Schůze zahájena v 16 hodin 15 minut.
Přítomni:
Místopředsedové: dr. Franta, Klofáč, Niessner, dr. Soukup.
Zapisovatelé: dr. Reyl, dr. Vlček.
116 senátorů podle presenční listiny.
Zástupci vlády: ministři: dr. Franke, inž. Novák, dr. Winter.
Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr. Šafařovič; jeho zástupci dr. Bartoušek, dr. Trmal.
Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Dovoluji si zahájiti schůzi.
Sděluji, že udělil jsem dovolenou pro dnešní a zítřejší schůzi sen. dr. Hilgenreinerovi, Matuščákovi, dr. Schmidtovi a Valouškovi, pro dnešní schůzi sen. Hnátkovi, Ferd. Jiráskovi, Kotrbovi a Práškovi.
Tiskem rozdáno:
Senátní tajemník dr. Šafařovič (čte):
Tisk 2122. Návrh sen. Löwa, Lorenze a soudr. na sloučení Karlových Varů se sousedními obcemi.
Tisk 2123. Vládní návrh zákona, kterým se upravuje soudnictví v hlavním městě Praze.
Tisk 2124. Vládní návrh zákona, kterým se zmocňuje vláda republiky Československé, aby převzala státní záruku za výpůjčky ústředních elektráren, akciové společnosti v Praze, a kterým se povoluje užíti dílčích dlužních úpisů za tyto výpůjčky vydaných k ukládání nadačních, sirotčích a podobných kapitálů.
Tisk 2126. Zpráva ústavně-právního výboru o unesení poslanecké sněmovny ku vládnímu návrhu zákona o nedělích, svátcích a památných dnech republiky Československé (tisk 2113).
Tisk 2127. Zpráva I. výboru ústavněprávního, II. výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny ku vládnímu návrhu zákona o dávkách za úřední úkony ve věcech správních (tisk 2108).
Z předsednictva přikázáno:
Výboru zahraničnímu a národohospodářskému:
Tisk 2096. Vládní návrh, kterým se předkládá Národnímu shromáždění "Dodatková úmluva k obchodní dohodě mezi republikou Československou a republikou Rakouskou, uzavřené v Praze dne 4. května 1921", podepsaná dne 27. listopadu 1924 ve Vídni.
Tisk 2098. Vládní návrh, kterým se předkládá Národnímu shromáždění prozatímní úprava obchodních styků mezi republikou Československou a královstvím Dánským, sjednaná v Praze dne 18. prosince 1924.
Tisk 2099. Vládní návrh, kterým se předkládá Národnímu shromáždění "Dodatečná úprava doplňující obchodní úmluvu ze dne 17. srpna 1923" sjednaná mezi republikou Československou a Francií a podepsaná v Paříži dne 18. srpna 1924 a "Protokol přiložený k dodatečné úpravě doplňující úmluvu ze dne 17. srpna 1923" podepsaný v Paříži dne 4. září 1924.
Tisk 2100. Vládní návrh, kterým se předkládá Národnímu shromáždění k dodatečnému souhlasu dohoda o prodloužení prozatímní úpravy obchodních styků mezi republikou Československou a Spojenými Státy Americkými ze dne 27. října 1923, sjednaná v Praze dne 5. prosince 1924 a. uvedená v prozatímní platnost vládní vyhláškou ze dne 18. prosince 1924, čís. 314 Sb. z. a n.
Výboru rozpočtovému, zahraničnímu a ústavně-právnímu:
Tisk 2097. Vládní návrh, kterým se předkládají Národnímu shromáždění republiky Československé 1. Úmluva mezi Československou republikou a republikou Rakouskou o úpravě závazků v rakouskouherských korunách, podepsanou v Praze dne 18. června 1924 a závěrečný zápis k této úmluvě; 2. úmluva mezi Československou republikou a republikou Rakouskou o vzájemných pohledávkách z vyúčtování nositelů pensijního pojištění, podepsanou v Praze dne 12. července 1924 a dodatek k této úmluvě.
Výboru iniciativnímu:
Tisk 2122. Návrh sen. Löwa, Lorenze a soudr. na sloučení Karlových Varů se sousedními obcemi.
Výboru imunitnímu:
Žádost zemského trestního soudu v Praze za souhlas k stíhání sen. dr. Soukupa pro přečin proti bezpečnosti cti.
Žádost vrchního státního zastupitelství v Košicích se žádostí soudní stolice v Hustu za svolení k stíhání sen. Bodnara pro přečin podle § 374 tr. z.
Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Přikročuji k projednávání dnešního denního pořadu, a to k odst. 1., jímž je:
1. Zpráva rozpočtového výboru o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 2104) k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění některá ustanovení o poplatcích, taxách a kolcích (hrací karty). Tisk 2121.
Zpravodajem je pan sen. dr. Karas. Prosím, aby se ujal slova.
Zpravodaj sen. dr. Karas: Slavný senáte! Zákonem z 22. prosince loňského roku č. 289 byla vláda zmocněna, aby za účelem zlepšení požitků státních zaměstnanců mezi ně v r. 1925 rozdělila částku 215 milionů Kč na účet hospodaření státního v r. 1925. A současně za účelem úhrady této částky byla v §u 4 téhož zákona dána vládě direktiva, jak si má tuto částku 215 milionů Kč opatřiti. Mezi jiným tam také zároveň bylo řečeno, že se mají zvýšiti různé taxy, poplatky a kolky, po případě zavésti zvláštní dávky z úředních úkonů.
Plníc tento zákon, vláda předložila Národnímu shromáždění dvě osnovy zákonů, z nichž jeden projednáváme dnes zde, a druhý přijde pravděpodobně na pořad jednání slavného senátu zítra. Tato předloha, kterou my zde máme, usnesení poslanecké sněmovny č. sen. 2104, má za předmět úpravu zákona o poplatcích, taxách a kolcích, v čemž jsou také obsaženy i dávky z hracích karet. Předloha má v podstatě dvojí cíl. Především uvésti v soulad výši tax a kolků s dnešní valutovou hodnotou našich peněz a za druhé zvýšením původní úrovně tax a kolků opatřiti státu větší příjem ke krytí těchto zvláštních nákladů. Dnes relace koruny ke koruně předválečné je při nejmenším 1:7, ač kupní síla koruny je snad 1:10 v poměru předválečném. Ale poplatky a taxy stanovené v dobách ještě předválečných jsou na této nižší relaci; tedy ony svou sazbou neodpovídají ani valutové hodnotě, ani kupní síle naší koruny, neboť některé u nás v zemích předlitavských byly zvýšeny v roce 1915 pouze na dvojnásobnou výši, za trvání naší republiky v roce 1921 -také na Slovensku -rovněž asi podobně dvojnásobně proti době předválečné. Tedy toto zvýšení neodpovídá dnešní hodnotě koruny. Jednak je to také zcela spravedlivé, když státní režie se tak velice zvýšila, a když -jak při schvalování rozpočtu vidíme -náklad na státní správu je nepoměrně větší než před válkou, bylo by nespravedlivé žádati, aby úplata občanů za vyvolání úkonů státních zůstala na té výši jako před válkou. Motivy ke zvýšení jsou zcela spravedlivé. Vláda přichází s osnovou, která má za účel zvýšení asi pětinásobné proti předválečnému stavu. Ale tam, kde zvýšení zatím již nastalo, nastupuje zvýšení menší než pětinásobné. Toto zvýšení je také někde menší z důvodů hospodářských nebo také z důvodů lepšího oběhu obchodního. Tak v § 3 osnovy výslovně říká; že kolkové poplatky z obchodních a živnostenských knih se zvyšují jen asi na dvojnásobnou výši, tedy ne pětkrát; neboť, jakmile by tyto vedlejší pomocné knihy obchodníků byly příliš zdaněny, tito obchodníci a živnostníci by jich nevedli; vždyť nejsou zákonem předepsány! Ale v zájmu správného obchodování je si přáti, aby užívání těchto vedlejších obchodních a živnostenských knih bylo co největší, tedy aby nejširší kruhy průmyslové a živnostenské těchto knih používaly. Proto se jim to příliš nezdražuje a zvyšuje se to pouze na dvojnásobnou výši. Podle §u 4 se zvyšují také méně poplatky z t. zv. nepravých šeků. To jsou zahraniční šeky, které docházejí k nám jako valutové hodnotnější papíry, ale které nevyhovují v každém směru předpisům našeho šekového zákona, zejména není u nich toho přímého označení šekové vlastnosti. Kdybychom zvýšili poplatek tento nejméně pětinásobně, mělo by vyšší zdanění za následek, že náš obchodní svět by šeků těch neužíval, což by nebylo v zájmu naší valutní politiky, neboť takový zahraniční šek, i když nemá těch náležitostí šeků domácích, je přece jen cenným papírem valutovým pro náš bankovní úřad, resp. pro naší národní banku, a je si přáti, by docházení těchto šeků k nám nebylo omezováno. Proto také zdanění těchto šeků je nižší, nehledíc na obnos, na který šek rento zní. V některých případech zase naopak snižují se poplatky ve prospěch poplatníků; tak je to v §u 14 ze smluv dodávkových pro stát. Dosud, kdo dostal nějakou státní dodávku, musí zaplatiti poplatek z celé té sumy zadané; když ve skutečnosti však nedodal celý ten obnos, jen menší částky, nemělo to již významu, aby se mu ten poplatek vrátil, kdežto dnes se ustanovuje, že poplatek zaplatí až tenkráte, když dostává zaplacení za dodané zboží státu a strhne se mu to pak z výplaty jeho obnosu. Dnes bude platiti tedy poplatek jen z obnosu jemu skutečně daného a ne předem smluveného. Zde je jistě úleva v jeho prospěch.
V případě § 22 také se snižuje poplatek, neboť dnes se všeobecně ujímá padávání k úřadům psané psacími stroji na jednom listě a pravidelně také i psané na jedné stránce. Finanční úřady dívají se na to, jako by to bylo podání, které má býti kolkováno dvěma korunami za prvý arch a takové dva listy pokládaly za arch první a musily býti tak kolkovány, ačkoliv to byl v podstatě jen jeden list. Tedy dnes také ustanovujeme, že se má platiti poplatek ten z prvých dvou listů a z ostatních listů jen poloviční částkou. Zároveň pak stanoví se také velikost archu podání, taková normální velikost, jež má býti 875 cm2, abychom docílili co možná jednotného formátu úředních podání a aby nebylo příliš velkých archů, které by se nehodily dobře do úředních balíků.
Výjimkou se také zvyšují některé sazby výše než pateronásobně, a to v § 6, dávky za zapsání do seznamu notářských, sensálských na bursách a do seznamu advokátních komor a konečně poplatek za udělení oprávnění civilního technika. Tyto poplatky byly dosud Kč 52,50, zajisté je to poplatek velmi malý a dnes se má ustanovovati jednotnou částkou 504 Kč. Ani to není zvlášť veliká částka vzhledem k tomu, jakého oprávnění se dostává notáři, advokátovi, civilnímu techniku neb sensálu na burse ze zapsání do úředních seznamů.
Nově také zavádějí se poplatky o právním jednání, které podepsali pouze svědkové, v §u 19. Stávalo se totiž, že strany, které uzavřely mezi sebou nějakou smlouvu dodávkovou o zboží neb o práci, nesepsaly o tom dotčenou listinu, ani ty t. zv. uzávěrkové dopisy, aby tak nemohla podléhati smlouva nějakým sazbám, nýbrž důkazem byli jen svědkové. Často svědkové sami sepsali o tom své poznámky, že určité osoby uzavřely smlouvu a že oni byli svědky. A rovněž v případě soudních procesů tato písemná prohlášení svědků nahrazovaly důkaz o uzavření smlouvy. Tím se obcházely poplatky ze smluv a proto dnes se ustanovuje, že takové zápisy svědečné, podepsané svědky a ne stranami, i když jsou v rukou jiných osob než smlouvajících, musí býti zdaněny, když jich používají před soudem, jako kdyby to byla původní smlouva. Přirozeně, podle nabytých zkušeností hledí se strany vyhnouti poplatní povinnosti, a tu musí zase zákonodárce i takové výjimečné případy postihnouti. Také informace, které dává advokát straně, nepodléhají žádným poplatkům. Dále zná býti dnes zdaněna výměna kolkových známek a to §em 22. Když se stane, že někdo nepotřebný kolek, známku vrací, dostane novou; ale tisk těch cenin stojí hodně, takže musí jisté procento, 1/2 hodnoty, vrátiti. To se dělá i dnes, když někdo chce vyměniti nějakou zkaženou ceninu poštovní za jinou, musí vrátiti režii, kterou ta cenina stála.
Tedy vidíte, že v mnohých případech se vychází vstříc poplatnictvu, a jen v případech, které jsou skutečně odůvodněny, se taxy zavádí.
Zajímavo je, že vláda původně uváděla mezi zvýšenými taxami také taxy za udělení vyznamenání a řádů, poslanecká sněmovna ale toto zvýšení zrušila s odůvodněním, že prý našimi zákony republikánskými je zakázáno přijímati vyznamenání a řády a tedy že nějaká zakázaná činnost nemá býti zdaňována. Ale ten zákon je jen lex inperfecta, nemá žádných trestů pro toho, kdo přes to přijímá vyznamenání neb řády. Snad tato okolnost, že zákon nestanoví trestů, nebo nedostatek republikánského vědomí o povinnostech občanů, jsou příčinou, že značný počet občanů tento zákon porušuje. Bylo by jen vítati, aby ustanovení vlády nejen zůstalo, ale aby poplatky byly i několikanásobně zvýšeny, aby v tom byl jaksi trest za porušování platných zákonů republikánských. Avšak poslanecká sněmovna toto ustanovení vypustila a rozpočtový výbor netrvá na tom, aby ustanovení toto v zákoně zůstalo.
Toto zvýšení dávek má vynésti ročně asi 40 milionů Kč. Z důvodů, o kterých jsem se na počátku zmínil, rozpočtový výbor navrhuje slavnému senátu, aby toto usnesení poslanecké sněmovny bylo schváleno beze změny.
Místopředseda dr. Soukup: K slovu není nikdo přihlášen. Debata tím odpadá. Budeme hlasovati.
Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.
O celé osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli hodlám dáti hlasovati najednou.
Jsou námitky? (Nebyly.) Námitek není.
Kdo souhlasí s uvedenou osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí. ve čtení prvém podle usnesení poslanecké sněmovny tisk 2104, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Uvedená osnova zákona, jeho nadpis a úvodní formule přijímají se v naznačeném znění ve čtení prvém.
Přikročíme k projednávání bodu dalšího, jímž je:
2. Zpráva výboru sociálně-politického o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 2112) k vládnímu návrhu zákona, kterým se zavádí placená dovolená pro zaměstnance. Tisk 2120.
Zpravodajem je pan sen. Jakubka, jemuž tímto uděluji slovo.
Zpravodaj sen. Jakubka: Slavný senáte! Zákon o placené dovolené jest opět jeden krok kupředu v sociální politice státu. Dělnictvo přináší za tento zákon určitou oběť tím, že se vzdává některých svátků, o kterých mělo také určitý klid práce. Ovšem, že tento klid byl ve většině případů zaplacen ztrátou mzdy, což dělnictvo těžce neslo.
Je nutno se podívati, jak působil mezi dělnictvem zákon o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna r. 1910, čís. 20 ř. z., který zavedl pro tuto část zaměstnanců placenou dovolenou. Zákon tento dal podnět k usilování průmyslového dělnictva, aby i pro toto dělnictvo byla zavedena placená dovolená. Tato snaha dělnictva narážela u zaměstnavatelů na houževnatý odpor. Je zajímavé, že v době poválečné byl tento odpor zlomen rozhodnutím stížnostní komise pro průmysl válečný. Komise tato rozhodla v březnu 1917, že se má dělnictvu v kovoprůmyslu dostati třídenní hromadná placená dovolená bez ohledu na délku zaměstnání. Po tomto rozhodnutí dobývalo dělnictvo stále delší a delší dovolené. Tak roku 1918 činila smluvně dovolená v kovoprůmyslu 4 dny, roku 1920 již 6 dní a roku 1921 8 dní bez garanční doby.
Také v jiných oborech, hlavně potravních, zaváděla se smluvně placená dovolená. Tak roku 1920 bylo v republice uzavřeno 1228 kolektivních smluv pro 46.464 závodů, z nichž 792 smluv mělo ustanovení o placené dovolené pro 37.355 závodů. Z toho 294 smluv mělo třídenní placenou dovolenou, 265 smluv se sedmidenní placenou dovolenou, 169 smluv od 7 do 14 dnů, a 64 smluv více než 14denní placenou dovolenou. Smlouvy s delší dobou než 14denní byly hlavně v oborech potravinových.
U nás bylo zasáhnuto do placené dovolené zákonem ze dne 1. července 1921, čís. 262 Sb. z. a n., kterým se zavádí placená dovolená pro horníky, a to po jednom roce 5 dnů, po pěti letech 7 dnů a po 15 letech 12 dnů. Vedle nás zavedlo zákonem placenou dovolenou Rakousko již 30. července 1919, čís. 395 ř. z., a to po jednom roce jeden týden a po pěti letech již dva týdny. Pro mladistvé dělníky do 16 let. 14 dnů již po jednoročním zaměstnání. Také v Rusku, Finsku a Lotyšsku je zavedena placena dovolená. V ostatních státech, jako v Německu, Anglii, Dánsku atd., je zavedena placená dovolená kolektivními smlouvami tak, že námitky průmyslníků, že náš průmysl bude proti cizině nepříznivě zatížen, nemá náležitého oprávnění.
Proti zákonu bylo proneseno velmi mnoho námitek. Se strany zaměstnavatelů jsou námitky, že zákon tento zatíží značně naše národní hospodářství, což je pravda pouze z části, poněvadž již dnes dělnictvo ve velké míře placené dovolené požívá. Se strany dělnictva jsou výtky, že dovolená je velmi krátká a zhoršuje se ještě čekací lhůtou. Zapomíná se však, že zavádí se pro ono dělnictvo, které dosud placené dovolené nemělo, a že tam, kde má dělnictvo kratší dobu dovolenou, zvyšuje se nato na 6 eventuelně až 8 dnů a tam, kde má dělnictvo delší dovolenou smluvně, že se mu zákonem nebéře, a bude opět záležeti na dělnictvu, aby si delší dovolenou udrželo.
Zákon bezesporně přináší dělnictvu značné zlepšení a mám za to, že bude působiti na dělnictvo po stránce zdravotní i mravní velmi mnoho.
Placená dovolená pro dělnictvo je plně zdůvodněna, poněvadž i stroj se musí někdy zastaviti k očištění a opravě; tím spíše potřebuje dělník po celoroční práci času k oddychu a načerpání nových sil a k osvěžení, aby mohl býti platnou jedničkou v národním hospodářství.
Proto sociálně-politický výbor doporučuje slavnému senátu tento zákon ke schválení.
Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Zahajuji debatu. Ke slovu je přihlášen pan sen. Hecker. Uděluji mu slovo.
Sen. Hecker (německy): Slavný senáte! Jsou tomu skoro 4 roky, co zde v senátě a také naproti ve sněmovně přijat byl resoluční návrh, kterým se ministerstvu sociální péče ukládá, aby vypracovalo a předložilo osnovu zákona, podle které zákonem stanovena býti měla placená dovolená pro dělnictvo. Svými odborovými organisacemi, s velkou námahou a za těžkých bojů dosáhlo tehdy dělnictvo částečně toho, že si od podnikatelů konečně jednou vybojovalo tento dlouho propagovaný požadavek dělnictva na placenou dovolenou. Byly tehdy ve většině průmyslových podniků, hlavně ve velkém průmyslu, ujednány dovolené od 8 dnů do 3 neděl bez karenční lhůty, které platily pro každého dělníka. Dělnictvo chápalo smysl tehdejšího návrhu tak, aby dovolená konečně také v tomto státě zákonem byla zavedena, to jest, doufalo, že zákonodárce zákonem bude chrániti to, co sobě dělnictvo vlastní silou vydobylo. Totéž můžeme přece pozorovati v sociálně-politickém zákonodárství všech průmyslových států v posledních desetiletích. Dělnictvo musilo si teprve všechna práva, která chránila jejich pracovní sílu, svými organisacemi vybojovati, pak teprve za nimi více nebo méně pokulhávalo zákonodárství většiny států, ať již se jednalo o úpravu pracovní doby, o nemocenské pojištění anebo, jak v nejnovější době, o závodní rady. To všechno byly věci, kterých sobě dělnictvo v praxi vydobylo, a zákonodárství potom vždy v těchto případech stanovilo maximum toho, čeho si dělnictvo v podnicích dobylo. Tak tomu bylo také při osmihodinové době pracovní. Kdysi byla jedenáctihodinová doba pracovní, dělníci si vybojovali desetihodinovou dobu pracovní; byla vybojována nejdříve v praxi, potom zákonem. 30 let boje o osmihodinovou dobu pracovní způsobilo, že po převratu také osmihodinová doba pracovní byla ve většině států zákonem stanovena, také u nás. Také od osnovy zákona, která nám dnes byla předložena, očekávalo dělnictvo, že stanoví maximum toho, čeho si dělnictvo venku v továrnách vydobylo. Ale v tom, slavný senáte, bylo velice zklamáno. Není to naprosto maximum toho, co již máme ve většině smluv. Ve velikých smlouvách textilního dělnictva v severních Čechách se na příklad praví, že dělník má nárok na dovolenou, jestliže pracoval alespoň 75 dní v roce; kdo pracoval déle, má větší dovolenou. Při 75 pracovních dnech v roce obnáší minimum dovolené 4 dni a při alespoň 200 pracovních dnů alespoň 6 dnů. Měli bychom se domnívati, že se vláda snažila zabezpečiti dělníkům zákonem alespoň to, co většinou zaručeno ve smlouvách. Ale tak tomu není. Proč?
Čtyři roky potřebovalo ministerstvo sociální péče, čtyři roky bylo potřebí vyjednávati, aby umožněna byla předloha a parlamentární projednání osnovy. Podnikatelé venku o tom věděli, obávali se již dávno zákonité úpravy, a při všech jednáních o smlouvy mohli jsme pozorovati, jak se podnikatelé snažili, aby ve smlouvách pokud možno zhoršili právě podmínky dovolené. Právě proto, aby při eventuelním uzákonění nebyl příliš veliký rozdíl mezi tím, co venku skutečně stává a tím, co dává zákon, aby dělníci nemohli říci, že ve smlouvách venku jest obsaženo více, nežli v zákoně. Dělnictvo je touto předlohou trpce zklamáno. Dělnictvo doufalo, že následkem zákonité úpravy této věci zmizí vyjednáváni o dovolenou z bojů o smlouvy. Ale dnes vidíme, že budeme musiti nadále bojovati, protože zákon. nevyhovuje přání dělnictva tou měrou, jak to mohlo býti. K tomu přistupuje, že zákon ani to málo, čeho poskytuje, nečiní úplně, nýbrž že tu je ještě junktim se zákonem o svátcích. Béře se dělnictvu část svátků a dává se jim za to několik dnů dovolené, která, jak ještě dovodím, pro většinu dělnictva nebude vůbec dosažitelna. Můžeme tedy klidně říci: v tomto zákoně uznána je sice zásada, že dělník může žádati placenou dovolenou, ale dovolená sama pro většinu dělnictva na základě tohoto zákona vůbec nebude dosažitelna.
Dovolte mi nyní ještě několik poznámek: hned v §u 1 se praví, že na dovolenou může činiti nárok dělník, který alespoň 1 rok je nepřetržitě zaměstnán v témže závodě. V pracovních smlouvách - jsou také horší, to může býti - ale ve většině smluv se to tak nepraví, nýbrž tam stojí ještě dnes: "Kdo v den dovolené, tedy když se dovolená dává, byl alespoň tolik a tolik dní v roce v závodě zaměstnán, má nárok na dovolenou." Kdo se stýká s podnikateli při jednání o mzdách a pod., ví, jak se vykládá slovo "nepřetržitě". Ale co to znamená pro dělníky, kteří bez vlastní viny jsou nuceni měniti jednou, dvakrát anebo také třikrát pracovní místo! Je zajisté dnes každému známo, že ve velkém průmyslu, v průmyslu textilním, keramickém a také v kovoprůmyslu přesun pracovních sil a změna pracovního místa je tak velká, že každoročně alespoň třetina dělnictva mění pracovní místo, jednak z nutnosti, jednak aby sobě zaopatřili lepší pracovní místo, takže již tato třetina je zbavena dovolené. To platí konečně také o hornictví. (Místopředseda dr. Franta převzal předsednictví.)
Co se nyní týče doby dovolené, tu stanoví zákon po jednom roce 6 dní, po 10 letech 7 dní a po 15 letech 8 dní. Ale dělníci musí tento jeden rok anebo těchto 10 anebo 15 let býti nepřetržitě zaměstnáni. Víte přece, jak se vykládá, pojem "nepřetržitě". Jestliže některý dělník jednou něco zmešká a není-li mu možno včas se omluviti, pak řekne podnikatel, že to je přerušení pracovní doby a že tudíž nemůže dostati dovolenou. Je dosti podnikatelů, kteří na dělníky budou líčiti takovéto pasti. Máme malé Rakousko a také Polsko, které jsme vždy označovali jakožto reakcionářské. Tam se nepraví, že dělník musí býti nepřetržitě jeden rok v závodě. Praví se: Pracoval-li deset měsíců, má nárok na 7 dní, po více než 15ti letech má nárok na 14 dní. Kdo tedy má štěstí, že pracoval 10 nebo 15 let v témže závodě nepřetržitě, ten může po případě u nás obdržeti těchto nebo 8 dní.
Nevím, z které vůdčí myšlenky tvůrcové tohoto zákona vycházeli, ale nejvíce nápadným je přece to, že vzat byl den 1. května jakožto rozhodující den. Jak tomu je v praxi? Každého 1. května sepíše si podnikatel listinu dělníků, kteří až do 1. května byli celý rok, po případě 10 nebo 15 let nepřetržitě v podniku zaměstnáni. Ti pak budou zníti nárok na dovolenou. Ale kdo vstoupil do práce 2. května, nemá již nároku na dovolenou. Musí čekati 2 roky, nežli vůbec nabude nároku, a tak se povede všem dělníkům, kteří vstoupili do práce mezi 2. květnem a 30. dubnem. Budou musit podle toho čekati 2 roky anebo pět. čtvrtí roku, nežli budou míti nárok na dovolenou. Měli jsme kdysi, soudruzi z české sociální demokracie se na to upamatují, v roce 1921 společné porady, totiž německé a české odborové organisace a stanovili jsme tehdy společně směrnice, jak se máme zachovati k zákonu o dovolené, jaké požadavky tu máme klásti. Tehdy nikdo nemohl uznati, že právě tento rozhodující den má býti vyhledán. Neboť desetitisíce dělníků budou tím připraveni o dovolenou. V návrzích německého svazu organisací a také v návrzích českých sociálnědemokratických organisací byl, jak víte, vznesen požadavek a praktikuje se to také ve většin smluv, že se dovolená počítá zpět ode dne, kterého se v podniku dává. Dává-li se tedy v některém podniku dovolená 15. srpna, počítalo se od 15. srpna zpět, jak dlouho dělník v posledním roce byl zaměstnán anebo jak dlouho byl vůbec v průmyslu zaměstnán. Tím bylo umožněno, že dělník alespoň nemusil čekati 2 roky na svoji dovolenou. To jsou ovšem nedostatky, následkem kterých desetitisícům dělníků nikdy v jejich životě nebude možno obdržeti ani den dovolené.
Podobně jest tomu s učedníky. V §u 4 předloženého zákona se praví, že byl-li učedník anebo mladistvý dělník zaměstnán půl roku u téhož zaměstnavatele, že má nárok na 8 dní dovolené. Viděli jste nyní, že se mladiství dělníci venku velmi energicky proti tomu bránili, poněvadž tuto dobu dovolené považují za příliš krátkou, a to právem. Tu můžeme zase přibrati příklad z malého a ubohého německého Rakouska, kde učedníci bez rozdílu dostávají 14 dní dovolené, a netoliko učedníci, nýbrž také každý mladistvý dělník, který je v průmyslu zaměstnán, tedy nikoli učedníci ve smyslu živnostenského řádu, nýbrž také mladiství dělníci v závodech, na příklad v textilním průmyslu a v jiných odvětvích průmyslových. Ti tedy mají v každém případě nárok na 14tidenní dovolenou. V našem zákoně jest obsaženo slovo "učedník" a stanoveno jen 8 dní dovolené pro ně, kdežto ohledně jiných mladistvých dělníků vůbec není řeči o tom, že mají míti nějaké výhody.
Vezmete-li dále do rukou statistiku různých povolání v našem státě, shledáte, že se zde jedná také o zemědělské dělníky, sezonní a dělníky pracující doma, kteří představují obrovské procento, lze říci, že polovinu všech dělníků. A polovina všech těchto ve státě zaměstnaných dělníků je zákonem předem vyloučena. Poukazujete ovšem na to, a nebo pokoušíte se alespoň odůvodniti to tím, že se praví, že sezonní dělníci mají přece jinak dosti dnů anebo týdnů v roce, kde musí odpočívati. Uvádějí se za příklad stavební dělníci, to se však tak zcela neshoduje. Platí to snad pro část, ale vezměte naše zedníky v průmyslových krajinách, vezměte naše nádeníky, ti jdou v létě na stavbu, na nádenickou práci, ale vzhledem k tomu, že po dobu sezony nevydělají tolik, aby z toho mohli po celý rok žíti, jsou nuceni jíti v zimě do továrny. Tu vidíme v továrnách pracovati zedníky, zemědělské nádeníky a stavební pomocné dělníky. Tito lidé tedy, a jejich počet jde do statisíců, jsou, jak již zmíněno, z dovolené vůbec vyloučeni. Při táto příležitosti dlužno a ještě zdůrazniti, že dnes mezi těmito kategoriemi, mezi těmito t. zv. sezonními dělníky, je zcela značná část, která si již na základě kolektivních smluv vydobyla dovolenou. Mezi těmito sezonními dělníky vyrozumívají se částečně také na venkově dřevařští dělníci, dělníci na pilách, které také zároveň jsou spojeny s truhlářstvím, atd. Zde má velká část dělníků již dovolenou, ale na základě toho, že se tito dělníci házejí k t. zv. sezonním dělníkům, pozbývají své dovolené.