Místopředseda Stivín (zvoní):
Slovo má dále pan posl. Štětka.
Posl. Štětka: Vážená sněmovno!
Jako dělník považuji za svou povinnost, říci
také svoje stanovisko k posledním událostem
na půdě tohoto parlamentu zejména proto,
že dělnická třída, jejíž
jménem kladu si za čest zde mluviti, byla již
nesčetněkráte názorně poučena
o tom, co je to československý parlamentarism, co
je to československá demokracie.
Většina, která se zde nyní objevila
a která násilným způsobem prosadila
změnu celního sazebníku a spáchala
tím na nejširší a nejchudší
třídě tohoto státu zločin,
jest nám dělníkům známa již
dávno. My, kteří pracujeme u Pražsko-železářské
společnosti, víme, že, ve správní
radě tohoto našeho podniku seděli a ještě
dnes sedí vedle sebe Slované, Němci, Arijci,
Židé, katolíci, evangelíci, všichni
pohromadě. Těmto kapitalistickým pirátům
nebylo a nikdy nebude na překážku jejich národnostní
anebo náboženské založení, jde-li
o utlačeni a vykořisťování pracujícího
lidu. Tato kapitalistická sebranka sjednocuje se dnes proti
80% obyvatelstva tohoto státu i na půdě parlamentu
- a to ne snad pouhou náhodou. Čeští
kapitalisté mají již to, co chtěli,
více dostati nemohou, protože na to nemají
hospodářských sil. Pozemková reforma,
která se ukázala jako největší
zlodějna, jaká kdy v dějinách byla,
je v Československé republice z části
již provedena. Deflační politika, kterou dělala
vláda českých kapitalistů po dlouhá
leta, dala moc velkým bankám pod vedením
živnostenské banky. Čeští kapitalisté,
kteří byli až do převratu kapitalisty
národa, kolonie, která náležela Vídni,
získali vedení mezi kapitalisty všech národností
tohoto státu a němečtí a maďarští
kapitalisté se spokojili se svým podřízeným
postavením.
Boj mezi kapitalisty skončil, kapitalistická třída
hnaná mezinárodní hospodářskou
krisí je však nucena zvýšiti svoje zisky
na účet pracujícího lidu měst
i venkova. Proto je třeba vzíti pracující
třídě všechny poválečné
vymoženosti, pracující třídu
co nejvíce utlačiti a zotročiti, vzíti
všem, kteří pracují, chleba, aby se
ušetřilo, proto je třeba hladem hnáti
pracující třídu měst a venkova
ještě k větší práci, nežli
kterou vykonávala až dosud, a to proto, aby se mohlo
s cynickým výsměchem, kterého jsme
tu byli svědky, a před tváří
80% občanstva tohoto státu dávati generálům
statisícové platy a na vykrmování
páterů milionové obnosy. Nás jako
dělníky také nepřekvapuje, že
klerikálové se ocitli v jednotné frontě
se všemi kapitalisty. To ani jinak býti nemůže,
ti tu byli a budou vždy proto, aby pomáhali pracující
třídu ubíjet, neboť v tomto řemesle
se vyznají dokonale. Za světové války
posvěcovali nejstrašnější válečné
zbraně, vojákům místo chleba dávali
požehnání, umírajícím
žíznivým vojákům místo
vody dávali pomazání, ba i umírající
vojáky okrádali. Nebudou jinými v žádném
případě, ani v Československé
republice. (Předsednictví se ujal předseda
Malypetr.)
Účelem oficielních církví bylo,
je a bude vždycky pomáhati vládnoucí
kapitalistické třídě, hroziti peklem
všem, kdož by se bouřili - a za to dostávají
zpropitné, které se jim zvyšuje o obrovské
miliony, a to proto, aby při zahánění
zlého ducha. kterým prý je hladová
pracující třída posedlá, více
se činili. Dovedli se spojit také všichni páteři
svorně, i římský páter podával
tu ruku židovskému rabínu k vymáhání
a zvýšení svých platů. Pro lid
mají různé boby, pro sebe jen jednoho, kapsu.
Pánové, k vašemu zločinnému dílu,
kterému říkáte hospodářské
a sociální vyrovnání, je třeba
ještě dnes říci několik zásadních
poznámek, o kterých nebylo zde se strany pánů
z celní většiny vůbec ještě
hovořeno. Bylo především docela hrubým
podvodem, když zde někteří páni
z celní většiny tvrdili, že cla na potraviny
nám pomohou při sjednávání
obchodních smluv, že pomohou nám k tomu, abychom
na zemědělských státech získali
ústupky pro svoji průmyslovou výrobu. Cla
skutečná, uvedená ve čl. II projednané
předlohy, jsou úplně stejná se cly,
pod něž se nesmí jíti při uzavírání
smluv s jinými státy, jak se uvádí
l v čl. V. Zástupci Československa nemohou
tedy nic sleviti a proto také nemohou získati žádných
výhod.
Mezi průmyslovými cly, která jsou touto předlohou
zaváděna, jsou také cla na potřeby
mlynářské. O nich zapomněli pánové
z celní většiny mluviti vůbec. Jsou
dosti vysoká a mlynáři se s nimi smířili
pouze proto, že jim článek Vl projednané
předlohy dává známé výhody
při vývozních listech a že se jim zaručují
značně vysoká cla na mouku.
Vysoká cla moučná a dovozní listiny,
které umožňují mlynářům
vyvézti černou mouku, budou míti jen jediný
následek: zdraží se mletí v československých
mlýnech a tím bude zdražen chléb i mouka
také zemědělcům, kteří
si dávají semlíti ze svého vlastního
obilí. Zvýšení melného, to bude
jediný zisk, který pánové přinesou
malým zemědělcům.
S hlediska dělnického je politický rozpad
vládní koalice faktem pro nás velmi důležitým.
Ukázalo se, že je možné i jiné
seskupení stran, nežli které jsme tu viděli
po tolik let. Měšťáci jsou schopni vytvořiti
dvojí vládní většinu, to dokázali
několikerým hlasováním při
otázkách vysoce politických, o které
se tu před několika dny jednalo. Když dovedli
němečtí měšťáci chrániti
fašisty a hlasovati i proti debatě o provádění
jazykových nařízení, pak zajisté
dokázali, že jsou již schopni státi se
součástí vládní většiny.
Tím padá jeden velký podvod. Tvrdilo se zde,
že strany socialistické nemohou prováděti
politiku důsledného třídního
boje a to z vyššího státního zájmu.
Nebylo tomu tak a není tomu tak.
Padá také povídka o rudozelené koalici.
Po volbách 15. listopadu byli jsme zváni do koalice
s českými agrárníky a dělníkům
se namlouvalo, že by taková koalice byla skutečnou
vládou dělníků a rolníků.
My jsme věděli, že strana p. dr Zadiny a
dr Hodži není stranou rolníků,
ale stranou bohatých sedláků a finančního
kapitálu a s ním spojeného zemědělského
průmyslu. My jsme věděli, že ve státě
byrokraticko-policejním vláda dělníků
a rolníků není možná. Dnes čeští
agrárníci dokázali bývalým
vládním socialistům a především
lidu, který je v jejich stranách organisován,
že jsme měli pravdu my. Doznáváme, že
je to pro nás jistým zadostiučiněním.
Přesto však, že nikdo nemůže popírati,
že se ukázal býti náš názor
na situaci správný, přesto, že tím
vzrostl ohromně vliv komunistické strany na lid,
nabízíme jednotnou frontu důsledného
třídního boje všem, kteří
tvrdí, že zastupují zájmy dělníků.
Po zkušenostech, které jsme nabyli v této sněmovně
a které jsou smutnou kapitolou pro právo na život
pracující třídy, nabízíme
jednotnou frontu právě těm, kterým
ukládá dějinná povinnost, aby se spojili
nejenom v této sněmovně, nýbrž
i mimo ni proti sjednocené buržoasii, neboť se
ukázalo, že jedině ve sjednocenosti dělnictva
je ohromná síla, což dělníci
v továrnách, na polích a všude tam,
kde jsou vyssáváni a kde jsou zotročeni,
dnes již chápou. Máte, pánové,
na vybranou. Buď se postavíte pro hájení
dělnických práv a práv 80% tohoto
národa anebo budete smeteni vlnou tak ohromné nespokojenosti,
kterou jste z největší části
zavinili stálým přisluhováním
československé buržoasii, ba zapomněli
jste i na pracující třídu v nejvážnějších
dobách vůbec.
Když r. 1921 přijal se zde v této sněmovně
zákon, kterým se snížily platy státních
zaměstnanců, na což dělnická
třída ještě nezapomněla, stalo
se to za pomoci a účasti tehdejších
vládních socialistů. Zákon, kterým
se ubral chléb nejen rodinám státních
zaměstnanců, nýbrž celé pracující
třídě, byl signálem pro všechny
kapitalisty bez rozdílu národnosti, aby i oni sáhli
na mzdy a poválečné vymoženosti dělnictva.
To se také stalo. Heslem kapitalistů byl diktát!
Dělnictvu snížiti mzdy bez ohledu na poměry!
Dělnictvo se tehdy bránilo, odvolávajíc
se na stávající drahotu, bylo mu však
vytýkáno nevlastenecké cítění.
Vláda, kapitalisté tehdy tvrdili, že napřed
musí býti sníženy mzdy a pak že
bude všechno lacinější. Pravý opak
byl pravdou. Dělnické mzdy byly sníženy
pod minimum až k neuvěření o 40 až
70% takže dnešní dělnické mzdy
jsou v poměru mezd předválečných
jen o 4 až 6krát vyšší, co naproti
tomu drahota stoupla 10 až 15kráte, ba ještě
vícekráte.
Tak na př. oblek, který stál před
válkou 30 a nejvýše 60 K, stojí dnes
300 až 800 Kč. Obuv, která stála před
válkou 8 až 12 K, stoji dnes 100 až 180 Kč.
Nájemné v městě ze 2 místností
platila dělnická třída 200 až
300 K ročně, dnes tentýž byt v městě
stojí 1400 až 2800 Kč. Na venkově dělnický
byt o 2 místnostech stál 30 až 60 K ročně,
dnes stojí 380 až 800 Kč ročně.
U potravin tomu není jinak, ba ještě hůře.
1 kg pšeničné mouky, který před
válkou stál 26 až 30 hal., stojí podle
výkazu ministerstva zásobování z 8.
června 1926 4.20 až 4.30 Kč,
žitná mouka, která stála 16 až
22 h, stojí 2.75 až 2.80
Kč, brambory, které stály 16 h, stojí
dnes 2.60 Kč, hrách, který
stál 40 h, stojí dnes 5,50 Kč, hovězí
maso, které stálo 1,60 K, stojí 18 Kč
a sádlo, které stálo 1.80
K, stojí dnes 20 Kč.
Nyní přecházím k porovnání
dělnických mezd, a to jaké byly mzdy před
válkou a jaké jsou nyní. Průměrná
denní mzda kvalifikovaného řemeslníka
byla před válkou 5 K a dnes průměrná
mzda téhož dělníka činí
28.50 Kč, zaučeného dělníka
předválečná průměrná
denní mzda byla 4.10 K a nyní
činí 22 Kč, pomocného dělníka
předválečná mzda byla 3.10
K a nyní 16.80 Kč, předválečná
mzda mladistvého dělníka byla 2.30
K a nyní 10.50 Kč. Ba jsou případy,
kde se platí starým, v práci sešedivělým
a sedřeným dělníkům 5 Kč
denně. To neuvádím nejnižší
mzdy, řekl jsem jejich průměr, a o těch
nejnižších mzdách jest se potřebí
zmíniti zvláště. Na Českomoravské
vysočině, kde není téměř
žádného průmyslu, vydělá
si chudý dělník i se svojí rodinou
60 Kč týdně, ba jsou i případy,
že také tříčlenná rodina
vydělá 30 Kč týdně. Na Milevsku,
na Dobříšsku a na Příbramsku,
kde je chudý kraj, tam jsou poměry ještě
horší. Měli by se pánové jíti
podívati na Dobříšsko, tam je druhá
Podkarpatská Rus! Dělník bydlí v dřevěné
chatě, do které mu prší, a jeho výdělek
při namáhavé práci za celý
týden při práci od slunka do slunka činí
také 45 Kč.
Dělníci stále doufali, že vláda
splní svůj slib, který dala r. 1922, když
se dělnické mzdy snižovaly. To se nestalo.
Dělnické mzdy byly sníženy, drahota
stoupala a když dělníci právem se ozývali
v továrnách a žádali zvýšení
mezd, bylo jim odpověděno dalším zdražováním
životních potřeb. Co se dělo dále,
to zůstane krvavou skvrnou v historii dělnické,
že totiž když hladoví dělníci
r. 1924 v únoru v zoufalství a bídě
vyšli na ulice, na které měli i za starého
Rakouska právo, a žádali zvýšení
mezd a zakřiknutí lichvářů,
bylo jim odpověděno olovem, persekucí a výsměchem.
Tehdá prohlásil zástupce vlády, že
je u nás poměrně nejlépe naproti druhým
státům. To byl podvod, který nejlépe
vynikne, srovnáme-li boj o drahotu za zvýšení
mezd v r. 1911 s dnešní dobou.
Pánové z bývalé koalice! Mám
zde po ruce, jako doklad "Právo Lidu" ze 6. října
1911, kdy v rakouském parlamentě byla projednávána
otázka drahoty způsobem, který se nedá
porovnati s československými poměry a jeho
parlamentarismem. Při řeči posl. dr Adlera
5. října 1911 truhlářský dělník
Neguš Vavrák, když viděl v ministerských
lavicích, že se pánové drahotě
smějí, vytáhl revolver a střílel
do rakouských ministrů jako do zajíců.
Tehdy zejména odsoudilo "Právo Lidu" způsobem
nanejvýš ostrým vládu Gautschovu. V
dalším pak vyličuje, jak referent posl. dr
Adler kritisuje a odmítá snahy vlády, a jak
dostává se mu za to hlučného potlesku.
Vláda je ustrašena. Rakouský censor však
pustil tyto řádky, aniž by se jich byl dotkl.
(Ukazuje "Právo Lidu".) Ale naproti tomu
vidíme, ač tehdá rakouský censor neodvážil
se zkonfiskovati "Právo Lidu", že v Československé
republice, když r. 1924 se do dělníků,
kteří žádají chléb, střílí
jako do zajíců, a když "Rudé Právo"
přinese tyto události, že to vypadá
takhle (ukazuje konfiskované číslo "Rudého
Práva".). To je poměr české
demokracie k byrokratickému Rakousku.
Vy, pánové z bývalé koalice, kteří
jste pomáhali dnešní zpupné buržoasii,
když jí bylo nejhůře, vzpomeňte
si na doby, že jste jí nejen pomáhali, ale
přímo zrodili, neboť jste ji vyseděli
v ministerských křeslech. To jsem považoval
za svou povinnost jako dělník říci
vám otevřeně tváří v
tvář.
Přicházím k dalšímu. V této
sněmovně se také mluvilo při celní
otázce o tom, že cla budou také do značné
míry působiti ke zmírnění průmyslové
krise, která u nás není přechodným,
nýbrž trvalým zjevem, a jež stala se karabáčem,
kterého se používá na zdolání
pracující síly. Pánové, já
vás s tohoto místa varuji před důsledky
této katastrofální politiky, na jejíž
dráze se nalézáte. I slepý přece
musí již dnes věděti, že stojíme
před úplným průmyslovým bankrotem.
Denně vidíme, že se omezuje výroba,
denně vidíme, že jsou dělníci
vyhazováni po celých stovkách, a možno
říci, když to takto půjde dále,
že se Československá republika stane bludištěm,
ve kterém není pochopení a smysl pro zdravou
hospodářskou politiku, která již dnes
je pařeništěm kapitalistických ničemností,
úplatkářství, která se stala
domovem korupce, protekcionářství a kde počíná
člověk až tehdá, má-li 1 milion.
Panu zpravodaji o celní předloze, který měl
zde odvahu tvrditi, že celní ochranou bude pomoženo
také průmyslu, odpovídám, že
se dopouštěl určitého podvodu, nebo
je slepým před holou skutečností.
Také jeden časopis napsal, že už teď
cítí náš průmysl důsledky
přijetí celního sazebníku, že
se mu ulehčuje. V tomhle jste měli, pánové,
pravdu, jakou mají vždycky agrární časopisy,
neboť právě teď zastavuje Pražsko-železářská
společnost jednu z posledních vysokých pecí
v Král. Dvoře, která byla ještě
v chodu, právě teď zastavuje Pražskoželezářská
společnost výrobu ve svých válcovnách
v Král. Dvoře a právě teď zastavuje
se také výroba nebo do značné míry
omezuje ve Staré Huti u Berouna, a v nejbližší
době stane se tomu tak i na Kladně. Je tomu tak
v celém železářském průmyslu.
O nic lépe, ba v některých případech
ještě hůře daří se průmyslu
textilnímu. Tak na př. v textilní továrně
Kubinzky v Berouně zastavena byla úplně výroba.
Dělníci v počtu 1100 byli vyhozeni z továrny
bez ohledu na to, že v této továrně
pracovali 30 let, a nejsou řídké případy,
i 60 let, a je celá řada dnes sedřených
dělníků, kteří mají
za věrné služby a vykonanou práci ozdobena
prsa záslužným křížem a
kterým před zastavením výroby dostávalo
se za 8 pracovních hodin denně 5 Kč. Podal
jsem na vládu československou interpelaci a měl
jsem za to, že také socialistické strany postaví
se za to, aby jí byla přiznána naléhavost.
To se nestalo, byly učiněny všechny zákroky,
aby Kubinzky zaměstnával aspoň dělníky
ženaté, otce početných rodin, třeba
v omezené pracovní době, ale nebylo zde nikoho,
tím méně státních úřadů,
které dovedou velmi energicky zakročiti, jedná-li
se o chudáky, ale nedovedou přinutiti žida
Kubinzkého, aby mluvil s úřady. Jak přímo
zločinně působí okolnost, když
zástupce Kubinzkého docela provokativním
způsobem postaví se před rozhodčí
komisí naproti závodnímu výboru, na
kterém žádá, aby se zřekl zákonné
činnosti v závodě a slevil z mezd 5%, pro
které vlastně dnes továrna z větší
části stojí. Tento pán řekl
do slova: "Oč se tento spor dále protáhne,
o to bude továrna déle státi." Kde je
státní návladní a kde jsou státní
orgány vůbec, kde je státní zákon
o útisku, když může takovýmto způsobem
se státními úřady mluviti a doznati
ničemnost zaměstnavatelskou člověk,
který patří za mříže?
Máme také zjištěno, že fa Kubinzky
nechává vyráběti svoje zboží
jinde, na př. u Mauthnera v Praze nebo u Goldschmiedta
v Hořicích. Zde není ohrožen zájem
veřejnosti, zde není ohrožena republika, ta
je ohrožena jenom tehdy, když komunistický řečník
poukáže na zlodějnu, která se u nás
páše jako nikde jinde, a nebo když dělník
druhému dělníkovi podá leták,
ze kterého se má dověděti pravdu.
Dělnická třída již nevěří
ve vaši falešnou demokracii, dělnická
třída nevěří ve váš
falešný parlamentarismus, ale ona je přesvědčena
o tom, že přijde jednou den, kdy súčtuje
s celým tímto režimem a ujme se řízení
těchto věcí sama.
Přecházím k závěru. Pánové,
není dosti na jednom zločinu, který zde byl
spáchán na pracující třídě
přijetím celního sazebníku, zvýšením
kněžských platů, přistupujete
pánové ještě k dalšímu
zločinu, který se zde projednává,
to je zvýšení daně z cukru. Nebudu se
zabývati meritorním rozborem cukerní daně,
neboť to již udělal můj kolega, ale chci
poukázati na některé nezbytné věci,
které shodou okolností dostavily se právě
při příležitosti projednávání
daně z cukru.
Cukr je jeden z předních artiklů, na kterých
závisejí chudé proletářské
rodiny, neboť jejich stravou není smetanová,
nad míru slazená pražská kavárenská
káva, ale vesnická černá brynda s
ještě černějším chlebem
a brambory. Jestliže jste, pánové, měli
odvahu zdražiti těm nejchudším chléb
a brambory a přistupujete ke zdražení cukru,
opakuji vám, co napsal 1. října 1911 při
známých bouřích protidrahotních
p. kol. Udržal, sloup agrární strany:
"Není bídy, je blahobyt. Chcete-li trvalou
láci potravin na světě, chcete-li hladovou
zeď proraziti a provésti svou, nuže pak musíte
přijmouti zákon, aby matky topily novorozeňata
hned po narození".
Tehdá to byl uličnický výpad p. kol.
Udržala proti chudé třídě
a dnes je to holá skutečnost, neboť jeho strana
přijala zákon, podle kterého musí
skutečně chudé matky házeti děti
do vody. Kde je humanita, kde je všechno to žvanění
o péči o české dítě,
když se zde projednávají zákony, kterými
se znemožňuje chudým dětem vůbec
žíti? Ano, pánové, dokonejte i toto
zhoubné dílo, ale vezměte na vědomí,
že budete také přinuceni jednou si vykopati
hrob, a to vlastníma rukama, kam budete uloženi těmi,
kterým dnes znemožňujete žíti.
Ten čas přijde a je snad blíž, než
se vám zdá! (Potlesk komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je pan posl. Buříval.
Dávám mu slovo.
Posl. Buříval: Slavná sněmovno!
Naše stanovisko k oběma předlohám jak
k dani z cukru, tak i k dani z lihu. diktováno je dnešními
politickými poměry a je zamítavé.
Ale i jiné, hospodářské důvody
nutí nás, abychom nesouhlasili s předlohami,
neboť nevystihují toho, po čem po stránce
programové voláme.
Náš klub i strana osvědčily po 8 roků
plně pochopení pro silnou, cílevědomou
většinu v našich zákonodárných
sborech. Kompromis ubíral straně na popularitě.
Nedbali jsme toho, přinesli jsme oběti, a to rádi,
všenárodní věci, všenárodní
koalici. Naše setrvání v koalici diktováno
bylo mimo jiné i tím, že jsme se snažili
zabrániti rozpínavosti měšťanských
stran. Po celou dobu, co jsme byli v koalici, bylo naší
vedoucí myšlenkou, udržeti a vybudovati náš
stát zejména proti nepřátelům
vnějším i vnitřním. Do politického
života vmetena byla však najednou z čista jasna
otázka pevných cel. Myšlenku pevných
cel nevyvolala strana republikánská, jak se za to
má, nýbrž strana lidová, která
již ve volební kampani proti straně republikánské
takto agitovala. Chápeme, že proti této myšlence
nemohla se strana republikánská postaviti zamítavě,
zejména když se lidovcům podařilo vyhledati
většinu pro cla. Právě tak chápeme,
že s námi nemohlo býti o této otázce
jednáno, a tak octli jsme se před novou formací
státní moci v republice, před t. zv. celní
většinou, která násilně odhlasovala
změnu celního sazebníku a kongruu. Vůdčím
tohoto nového seskupení byl p. posl. Šrámek
a p. dr Hodža. Marné bylo naše varování.
A tak došlo k bouřím v poslanecké sněmovně,
které vyvrcholily zejména v sobotu při hlasování
o kongrui. Nemáme, vážení pánové,
čeho litovati. Situaci, ve které se politický
život náš nyní nalézá, zavinili
pánové sami a jsou za ni odpovědni. Na obzoru
rýsuje se nová trvalá vládní
majorita a není daleký okamžik, kdy poprvé
Němci zúčastní se aktivně ve
státní politice, a všenárodní
koalici je tím navždy odzvoněno. Jest otázka,
jak tato nová organisace bude přijata v široké
veřejnosti, Pokud nás se týče, máme
vědomí správně vykonané povinnosti
ke státu, avšak více hřeje nás
myšlenka, že jsme ve veliké chvíli odrazili
rafinovaný útok na kulturní a hospodářské
statky českého člověka, Žel,
že po volbách zeslaben je blok pokrokový, neboť
oproti českému socialistickému bloku stojí
volbami posílený blok měšťanských
stran, který s jinonárodními složkami
utvořil většinu, jejíž poměr
k socialistům rovná se 185:115.
Naše stanovisko k předloze o dani z lihu je toto:
Jsme přesvědčeni, že při zvýšení
daně z líhu nejde ani tak o stát a jeho finanční
posílení, nejde o úhradu na požitkový
systém státních zaměstnanců,
jako spíše o pány lihovarníky, kteří
se v okamžiku tomto, kdy předlohu projednáváme,
bojí o rovnováhu ve svém rozpočtu.
Proto postup vlády je tak umírněný,
když jde o lihovarníky. Vláda naléhá
na průmysl lihovarnický, aby z jeho tučných
zisků, 80 až 100 milionů Kč ročně,
dostalo se státní pokladně více. Průmysl
lihovarnický nechce částku tuto nésti
ze svého a žádá, aby i spotřebitelé
přispívali v poměru 1/3 : 2/3.
Naše strana nemá celkem přílišného
zájmu na vládní předloze, musíme
však žádati, aby zjednán byl státní
správou v hospodaření s lihem konečně
již pořádek. To, co jsme slyšeli při
projednávání této předlohy
v rozpočtovém výboru, svědčí
o tom, že na účet chudých lidí
a obohacují se jednotlivci a celé společnosti
a ochuzuje se stát. (Předsednictví převzal
místopředseda inž. Dostálek.)
Při bedlivém zkoumání lihového
hospodářství vidíme, že byly
nahromaděny pod tlakem politické strany ohromné
zásoby předraženého lihu, se kterým
si vedoucí kruhy lihové komise nevěděly
rady. Proto se jim asi ulehčilo, když své doby,
jakmile se stal dr Rašín ministrem, nebylo
ani zmínky o předražených zásobách.
Zdá se, že dr Rašín teprve potom
byl podrobně informován z kruhů soukromých
o pravém stavu věci, což ho přimělo
ke známému výroku o lihovém hospodářství.
Jak známo, otázka převzetí lihového
hospodářství táhla se pak až
do června r. 1923, kdy bylo definitivně provedeno
bývalým ministrem financí inž. Bečkou.
Již tehdy jsme dokazovali, že stát byl ochuzen
o částku asi 200 milionů Kč, které
také v příjmech účetní
závěrky za r. 1923 nejsou obsaženy. Je tam
vykázán příjem jen 59 milionů
místo 250 milionů. Ztráta tato se vysvětluje
tím, že lihovarníkům bylo zaplaceno
při převzetí lihu více než 1000
Kč za 1 hl a že týž líh byl společnosti
pro zpeněžení lihu přenechán
za 530 Kč za 1 hl, a to ještě na splátky.
Vzpomínáme-li dále oné manipulace,
která prováděna byla od září
1919 do 22. dubna 1920 prostřednictvím různých
cizích firem, pochopíme, proč již po
5 roků nebyl v parlamentě předložen
ani jediný návrh zákona, který by
lihové hospodářství postavil na zákonný
podklad. Je přímo hrůzno vzpomínati
této ošklivé doby. Má-li však býti
lépe, je nezbytno vypořádati se s těmito
skutečnostmi, které se žádným
zastíráním nedají zprovoditi se světa.
Proto kategoricky žádáme, aby lihové
hospodářství postaveno bylo na novou základnu,
voláme od počátku po monopolu obchodu a později
pak chceme se dostati i k monopolu výroby. To je náš
cíl.
Vedle toho tážeme se p. ministra financí, odpovídá-li
pravdě, že cizí průmysl má líh
za 200 Kč, zatím co náš průmysl
zaplatiti musí přímo závratnou částku.
Cizí průmysl má prý v obchodních
smlouvách zajištěny výhody dovozné
na clu, v kontingentech a pod., hlavně však cizí
průmysl platí z lihu v dovezených lihovinách,
obsažených na dani lihové, jen 1420 Kč
z 1 hl, zatím co náš průmysl má
povinnost zaplatiti 2220 Kč.
Kdyby tomu tak bylo, byla by to národohospodářská
kuriosita a tato má býti podle nového vládního
návrhu zachována jen proto, aby lihovary měly
důvod pro vázané hospodářství
lihové, které jim přináší
neobyčejné zisky. Je pochopitelné, že
žádáme, aby tato hrubá disparita, zatížení
domácího průmyslu, byla odstraněna
ihned předložením nového zákona,
jak toho změna návrhu učiněná
referentem také žádá.
Není-li nám sympatickou pro naznačené
důvody osnova lihová, ještě méně
je nám sympatickým vládní návrh,
jímž se žádá zvýšení
ceny cukru. Daň z cukru má býti stanovena
ve výši 184 Kč na 100 kg. Již tím,
že dosavadní cena cukru byla zachována, přinášelo
obyvatelstvo značnou oběť, a právem
jsme očekávali, že následkem poklesu
cen za řepu bude cukr o 60 i více haléřů
na 1 kg snížen. Místo zlevnění
žádá se však zvýšení.
Podle důvodové zprávy má toto zvýšení
činiti prý jen několik haléřů
na 1 kg. V rozpočtovém výboru při
projednávání této předlohy
řekli jsme určitě a jasně své
politické stanovisko k oběma předlohám
a dále jsme řekli, z jakých důvodů
musíme tyto obě předlohy zamítati.
Vláda zdůvodňuje, že prý zdražení
cukru nutně potřebuje k úhradě na
požitkový systém státních zaměstnanců,
který byl v této sněmovně před
několika dny přijat.
Stanovisko naše před uzákoněním
zákona na úpravu poměrů státních
zaměstnanců, zejména však před
uzákoněním změn na celním sazebníku,
bylo k této předloze arciť jiné bylo
toto: Nevyhýbáme se tomu, aby pro úhradu
na úpravu poměrů státních zaměstnanců
opatřeny byly prostředky, jakmile budeme znáti
obsah předlohy. To bylo stanovisko našeho klubu, které
několikráte tlumočeno bylo našimi zástupci
jak v koaliční dvanáctce, tak i při
jiných příležitostech. Pro případ,
že by vláda neústupně trvala na dani
cukerní, musí se tak státi v nejkrajnějším
případě tím způsobem, aby cukr
nebyl ani haléřem zdražen, neboť dosti
na tom, když stát zabaví pro své fiskální
potřeby onen rozdíl, který by se při
slevě mezi nynější cenou cukru a budoucí
objevil, a není proto naprosto potřebí cenu
cukru zvyšovati.
Ale naším nezvratným přesvědčením
je, že nyní po odhlasování celního
sazebníku odpadá jakýkoliv důvod ke
zdražování vůbec. Zvýšená
cla podle přijaté osnovy přinesou státní
pokladně příjem v částce více
než 500 mil. Kč. O příjmu tom se dříve
při prvých rozpravách o osnově požitkového
systému vůbec nevědělo. A ministr
financí s příjmem tímto také
pochopitelně nemohl počítati. Po odhlasování
sazebníku stala se daň z cukru bezpředmětnou,
a jestliže vláda na tom trvá, nepotřebuje
úhrady této pro požitkový systém,
nýbrž jedině a výhradně pro náklad,
vzniklý s odhlasovaným zákonem kongruovým.
Již ve výboru rozpočtovém a také
zde v poslanecké sněmovně měli jsme
možnost dokázati, že vláda daně
cukerní nepotřebuje, a to z těchto příčin.
Před uzákoněním cel jeví se
výnos restrikce podle vysvětlivek z finančního
zákona na rok 1926 asi v částce 225 milionů.
Smluvní dávka na základě ujednání
s rafineriemi cukru zdaněného pro tuzemskou potřebu
vynáší 220 mil. Ze zákonů účelových
vyplyne pro státní pokladnu za zvýšené
kolky 63 mil., za poplatky z právních výkonů
64 mil. Kč, 10% dávka z jízdného 49
mil. Kč, ze zvýšených telefonních
poplatků 26 mil., z dávky za úřední
výkony 79 mil., celkem 720 mil.
Mimo to podle exposé p. min. financí dr Engliše
z 25. května t. r. mají železnice a pošty
jako podniky povinnost opatřiti si zvýšením
účtu osobního ze svých prostředků
částku 250 mil. a mají býti za tím
účelem zvýšeny osobní tarify
o 22%, zavazadla o 33% a jiné poštovní poplatky.
Myslím, že nikdo nemůže vyvrátiti
tyto údaje a je tedy oprávněn náš
dojem, že má státní správa finanční
dostatek prostředků uhraditi náklad, který
vzniká přijetím zákona o požitkovém
systému, že jí zbývá dostatek
peněz, aby přišla s daňovou reformou,
která by byla podstatně schopna snížiti
dávky a daně.
Důkaz o tom, že ministr financí skutečně
daně z cukru vůbec nepotřebuje, je vládní
návrh zákona tisk 423, kterým se doplňuje
a mění zákon ze dne 20. prosince 1923 o dani
z uhlí. Pan ministr dr Engliš prohlásil
včera v rozpočtovém výboru, že
má radost, že může přijíti
s návrhem, v němž ministerstvo financí
ze svých příjmů dává,
neboť podle citované osnovy snižuje se výnos
daně z uhlí o 60 mil. Kč. K tomuto kroku
je přinucen následkem poklesu ve příčině
odbytu exportního uhlí a domnívá se,
že tím export bude oživen a že znovu nastane
práce, která přinese výživu hornictvu
atd. Připomínám, že ani situace na světovém
trhu cukerním není uspokojivá a že by
se i zde doporučovala jiná metoda po stránce
hospodaření, než která dosud byla sledována.
Konkurence kubáňského třtinového
cukru je velmi značná. Od října 1925
do ledna 1926 jest odbyt stále menší a menší.
Spotřeba doma dnes činí 1.008,490.000 q.
Naší snahou musí býti také, aby
spotřeba cukru doma byla větší, a proto
nelze ceny cukru zvyšovati. V Americe následkem poklesu
cen za cukr spotřeba stoupá o plných 14%.
Zajímavý je hlas dr Felixe Rödlicha, který
mluví o cukerním průmyslu v "Lidových
Novinách" r. 1925 takto: "Cena cukru na mezinárodním
trhu má r. 1925 tendenci klesající, která
nenabývá katastrofálních rozměrů
pouze zásluhou amerického kapitálu, jenž
toto klesání brzdí. Vedle bouřlivého
vývoje ve výrobě cukru v posledních
letech zaviňuje klesání cen konkurence cukru
třtinového, jehož se v kampani 1924 až
1925 vyrobilo téměř dvakrát tolik
co řepného cukru. To je 16 mil. tun. Československá
republika vyrobila r. 1924/25 celkem 1,400.000 tun cukru. Vývoz
cukru činil v poslední kampani asi 1 mil. tun. Cena
cukru na světovém trhu klesla o 80 Kč na
1 q surového cukru, t. j. o 30%. A proto byl finanční
efekt vyvezeného cukru jen o 15% větší
oproti roku předešlému. Tohoto roku očekává
se další snížení cen následkem
silné konkurence kubáňských cukrovarů,
které zdokonalují výrobu pomocí nezdaněných
válečných zisků."
Jiné stanovisko k cukerní předloze má
strana národně-demokratická, soudíc
podle článku "Národních Listů"
ze dne 24. ledna 1926. V tomto článku praví
se: Žádané zvýšení dávky
cukerní je snadno snesitelno i pro nejširší
vrstvy lidové, nadané nejmenšími příjmy.
- Podle "Národních Listů" činí
spotřeba cukru pro jednotlivce asi 20 kg ročně,
což u čtyřčlenné rodiny znamená
spotřebu 80 kg ročně. Za 1 kg zaplatila by
tato rodina daň ve výši 16 Kč za celý
rok. Podle názoru strany, která bude pro tuto předlohu
hlasovati, nezhořkne tím káva v koflíčku
toho našeho chudého člověka.
Ze všeho je patrno, že pánové neznají
života takového textilního dělníka
nebo horníka, neznají praktického života
vůbec. Popíráme, že zdražení
obmezí se pouze na oněch 20 h za 1 kg, o to se již
meziobchod postará, aby také pro něj zůstalo.
A nemýlíme se, tvrdíme-li, že zdražení
cukru objeví se v detailu mnohem větší
a bude nejméně znamenati 1 Kč.
Mzdy textilních dělníků, kovodělného
průmyslu, dělníků vrchní stavby,
dělníků při státních
podnicích jsou již tak nízké, že
sotva zabezpečují existenční minimum.
Píší nám z různých míst,
že mzda dělníka textilního neb horníka
nečiní ani 60 Kč týdně. Nyní
se má domácí rozpočet takového
dělníka snížiti o to, oč zdraženy
budou životní potřeby následkem zavedení
obilních cel, a má se zvýšiti také
cukr. Tu ovšem myslím, že stanovisko naší
strany je tím dáno. Nemůžeme dopustiti,
aby také pomocí našeho hlasu byl zdražen
předmět, který je dnes jediným téměř
prostředkem k výživě. Textilní
dělník má špatnou kávu a nese
si ji v bandasce s kouskem chleba do práce a nyní
ještě to poslední, aby si tuto špatnou
kávu osladil, se mu znemožňuje.
Budou-li zdraženy potraviny a mezi nimi cukr, je logickým
důsledkem - a na to upozorňujeme již nyní
- že dělnictvo pochopitelně, aby uhájilo
svoji existenci, bude žádati zvýšené
mzdy. Budeme svědky dělnických hnutí
a další důsledek bude, že průmysl,
který se nebude moci zastaviti před tímto
voláním po vyšší mzdě, bude
nucen, aby zvýšil také své výrobní
náklady, a tak bude neklid v našem státě
naprostý a trvalý.
Za to ovšem neponeseme odpovědnost my, nýbrž
ti pánové, kteří dali k tomu souhlas,
aby
takovýmto způsobem v naší republice
bylo postupováno. Končím. (Potlesk čsl.
socialistických poslanců.)