Předseda: Malypetr
Místopředsedové: dr Spina, inž.
Dostálek, Slavíček, Stivín.
Zapisovatelé: Špatný, Vávra.
257 poslanců podle presenční listiny.
Zástupci vlády: ministři Bechyně,
dr Dérer, dr Dolanský, inž. Dvořáček,
Mlčoch, dr Nosek, dr Srdínko,
Stříbrný, Šrámek,
dr Viškovský, dr Witer; za ministerstvo
financí odb. přednosta dr Vlasák.
Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník
dr Říha jeho zástupci Nebuška,
dr Mikyška.
Předseda (zvoní): Zahajuji 16. schůzi
poslanecké sněmovny.
Dovolenou na dnešní schůzi udělil jsem
pp. posl. Knejzlíkovi a Ježkovi pro
neodkladné zaměstnání.
Chorobou omluvila se pí. posl. Karpíšková.
Došel dotaz. Žádám o přečtení.
Sněm. tajemník dr Říha (čte):
Dotaz posl. Krause, Siegla a druhů ministrovi soc. péče
o připravovaném zrušení živnostenských
společenstevních nemocenských pokladen.
Předseda (zvoní): Přistoupíme
k projednávání prvního odstavce pořadu
schůze, jímž jest:
1. Zpráva výborů zahraničního,
ústavněprávního a rozpočtového
o vládním návrhu (tisk 82), jimž předkládá
se Národnímu shromážděni smlouva
mezi republikou Československou a republikou Polskou o
otázkách právních a finančních,
podepsaná dne 23. dubna 1925 ve Varšavě se
Závěrečným protokolem z téhož
dne (tisk 174).
Zpravodajem výboru zahraničního jest p. posl.
Prokeš, výboru ústavně-právního
p. posl. Ostrý a výboru rozpočtového
p. posl. dr Matoušek.
Uděluji slovo zpravodaji za výbor zahraniční,
panu posl. Prokešovi.
Zpravodaj posl. Prokeš: Slavná sněmovno!
Projednáváme dnes smlouvu mezi republikou Československou
a republikou Polskou o otázkách právních
a finančních, podepsanou dne 23. dubna 1922 ve Varšavě
se Závěrečným protokolem z téhož
dne.
Úkolem této smlouvy jest, jak již zdůrazňuje
její úvod. urovnati všechny závady dosud
sporných otázek, upraviti různé právní
poměry v důsledku rozdělení těšínského
Slezska, Oravy a Spiše, provedeného rozhodnutím
konference velvyslanců ze dne 28. července 1920,
jakož i podporovati přátelské soužití
obou národů. Rozdělením těšínského
Slezska, Oravy a Spiše vznikly četné sporné
otázky zásadní povahy, jakož i různé
právní poměry, které dosud nebyly
urovnány, resp. upraveny, ačkoli se obě vlády
o to opětně pokusily, poněvadž bránila
tomu hlavně na straně polské ona neblahá
nálada, která byla vyvolána sporem o jmenovaná
území.
Respektuje plně snahu vlády, podporovati přátelské
soužití obou národů, vzdávám
se všech rekriminací, které mohou vyvolati
vzpomínky na onu neblahou dobu, ve které zrovna
zuřil námi nevyvolaný boj o těšínské
Slezsko, Oravu a Spiš, a jenž byl vyvrcholen přípravami
k plebiscitu, jenž původně měl rozhodnouti
o tom, komu východní Slezsko mělo připadnouti.
Dnes je tato těžká doba za námi a nemůže
býti toužebnějšího přání
pro oba národy a státy, než odkliditi bezodkladně
veškeré důsledky rozdělením území
vzniklé. Jde při tom o zájem celku, jenž
je dotčen tím, že dva národy, již
svým pokrevenstvím a taktéž svým
sousedstvím a hospodářskými vztahy
na sebe odkázané, nemohou ve stálé
nevraživosti vedle sebe žíti, a jde taktéž
o zájem jednotlivců z řad obyvatelstva, jejichž
důležité statky jsou nanejvýš ohroženy.
Smlouva, kterou projednáváme, provádí
důkladnou likvidaci všech sporných otázek
a problémů, vzniknuvších rozdělením
těšínského Slezska, a je na nás,
abychom nyní zkoumali, zda vyhovuje tomuto úkolu
a chrání při tom náležitě
zájmy našeho státu a obyvatelstva rozdělených
území.
Smlouva, která má 83 články, jest
rozdělena na 10 částí. Již z
nadpisu těchto jednotlivých částí
jest vidno, kterých otázek a problémů
se dotýká. Část I. zabývá
se řešením otázky státního
občanství, část II. amnestií,
část III. ochranou menšin, část
IV. rozlukou spisovou, část V. likvidací
majetku země Slezské, bývalých žup
oravské a spišské, jakož i jiných
korporací, část VI. úpravou pensijních
závazků co do samosprávných zaměstnanců,
část VII. slezskými úvěrními
ústavy, část VIII. otázkami finančními,
část IX. řízením ve sporných
případech a část X. obsahuje obvyklá
ustanovení závěrečná a konečně
Závěrečný protokol, který dotýká
se dohody o likvidaci právních poměrů
města Těšína, Jablunkova a Frýštátu
a obsahuje mimo to některé interpretační
zásady a slib v dohodě o uspořádání
společné služby, obligací severní
dráhy Ferdinandovy a uhersko-haličské dráhy,
pokud tyto obligace podle mezinárodních smluv oba
státy zatěžují.
Nyní přicházím k probírání
obsahu smlouvy. Jde především o otázku
státního občanství. Jak známo,
rozhodla i o této materii v zásadě velvyslanecká
konference a obě vlády, řídíce
se těmito zásadami, snažily se ji upraviti
neratifikovanou smlouvou ze dne 29. listopadu 1920 a opavskou
dohodou ze dne 16. června 1922.
Smlouva z 23. dubna 1925 reprodukuje vlastně jen tuto dohodu.
Její nejhlavnější ustanovení
jsou tato: Ipso jure nabývají státní
občanství osoby, které na bývalém
území plebiscitním mají právo
domovské ode dne 1. ledna 1924, anebo mají tam bydliště
ode dne 1. ledna 1908, a to v onom státě, v němž
leží nyní jejich obec domovská, resp.
obec bydliště. Osoby, které mají domovské
právo v obcích, jejichž území
je rozděleno hranicí obou států, stávají
se občany tohoto státu, kterému připadla
část obce, v níž měly bydliště
dne 28. července 1920.
Osoby, které v tento den v rozdělené obci
domovské již nebydlely, nabudou státního
občanství státu, jemuž připadla
ta část obce, v níž měly bydliště
naposled před vystěhováním. Důkaz
o právu domovském anebo bydlišti může
býti proveden různými listinami, jakož
i svědectvím osob. U osob, které mají
nárok na státní občanství z
důvodů domovského práva a bydliště
současně, dlužno v první řadě
zřetel vzíti na domovské právo jako
titul nabytí státního občanství.
Státního občanství mohou také
nabýti se souhlasem vlády osoby, které nabyly
domovského práva na plebiscitním území
teprve po 1. lednu 1914, anebo zvolily si tam své stálé
bydliště teprve po 1. lednu 1908, jakož i osoby,
které tam bydlí od 1. ledna 1908, nenabyly však
státního občanství ipso jure, poněvadž
rozhodovalo u nich domovské právo. Osoby takové
mohou podati svou žádost o propůjčení
státního občanství do 3 měsíců
ode dne, kdy smlouva nabude působnosti, a politické
úřady I. instance se o to postarají, aby
místní obyvatelstvo bylo vhodným způsobem
o možnosti podávání takovýchto
žádostí poučeno. Obě vlády
se zavázaly, že vyřídí takovéto
žádosti příznivě, vyjímaje
některé kategorie občanů. Jsou to
především takoví, kteří
se dopustili nějakého trestního činu
ze ziskuchtivosti, pak takové, u nichž by udělení
státního občanství zatížilo
státní finance nebo veřejné fondy,
nepočítaje v to podpory nemocenské, bratrské
a pod., pak jde-li o žádosti osob, které nebydlely
nepřetržitě v jedné obci v době
od 28. října 1918 do 28. července 1920, nebo
konečně jde-li o osoby, u nichž bylo udělení
státního občanství nepřípustným
z vážných státních důvodů,
při čemž však nemůže býti
udě lení státního občanství
odepřeno pro okolnosti povahy národně-politické.
Činy z doby od převratu do ukončení
plebiscitní akce nepřicházejí v úvahu.
Státy si poskytují vzájemnou ingerenci tím,
že sdělí vyslanectví druhého
státu důvody definitivního zamítnutí.
Osoba, jejíž žádost byla zamítnuta,
může se pak během 3 měsíců
obrátiti na druhou vládu, a kdyby pak i tato její
žádost zamítla, řídí se
státní občanství jinými smlouvami.
Žádosti o udělení státního
občanství mají býti vyřízeny
do jednoho měsíce ode dne, kdy smlouva nabude působnosti.
V téže době mají býti vyřízena
opční prohlášení. Jde tu z největší
části o dělníky, a proto kladu na
to důraz, aby proti osobám, které se proti
státu nijakým způsobem neprovinily, bylo
postupováno s největší blahovůlí
a objektivitou a aby zejména ustanovení čl.
I., jež dovoluje zamítnutí žádostí,
pokud by udělení státního občanství
mělo za bezprostřední důsledek zatížení
státních financí nebo veřejných
fondů, nebylo zneužíváno k systematickému
zamítání žádostí z řad
dělnických, jak se to již často jevilo
v tom, že žádosti i jiných cizích
státních příslušníků
byly často zamítány s poukazem, že by
mohli žadatelé připadnouti na obtíž
obci, a to zvláště, šlo-li o osoby, které
právě v době podání žádosti
byly postiženy nezaměstnaností. Poněvadž
část týkající se státního
občanství ukládá téměř
prakticky výhradně anebo alespoň z převážné
části povinnosti k našemu státu, neváhám
říci, že stanovisko naší vlády
přihlíží blahovolně k poměrům
obyvatelů, vzniklým z rozdělení území,
a že celkové řešení zasluhuje plného
uznání i toho, jenž nejliberálněji
na tuto věc nazírá.
Druhá část zabývá se v 8 článcích
amnestií. Již okolnost, že ustanovení
vyznačují se takovým rozsahem, je důkazem
o tom, jak ostře vedl se boj o rozdělená
území a k jakým činům zde došlo.
Již v úvodu své řeči jsem prohlásil,
že nechci se zabývati podrobnostmi a otázkou
viny, jednak abych rekriminacemi nekalil nynější
dobrou náladu ke shodě, jednak abych jako referent
zachoval úplnou objektivitu, a odkazuji vylíčení
a posouzení všeho, co se stalo, historii, která
jistě svůj úkol náležitě
splní.
Oba státy udělí milost osobám, které
se dopustily v době od převratu až do dne rozhodnutí
velvyslanecké konference o rozdělení plebiscitního
území, t. j. v době od 28. října
1918 do 10. srpna 1920 nějakého činu, jenž
z moci úřední je stíhán trestními
soudy, jestliže čin byl spáchán v souvislosti
s politickou agitací, prováděnou v otázce
příslušnosti těšínského
Slezska, Oravy a Spiše. Taktéž se uděluje
milost osobám, které se dopustily deserce před
31. prosincem 1920 anebo se pak později až do podpisu
smlouvy, t. j. do dne 23. dubna 1922 vyhnuly jiným způsobem
splnění branné povinnosti, na př.
nedostavením se k odvodu, neuposlechnutím povolacího
rozkazu a pod., a to pod společnou podmínkou, že
pachatel musil míti na bývalém plebiscitním
území řádné bydliště
nebo trvalý pobyt, anebo alespoň že tam až
do sjednání smlouvy domovským právem
příslušel a že buď z území
jedné strany na území druhé strany
uprchl anebo se na území této druhé
strany již zdržoval.
Amnestie záleží v tom, že se promíjejí
všechny tresty již uložené a dosud nevykonané,
jakož i veškeré následky odsouzení,
že se odčiňuje odsouzení a trest vymazuje
z rejstříku trestu a stanoví abolice pro
veškerá trestní řízení
zahájená a ještě nezahájená.
V trestním řízení zabavené
předměty, jakož i kauce pro odvrácení
vazby budou vráceny, a to i tehdy, když již byly
uznány za propadlé pro nesplnění uložených
povinností, vyjímaje zbraně, třaskaviny
a předměty, o nichž je důvodné
podezření, že byly nabyty a jsou drženy
bezprávně. Amnestovaným uděluje se
povolení k návratu. Jako pro delikty stíhané
soudně uděluje se také amnestie pro delikty
stíhané cestou administrativní a zejména
pro delikty, které byly spáchány při
sčítání obyvatelstva. Obě vlády
se zavazují, že budou k vybudování budoucně
postupovati blahovolně a bez úzkoprsosti a sdělí
si navzájem seznam osob, jimž byla milost udělena
nebo odepřena.
Velmi důležitým předmětem smlouvy
je pak ochrana menšin, jak ji řeší část
III. této smlouvy. Jak z důvodové zprávy
vidno, bylo u nás při sčítání
roku 1921 na Českém Těšínsku
napočteno 69.360 Poláků. Kolik tam bydlí
ještě polských obyvatelů, kteří
jsou příslušníky republiky Polské,
důvodová zpráva neuvádí. Na
polském Těšínsku je něco přes
110.000 Poláků. Na území státu
polského bydlí, jak je statisticky zjištěno,
asi 60.000 Čechů a Slováků, z čehož
jen na samotnou Volyň připadá 38.000. Je
tedy polská menšina u nás o něco větší,
než česká menšina v republice Polské.
Statistika škol, jak ji rovněž uvádí
důvodová zpráva, dokazuje nám, že
v ohledu školském bylo o Poláky na československém
území Těšínska naší
vládou daleko lépe postaráno než polským
státem o Poláky ve východním Slezsku,
pokud připadli k republice Polské. A přesto
slýchávali jsme stížnosti se strany
polské, kterým snad v některých podrobnostech
neupírám oprávněnosti, a to již
proto ne, poněvadž jsem vždy zastával
stanovisko, že jako vůči každé
menšině, tak i vůči menšině
polské musí býti státní zákony
plně respektovány, a to tím více,
poněvadž každá menšina je neobyčejně
citlivá a ráda každou i třebas zdánlivou
křivdu vyličuje jako systematický útlak
a chodí s ní pak na nějaké světové
forum. Mohu říci toto: abstrahuji-li od nějakých
méně významných záležitostí,
jejichž objektivnímu řešení nepřekážela
vůle vlády, ale spíše plebiscitem vyvolaná
nálada místních činitelů a
některých zbytečně horlivých
státních podřízených orgánů,
mohu s dobrým svědomím říci,
že v našem státě polské obyvatelstvo
nemůže si stěžovati na nějaký
útlak. Byl bych šťasten, kdybych také
od svého kolegy v polském sněmu mohl slyšeti
stejný úsudek o nakládání s
naší menšinou ve státě polském.
Právní poměry polské menšiny
jsou u nás chráněny ústavou a zákonem.
Rozhodla-li se naše vláda učiniti tuto ochranu
ještě předmětem dohody se státem
polským, nelze činiti proti tomu námitek,
pokud tím nezadáváme suverenitě státu.
Jednotlivé články smlouvy, zabývající
se ochranou menšin, reprodukují jenom hlavní
zásady vyslovené naší ústavou
a našimi zákony a zdůrazňují
jenom vůli vlády je také loyálně
jenom udržeti a nakládati s menšinou blahovolně.
Obě smluvní strany uznávají povinnost
loyality menšin proti státu, v němž bydlí.
Jakýkoli způsob odnárodňování
považuje se za nedovolený a každý nátlak
na rodiče, aby posílali děti do školy
jiného jazyka vyučovacího, než jest
jejich jazyk mateřský, považuje se za protizákonný.
Otázky jazykové řeší se ve shodě
s platnými státními předpisy. Pokud
se týče škol, budou po vůli vlády
zřízeny soukromé školy menšinové
tam, kde menšina nemá podle platných předpisů
nároků na zřízení samostatných
škol obecných a občanských. Tyto menšinové
školy budou míti právo veřejnosti a
podle možnosti poskytnou jim i vlády hmotnou podporu.
Učitelstvo bude přináležeti národnostní
menšině. Kandidáti učitelství,
pokud jsou státními příslušníky
a nabyli odborného vzdělání ve státě
druhém, budou přijímáni do učitelské
služby, pokud složí doplňovací
zkoušky. Vlády se postarají o to, aby pro veřejné
školy byly zabezpečeny čítanky, učebnice
a učební pomůcky, v nichž bude vždy
používáno jazyka spisovného. Úmluva
týkající se ochrany menšin může
býti teprve po 12 letech, a to po předcházející
půlletní výpovědi, vypovězena.
Část IV obsahuje podrobná ustanovení,
týkající se rozluky spisové. Obě
smluvní strany vydají si bez veškerého
odškodnění spisový materiál jakéhokoli
druhu státní a autonomní správy, soudů,
institucí práva veřejného a ústavů
všeobecné užitečnosti, pokud se nalézá
v jich úschově. Spisy osobní budou vydány,
jestliže se týkají osob, které zůstaly
na území druhé ze smluvních stran
a nabyly tam státního občanství. Vydání
nepodléhají spisy týkající
se politického působení těchto osob
a hlavně jejich činnosti v době plebiscitu.
Četná ustanovení této IV. části
jsou jasná a týkají se doby vzniku materiálu,
vymezení povahy listin, jich zjištění
a vydání a pod.
Část V obsahuje ustanovení týkající
se likvidace majetku země Slezské, bývalých
žup Oravské a Spišské, jakož i samosprávných
svazů a veřejnoprávních korporací,
které existovaly až do dne převratu a jichž
obvod působnosti byl rozdělen novou hranicí
státu. Čl. 35 stanoví, který majetek
má býti rozdělen, a čl. 36 vylučuje
z likvidace statek veřejný, silnice a cesty, chrámy
a kaple, církevní sbory, hřbitovy, jakož
i pomníky všeho druhu. Otázky týkajíc
se udržování pohraničních mostů,
společných silnic a cest a užívání
některých obecních zařízení
oběma částmi bývalé obce Těšína,
jako jsou vodovody, elektrárny, plynárny, tramway,
kanalisace a pod., vyhrazuje se zvláštní dohodě.
Majetek se rozdělí podle jeho stavu ze dne 28. října
1918. Svazy samosprávní a korporace veřejnoprávní
mohou se dohodnouti o likvidaci samy, a nedohodnou-li se, provede
likvidaci zvláštní komise.
Čl. 42 stanoví klíč likvidační.
Pro majetek žup a obcí bude rozhodujícím
průměr na základě poměru velikosti
převzatého území, počtu obyvatelstva
podle sčítání z r. 1910, jakož
i přímých zájmů státních
(průměrem z let 1911. 1912, 1913) připadajících
na převzaté části území.
Pro jiné korporace a území stanoví
se komise likvidační slušným a spravedlivým
způsobem buď podle vzniku majetku i počtu členů,
či počtu a velikosti podílů nebo délky
silnic, cest a pod. Majetek nemovitý s inventářem
a příslušenstvím, jakož i movitý
připadne onomu státu, v jehož území
se nalézá. U pohledávek bude rozhodujícím
předmět zatížený těmito
pohledávkami, a nejsou-li pohledávky tyto zajištěny,
pak bydliště nebo sídlo dlužníka.
Obdrží-li tímto způsobem některá
strana větší hodnotu, než jaká
jí náleží podle likvidačního
klíče, započte se k dobru druhé strany.
Břemeno hypotekárních dluhů převezme
strana, jíž připadne nemovitost. Dluhy nezabezpečené
rozdělí se v poměru k hodnotě převzatého
majetku. Strana československá převezme z
části veškeré nezabezpečené
dluhy země Slezské, strana polská veškeré
dluhy býv. obce Těšína. Aby se vyvarovalo
obtížím a nákladům, jež
by byly spojeny s podrobným účtováním
majetku země Slezské a bývalé obce
Těšína, vyplatí polská strana
na úplné vyrovnání vzájemných
likvidačních nároků straně
československé 5,600.000 Kč, splatných
ve dvou stejných lhůtách dne 2. ledna 1926
a 2. ledna 1927, a tím bude likvidace majetku země
Slezské a bývalé obce Těšína
definitivně vyřízena. Žel, že takové
vyřízení netýká se ostatních
nároků občanů československých
vůči Polsku, dokonce i některých jiných
peněžních ústavů. Pokud likvidace
není již provedena smlouvou anebo pokud svazy a korporace
se nedohodnou, bude prováděna likvidační
komisí československo-polskou. Tato komise bude
zasedati střídavě v Opavě a v Katovicích
a každá strana vyšle do ní po 1 zástupci
a 1 náhradníku. K platnému usnesení
jest třeba shody delegací obou stran. Nedojde-li
k ní, vznese se rozhodnutí na vlády. Když
i tyto se do 6 měsíců nerozhodnou, odevzdají
spornou otázku rozsudímu (arbitrovi), kterého
jmenují obě strany, a nedojde-li k dohodě,
rozhoduje o ní president Institutu mezinárodního
práva. Likvidační komise může
provésti i súčtování pro společenstva,
spolky a jiné korporace, nemající povahy
veřejnoprávní, jichž okruh působnosti
byl rozdělen novou hranicí.
Pokud se týče úpravy pensijních závazků
samosprávných zaměstnanců, rozeznává
část VI. mezi takovými, kteří
se nalézají ještě v činné
službě, a takovými, kteří již
požívají pensi. Prvním zůstanou
vyhrazeny nároky pensijní proti ústavům
nebo úřadům, kde zaměstnanec v čas
rozdělení vykonával službu, ze které
vznikl nárok na pensijní nebo zaopatřovací
požitky. Osoby, které již pensijní a zaopatřovací
požitky pobírají, jsou odkázány
na onu část samosprávné korporace,
která přináleží státu,
v němž pensionovaný měl domovské
právo bezprostředně před vstupem do
služby dotčené korporace. Nedá-li se
domovská příslušnost zjistiti, aneb
spadá-li příslušnost mimo obvod obou
smluvních států, platí pensi nebo
zaopatřovací požitky ta část,
v jejímž obvodě jest ústav nebo úřad,
k němuž byla osoba pensionovaná v čas
pensionování nebo úmrtí přidělena.
Ve Slezsku působily před rozdělením
dva úvěrní ústavy, založené
zemským sněmem slezským, a to Komunální
úvěrní ústav země Slezské
- Kommunal-Kredit-Anstalt des Landes Schlesien - jakož i
Rakousko-slezský ústav pro úvěr pozemkový
- Österreichischschlesische Bodenkreditanstalt. Oba tyto
ústavy poskytovaly zápůjčky v komunálních
úpisech a zástavních listech, znějící
před převratem na rakousko-uherské koruny.
Oba tyto ústavy mají na části východního
Slezska, připadnuvší polskému státu,
pohledávky v částce 18 mil. Kč. Nyní
nastal spor o to, jak tito polští obyvatelé
mají splatiti svůj dluh před převratem
vzniklý: v korunách rakousko-uherských anebo
v korunách československých. Dlužníci
nechtěli platiti v československé měně,
a to v poměru 1 Kč za 1 K uherskou, a proto neplatili
vůbec, anebo nabízeli zaplacení v neokolkovaných
bankovkách anebo v polských markách v poměru,
ve kterém rakousko-uherské bankovky uvedeny byly
na polské marky. Z toho vznikly ústavu veliké
nesnáze. Nyní se dociluje dohody. Polská
vláda souhlasí s tím, že dlužní
úpisy a zástavní lístky splatný
jsou v Kč, zříká se všech práv
k majetku těchto ústavů a zavazuje se zaplatiti
ústavům tolik, kolik tyto ústavy musí
počínajíc 1. lednem 1925 vynaložiti
na zúročení a umoření, a mimo
to vyplatí částku 3 mil. Kč na úhradu
všech nedoplatků vzniklých do 31. prosince
1924. Oba slezské ústavy ztratí více
než polovici svých nedoplatků a ztráta
jejich odhaduje se na 4 mil. Kč. Polská vláda
zdráhala se více poskytnouti na úhradu nedoplatků
do 31. prosince 1924, odvolávajíc se na to, že
tříleté nedoplatky úroků jsou
promlčeny. Oba zemské ústavy k úhradě
ztráty nastřádaly specielně reservy
obnosem přesahujícím 1 mil. Kč a očekávají,
že zbytek uhradí v příštích
letech.
Pokud se týče úpravy starých pohledávek
a závazků peněžních, nemohu podati
přesného výkladu, poněvadž mně
nejsou ustanovení platná v Polské republice
o valorisaci pohledávek peněžních a
dalších ustanovení v čl. 62 v celém
rozsahu známa. Proto jsem nucen dožadovati se podrobnějšího
výkladu, než je uveden v důvodové zprávě
zástupce vlády. Právě když do
veřejnosti pronikla zpráva, že má býti
projednána tato politicko-správní smlouva
s Polskem, utvořeno bylo z občanů, majících
za polským státem nebo za polskými peněžními
ústavy určité peněžní
nároky, konsorcium, které se dovolává
ochrany českých vkladatelů na českém
Těšínsku. Vypracováno bylo v tom směru
memorandum, které prokazuje, kterak marně čeští
vkladatelé, mající své vklady v polské
části Těšínska, dožadovali
se honorování svých vkladů, které
činí několik milionů korun. A nyní
tito vkladatelé obrátili se na vládu s požadavkem,
aby vklady nalézající se v těšínské
spořitelně, jakož i jmění těšínské
spořitelny, pokud se vztahuje na československé
území, byly převedeny na některý
peněžní ústav v českém
Těšínsku, který buď přidržen
k tomu, aby tyto vklady podle §u 7 cit. zákona přepočítal,
a to vklady povstalé až do 26. února 1919 v
poměru jedna koruna stará k jedné koruně
československé, pozdější vklady
v poměru 250 Kč, potažmo 250 polských
marek ku 100 Kč. při čemž budiž
tomuto peněžnímu ústavu poskytnut státní
příspěvek, jak je v §u 7 předvídán.
(Předsednictví převzal místopředseda
Slavíček.)
Dále žádají ohledně vkladů
nalézajících se v ostatních peněžních
ústavech polského Těšínska, aby
československým vkladatelům bylo uloženo
právo tyto vklady vyzvednouti a u svých příslušných
berních správ dle ustanovení §u 1 cit.
zákona vyměniti za prvních 10.000 marek v
poměru 1 marka polská rovná se 1 Kč
a za další v poměru 2:1, potažmo 3:1.
Takových poškozených občanů československých
jest ve Slezsku mnoho. Mohu uvésti městskou spořitelnu
města Bohumína, která přichází
o svůj vklad 560.000 K, za který by obdržela
podle znehodnocené polské valuty několik
haléřů.
Druhý oddíl §u 7 jedná o vydání
deposit. Deposita, nalézající se v úschově
u státních a poručenských pokladen,
jakýchkoliv úřadů. veřejných
notářů, advokátů, peněžních
ústavů a jiných fysických nebo právnických
osob, vydají se po srážce výloh na nich
váznoucích nezkráceně vlastníkovi,
nebydlí-li na území státu, kde se
depôt nalézá, a je-li příslušníkem
státu druhého, ať zažádá
o uvolnění deposita do 6ti měsíců
ode dne, kdy tato smlouva nabude platnosti. Ustanovení
týká se deposit jak otevřených, tak
i zavřených a saffesových, ať již
obsahují cenné papíry, vkladní knížky,
cizí valuty, zpracované nebo nezpracované
kovy, perly a drahokamy. Hodnoty nepodléhají žádným
dávkám, které by uvolnění ztížily
nebo znemožnily a také vláda nesmí učiniti
jinaká opatření, která by měla
stejný účinek. Deposita mohou býti
zadržena jenom pro veřejné dávky, které
již v době podání žádosti
trvaly. V celku odpovídají předpisy tomu,
co již bylo sjednáno v podobných smlouvách
uzavřených mezi naší republikou, Rakouskem
a Maďarskem.
Čl. IX stanoví řízení, kdyby
se vyskytly různosti v názorech mezi oběma
stranami anebo kdyby došlo ke sporům, které
by vznikly na základě této smlouvy, pokud
nejde o sporné otázky vyplývající
v části V, nebo kdyby konečně vyskytla
se potřeba výkladu ustanovení smlouvy ve
všech jejích částech. Jako rozhodující
orgán stanoví se smíšená komise,
do níž vyšlou obě strany po 6 členech
a které jednají pouze o věcech, přikázaných
tou neb onou delegací, a pak rozhodčí soud,
složený ze dvou členů, jmenovaných
vládou polskou a dvou členů jmenovaných
vládou československou a předsedy zvoleného
těmito členy, event. jmenovaného presidentem
Institutu práva mezinárodního v Brusselu.
Rozhodčí soud rozhoduje, když sporný
případ nebyl rozhodnut smíšenou komisí.
Sídlem je střídavě, a to vždy
po půl roku, Praha a Varšava. Závěrečné
části X. zavazují strany, že nevydají
nařízení, které by odporovalo smlouvě,
a že co možno nejdříve vymění
ratifikační listiny v Praze. Smlouva nabude působnosti
patnáctým dnem po této výměně.
O Závěrečném protokolu byla již
řeč v úvodu.
Zahraniční výbor, pojednav o této
smlouvě ve své schůzi dne 24. února
1926, činí tento návrh:
Poslanecká sněmovno NSRČ., ráčiž
se usnésti takto: "Národní shromáždění
republiky Československé souhlasí se smlouvou
mezi republikou Československou a republikou Polskou, podepsanou
dne 23. dubna 1925 ve Varšavě, se Závěrečným
protokolem z téhož dne."
K této zprávě podány byly dva resoluční
návrhy posl. Patzela, dr Luschky a druhů:
"I. Vláda se vybízí, aby se postarala,
aby vklady československých vkladatelů v
těšínské spořitelně a
aktiva těšínské spořitelny vztahující
se na československé území byly převedeny
na peněžní ústav v Českém
Těšíně a aby tento peněžní
ústav byl přinucen přepočítati
vklady podle §u 7 nařízení ze dne 8.
října 1920, č. 583 Sb. z. a n., t. j. aby
vklady do 26. února 1919 byly převedeny v poměru
1 koruna rakousko-uherská - 1 Kč, pozdější
vklady v poměru 250 K rakousko-uherských nebo polských
marek - 100 Kč.
II. Vláda se vybízí, aby se postarala, aby
českoslovenští vkladatelé jiných
peněžních ústavů v Polském
Slezsku mohli vybrati své vklady a mohli je předložiti
k výměně podle §u 1 nařízení
583/1920 u příslušných berních
úřadů."
To je totéž, co uvádí memorandum, které
vkladatelé z Českého Těšínska
vládě a veřejnosti byli předložili.
Jednal jsem se zástupcem ministerstva financí a
bylo mi k mému velikému politování
odpověděno, že vláda československá
nemá možnosti a moci, aby mohla na vládě
polské vyžádati si honorování
československých pohledávek československými
korunami. Jediné, co vláda mohla prosaditi, bylo,
že stejné předpisy a stejná ustanovení
platí pro československé příslušníky
jako pro příslušníky polské.
Prosím slavnou sněmovnu, aby přijala navržené
schvalovací usnesení. (Souhlas.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Uděluji slovo zpravodaji za výbor ústavně-právní
p. posl. Ostrému.
Zpravodaj posl. Ostrý: Slavná sněmovno!
Poněvadž kol. Prokeš vyčerpal úplně
odůvodnění smlouvy, nemohu nic jiného
učiniti, než připojiti se k jeho vývodům
a navrhnouti slavné poslanecké sněmovně
jménem ústavněprávního výboru
schválení smlouvy mezi Československem a
Polskem tak, jak ji vláda ke schválení předkládá
i se Závěrečným protokolem. (Výborně!).
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Za výbor rozpočtový je zpravodajem pan
posl. dr Matoušek. Uděluji mu slovo.