Pokud se týče státních podniků,
na něž se přímo tento předložený
zákon sice nevztahuje, ale které budou v rámci
tohoto návrhu upravovati své poměry, odporučuji
příslušným činitelům,
aby postupovali co nejblahovolněji, neboť jak pošty,
tak železnice hrají tak nesmírnou roli v hospodářském
a sociálním životě národa, že
zaměstnanci těchto podniků zaujímají
v celkové organisaci státní postavení
skutečně výjimečné. Zdůrazňuji
jen každodenní námahu železničářů,
kteří dnem i nocí vystavují své
životy v šanc všemožným nebezpečím
a statistika ukazuje, že tato služba značí
trvalou drobnou válku, vyžadující stále
nové a nové oběti na životech a zdraví.
Příslušné kruhy musí přihlédnouti
také k výjimečnému postavení
všech odpovědných úředníků,
jak v centrálách, tak přednostů stanic,
kteří mají dnes v rukou majetek státní,
neobyčejně cenný, a že tudíž
postavení jejich je skutečně při složitých
hospodářských poměrech daleko význačnější,
než jak se kvalifikují dnes. Stejně musí
správa železniční rozlišiti z ostatního
gros důležité kategorie strojvůdců,
traťmistrů, dílovedoucích, četařů
a pod., kteří svým kvalifikovaným
výkonem rozlišují se od ostatních, a
bude nutno nalézti pro ně nové rozřešení,
resp. rozřazení, které mezi ostatními
kategoriemi státních zaměstnanců se
nevyskytá. Jistě, že potom dojde i ke konečnému
řešení poměru železničních
smluvních dělníků, kteří
dnes vykonávají i práce vyšší
než dělnictvo železniční, zvláště
ve smíšeném území, kde pro nedostatek
bytů příslušně síly nelze
umístiti.
Mohu tedy resumovati, že státně-zaměstnanecký
požitkový systém přichází
pozdě, že není ideálem, že je pouhým
minimem. A já děkuji s tohoto místa státním
zaměstnancům za to, že trpělivě
čekali na zaslouženou, stále slibovanou a stále
odkládanou odměnu, a lituji, že věc
nebyla projednána dříve, poněvadž,
kdo rychle dá, dvakrát dá.
To by si měl parlament zapamatovati pro všechny předlohy,
které projednává. Odklady státně-zaměstnanecké
předlohy nedaly parlamentu dobré vysvědčení.
Pouze feudální středověcí zaměstnavatelé
nestarali se o plat svých zaměstnanců a jen
rozkazovali, nařizovali, co mají prováděti.
Moderní parlament musí býti jiný,
než jak náš parlament při této
předloze, a, bohužel, také při mnohých
jiných předlohách. Náš parlament
nalézá se před těžkými
zkouškami. Až dosud nemyslil parlament na to, jak sám
se chová, ale vedl tento stát jako samozřejmý
ústavní představitel moci zákonodárné
ve státě. Bylo by těžkým omylem,
kdybychom se domnívali, že tato věc je tak
samozřejmá, jak se mnozí domnívají.
Chci upozorniti dříve než bude pozdě,
že nyní nerozhoduje se jenom o požitkový
systém a jiných problémech, nýbrž
že v prvé řadě jde vůbec o parlament,
parlamentarismus a snad i demokracii. (Výkřiky.)
Kdo není slepý nebo nechce zúmyslně
strkati hlavu do písku, vidí všude ohromnou
nespokojenost s činností, resp. nečinností
parlamentu. Domnívají-li se ti, kteří
rozbíjejí svá křesla a lezou za pustého
řevu po ministerských lavicích, že získají
na popularitě, pak jsou na velikém omylu. (Výkřiky
komunistických poslanců.) Lid chce dnes práci
a v prvé řadě práci od parlamentu.
Protože pak práce pro stálé stranické
boje, pro věčné spory a aféry
nejde nikterak kupředu, nedivte se, že veliká
řada lidí počíná pochybovati
o užitečnosti a potřebě parlamentu a
že začínají nedemokratická křídla
hlásati populární heslo: "pryč
se špatným, neschopným parlamentem!" Na
jedné straně šíří se bolševismus,
na druhé fašismus, každý pro jiné
cíle (Výkřiky poslanců čsl.
strany socialistické.), každý z jiného
důvodu propaguje odstranění fora, které
má representovati a zosobňovati demokracii. Všichni
tito, kteří se vyhýbají zde společné
práci, kteří od práce utíkají
k líbivému boucharonství, jsou duševními
otci protidemokratických hnutí. Nejlepší
zbraní proti těmto hnutím je aktivismus,
je skutečná plodná práce parlamentu.
Nedovede-li parlament pracovati, pak pracuje proti zachování
demokracie. (Výborně!) Proto by měly
všechny československé strany sejíti
se opětně k novému aktivistickému
seskupení stran, které by nestálo na stanovisku
stranického klíče a principu čísel,
nýbrž které by se sešlo na základě
demokracie nové, kterou představujeme si ne jako
demokracii suchého čísla, nýbrž
demokracii kvality, demokracii ducha a opravdové práce
vyvolených a také schopných k nutné
záchraně státu. To je jediná cesta,
která vede z této dnešní tíživé
situace politické, neboť stát potřebuje
žíti a bude žíti, i třeba proti
dosud vládnoucím theoriím. Všichni lidé
dobré vůle, všichni, kdož chcete záchranu
demokracie, spojte se k cílevědomé práci
parlamentní, k velkému a obětavému
dílu, které by tomuto státu umožnilo
svobodně žíti, plně se rozvíjeti
a činiti všechny lidi spokojenými!
Končím prostou, ale samozřejmou výzvou:
Plňme řádně své povinosti národní
a státní k plnému zdaru a rozvoji našeho
mladého státu! (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je pan posl. Simm. Dávám
mu slovo.
Posl. Simm (německy): Slavná sněmovno!
Již několikráte jsme kritisovali vyřazování
sněmovny při projednávání otázek
důležitých pro život. Ještě
nikdy však neměli jsme k tomu takového oprávnění,
abychom si stěžovali do vylučování
zákonodárných sborů, jako ve chvíli,
kdy sněmovna zahajuje tak zv. jednání o návrzích
zákonů tisky 100, 101 a 102, do vyřazování,
jež pro sněmovnu znamená přímo
ponížení. Tím je podle našeho mínění,
jestliže souhrn zákonů ohromné důležitosti,
na kterém nejširší vrstvy a kruhy obyvatelstva
mají zájem a ke kterému bychom byli měli
tak mnohé co říci a tak mnoho změn
navrhnouti, se kterým do sněmovny dochází
příkaz, že musí býti bezpodmínečně
beze změny přijat. To bylo přece obsahem
všech prohlášení zástupců
vlády při tak zv. projednávání
citovaných zákonných návrhů
jak ve výboru sociálně-politickém,
tak v jeho podvýboru, v kulturním výboru,
rozpočtovém výboru a nyní ve sněmovně.
Úvodem k tomuto projednávání platových
zákonů bylo známé prohlášení
pana ministra financí v sociálně-politickém
výboru. Bylo to přímo charakteristickou předehrou,
jež nesloužila pouze k tomu, aby sdělila stanovisko
vlády. To by bylo bývalo i podle našeho mínění
dobrým a nepochybným právem pana ministra.
Avšak prohlášení pana ministra financí,
kterým bylo projednávání návrhů
platových zákonů v sociálně-politickém
výboru zahájeno, bylo něčím
daleko více, než takovým prohlášením
stanoviska vlády. Bylo kategorickým imperativem,
silnějším než kdy jsme slyšeli, imperativem,
jenž od nás pánovitě požadoval,
abychom byli spokojeni s tím množstvím, co
přiznává vláda, že to, co je
přiznáno, je v mezích možnosti a kdo
by s tím nechtěl býti srozuměn, že
by ohrozil celé dílo. To byl úvod, který
jsme nemohli klidně přijmouti. Co uzrálo
v několika hlavách, jejichž způsobilost
k práci na ně vznesené nikterak nechceme
popírati, se zřetelem na národohospodářské
a státně finanční poměry, to
mělo býti hotovou věcí. Scházelo
jenom ještě aby se od nás žádalo,
abychom vládě vůbec dali zmocnění,
aby otázky spojené s platovou reformou státních
úředníků, učitelů a
lékařů upravila nařízením.
(Výkřiky.)
Nejsme ovšem tak naivní, abychom se domnívali,
že vládní předloha může
jinak vzniknouti než tak, že její znění
ve skutečnosti nejprve uzraje jen v několika hlavách,
že nejprve několik málo lidí předlohu
udělá a pak předloží příslušnému
ministru, vládě a pak sněmovně. Avšak
nejsme také tak naivními, abychom věřili,
že spolupráce odborně stavovských organisací
a dokonce sněmovny, jež přece je jistě
nákladným aparátem, by mohla pozůstávati
jen v tom, aby práci jednotlivců považovala
s vyloučením i nejtiššího názoru
za bezvadné dílo a aby ji přijala. To by
znamenalo dokazovati nám, sněmovně, příliš
jasně její zbytečnost, stejně však
by to bylo i těžkým bezprávím,
kterého jsme se dopustili, nás při takové
zbytečnosti přece ještě dále
nechati trvati. Pokud jsme sněmovním zastupitelstvem,
budeme se proti takovému jednání ohrazovati,
nejen abychom splnili úkol, který jsme převzali
jako zástupci zájmů obyvatelstva, nýbrž
i z úcty před sebou samými. Při tom
jsme - a to bych rád velmi silně zdůraznil
- prosti vší demagogie. Proti vylíčenému
špatnému provádění parlamentarismu
musíme se však také jako oposice zásadně
postaviti na obranu a - to je vlastně tragikomedie na tom
všem - prokazujeme při tom většinovým
stranám mnohem větší službu, než
ony samy chtějí uznati. Co by se bylo z této
sněmovny již všechno nebylo stalo, kdybychom
nebyli jakožto oposice mnohdy nezjednali nápravu v
methodě, jež se tu vždy snažila usaditi?
Tento parlamentarismus byl by jako jinde již nahrazen něčím
jiným.
Každý zákon má své dějiny.
Předložené návrhy zákona mají
je zvláště. Jejich dějinami je hmotná
bída státních zaměstnanců a
učitelů, bída, kterou snad v theorii každý
uznává, avšak v praksi nechce ji nutnou měrou
odstraniti. To přece ukazuje právě obsah
návrhů úřednických zákonů.
Široké vrstvy žijí od mnoha let hluboko
pod úrovní předválečnou. Jsou
zadluženy, tisícové dokonce velmi zadluženi.
Rozřešení této materielní bídy
statisíců lidí není jen zájmem
osobním, nýbrž zájmem státu.
Theoreticky, jak jsem řekl, je to ovšem uznáváno.
Ve své řeči z 18. prosince 1925 řekl
tehdejší ministerský předseda, pan Švehla,
o tomto předmětu a sobě a vládám,
tedy také příští vládě
při tom prejudikoval: "Po stránce materielní
je tu mimo jiné velmi pilný požadavek definitivní
úpravy poměrů státních zaměstnanců.
Tuto úpravu platů slíbili jsme státním
zaměstnancům před ukončením
posledního zasedání poslanecké sněmovny,
když ji nebylo už možno projednati z technických
důvodů. Danému slibu v plném rozsahu
dostojíme. Chceme co nejlépe upraviti platové
poměry všech kategorií státních
úředníků a zřízenců,
jakož i všech učitelů. Jsme si vědomi
důležitosti tohoto problému, poněvadž
spořádaná a bezvadně fungující
správa jest páteří státu."
To bylo dobré slovo, od kterého bychom si jen byli
přáli v zájmu státního úřednictva,
jehož se na tomto místě zde snažíme
zastávati, aby bylo našlo vydatného zřetele
ve skutku. "V plném rozsahu", "platové
poměry všech kategorií", "z důvodů
státní správy" - tyto zásadní
věci z řeči pana ministerského předsedy
musily při praktickém provádění
tohoto problému býti brány v úvahu,
jestliže jinak neměl býti výrok šéfa
vlády viněn ze lží. Avšak bylo
a je to tak, jak jsem již poznamenal. Po theoretickém
uznání nutnosti platové reformy, jež
by se mohla vystaviti jakékoliv kritice, nenásledoval
praktický čin. Za takový nemůžeme
označiti předloženou reformu platovou - ať
nám to již je odpuštěno, nebo ať
to zůstane neodpuštěno, nám je to jedno.
Snad mohlo by se tvrditi, že dnešní vláda
Černého přes krátkost času,
jenž leží mezi ní a předcházejícím
kabinetem pana Švehly, stojí úplně
před novými poměry, zvláště
před zhoršenými národohospodářskými
a státně hospodářskými poměry,
naznačuje se to přece se strany vlády v poslední
době dosti silně a jak pan Černý,
tak pan Engliš myslí, že se tím
snad nějak budou moci zachrániti.
Vláda snažila se vylíčiti úřednické
zákony, a to je zvláště nápadným,
po celé týdny, co trvaly předběžné
práce, ani ne tak jako věc stavovskou, jako spíše
věc převážně národohospodářskou.
Platy úředníků, takové je mínění
vlády, nemohou býti naprosto jiné, než
aby je mohlo národní hospodářství
snésti. Vyšší náklad spojený
s vyřízením těchto zákonů
pro stát nesmí překročiti schválenou
hranici, nemá-li stát jako takový ocitnouti
se v nebezpečí. Tak se argumentuje. Opět
slyšíme tony, jež zněly již v prosincových
dnech 1922, tenkráte když šlo o vyřízení
zákona 394 z roku 1922. Jeho důvodová zpráva
zněla právě tak, jako dnešní
slova vlády. Zvláště pamatuji se na
jedno místo, vzpomínám zvláště
jednoho místa tehdejší důvodové
zprávy, jež znělo. "že nynější
příliš velké zatížení
státních financí osobním nákladem
je trvale neudržitelným, neboť další
zvýšení příjmů zavedením
nových nebo zvýšením dosavadních
daní není již možným. Spíše
musí se s ohledem na celkové národohospodářské
postavení počítati s jeho citelným
snížením." Tato slova, jichž duševním
tvůrcem byl tenkráte zemřelý první
a i tehdejší ministr financí dr Rašín,
byla skutečně vyslovena v předpokladu trvalé
konsolidace státního hospodářství,
pokračujícího zlevnění živobytí,
jež tenkráte přece tehdejší úpravou
úřednických platů dokonce chtěl
podporovati.
Nuže jsme jen lidé, kteří vždy
máme na zřeteli celek. Toho je jistě dostatečným
důkazem naše chování jako Němců
v této sněmovně od roku 1920, kdy jsme měli
posledně příležitost s parlamentní
tribuny osvětliti finanční a hospodářské
vedení státu a zaujmouti stanovisko k národohospodářské
situaci. Avšak právě to dává
nám právo k naší dnešní
kritice. Jsme toho mínění, že není
slušno, aby vysoké názory o souvislosti každého
výdaje státního s jeho hospodářským
a finančním postavením byly vždy vyslovovány
jen tenkráte, jde-li o odstranění bídy
lidí a o udržení životů. (Souhlas
na levici. - Výkřiky.) Jde-li o to, aby
byl udržen život lidí, v tomto případě
statisíců lidí, pak máme podle svého
skromného mínění snad především
povinnost býti lidmi. Jsou však nepochybně
věci, při nichž může býti
použito příkrého poukazu na státní
finance bez škody třeba jen pro jednoho člověka.
Máme při konstatování tohoto mínění
opětně, i nám již k omrzení,
vzpomínati toho, že v letech 1919 až 1926 podle
státních rozpočtů bylo vydáno
k vojenským účelům 18 1/2 miliardy
korun, že v letech 1919 až 1921 vydáno bylo k
mobilisačním účelům dalších
1 1/2 miliardy korun, že vydáními na vojenské
investice až dodnes na vojenské účely
bylo promrháno okrouhle 21 miliard Kč národohospodářských
výtěžků, nejsvětějšího
národohospodářského statku? Jestliže
státní správa chtěla vážně
zabrániti skutečnému přetížení
národního hospodářství a státního
národa, pak právě pokud jde o vojenské
výdaje měla býti zachovávána
mimořádná míra. Zde jsou příčiny
toho zla, zbídačení, a ne jen snad v jednoročním
výdaji na úpravu úřednických
platů, jenž nečiní ani 1/5 toho, co
stát má platiti ročně na úrocích
ze státních dluhů způsobených
ohromným zbrojením. (Souhlas na levici.)
Nyní k otázce úhrady. Může býti
tvrzeno, že v této práci jest vůbec
nejzajímavější zvláštnost
stanoviska oposice k reformě platové. Částky
požadované na krytí pro nové zákony
úřednické nejsou podle našeho mínění
- a finanční správa musí nám
již toto mínění dovoliti - naprosto
nutny v oné výši, jak je udáno. Není
to konečně jen naším míněním,
nýbrž i míněním význačných
kruhů českých zájemníků.
Já osobně upozornil jsem na tuto okolnost již
při generální rozpravě v sociálně-politickém
výboru a kolega Patzel v rozpočtovém
výboru vrhl světlo do nejhlubšího tajemství
finanční stránky zákonů úřednických
a učitelských. Podle důvodové zprávy
k návrhům zákonů má vyšší
náklad, vznikající novým systémem
platovým, činiti pro státní zaměstnance
524,466.000 Kč, pro učitele 127, 924.000 Kč,
pro obecní a obvodní lékaře 2,748.000
Kč ročně. To by činilo roční
vyšší výdaj okrouhle 656,000.000 Kč,
k čemuž přijde dalších 50,000.000
Kč vyššího nákladu na nové
systemisace, jež mají býti provedeny, a na
zvýšené pense. Jak důvodová zpráva
k návrhu zákona, tak pan dr Engliš udávají
čísla, aniž by zvláště bylo
doloženo, jak a jakým postupem se k těmto číslicím
dojde. Musí nám již býti prominuto,
nejsme-li s tím zcela srozuměni. Nedáme již
nic na finanční správu, avšak docela
nic na její věrohodnost a pravdomluvnost. Finanční
výstřednost, jež namnoze zde v zemi již
byla prováděna, nutí nás i ve zvláštním
případě úhrady pro zákony platové
býti nedůvěřivými. (Souhlas
na levici.)
Kde pro boha mají býti důvody pro tak ohromný
požadavek, který klade pan Engliš? Má
snad býti odůvodnění v ustanovení
budoucího zákona, že žádný
zaměstnanec nemá býti hůře
postaven než dosud a že případná
snížení příjmu musí býti
vyrovnána? To jest snad přece jen illustrací
toho, že platová reforma neznamená úpravu
platů nahoru. Jak při takovém meritu úřednických
zákonů může býti žádáno
na jejich provedení 700 mil. korun, zůstalo nám
přes všechna slova zástupců vlády
dosud knihou uzavřenou sedmi pečetěmi. Věrohodnost
těchto cifer je pro nás stále ještě
pochybnou, ač víme, že určité
skupiny mladších zaměstnanců podle nového
zákona budou míti polepšeno, že skupiny
akademických úředníků budou
míti zaručen větší příjem,
a že především bude velmi dobře
pamatováno na pány ve vedoucím postavení.
(Posl. Patzel [německy]: Proto také dostal zákon
jméno zákona pro odborové přednosty!)
Tento vtip obíhá v širokých kruzích
veřejnosti. Je to skutečně zákon pro
odborové přednosty! Přes to však nepočítáme
nikterak se 700 mil. korun jako vyšším požadavkem
na úhradu nových zákonů a opakujeme
svá mínění o těchto velkých
cifrách, které s nápadnou houževnatostí
ve veřejnosti byly rozšlapávány. Vážené
dámy a pánové! Ptám se vás:
Dosáhlo se snad tím cíle, aby tato veřejnost,
jež se těmito ciframi tak velmi zaměstnává,
byla podle starého receptu popuzována proti úředníkům
a učitelům? (Výkřiky.) Je toho
účelu dosaženo, že odporem poplatníků
proti příliš velikému výdaji
na administrativu a školu má býti úředník
a učitel zastrašen a býti přiveden k
povolnosti, protože snad odporem poplatníkovým
mohl by býti dohnán k bázni, že ztratí
vše, nebo že ztratí to, co nedostane? Šlo
snad, když jmenovány byly tak veliké číslice,
jako číslice pana ministra financí, kterým
nemůžeme věřiti - a to ještě
chceme podrobně dokázati - jen o to, aby tímto
způsobem vytvořeno bylo pro vládu ovzduší,
z něhož by tento zákon o platové reformě
musil býti vyřízen se všemi svými
nedostatky, nebo je to tak, jak také slyšíme,
že z těch velikých sum, jež jsou požadovány
jako nutně k úhradě těchto návrhů
zákona, má býti použito tolika a tolika
set milionů na úhradu jiných schodků
ve státní správě? (Souhlas na levici.)
Musíme vzpomenouti toho, že v minulém roce
zavedli jsme řadu nových daní a dávek,
jež výslovně byly odůvodněny
nutností úpravy platů úřednických.
Tyto zákony jsou v účinnosti a mnoho milionů
korun vplynulo již do státních pokladen v době
jejich účinnosti. Ministr financí však
toho všeho nedbá. Dokonce říká,
že se ho ta věc vlastně naprosto netýká,
že má právo mluviti o nutnosti, aby bylo sehnáno
nových 700 mil. korun, protože vyšší
výdaje pro zaměstnance ve státní správě
ještě nemohly býti pojaty do rozpočtu.
Pro nás však, a to řekl a vyložil již
v rozpočtovém výboru kol. Patzel,
a já nemohu toho pominouti, abych to s tohoto místa
neopakoval, pro nás má se ta věc takto: Zákonem
čís. 287 z roku 1924 byly všem veřejným
zaměstnancům a učitelům povoleny přídavky,
a to pro rok 1924 ve výši 170 milionů, pro
rok 1925 ve výši 215 milionů korun, čímž
vzhledem na drahotní poměry mělo býti
poněkud vyrovnáno těžké bezpráví
spáchané na zaměstnancích a úřednících
prosincovým zákonem z roku 1922. (Předsednictví
převzal místopředseda Slavíček.)
Náklady těchto výpomocí bylo nutno
podle znění zákona krýti úspornými
opatřeními. Těchto 215 mil. korun je pro
rok 1925 započítáno do onoho vyššího
nákladu, který prý má nastati z nové
úpravy platů. Jestliže tedy přijímáme
i čísla 650 mil. korun pana dr Engliše
z nedostatku jiných podkladů a béřeme
za základ dalších poznatků, vychází
z toho, i když jsou tato čísla správná,
skutečný vyšší náklad 435
mil. korun. V minulém roce, jak již byla učiněna
zmínka, byla zavedena řada nových dávek,
jež výslovně byly určeny na úpravu
platů a již jsou v platnosti. Jejich pravděpodobný
výnos je tedy již zařazen do státního
rozpočtu pro rok 1926. Výnos ten činí
na příklad při dávce z poplatků
telegrafních 26,800.000 korun, při dávkách
za správní úkony 79,200.000 Kč, při
nové dávce ze železničních jízdenek
49,935.000 Kč. Tyto tři příjmové
položky jsou nové. V téže době
v roce 1925 přijaté zvýšení kolkových
poplatků má poskytnouti podle rozpočtu pro
rok 1926 vyšší výnos 16 mil. korun. To
dá samo o sobě pro svrchu zmíněný
účel 216 mil. Kč vyšších
příjmů. Připočteme-li k tomu
dalších 215 mil. korun plynoucích z úsporných
opatření zákona o reformě správy,
dává to již, pravím, číslici
úhrady 431,000.000 Kč na tyto zákony nyní
předložené k projednání. Jestliže
tedy béřeme i číslice 650 mil. korun,
příp. 700 milionů, a 50 milionů na
novou systemisaci míst, pana ministra financí dr
Engliše za autentické, klesne i pro tento případ
skutečný vyšší požadavek na
220 milionů.
Na opatření této částky chce
však ministr financí ze zvýšené
cukerní daně roční vyšší
výtěžek 200 milionů korun a ze zvýšené
daně z lihu ročně 75 mil. korun, z cel 16
mil. korun. (Posl. Patzel [německy]: To jsou jen ta
stará cla!) Ta nová budou pravděpodobně
dělati podstatně vyšší částku.
Dále ze zvýšení osobních tarifů
na drahách 160 mil. korun, to je okrouhle 500 mil. korun.
To znamená opatření o 280 mil. korun více
na jiné, nedoložené účely, nehledě
k výtěžkům, jež vyplynou z vymáhání
dlužných daní za minulá leta. (Výkřiky
posl. inž. Junga.)
Vážené dámy a pánové!
Chtějí tedy ubohého zákona platového
použíti k tomu, aby na bedra veřejnosti svaleny
byly v lidu neoblíbené daně spotřební
(Souhlas na levici.), aby úředníci
a učitelé byli zatíženi odiem těchto
věcí, a aby zraky státního občana
byly odvráceny od skutečných událostí,
na které by přirozeně měly býti
upřeny. Státní zaměstnanci mají,
jak kol. Patzel v rozpočtovém výboru
poznamenal, sloužiti finanční správě
za štít, aby jím kryta, mohla v době
ohlášené daňové reformy vybírati
berně pro jiné účely. Předpokládáme-li
správnost číslic pana ministra financí
650 milionů, vyžaduje vpravdě nová úprava
platů vyššího nákladu 435 milionů
korun. (Německé výkřiky: Slyšte!
Slyšte!) Poněvadž však k tomuto účelu
je již 216 milionů nových dávek po ruce
ve státním hospodářském plánu,
činí vyšší náklad, jenž
má býti z veřejných peněz opatřen,
pouze 220 milionů korun. Aby byly opatřeny, žádá
ministr financí s ministrem železnic 500 mil. korun
zvýšením daní a sazeb, to je opravdu
výstřední finanční hospodářství.
Vzpomínám při konstatování
těchto věcí také kritiky, které
dostává se našemu finančnímu
hospodářství s jiné strany než
německé, vzpomínám zvláště
článku v "Nové Době" ze
dne 16. dubna t. r., jenž rovněž jako naše
obžaloby proti finanční správě,
do této chvíle zůstal bez odpovědi.
Opakuje se jaksi pokus z roku 1922, kterým chtěli
ze státních zaměstnanců a učitelů
učiniti předmět určitých hospodářských
změn, jichž mělo býti dosaženo.
Vzpomínám dnes již jednou zmíněné
důvodové zprávy k zákonu 394/1922,
zvláště jednoho místa, jež zní:
"Státní zaměstnanci tvoří
s příslušníky domácnosti velký
počet spotřebitelů, jsou tudíž
závažným činitelem pro úpravu
poptávky. Přizpůsobiti příjmy
státních zaměstnanců klesající
tendenci cenové je důležitým úkolem
národního hospodářství a tím
také finanční politiky." Tak krutě,
jak působil tenkráte tento plán v roce 1922
na statisíce existencí státních zaměstnanců
a učitelů, tak ukrutně, a to prohlašujeme
zde s této tribuny, abychom všem těm, kteří
snad věří, že z tohoto zákona
získají nějakého prospěchu,
včas podali vysvětlení - tak krutě
budou působiti meritorní ustanovení tohoto
úřednického zákona ve svých
důsledcích na tisíce a tisíce úředníků
a učitelů.
S takového stanoviska vlády k problému úpravy
platů učitelů a úředníků
vychází hojnost těžkých sociálních
nedostatků těchto zákonů, na které
jsme ukázali již při příležitosti
porad ve výborech, které však i dnes znovu
jmenujeme. Naše pozměňovací návrhy
mají za účel jejich odstranění.
Odpovědnost za jich odmítnutí - a podali
jsme dosti pozměňovacích návrhů,
prosti vší demagogie - neleží na nás.
Jedno zde zdůrazňuji: Předlohy mohou se jmenovati
jen klamně předlohami na úpravu platových
poměrů úředníků a učitelů.
V zásadě vzato nejsou ničím jiným,
než špatnou akci stabilisační. Nejtíže
jsou postiženi prováděním předložených
zákonů otcové rodin. Je to neslýchaný
příznak obsahu tohoto zákona, který
zdá se takřka přizpůsobovati snahám,
jež možno v nynější době tak
četně viděti, aby opět bylo zaraženo
kyvadlo většího ohledu z doby válečné
a převratové. Je tomu tak, jako by se státním
úředníkům chtělo vytlouci z
hlavy jakékoliv zakládání rodiny.
Několik číslic: čekatelé získávají
průměrně ročně 1270 Kč,
svobodní 3348 Kč, ženatí bez dětí
678 Kč, ženatí s jedním dítkem
484 Kč, se 2 dětmi 439 Kč ročně.
To jsou roční částky, velectění!
Naproti tomu ztratí podle tohoto zákona ženatí
státní úředníci a učitelé
se třemi dětmi 595 korun, se 4 dětmi 474
korun, s 5 dětmi 669 korun a se 6 dětmi 1700 korun.
Jmenují to chladnokrevně "průlomem do
t. zv. alimentačního systému". Jasněji
vyjádřeno znamená to ovšem: Státní
úředníci a učitelé, chraňte
se přepychu zakládati rodiny, docela však požehnání
dětmi není žádoucím. (Výkřiky
na levici.) Státní správa zapletla se,
jak se zdá, do zákona Roberta Malthuse o zalidnění.
Typ státního úředníka a učitele
má se podle jejího mínění zachovati,
nikoli však rozmnožovati. O těchto přáních
vlády svědčí dekretování
systému dvou dětí. Nevyzpytatelné
- musím již říci a říkám
se svými kolegy - jsou cesty státní správy.
Prohlašujeme otevřeně, že svým
skromným rozumem poddaných nemůžeme
sledovati na této cestě státní správu.
Takové sociální nespravedlnosti nového
požitkového zákona dají se dokázati
i ještě jinými příklady. Uvádím
z nich jen některé. U státních úředníků,
u kterých třetí až šesté
dítě se narodí teprve po účinnosti
tohoto zákona, činí ztráta 1495 korun,
při čtyřech dětech 2274 korun, při
5 dětech 4369 korun. Podle zprávy zpravodaje svazu
německých učitelů o platech je 4458
učitelských čekatelů, 18.294 učitelek,
5611 ženatých učitelů bezdětných,
6777 ženatých s jedním dítkem, 4387
se dvěma dětmi, 1741 se 3 dětmi, 625 se 4
dětmi, 214 s 5 dětmi a 146 se 6 dětmi. Podle
těchto číslic by se ušetřilo,
ovšem po odpadnutí vyrovnávacích přídavků
- avšak tento přídavek není přece
věčnou institucí, přestane přece
sám sebou, až žijící generace vymře
- na ženatých se 3 dětmi 2,601.000, se 4 dětmi
1,421.000, s 5 dětmi 934.000, se 6 dětmi 637.000
korun, při čemž podotýkám, že
jsem studoval jen komplex učitelů a že se jen
na tyto vztahují zmíněné číslice.
Pro ženaté se 2 dětmi bylo by podle nového
zákona, pohybuje-li se v rámci příkladu,
potřebí 1,925.000, pro ženaté s 1 dítkem
3,231.000 Kč. Ženatým se 3 až 6 dětmi
béře se 5,593.000 korun, ženatým s 1
neb 2 dětmi dává se 5,156.000 korun, jinými
slovy, úprava platů pro ženaté s dětmi
nestojí stát docela nic, a co je větší
výhodou, jež vzniká, jak se zdá, pro
státní správu, státní úředník
a učitel je prostě odvykán míti děti.
To je snad nejoriginelnější úsporná
taktika a úsporná akce, kterou si státní
správa pro budoucnost připravila. (Výkřiky
na levici.)
Chceme-li přehlížeti zlepšení platů
čekatelů, má na reformě platové
jakožto získávající podíl
jen vyšší úředník, nebo
lépe řečeno, nejvyšší úředník.
Zdá se, jako by chtěli do státní správy
převzíti systém vyskytující
se v nejsurovějším soukromém hospodářství:
aby byla utvořena jen jedna třída dobře
placených úředníků. Převážná
většina úřednictva, střední
stav jich, je proletarisována. Nad nimi bude podle method
obvyklých v soukromém hospodářství
práskáno bičem a oni budou přes své
postavení, přes své malé platy pracovati,
ba konati největší pracovní úkony,
aby alespoň poněkud mohli žíti v naději,
že těmito většími a nejvyššími
výkony zalíbí se oněm, kteří
by snad mohli vykonstruovati pro tohoto úředníka
nějaký důvod pro povýšení,
aby se dožili povýšení.