Úterý 15. března 1927

Ukázal-li jsem k několika reformním plánům tohoto způsobu, nemohu tuto část svých vývodů ukončiti, aniž bych poukázal také k potřebě reformy celého stavebního práva. Také v tomto směru nezůstávala moje strana nikdy pozadu s náměty, jichž uskutečnění bylo by bývalo spíše lacinější než laciné, jež by nebyly nic stály a byly by zjednaly mimořádný prospěch. Jmenuji pouze návrh kol. L. Wenzela, aby byl vydán zákon zajišťující stavebně-právní pohledávky. Tento zákon mohl by vyvolati revoluci v dobrém slova smyslu. Okolnost, že nemáme takového zákona, jest snad důvodem, že stavební činnost byla až dosud téměř výlučně veřejnou nouzovou pomocí, že soukromohospodářská svépomoc selhala Netvrdím, že se soukromé hospodářství nepokusilo uplatniti spekulační praxi také co do problému bytového hospodářství. Nemohu to tvrditi, poněvadž posuzuje charakter soukromého hospodářství s dobrým svědomím tak činiti nesmím. Nelze však popírati, že důslednou neúčast soukromého kapitálu na bytovém trhu, pokud se týče při stavbách obytných budov, lze částečně také odůvodniti samým risikem tohoto způsobu jeho uložení, tudíž nikoli pouze z nedostatku výnosnosti. Přímo po převratu byl tu ztracený stavební náklad, se kterým musil soukromý kapitál počítati, dnes jsou tu pouze organisační chyby ve stavebním právu, jež nadále způsobují risiko ztráty při ukládání kapitálu nebo práce do staveb. Stavební řemeslník, který svou práci, svůj materiál strčí do stavby domu, nemá nijak zajištěn svůj náklad a to jedině pro okolnost, jež by mohla býti odstraněna zmíněným zákonem o zajištění stavebně-právních pohledávek. Tuto myšlenku třeba vy. světliti na příkladě: Stavěl-li by se tříposchoďový dům za 700.000 Kč, provádí se financování této stavby tím způsobem, že se hranice zápůjčková pro první hypotéku posunuje většinou jen až ke 40% stavební a bytové hodnoty, druhá hypotéka poskytuje se pak až ke hranici 60%. Ostatních 40% dává stavebník do stavby z vlastního kapitálu anebo činí tak stavební řemeslník, jenž svou práci a svůj materiál do stavby dává na úvěr. Pohledávky stavebního řemeslníka jsou nezajištěny. Činí, přihlížíme-li v uvedeném případě k naznačené hranici, 280.000 Kč. Pro tento úvěr může si stavební řemeslník, jako věřitel, v nejlepším případě opatřiti zajištění zdlouhavým říze ním knihovním. Zákon o zajištění stavebněprávních pohledávek dociluje tohoto zajištění jednoduchým, při tom pokud možná bezplatným způsobem. Stavební záznam v pozemkové knize má postačiti, aby zajistil stavební pohledávky, t. j. aby jim propůjčil zástavní právo. Takovýto zákon platí v Severní Americe již více než 60 let, v Německu od roku 1909. Jestliže v Americe není celkem žádné bytové nouze, jestliže se může v Německu potírati lepší organisací, není neposlední příčinou toho existence takového zákona. Při ohromném rozvoji amerických měst lze stále trvající bytové potřebě téměř vždy okamžitě vyhověti. V Americe jsou města, která mají pro každoroční příliv desetitisíců rodin v reservě obytné místnosti a trvale počet jejich rozšiřují. Po tomto zajištění, jak si je žádáme v zajištění stavebněprávních pohledávek, může v nejhorším případě dostaviti se ještě risiko znehodnocení. Vzhledem ke stabilisaci poměrů toto risiko soukromníka neodstraší, aby nevložil svou práci, svůj materiál, tudíž svůj majetek do stavby obytného domu. Přemýšlejme. až vyřídíme stavební zákon, o takovýchto reformách na poli stavebního zákonodárství a snažme se aspoň část těchto myšlenek zužitkovati při budoucím stavebním zákoně.

Namnoze brojí se také proti názoru, který zastáváme v příčině stavební povinnosti podniků. Po našem názoru jest stavební povinnost podnikatelova vůči jeho dělníkům a zaměstnancům elementární jeho povinností. S druhé strany neodpovídalo by pravdě, že si podnikatelství v žádném vůbec případě této povinnosti neuvědomilo. Jest však dobrých 80% těch, kteří této povinnosti dosud nedbali, aniž si dělali z toho nejmenšího svědomí.

Kdo jest to však, jenž dnes nejvíce trpí sociálním zlem bytové nouze? Právě dělník a zaměstnanec, který hlavně také z toho důvodu, že se nemůže při svých skromných důchodech zmoci na vysoké činže v novostavbách, ocitá se v nesmírně těžkém postavení.

Tu pak jest jen dvojí možnost: buď se těmto pracovníkům vyrovná ekvivalentem zvýšení proti mírovým činžím anebo podnikatel poskytne zaměstnancům byty. Až příliš málo rozšířen jest poznatek, že byty pro dělníky a zaměstnance podniku jsou vlastně právě tak fundus instructus jako každá část provozoven podniku. Žádný podnikatel neubrání se nutnosti, podle potřeby rozšířiti své provozovny a podobně a náležitě vybudovati skladiště svého materiálu. To se přece také v posledních letech tisíckráte stalo. Aby však s rozvojem provozu byla také rozmnožena ona část fundu instruktu, o které jsme se zmínili s poukazem na byty dělnické a zaměstnanecké, to nepovažuje vůbec nikdo za elementární povinnost, o to nechť se stará veřejnost, obec, okresy a stát. Tu dlužno určitou povinnost stanoviti zákonem, vytýčiti zákonnou povinnost, jež může podnikům býti usnadněna nejdalekosáhlejšími výhodami pro stavbu dělnických obydlí. Nerozpakuji s prohlásiti také tuto poslední okolnost za nezbytnou a myslím při tom na formu hospodářství v daném okamžiku. Avšak podle poměru zisku podnikatelova, jenž podléhá mnohonásobné modifikaci, má a musí býti upotřebena jeho část také k odstranění bytové nouze. Ona zákonná povinnost může býti zcela dobře časově omezena. Nikdo, žádný činitel neselhal takovou měrou při sociální bytové péči jako banky. V žádném případě nevystoupil tak zřetelně rozdíl mezi jejími, pouze zájmem o výnosnost podmíněnými úkony a jednáním spořitelen, které v prvé řadě ještě dnes postupují podle obecno-hosipospodářských hledisek. Vím, že mezi bankami a spořitelnami byl vždy rozdíl. Spořitelny sloužily převážně jako hypoteční úvěrní ústavy, kdežto banky sloužily především obchodu.

Že však banky nevěnovaly bytovému zlu nejmenší účasti, dlužno co nejostřeji odsouditi a tato okolnost nezbytně vyžaduje, aby v budoucím stavebním zákoně bylo vytýčeno ustanoveni, kterým se bankám ukládá, aby se postaraly aspoň o byty potřebné pro vlastní své zaměstnance. Uvedu specielní případ, jak selhaly banky v této věci: Městu Jablonci n. N. byla slíbena v r. 1923 státní záruka na 32 obytných domů s více než 100 bytů. Chtělo tento program stavební skutečně provésti a požádalo v místě působící stavební ústavy o úvěry a to jak spořitelny tak i banky. Obdrželo sice od spořitelen peníz na stavbu ve výši 10 milionů Kč, za kterýžto obnos mohlo býti postaveno 32 obytných domů se 72 byty, banky se však zdráhaly byť i jen haléř vložiti do stavebního programu města Jablonce. (Výkřiky posl. Krebse.) Při tom jest v Jablonci n./N. 6 velkobank s ročním místním obratem 1000 milionů korun, takže by požadovaných na nich 5 milionů korun k ukončení poslední části stavebního programu činilo pouze 1/2 % ročního obratu. Opakuji myšlenkový postup, který jsem již projevil: víme, že nemůžeme přeměniti soukromokapitalistický zájem výlučně v zájem sociální. Musí však přece býti možno zjednati zákonný prostředek k vyřešeni nejožehavější denní otázky proti takovémuto označenému stoprocentnímu odporu právě oněch činitelů, kteří dozajista čerpají zlomek svého zisku z nouze těch osob, jichž nouze aspoň částečně má býti odstraněna.

V této souvislosti zmiňujeme se také o sociálních ústavech, jež mohou právě povinnou podporou stavebního ruchu v nejširší míře vrátiti nashromážděné peníze do hospodářství. Tu dlužno vymaniti se ze skepse nás naplňující, skepse v rozvrhu těchto prostředků, k nimž všichni přispívali. Správy sociálních ústavů rozdělujíce prostředky pro veřejné účely smějí se říditi pouze zásadou spravedlnosti.

Budoucí zákon stavební, jenž nesmí jen vykazovati charakter provisoria, nýbrž musí obsahovati konečnou úpravu všech jednotlivostí bytového problému, bude musiti vyřešiti i otázku úpravy činží. V tom tkví po názoru širokých vrstev celý problém. Argumentuje se tak, že jestliže veřejná nouzová pomoc nemůže zdolati problém obytných budov, nutno-li k tomu přibrati soukromý kapitál, že dlužno tomuto soukromému kapitálu zpříjemniti jeho účast na práci. To může se státi, tak mluví se dále, uvolněním činží. Vlastně máme již uvolněny činže. Jest tomu tak při novostavbách. To však nestačí. Jest potřebí také nájemníků pro tyto byty. Požaduje se, aby se pokusmo vyvolala poptávka po nových bytech a uplatňuje se názor, že lze toho dosíci, zruší-li se ochrana nájemníků za tím účelem, aby se utvořila dostatečně solventní poptávka po nových bytech. Stejným způsobem zabýval se otázkou úpravy činži také poradní sbor pro otázky hospodářské. Svůj úsudek opírá tento poradní sbor podle důvodové zprávy ke svým návrhům zejména o tyto důvody: 1. Nízké činže ve starých domech mají v zápětí, že se nedostává dostatečně silné a solventní poptávky po bytech v novostavbách. 2. Ochrana nájemníků stěžuje opatření kapitálu potřebného pro novostavby, poněvadž peněžní ústavy, poskytujíce zápůjčky, určují výnosovou cenu novostaveb podle výnosové ceny podobného starého domu a podle toho vyměřují zápůjčky prvého pořadí. 3. Ochrana nájemníků omezuje také realitní trh, a to jak při starých tak i nových domech.

Uznáváme rovněž bezvýhradně souvislost mezi ochranou nájemníků, stavebním ruchem a zájmem soukromého kapitálu pro stavební trh, a to i v tom smyslu, že vázané poměry na bytovém trhu až do jistého stupně působí brzdivě. K vyřešení vázaných poměrů, k němuž se zásadně přiznáváme, může však dojíti teprve, až budou tyto bezpečně upraveny, až bude opatřena dostatečná zásoba nájemních bytů, přístupných po finanční stránce pro sociálně slabé nájemníky. Takovéto zajištění - zároveň způsobí, že bude vyvráceno mínění, jako by bylo po skrovnu předmětů nájemních. Domněnka, že by objekty obývací nikdy nevystačily, stala se jistým druhem psychosy. Snad mohla by býti kryta již dnes větší část potřeby, kdyby vše, co se hodí za obydlí, bylo - k účelům obývacím použito, kdyby nebyly byty thesaurovány (Souhlas na levici.) Dvojího cíle dlužno dosíci: S největším možným napětím veřejné nouzové pomoci dlužno opatřiti velkou zásobu bytů, jež nejen stále více dostačuje potřebě, nýbrž jež v okamžiku, kdy bude zavedena hospodářská svoboda na bytovém trhu, vedle jiných zajišťovacích opatření co nejvíce znemožňuje, aby se spekulace vybouřila. Tolik musíme podniknouti, aby v okamžiku, kdy bude zavedena hospodářská svoboda, nabídka bytů nejen uspokojovala, nýbrž převyšovala poptávku. P k tomu bude tak, jako bylo při zavedení hospodářské svobody na všech jiných oborech vázaného hospodářství.

Zvýšení činží při starých nájmech o nynější výměře a postupné zvýšení za účelem vyrovnání s činžemi v nových domech jest, jak víme, projektováno ve státní reformě. Při tom smím arciť říci, že každý pokus v tomto směru nutně vyžaduje, aby upraveny byly důchodové poměry dělnictva a zaměstnanectva. (Souhlas na levici.)

Totéž platí i o stavebním příspěvku, jenž není přece ničím jiným než přepsaným zvýšením činže. Ostatně organisace bytového příspěvku ve vládní předloze velkého zákona o stavebním ruchu byla taková, že neuspokojovala ani majitele domů. Měl proň cenu jen velmi problematickou, stát požadoval z něho lepší část, arciť také pro účely bytové péče. Opakuje-li vláda tento plán, musí do něho pojata býti nová hlavní zásada, že stavební příspěvek musí býti jednak majiteli domu ihned přístupným, jednak použit pro obvod, z něhož pochází. (Souhlas na levici.)

Poněvadž představuje zvýšení činže, musí souběžně s ním postupovati ochrana vrstev sociálně slabých. Jestliže jsme činili zavedení svobodného bytového hospodářství závislým na tom, aby opatřena byla předem dostatečná zásoba bytů dostupných sociálně slabým nájemníkům, netrváme při této podmínce při zámožném nájemníkovi. Daleko ostřejším způsobem, než tomu dosud bylo, může býti zámožný nájemník vyňat z ochranných zákonných ustanovení. Přichází jako solventní nájemník v úvahu také pro byty v novostavbách. Prosíme vládu, aby zařídila, aby se budoucí zákonodárství tomuto směru přizpůsobilo.

Dosavadní zákon je pouhým provisoriem. Vláda sama jej tak klasifikuje. Byli jsme vždy proti provisoriím. Jimi nevyřeší se problém, proto pronášíme dnes zásadní své pochybnosti ohledně tohoto díla a žádáme, aby konečný zákon nedal na sebe déle čekati, než je potřebí. Zákon ten musí vzíti zřetel ke všem otázkám tohoto problému: k ochraně nájemníků, stavebnímu ruchu atd. Pouze při zásadním a jednotném vyřešení všech těchto otázek je zajištěno vyřešení stavební a bytové otázky vůbec.

Prostředky, jež podle vládní předlohy poskytuje stát k účelům stavebním, jsou nedostatečné. Již při poradách ve výboru poukázal jsem k tomu a navrhl jsem zvýšení těchto prostředků. Bohužel státně-finanční úvahy znemožnily každou další pomoc. Nekritisuji již počínání vládních stran, je to marné. Že původně odepřena byla obcím jakákoliv pomoc, první text vládní předlohy nemluví o nějaké pomoci pro obce, bylo v nejvyšším stupni nesociálním. Ukázalo se, že obce po celá léta byly vlastními nositeli činnosti v oboru nouzových staveb. V tomto směru bylo však dosaženo výborovou prací malé opravy.

Stejně škodlivé jest omezení zaručitelných zápůjček druhého pořadí na nejvýše 45% a 75% veškerého hypotekárního zatížení. Nemnoho přechází přes tuto hranici i konečné znění § 36, i když předpis ten stanoví 80% celkové záruky při obecně prospěšných stavbách.

Toto ustanovení umožňuje ucházeti se o záruku především jen takovým stavebníkům, kteří mají také sami aspoň 20%, po případě 25% stavebního nákladu. Kdo však zná praxi stavebních družstev, ví, že takovéto případy se vyskytují zcela zřídka. Většina staví s podstatně menším procentem vlastních prostředků. Lze arciť stanoviti výši vlastních prostředků, ale tato výše nemusila by asi přesahovati 10% stavebního nákladu. Hranici pro zatížení vůbec jest po našem názoru, když již jednou určena jest výše vlastních prostředků,. omeziti nejzazší hranici zaručitelných druhých hypoték. Pokládáme za správné, aby tato hranice byla rozšířena až ku 55% u domů činžovních a 45% u domů vlastních. Hořejší hranice hypotekárního zatížení v I. a II. pořadí budiž ponechána otevřena. Záleží na zájemníkovi samém, aby dosáhl co možná největší výše prvých hypoték.

Do kritiky ostatních částí zákona se nepustíme, vždyť tyto ostatní části velmi silně - vzbuzují dojem, že byly přičleněny k zákonu o stavebním ruchu, aby tak trochu zveličily jeho rozsah.

Apelujeme jen ještě na vládu, aby se nevyhýbala konečné úpravě stavební otázky, spíše aby si k tomu dodala odvahy. V ostatním směru prosíme také ještě, aby naše pozměňovací návrhy došly povšimnutí. (Potlesk na levici.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. Horpynka.

Posl. Horpynka (německy): Dámy a pánové! Mají-li se dnes s řečnické tribuny této sněmovny vyjádřiti poslanci různých politických stran k návrhu zákona tisk 851 o stavebním ruchu ve znění zprávy sociálně-politického výboru tisk 892, pak nutně musí se podle mého názoru všemi vývody vinouti jako červená nit výraz nejhlubšího zklamání z této vládní předlohy. Od konce roku 1924 přihlíží vláda úplně nečinně k nouzi bytové stále rostoucí a v devátém roce trvání tohoto státu chce zabrániti úplnému zastavení stavebního ruchu krátkodobým provisoriem. Tato skutečnost sama o sobě jest již dosti zahanbující. Musíme-li však ještě k tomu zjistiti, že i toto zákonné provisorium představuje sbírku nemožností a nedostatků, pak pro nás vznikají nejtěžší pochybnosti a obavy, poněvadž tu patrně sociálně-politické zákonodárství trpí nejenom slabostí vůle a nečinností, nýbrž ještě více neschopností tvůrců zákona.

Od začátku druhého zákonodárného období této sněmovny padlo mnohdy v poslanecké sněmovně v projevech vládních nebo ve výborových poradách to neb ono slovo o nutnosti bytového zákona, avšak nestalo se skoro nic vyjma prodloužení zákona o ochraně nájemníků do 31. března 1928. Úřednická vláda Černého byla si ovšem vědoma své těžké odpovědnosti právě v otázce stavebního ruchu a předložila poslanecké sněmovně v červnu 1926 vládní návrh tisk 460. I když tento návrh obsahoval mnoho nepřijatelných a neproveditelných ustanovení, přece o něm nutno říci, že mohl býti vhodným podkladem k jednání podle své celé výstavby a své velkorysosti. Neboť především obsahoval plán rozvržený na 7 let, podle něhož mohl býti řešen problém stavebního ruchu v souvislosti s odstraněním poválečných opatření v oboru bytové politiky. Zde byla ještě upravována otázka podpory staveb, ochrany nájemníků, opatření stavebního fondu bez zatížení státních financí, opatření stavebních míst, úlev daňových, stavebních subvencí, nové úpravy stavebních řádů, mzdových soudů rozhodčích a pod. a jednáno o ní ve vzájemné souvislosti, takže přes všechny vady a nedostatky mohlo se mluviti aspoň o pokusu velkorysého řešeni bytové otázky. Bohužel nebyla tato vládní předloha nikdy projednána. Co úřednická vláda Černého vypracovala, to bylo se zvláštní chladnokrevností zničeno parlamentní vládou Švehlovou. V létě a na podzim minulého roku zabývaly se touto vládní předlohou organisace nájemníků a majitelů domů, jakož i kruhy přímo nebo nepřímo interesované na stavebních živnostech a kritisovaly ji se svého stanoviska. Třeba to bylo potěšitelné, že tento návrh vzbudil tak všeobecný zájem, přece na druhé straně nemůžeme se diviti tomu, že jednotlivá ustanovení byla z různých důvodů všeobecně zamítána. Konečně v návrhu samém při jeho vadách a nedokonalostech bylo dosti důvodů k zamítavé kritice. Na druhé straně však musilo býti odmítavé stanovisko se všech stran očekáváno, poněvadž vládní předloha po prvé učinila pokus najíti střední čáru m i odporujícími si tužbami nájemníků a majetníků domů, mezi podnikateli staveb, kteří podpory potřebují, a činiteli, kteří podporu poskytují. Zatím co majetníci domů požadují odstranění nucené hospodářství s byty, brání se jakémukoliv vyvlastňování výnosu svého majetku a žádají volného disposičního práva svým vlastnictvím, odmítají ovšem nájemníci jakékoliv omezení ochrany nájemníků, poněvadž s domnívají, že za nynějších hospodářských poměrů nemohou snésti břemen zvýšeného nájemného - a možnost volné výpovědi za nynější bytové nouze musili by pociťovati jako největší nebezpečí. Na jedné straně požaduji stavebníci vedle vydatných daňových úlev ještě také stavební subvence a možnost laciného a vydatného hypotečního úvěru, naproti tomu na druhé straně stát břitce odmítl při svých finančních poměrech poskytovati jakékoliv peníze na podporu staveb ze státních příjmů. Hledaná střední čára mezi těmito požadavky i a přáními, v podstatě tak různými, nemohla ovšem uspokojiti všechny zúčastněné kruhy, neboť jinak by přece nebyla střední čarou. mezi krajnostmi. A proto nepotřebovalo jistě vzbuzovati nějakých obav to, že byla se všech stran odmítána. Naopak z různých úsudků mohli jsme nabýti přesvědčení, že byl učiněn počátek řešení a že nyní nutno věcnou úvahou odporujících si argumentů najíti zlepšení, které by mohlo odstraniti případné nespravedlnosti a chyby, takže konec konců by byly rozděleny oběti a břemena na jedné straně, zisky a výhody na druhé straně stejným a spravedlivým způsobem na různé kruhy a zájemníky. Byť se s počátku zdálo takové počínání těžkým, přece bylo nezbytno jíti touto cestou, mělo-li se vůbec na konec dospěti ke vhodnému zákonu bytovému. K takové činnosti bylo také dosti času, nebylo ho však využito. (Předsednictví převzal místopředseda Horák.)

Nová vláda Švehlova vůbec ani nepovažovala za nutno prohlásiti, zda přejímá osnovu vypracovanou předchozí úřednickou vládou, nebo zda ji nechá padnouti; národnostně smíšená vládní většina s nevolí pozorovala, že se utvořila proti vládní předloze tisk 460 jednotná obranná fronta a ukazovala málo chuti dáti se do positivní práce, aby přivodila vyrovnání mezi odporujícími si požadavky. Neboť propracovati se k takovému vyrovnání jistě na všech stranách způsobuje nepopulárnost. Poněvadž letošního roku zcela určitě mají býti provedeny volby do obcí a při hrozící správní reformě snad také volby do zastupitelstev okresních a zemských, bojí se vládní strany hlasování voličstva a volí tudíž pohodlnější cestu, aby se zcela prostě vyhnuly nepopulární práci. Tak byl ze stranicko-taktických důvodů opuštěn vládní návrh tisk 460 na oko formálně, ve skutečnosti však fakticky, a nahrazen novým vládním návrhem tisk 851, tak zvaným provisoriem. Nyní se pojednou ukázalo ve vládní většině, že stavební ruch a zákon o ochraně nájemníků spolu vůbec nemají co činiti, že nutno každý z těchto problémů řešiti zvláště; jinými slovy, co táž vládní většina v červnu 1926 uznávala v základních rysech za správné, to bylo v únoru 1927 odmítnuto jako falešné a nevhodné. Politické strany z vládní většiny, které se při každé příležitosti rády vydávají za strany hospodářské, vyhýbají se nyní úmyslně řešení hospodářského problému a domnívají se, že tím dbají svého stranického stanoviska, které by od nich právě nutně vyžadovalo opak jejich nynějšího jednání. Je to zvláštní podívaná vnitřního rozporu, kterou tu vládní strany veřejnosti poskytují.

Těmto nezdravým poměrům ve vládní většině odpovídá také způsob, jak bylo v sociálněpolitickém a rozpočtovém výboru projednáváno toto provisorium. Poněvadž vláda pojala do této nové předlohy tisk 851 jenom ty části vládního návrhu tisk 460, proti kterým nebylo při veřejné diskusi o tomto vládním návrhu buď vůbec žádných námitek anebo jen nepatrné, dovozují z toho vládní strany právo přijmouti toto provisorium beze změny, využívajíce při hlasováni číslice většiny, a odmítnouti hladce všecky zlepšovací návrhy podané z řad oposice. Konečně nezdálo se vládním stranám ani tuze vhodným příliš měniti a pilovati provisorium určené jenom na dobu jednoho roku, musilo přece stačiti prohlášení v důvodové zprávě, že se vláda v r. 1927 ještě jednou vrátí ke svým dřívějším návrhům na úpravu bytové otázky v podrobném návrhu zákona. Slyšíme sice zprávu, avšak schází. nám v ní víra. Ostatně udělali jsme již často v tomto státě zkušenost, že se tu dělaly sliby jenom proto, aby s nezachovávaly. (Souhlas na levici.) Tak se mohla vládní většina s jistým uspokojením postaviti na stanovisko, že možno projednávání zákonného návrhu tisk 851 bagatelisovati právě tak, jako obsah této osnovy bagatelisuje ve svém celku formou i obsahem otázku stavebního ruchu. Pan ministr Šrámek nepovažoval za nutno účastniti se porad výborových, ačkoliv bylo žádáno, aby se tam dostavil. Byl jenom ochoten připustiti ve svém návrhu bezvýznamné změny, které navrhovaly z důvodů stranicko demagogických samy strany vládní, což pan zpravodaj ve své zprávě kvitoval vděčně jako ochotu vlády vůči sociálně-politickému výboru. Zlepšovací návrhy oposice byly nevážným a urážejícím způsobem zamítnuty (Výkřiky na levici.) a dnes má býti zákon přijat v prvním čtení tak, jak musel býti spolknut sociálněpolitickým a rozpočtovým výborem na přání všemocné "osmičky".

Každému znalci nynějších parlamentních poměrů jest zajisté dostatečně známo, že vývody zástupců oposičních anebo pozměňovací návrhy oposičních stran jsou vlastně zcela bezúčelné, poněvadž výsledek hlasování jest již nyní zajištěn. Přes to přece nesmíme se zříci ani v této chvíli kritiky a práva projevu, abychom v budoucnosti nemuseli před celou veřejností nésti odpovědnost za takový návrh zákona. Právě z událostí v tomto parlamentě může každý dojíti k přesvědčení, že sociálně politické a hospodářsky politické zákonodárství nemůže nikdy býti děláno úspěšně diktátem jednostranně orientovaných stavovských stran a se zřetelem k úzkoprsým stranickým dogmatům, nýbrž jenom věcná a nepředpojatá práce v těchto oborech zaručuje úspěšně výsledek ve smyslu opravdové lidové poli, tiky. S tohoto hlediska chci se vyjádřiti také k jednotlivým ustanovením vládní předlohy.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP