Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Následkem toho, co jsem řekl, máme poněkud jiné postavení k vládě než jsme měli dříve. Stojíme na stanovisku, že jsme hotovi ke všemu, co tato vláda bude dělati pro konsolidaci státu, že ji ve všem tom budeme podporovati tak loyálně, jak jsme tomu zvyklí, ale že ve své loyálnosti nemůžeme jíti již tak daleko, jako dříve, totiž abychom brali odpovědnost na sebe za všechno, co se děje a zejména také za řešení otázek, které se týkají požadavků jednotlivých stran. My více než dříve chceme si zachovávati právo volné kritiky, ovšem kritiky plné loyálnosti a plné oddanosti a věrnosti ke státu a k těm, kteří ho vedou. (Výkřiky komunistických poslanců.) To je naše vedoucí stanovisko.

V budoucím zasedání, které právě otvíráme, musíme dělati něco jiného, než jsme dělali dříve. Není pochybnosti o tom, že jsme vykonali veliké věci - já o tom ještě budu mluviti - za které nám dokonce se strany těch, kteří nejsou nadšeni naším státem, mohlo býti odpověděno jinak než to činí, poněvadž myslím, že to, co jsme udělali pro hospodářskou a finanční konsolidaci státu, znamená prospěch pro všechny obyvatele tohoto státu, nejen pro Čechoslováky. (Odpor na levici, různé výkřiky.)

Já nebudu odpovídati, principielně to nebudu dělati, ačkoliv se člověk ze staré vášně jen tak lehko najednou nevyléčí. Tak se mi všecko zdá, že celá naše politika státní je vedena velmi mnoho pod jedním zorným úhlem a že ti, kteří jsou odpovědni za osudy tohoto státu, dívají se příliš na jednu stranu, totiž na tu, kde se jedná o poměr Němců ke státu. Po včerejšku, který na mne udělal ten nejstrašnější dojem, jaký si možno mysliti, že zde mohlo býti beztrestně děláno to, co by si i žádný parlament světa nedal líbiti, dívám se na věci poněkud jinak než jak jsme stále zvyklí to dělati. Jak pravím, zdá se mi, že příliš mnoho mluvíme a myslíme na jeden problém, na problém německý, ale že nemyslíme na druhý problém, který je nám daleko bližší... (Výkřiky poslanců slovenské strany ľudové.)... a který jest pro nás daleko důležitější a vážnější, totiž na problém slovenský. (Výborně!) Myslím, že máme prostě povinnost, abychom v této věci konečně přestali hráti politiku pštrosí, nedívali se na to, co se tam děje, a abychom s tou spravedlností, kterou my chceme a kterou rozumíme pod pravým demokratismem, a s tou láskou, kterou máme k národu a tedy ke Slovákům, kteří jsou našeho národa jednou větví, dívali se na tyto problémy. Myslím také, že i v Podkarpatské Rusi je třeba dívati se vážně na všecky problémy, že je třeba nechati tam všech experimentů a vší mlhavé politiky, která jde jednou tak a po druhé onak a neví kam. Je přímo hříchem, že je možno, aby v Podkarpatské Rusi byla taková ohromná většina komunistická. (Výkřiky komunistických poslanců: Jak by tam nebyla, když tam vaše politika zkrachovala a lidi tam trpí hlad?)

Dovolte, abych promluvil o těchto věcech s celou svou objektivností, a nehněvejte se na mě, řeknu-li snad také trpká slova pro ty ze Slováků, kteří v poslední době zejména velmi a snad příliš horlivě mluví o našem poměru ve směru, který já pokládám za zhoubný pro stát, pro ně a pro nás. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Myslím, že problém slovenský je naším životním problémem. Je to problém pro mne a pro naši stranu daleko vážnější než problém našeho poměru k Němcům. Kdyby 23 slovenských poslanců ľudové strany nebylo mimo většinu, byla by otázka Němců jen otázkou dobré politiky vnitřní, spravedlivé, demokratické, ale pevné a sebevědomé politiky a v posledním ohledu ovšem také otázkou vnějšího zabezpečení našeho státu. Nemám dnes čas a možnost, abych mluvil o celém problému řešení slovenské otázky. Chtěl bych jenom naznačiti hlavní linie, v jakých já si představuji všechno to, co by se tam mělo státi. Čím dále se odkládá řešení tohoto problému, čím dále se okolo něho chodí jakoby neexistoval, tím více se věci stále horší, poněvadž se jistá část slovenského obyvatelstva vemlouvá ve věci, kterých se jednou sama zhrozí, že je kdysi chtěla. Nechci dávati všechnu vinu jim, ta vina je také na nás. (Výkřiky slovenských ľudových poslanců: Tak je!), že jsme my mysleli řešiti tento problém tím... (Výkřiky poslanců strany ľudové o "Čvachoslovácích".) Dovolte mně, abych vás poprosil o něco: Nechte "Čvachoslováků" a všeho ostatního, do toho mně nic není, prosím, abyste považovali jenom mne za předmět svých poznámek (Čujme! Čujme!) a druhé nechali, tak to bude klidnější a spokojenější a pro řešení tohoto problému daleko výhodnější.

Nemám ani práva, ani povinnosti, abych bral odpovědnost za někoho jiného, mohu odpovídati jen za to, co dělá naše strana a co dělám já sám.

O nás, o naší straně a o mně, je známo, že jsme velmi upřímnými autonomisty. Byl jsem autonomistou za Rakouska, a to nikoliv jenom proto, že to žádal politický, řekl bych, smysl naší politiky, neboť autonomie nebyla vlastně naší politikou, autonomie byla, řekl bych, jenom échappatoire, když jsme nemohli dosíci toho, co bylo naším právem, totiž státního práva a naší samostatnosti. (Posl. dr Buday: My tak daleko neideme!) My jsme byli pro autonomii proto, že jsme touto cestou chtěli dosáhnouti alespoň toho, čeho jsme potřebovali, aby náš národ sílil a byl dostatečně schopný dobýti toho, co bylo naším právem a konečným cílem, státoprávní samostatnosti zemí českých. (Výkřiky německých poslanců.) To byla naše politika. Měli jsme k tomu trochu jiné právo než mlhavé mluvení o sebeurčení, poněvadž my jsme stát rakouský založili (Výborně!), my jsme naň nejvíce platili a my jsme za svoje oběti pro stát v něm ve prospěch váš byli nejvíce utiskováni. (Potlesk. - Výkřiky německých poslanců.) Tedy pro nás byla autonomie cestou, kterou jsme se mohli dostati k jistému osamostatnění a zesílení našeho národa. Ale já jsem byl vždy autonomistou ne tak z politických důvodů, jako ze správních důvodů. Já jsem zapřisáhlým nepřítelem vší přílišné centralisace, každé uniformity, a jak jsem to již zde řekl a jak to vždy opakuji, když mluvím o těchto problémech, já myslím, že není štěstí lidstva v jednotvárnosti, nýbrž v mnohotvárnosti, v tom je všechno, co má člověk krásného, svého individuelního, co je nejen v životě, nýbrž i v umění, literatuře a všude jinde. (Potlesk. Výkřiky: Bravo!) Proto myslím, že je naším oprávněním, abychom i ve slovenském problému stáli na tomto svém stanovisku autonomistickém. My, a to je známo, v otázce župního zřízení zaujímáme stanovisko jiné než mnoho našich kolegů z druhých stran. My jsme pro zachování zemské autonomie (Výkřiky: Bravo!), a to proto, že tato zemská autonomie byla jedním z největších elementů možnosti našeho sílení, poněvadž vytvořila společnost zájmů kulturních, hospodářských a sociálních, které se tvořily staletími a které je hřích roztrhávati, a my si myslíme, že zrovna takováto autonomie zemská, v tom rozsahu, jakou my ji chceme pro sebe, je také tím, co by mohlo velmi mnoho pomoci k řešení slovenského problému. Já při tom ovšem úzkostlivě stojím na zachování jednoty, vnitřní i vnější síly státu. (Výborně!) Ani v tom nejmenším bych nic neustoupil, a řeknu to docela otevřeně, já to chci daleko více pro vás než pro nás.

Prošli jsme těžkou školou života, měli jsme proti sobě, řekl bych, nejmocnějšího nepřítele, který mohl býti, celé Němectvo. (Výkřiky německých poslanců.) Měli jsme proti sobě neúčast a lhostejnost celého světa, a probili jsme se k tomu, co nám dalo možnost, abychom byli svobodni. (Výborně!)

My, i kdyby na nás přišla zase těžká zkouška, již nepodlehneme. O tom jsem pevně přesvědčen. (Potlesk.) Ale s vámi je to jinak. Vás Maďaři tak utiskovali, tak vám brali možnost každého duševního rozvoje, tak přímo, řekl bych, stlačili možnost slovenského uvědomění na nejužší hranice, že poměry u vás jsou docela jiné. Neříkám vám to jako výčitku, nýbrž jako politování. Nám by bylo tisíckrát milejší, kdybyste bývali mohli míti stejný rozvoj s námi, poněvadž dnes bychom těch problémů neměli, bylo by docela jasno. Ale to, že vás Maďaři měli, řekl bych, v takových kleštích, že vám nedali možnost rozvoje, znamená, že vy, kdyby dnes na vás přišel maďarský režim, byli byste v daleko větším nebezpečí, než kdyby na nás přišel režim německý. (Výkřiky slovenských ľudových poslanců: Nechceme ho, ale my by sme sa nedali!)

Proto říkám ve vašem interesu, jako v našem, ale ve vašem ještě více než v našem: musíme všecko dělati, co vy chcete dělati, totiž jednotu a sílu státu. (Hlasy: To my chceme a na tom stojíme!) Dovolte mně, vždyť já nežádám a nechci, co by nás dělilo, nýbrž hledám, co by nás mohlo spojovati. V tom ohledu myslím, že je třeba, abyste při všem tom, co vy mluvíte proti našemu státu, byli trochu opatrni. (Výkřiky slovenských ľudových poslanců: To je omyl! Proti vláde a nie proti štátu!)

Prosím, dovolte mně, abych vám něco řekl. Myslím, že mám právo, abych k vám mluvil otevřeně, a nebál se vám říci, co se mně na vás nelíbí. Já jsem pro Slováky něco již dělal, když jsme byli ve starém Rakousko-Uhersku. Nerad se chlubím těmi věcmi, které jsem dělal, já rád mlčím, ale jsou některé věci, o kterých je třeba, abyste se o nich dověděli, třebas ode mne, když jsem byl k tomu donucen procesem. My jsme jednou velmi vážně vyjednávali o společný politický postup s Maďary, a to s nejvážnějšími faktory maďarské politiky, byl to baron Landt, ministr Talóczy a baron Kállay a prostřednictvím jich hrabě Tisza. Tenkráte bylo v největším floru všeněmecké hnutí "Los von Rom". Tohoto všeněmeckého hnutí se báli Maďaři zrovna jako my, proto mezi námi bylo smluveno již, skoro domluveno velmi úzké společné postupování proti Němcům. Myslím, že dovedete doceniti to, co by to bylo znamenalo pro veškerou naši politiku v Rakousku. Když jsme byli již skoro hotovi, tu nám dali otázku páni maďarští, jak chceme se chovati ke Slovákům, a řekli nám: Podmínkou našeho společného postupu jest, abyste se odřekli Slováků (Čujme!). O tom jsme my bez všeho rozmýšlení, okamžitě, Pacák i já, řekli: "Prosím, nejednejme nic, my se nikdy a nikdy Slováků nezřekneme!" (Výborně! - Potlesk.) Tedy já myslím, že jsme ukázali, že máme skutečně, řekl bych, nejen teoretickou, nejen nějakou básnickou a literární lásku ke Slovákům, nýbrž že to byl pro nás veliký politický problém. Mohu Vám říci, že nebylo tak lehké v době našeho boje za samostatnost prosaditi, abychom do svého politického programu pojali mimo historické země také Slovensko. A musím říci, že to byl hlavně ten vnitřní odboj, který konečně došel jistého uznání, který prosadil to, že jsme do svého programu pojali bezpodmínečně svobodu Slovenska. Mluvíme-li tedy o těch věcech dnes i takovým způsobem, že vás varujeme a že žalujeme na jisté krajnosti, do kterých se dostáváte, pak myslím, že k tomu máme právo, poněvadž jsme dokázali, když sami jsme byli slabými, když nám bylo zle, že vás máme rádi. (Potlesk koaličních poslanců. Odpor a výkřiky slovenských ľudových poslanců. - Posl. dr Juriga: Tak nás máte rádi, aby sme dýchať nemohli!) Musím konstatovati, že kol. Juriga dýchá velmi volně, tak volně, že nám je někdy z toho až úzko a může býti z toho úzko i Slovákům. Tedy v tom ohledu myslím, že je to docela zbytečné.

Dovolte mi tedy, abych pokračoval. Proto jsem dělal tento úvod, abych vám to mohl říci: naší společnou československou vlastností, to si řekněme doopravdy, je jisté furiantství. To musím upřímně říci, že vy toto furiantství přivádíte a vedete do takových krajností, kde již přestává býti docela ne nebezpečným, někdy také příjemným a veselým zjevem lidových mass. To dobře nejde. Vidíte tedy, prosím... (Výkřiky slovenských ľudových poslanců.) Dovolte, s vámi není opravdu možno mluviti, když s vámi mluví tak loyální člověk, jako jsem já. Poněvadž, jak pravím, my již jsme velice ostřílení a prodělali jsme již příliš mnoho politických, řekl bych, křivek, které v politickém životě jsou - tak často jsme byli na vrchu a zase jsme byli často dole - to, že jsme dostali svobodu, opravdu na nás nepůsobilo tak opojivě, jako přirozeně to působilo na vás, kteří jste z naprosté nesvobody, z nejhoršího otročení se stali panujícím národem na Slovensku. Prosím, abyste o tom přece jen dovedli klidně hovořiti.

Mně se zdá, že je potřeba, aby se v ničem neztrácela rovnováha. Je potřeba, aby se o věcech, o kterých se jedná, mluvilo klidněji. To nejsou problémy politických vášní, o které se jedná mezi námi a vámi, to jsou veliké, těžké otázky politické správy, utvoření takových poměrů, které nejlépe budou odpovídati nám i vám, poměrů, které by konečně uzdravily ten poměr, který je mezi námi zkalen, a které by nám umožnily, aby konečně nejásali nepřátelé našeho národa, že nejsme s to, abychom si vyřídili ty nejtěžší problémy ve svém samostatném státě, čehož nejlepším a největším důkazem je to, co se děje na Slovensku. (Výkřiky: S námi nechce nikto jednat!) K tomu přijdu. O této věci se musí vážně mysleti, vážně jednat a řeknu docela otevřeně, že právě řešení tohoto problému a řešení otázky Podkarpatské Rusi je po mém soudu prvním a hlavním problémem, který musí řešiti koaliční vláda v této sněmovně. (Výborně! Potlesk.) Jako jsem řekl docela otevřeně nepříjemné věci vám, tak je řeknu také nám. Není možno čekati na to a dělati politiku pštrosí, spoléhati na vývoj a to proto, poněvadž vývoj jde jinou cestou, než jsme si my představovali. Vývoj nejde tak, aby zesiloval jednotu československou, nýbrž, bohužel, tento vývoj jde naopak těmi nezdravými poměry, vemlouváte se do věcí, kterých se pak sami jednou budete hrozit a které by byly pro vás samy nejtěžší a i pro stát, jehož tolik potřebujete pro své zabezpečení. Proto myslím, že naprosto nesmíme na věci dívati se tak, abychom si řekli, že necháme všecko vývoji, poněvadž vidíme, že i ti, kteří byli dříve velmi blízcí jednotě československé, začínají sami pod tlakem veřejného mínění plavat v tak mlhavých autonomistických heslech, že se toho člověk hrozí. Celý ten problém je daleko vážnější, než si myslíme. Jsem pevně přesvědčen, že se ten problém nerozřeší jen tím, jestliže slovenská ľudová strana bude míti o jeden nebo dva mandáty více, či jestli jej dostaneme my nebo agrárníci. To je docela lhostejné. Tento problém se musí rozřešiti věcně, tak, aby všichni Slováci bez rozdílu věděli především, že český národ nešel na Slovensko, aby tam něčeho neobyčejného získal, nýbrž, že český národ šel na Slovensko jenom proto, aby osvobodil větev svého národa, aby všecko obětoval, aby tato větev jeho národa sílila a mohutněla, abychom společně tvořili jeden silný československý národ. (Výborně! Potlesk. Odpor slovenských ľudových poslanců.)

Smím pokračovati? Tedy vám něco řeknu. Já jsem ochoten všecko dělati a já nikdy nezapru, na čem každý český člověk musí státi, to je marné. (Výkřiky posl. dr Budaye.) Konstatuji jedno: Především myslím, že se nepohybuji na docela cizí půdě, a to proto, že znám jednu deklaraci, kde jste vy to sami uznali, bylo to, tuším, v Turč. Sv. Martině. (Posl. dr Buday: Ale s akým cieľom?) Konstatuji, že to bylo proto, poněvadž jste věděli, že samostatnosti můžete dosíci jenom s námi, jenom jako jeden národ československý. Když jsme poslali kol. Šrobára na Slovensko, dali jsme mu na cestu průvodní list a byl jsem to já jako ministerský předseda, který do tohoto listu vepsal ten pasus o naší drahé slovenčině. Tedy nemůžete nikdy a nikde najíti v celé mé činnosti a také v činnosti naší strany jakékoliv nepřátelství ke slovenčině. Ale nesmíte už ode mne žádati, abych já, který jsem vždy trpěl - a já jsem 35 let v politice, tedy mohu o něčem mluviti -- tím, že se nám stále říkalo, jaká je nás hrstka proti té veliké přesile, která je okolo nás, který jsem vždy cítil, jaká je to strašná těžkost bojovati za to nejvyšší, co národ má, za svou samostatnost, s tak malým počtem jako náš národ, nyní mlčel. V tom bylo trochu egoismu, když jsme říkali: Vždyť nás není 6 milionů, vždyť nás je 8 až 9 milionů se Slováky. My nikdy nechtěli, abyste byli od nás odlučováni, poněvadž jsme věděli, že je to vaše a naše smrt, když budeme odloučeni. A když nyní čtu německé zahraniční noviny a tam se řekne, že v Československu vládne menšina 6milionová nad 7 miliony ostatních národů, a to proto, poněvadž vy se počítáte za zvláštní a utiskovaný národ, tedy musím říci, že tím poškozujete tu samostatnost a neodvislost našeho národa, na které vám tolik záleží jako nám. (Výborně! Potlesk.) O to se zde jedná. My ani v nejmenším nechceme sahati na právo vašeho jazyka. Nikdo nemohl to udělati loyálněji, než my v ústavních zákonech. (Posl. dr Juriga: Prečo sa Česi na Slovensku neučia slovensky?) Češi na Slovensku se učí slovensky a jejich děti jsou vychovávány jako Slováci a my se na to nikde nedíváme jako na odnárodňování, poněvadž my ve Slovákovi nedovedeme viděti nic jiného, než příslušníka našeho národa a proto si z toho nic neděláme, ale vy máte takové představy, že je to proti pánu bohu, a odpusťte, v tom je vaše furiantství, které je škodlivé. Jsem pevně přesvědčen, že tohle, že jste se takto dohovořili, je následek té velké chyby, že jsme tak dlouho na Slovensku nic nedělali, že jsme nechali všechno svému osudu, že jsme se nestarali (Hluk. Různé výkřiky.) o řešení vašeho problému. (Výkřiky.) Já konstatuji jednu věc: kdyby bylo možno ve státním životě dělat experimenty a kdyby se člověk nebál o budoucnost, já bych vám jednou dal plnou svobodu, abyste věděli, jak my na vás vyděláváme. Jsem pevně přesvědčen, že za půl roku byste prosili na kolenou, abychom to vzali zpátky. (Výborně! Potlesk.) Konstatuji jenom tolik, že všecko to, do čeho jste se vmluvili, je právě následkem toho, že jsme my tak dlouho se vzdalovali řešení tohoto problému, že jsme mysleli, že se rozřeší sám. On se nerozřeší, a já tedy říkám, že je naší naprostou povinností, abychom udělali všecko, abychom o té věci mluvili bez vášně, bez rozčilování, tak jak jsem řekl, jako o těžkém problému správním, který se týká nejen vás, nýbrž také nás, poněvadž my musíme řešiti správní problém v celé republice, a nejen u vás. (Souhlas na levici.) Tedy toto je otázka, na které nejvíce záleží. A já řeknu docela otevřeně, že jsem pevně přesvědčen, že v tom momentu, kdy se nám podaří vyřešiti tuto otázku - a s dobrou vůli se dá vyřešiti - bude zabezpečena naše republika pro celou budoucnost, daleko více než všemi jinými experimenty a pak pro mne německá otázka není nebezpečnou. Pro mne je, jak jsem řekl a opakuji, německá otázka jenom otázkou naší pevnosti, sebedůvěry, ale zároveň toho, abychom v ničem nemohli si sami vyčítati, že děláme něco proti těm zásadám, za kterými jsme stáli vždy, proti spravedlivé demokracii. Tedy tak ty věci jsou pro mne.

A nyní dovolte, poněvadž se to prodloužilo trochu, - nemohl jsem odolat vašemu volání, - abych jen tak krátce, jak dovedu, skončil co chci říci, poněvadž se mi zdá, že nejen v otázce slovenské, nýbrž i v jiných otázkách musí nyní koaliční vláda udělat všecko, abychom skutečně vnitřně zabezpečili stát. Myslím, že není mezi námi vůbec pochybností, jaké jsou ty otázky, o které nejvíce jde. Jde především o otázku státně-zaměstnaneckou. Já bych prosil všecky strany, aby nám věřily, že my se na tuto otázku nedíváme nikdy se stanoviska stranického, pro nás je to otázkou státu a nic jiného. Pro nás to není otázka vysokoškoláků, pro nás je to otázka všech kategorií státního zaměstnanectva, poněvadž jsme pevně přesvědčeni, že jenom tenkráte, když bude všechno státní zaměstnanectvo pevně státi ke státu, máme stát zabezpečený. Já vidím ve státním zaměstnanectvu, odpusťte mně, daleko větší element pevnosti státu než někdy - nehněvejte se, když to řeknu - je parlament a všelijaké jeho extempore, které je zvyklý dělat. A proto říkám, že je potřebí, abychom s touto otázkou se co nejdříve vážně zabývali, abychom ji vyřešili a abychom si nemysleli, že jenom požitková část je tímto problémem. Máme ještě druhou otázku: musíme přivésti do svého budgetu pořádek, musíme dělati úspory, abychom zabezpečili pevně to, co je největší zásluhou koalice v minulém zasedání, totiž, že přivedla rozpočet do rovnováhy a udržela stabilisaci valuty. My tyto úspory musíme dělati, zejména ve státní správě. My musíme přestati psáti. Já musím říci, že se mně někdy zdá, že my přímo stůněme v naší republice na jistou psavost. Prosím, vezměte si na příklad naši armádu, kam to jde. V naší každé rotě se tolik píše, že je to něco úžasného. Protože se píše v rotě, musí se psáti v brigádě, v divisi a musí se psáti hlavně ve štábu a v ministerstvu. My jsme samí "psavci". Tomu se musí udělati jednou konec, to je docela zbytečné. Proto žádáme a stále jsme na tom stáli, aby společně s novým požitkovým systémem přišla také vnitřní reforma naší správy, nejen politická, o které mluví naše prohlášení, se kterou samozřejmě souhlasíme, ale také vnitřní, technická. Pak budeme moci učiniti nejen úspory, ale i zavésti plné spravedlivé odměňování našich státních zaměstnanců, (Výkřiky.) poněvadž jenom tehdy, když jich nebude příliš mnoho, můžeme dělati všecku spravedlnost.

Na druhé straně je také potřebí, abychom i pro budoucnost odstranili konečně tu nespravedlnost, a to si řekněme docela otevřeně, které jsme se dopustili proti učitelstvu. My to musíme udělati. Když jsme jednou paritu slíbili, musíme ji také dodržeti. V této příčině není to zase otázka agitační, stranická, nýbrž státní. Řekněme si, že je to hraní s nejvážnějším zájmem státním, když v učitelstvu, které má v rukou celou naši budoucí generaci, budíme nechuť ke státu a pocit nespravedlnosti.

Pořádek musíme také udělati v daňových věcech, poněvadž nesmíme daněmi zatěžovati náš vývoz, který bude velmi ohrožen, jakmile Německu ke všemu tomu, co investovalo v době inflační, dostane se ještě amerického kreditu, který po Locarnu není vyloučen, a Německo bude moci rozvíti všecku sílu ekonomickou a organisační, kterou jsme vždycky u Němců obdivovali. Není pochybnosti, že musíme v této příčině udělati vše, co je v naší moci, poněvadž při vývozu nejde o pár fabrikantů, jak se často říká, nýbrž o veliké massy našeho dělnictva, neboť bude-li vývoz ztenčen, budeme stonati nezaměstnaností, a podporami v nezaměstnanosti se tyto problémy neřeší. (Výkřiky komunistických poslanců.) Já říkám, že všecky tyto problémy musíme řešiti.

Není nejmenší pochybnosti, a dovolte mi, abych to řekl, že my se musíme vymaniti trochu z toho, že koalice je jenom k tomu, aby především vyplňovala žádosti jednotlivých stran. Koalice je a musí býti k tomu, aby vyplňovala především potřeby státu, (Výborně!) především státu a ničeho jiného. Teprve potom přicházejí požadavky jednotlivých stran, ať je to té nebo oné. My musíme především - a prosím, já řeknu, že po včerejšku mám ještě více než kdy jindy ten dojem, všechno udělati, abychom měli pevnou, bezohlednou ale poctivou a dobrou státní správu, pevnou ruku v celé politice, aby nebylo možno to, co jsme viděli včera v této sněmovně. (Výborně! Potlesk. Odpor německých a komunistických poslanců.)

Jsem pevně přesvědčen, že to můžeme míti. My jsme za sedmileté své samostatnosti vykonali tak mnoho, že máme právo na to, abychom si řekli, že náš stát zasluhuje pevné, sebevědomé vlády, pevného, sebevědomého řízení. My jsme v chaosu poválečných dob dovedli toho, že jsme opravdu, jak to uznávají všichni cizinci, pevným ostrovem v rozbouřeném moři středoevropském, my jsme si zachovali pořádek, disciplinu, my jsme si zachovali pořádek v hospodářství, pořádek ve financích, a musím říci, že to jsou všecko tituly, které nám dávají právo, abychom si řekli, že máme také právo na to, abychom byli hrdi na to, co dovedl československý národ se svobodou, která mu byla dána a kterou si vybojoval. (Potlesk.)

My nemáme příčiny, abychom se čehokoli báli. My se také nebojíme 900.000.komunistických hlasů, poněvadž víme, že mezi těmito 900.000 komunisty je velmi malé procento těch, kteří jsou skutečnými komunisty. Mezi nimi je veliké procento těch, kteří jsou pro to neb ono nespokojeni, jako jsou vždycky a všude. (Posl. Krebs [německy]: Protože je takoví lidé jako vy dohnali k zoufalství!) No, já už nejméně. Zeptejte se socialistů a socialistických stran, aby vám řekli, byl-li jsem já kdy odpůrcem kterékoli reformy sociální. Ti vám to mohou říci. Konstatuji, že my nemáme žádné příčiny se báti komunistů, nesmíme ovšem také komunismus přezírati, a to proto ne, poněvadž komunismus vyrostl z jisté nespokojenosti, která je všude, ale která u nás v našem národě pro naše poměry je horší než jinde. Ukážeme-li ve vládě pevnou vůli, jisté sebevědomí a budeme-li vykonávati své povinnosti vůči státu a všem vrstvám našeho obyvatelstva, nebudeme-li se báti i velikých reforem, všecko to po mém přesvědčení přejde a zejména to přejde - a s tím musíme počítati, - až přejde to, co je konečným, řekl bych, posledním slovem celé komunistické slávy, až přejde komunistické panství v Rusku. (Výkřiky a smích poslanců komunistických. - Posl. Kreibich: Bože, carja chrani!) No na každý způsob je to lepší než: Bože Lenina chrani. V tom ohledu řeknu vám jen tolik - a tím končím.... (Posl. Kreibich: Abyste dostal zpět svou vilu!) Ano, když bude uznáno Rusko, tak ji dostanu. (Posl. Kreibich: Až bude československá sovětská republika, budeme vás internovati ve vaší vile!) Nemám nic proti tomu, jen když mě nepověsíte. Ostatně váš slib beru přece jenom na vědomí, že mne nepověsíte. Že mne dáte do mé vily, děkuji pěkně.

Dovolte, abych končil. Nemáme žádné příčiny, abychom se toho báli, třebas bychom toho nepodceňovali, a tím více ukládá povinnost, abychom pokud možno všechno dělali, co je potřebí, abychom vniterně připoutali naše lidi, náš národ ke státu.

Co nás se tedy týče, řeknu jen jedno. My přirozeně, jak jsem řekl, nemůžeme a nebudeme se víc obětovati pro to, pro co se mají obětovati druzí, my na sebe nebudeme bráti odpovědnost za všechno, co se děje. Ale to mohu prohlásiti ve jménu nás všech: všechno, co bude pro sesílení, pro zmohutnění našeho státu, všecko to v nás najde nejhorlivější, nejpoctivější podporu, poněvadž my nikdy nezapomeneme, že nade všemi stranami i nad námi je jedno: Prospěch, pevnost a zabezpečení budoucnosti našeho poctivého, demokratického, národního státu. (Výborně! Potlesk.)