strany dělnické.)
Župní zřízení provedlo i při
jisté centralisaci státní decentralisaci
potřebnou, dalo střední územní
samosprávu, ono i v ohledu národnostním přihlédlo
k potřebám menšin tím, že dalo
Němcům dvě župy. Ono přihlíželo
i k potřebám českých minorit v těchto
župách a posléze tendenci pro zachování
zemí vyšlo vstříc zřízením
svazu žup. Svazy žup nikdy by nebyly v sobě chovaly
ono nebezpečí, které v sobě nesporně
a nutně a řekl bych se železnou logičností
chovají zemská zastupitelstva. (Výborně!)
Svazy žup byly by bývaly paralisovány župami,
které by byly žárlivě střežily
svoji pravomoc i na Moravě i na Slovensku, a nebyly by
daly vzrůst choutkám po zvýšení
pravomoci zemských zastupitelstev a v přeměnu
jich na zemské sněmy (Tak jest!).
Tehdejší zákon vyhovoval tudíž
řadě potřeb reformy správy a bylo
to něco, co za daných poměrů mohlo
býti považováno za nejlepší východisko
v dané situaci. Při tom hlavním vodítkem
byl zájem státu. V tehdejší debatě
ústavně-právního výboru právem
ministr vnitra poukázal na nebezpečí, které
by ze zemských zastupitelstev mohlo vyplynouti. Zemský
sněm na Podkarpatské Rusi je republika povinna zříditi
podle mírových smluv. Když tu vedle zemského
sněmu Podkarpatské Rusi budou tři zemská
zastupitelstva, kdo nám poskytuje záruky při
tendenci, která panuje na Slovensku a při separatistickém,
moravském stanovisku lidové strany, že v Československé
republice jednoho dne nebudou prosazeny zemské sněmy
ve všech čtyřech zemních územích,
že cesta k tomu nepovede oním ustanovením zemského
zřízení, podle kterého zemským
zastupitelstvům přísluší normotvorná
činnost, a že nebudeme míti v malém
státě, jako je Československá republika,
4 další státečky, které čím
dále tím více budou se snažiti zvyšovati
svoji pravomoc? Tehdy v oné historické debatě
na výtky, které přednášel nynější
zpravodaj pan dr Kramář a kterými
se dovolával právě onoho historického
vývoje a onoho lnutí lidu k zemím, které
jsou vžity, odpověděl ve schůzi dne
19. února 1920 Švehla takto: "Jakmile
máme čtyři sněmy, znamená to
rozklad říše. (Slyšte!) Tyto ohrady
jsou všechny marné." (Výkřiky
čsl. soc. dem. poslanců.) To my dnes také
tvrdíme, že jestli v zákoně ještě
není onoho bezprostředního nebezpečí,
že by zemská zastupitelstva mohla se přeměniti
ve sněmy, že nějaké ohrady zákonné
nebudou v budoucnosti nic platné! To je šikmá
plocha, na kterou se dali státníci v republice.
Švehla z r. 1920 měl tehdy pravdu.
On pravil dále na námitky pana dr Kramáře:
"To jest tak ubohý dáreček, který
Rakousko dalo. Mně se to jeví ubohým, když
český člověk se bije za to, co tenkráte
Schmerling nám dal!" Totiž, zemské sněmy.
(Slyšte! Potlesk.) A pan zpravodaj Malypetr prohlásil,
že když byl uvedl stejné důvody (Výkřiky:
To je zvláštní že zpravodaj není
přítomen!), které my jsme uváděli
v uplynulé debatě v ústavně-práv.
výboru nyní proti příliš velikému
rozsahu územnímu zemské správy v Čechách,
že tento veliký rozsah způsoboval, že
často předměty, o nichž se jednalo,
nebyly vyřizovány a že věci sporné
stávaly se následkem této dlouhé doby
i bezpředmětnými. Jakými tedy zkušenostmi
a jakým studiem pan dr Viškovský přišel
k jinému přesvědčení, než
tehdy pronášel pan zpravodaj Malypetr, který
měl možnost později jako ministr přesvědčiti
se - od r. 1920 do roku 1925 - že na těchto poměrech
nic se nezměnilo? On dále řekl: "Je
třeba odstranění všeho, co by mohlo
v budoucnosti jakýmkoliv způsobem vésti k
rozeskupení jednotlivých středisek našeho
státu na zvláštní, více nebo
méně samosprávné celky". (Slyšte!)
Já nežádám od pana min. předsedy
stisk ruky jako důkaz uznání, jako se stalo
panu dr Viškovskému za kritiku jeho činnosti,
(Veselost.) ale přece považuji, - aniž
bych očekával jakékoliv odměny, -
za svou povinnost, vyzvednouti toto vysoké státnické
stanovisko tehdejšího ministra vnitra Švehly
a tehdejšího zpravodaje Malypetra a srovnávati
tehdejší politiku s nynější politikou
jejich strany. Jen myslím, že bylo by bývalo
(Výkřiky.) správnějším
a také politicky prozíravějším
- vždyť my u nás nevíme ještě,
co se stane, snad budeme znovu ještě jednati o nějaké
správní reformě - setrvati na původním
stanovisku k župnímu zřízení
a přiznati, že jestli nyní republikánská
strana a její představitelé dávají
souhlas ku změně župního zřízení
v zemské, že je to diktováno jednak snahou
dostati se z jistých rozpaků politických
a odstraniti překážky, jež byly v cestě
k utvoření občanské majority. (Tak
jest!) Pak si však musíme říci,
že ten interes soustřediti všechny občanské
strany tentokráte převýšil interes státu
a že interes státu byl mu dán za obět
(Tak jest!). Bylo by lépe přiznati otevřeně,
že za nynější koalice, když republikánská
strana nemá, pokud jde o župní zřízení,
podpory socialistických stran, že nemá dostatek
síly, aby se ubránila náporu národních
demokratů a lidovců v požadavku zavedení
zemského zřízení. Je si vědom
p. dr Viškovský, že svou kritikou neprospěl
sobě a svým příslušníkům?
Je si vědom toho, že tím podepřel ty,
kteří r. 1920 potírali župní
zřízení, tedy je si vědom toho, že
on jim dává za pravdu, že r. 1920 oni byli
prozíravější než vedoucí
činitelé republikánské strany?
Já nechci vcházeti do dalšího rozboru
župního zřízení, ale jednoho
bych se chtěl dotknouti. Nechť nám p. zpravodaj
a koalice nepřicházejí s důvody finančními.
Pan zpravodaj to byl, který již r. 1920 a opět
roku 1924 přišel s požadavkem malých žup.
Tyto malé župy byly by však znamenaly tak velké
zatížení, že se s tím zatížení
středními župami nedá ani srovnati.
Poněvadž se s touto argumentací setkáváme
příliš často,- chci se jí stručně
na tomto místě dotknouti.- Je opravdu správno,
že teprve tato občanská koalice v republice
béře ohled na poplatníka a začíná
šetřiti? Což pak to nebyla koalice dřívější,
která provedla prosincový zákon, restrikční
zákon, který znamenal obtěžkací
zkoušku pro strany, které zastupovaly zaměstnanecké
organisace, nepodporovali jsme všechny snahy za restrikci
rozpočtu, nebyli jsme to my, kteří jsme dali
popud, aby byla zřízena úsporná komise,
a nebyly to občanské strany, které tuto úspornou
komisi odstranily? Tedy tyto důvody jsou naprosto plané.
Pro předlohy se uvádí, že ony neznamenají
nic jiného, než provedení původního
župního zákona.
A pan dr Viškovský to charakterisoval tím,
že prohlásil: "jde-li zde o hrob samosprávy,
pak byl vykopán již v r. 1920". Já bych
řekl: pak jsme byli snad jako ti dva hrobaři v Shakespeareově
Hamletu: i republikánská strana i my; pak bychom
si neměli při nejmenším co vyčítati.
Já však prokáži na několika bodech,
že toto tvrzení, že by r. 1920 již byl vykopán
hrob samosprávě a že dnešní předloha
se neliší podstatně od zákona tehdejšího,
je nesprávné.
Tak už, pokud jde o okresy. Lituji, že p. dr Viškovskému
musím vzíti ilusi, jako by byl citací
§u 9 župního zřízení učinil
objev. § 9 župního zřízení,
kterým se prohlašují země, okresy, silniční
výbory a pod. za zrušené, byl nám velice
dobře znám. Paragraf ten byl nutný i v tom
případě, kdyby okresní zastupitelstva
v posavadních obvodech v Čechách měla
býti plně zachována, neboť tam šlo
také o silniční výbory na Moravě,
kde okresních zastupitelstev posud není, tam šlo
o zemi Slezskou, tam šlo také o úpravu jmění,
a nebylo možno nalézti jiného východiska
- o té věci se tehdá debatovalo velmi dlouho
- než přenésti celý majetek na stát
a s něho teprve na nově tvořící
se korporace.
Tedy v §u 9 není obsaženo, že by okresní
zastupitelstva v nynějších svých územích
měla býti nějak dotčena a že
by měla býti zřízena okresní
zastupitelstva jen v sídlech okresních správ
politických. Naopak, v důvodové zprávě
na str. 30, která tu již byla citována, je
obsažen pravý opak a pan zpravodaj Malypetr dal
tomu výraz v důvodové zprávě
slovy: "Poněvadž je pravděpodobno, že
bude třeba provésti některé menší
změny v hranicích obvodů, ponechává
se vládě, aby nařízením provedla
nutné menší změny". A v plenu dne
27. února 1920 prohlásil: "Mají býti
okresy v rozsahu a rozměru asi středního
zastupitelského nebo soudního okresu v Čechách
nebo na Moravě."
A nyní srovnejte nejen slib vlády a tehdejšího
ministra vnitra obsažený v důvodové
zprávě, nýbrž i stanovisko zpravodaje
Malypetra, kde mluví o rozsahu okresů, kde
mluví o změnách, ale připouští
jen změny menší, s tím, co chystá
tato koalice.
V Čechách má býti zrušena polovice
okresů zastupitelských. (Slyšte!) To
nejsou menší změny, jak pravil p. posl. Malypetr,
to není rozsah středního zastupitelského
nebo soudního okresu, nýbrž to je další
osekání samosprávy, které v župním
zákoně nebylo. Pro samosprávu není
tak lhostejno, je-li to okres malý, je-li okresní
úřad v blízkosti obyvatelstva, musí-li
obyvatelstvo daleko jíti hledati své právo,
anebo má-li úřad blízko. Pro obyvatelstvo
není dále lhostejno, musí-li k II. instanci
do župního města nebo do zemského města,
jestli bude musiti na Slovensku od hranic východních
až do Bratislavy. (Posl. inž. Nečas: Skoro
500 km!) To také je otázka a podstata samosprávy,
nejen že jsou určité úřady, že
tu je I. a II. instance, nýbrž jak ty instance územně
jsou upraveny, a jestli vytýkáme osekávání
samosprávy tím, že obvody okresních
zastupitelstev budou mnohem větší, než
byly zamýšlené a slibované tehdejším
panem zpravodajem a panem ministrem vnitra, pak myslím,
že naše výtka je správná. Tehdejší
obvody byly by vyhovovaly onomu historickému vývoji.
Poněvadž patrně na Moravě není
okresních zastupitelstev, v Čechách na tento
historický vývoj se zapomnělo. Zde se osekává
samospráva v té míře, že území
se zvětšuje jak v první instanci, tak v druhé
proti župám nemalou měrou.
A nyní budu vypočítávati suše
jednotlivá ustanovení zákona, z nichž
je patrno, jak se liší předloha od původního
zákona, aby bylo patrno, že nikoli r. 1920 byl kopán
hrob, nýbrž že teprve nyní se kope hrob
samosprávě. (Předsednictví převzal
místopředseda Stivín.)
Podle župního zákona župnímu a
okresnímu výboru mohl předsedati volený
člen tohoto sboru, podle předlohy v zemském
výboru a okresním výboru bude směti
předsedati toliko státní úředník.
(Výkřiky komunistických poslanců.)
Podle platného župního zřízení
rozpočet župních zastupitelstev vůbec
nepodléhal schválení vlády. Rozpočet
zemského zastupitelstva, kde jde o zemskou slovenskou autonomii,
potřebuje schválení vládního.
Podle §u 50 župní výbor spolupůsobil
při provádění usnesení zastupitelstva.
Toto ustanovení bylo škrtnuto a usnesení zemského
zastupitelstva bude prováděti toliko zemský
úřad, tedy státní úřad
bez spolupůsobení zemského výboru.
Právo minority, právo občanstva na svolání
zastupitelstva a výboru bylo osekáno a ztíženo.
Posud mohla si vymoci svolání župního
zastupitelstva 1/5 členů,
v budoucnosti vyžaduje se 1/4. Svolání
výboru župního mohli si vymoci tři členové,
v budoucnosti nejméně čtyři členové,
a uvážíme-li, že vlastně dvě
třetiny členů, to je 8, bude odpovídati
síle zvolených, kdežto další 4
síle jmenovaných, pak to znamená, že
plných 50% zvolených teprve může žádati
svolání zemského výboru. Podobně
je tomu u okresních zastupitelstev a výborů.
Právo minority domáhati se nápravy, když
bylo odepřeno jednati o nějakém předmětu,
bylo stíženo. Posud mohl jediný člen
župního zastupitelstva nebo okresního výboru
stěžovati si, když by mu byl župan nebo
okresní náčelník odepřel projednávati
určitou záležitost jako nepřípustnou.
V budoucnosti vyžaduje se k tomu v zemském zastupitelstvu
podpisů 1/10 a v okresním
zastupitelstvu 1/6 všech členů.
Dále: Zaměstnanci ústavů župních
podléhali podle §u 53 župnímu výboru,
nyní budou zaměstnanci vesměs podléhati
zemskému presidentu. Zaměstnanci okresů podléhali
podle §u 91 okresnímu výboru, nyní budou
podléhati rovněž zemskému presidentu.
(Slyšte!)
Podle §§ 53 a 91 může ministr převzíti
správu některého zemského nebo okresního
podniku, zařízení nebo silnice do státní
správy, a to aniž by stát musil nésti
náklady. Posud nesměl nikdo tyto instituce okresu
nebo župě vzíti. V budoucnosti může
si země a okres velkým nákladem a po kontrahování
tíživých dluhů zříditi
nějaký důležitý podnik, a pak
přijde ministr, prostě mu správu vezme a
země nebo okres bude míti pouze právo platiti.
Podle § 99 župního zákona - této
věci dotkl se již p. kol. dr Patejdl - příslušela
okresním výborům a župním zastupitelstvům
nejen pravomoc dohlédací, nýbrž i pravomoc
rozhodovací jako I. stolice. Tento paragraf byl změněn
a na příště vyjímajíc
některé taxativně vypočtené
případy nebude ani okresní zastupitelstvo,
ani zemské zastupitelstvo míti rozhodovací
moc, nýbrž jenom dohlédací.
To tvrdí p. kol. Viškovský, že
je jedna a táž předloha? To tvrdí, že
již r. 1920 byl kopán hrob? Nikdo, alespoň
z právníků, nechápe ty dalekosáhlé
důsledky, ty velké rozdíly, které
jsou mezi samosprávou, jak byla upravena zákonem
z r. 1920 a samosprávou, jaká je uskutečněna
touto předlohou? To je to studium? Zde by se v prvé
řadě vyžadovalo důkladného studia
a pak bychom nemohli mluviti o tom, že již r. 1920 byl
kopán hrob samosprávě. To se stalo teprve
nyní!
Konečně celé postavení volených
členů... (Min. předseda Švehla vchází
do zasedací síně. -.Výkřiky:
Vrchnost vchází!) To už je pozdě.
(Veselost.) Celé postavení zvolených
členů oproti předsedovi okresního
nebo zemského zastupitelstva bude neobyčejně
prekérní. Podle čl. 4, odst. 2, ten, kdo
vzpírá se uposlechnouti veřejný orgán
při výkonu jeho úřední činnosti,
bude trestán trestem na penězích nebo vězením.
Tedy stačí, že člen okresního
nebo zemského zastupitelstva, kterému odepře
zemský president nebo jeho náměstek uděliti
slovo, nebo odejme slovo, nebo který bude vykázán
ze síně, že neposlechne, aby byl trestán,
aniž by při tom zákon, jak jsme se my toho
dožadovali, přihlížel k tomu, jestli ono
odepření poslechnouti výzvy úředníka
jest oprávněné či nic, aniž by
se zkoumalo, jestli úředník je v právu,
jestli úředník nepřekročil
svou pravomoc, jestli osoba, která odpírá
poslechnouti, nejedná ve výkonu svého úřadu,
který děkuje volbě.
Taková ustanovení jsme posud neměli. Chceme-li
posouditi, zdali samospráva byla osekána, pak musíme
vzíti v úvahu také to, co upraví postavení
zvolených členů zemských a okres.
sborů oproti předsedovi, který bude úředníkem.
Myslím, že není potřebí rozváděti
tyto momenty do podrobností. Stačil tento suchý
výpočet, aby bylo patrno, jak samospráva
bude v budoucnosti vypadati. (Předsednictví ujal
se předseda Malypetr.)
K tomu přichází okolnost další.
Koalice nezastavila se toliko před samosprávou,
ona jde dále. Ona sahá i na demokratická
zařízení, ona sahá na volební
právo a ráz jeho, jak je vyjádřen
v ústavní listině, na všeobecné
a rovné právo hlasovací s poměrným
zastoupením. (Výkřiky posl. Pika.)
Jestli jsem v úvodu své řeči uvedl,
že chabost a slabost posice koalice jeví se v argumentech,
které přednáší na odůvodnění
svých návrhů, pak to platí zvýšenou
měrou o argumentech a následkem toho také
o posici koalice, pokud jde o ustanovení obsahující
osekání volebního práva a zhoršení
volebního práva a pokud jde o instituci 1/3
jmenovaných členů zemských a okresních
zastupitelstev.
Já bych rozuměl tomu, kdyby vláda a koalice
- a jejím jménem pan zpravodaj předstoupili
před sněmovnu a před veřejnost s otevřeným
hledím a kdyby se za nic neskrývali, nehledali nesprávné
a nepřípadné argumenty, nýbrž
kdyby otevřeně řekli (Posl. Pik: Že
jsou Wohlschlägry!): pro jmenovací právo
jsou pro nás rozhodujícími vyšší
důvody státní. Takovéto důvody
byly na př. r. 1920. Věřte, s těžkým
srdcem, a po velmi ostrých potyčkách s panem
min. předsedou dr Švehlou, bych řekl,
že jsem jím jako otcem tohoto dítka byl tehdy
znásilněn. (Veselost.) Tehdy zavedeno bylo
také do župních zastupitelstev právo
jmenovací. Ale právo jmenovací, které
jsme otevřeně odůvodnili zájmem státním.
A poněvadž byly pro ně zájmy státní,
proto jsme je omezili toliko na ono území, kde zájmy
státní toho vyžadovaly, k přání
Slováků toliko na Slovensko a toliko na určitou
omezenou dobu, na onu dobu, kdy jsme mohli počítati
s tím, že už tu bude nová generace, která
nebude myšlenkově závislá na maďaronství,
pod kterým tehdy a ještě dnes Slovensko úpí.
To byly důvody. A já řeknu, že se mě
to těžce dotýká, když za to, že
my jsme přinesli velmi těžkou oběť,
a velmi těžce jsme ji přinesli, na principu
demokracie ve prospěch státu, se dnes argumentuje,
že my jsme r. 1920 otevřeli brány tomu, aby
jmenovací právo bylo zaváděno. Vždyť
dneska se neuvádějí - a pan dr Kramář
by jistě neopominul, kdyby tu mohl uvésti nějaké
důvody státní - vždyť nebyly uvedeny
žádné důvody státní. A
když důvody státní, pro kterou zemi?
Pro Moravu? Pro Čechy? (Zpravodaj posl. dr Kramář:
Pro stát!) Kdyby tedy mluvily státní
zájmy pro to, aby bylo zavedeno jmenovací právo
v některé zemi - pan zpravodaj řekl nyní
"pro stát" - proč se zavádí
také pro okresy? (Tak jest!) Vždyť ani
r. 1920, kdy byly mimořádné poměry,
nebyly zaváděny. (Výkřiky posl.
Pika.)
Tedy vidíte, že to nemohou býti tyto důvody,
před nimiž bychom aspoň měli jistý
respekt, i kdybychom jich nemohli uznati. Mohl bych tu, pánové,
předvésti statistiku z voleb v Čechách
a na Moravě a z té bychom viděli, že
na Moravě každá z tří koalicí,
které jsme dosud měli, všenárodní,
tato českoněmecká-občanská
a event. českoněmecká-rudozelená i
bez lidovců budou míti většinu. Na Moravě
tedy není toho potřebí. V Čechách
jedině tato koalice nemá většiny v zemi
a pochybuji, že by bylo potřeba z důvodů
státních proti dvěma státotvorným
stranám, jako je strana československých
socialistů a strana naše, jmenovacího práva.
Tedy proti komu je ho potřeba, proti které zemi
je to namířeno? Tak se mi zdá, že se
jednou rukou dává a druhou zase béře.
Ale já bych rozuměl ještě jinému
postupu. Kdyby koalice docela otevřeně a upřímně,
neskrývajíc se za žádné jiné
falešné argumenty, prohlásila: My jsme většina
občanská, my jsme většina protisocialistická,
my víme, že bychom neměli v leckteré
zemi a v leckterém okresu většiny, my potřebujeme
této většiny, ale poněvadž nám
ji voličstvo nedá, provedeme ji jmenovacím
právem. To bylo to, co se uvádí německým
stranám aktivistickým, které z důvodů
národnostních jistě velmi nerady pro toto
jmenovací právo hlasují, strašák
bolševický, když to slyšíme my, a
když my to neslyšíme, tedy strašák
socialistický. To všechno se má říci
zcela nepokrytě, poněvadž nikdo z nás
nebude tak naivní, aby věřil tomu, co se
zde v důvodové zprávě praví,
že proto bylo zavedeno jmenovací právo, aby
se jmenováním mohlo dávati oposici spravedlivého
zastoupení. (Veselost.)
Pan dr Kramář snažil se uvésti
několik důvodů. Tak v prvé řadě
uvedl, že tu jest rozdíl mezi zemským zastupitelstvem
a mezi parlamentem celostátním. Při tom podivuhodným
způsobem v důvodové zprávě
stále se zabývá jen zemským zastupitelstvem
a neuvádí důvodů pro jmenovací
právo do okresů. Pro parlament odůvodňuje
všeobecné rovné právo hlasovací
mimo jiné tím, že se tu odhlasovávají
daně. Cožpak v zemských a okresních
zastupitelstvech nebudou odhlasovány daně a cožpak
v zemských a okresních zastupitelstvech budou odhlasovány
toliko přirážky k přímým
daním, nota bene, které dnes zákonem jsou
limitovány, cožpak tedy nebudou odhlasovávány
nepřímé dávky a daně?
A nezdá se vám, že je v tom jistá spojitost,
že právě v době, kdy byl odhlasován
zákon, podle kterého obce, okresy i země
jsou povinny zaváděti nepřímé
dávky, kdy okresní zastupitelstvo a zemské
zastupitelstvo, resp. výbor má právo měniti
obecní a okresní rozpočet a těmto
podřízeným samosprávným sborům
nařizovati, aby ukládaly nepřímé
dávky, které budou tížiti chudé
vrstvy, že v téže době, kdy tedy by byl
důvod k zvýšenému právu k zastoupení
těchto vrstev a ne k omezování jejich práva,
přichází se s jmenovacím právem
do okresních a zemských zastupitelstev? Nezdá
se vám, že v tom je jistá spojitost, a aby
se mohlo prováděti ono právo donucovati obce
zaváděti nepřímé dávky
a zatěžovati lid, proto se zavádí jmenovací
právo, aby tam byla potřebná k tomu většina?
Pan dr Viškovský správně tu řekl,
že to nadále nepůjde, aby jeden platil a druhý
rozhodoval. (Výkřiky komunistických poslanců.)
Na čí adresu uváděl tento princip?
Kdopak dnes platí ve státě, v obci, a bude
platiti v zemi a po případě v okresu, když
jsou limitovány přirážky? (Posl.
Muna: Měli by míti 4 ruce, aby mohli ještě
více krásti.)