Jest však nutno poukázati, jak nesvědomitým
přímo způsobem využívá
konjunktury v soustavném elektrisačním podnikání
soukromý kapitál, který ovládá
výrobu elektrotechnických potřeb a materialií.
Zde vydány jsou všeužitečné elektrárenské
podniky přímo na milost a nemilost kapitálově
silným koncernům a kartelům, které
využívajíce příznivé doby,
diktují si prostě svými organisacemi ceny
tak, že rozvoj soustavné elektrisace jest tímto
stavem mimořádně brzděn. Vysoké
clo na cizí výrobky a kartelové diktáty
výrobců tuzemských jsou hlavní příčinou
toho, proč dnes konsument platí elektrickou energii
poměrně draho. Dává-li vláda
a stát soustavné elektrisaci nějaké
výhody a dokonce hmotnou podporu, jest to nutno kvitovati
s uznáním, ale konsumentu elektrické energie
nesmírně by posloužilo, kdyby vláda
měla odvahy zakročiti proti nemravným kartelům,
kdyby si dala dáti kalkulaci výrobních cen
elektrotechnických potřeb a ze zjištěných
takto faktů vyvodila důsledky. Jenom jeden příklad:
V poslední době utvořil se u nás kartel
výrobců elektroměrů a diktoval ovšem
značně zvýšené ceny elektroměrů.
Výsledek jest, že všeužitečné
elektrárenské podniky nemohou kupovati domácí
elektroměry, poněvadž za levnější
peníz dostanou prvotřídní výrobky
přední, světové pověsti požívající,
švýcarské firmy. Z toho je vidno, že tím,
kdo ubíjí domácí výrobu a kdo
vyvolává takto nezaměstnanost, v tomto případě
nejsou všeužitečné podniky, nýbrž
kartely a soukromý kapitál, který v honbě
za lichvářskými zisky diktuje si takové
ceny, že cizí výrobky i při enormních
clech jsou u nás schopny konkurence. Lichevní úřad
má zde vděčné pole působnosti.
Zde tedy vykonala by státní správa pro zájem
soustavné elektrisace veliký čin, kdyby poměrům
na trhu elektrotechnických materialií a potřeb
věnovala dostatečnou pozornost.
Cílem soustavné elektrisace jest pojmouti do okruhu
své působnosti stávající podniky
soukromé a komunální. Ministerstvo veř.
prací v plném pochopení, co znamená
pro stát zracionalisování výroby elektrické
energie, vypracovalo osnovu zákona, kterým má
býti doplněn a vyjasněn dosavadní
zákon o podpoře soustavné elektrisace, a
právě v této osnově se slučování
elektrárenských podniků doporučuje.
Proti této osnově podávají některá
města protesty z důvodů zpravidla lokálních
a egoistických, neboť zákonem umožněné
sloučení elektrárenských podniků
nemůže znamenati poškození zájmů
měst, ale jistě přinese prospěch celku.
Slučování tomuto klade však překážky
i připravovaná osnova sama, a to tím, že
komunálním podnikům poskytuje úlevy
finanční, jichž se nedostává
všeužitečným elektrárenským
společnostem. Podle osnovy mají býti komunální
podniky elektrárenské od výdělkové
daně osvobozeny. Bylo by zajisté v zájmu
soustavné elektrisace a v zájmu sloučení
výroby elektrické energie, aby připravovaným
zákonem měřeno bylo všeužitečným
podnikům stejně jako podnikům komunálním
a aby § 72 byl doplněn tím, že se výdělková
daň promíjí stejně komunálním
jako všeužitečným elektrárenským
podnikům. Právě proto, poněvadž
všeužitečné podniky elektrárenské
nelze při jejich významu a při obětech,
které zde na provozovacím kapitálu přinášejí
obce, okresy, země a stát, považovati za podniky
výdělkové, upozorňuji včas
na nedostatky připravované osnovy.
Připomínám ještě, že v problému
soustavné elektrisace nutno věnovati mimořádnou
pozornost též Podkarpatské Rusi. V technicko-dopravním
výboru byl již projednáván tak zv. projekt
Kriškův, jež by umožnil elektrisaci nejvýchodnějších
částí republiky a vytvořil by tak
hlavní předpoklad pro industrialisaci Podkarpatské
Rusi. Řečníky naší strany bylo
již několikráte ve výborech i v plenu
sněmovny připomenuto, že tato industrialisace
je jediným východiskem z nynější
hospodářské situace země. Kriškův
projekt byl projednáván i v zemědělském
výboru a byla tu přijata jednomyslně resoluce
posl. inž. Nečase, která byla pak přijata
i plenem sněmovny. Realisace tohoto projektu jest nejvýš
naléhavá a využívám znovu této
příležitosti, abych odpovědné
činitele volal k tomu, aby na elektrisaci Podkarpatské
Rusi se nezapomínalo.
Očekávám, že připomínky,
které jsem při této příležitosti
učinil a které sledují jediný cíl,
prospěti soustavné elektrisaci a tím našemu
hospodářskému životu, nevyzní
na prázdno. Budeme míti ještě příležitost,
abychom detailním významem a poměry v soustavné
elektrisaci zabývali se obšírněji, až
na stůl sněmovny dostane se předloha zákona,
jímž má býti rozšířen
a doplněn náš základní zákon
o soustavné elektrisaci z r. 1919.
Máme zájem na tom, aby prováděním
soustavné elektrisace zvyšována byla hospodářská
úroveň našeho obyvatelstva, a proto budeme
pro novelisaci zákona č. 143 z r. 1923 hlasovati.
(Potlesk.)
Předseda (zvoní): Ke slovu není
již nikdo přihlášen, rozprava je skončena.
Žádám zpravodaje výboru rozpočtového
pana posl. dr Hnídka, aby se ujal slova k doslovu.
Zpravodaj posl. dr. Hnídek: Vzdávám
se slova.
Předseda: Pan zpravodaj se vzdal doslovu.
Přistoupíme k hlasování.
Osnova zákona má 3 články, nadpis
a úvodní formuli.
Jelikož pozměňovací návrhy nebyly
podány, dám o celé osnově hlasovati
najednou podle zprávy výborové. (Námitek
nebylo.)
Námitek proti tomu není.
Kdo tedy souhlasí s celou osnovou zákona, to jest
s jejími 3 články, nadpisem a úvodní
formulí, ve znění doporučeném
p. zpravodajem a shodném s předchozím usnesením
senátu, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)
To jest většina. Tím posl. sněmovna
přijala tuto osnovu zákona ve čtení
prvém podle zprávy výborové, a
to ve znění shodném s předchozím
usnesením senátu.
Druhé čtení navrhnu na pořad příští
schůze.
Tím vyřízen jest 2. odstavec pořadu.
Přistoupíme k projednávání
dalšího odstavce pořadu, jímž jest:
3. Zpráva výborů ústavně-právního
a rozpočtového k usnesení senátu (tisk
737) o vládním návrhu zákona (tisk
sen. 223 a 270) o příspěvcích (záznamném)
pro bursovní fond Pražské bursy pro zboží
a cenné papíry (tisk 783).
Zpravodajem výboru ústavně-právního
jest p. posl. Ostrý, zpravodajem výboru rozpočtového
p. posl. dr Samek.
Uděluji slovo prvému zpravodaji, panu posl. Ostrému.
Zpravodaj posl. Ostrý: Slavná sněmovno!
Senát NSRČ. usnesl se v 51. schůzi dne 25.
listopadu t. r. na zákonu o příspěvcích
pro bursovní fond pražské bursy pro zboží
a cenné papíry.
V §u 1 se stanoví, že správa pražské
bursy pro zboží a cenné papíry jest
oprávněna vybírati od vydavatelů cenných
papírů, které jsou zaznamenány v úředním
kursovním listě této bursy, roční
příspěvek pro bursovní fond. Dále
se v témže paragrafu předpisuje, kdo příspěvkové
povinnosti nepodléhá.
§ 2 stanoví sazbu ročního příspěvku
až do úhrnné výše pro jednotlivého
vydatele 30.000 Kč z úhrnné kursovní
hodnoty všech emisí dotčeného cenného
papíru na burse zaznamenaného. Vykáže-li
účetní uzávěrka bursovního
fondu počínajíc rokem 1930 po 5 po sobě
následujících let roční čistý
přebytek nejméně 200.000 Kč, může
ministr financí přiměřeně sazbu
příspěvkovou snížiti.
§§ 3 až 6 řeší administrativní
řízení, vybírání a předpisování
bursovních příspěvků.
Senát NS. přijal dále resoluci, kterou vyzývá
ministerstvo financí, aby při udělování
osvobození podle §u 1, odst. 2, lit. b) vzat byl zřetel
zejména na cenné papíry, které jsou
vydány k určitým obecně užitečným
účelům.
Pražská bursa kryje své výlohy hlavně
ze záznamného, t. j. příspěvků,
které jí platí společnosti, ústavy
a jiné právnické osoby za to, že jejich
papíry jsou na této burse úředně
obchodovány a zaznamenány, což má velký
význam pro jejich umístění na kapitálovém
trhu.
Tyto příspěvky se dosud vybírají
podle zákona z 22. prosince 1901, č. 2 ř.
z. z r. 1902, který byl vydán nejenom pro pražskou,
nýbrž i pro terstskou bursu.
Nutno vydati zákon nový, poněvadž právě
zmíněný zákon má platnost omezenou
toliko do konce r. 1926. Byl-li tento starý zákon
vydán s platností omezenou, stalo se tak z jistého
antagonismu Vídně vůči provinciálním
bursám, neboť podobný zákon pro vídeňskou
bursu (zákon z 1. dubna 1876, č. 62 ř. z.)
měl platnost neomezenou.
Když již se má vydati u nás zákon
nový, pokládá se nutným přizpůsobiti
jej dnešním poměrům. Tak především
má se vyměřovati bursovní příspěvek
pro příště z kursovní hodnoty
papírů a nikoliv hodnoty jmenovité; tím
se má docíliti jednak zvýšení
bursovních příjmů - bursa pražská
má nyní, jakožto bursa celostátního
významu, větší výlohy a v budoucnu
musí počítati s umořením stavebního
nákladu na novou bursovní budovu, která jest
neodkladnou nutností - jednak se má naznačenou
změnou spravedlivěji rozvrhnouti příspěvkové
břemeno, protože spravedlivějším
ukazatelem platební nosnosti povinníků jest
vnitřní hodnota jejich papírů, která
se odráží v hodnotě kursovní.
Dále se v zákoně zavádí novota,
že se při vyměřování příspěvků
přihlíží též k emisím
dosud neznamenaným; tím se má zabrániti,
aby osoby k placení příspěvku povinné
se nevyhýbaly příspěvkovému
břemeni otálením se žádostí
o připuštění nových emisí
k záznamu.
Další novinkou jest, že částka
10.000 Kč, nad kterou se nesměl bursovní
příspěvek jednotlivé osobě
předepsati, se zvyšuje na 30.000 Kč; dochází
tu aspoň k částečné valorisaci,
jakožto důsledku pokleslé hodnoty dnešní
peněžní jednotky.
Bursa má jakožto veřejnoprávní
subjekt upravovati své příjmy podle vydání,
zásadně tudíž nemá její
hospodaření vykazovati přebytky. Protože
však jest nutno počítati s tím, že
někdy v budoucnu příjmy bursovní rapidněji
poklesnou, jest dlužno tvořiti jistou reservu. S touto
reservou počítal též starý zákon,
který připouštěl, aby bursovní
příjmy směly převyšovati bursovní
výdaje o 20.000 Kč. Zvyšuje-li se nyní
tato částka na 200.000 Kč, má to jednak
opět důvod valorisační, jednak se
tím béře zřetel na zvýšené
potřeby bursy v budoucnosti. Tento posledně dotčený
zřetel - postaviti totiž bursu na pevný finanční
podklad a tím jí umožniti stavbu bursovního
paláce - rozhodl, že uvedené maximum příspěvkové
nemá míti platnost do konce r. 1929.
Naproti tomu nemění se sazby příspěvkové
- jedna desetitisícina a jedna dvacetitisícina -
nečiní se však - na rozdíl od starého
zákona - rozdílu mezi akciemi průmyslových
a obchodních podniků na jedné a dopravních
podniků na straně druhé, kteréž
rozlišování vzhledem k sestátnění
soukromých drah téměř již nemá
praktického významu.
Konečně zásadně se nemění
též okruh osob osvobozených od bursovního
příspěvku. Neosvobozují se tudíž
ani v novém zákoně okresy a obce, což
je odůvodněno tím, že tyto subjekty
mnohdy sjednávají titrové půjčky
k účelům lukrativním a tudíž
osvobození takového nezasluhují. Tyto příspěvky
komunami placené jsou ostatně velice nepatrné;
tak platí Praha 2175 Kč ročně, Brno
587 50 Kč ročně, Bratislava 231 25 Kč
ročně, Ústí n. L. 62 50 Kč,
Plzeň 131 25 Kč a Teplice-Šanov 6 25 Kč
ročně. Pokud pak by tu byl důvod pro osvobození,
může obec resp. okres obrátiti se na ministerstvo
financí, které jistě v případech
zřetele hodných takovým žádostem
vyhoví.
V souvislosti s tím dlužno se zmíniti, uvádí-li
zákon jakožto subjekty od příspěvku
osvobozené župy a svazy žup, neporušuje
tím starého rámce osvobození, poněvadž
vzhledem k projektovanému župnímu zřízení
musí počítati též se subjekty,
které nastoupí na místo jednotlivých
zemí, které byly již podle starého zákona
bursovního příspěvku prosty.
Ústavně-právní výbor pojednal
ve schůzi dne 14. prosince zevrubně o této
osnově zákona a navrhuje, aby slavná sněmovna
schválila osnovu tak, jak se na ní usnesl senát
NSRČ. a aby schválila také resoluci senátem
přijatou a výborem ústavně-právním
rovněž schválenou. (Souhlas.)
Předseda (zvoní): Uděluji slovo
druhému zpravodaji, panu posl. dr Samkovi.
Zpravodaj posl. dr Samek: Slavná sněmovno!
Jak již uvedl p. zpravodaj výboru ústavně-právního,
je pražská bursa pro zboží a cenné
papíry oprávněna vybírati záznamné
podle zákona z 22. prosince 1921. Tento zákon pozbude
31. prosincem letošního roku platnosti.
Nicméně je nesporným faktem, že bursa
potřebuje i nadále tohoto finančního
zabezpečení k účelům, které
byly již vyloženy, a proto je zapotřebí
připraviti dříve, než vyprší
platnost starého zákona, zákon nový,
aby příspěvek mohl býti vybírán
i nadále.
Nebylo by zajisté moudré prodlužovati zákon
starý beze změny, rozumnější
je, vydati zákon nový, v němž dobré
a osvědčené předpisy se recipují
a předpisy méně vhodné nahrazují
vhodnými, resp. vyplňují mezery a odstraní
se nejistota, a tak se postupuje v případu konkretním.
Pan zpravodaj ústavně-právního výboru
vyložil podrobně změny oproti nynějšímu
stavu. Všechny tyto změny jsou účelné
a plně odůvodněné a proto rozpočtový
výbor, který projednal návrh zákona
ve schůzi dne 16. prosince, usnesl se doporučiti
plenu schválení zákona shodně s usnesením
senátu tisk 737 a doporučuje rovněž
vhodnou resoluci senátem přijatou. (Souhlas.)
Předseda (zvoní): Ke slovu není
nikdo přihlášen, rozprava tedy odpadá.
Přistoupíme ihned ke hlasování.
Osnova zákona má 7 paragrafů, nadpis a úvodní
formuli.
Jelikož mi pozměňovací návrh
nebyl podán, dám hlasovati o celé osnově
najednou podle zprávy výborové. (Námitky
nebyly.)
Námitek proti tomu není. (Posl. dr Winter: Není
přítomno 100 členů!) Je, prosím.
Konstatuji, že sněmovna je schopna se usnášeti.
Kdo tedy souhlasí s celou osnovou zákona, t. j.
s jejími 7 paragrafy, nadpisem a úvodní formulí,
ve znění navrženém pp. zpravodaji a
shodném s předchozím usnesením senátu,
nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Tím posl. sněmovna přijala
tuto osnovu ve čtení prvém podle zprávy
výborové, a to ve znění shodném
s předchozím usnesením senátu.
O resoluci, otištěné ve zprávě
výborové, dám hlasovati až při
druhém čtení této osnovy.
Tím vyřízen jest třetí odstavec
pořadu.
Přistoupíme ke 4. odstavci, jímž jest:
4. Zpráva výborů zahraničního,
ústavně-právního a rozpočtového
o vládním návrhu (tisk 657), jímž
se předkládá Národnímu shromáždění
úmluva mezi Československou republikou a republikou
Rakouskou o plnění smluv o pojištění
na život a důchody, které sjednaly rakouské
životní pojišťovny s pojistníky československými
a československé pojišťovny životní
s pojistníky rakouskými, podepsaná dne 29.
května 1925 v Praze, se Závěrečným
zápisem téhož data (tisk 786).
Zpravodajem výboru zahraničního je pan posl.
dr Chvalkovský, výboru ústavně-právního
p. posl. dr Hajn a výboru rozpočtového
p. posl. dr Samek.
Uděluji slovo prvnímu zpravodaji, panu posl. dr
Chvalkovskému.
Zpravodaj posl. dr Chvalkovský: Slavná sněmovno!
Zahraniční výbor projednal ve své
schůzi dne 9. prosince vládní návrh
tisk 657, kterým se předkládá Národnímu
shromáždění úmluva mezi Československou
republikou a republikou Rakouskou o plnění smluv
o pojištění na život a důchody,
které sjednaly rakouské životní pojišťovny
s pojistníky československými a československé
pojišťovny životní s pojistníky rakouskými,
která byla podepsána 29. května 1925 v Praze,
se Závěrečným zápisem téhož
data.
Účelem úmluvy, která byla uzavřena
- jak jsem řekl - 29. května 1925, bylo, upraviti
měnu pojišťovacích smluv na život,
kteréžto smlouvy před okolkováním
26. února 1919 uzavřeny byly našimi státními
příslušníky s rakouskými pojišťovnami
na starorakouské koruny.
Zahraniční výbor prozkoumal se svého
stanoviska a s výhradou schválení výboru
ústavně-právního a rozpočtového
vládní návrh, a mám čest slavné
sněmovně jménem zahraničního
výboru navrhnouti, aby přijala usnesení:
"Národní shromáždění
Československé republiky souhlasí s úmluvou
mezi republikou Československou a republikou Rakouskou,
podepsanou dne 29. května 1925 v Praze se závěrečným
protokolem téhož data." (Souhlas.)
Předseda (zvoní): Uděluji slovo
druhému zpravodaji, panu posl. dr Hajnovi.
Zpravodaj posl. dr Hajn: Slavná sněmovno!
V této předloze běží o nemalé
věci, o 10 rakouských pojišťoven a o úhrnný
kapitál na životní pojistky v částce
380 mil. K, v budoucích letech splatný. Dnešní
hodnota těchto kapitálů by byla 172 mil.
Splatno bylo již v prošlých pojistkách,
ale posud nevyplacených, 91 mil. Kněží,
lékaři, vdovy po lékařích,
notářích, advokátech, žurnalistech
mají dostati 6 3/4 mil. Došlo-li k této
dohodě, vidíte, že běží
o veliké hospodářské a sociální
ulehčení tisícům a tisícům
osob. Se svého stanoviska ústavně-právní
výbor neshledal překážky a tudíž
navrhuje ctěné sněmovně, aby přijala
vládní návrh. (Souhlas.)
Předseda (zvoní): Uděluji slovo
třetímu zpravodaji, panu posl. dr Samkovi.
Zpravodaj posl. dr Samek: Slavná sněmovno!
Ve staré říši rakousko-uherské
provozovaly pojišťovací obchody četné
pojišťovací společnosti a spolky jednak
akciové, jednak vzájemné. Některé
z nich měly sídlo také v nynějším
Československu, z větší části
však sídlo pojišťoven bylo mimo nynější
území republiky Československé: ve
Vídni, Budapešti, Terstu, Krakově atd. V Československé
republice dnešní měly své filiálky,
zastupitelství, jednatelství, platební místa
atd. Uzavřely zde řadu pojišťovacích
smluv a z nich vyplynuly závazky, resp. nároky.
Provozovaly pojišťovací obchody všechny,
jednak na život a důchod, jednak elementární
(požární, krupobitní, pojištění
proti vloupání atd.). Když nastal převrat,
octly se i pojišťovny i pojištěnci a všichni,
kdo měli smluvní práva nebo povinnosti k
nim, v úplné právní nejistotě.
Platnost koncese k provozování obchodů stala
se pochybnou, rovněž dozor nad pojišťovnami
měl jiný stát, sídlo pojišťovny
octlo se ve státě cizím, pojistníci
byli také v jiném státě než pojišťovna
a zrovna tak dlužníci pojišťoven. K tomu
přistoupily ještě další obtíže.
Celá řada pojišťovacích smluv dle
klausulí smluvních pro neplacení příspěvků
zanikala, jinde zase nastala splatnost pojištěné
sumy nastoupením pojistného případu,
splatnost a žalovatelnost byla sjednána pravidelně
v hlavních sídlech pojišťovny, tedy namnoze
v cizině, změnili se zástupci generální
i místní a k tomu ke všemu ještě
nastala měnová rozluka. U pojištění
elementárních se poměry uplynutím
krátké doby - as 1 roku - vyřešily celkem
samy. Ale u pojištění na život a na důchod
to bylo jiné.
Kdyby ve státech nástupnických všude
byla zůstala měna naprosto stejná, snad obtíže
nebyly by tak veliké, ale rozlukou měnovou a zejména
pak znehodnocením některých měn obtíže
se kromobyčejně zvětšily. Jak již
vyložil p. zpravodaj výboru ústavně-právního,
osob zúčastněných přímo
a nepřímo bylo velmi mnoho a tak musily konečně
do věci zasáhnouti vlády, především
ovšem naše vláda, poněvadž se nedalo
očekávati, že by cestou soukromoprávních
žalob před smírčím soudem v sídle
pojišťoven došli oprávnění
svého práva. Při sjednání mírových
smluv byla otázka předmětem jednání.
V mírové smlouvě st.-germainské je
to článek 215 a v trianonské je to článek
198, který obsahuje klausule o nakládání
s pojišťovnami. V nich se praví, kdyby nebylo
docíleno dohody mezi zúčastněnými
státy o tom, jak nakládati s pojišťovnami
na území státu druhého, že by
otázka řešena byla reparační
komisí, resp. arbitrem. Do kdy se má rozhodnutí
státi, v mírové smlouvě není.
Vláda naše, poněvadž věc velmi
kvapila, usilovala o to, aby došlo k mezistátnímu
ujednání co nejdříve. Byla k tomu
ostatně vyzývána všemi pojistníky,
jimž byla poskytována také pomoc stranami politickými.
Naší vládě podařilo se ujednati
úmluvu nejprve s Maďarskem, s nímž byla
u zavřena dne 13. července 1923, která na
základě souhlasu sněmoven byla ratifikována
a pod čís. 228 z r. 1924 ve Sbírce zákonů
a nařízení publikována.
Dále dospěla vláda k ujednání
smlouvy s Rakouskem, která byla podepsána 25. května
1925.
Touto úmluvou s Rakouskem upravují se práva
a povinnosti plynoucí z pojišťovacích
smluv na život a důchod, jež uzavřeny
byly s pojišťovnami soukromými. Netýkají
se jiných právních poměrů těchto
soukromých pojišťoven, netýkají
se tedy hypotečních půjček, lombardních
závazků, vkladů na knížky a pod.
Všechny tyto věci upraveny jsou všeobecnou úmluvou
ze dne 18. června 1924, č. 60 z roku 1926, a zmocňovacím
zákonem z 21. srpna 1925, č. 220 z r. 1925.
Úmluva řeší nejprve otázku veřejno-právní
čili živnostenskou nebo obchodně-politickou,
t. j. otázku připuštění cizích
pojišťoven k provozování pojišťovacích
obchodů u nás a navzájem. Ve smlouvě
s Rakouskem uznává se zásada největších
výhod. V závěrečném protokolu,
který je součástí úmluvy, precisuje
se, jakým způsobem bude vyložena tato věta.
Podle závěrečného protokolu celá
řada pojišťoven rakouských, které
v Československé republice měly a mají
pojistníky, toto pojištění budou likvidovati
tak, že předají je na pojišťovny
československé a na příště
v Československu budou připuštěny k
provozování pojišťovacích obchodů
jen některé pojišťovny rakouské,
zvláště kvalifikované. Tyto pojišťovny
obdrží koncese, ale ne neobmezené a dohromady
postarati se musí o to, aby pojišťovny, které
u nás dále připuštěny nebudou,
své pojištění v Československé
republice řádně zlikvidovaly.
Další část úmluvy je vlastně
řešením otázky, jak zajistiti splnění
pojišťovacích smluv na život a důchod,
jež byly uzavřeny do 26. února 1919, tedy do
dne, kdy nastala měnová rozluka. Tato otázka
se řeší takto: Pojišťovny rakouské
od ostatních pojišťoven oddělí
pojišťovací smlouvy do dne 26. února 1919
v korunách rakousko-uherských s československými
pojistníky uzavřené. Za československé
pojistníky se považují všichni, kdož
31. prosince 1924 byli státními občany československými
a v Československu měli své bydliště.
Tím oddělením pak vznikne t. zv. blok čsl.
pojištění. K těmto nejčetnějším
smlouvám pojišťovacím přistoupí
další, které jsou podrobně v čl.
2 a 3 úmluvy vyjmenovány. Aby nebyly šikany
při podávání průkazu státního
občanství a stálého bydliště,
budou vydány zvláštní předpisy.
Článek další týče se těch,
kdož sice byli našimi příslušníky,
ale 31. prosince 1924 neměli řádného
bydliště u nás. Jejich pojišťovací
smlouvy se také do čsl. pojišťovacího
bloku vzaly, ale s jistým omezením. Podrobně
nebudu klausule číst, jsou v úmluvě.
Další článek jedná o pojištění
půjček rakouských nebo uherských.
Jak známo, byly to smlouvy, ve kterých se pojišťovna
zavázala, že vyplatí pojistníkovi ne
hotovost, nýbrž válečnou půjčku.
Tyto smlouvy rovnají se smlouvám pojišťovacím
na život a důchod a budou životní pojišťovny
povinny na žádost pojistníku tato pojištění
přeměniti do jednoho roku v pojištění
na hotovost a budou musiti započítati na platbu
75% z premií zaplacených do 26. února 1919
a 100% toho, co od té doby bylo zaplaceno v korunách
československých.
Další část úmluvy se týče
otázky, jak se budou nyní plniti závazky
pojištěnců, resp. pojišťoven. Od
26. února 1919 budou se konati platy se strany pojistníků
v korunách a se strany pojišťoven rovněž
v korunách československých, a to v poměru,
že 1 Kč se rovná 1 koruně rakousko-uherské.
Pojišťovny rakouské musí všecky nároky
vzniklé v době od 26. února 1919 zaplatiti
v plné výši nezkráceně. Naproti
tomu nároky vzniklé do 26. února 1919, jen
pokud stačí část technických
reserv československého bloku pojištění,
vypočtených ke dni 31. prosince 1924, a pokud bude
znova uhražena majetkovými hodnotami, jež uvedeny
jsou v čl. IX a X.
Ve čl. IX a X jest uveden přesně pořad
všech majetkových hodnot, které budou sloužiti
jako technické krytí bloku čsl. pojištění.
Nestačí-li hodnoty předem vyjmenované,
přistoupí k nim ještě předválečné
dluhopisy státní, po případě
i válečné půjčky, a to do nejvyššího
peníze 67 mil. Kč, kteréžto předválečné
dluhopisy státní zavazuje se vláda Československé
republiky u nás, pokud nejsou nostrifikovány, nostrifikovati,
čímž se tedy stanou součástí
dluhu Československé republiky. Vláda naše
povolí dovoz a uzná tyto titry, čímž
nabudou hodnoty u nás, a tím bude vytvořena
majetková reserva ke krytí pojišťovacích
smluv. Pojistníci své povinnosti musí splniti
rovněž podle poměru, že 1 koruna rakouská
rovná se 1 Kč.
Dále je ve smlouvě ustanovení o rozhodčím
soudu, a klausule, že úmluva vstoupí v platnost
14 dnů po ratifikaci.
To je asi hlavní obsah úmluvy, která se stala
nutnou a kterou vláda hleděla uskutečniti,
poněvadž nemohla déle otáleti a čekati
na rozhodnutí arbitra; ostatně o obsahu rozhodnutí
arbitra byli jsme v naprosté nejistotě.
Rozpočtový výbor projednal návrh schvalovacího
usnesení ve schůzi dne 14. prosince 1926 a usnesl
se shodně s výbory zahraničním a ústavně-právním
doporučiti plenu přijetí schvalovacího
usnesení:
"Národní shromáždění
Československé republiky souhlasí s úmluvou
mezi republikou Československou a republikou Rakouskou,
podepsanou dne 29. května 1925 v Praze se závěrečným
protokolem téhož data." (Souhlas.)