Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Tato obrovská armáda úředníků neměla však za peněžní a hospodářské krise v poválečné době nikterak na růžích ustláno. Když svým bídným hospodářským postavením bylo úřednictvo nuceno dovolávati se hmotného zlepšení svých poměrů, bývaly vždy dokonale pozdě zaváděny nějaké přídavky drahotní, nouzové, rodinné, dětské přídavky a jak se ještě jinak ty věci nazývají. I když se zcela přehlédne, že tyto přídavky vyměřené nepatrnou částkou byvše povolovány opožděně stále nedostačovaly, naučilo se úřednictvo také ještě poznávati jejich nejistotu, když stát důvěřuje slibu bývalého ministra financí Rašína, že následkem jeho finančního pokusu ihned ceny všech potravin a předmětů spotřeby klesnou, předem snížil svým zaměstnancům drahotní přídavky o 20% a platy jejich ještě také ztenčil tím, dal si opět od nich platiti osobní daň z příjmu a pensijní přídavky, od kterýchžto dávek po dobu války až do počátku roku 1920 byli osvobozeni. Avšak index životních potřeb nikterak neklesl, neklesl i přes sliby finančního ministra, a tak nezbylo než znova zavésti přídavky pro úředníky s vysokoškolským vzděláním ve výši 20% základního platu a pro ostatní státní zaměstnance ve výši 20% místního přídavku. Tento vratký stav v platových poměrech státních zaměstnanců osvětlil příčinu, proč úřednictvo a zřízenectvo stále zřetelněji projevovalo přání, aby se mu konečně dostalo takového platového systému, který by mu přiznával s jistou zárukou nové platy, vyrovnávající se měnově platům mírovým. Nadlouho nemohla se vláda této oprávněné tužbě uzavírati, zvláště když přece musila viděti, že všecky bližší i vzdálenější sousední státy stabilisaci úřednických platů již provedly. A tak byl dán úřednictvu slib o úpravě platové, která měla dnem 1. ledna 1926 vstoupiti v platnost, ovšem s podmínkou, že dříve úřednická armáda bude zmenšena o 30% a současně provedeno zjednodušení správy, aby v budoucnosti bylo méně úřednictva, za to však lépe placeného.

Němečtí státní zaměstnanci právem se obávali, že tento zákon o snížení počtu zaměstnanectva bude jim jen na škodu a podle nabytých zkušeností nepřikládali slibu ministerského předsedy, že příslušnost k národní menšině nebude důvodem pro restrikci, žádné víry. Co jsme však musili zažíti ke konci roku 1925, když tisíce německých státních zaměstnanců k práci schopných a ochotných pod nejnesmyslnějšími záminkami bylo vyhozeno ze státní služby, tím předstižena byla ještě obrazotvornost nejčernějšího pesimisty, jakoby na výsměch hlásily české noviny v době volebního boje, že ministr Franke objíždí v salonním voze svůj voličský kraj a doporučuje svou kandidaturu zcela zvláště s poukazem k tomu, že se mu podařilo podřízený jemu resort téměř úplně vyčistiti od Němců. Nesmíme však také zapomenouti, o čem se poslanec Procházka výslovně zmínil v sociálně-politickém výboru za generální debaty o tomto zákonu, upravujícím požitky úřednictva, že si Němci nikterak nemohou stěžovati do snižování počtu jedině německého státního zaměstnanectva, neboť stát má prý nejenom právo, nýbrž i povinnost ve své správě zbaviti se nespolehlivých německých živlů. Tím jest jistě zřejmě prokázáno, že zákon o snížení počtu zaměstnanectva byl od samého počátku pořízen jedině proto, aby decimoval německé státní zaměstnance. Poslanci Procházkovi se však podařilo poukázati na nemorálnost při provádění tohoto zákona; nesmíť zapomínati, že stát jako zaměstnavatel, jako každý jiný zaměstnavatel, uzavírá se svými zaměstnanci pouze smlouvu čelící k jakosti a množství práce, že však nesmí si osobovati právo vykonávati jakýkoliv vliv na světový názor nebo politické smýšlení zaměstnanců.

Snížením počtu německých státních zaměstnanců byla polovina prosincového zákona částečně provedena. Na reformu veřejné správy, na kterou rovněž v tomto zákoně jest pamatováno, nemyslí však dnes již nikdo a nebude také provedena ještě ani za 10 let. Každým způsobem byla však pro požitkovou reformu cesta uvolněna a vláda nucena slovo své splniti. Celý rok 1925 byl vyplněn přípravnými pracemi pro vytvoření nového platového systému. Nescházelo návrhů se strany organisací státního zaměstnanectva i jednotlivých osob. Avšak přes to, že mezi těmito návrhy bylo leccos dobrého a upotřebitelného, přece nic z toho nedošlo milosti v očích vlády. Neboť pojednou prohlásila vláda, že chce nejen požitky státních zaměstnanců znovu upraviti, nýbrž že současně zamýšlí opraviti základ platového systému. A tak došlo k vládnímu návrhu, který má býti dnes uzákoněn.

Ve dvacátém století, ve věku stavovských organisací, po provedení tak zvané sociální revoluce, byli bychom očekávali, že aspoň odborové organisace státního zaměstnanectva budou moci ku přípravným pracím a předběžným poradám o tomto zákoně vyslati své zástupce a takto spolupracovati k tomu, aby se zákon stal skutkem. Na místo toho byly první návrhy chovány vládou v naprosté tajnosti a když přece jen jednoho krásného dne obsah vládního návrhu v hlavních rysech vešel ve známost, domněle následkem indiskrece, když se ozvaly odmítavé hlasy proti určitým ustanovením tohoto návrhu, tu mohly sice české úřednické organisace, stranickopoliticky orientované, poslaneckým klubům a vládě svá přání a opravné návrhy přednésti, s nepolitickými organisacemi však jednáno nebylo. A samozřejmě naprosto vyloučeny byly organisace německého státního zaměstnanectva, jichž písemná podání a memoranda nebyla vůbec ani vzata na vědomí, ba, došlo to tak daleko, že dokonce jednou zástupce svazu německého soudcovstva, kterého si zástupci svazu českého soudcovstva přibrali, byl ještě před poradou ministrem vnitra vykázán s poukazem na zásadu, že jenom s Čechy bude jednáno. (Výkřiky.) Tak vypadá v tomto státě rovnoprávnost Němců. Na tomto urážlivém postupu oproti Němcům nezměnila ničeho skutečnost, že parlamentní koaliční ministerstvo bylo vystřídáno úřednickým kabinetem. I když se dalo od úřednického kabinetu očekávati poněkud vlídnější stanovisko k organisacím státního zaměstnanectva, i když se zdálo, že ještě v posledním okamžiku měl býti organisacím vyhrazen jistý vliv na konečnou redakci vládního návrhu, nebylo to ničím jiným než vládním manévrem, aby se tímto čistě vnějším prostředkem spíše překlenuly vzájemné nesnáze koaličních stran ohledně tohoto úřednického zákona, v podstatě nebylo to však nijak vážně míněno. Vždyť je dnes všeobecně známo, že v čele úřednického ministerstva jest ministerský předseda, který vždy byl zapřísáhlým nepřítelem každé organisace státního zaměstnanectva. Vím z vlastní zkušenosti a mohu to kdykoliv dokázati, že pan ministerský předseda Černý zemského školního inspektora Zirngasta a ředitele střední školy Kotta, oba v Brně, jenom proto až do dnešního dne přes veškeren odpor v úřadě drží a podporuje, poněvadž říšský svaz německých středoškolských učitelů v boji proti těmto představeným učitelstvo poškozujícím na oba učinil trestní oznámení u státního zastupitelství pro nekalé hospodaření s veřejnými penězi a pro jiné poklesky v úřadě. Ministerský předseda si toho přál a proto nesmělo se učitelské organisaci dostati práva, oba pánové jsou dnes po dvou letech ještě v úřadě, soudní řízení proti nim se neprovádí, avšak také proti činovníkům organisace nezavádí se kárné řízení, jen aby nebylo umožněno, aby pravda vyšla najevo. Na venek však to vypadá, jako by učitelská organisace nebyla v právu a byla poražena. Až k takovým zjevům dochází v tomto státě, běží-li o to, aby úřednické organisace byly potírány a aby se jim dalo pocítiti, že jsou bezmocny.

Kdyby byly bývaly organisace státního zaměstnanectva již od počátku přibrány k činné spolupráci na zákoně požitkovém, bylo by se nejen ušetřilo času a úřednický zákon byl by býval skutečně již v prosinci 1925 skoncován, nýbrž byly by se leckteré chyby a nedostatky tohoto zákona bez třenic ve vzájemné dohodě odstranily. Je to dnes jen slabá útěcha pro úřednictvo, když jeho organisace byly vyřazeny, že nemá na předložené slátanině žádné viny a že jest oprávněno prováděti ostrou kritiku, ovšem škodu bude přece jen trpěti úřednictvo. Tím větší údiv musí vzbuditi okolnost, že veškeré pozměňovací návrhy, podané jednotlivými poslanci po přání organisací státního zaměstnanectva, byly až dosud parlamentní většinou bezohledně zamítány a že tato většina jest ochotna zákon přijati tak, jak jej vláda navrhuje, ač přece musí věděti, jaký jest odpor úřednictva proti tomuto zákonu.

Byl to chytrý trik vlády, nejen požitky státních zaměstnanců upraviti, nýbrž i současně domněle zreformovati základ platového systému. Neboť tím bylo vládě umožněno, aby na jedné straně jednotlivým kategoriím několik haléřů na platu přidala, na druhé straně však jim těžce nabytá práva odňala. A něčemu takovému říká se zde u nás platová reforma, jež se arciť důstojně druží k mnoha jiným reformám v tomto státě, ať se přihlíží k duchu a obsahu těchto reforem, anebo k jejich pohnutkám.

Co platno státním zaměstnancům, dává-li se jim dobrá rada, aby nebyly jen vytýkány vady nového zákona, nýbrž hodnoceny i výhody jeho. Tím jednak se přiznává, že vady skutečně zde jsou, s druhé strany pak znemožňuje se těm, kdož zákonem jsou postiženi, nějaké výhody v něm nalézti. Tvrdí-li se, že tento zákon odstraňuje konečně těžké bezpráví způsobené tak zvaným novoženatým, nemohu v tom skutečně spatřovati žádnou výhodu zákona, nýbrž zcela naopak závažnou jeho vadu. Prosím přece, uvažte zcela objektivně tuto skutečnost: V prosinci 1922 byl v tomto parlamentě odhlasován úřednický zákon, který v důvěře ve slib Rašínův o očekávaném poklesu cen přinesl státním zaměstnancům 20%ní snížení drahotních přídavků. Tímto zákonem bylo současně ustanoveno, že oněm státním zaměstnancům, kteří po 1. lednu 1923 uzavrou sňatek anebo jimž po 1. lednu 1924 dostane se narozením dítěte rodinného přírůstku, dřívější zákonné rodinné přídavky nemají býti již přiznány, poněvadž také ostatním státním zaměstnancům, kteří již tento rodinný přídavek dostávají, bude prý lze tento přídavek v nejbližších letech odníti. Drahota neklesla, státním zaměstnancům bylo nutno nejen rodinné přídavky ponechati, nýbrž ještě jiné přídavky přiznati. Přesto však setrvalo se na tomto zákonném ustanovení a nebyly novoženatým rodinné přídavky více povoleny. A tak vytvořen byl takový stav, že v jednom a témže pokoji seděli vedle sebe dva úředníci stejného služebního stáří, stejné služební kategorie a stejné služební odpovědnosti, kteří jen proto měli různý plat, že jeden z nich byl tak opatrný, že se před 1. lednem 1923 oženil a děti zplodil, kdežto druhý obstaral si to až po 1. lednu 1923. Veškerá podání a veškeré návrhy poškozených, jichž stále více a více přibývá, nic nezpomohly, neboť ani vláda ani zákonodárné sbory se neodhodlaly, chybu jednou spáchanou přiznati a se světa sprovoditi. Jestliže takovéto neudržitelné a nesmyslné zákonné ustanovení projednávaným právě zákonem bude budoucně se světa sprovozeno, není to přece zásluhou původce zákona a také žádnou výhodou, kterou nový zákon přináší, naopak dlužno přece označiti za hroznou chybu, že nový platový zákon neobsahuje ustanovení, jež by odčiňovalo škodu způsobenou novoženatým za léta 1923, 1924 a 1925. Kdežto staří ženatí úředníci založili si domácnost za podmínek daleko příznivějších, mají po většině byty, jichž činže jsou následkem zákona o ochraně nájemníků ještě poněkud dostupné, o dostávají rodinný přídavek a přídavek na děti, ostatní státní zaměstnanci, kteří se teprve po 1. lednu 1923 oženili, byli nuceni zaříditi si své hnízdo v dobách největší drahoty, musí platiti nedostupně nájemné, při čemž se jim k ulehčení nákladů na jejich domácnosti vůbec nevyplácejí přídavky rodinné a na děti. Škod, které zde byly způsobeny svévolně státním zaměstnancům, nelze se ani číselně dopočítati, lze je pouze tušiti. Člověk přímo trne, nenalézaje v zákoně nikde ustanovení, jež by se byť i jen poněkud snažilo tuto škodu odčiniti, a slyší pak ještě, že prý je to zvláštní výhodou zákona, když se toto bezpráví pro budoucnost odstraňuje. Konec konců zbývá pak ještě jako zcela skromná výhoda zákona pouze okolnost, že se konečně odstraňuje rozdíl mezi neženatými státními zaměstnanci, tak zvanými starými mládenci, a ženatými bezdětnými státními zaměstnanci, jinak však i při sebe větší námaze nenajdeme vskutku v novém zákoně nic pěkného.

Za to však tím více vad a škodlivých důsledků vykazuje navrhovaný zákon. Nechci a nemohu popříti, že nový zákon úředníkům nejvyšších hodnostních tříd přináší skutečně poněkud přijatelné zvýšení jich platů, úředníkům nižších hodnostních tříd, úředníkům s menším předběžným vzděláním a státním zřízencům nepřináší však žádné nebo téměř žádné změny nebo zlepšení jich hmotných poměrů. Prospěch z nového zákona budou míti jedině nejvyšší úřednická hierarchie a ti zaměstnanci, kteří budou moci po uzákonění tohoto vládního návrhu odejíti na zasloužený odpočinek. (Posl. dr Schollich [německy]: Co dostane vlastně pan Viškovský?) Ten dostane 100.000 korun. Tato nerovnoměrnost nemůže však přece, proboha, býti označena za spravedlivé vyřešení otázky platové.

Co dlužno si však mysliti o zákoně, který domněle obsahuje platovou reformu a při tom pamatuje na vyrovnávací přídavky pro ony státní zaměstnance, kteří za účinnosti nového zákona budou míti menší plat, než jaký nyní dostávají? Nemá-li se to označiti za chybu v konstrukci nového platového systému, pak jest nezbytným úsudek, že byla zde zamýšlena reforma in pejus. A aby se dovršila míra nespravedlnosti, vytyčuje se nová zásada, že úředník má býti placen jen podle svého výkonu a služební odpovědnosti vzhledem k předběžnému svému vzdělání, že tudíž odstraněny mají býti tak zvané alimentační přídavky. Aniž by se však základní plat ve smyslu těchto zásad zvýšil, tak aby každý státní zaměstnanec byl s to, založiti si domácnost, ruší se přídavek na ženu, ponechává se dětský přídavek na jedno dítě a na dvě děti, trestají se však státní zaměstnanci mající více než dvě děti tím, že se jim za třetí a každé následující dítě žádný příplatek již nepřiznává. Vede to k takovýmto příšerným zjevům, když místo dokonalého provedení zásady zůstane se při polovičatosti a ubohém příštipkářství. Se zlepšením hmotného postavení státního zaměstnanectva podle tohoto nového zákona nelze tudíž všeobecně vůbec počítati. Až se účinek tohoto zákona objeví u státních zaměstnanců při výplatě, nadejdou také ihned nové mzdové boje státního zaměstnanectva. Neboť přidává-li se státním zaměstnancům tu a tam také po nějakém krejcaru podle tohoto zákona, byly jim tyto výhody již dříve zase odňaty. Před několika dny týmž parlamentem odhlasovaná agrární cla způsobí najisto zdražení živobytí následkem všeobecného stoupnutí cen všech předmětů denní potřeby, úhrada většího nákladu tímto zákonem podmíněného hledá se v nových přirážkách a daních, na něž státní zaměstnanec jako konsument rovněž musí přispívati, ochrana nájemníků má býti zrušena a činže zvýšeny tak, že konec konců státní zaměstnanec jde vstříc nové bídě.

Kdežto na jedné straně lze prokázati, že zákon vůbec nepřináší zlepšení hmotného postavení státních zaměstnanců, odnímá se jim opět jako ekvivalent za to řada nabytých práv. Jak se zdá, rozumí se v tomto státě reformou platového zákona takový postup, že se jednou rukou nic nedává, zároveň však druhou rukou něco béře. Po léta bojovali úředníci o přiznání časového postupu, až si ho konečně v tom tak opovrhovaném starém Rakousku vydobyli. Československá republika musí se však odrav kouštiti. A tak se přišlo na to, že časový postup jest sice pro úředníka výhodným, pro stát však nežádoucím, a vypracována tak směs časového postupu a povýšení jmenováním, jež sama o sobě jest nemožnou věcí, pro nás Němce však znamená přímo zkázu. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.) Podle nového zákona systemisuje se totiž přesně služební místo pro jednotlivé kategorie úřednické a zaměstnanecké v každé platové třídě. O způsobu systemisování uvádí zákon jedině, že toto zůstává úplně přenecháno vládě. Kdežto platovými stupnicemi určité platové třídy v zákoně vytčenými projde zaměstnanec automaticky vždy po tříletí, může do nejblíže vyšší platové třídy jen tehdy postoupiti, bude-li jmenován na volně systemisované místo této platové třídy. Není-li takového místa, zůstane úředník v nižší platové třídě a obdrží vždy po 3 letech tak zvaný starobní služební přídavek, kterým jeho plat zdaleka nedostoupí té výše, které by dosáhl při svém povýšení do nejblíže vyšší platové třídy. Jak zřídka budou němečtí státní zaměstnanci uznáni hodnými takového jmenování do nejblíže vyšší platové třídy, zvláště když postup závisí na kvalifikaci, může si každý podle dosavadních zkušeností snadno představiti. Projevuje-li se však mínění, že tato kombinace časového postupu a povýšení jmenováním jest zvláště výhodna pro stát, poněvadž se jeví způsobilou, aby podnítila ctižádost úřednictva, nemohu než přece jej připraviti o tuto dobrou naději. Bude se nyní zase opakovati doba, kde úředník je zcela vydán libovůli svých představených. Neschopný úředník bude postupovati, dovede-li se plaziti před svým představeným, protekci v nejohavnějších jejích podobách budou otevřeny dvéře dokořán, kdežto dobrý úředník jsa si vědom, že mu ani nejlepší výkon nepomůže, stane se mrzutým a učiní si zásadou, pracovati jen tolik, aby to jen tak postačilo pro jeho další setrvání v úřadě. Skutečný život vytváří právě docela jiné situace, než dovede nejkrásnější teorie zkombinovati. Domněnka, že je tím něco dobrého vykonáno pro stát, promění se v budoucnosti v pravý opak. S hrůzou pozoruje však úřednictvo, že jest olupováno o nabyté právo, kterého v nejbližších 25 letech nebude si moci znovu vydobýti.

A ještě další ztráty jest litovati. Až dosud patřila do pensijní základny kromě základního platu také ještě polovice pražského místního přídavku. Nyní však obratnou záměnou slov z místního přídavku vytvořeno bylo činovné, jež však má docela týž význam jako místní přídavek a právě tak se určuje podle počtu místního obyvatelstva a se zřetelem na místní drahotní poměry. Avšak jedině ze záměny slov vyvozuje se nutný závěr, že tento přídavek patří jen činně sloužícím státním zaměstnancům a že tudíž ani zlomek jeho nesmí býti započítán do pensijní základny. Tak obdrží budoucně pensista pouze odpočivné, záležející z poměrné části základního jeho platu, poněvadž patrně asi na jeho životní míru místní drahotní poměry nemají již žádného vlivu. Zůstává se při názoru, že na příště pensijní příspěvky snížené na 6% vynesou státu více než pensijní příspěvky, dosud 8% z dosavadního základu vypočtené a vyvozuje se z toho závěr, že budou pensisté v budoucnosti na tom lépe. Že tento výpočet nebude tak docela správný, o tom poučí nás s jasnou zřetelností zkušenost nejbližší doby.

Zjistí-li se ještě, že výměra dovolených byla státním zaměstnancům novým zákonem zkrácena, dlužno přece nadhoditi skromnou otázku, v čem že tedy záleží výhody nového zákona?

Z 215 paragrafů tohoto zákona je přes 40 t. zv. zmocňovacích paragrafů, kterými se vláda zmocňuje, aby tu neb onu záležitost upravila podle vlastního uvážení bez kontroly parlamentu vládním nařízením. Jinými slovy: Státní zaměstnanec vydává se úplně libovůli správy, a aby míra nespravedlnosti byla dále ještě dovršena, ustanovuje zákon, že úředníci nyní aktivně sloužící nemají býti přeřazeni a přepočítáni podle dosavadních svých platů, nýbrž že se má tak státi také se zřetelem na hodnostní třídu, do které byli jmenováni. Poněvadž je však velmi mnoho úředníků, kteří právě následkem časového postupu mají platy vyšších hodnostních tříd, kdežto vláda dosud opominula povýšiti je do těchto hodnostních tříd, budou tito úředníci trestáni za opominutí, jehož sami vůbec nezavinili, poněvadž při přeřazení do nového platového systému obdrží menší požitky, než jim skutečně náležejí.

Jest skutečně nemožno vypočítati v krátké době, která jest vyhrazena pro sněmovní řeč, všechny tvrdosti a nedostatky tohoto nového zákona. Bylo by nutno napsati celou knihu, jež by nabyla většího objemu, než zákon s důvodovou zprávou, aby poukázáno bylo na neodůvodněné rozlišování v platech u úředníků se stejným předběžným vzděláním, neodůvodněný ústrk vysokoškolských asistentů-docentů, zbavení samosoudců výhod, které jim poskytl lex Dolanský, přímo žalostné požitky státních zaměstnanců a podúředníků a na příliš mnoho jiných vad, k tomu ještě na rozdíl jevící se v tom, že se pozoruhodně dává přednost vojenským osobám, které podle nového zákona budou kromě příslušníků četnictva nejlépe placenými zaměstnanci. Každá vláda, jež dosud myslila, že si smí proti státním zaměstnancům všecko dovoliti, že si však na druhé straně hmotnými výhodami utvoří naprosto oddanou pretorianskou gardu, nezbytně poznala, že se pouze na bodácích přece trvale nedá dobře seděti.

Nejsou-li již tyto úvahy nikterak s to, aby zjednaly novému zákonu sebe nepatrnější sympatie, jsou ještě dvě věci, které zákon skutečně činí nepřijatelným. Kdežto zákon nabude pro všechny aktivní státní zaměstnance právní účinnosti dnem 1. ledna 1926, jsou z něho vyloučeni oni státní zaměstnanci, kteří v době mezi 1. lednem 1926 a dnem vyhlášení zákona v úředním listě s poukazem na restrikční zákon z prosince 1924 byli vyrozuměni, že budou přeloženi na odpočinek. Bude tudíž skupina státních zaměstnanců restrikcí postižených, kteří sice za účinnosti tohoto zákona aktivně sloužili, s nimiž však podle tohoto zákona nakládáno nebude pouze proto, poněvadž vláda tvrdí, že je dlužno čítati je ještě do restrikčního kontingentu předešlého roku. Tento obrat osvětluje příliš ostře právní poměry v tomto státě.

Něco naprosto neslýchaného jest, předstírá-li se při této příležitosti, že tento zákon zamýšlí upraviti pouze požitky aktivních státních zaměstnanců a budoucích pensistů, nepřistupuje-li se však vůbec ke konečnému vyřešení otázky staropensistů a tito největší ubožáci odbývají se nicotnými sliby pro budoucnost. Poněvadž všechny námahy, aby problém staropensistů konečně byl upraven, zůstaly dosud naprosto bezvýslednými, poněvadž pensisté nemají žádného jiného prostředku, aby svým požadavkům proti bývalému zaměstnavateli dodali nutného důrazu, bylo by vlastně povinností aktivního úřednictva, aby s plným důrazem bojovalo za oprávněné požadavky staropensistů. Tím pracovali by přece dnešní aktivní úředníci také ve svém vlastním zájmu, poněvadž jedině tak mohou zabrániti, aby se s nimi, jako se zítřejšími pensisty, právě tak surově nezacházelo, jak se to právě nyní děje s dnešními staropensisty. Již z tohoto jediného důvodu měl by nezbytně býti předložený zákon aktivními úředníky prohlášen za nepřijatelný.

Kus tragedie státního zaměstnance odehrává se právě před našima očima. Na jedné straně není tu téměř naprosto výhod ze zákona se podávajících, s druhé strany taková hojnost škodlivých důsledků, že jest velmi pochopitelně, jestliže celé skupiny úředníků a státních zřízenců označují tento zákon za nepřijatelný a žádají, aby byl odmítnut, poněvadž si musí říci, že pak mají aspoň příležitost, aby bojovali za lepší zákon a poněvadž tím přece mají vyhlídku, že si vydobudou něčeho lepšího. Najisto však není pochyby, že tento zákon přece asi svými důsledky v nejbližší době povede ad absurdum a že jej bude dlužno důkladně zrevidovati. Až do té doby však nechť nepatrné výhody jsou podnětem, aby byl zákon přece přijat a tak utvořena nová základna pro další platové a stavovské požadavky. Poněvadž však veškeré pozměňovací návrhy příkrým využitím číselné většiny jsou zamítány, takže již předem je zbytečno takové pozměňovací návrhy vůbec podávati, poněvadž pak my v tomto zákoně spatřujeme další poškození německých státních zaměstnanců, jimž kromě bezohledného odstraňování ze státní služby se podle nových jazykových nařízení a ještě také ustanovení tohoto nového zákona kladou v cestu takové překážky, že se jim odnímá možnost úspěšné budoucnosti ve státní službě, nemůže moje strana hlasovati pro tento zákon. Známe však také dostatečně, že úřednická vláda s tímto zákonem proniknouti musí, poněvadž on jest jednou z překážek na cestě k tomu, aby utvořila se všenárodní česká koalice, na jejímž zdaru nemáme vůbec žádného zájmu. Proto odpíráme úřednické vládě svých hlasů při této vládní předloze.

Při této příležitosti musím ještě také několika slovy zaujati stanovisko k předloženému návrhu zákona na úpravu platů učitelů škol národních a občanských. Aby se uspořilo na čase a aby se také na venek jasně ukázalo, jak se v tomto zákonodárném sboru promrskávají důležité předlohy, musí býti provedena generální debata hned o třech oddělených návrzích zákonných najednou. Bylo zde promarněno několik měsíců a nebylo použito oné doby k užitečné práci, nyní před letními prázdninami pracuje se kvapem dnem i nocí. Jest jasno, že při takovémto postupu výsledek práce musí nésti známku povrchnosti a nedokonalosti. Také proti učitelskému zákonu lze přednésti množství věcných námitek. Bohužel není již příležitosti, tyto nedostatky odstraniti a tak vládní většina zákon učitelům zcela jednoduše proti jejich vůli vnutí. Že učitelstvo jednomyslně odmítá tento zákon, je snadno pochopitelno, poněvadž se ukazuje, že dosavadní parita se státními zaměstnanci stejného předběžného vzdělání jest úplně proražena a tím navždy odstraněna. Neboť v předloze paritu učitelských platů s platy státních zaměstnanců, kteří vzhledem k méně cenné kvalifikaci pro jmenování nepřicházejí vůbec v úvahu, každý člověk, který je aspoň poněkud schopen, aby ocenil hodnotu a důležitost učitelského stavu pro celek národa, musí odmítnouti jako hrubé ublížení a urážku, jež tomuto stavu má býti zákonem způsobena. Avšak, jak se zdá, bylo úmyslem učitelstvo ještě dále pokořiti, poněvadž zavedením čtvrté třídy činovného mají býti především postiženi, vždyť, jak známo, převážná část učitelstva působí v místech s obyvatelstvem čítajícím méně než 2000 osob.

Doplní-li se jen tyto věcné pochybnosti proti zákonu učitelskému také ještě stejnými politickými úvahami, jako u zákona o státních zaměstnancích, pochopíte, že moje strana také pro tento návrh zákona hlasovati nebude. (Souhlas poslanců německé strany národní.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Pekárek. Uděluji mu slovo.