Posl. Šliwka (polsky): Pánové!
Než podrobněji promluvím o nově předložené
obchodní smlouvě česko-polské, která
má býti usnesena v dnešní schůzi,
musím protestovati proti takovémuto způsobu
a takové neslýchané praksi bleskového,
rychlíkového vyřizování věcí,
jež byly předloženy k rozpravě a projednání.
Věc velkého významu, jakou jest tato obchodní
smlouva česko-polská, byla včera rozdána
v plenu, včera byla o ní v horečném
spěchu provedena rozprava ve výborech, a dnes, to
jest za necelých 24 hodin, má býti přijata
v plenu sněmovny.
Fysicky není možno tak obšírný
a důležitý materiál prohlédnouti
a důkladně prostudovati za jeden den, případně
několik hodin. Proto jest, jak se zdá, úplně
odůvodněno mínění, že
celá ta zbožňovaná parlamentní
soustava, o níž páni národní
demokraté a socialisté často tak rádi
mluví, jest bagatelisována, zanedbávána
a vydána v šanc posměchu jejími vlastními
autory a zbožňovateli. Jest to obyčejný,
prázdný stroj.
Neboť každý z nezasvěcených musí
nestranně uznati, že není možno, aby věc
tohoto druhu bylo lze prostudovati i prozkoumati v tak krátké
lhůtě a vysloviti o ní nestranné mínění,
že tomu tak jest, dosvědčuje dosti významná
a směšná episoda, ale příznačná,
která se stala na poslední schůzi zahraničního
výboru, kde toto bagatelisování sněmovny
musil ostentativně a s ironií odsouditi hlasováním
proti pan Zierhut, novopečený člen
vládní koalice německo-maďarsko-české.
A nyní k podstatě smluv vůbec. Slavná
naše sněmovna vyřídila již mnoho
smluv s našimi zahraničními sousedy. Mnoho
se již napsalo knih o smlouvách s rozličnými
sousedními státy a zvláště s
republikou Polskou měli jsme již v tomto sněmovním
zasedání za necelých šest měsíců
dokonce 3 smlouvy česko-polské o úpravě
pohraničního styku, dále státoprávních
a finančních věcí obou států,
jako o výměně peněz obyvatelů
a o státní občanské příslušnosti
podle všeobecných mezinárodních smluv.
Laik, který by dostal po prvé takovou smlouvu do
ruky, viděl by samé doložky o nejvyšších
výhodách, o udělení volnosti stěhování
cizím občanům na území spřátelené
strany, a pomyslil by si, že opravdu státy jednají
podle toho, co jest psáno, a že se tím řídí
loyálně a korektně.
V souhlase s pravdou musím na tomto místě
ujistiti, že se to neděje. Smlouvy jsou něco
jiného a prakse byrokracie, jak polské, tak také
české, jest zase něco jiného.
Smlouvy o pohraničním styku a o úpravě
poměrů finančních a státoprávních
mezi Polskem a Československem byly již dávno
ratifikovány a podepsány a nabyly účinnosti
- a přesto české úřady, okresní
politické správy ve Slezsku, v bývalém
plebiscitním území, dosud této smlouvy
nedbají. Vyhlášení smlouvy o politické
amnestii, o získání československého
státního občanství, děje se
s ohromným zpožděním tak, jen aby nebylo
poskytnuto tisícům lidí možnosti užíti
tohoto práva buďto opce nebo získání
státní příslušnosti, jak to smlouva
zaručuje.
Zdůrazňuji, že dosud ještě nemají
všechny správní úřady příslušné
instrukce pro tak důležité věci, dotýkající
se mocně tisíců lidí ve Slezsku. Zde
se setkáváme se zjevnou, bezohlednou sabotáží
byrokratických činitelů, kteří
z ohledů politicko-stranických nechtějí
připustiti, aby četné zástupy dělnické
ve Slezsku získaly státní příslušnost
nebo občanství československé, které
jim podle smlouvy přísluší. Zákon
jim to zaručuje, ale místní úřady
jim to odpírají.
Totéž se děje s ochranou menšin ve Slezsku
i na Volyňsku, která byla velikomyslně slíbena
oběma národnostem podle zásady oboustranných
ústupků a loyálnosti. Tato smlouva jest účinná
již po měsíce, a měl se již ve
školních věcech pocítiti požehnaný
vliv tohoto ducha loyálnosti, ale zatím musíme
viděti pohoršlivé příklady nejhrubšího
útisku, hanebného rdoušení polského
školství ve Slezsku ve prospěch českého.
V čistě polských krajinách, jak n.
p. v Dolních Bludovicích, kde ministerstvo školství
a národní osvěty na základě
neúředních informací, jež dostalo
z Opavy a Českého Těšína, zakázalo
otevříti polskou občanskou školu, ačkoliv
škola ta měla všechny právní podmínky,
a místo toho dovolilo otevříti novou českou
občanskou školu, ačkoliv dětí
jest tam sotva 20%, a polských dětí 60%.
Smlouva praví výslovně, že ochrana zájmů
národních menšin není činem trestným,
ale zato, že některý z polských dělníků
nebo železničářů posílá
dítě do polské školy, přednostové
stanic vykonávají nátlak na rodiče,
hrozí jim restrikcí a před zápisy
do skol dávají si podávati informace, kdo
posílá své dítě do polské
školy, a hned vyhrožují služebním
nátlakem. To se děje v Jablunkově, v Těšíně,
v Karvinné atd. Je to znásilnění smlouvy
českopolské, je to znásilnění
a zhanobení mezinárodních závazků,
je to vaše hanba, pánové, kteří
říkáte, že chráníte právní
řád, ale sami jej kopáte a ničíte.
Smlouvy, na nichž se sami usnášíte a jež
podpisujete, později sami hanobíte, hyzdíte
a šlapete nohama, kdežto my je musíme hájiti.
(Souhlas komunistických poslanců.)
Jak pochybovačně jsme se dívali na předcházející
smlouvy, vědouce, že to jest jen fíkový
list pro zakrytí hanby, tak také pochybovačně
a nedůvěřivě musíme pohlížeti
na tuto obchodní smlouvu česko-polskou, projednanou
s takovým spěchem. Nejprve se táži,
proč ji tak rychle chcete propašovati? Bojíte
se kritiky nebo zlého dojmu u lidu? Zloděj, když
chce dobře ukrásti a propašovati ukradený
l p nebo kořist, krade rychle a rychle utíká.
Tak jest tomu také s touto smlouvou, neboť jest to
politika, která potvrzuje a posvěcuje legalisovanou
krádež dělnických a hornických
platů a výdělků. Tato smlouva jest
novým důkazem loupeže dělnických
peněz a odevzdávání uloupených
peněz z kapsy horníka do kapsy řemeslníka,
agrárníka a velkostatkáře.
Nebudu zde mluviti o podrobnostech nevýhod a výhod
smlouvy. Sám pan zpravodaj a referent ministerstva pro
věci zahraniční ujistil, že smlouva
tato poskytuje jistých výhod sotva několika
odvětvím průmyslu, jako: pěstitelům
ovoce, pěstitelům vína a majetníkům
vinic, dále výrobcům piva, kůže,
bot a několika jiným menším průmyslovým
odvětvím kdežto celek dělnictva nebude
míti žádného prospěchu z této
smlouvy. Jediným prospěchem z této smlouvy
byly by rolnické produkty z Polska. Ale agrárníci
se této smlouvy neobávají, oni z ní
budou míti ještě velký zisk, ačkoliv
jim prý hrozí velká soutěž Polska
v obchodu s dobytkem. Oni se toho zřejmě neobávají,
poněvadž v potřebné chvíli mají
vždy k disposici ve smlouvě česko-polské
zadní dvířka ve zvěrolékařském
zápisu, podle něhož mohou v každé
chvíli uzavříti hranice lacinějšímu
polskému dobytku a tak pod záminkou nakažlivé
nemoci dobytka zbaviti nás jediného prospěchu
z této smlouvy, lacinějšího masa a potravin.
Ale co jest Achillovou patou české zahraniční
politiky s Polskem a zároveň její hanbou,
jest ohromné nebezpečí soutěže
a zkázy našeho uhelného průmyslu v celé
republice. Obchodní bilance Československé
republiky s Polskem vykazuje ohromná pasiva, a to pro ohromný
dovoz polského uhlí z Horního Slezska do
Československa. Podle dosavadních úředně
doznaných dat dováží Polsko do Československé
republiky neméně a ne více než 7,200.000
q kamenného uhlí ročně.
Co je to za politický rozum, který dovolil, aby
byla takto pošlapána existence desíti tisíců
horníků? Ten ohromný kontingent uhlí
dováženého z Polska přispívá
velice k neslýchanému zostření uhelné
krise, k restrikci, k nezaměstnanosti v ostravsko-karvínském
revíru. V samém revíru ostravsko-karvínském
máme nyní na deset tisíc propuštěných
horníků, kteří jsou zbaveni chleba
a práce, 30 až 40 tisíc osob jest doslova bez
chleba a hmotné pomoci.
Státní příspěvek se již
dávno nevyplácí díky požehnané
soustavě gentské. Tato krise jest ještě
nyní zvětšena vzrůstající
vlnou drahoty a spekulace, která po usnesení cel
bujně vzroste do nebývalé výše,
takže nejsou vyloučeny nedozírné hrozné
následky nynější politiky hladu a smrti,
kterou nynější koalice vede vůči
dělnickým masám. Smlouva tato, jelikož
stvrzuje tento výstřelek obchodní politiky,
politiky vzájemných kompensací polské
a české buržoasie, směřuje proti
širokým vrstvám dělnického lidu
a horníků. Jest to nový útok hladu
a nezaměstnanosti. Vy, pánové z koalice,
chcete touto úmluvou uzákoniti tuto hornickou krisi,
na vás padá odpovědnost za smutné
následky.
Vzbouří-li se a spikne-li se lid, chopí-li
se stávky jako sebeobrany, pak vláda ať pošle
četníky a policii nikoliv na ty, kdož jsou
vyprovokováni vaší politikou hladu, na lidi
stávkující a demonstrující,
nýbrž ať pošle vojsko a četnictvo
na tuto koalici celně-kongruovou, která tuto stávku,
tuto nespokojenost a tyto zločiny zavinila. (Potlesk
komunistických poslanců.)
Do vězení a žalářů nepatří
ti, kdož bojují a hájí svou rodinu,
svou žebráckou existenci, nýbrž do žalářů
patří ti, kdož se usnesli na těchto
hladových clech, kteří nemají peněz
na nezaměstnané, kteří nedají
ani groše na školu, celá koalice, která
na invalidy a přestárlé, na sociální
pojištění nemá ani haléře,
avšak na kněze, na kongruu, a biskupy má sta
milionů.
Však kdyby nebylo dovozu uhlí z Polska do Československa,
pak by naši horníci a mezi nimi i polští
horníci v území karvínském
měli více směn, více práce
a výdělku. Nebyla by tak velká restrikce.
Do Československa dováží se 720.000
tun uhlí. To jsou úřední číslice,
ale neúředně počítáme
milion. Horník vydobude průměrně 1
tunu na směnu, tedy asi milion směn ročně
nám krade česko-polská politika, aby dala
příležitost k zisku několika agrárníkům
a vinařům.
Tážeme se, proč se to děje? Proč
takové jednostranné smlouvy? Jest to nutné,
aby se evropský průmysl tak dusil a vzájemně
si škodil, a zbavoval dělníky chleba takovou
nerozumnou krátkozrakou politikou zahraniční
a vnitřní? Musí snad trpěti dělník
jednoho i druhého státu, aby se měla dobře
buržoasie a privilegované vrstvy?
Vystupujeme-li zde proti tomu nadržování polskému
uhelnému průmyslu v neprospěch horníka
v Československé republice, nečiníme
to proto, že bychom nepřáli našim rovněž
odstrčeným, jako my, polským bratřím
v Polsku. Nikoliv, nikdy! Zvláště já
jako polský komunista musím ujistiti, že naše
pocity sympatie k hrdinnému dělnickému lidu
polskému jsou jako vždy živé a vřelé.
Víme dobře, že jako náš horník,
tak také horník z Polska ohýbá se
pod břemenem nezaměstnanosti, hladu a nedostatku
práce. Víme, že jako našemu dělníku
tato smlouva nepřináší prospěchu,
tak ani polskému dělníku z této polovičaté
smlouvy nic nepřibude. Získá-li něco
na směnách, znovu to ztratí na vyspekulované
drahotě a spekulaci, která se objeví v souvislosti
s vývozem polského masa do Československa.
Víme, že by si nepřál ani polský
horník, aby na jeho útraty hynul nezaměstnaností
a hladem polský nebo český horník
v českém Slezsku.
Jako my tak i polský proletariát dobře vidí,
kde vězí hlavní zlo. Hlavní zlo a
vyplývající z toho následky všeobecné
bídy a nouze v Evropě pochází především
z balkanisace Evropy, rozdělené na drobné
části, bezbranné vůči velkému
mezinárodnímu kapitálu, který malým
republikám diktuje bezohledně svá přání,
své podmínky. Každá republika jest obklopena
čínskou zdí celní prohibiční
politiky. Každý stát jest obklopen trnitým
drátem celní prohibice, ačkoliv není
soběstačným hospodářským
celkem. Dusí se v nesmírném množství
výrobků, nebo hyne pro nedostatek výrobků
a seslabený, bezmocný, stává se nástrojem
a hračkou v rukou silného kapitálu, který
potom diktuje, co chce.
I tato smlouva česko-polská má na sobě
zřetelné znaky nadvlády neviditelné,
ale citelné ruky zahraničního kapitálu.
Vidíme tam několik poznámek o versailleském
míru, o smlouvě barcelonské a o souhlasu
s politikou Svazu národů, tohoto nástroje
v rukou velikého kapitálu. Potvrzuje to zjevně,
že smlouva ta byla uzavřena pod dohledem a kontrolou
silného zahraničí a že je přizpůsobena
také potřebám tohoto zahraničí.
I tato smlouva byla sjednána nikoliv v zájmu našich
obyvatelů v Československu a Polsku, nýbrž
s hlediska potřeb velkého zahraničního
kapitalistického koncernu, který nechce dovoliti,
aby se zdejší průmysl rozvinul, nýbrž
chce, aby se udusil a zničil, aby jej mohl zmonopolisovati.
Průmysl polský i český mohl by pracovati
plnou parou, kdybyste uznali sovětské Rusko de jure.
Průmysl polský a český má dokořán
otevřené dvéře do sovětského
Ruska, kde najde trh pro miliony svých výrobků.
Polské uhlí by se nemusilo dovážeti
k nám, nýbrž mělo by veliký odbyt
v Rusku, kde má, odůvodněnou existenci jako
zeměpisně nejbližší země
Sovětů, kdyby Polsko Pilsudského, socialisty
z druhé internacionály, nebylo závislé
na Anglii. Polsko musí poslouchati anglického kapitálu,
který si nepřeje, aby uhlí nebo textilní
výrobky polské šly do Ruska. Polský
dělník musí hladověti, nesmí
pracovati, neboť Anglie si přeje, aby Sověty
zhynuly pro nedostatek výrobků a úvěru.
Český dělník, horník, trpí
také z toho důvodu nedostatkem práce, poněvadž
anglický kapitál a Živnobanka zakazují
volné a svobodné republice uznati sovětské
Rusko de jure a navázati s ním rozumnou politiku.
A proto máme přijmouti takovou polovičatou,
dusící česko-polskou smlouvu, která
nepomůže ani zdejším ani polským
dělníkům, nýbrž jim ještě
uškodí?
Právě z těchto důvodů budeme
hlasovati proti této obchodní smlouvě. Nemůžeme
nésti odpovědnosti za nezaměstnanost a restrikci
horníků, za bídu a nouzi, která touto
smlouvou vzroste. Hanba koalici celní a kongruové,
že se nyní odvážila přijíti
do sněmovny s takovou smlouvou, když před tím
uvalila na celé obyvatelstvo republiky ohromnou tíhu
celního břemena, sta milionů korun na kongruu
pro kněze, nové miliony daní na cukr a líh,
když se drahota rozšíří v republice
jako nikdy před tím, a nyní k tomu ještě
přistupuje smlouva, aby úplně bylo zabito
živobytí průmyslu a proletariátu. Agrárníkům
se dávají miliardy, kněžím sta
milionů a horníkům se berou miliony směn.
Shrnujeme a konstatujeme, že jsme proti této smlouvě
jako škodlivé jak pro lid československé
republiky, tak také pro obyvatelstvo polské. Chce-li
vláda a koalice pomoci lidu, ať zruší
ohromná cla, ať odloučí církev
od státu a ať především uzná
sovětské Rusko de jure a uzavře s ním
smlouvu. Pak najisto budou poměry lepší v jednom
i v druhém státě. (Potlesk komunistických
poslanců.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je pan posl. Špaček.
Dávám mu slovo.
Posl. Špaček: Slavná sněmovno!
Neměl jsem původně v úmyslu přihlásiti
se k slovu, poněvadž za technické situace v
této sněmovně, jmenovitě vzhledem
k tomu, že referent o této věci je příslušníkem
nynější menšiny, pokládám
přece jen za těžké mluviti o některých
momentech, které by jinak snad musily býti uvedeny,
ale právě vzhledem k některým výrokům
pana referenta jakož i k výrokům pana předřečníka
kol. Šliwky mám za to, že musím
objasniti resp. v této chvíli přece jen zdůrazniti
bývalé a nynější stanovisko své
strany k této obchodní smlouvě právě
proto, aby nevznikly nesprávné výklady. Když
se před rokem jednalo o tuto obchodní smlouvu československo-polskou,
byli jsme to právě my, byl jsem to zejména
z velké části jménem své strany
já sám na Ostravsku, který upozorňoval
na to, že obchodní smlouva československo-polská
může býti udělána, perfekcionována,
skoro bych řekl, výhradně na účet
našich národních, ale také hospodářských
a sociálních zájmů v revíru
ostravsko-karvínském. Bohužel, dostává
se nám smutného zadostiučinění
i se strany pana referenta kol. Prokeše, že se
to tak z veliké části nestalo, jak jsme chtěli,
a že naše varovné hlasy byly do jisté
míry podstatné. (Výkřiky posl.
Šliwky.) Já ovšem chápu vždycky
a také za těchto okolností, že v politice
mezinárodní, v politice smluvní s cizími
státy v politice smluv obchodních i politických,
nutno vždycky míti na zřeteli situaci obou
smluvních stran, v daném případě
politickou a obchodní, hospodářskou nebo
národohospodářskou situaci Československa
právě tak jako Polska. Každá smlouva
znamená nutnost určitých pravidelně
dosti těžkých a oběma stranám
nepříjemných kompromisů. I tato smlouva
je výsledkem takového těžkého
zápolení o možné kompromisy a je přirozeno,
že nemůže plně uspokojiti žádnou
stranu. Já ovšem také chápu, že
situace polských vyjednavačů byla v této
věci právě proto těžká,
poněvadž Polsko za dnešního svého
národohospodářského stavu a ještě
do daleké budoucnosti bude odkázáno při
sjednávání obchodních smluv hlavně
na to, aby se domáhalo výhod dnes po připojení
horního Slezska pro vývoz předmětů
své prvovýroby, jmenovitě tedy uhlí,
právě tak jako zemních olejů a své
prvotní výroby zemědělské,
tedy pro vývoz dobytka, masa, obilí a hlavně
také zemáků. Je přirozeno, že
vzhledem k opatřením, která byla také
v této sněmovně odhlasována předešlého
týdne, je nesnadno najíti ten správný,
slušný, v každé smlouvě těžko
nalezitelný střed a je nesnadno najíti tento
kompromis, a že vždycky takový kompromis na konec
dopadne na určitý stav nebo na určité
kraje toho a onoho státu způsobem značně
jejich vývoje jejich zájem poškozujícím.
Tak stalo se i s touto smlouvou, jmenovitě pokud
běží o náš revír ostravsko-karvínský.
Pan kol. Prokeš zbavil mně povinnosti a nutnosti,
abych uváděl cifry. Jeho zpráva velmi dobře
znázornila velmi těžké následky
obchodních smluv pro ten kraj, který je nám
společnou domovinou, a velmi těžké oběti,
které tímto způsobem tento kraj Československé
republice a celému jejímu národohospodářskému
zájmu přináší.
Konstatuji pouze, že je-li co, co nás může
s touto smlouvou - jmenovitě pro naše Ostravsko-karvínsko
je tato smlouva velmi těžkým soustem - smířiti,
jest hlavně ta okolnost, že v závěrečném
článku této smlouvy stanoví se její
platnost na dobu jednoho roku, pokud nebude vypovězena
na konci každého roku, a kromě toho, že
jest opravdu v zájmu mezinárodně-politické
situace jak naší, tak i polské, aby všechny
ty těžkosti, které při konstituování
našeho státu ve stycích mezinárodně-politických
a mezinárodně-hospodářských
nastaly, jakž takž snesitelným způsobem
byly likvidovány.
Jsme si plně vědomi nebezpečí stejného
ohrožování svých zájmů
politických a hospodářských stejnými
nepřáteli my Češi a Slováci zrovna
tak jako Poláci. Víme, že již s tohoto
hlediska je třeba, aby byly umožněny přátelské
styky našeho státu i na jiných polích
než na polích politických, jmenovitě
na polích styků hospodářských.
(Výborně!)
Nicméně, vzácní pánové
a dámy, zdá se mi, že naši vyjednavači
v této smlouvě šli poněkud dále
a že jmenovitě ustanovení čl. XIII a
XIV této smlouvy musí ještě více
vzbuditi naše obavy, než je vzbuzuje kontext smlouvy
samé. Jestliže se v čl. XIII říká,
že obě smluvní strany se shodují v tom,
že omezení nebo zákazů týkajících
se dovozu a vývozu určitého zboží
bude se používati pouze po dobu a měrou naprosto
nutnou vzhledem k hospodářským poměrům,
při čemž se rozumí, že bude sjednána
zvláštní úprava mezi oběma vládami
k usnadnění výměny zboží
po dobu, ve které výše zmíněný
režim zůstane ještě v působnosti,
tož zdá se mi, že tento článek
z velké části nečiní, ale může
činiti v příhodné době, jak
jsme to konečně tu viděli, sotva tato smlouva
byla sjednána, veškeré ostatní ustanovení
této smlouvy ilusorními, neboť jest jistě
v ruce každého státu, jmenovitě Polska,
aby podle svého vlastního uvážení,
které se mu zde smluvně vyhražuje, vzhledem
ke svým hospodářským poměrům
a měrou naprosto nutnou - neříká se,
jaké to bude ustanovení - že mohou býti
tato ustanovení této smlouvy eventuelně anulována
nebo zhoršena, nebo jakýmkoliv způsobem učiněna
pro nás nepřijatelnější než
je tomu tak.
Jestliže čl. XIV snaží se poněkud
tato příliš všeobecná ustanovení
jaksi pragmatisovati nebo detailovati, zde se to nečiní
způsobem, který nás může zbaviti
obav, které jsem právě vyslovil, neboť
se říká, že se tak může
učiniti, t. j. zbaviti smlouvu účinnosti
pro jistou dobu a vzhledem k určitým produktům,
z důvodů veřejné bezpečnosti,
z důvodů zdravotních nebo jako opatření
proti nákazám zvířecím nebo
rostlinným, při čemž bude dbáno
všeobecně uznaných mezinárodních
pravidel, pro zboží, jež v jednom ze smluvních
států jest předmětem státního
monopolu, a konečně v případech vážných
událostí, dotýkajících se státní
bezpečnosti nebo životních zájmů
země.
Vzácní pánové a dámy, životní
zájmy nebo události dotýkající
se státní bezpečnosti určitého
státu musí ovšem každý stát
sám ustanovovati resp. konkretisovati, a má k tomu
právo sám pro sebe bez jakékoliv cizí
ingerence. Co učiníme, když právě
na př. polská vláda řekne, že
z důvodů životních zájmů,
jimiž jsou na př. zájmy národohospodářské,
valutární, zájmy hledící k
možnosti zachování aktivní platební
bilance atd., anebo z důvodu ohrožení těchto
životních zájmů zvyšuje cla nebo
zakazuje dovoz zvláště těch produktů
průmyslových, na jichž vývozu do Polska
nám záleží a pro jejichž umožnění
jsme právě některá těžká
ustanovení této smlouvy na sebe vzali?
Přál bych si tedy, aby aspoň pro budoucnost,
a jmenovitě kdyby měla býti tato smlouva
prodlužována, naši vyjednavači a naše
zahraniční ministerstvo hleděli podle možnosti
co nejvíce k tomu, aby takovéto všeobecnosti
ze smluvních jednání a z písemné
kodifikace takových jednání vypadly, abychom
vždycky věděli, na čem přesně
jsme, a abychom nebyli potom překvapeni nějakými
nepříjemnými událostmi, jaké
právě nastaly skoro znemožněním
vývozu mimořádně zvýšenými
celními položkami polskými na všechno
naše zboží exportní, na jehož vývozu
jsme zejména interesováni a pro kterýžto
vývoz jsme těžká břemena touto
smlouvou převzali. Je jisto, že zvláště
z našeho hlediska článek XVII této smlouvy,
pokud mluví o tom, že se obě smluvní
strany vzdávají výhod normovaných
článkem VII barcelonské smlouvy, je do jisté
míry vysvětlením anebo zjednáním
jasnosti o věcech, které také už v našem
poměru k Polsku v době, kdy bylo Polsko ohroženo
bolševickým útokem, daly možnost k nejasnému
nebo nepříjemnému vztahu obou sousedních
států i národů. Zdá se mi,
že tento článek pro budoucnost takové
nepříjemné možnosti - nejen zevnější,
nýbrž i vnitřní - různých
komplikací odstraní.
Přál bych si ovšem také, aby v této
smlouvě byly také ustanoveny tarify detailnější
než jsou zde míněny. Ve skutečnosti
tato smlouva našich železničních tarifních
podniků, na které právě nám
na Ostravsku tolik záleží, vůbec netanguje.
Tarify vůbec nejsou v této smlouvě učiněny
předmětem dojednání a zůstávají
vyhrazeny samostatnému finančně-administrativnímu
jednání státních podniků železničních,
československých státních drah na
jedné straně a státních drah polských
na druhé straně.
Připojuji se úplně ke všem výtkám,
které této smlouvě učinil p. zpravodaj
kol. Prokeš, a řekl bych na závěr
těchto několik poznámek, které mají
jenom vysvětliti opravdu těžké odhodlání
moje a nás všech z Ostravska hlasovati pro tuto smlouvu
a učiniti naše postavení jmenovitě vzhledem
k tomuto státu pro budoucnost snažším,
že bychom si přáli, aby náš zahraniční
úřad aspoň v budoucnosti vyvaroval se příliš
veliké mezinárodní ochoty a mezinárodní
kurtoasie ve sjednáváni obchodních smluv
a i politických smluv se státy, na nichž nám
ovšem záleží, aby byl poněkud úzkostlivější
a méně štědrý, poněvadž
podle mého přesvědčení je třeba
i v takovýchto smlouvách a při jednání
o takové smlouvy, abychom neposkytovali druhé straně
zbytečně více, než je nezbytně
třeba k dosažení výsledků, na
nichž nám záleží, a abychom jmenovitě
nečinili ústupky při těch předmětech
jednání, které se velmi těžce,
jak dovodil p. kol. Prokeš, dotýkají
našich životních zájmů ve velmi
důležitých krajích a odvětvích
průmyslové a hospodářské výroby.
(Předsednictví převzal místopředseda
Stivín.)
Dále jsem přesvědčen, že musí
si zahraniční úřad uvědomiti,
že už jsme přece státem, který
má určité pevné mezinárodní
politické i obchodní položení, že
nejsme nejmenším z nejmenších, že
nejsme jakýmsi Benjamínkem, že už máme
právo určité věci kategoricky vyžadovati
a že nemusíme ochotu vzájemnou vždy a
za všech okolností velmi těžce a na úkor
svůj vlastní platiti.
Dobré smlouvy jsou jenom ty smlouvy, které uspokojují
poměrně obě dvě strany stejně.
My, ačkoliv si přejeme vřelý, z důvodů
vyšší mezinárodní politiky co nejlepší
a nejpřátelštější poměr
k Polsku, ba já jako t. zv. polonofil mohu říci
přímo spojenecký stav mezi republikou Československou
a Rzeczou pospolitou Polskou, přece jenom musíme
hleděti i při takových důležitých
mezinárodních jednáních k pravdivosti
přísloví, že košile je vždy
bližší než kabát. Tato smlouva někde
toto základní přísloví, upravující
hospodářské styky lidí, přímo
negliguje. Z tohoto důvodu pochopíte, že jen
těžko můžeme pro tuto smlouvu zvednouti
ruce a že to činíme jen proto, poněvadž
doufáme, že nám bude v budoucnosti dána
možnost, abychom některá příkrá
ustanovení, která způsobila jmenovitě
velmi podstatné ne-li zničení, tedy aspoň
ohrožení naší výroby průmyslové
na Ostravsko-Karvínsku, později zlepšili.
Já si ovšem uvědomuji, že bude-li tato
smlouva prováděna loyálně, jak o tom
mluvil pan kol. Prokeš a več doufáme,
může velmi prospěti zase jiným velmi
důležitým odvětvím naší
výroby průmyslové, jmenovitě našemu
průmyslu textilnímu atd., který může
najíti v Polsku ještě dosti značné
odbytiště zvláště v nynější
krisi textilního průmyslu, ale bude všechno
záležeti na opravdové vůli k tomu, na
energické a cílevědomé politice a
do jisté míry na neústupnosti našich
vyjednavačů a našeho úřadu zahraničního,
mají-li nám aspoň jisté výhody
z této smlouvy vzejíti.
Budeme tedy pro tuto smlouvu s těžkým srdcem
hlasovati, třebaže pokládáme podstatná
její ustanovení za velmi nevýhodná
a jmenovitě náš kraj ostravsko-karvínský
poškozující. (Potlesk.)