Vláda hleděla tomuto nedostatku zejména na Slovensku a Podkarpatské Rusi odpomoci přidělováním sil soudcovských z historických zemí. Avšak zase tu se objevil další důsledek i v historických zemích v úbytku soudcovských sil. Proto předkládá se tato osnova, poněvadž jedním prostředkem, kterým by se přivábilo více soudcovských sil, bylo by zkrácení služby soudcovské a úleva ve zkoušce, jelikož, nehledě ani k tomu - a na to kladu svrchovaný důraz - vlastně ta nejpalčivější otázka je přece otázka hmotného postavení soudců. V této příčině se vláda domnívá a právem, že tím nastane větší příliv soudců. Zdá se, že počítá se správným faktorem, poněvadž skutečně v poslední době se jeví větší příliv v tomto ohledu.

Byla vyslovena obava, že prý duševní úroveň soudců tím klesne. Ze zkušenosti, které vláda nabyla právě zákonem z r. 1922 možno však souditi, že skutečně pokud se týče soudcovských sil úroveň nijak nepoklesla a tomu tím více diviti se sluší, poněvadž zejména v nynější době jsou vydány četné zákony, které za dřívějších dob nemusil praktický právník tak ovládati, jako nyní, takže skutečně postavení soudcovského stavu následkem toho množství zákonů jest velmi ztíženo.

Pokud se týče prodloužení doby do konce prosince 1927, je to právě přiměřená doba, neboť musíme míti na zřeteli, že přípravná služba soudcovská trvá 2 léta, pak do roku se má složiti zkouška. V té době, kdy zákon vydán byl, ještě skutečně dostatek sil zde nebyl a mám za to - a také ústavně-právní výbor s tím souhlasí - aby lhůta do konce r. 1927 byla přijata jako přiměřená.

Vzhledem k tomu navrhuje ústavně-právní výbor přijetí tohoto návrhu ve smyslu usnesení poslanecké sněmovny. (Pochvala.)

Předseda (zvoní): Nikdo není ke slovu přihlášen. Prosím pány, aby zaujali svá místa. (Děje se.)

Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.

O osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli hodlám dáti hlasovati najednou. Má dva paragrafy.

Jsou proti tomu námitky? (Nebyly.)

Kdo souhlasí s uvedenou osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí podle zprávy výborové tak, jak je vyznačena v tisku 2010 ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Osnova zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí přijímá se ve čtení prvém podle zprávy výborové.

Dalším bodem je:

2. Zpráva ústavně-právního výboru k vládnímu návrhu zákona (tisk 887) o trestním stíhání presidenta republiky a členů vlády podle §§ 34, 67 a 79 ústavní listiny. Tisk 2016.

Zpravodajem jest pan sen. dr. Franta. Prosím, aby se ujal slova.

Zpravodaj sen. dr. Franta: Slavný senáte! Jednáme dnes o zákonu, který je vysoce politické důležitosti, ale který doufám, nebude snad nikdy praktický. Je to zákon výjimečný, ale zákon, který... (Hluk.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid!

Zpravodaj sen. dr. Franta (pokračuje):.. platí v mnohých státech a který byl také někde praktikován, a to hlavně ve Francii. Jinde ovšem velmi málo. Jak jsem již pravil, přál bych si, by zákon ten byl pokud možná nepraktický, ale musí zde býti. Stát musí míti ochranu, aby členové vlády a hlava státu nemohli činiti něco beztrestně a představitelé právní moci zase musí míti ochranu, by nebyli zbytečně šikanováni a aby nebyli, když jsou ve své funkci, zbytečně před soudy potahováni. Málokterá osnova měla takové zdržení a tak se táhla, jako tato. Byla to již úřednická vláda, která v létě r. 1921 podala tuto předlohu senátu. Senát se usnesl v ústavním výboru zvoliti subkomitét, který změnil § l a § 2, ve kterých vlastně leží těžisko, které jednají o tom, kdy president republiky, členové vlády, mohou býti obžalováni; žalobcem má býti poslanecká sněmovna a soudem senát. Je to vysoce důležité právo senátu, abych tak řekl summum jus politicum, které se mu dává, a které senát musí držeti. Je-li to ideálem soudnictví, aby sněmovna poslanecká obžalovala někoho a senát soudil, nemyslím. Poslanecká sněmovna, která je složená ze 300 členů všelikých národností a všelikých stran, myslím, že není zrovna takovým vhodným forem, aby byla ideální obžalovatelkou. Rovněž tak ne senát, který se skládá sice z polovičky členů, ale je také téhož složení, jako poslanecká sněmovna. Myslím, že zvláštní sbor, který by byl nezávislý od poslanecké sněmovny, by se asi lépe hodil k obžalobě i k soudu, než jak to je nyní. Bylo kdysi ve francouzské sněmovně řečeno, že soud, senát francouzský, není pro to, aby soudil, nýbrž aby odsoudil a Clémenceau již v r. 1891 řekl v senátě: "Stvořili jsme nejhorší revoluční tribunál, jaký může býti. Političtí lidé mají souditi politické lidi!" Ale s druhé strany nesmí se zapomínati, že je to velice důležité právo sněmoven, aby soudily hlavu státu a představitelů státní moci, a myslím, že i při změně ústavy, kdyby nějaká nastala, nebude jinak, než že sněmovny si vyhradí to právo, které mají a které mají jinde také. Ve státech monarchistických ovšem nebylo skoro nikdy jednáno o tom, aby hlava státu byla odpovědna. Jsou ovšem případy ve starém věku za římského císařství, kdy byla hlava státu také odpovědná, za republiky římské také, ale dokud byla ve svém úřadě, tedy byla nedotknutelná. Oni mohli býti sesazeni, mohlo se s nimi státi všelicos, ale dokud byli ve svém úřadě, byli nedotknutelní, ovšem jakmile přestala funkce, nastalo to, že mohli býti a také byli stíháni trestně. Také na př. v Německu ve staré době římsko-německý král a římsko-německý císař byl rovněž podroben soudnictví, ale pak se věc ustálila a dokonce v anglické sněmovně lordů r. 1711 se vyslovilo, že hlava státu je neodpovědná,, že jsou odpovědni toliko ministři. A tak se to rozšířilo vůbec, a v ústavách, kde bylo království nebo císařství, bylo vždycky prohlašováno, že hlava státu je nedotknutelná. Rakouská ústava měla v čl. I., že císař je posvátný, nedotknutelný a neporušitelný. V republikách je ovšem jinak. Tak v Severoamerických Státech již dávno byla zavedena odpovědnost hlavy státu, následovaly pak jiné státy také americké, pak to přešlo do Francie, Francie měla již ve velké revoluci r. 1793 ustanovení, že funkcionáři nejvyšší jsou odpovědni trestně. Také v ústavě r. 1814 bylo takové ustanovení a ještě z napoleonské doby z r. 1815, bylo to zmíněno v chartě r. 1880. V ústavě r. 1848 bylo také podobné ustanovení. Nyní platí ve Francii ústava zákona z r. 1875, podle kterého jsou ministři odpovědni, ale president republiky toliko za velezradu. A tuto zásadu asi podobně přijala ústava naše. V §u 34, 67 a 79 jedná se o odpovědnosti hlavy státu, presidenta republiky a vlády. § 34 nejedná ve své podstatě o trestní odpovědnosti, jenom praví, že president republiky je odpověden za své činy. Teprve druhý odstavec praví o trestním ustanovení, že řízení provede zvláštní zákon a ten zvláštní zákon máme zrovna dnes projednávati.