Nejnovější kapitolou v dějinách
vytlačování německých zaměstnanců
a dělníků ze státní železniční
služby jest unifikace personálu obou postátněných
drah ústecko-teplické a buštěhradské,
prováděná od 1. ledna t. r. - Státní
železniční správa použila při
tom postupu, jakého nikdy nebylo dbáno ve starém
Rakousku při unifikaci personálu zestátněných
drah a který je něco nového. Za tím
účelem vydala výnos, který mezi jiným
obsahuje toto ustanovení: "Odevzdáním
přihlášky k unifikaci nevzniká pro zaměstnance
nárok, aby byla na něho rozšířena
platnost předpisů státních drah, a
o každé přihlášce rozhoduje železniční
ředitelství. Při rozhodování
přihlíží se zvláště
ke státnímu občanství, ke služební
kvalifikaci a k znalosti služební řeči".
Takové podmínky nebyly nikdy kladeny ve starém
Rakousku při přejímání personálu
zestátněných drah do statutu drah státních,
nýbrž považovalo se za samozřejmé,
aby každý zaměstnanec, který podal přihlášku
o zařazení do statutu státních drah,
byl také hladce převzat. Ti zaměstnanci,
kteří nechtěli býti přijati
do statutu státních drah, zůstali prostě
ve svém dřívějším stavu
a pro ně platily také dále nároky
a práva nabytá za soukromé správy
železniční. Při unifikační
methodě, které užívá československá
státní železniční správa,
musíme se v souvislosti s vládnoucím národnostním
systémem obávati, že neunifikovaní zaměstnanci
dříve nebo později budou nějakým
způsobem odstraněni ze služby. Jaké
perspektivy se při tom otevírají velké
části personálu v oboru státních
drah, ukazuje již také prozatímní výsledek
unifikace provedené od 1. ledna 1926, který vypadá
takto:
1. ledna 1922 | 1. října 1925 | 1. ledna 1926 | 1. ledna 1926 | ||||
Extra statum
Statut I | 52 | ||||||
Statut IIa a IIb | |||||||
Statut IIIa | |||||||
Statut IIIb | |||||||
Podúředníci | |||||||
Zřízenci | |||||||
Dohromady |
1. října 1922 | 1. října 1925 Ředitelství Praha-Sever | 1. ledna 1926 | |
Statut I | |||
Statut IIa a IIb | |||
Statut IIIa
Statut IIIb | (217) 896 | 196 | 121 |
Podúředníci | |||
Zřízenci | |||
Dohromady |
U Buštěhradské železnice činil
stav definitivního personálu 1. října
1925 5307 zaměstnanců. Dne 1. října
1925 byl stav již jen 3852 definitivních zaměstnanců.
Byl tedy definitivní stav personálu ve třech
letech zmenšen o 1455 zaměstnanců, t. j. o
27%. Z celkového stavu 3852 zaměstnanců definitivních,
kteří zůstali 1. října 1925,
bylo dosud unifikováno 60%.
Celkový stav definitivního personálu obou
drah byl tedy v době od 1. října 1922 do
1. října 1925 státní správou
sražen s 9114 zaměstnanců na 5907, t. j. o
3207 zaměstnanců, tedy o 35%. Může se
někdo z vás vzhledem k tomuto výsledku sotva
tříleté státní správy
ubrániti dojmu, že právě mezi personálem
těchto obou postátněných drah, který
se skládal z převážné části
z německých zaměstnanců, zuřila
restrikční guillotina v míře přímo
úžasné? Tyto číslice jsou plamennou
obžalobou vládnoucího nacionalistického
násilného systému, který dosud panoval
v tomto státě.
A když se tážeme po finančním výsledku
tohoto ničení tisíců existencí
dělnických a zaměstnaneckých? V poradách
samého šestičlenného a dvanáctičlenného
výboru všenárodní koalice, která
se prozatím rozbila, o zaměstnanecké osnově
bylo z různých stran opakováno a právem
na to poukazováno, že nesmyslným snižováním
personálu byla sta milionů korun promrhána.
Hledě ku všem těmto pronásledováním
a k bezmeznému bezpráví spáchanému
na tisících nevinných lidí, jakož
i k celému vládnoucímu národnostnímu
systému a k nové právní loupeži,
která se páše touto předlohou na zaměstnancích
státních a železničních, mohu
souhrnem skončit jenom tím, že naše stanovisko
k projednávané věci v její nynější
po době nemůže býti jiné než
zamítavé. Jménem německé sociálně
demokratické strany dělnické musím
tudíž prohlásiti toto:
Moje strana ode dávna usilovala s veškerou energií
o to, aby služební a mzdové poměry zaměstnanců
státu, státních podniků a jiných
veřejnoprávních korporací byly upraveny
v sociálním smyslu a poskytnuty zaměstnancům
za jejich práci přiměřené platy,
přizpůsobené nynějším
životním poměrům. V tomto návrhu
zákona však nemůžeme takové úpravy
nijak spatřovati. Proti nepatrnému zlepšení,
které zákon poskytuje pro přítomnost
několika zaměstnaneckým kategoriím,
stojí těžké nevýhody pro budoucnost,
poněvadž byly stanoveny nedostatečné
začáteční platy, prodloužena
čekatelská doba, zhoršeny jmenovací
a postupové podmínky, libovolně stanoveny
předpisy o zařazení a zaveden nespravedlivý
systém tříd aktivitních přídavků.
Kromě toho zase nebylo dbáno staropensistů
s jejich oprávněnými požadavky na zrovnoprávnění
všech skupin pensistů, včetně osob restringovaných.
Avšak důvodem našeho příkrého
zamítavého stanoviska jest, že systemisace
míst je vydána libovůli vlády, že
se znovu omezují práva samosprávných
korporací a ruší se autonomie dosud příslušející
sociálně-pojišťovacím ústavům
při úpravě služebních poměrů
jejich zaměstnanců a že se poskytuje dokonce
mnoho zmocnění vládě, k níž
naprosto nemůžeme míti důvěry.
Můžeme klidně říci, že jsme
učinili všechno, abychom odstranili těžké
nedostatky návrhu, důkladně propracovanými
a věcně dobře odůvodněnými
pozměňovacími návrhy. Všechny
naše snahy však byly zmařeny většinou,
která si jinak ráda bere na sebe pláštík
přízně ku státním zaměstnancům.
Přes to chceme také při projednávání
předlohy v plénu sněmovny ve svém
úsilí pokračovati. Kdyby však měla
většina pokračovati ve svém nesociálním
počínání, pak bychom jí samé
museli přenechati odpovědnost za návrh v
nynější podobě nepřijatelný
a vyjádřiti svůj úsudek o ní
negativním hlasováním. Při tom jsme
v úplné shodě se stanoviskem odborových
organisací, s nimiž jsme ve všech fásích
parlamentního projednávání pracovali
ve stálém dorozumění. Spolu s nimi
budeme pokračovati v boji za spravedlivou a sociální
úpravu služebních platů a právních
poměrů veřejných zaměstnanců
s veškerou rozhodností. (Souhlas a potlesk něm.
soc. demokratických poslanců.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je pan posl. Bergmann. Dávám
mu slovo.
Posl. Bergmann: Slavná sněmovno! Budiž
mi dovoleno, abych na začátku své řeči
vyslovil nejhlubší politování nad způsobem,
jakým se v této sněmovně projednávají
otázky státních zaměstnanců.
Pan kol. Ježek vyslovil stejné politování
nad tímto projednáváním a nad způsobem,
jak se otázky tyto v této sněmovně
luští. Pan kol. Ježek chtěl najíti
také příčinu toho. Bohužel však
pan kolega Ježek zůstal v hledání
pravdy jenom na poloviční cestě. Už
po 9 dlouhých měsíců jednalo se o
novém požitkovém systému státních
zaměstnanců. Bylo to 4. srpna r. 1925, kdy byla
svolána první schůze t. zv. požitkové
desítky, této komise, které byla předložena
dosud nehotová osnova, jednající o úpravě
poměrů státních zaměstnanců.
Tato desítka v 15 velice dlouhých schůzích
zabývala se těmito nehotovými osnovami, které
byly podrobeny důkladně debatě.
15. října r. 1925 jednala tato požitková
desítka od 9. hod. ranní do 1/2 6. hod. ranní,
druhého dne a 16. října znovu od 9. hod.
dopol. až do 2. hod. v noci, a výsledkem tohoto jednání
byla známá - Švehlova směnka.
Pan kol. Ježek domníval se, že snad brzdění
vyřízení této otázky leží
jenom v politických poměrech, že leží
jenom v tom, že strany uplatňovaly stranicky své
požadavky, že leží v t. zv. politickém
klíči.
Já jako jeden z účastníků,
kteří se od počátku zúčastnili
celého jednání ve všech příslušných
komisích a výborech, mohu prohlásiti, že
příčinou, proč nebyl nový požitkový
systém odhlasován před volbami, není
předčasné vypsání voleb, nýbrž
neochota a neústupnost předsedy požitkové
desítky, který hájil názor, jakoby
předložený návrh byl návrhem
vládním a nezměnitelným, ačkoliv
vláda o nehotovém elaborátu nejednala. (Slyšte!)
Po nových volbách teprve 21. ledna 1926 byla námi,
naší stranou, vynucena t. zv. požitková
dvanáctka. Tato v 6 schůzích znovu projednávala
ten celý materiál a znovu musila podstoupiti torturu
dlouhých debat, narážeti na neochotu vedoucích
činitelů v těchto komisích. Podala
150 pozměňovacích návrhů, z
nichž přijala tehdejší vláda jenom
26. Ani zde není pravdou to, co tvrdil pan kol. Ježek,
nýbrž pravdou jest, že zamítnutí
těchto pozměňovacích návrhů
právě zavinili příslušníci
národní demokracie (Slyšte!), kteří
neseriosním způsobem zúčastnili se
jednání v této dvanáctce. Tito pánové
udělali si svou věc příliš pohodlnou
tím, že prostě předložili jako
své pozměňovací návrhy tištěný
pamětní spis odborového ústředí
a stavovské rady. Bylo přirozeno, že vláda
nemohla zaujmouti jiného stanoviska k této neseriosní
práci, práci ne zákonodárců,
ale práci lidí, kteří si nevzali ani
tolik času, aby se důkladně k projednání
této osnovy připravili na návrhy, které
znamenaly zvýšení nákladů o 1 1/2
miliardy. Jestliže zde pan kol. Ježek tvrdil,
že jedině strana národně demokratická
měla iniciativu, pak prohlašuji toto tvrzení
za vědomou nepravdu. Jestliže někdo měl
iniciativu, byli jsme to my, kteří seriosním
a věcným způsobem jsme se zúčastnili
toho jednání a podávali jsme takové
pozměňovací návrhy, o nichž jsme
věděli, že jim stát vzhledem ke své
finanční a hospodářské situaci
může také vyhověti, a nepodávali
jsme návrhů, které by znamenaly nové
zatížení o 1 1/2 miliardy.
Je charakteristické, slavná sněmovno, že
postavení právě těch pánů,
kteří na schůzích a ve svém
tisku prohlašují se za jediné obránce
a zastánce státních zaměstnanců,
když sesedneme se s nimi u zeleného stolu, je docela
jiné. Na venek staví se jako nejlepší
přátelé, ale u zeleného stolu dělají
nejvíce potíží, abychom nemohli dojíti
k cíli. Tytéž strany, které dnes vynucují
clo, které dnes vynucují projednávání
kongruové předlohy neústavním způsobem
a hrubým porušením a lámáním
jednacího řádu, dělaly největší
potíže našim nejskromnějším
pozměňovacím návrhům. Je to
již tragický úděl státního
zaměstnance v Československé republice. Státní
zaměstnanec musil 8. t. m. ustoupiti promrskané
celní předloze, jíž by byl jistě
menší spěch a více zralé úvahy
a rozvahy a tempo u státně-zaměstnaneckých
předloh obvyklé lépe svědčilo.
(Tak jest!) Osnovám zlepšujícím
osud státních zaměstnanců kladou se
všechny možné nástrahy, překážky
a úklady, zato osnovy zhoršující poměry
státního zaměstnance promrskávají
se přímo rychlíkovým tempem, jak dokázaly
zákony 394 a zákony 286. (Tak jest!)
Minulý premiér parlamentní vlády předseda
Švehla a stejně také předseda
nynější úřednické vlády
Černý nazvali státně-zaměstnanecké
předlohy státní nezbytností. Ale tato
státní nezbytnost musila ustoupiti politickému
zájmu jedné politické strany, totiž
strany republikánské a také strany lidové,
která přivěsila proti všemu přirozenému
právu kongruovou předlohu na státně-zaměstnanecké
předlohy. Byla cla a je snad kongrua státní
nezbytností, aby tyto dvě osnovy, podané
27. minulého měsíce, musily se tímto
tempem státi okamžitě zákonem, když
zde na své vyřízení státně-zaměstnanecké
předlohy čekají a již po devět
měsíců se projednávají? Hlasování
ze dne 8. t. m. zůstane historickým dokumentem lásky
a přátelství těchto stran k státním
zaměstnancům, jako zůstane také historickým
dokumentem chování úřednické
vlády, která zasahovala do jednání
o státně-zaměstnaneckých otázkách,
proti zlepšovacím našim návrhům,
ale která neměla co říci k otázce
cel a k otázce kongruy. Akademické řeči
a sliby na schůzích státně-zaměstnaneckých
a zde junctim celní otázky a kongruové předlohy
nejlépe dokumentují, jak poctivě to tyto
strany t. zv. celní a kongruové většiny
se státními zaměstnanci myslí. (Předsednictví
převzal místopředseda inž. Dostálek.)
Mělo býti znovu státnímu zaměstnanci
Československé republiky jasně řečeno,
že on jest občanem druhého řádu,
námezdníkem placeným z veřejných
prostředků, který prý koná
neproduktivní práci, a vůči němuž
může si zaměstnavatel dovoliti co chce. Bezpochyby
práce kněží jest prací produktivní
a pro stát daleko důležitější,
nežli tato oběma premiéry vlády naznačená
státní nezbytnost.
Státnímu zaměstnanci dává se
po dlouhých 9 měsících trapného
očekávání almužna, která
se mu již napřed z kapes vytáhla novými
nepřímými daněmi, zdražením
všech životních potřeb následkem
zavedení agrárních cel, na nichž trvali
ti, kteří domnívají se, že jsou
jedinými poplatníky v tomto státě.
Státní zaměstnanec po celé dlouhé
měsíce, ba i roky musí žebrati, prositi,
volati, manifestovati, demonstrovati, deputace vysílati,
nežli hlasu jeho je slyšáno. Ale páni
páteři nepotřebují dělati žádných
demonstrací ani manifestací. Tedy důkaz,
jestliže byly tyto osnovy kongruové spojeny s otázkou
státně-zaměstnaneckou, že celní
většina není tak pevná, jak se zdá,
neboť to dokazuje, že jeden druhému v této
celní koalici nevěří. Státní
zaměstnanec má sloužiti za prostředek,
kterým má se tato strakatá většina
na chvíli udržeti, aby splnila dva požadavky:
požadavek cel a požadavek kongruy. Já pevně
věřím, že také státní
zaměstnanci prohlédnou celou tuto komedii a že
také potáhnou k odpovědnosti ty, kteří
s nimi tuto hru zde sehrávají.
Strana národně demokratická při jednání
o požitkový systém chovala se také zvláštním
způsobem. Když jsme navrhovali sebe menší
zlepšení, vždy tu byl ohled na státní
finance, ale při kongruové otázce, která
bude vyžadovati nového zvýšení
nákladu o několik desítek milionů
korun, netázal se nikdo, zda to bude zvýšené
vydání, je-li tu také úhrada a snesou-li
to státní finance.
Cla zatěžují rozpočet domácnosti
státního zaměstnance, a přece je podepsala
národní demokracie a hlasovala pro to, aby jim byla
dána 5denní lhůta, jako také hlasovala
pro to, aby předloze kongruové byla dána
3denní lhůta. Dala přednost také tomu,
aby ve výborech se projednaly tyto otázky dříve,
než se projednala otázka státních zaměstnanců.
Jestliže pánové ze živnostenské
strany sekundují této celní většině,
jestliže v poslední době při každé
příležitosti naříkají
na břemena, která prý jim přinese
zavedení sociálního pojištění,
jestliže při každé příležitosti
staví se proti požadavkům a zájmům
dělnictva a veřejného zaměstnanectva,
nedělají dobré politiky pro živnostenský
stav. Neměli by zapomínati, že má-li
dělník, má-li zaměstnanec, má
také živnostník. (Souhlas. - Potlesk.)
A nezaměstnanost v našem státě mohla
tyto pány přesvědčiti, že když
někde zastavila továrna v místě práci,
zely živnostenské a obchodnické krámy
prázdnotou.
Strana republikánská, když jsme se namáhali,
abychom se aspoň přiblížili té
paritě učitelstva se středoškolsky vzdělaným
úřednictvem, neměla pro učitelstvo
peněz. Ale pro kněze peněz našla a dovedla
si také vynutiti cla, domnívajíc se, že
si tímto způsobem zvýši odbyt svých
výrobků. To je závěr naprosto nesprávný,
neboť zvýšeného odbytu zemědělských
výrobků lze dosíci jen zvýšením
důchodů. Strana lidová v poslední
době také velmi agituje mezi státními
zaměstnanci, ale nenašla tolik vřelého
zastání pro požadavky státních
zaměstnanců v tomto devítiměsíčním
svízelném jednání, nedovedla se rozehřáti
tak, jako se dovedla rozehřáti pro otázku
kongruy, pro otázku úpravy platů a poměrů
duchovních i za cenu oběti rozbití této
sněmovny.
Mluví se, slavná sněmovno, o krisi v zemědělství.
Přiznáváme, že je zde tato krise a že
je potřebí také tuto krisi řešiti.
Stejně se mluví o krisi v průmyslu. Přiznáváme,
že i tato krise zde je a že musí býti
řešena vážně a se vší
rozvahou. Ale je zde také, vážení pánové,
krise státního zaměstnanectva, krise, která
již trvá od roku 1914, a je v zájmu státu,
aby byla s největším urychlením řešena,
my zabýváme se již tímto problémem
v našich sněmovnách dlouhou dobu. Prohlášení
vlády Tusarovy ze dne 1. června 1920 praví:
"Z politických úloh, jež nás čekají,
stojí v prvé řadě reforma státní
správy a uzákonění nové, zásadám
demokracie odpovídající služební
pragmatiky státního zaměstnanectva".
A dnes, po šesti letech, stojíme tu bezradni nad nevyřešeným
problémem reformy státní správy a
nad nevyřešeným problémem státních
zaměstnanců. Nebylo po celých těchto
dlouhých 6 let ani vůle ani ochoty. Byrokracie ovládla
tento stát. Roku 1920 volali jsme po očistě
státní administrativy a domnívali jsme se,
že konečně bude aspoň tato očista
provedena zákonem č. 286 z r. 1924. Jak tato očista
bude provedena, o tom svědčí nejlépe
resoluce, pro niž hlasovala celní většina,
pro niž hlasovaly také české strany
i ta nacionální strana národní demokracie,
aby vláda mírně posuzovala žádosti
těch úředníků o pensi a znovupřijetí,
kteří nechtěli složiti slib tomuto státu.
(Slyšte!)
Spojení s Němci a Maďary neprovede očistu
v naší státní administrativě.
A jestliže pan kol. Ježek tvrdil, že strana
nár. demokracie měla iniciativu, tedy tvrdím,
že my jsme již r. 1920 podali v senátě
návrh na reformu státní správy, již
r. 1920 jsme podali iniciativní návrh na uzákonění
nové moderní služební pragmatiky, ale
od roku 1920 marně zápasíme, nenacházíme
sluchu, aby oba tyto problémy byly řešeny.
Nenašlo se tolik ochoty, jako se našlo při řešení
otázky celní a kongruové, přes to,
že oba tyto problémy jsou státní nezbytností
prvého řádu.
Vážení přátelé! Místo,
abychom zahájili tento normální postup při
řešení těchto obou problémů,
jak jsme navrhovali, abychom v prvé řadě
prováděli reformu státní správy
ve svém státě, která by nám
byla dala podklad pro správnou systemisaci, (Výborně!)
jež by nám zase byla dala správný
podklad pro úpravu požitků státních
zaměstnanců, vynutily si právě tyto
strany celní většiny svou taktikou během
těchto 6 let postup naprosto obrácený. My
začali zákonem č. 394 z r. 1922 odbourávati
příjem státních zaměstnanců
a předpoklady tohoto zákona nás naprosto
zklamaly. My r. 1924 právě pod tlakem těchto
stran dělali jsme druhý zákon, zákon
č. 286, jehož předpoklady nás znovu
zklamaly, ačkoliv jsme varovali, ačkoliv jsme poukazovali
v jednání, že tento zákon je naprosto
zbytečný, že má stát možnost
podle dosavadního služebního řádu
a podle dosavadní pragmatiky propustiti ty zaměstnance,
kteří jsou neschopni řádně
služby. A kdo to byl, kdo hájil tento zákon?
Byl to tehdejší pan ministr financí Bečka,
který tento zákon hájil a obhajoval a po
krátké době přišel do naší
požitkové komise, aby nám prohlásil,
že tento zákon byl plácnutím do vody,
poněvadž se jím nejen neušetřilo,
ale zatížily ještě více státní
finance a že musíme znovu přijímati
nové zaměstnance do státní správy,
a první byl právě finanční
resort, který začal přijímati nové
zaměstnance do státní správy. Tedy
to byl úplně postup zvrácený. A, vážení
přátelé, nyní týž postup
zvrácený také jsme zahájili při
řešení svého finančního
plánu.
Vzpomeňte toho velikého gesta, proneseného
r. 1920 v revolučním Národním shromáždění:
"Dáte-li mně ve 2 hodiny plnou moc, ve 4 to
začne a ani myš mi neuteče". A skutečnost?
Ano, myši nám neutekly, ale velbloudi nám utekli.
(Výkřiky poslanců čsl. strany socialistické.)
Teprve dnes začínáme dělati to,
co se mělo dělati už r. 1920, teprve dnes zahajuje
naše finanční správa, když tady
zlikvidovány byly a zdefraudovány miliony a miliony
a stamiliony daní a nevybraných dávek, svojí
depurační akci, která se jen o 6 let zpozdila
a při níž daňová morálka
pláče. Ti občané Československé
republiky, kteří poctivě po těchto
6 let svoje daně platili a kteří platili
zálohy na tyto daně, jsou dnes trestáni a
ti, kteří byli nepořádní, kteří
neplatili, kteří se těšili protekci
finanční byrokracie, dnes se se státem vyrovnávají
ne na 35%, ale také na 10 nebo žádné
procento při depurační akci. Měli
jsme řešiti oba tyto problémy přirozenou
cestou a nikoliv začínati obráceně,
od konce. Zákonem č. 286 v §u 2 stanovili jsme
si také do budoucnosti program, který ukládá
vládě prováděti reformu státní
správy. Neuplynula dlouhá doba a máme před
sebou důkladnou důvodovou zprávu k novému
požitkovému systému, ve které na stránce
96 čteme, že prý nebylo možno s reformou
státní správy ani počíti, a
to proto, poněvadž není dosud provedeno župní
zřízení. Do nekonečna nebudeme se
snad vymlouvati na neuskutečnění župního
zřízení. Víme, že není
možno překotně reformovati to, co se za celá
desetiletí vybudovalo, víme, jestliže se naše
státní administrativa budovala po celá desetiletí,
že nelze najednou tu budovu zbourati, ale aspoň tolik
jsme mohli žádati, aby se již jedenkrát
začalo s reformou v jednotlivých resortech státní
správy, aspoň tolik jsme mohli očekávati,
aby se zjednodušovalo řízení ve státní
správě, aby se těžiště státní
administrativy přeneslo do prvních instancí,
aby se provedla revise a vymezení kompetence ve státní
administrativě, aby se zrušily zastaralé dekrety,
výnosy a nařízení, aby se vymezila
kompetence státních a autonomních úřadů,
abychom zde stále neudržovali dvojí kolej.
Mohli jsme také vyžadovati, aby bylo provedeno stejnoměrné
zatížení jednotlivých resortů,
aby byla zvýšena kompetence a odpovědnost jednotlivých
instancí a státních zaměstnanců.
(Tak jest!) Ale v tom se nestalo ničeho, a jak napovídá
důvodová zpráva k novému požitkovému
systému, pravděpodobně také nestane,
a to proto, poněvadž se pánové bojí,
že by se zrestringoval právě počet těch
vysokých míst v jednotlivých resortech státní
správy. A jestliže zde pan kol. Ježek
volal po reformě státní správy, neměl
viniti ze všeho rudozelenou koalici, nýbrž měl
viniti v prvé řadě národně
demokratickou byrokracii ve státní administrativě.
(Výborně! Tak jest! Souhlas poslanců čsl.
strany socialistické.)
Dovolte mi, abych po tomto úvodu přešel ke
kritice předložených osnov. Osnova tisk č.
100 jedná o novém požitkovém systému
státních zaměstnanců. V osnovách,
které nám byly předloženy, řeklo
se, že tento nový požitkový systém
je vybudován na hodnocení výkonu, ale my
nevidíme, že by tento požitkový systém
spočíval na tomto principu. Jestliže páni
autoři se domnívali, že otázku hodnocení
výkonu vyřeší systemisací, která
je odvislou od kvalifikace, upřeli jsme právě
své zraky na tuto otázku kvalifikace, a teprve po
dlouhém tahání podařilo se nám
prosaditi aspoň jakousi zabezpečující
závoru, že kvalifikace ve státní službě
bude aspoň poněkud objektivní. Také
jsme se dožadovali, aby při této systemisaci
fungovaly normalisační komise, aby totiž osud
zaměstnance neležel úplně jen v rukou
vysoké byrokracie. Ztrnulá systemisace po mém
názoru není na dlouho udržitelna; vždyť
máme z toho zkušenost. Garantuji těm, kteří
tak houževnatě hájí tuto myšlenku
hodnocení výkonu v systemisaci a hodnocení
zaměstnance vůbec podle systemisace, že nebude
to dlouho trvati a budeme musiti znovu sáhnouti ke korektivu
povyšování ad personam, zejména když
víme velice dobře, že právě touto
systemisací mají se dosáhnouti pro budoucnost
úspory ve státní správě.
Nový požitkový systém musil odstraniti
to strašidlo nivelisace, o níž se v Československé
republice již tolik toho namluvilo. Pan kol. Ježek
zde zase znovu mluvil o té nivelisaci, tolik řečí
bylo již o tom, ale nikdo nám ještě nepověděl,
kdo začal nivelisovati a v čem tato nivelisace spočívala.
Před válkou se o nivelisaci vůbec nemluvilo.
Teprve zákonodárství naší republiky
je obviňováno, že ono způsobilo nivelisaci,
a toto heslo nivelisace stalo se fetišem pro neinformovanou
naši veřejnost, ba zdá se, že její
sugesci podlehli i autoři této osnovy ke škodě
osnovy samé.
Dovolte mi, abych historickým vývojem rakouského
zákonodárství státně-zaměstnaneckého
prokázal, že to byl císař František
Josef I., který prvý žádal, aby byla
v Rakousku prováděna nivelisace. (Veselost.)
Bylo to u příležitosti deputace úřednické
roku 1898, která dostavila se k císaři a
stěžovala si mezi jiným také na poměry
státních zaměstnanců. A tu prohodil
tento mocnář ke svému okolí: "Pánové
by neměli mysliti jen na sebe, ale také na nižší
zaměstnance". A nebylo by bývalo ke škodě,
kdyby autoři této osnovy byli si připomenuli
tento výrok Františka Josefa. Vývoj rakouského
úřednického zákonodárství
vykazuje skutečně viditelně nivelisační
snahy. Tak již zákon čís. 47 z 15. dubna
1875 zvyšuje platové stupnice a aktivní přídavky
a zrušuje XII. hodnostní třídu, tedy
nejnižší hodnostní třídu
a zavádí pětileté postupy v hodnostních
třídách, tudíž zavádí
nivelisaci. Zákon čís. 172 z 19. září
1898 zvyšuje platy v XI. až VI. hodnostní třídě
o 400 až 800 korun, ve vyšších hodnostních
třídách nikoliv, snižuje postupové
lhůty v XI. až IX. třídě z 5
let na 4 a zavádí v XI. až IX. třídě
starobní přídavky, a sice po 16leté
službě 200 korun a při 20leté službě
o dalších 200 korun, tedy zase nivelisační
zákon. Zákon čís. 34 ze dne 19. února
1907 zavádí v XI. až III. hodnostní
třídě nové platové stupnice
a pro IX. třídu zavádí dvě
nové stupnice, aby totiž postupové stupnice
rovnaly se vždy počáteční nejbližší
postupové stupnici vyšší hodnostní
třídy a v XI. až IX. hodn. třídě
snižuje postupové lhůty ze 4 na 3 léta,
zvyšuje aktivní přídavky, část
započítává do pense a zavádí
35letou dobu služební, tedy zase zákon nivelisační.
Související odkazy
- 33. schůze (obsah, přílohy)
- Středa 16. června 1926