Vidíme to na všech těch konferencích jednotlivých států, které se od té doby konaly. Vidíme, že již pakt Společnosti Národů zde učinil jistě veliká omezení, a tento ženevský Protokol vlastně doplňuje tento pakt, který má při jeho uskutečnění lépe, pokud to možno bude, zameziti všem těmto konfliktům, které mohou v budoucnosti nastati. A právě tuto vlastnost bych rád nejvíce vyzvedl z celého tohoto Protokolu ženevského, neboť mám za to, že jestliže státy jednotlivé skutečně podepíší tento Protokol - ač nechci býti nijak velikým optimistou, že by to snad pro budoucnost naprosto zamezilo všecky konflikty - přece jen tu se dokáže tolik, že nikdo nebude moci vzíti si na svědomí, aby mohl zde státi před světovým forem jako činitel, který by chtěl vzíti ohromnou odpovědnost za válku, kterou by vyvolal.
Tedy po této stránce Protokol ženevský má nesmírný význam. Pokud nás se týče, řekli jsme, že my hned od počátku jsme sledovali tyto cíle. Z historie je známo, že náš národ byl vždy národem mírumilovným. Zvláště selský lid, jak také z historie známo, nikdy nevyvolával válku a jestliže musil sáhnouti ke zbrani, učinil to jen tehdy, když k tomu byl donucen, nebo jestliže musil chopiti se zbraně na svou obranu. Tedy již něco podobného je v duši našeho národa. Tryská to z celého vývinu národního a proto právě my můžeme tuto politiku po této stránce jen schvalovati.
Druhá část, která jedná o odzbrojení, bude přirozeně jíž obtížnější. Nikdo by si snad nepřál více, by nastalo odzbrojení, jako právě my a malé státy, neboť právě čím menší jsou státy, tím více a tím obtížněji nesou zatížení rozpočtu následkem udržování vojenské moci. Již z toho finančního stanoviska díváme-li se na to, musíme si přáti, by nastalo odzbrojení. Ale, slavný senáte, nevěřím, a to mně budiž prominuto, že by mohlo dojíti k úplnému odzbrojení. My můžeme dojíti k pozvolnému odzbrojování, ale k úplnému odzbrojení snad nedojde nikdy. A právě u malých států tím více je nutno, aby jistá pohotovost zde byla. Vždyť samotný Protokol zavazuje jednotlivé státy, jestliže označí útočníka, že ostatní státy mají přijíti a pomoci tomu napadenému státu. Tedy prosím, jestliže někdo má přijíti s určitou pomocí, tak tu pomoc zde musí míti, ovšem tedy v menší míře, poněvadž zde stojí najednou více států proti státu jednomu. Tedy není potřebí, by té vojenské moci bylo tak mnoho, jako snad nyní, ale přece zde musí býti již proto, by mohl tem Svaz Národů, ať se to udělá tím tribunálem soudním nebo jinak, aby mohl mocí tou disponovati, aby mohl proti útočníku zakročiti. Ale i z vnitřních našich poměrů každý stát, který chce míti pořádek ve svém státě, musí míti jistou část své obrany připravenu pro to, aby mohl proti živlům, které by tento pořádek chtěly rušiti, zakročiti. Tedy i z toho důvodu vidíme, že je nutno přece jen počítati s tím, že do jisté míry budeme nuceni vždycky jakousi brannou moc udržovati. Nemáme žádných choutek imperialistických, chceme mír, to přiznáváme vesměs. Ale právě proto, že chceme míti také pokoj ve svém vlastním státě, chceme míti uspořádané poměry a, chceme-li udržeti tento pořádek, musíme míti také do jisté míry prostředky, kterými tento pořádek můžeme udržeti. A jestliže má dojíti k odzbrojení, tedy alespoň k částečnému, jistě musíme se dožadovati také toho a zvláště my malé státy, aby zde byla zavedena také určitá kontrola. Nemůžeme se spokojiti jen tím, jestliže se řekne: odzbrojiti. Musíme míti naprostou záruku, nežli k odzbrojení dojde, že nebudeme napadeni některým státem větším, který by nás mohl lehce zničiti. Musíme míti takovou záruku, že něco podobného se nemůže státi, musíme míti záruku další, že nejen my přestaneme zbrojiti, že odzbrojíme, nýbrž že také ty ostatní státy a zvláště ty státy, které válčily, které vyvolaly tu válku, že nebudou zbrojiti snad potajmu, nebo jiným způsobem, že musí zde býti zabezpečena naprostá kontrola toho, aby nemohly pak jednotlivé státy býti nějak překvapeny. Že dochází k této konferenci, je jistě, řekl bych taková snaha, vůle na všech stranách a ve všech státech, nejenom v Evropě, nýbrž i mimo Evropu, a jest viděti, že právě tato snaha je vyvolána jedině tím, aby byly zahojeny ty rány, které světová válka zde zanechala. Vždyť my břemena po této světové válce poneseme ještě celá desetiletí. Proto nevěřím, že by mohlo dojíti k nějakému konfliktu v dohledné době. Vždyť zahojení těchto ran bude trvati dosti dlouho a je jistě pohnutkou toho, aby se s větší energií pracovalo. My můžeme práci, která byla vykonána v Ženevě, jistě jenom oceniti a musíme býti vděčni všem těm činitelům, kteří se starali tam o to, aby tato mírová snaha a vše to bylo vtěleno v Protokol, o kterém referoval pan ministr.
Ale přece jenom bych nerad, aby to snad bylo nějak přeceňováno. Řekl jsem, pokud se týče armády, že tím, jestliže se my prohlašujeme pro Protokol ženevský, jestliže uznáváme jeho snahu, že tím není řečeno, že se již nebudeme o tuto vojenskou otázku, řekněme armádu, vůbec starat. Naopak. Právě my musíme se starati o všechno to, jak jsem řekl, abychom byli ve stálém tom styku a abychom pozvolným způsobem, tak jak to budou ostatní státy činiti, s nimi pokračovali a byli v ustavičném spojení. Musíme postupovati velmi rozvážně, poněvadž nevíme ještě také, bude-li tento Protokol skutečně těmi všemi státy podepsán, bude-li ratifikován, tedy přijat, a v tom případě, i kdyby snad nebyl přijat všemi státy, tedy podepsán, abychom byli připraveni na to, abychom neztratili nic nejenom z dnešní naší situace, kterou považujeme za příznivou, ale též abychom neztratili nic na bezpečnosti státu. Jsem pevně přesvědčen, že Protokol, jak vyšel, nebude všemi státy podepsán úplně, že mnohé a mnohé státy budou činiti si k jednotlivým bodům určité snad výjimky, požadavky a pod. Tedy již tím, jestliže tam budou činiti určité úchylky, vytvoří se nám poněkud jiná situace, než nyní, jak podle Protokolu vyplývá. Z toho důvodu musíme býti na to připraveni, abychom nic neztratili ani z naší situace a abychom také nebyli nijak ohroženi na bezpečnosti státu.
Celková situace zahraničně-politická je jistě dnes pro nás a snad bych také řekl pro všechny ostatní státy příznivá potud, že vidíme, že všechny státy to chtějí. Vidíme, že to chtějí nejenom státy vítězné, ale i státy poražené a státy, které nebyly ani do světové války zataženy. Že tedy ta snaha je nejenom v Evropě, ale i mimo Evropu, a bylo by velkou chybou, aby této nálady nebylo využitkováno, aby nebylo vtěleno ve skutek to, na čem ženevská konference se usnesla.
Pan ministr zahraničí ve svém exposé se zmínil také ještě poněkud o poměru našeho státu k jednotlivým státům a tu budiž mně dovoleno, abych jenom stručně a krátce několika těchto otázek se dotkl. V prvé řadě je to Polsko. My jistě vítáme, když poměr mezi námi a Polskem bude co nejpřátelštější a co nejsrdečnější. Vždyť my máme mnoho společných zájmů, my máme, abych tak řekl, i společného nepřítele; tedy nás mnoho a mnoho věcí spojuje a my jako národ slovanský přirozeně cítíme také s národem polským. Přáli bychom si, aby také na druhé straně ty city, které my chováme k Polsku, bratři Poláci chovali k nám, aby všechny styky, které mezi sebou máme, všechny ty otázky, které mezi sebou upravujeme, aby byly v naprostém dorozumění na základě úplné rovnocenností, úplného rovnocenného šetření veškerých práv každého státu. Jestliže my na této basi se s Poláky dohodneme, a já jsem přesvědčen, že se skutečně dohodneme, pak zmizí ta roztrpčenost, která dnes ještě mezi námi a Poláky jest, a pak mohou zavládnouti skutečně ty poměry, kterých my jako Slované si ze srdce přejeme.
Pan kolega dr Krupka se zde zmínil o Bulharsku. O tom ovšem pan ministr nemluvil, ale když pan kolega dr Krupka se zmínil o Bulharsku, tedy mám za to, že přece jen ty názory pana kolegy dr Krupky jsou poněkud jednostranné a řekl bych, ačkoliv nechceme se míchati naprosto nijak do vnitřních poměrů Bulharska, tedy národa taktéž slovanského, že nás přece jen velice bolí, když vidíme, že jedná část a převážná část právě obyvatelstva státu bulharského, je to obyvatelstvo zemědělské, nepožívá tam dnes těch práv a té svobody, jaké by požívati měla, a to právě velice trpce neseme, že ty křivdy, které tam na obyvatelstvu zemědělském jsou páchány, dosud nebyly nijakým způsobem odstraněny. Čteme-li všechno to, kolik politických vražd bylo v tomto státě spácháno, tak jistě každý z nás musí si přáti, aby něco podobného se tam vícekrát neopakovalo, nýbrž aby tam skutečně zavládly takové poměry, aby tato nejsilnější vrstva lidu v Bulharsku, tedy ta nejdůležitější, měla táž práva jako mají vrstvy, které dnes jsou u vlády. Nevěřím, že to, co se tam stále říká o bolševictví těchto vrstev, že jest pravdou. Selský lid je jak bych řekl takový konservativní živel, který nemá smysl pro bolševické nauky - nejsou také tam - je-li to ve veřejnosti tu a tam tradováno, mám za to, že se to zakládá na naprostém omylu.
Jak jsem řekl, nechceme se naprosto míchati do vnitřních poměrů tohoto státu, ale zase jako stát slovanský chceme, aby také druhý stát rovněž slovanský měl takové poměry uspořádané, které by jen jemu mohly sloužiti ke cti.
Pan ministr zahraničí zmínil se také o našem poměru k Německu. Jistě nepopírám, že si přejeme, aby tento poměr byl pokud možno nejkonciliantnější. Nemáme také příčiny, abychom si snad přáli, aby tento poměr byl nějakým způsobem rušen. Ale jinou otázkou jest právě vstoupení Německa do Svazu Národů.
Vidíme, že Německo samo o to usiluje, a vidíme, že také některé státy si toho přejí. Je přirozeno, že dnes ten poměr, který mezi Německem a ostatními státy, zejména mezi státy Velké Dohody, je, se velmi změnil tím, že reparační problém je značně rozluštěn a že Dawesovým plánem jsou naznačeny povinnosti Německa. Avšak chovám jisté obavy. Mám totiž za to, že dříve nežli Německo - pánové mi musí prominout - do Svazu Národů bude přijato, by mělo podat důkaz, zdali chce loyálně splniti všechny podmínky, které právě tímto Dawesovým plánem jsou předepsány. Až Německo podá důkaz, že loyálně chce všecko splniti, až Německo podá důkaz, že nechová nijakých choutek výbojných, že nechce snad nějaké odvety, že nechce se vrátit do kolejí, ve kterých plulo před válkou, pak nebude nikoho proti tomu, aby Německo nebylo přijato do Svazu Národů. Avšak, jestliže těchto důkazů míti nebudeme, až Německo bude přijato do Svazu Národů, pak se obávám, že vstoupení Německa do Svazu Národů bude míti dosti nepříjemných stránek, poněvadž Německo bude jistě tam činiti všechny možné návrhy, aby jednak zatušovalo to, co se stalo, aby se uplatnilo v tom smyslu, jak hlásáno bylo před jeho vstupem. Tedy po této stránce bych si přál, kdyby v naší zahraničili politice bylo působeno k tomu, aby Německo dříve splnilo tyto podmínky a dalo důkaz, že loyálně chce dodržet všechno to, co mu bylo předepsáno.
Co se týče Maďarska, je přirozeno, že poměr mezi námi a Maďarskem byl dosti napiatý, a není potřebí si to zapírat, nebo předtím zavírat oči. Je přirozeno, že Maďarsko nemůže zapomenout, že ztratilo Slovensko. Následkem toho poměr mezi námi a nimi byl, jak jsem již řekl, dosti napiatý. I tento poměr se uvolňuje. Proč? Poněvadž Maďarsko ví, že na věci již nic nezmění, že je to věc hotová, že Slovensko bude patřit k Československé republice, co Československá republika bude, že tedy samo nemůže činiti nijakých zvláštních nároků, a to, co si myslilo, než s námi bude uzavírat smlouvu, že mu to přinese určité výhody, poznalo, že se mýlilo, že Maďarsko samo dnes po šesti letech musí vlastně samo chtíti, aby obchodní smlouvy s námi byly uzavřeny. My se nijak tomu nevzpíráme. Pan ministr sám řekl, že obchodní smlouva s Maďarskem v nejkratší době bude se projednávati. Při té příležitosti budiž mi dovoleno, abych upozornil na jedno, že právě při této smlouvě nejvíce se objeví, jakou chybou bylo, že jsme dosud neprojednali u nás otázku zemědělských cel. Právě při obchodní smlouvě si Maďarskem, kde se bude jednat o různé kompensace, nebude-li otázka zemědělských cel rozluštěna, můžeme pochoditi velmi špatně, poněvadž nebudeme míti nic, co bychom mohli jako kompensaci předložiti při vyjednávání smlouvy.
Vážené shromáždění! Jestli se ještě říká, že zemědělská cla mají zde býti jako strašák zdražující, tomu myslím dnes nikdo nevěří proto, poněvadž skutečnost ho mohla přesvědčiti, že letošního roku ceny obilí beze cel stouply stejně, poněvadž je to věc zahraničního obchodu. Ale na druhé straně my proto musíme míti jistou záruku, jestliže byla možná taková spekulace nahoru, aby nebyla možná taková spekulace dolů. Proto potřebujeme ochranná zemědělská cla, poněvadž musíme zemědělství svoje chrániti a potřebujeme toho právě také k uzavírání smluv, které mezi námi a jednotlivými státy jsou uzavírány. (Sen. Polach [německy]: 81 % všech rolníků má méně než 5 ha! Tito musili by platiti drahé obili! Malorolníci musejí platiti cla!) Vždyť vy jste toho moc nezaplatil, pane kolego! (Sen. Polach: Vaši lidé by musili na to platiti!)
Konečně mně zde zbývá ještě jedna otázka a to je ruská. Je zajímavé, že právě všichni řečníci přede mnou zabývali se otázkou Ruska uznáním de jure. Pan kolega dr Heller zde velmi silně lámal kopí pro uznání Ruska de jure, že se u nás dosud nestalo. Řekl bych právě, že bylo dobře, že jsme počkali, že jsme se neukvapovali s tím uznáním Ruska de jure a že nemáme docela nic zmeškáno, že jsme to dosud neudělali. Je nespornou věcí a to si pánové, kteří tak houževnatě stojí za uznáním de jure, musí uvědomiti, že s tím systémem bolševickým my jakživi sympatisovati nemůžeme a nebudeme a já bych řekl, že propaganda bolševická, která je dosavad ještě tu a tam prováděna, může jen posíliti vědomí odporu právě proti uznání vlády sovětské de jure.
Vážení pánové, vidíme, že ruská sovětská vláda jest strašně choulostivá a nechce, aby se jí někdo míchal do jejích vnitřních poměrů, ale sama svou propagandou do poměru všech států se míchati chce. Jestliže nechce bolševická vláda, aby někdo se míchal do vnitřních poměrů Ruska, musí pochopiti přirozeně, že ostatní státy si nedají poroučeti a diktovati, aby ona mohla dělati zase propagandu bolševickou v jednotlivých státech, kterou dosavad tam dělala. Vždyť když se na to díváme, jen si to otevřeně řekneme, vidíme, že dnes za sovětské vlády, která tam je, která na principu komunistickém a spíše bych řekl výhradně bolševickém založena je, zavládly nyní takové poměry, že jsou snad horší než za carismu. Právě strašlivá krutovláda, která v Rusku zavládla, a poměry mezi obyvatelstvem v Rusku jistě otvírají oči všem národům ostatním, aby něco podobného u nich nenastalo. Nejlépe to vidíte na tom, že ve všech státech komunismus upadá. Pánové z naší strany komunistické jistě budou říkati - ne my rosteme - ale když se podíváme na volby, jak v jednotlivých státech vypadají, vidíme, že za tu krátkou dobu, co komunismus je při moci, brzy dohrál svoji vlastní roli. (Výkřiky sen. Chlumeckého.) Pane kolego, s tím se musíte spřáteliti, vy jste si brzy přefoukali píšťalu, na kterou jste pískali. Zvykli jste si pískati velmi lahodně na píšťalku, ze které dnes vyluzujete hlasy každého odpuzující, ne přitahující, s tím se musíte smířiti, (Výkřiky sen. Chlumeckého.) A nevěříte-li tomu, podívejte se do Anglie, anglické volby snad vám dají nejlepší důkaz. V Anglii, v tom nejprůmyslovějším státě - je to stát čistě průmyslový, nikoliv zemědělský - konservativci dobyli největšího vítězství. Nemyslíte, že jste jim nesmírně k tomu přispěli, že oni právě na základě bolševických metod dosáhli ohromného vítězství? A to bude jistě poučením také pro ostatní státy a poněvadž vidíme, že bolševismus, komunismus upadá, že už žádný stát se ho nebojí jako dříve, právě proto dnes je možno, že i my budeme moci uznati Rusko de jure, poněvadž té propagandy, která byla, se již nikdo nebojí. (Výkřik sen. Chlumeckého.) Vždyť my jsme to ještě neuznali, máme dosti času na to. Proto je možno, že v blízké době vyhovíme a uznáme Rusko de jure, ale prohlašuji při tom, že se naprosto nikdy a nikým nenecháme snad donutiti k tomu, abychom to udělali, nýbrž musí býti vzato na vědomí, že uznáme Rusko jen ze své vlastní vůle (Sen. Chlumecký: Nečekají na vás!), nikoliv z nějakého donucení. Myslím, že nečekají na vás! (Veselost!)
Vážení pánové, posuzujeme-li celkovou situaci v jednotlivých státech, vidíme, že smlouvy naše s jednotlivými státy dávají nám důkaz o tom, že náš poměr k jednotlivým státům je naprosto korektní, a že my jistě po této stránce budeme jenom pokračovati. Účelem zahraniční politiky není snad jen zabývati se těmito problémy, nýbrž také vytvořiti se všemi státy, s nimiž můžeme přijíti do styku, takové poměry, abychom mohli říci, že žijeme s nimi v poměru naprosto přátelském, že není mezi námi nijakých diferencí, které by vylučovaly styk ať po stránce obchodní, nebo národnostní, a mám za to, že se nám to dosti značně již podařilo.
Poněvadž naše zahraniční politika pohybuje se na této linii a my tuto linii schvalujeme, prohlašuji jménem své strany, že budeme z toho důvodu hlasovati pro vzetí na vědomí exposé pana ministra zahraničí. (Výborně!)
Místopředseda Valoušek: Slovo má pan sen. Jesser.
Sen. Jesser (německy): Slavný senáte! Exposé pana ministra věcí zahraničních obsahuje také několik vlídných slov o Německu. Pan dr Beneš nemá naproti v Německu obzvláštních přátel od té doby, co poznali jeho osudný vliv v hornoslezském rozhodnutí o výsledku hlasování. Není snad bez zajímavosti pří této příležitostí poukázati na to, že před několika týdny nynější anglický ministerský předseda označil rozhodnutí o Horním Slezsku jakožto nespravedlivé, a skutečnosti, že hospodářské poměry jsou tam velmi smutné, jsou věru s to, aby tento výrok anglického ministerského předsedy podporovaly. (Ministr dr Beneš: Macdonald to neřekl!)
A nyní v poslední době, dovolávám se při tom nejvýš seriosního listu >Kölnische Zeitung<, udala se v nejzápadnějším Německu, v saarském území, příhoda, která by po mém názoru potřebovala vysvětlení. Nemohu se ovšem zaručiti za pravdivost skutečnosti, bylo by tedy velmi cenné, kdyby se nám s některé vládní strany dostalo o tom sdělení. Jest totiž v saarské vládě, kterou dosadil Svaz Národů, také český zástupce. Saarská vláda nyní od několika let již se snaží, aby pofrancouzštila školství v saarském území, i nalezla bohužel také v jistém německém zástupci v dotčené vládě pomocníka těchto snah. Proti tomuto říšsko-německému státnímu občanu povstal nyní purkmistr ze Saarbruckenu a kritisoval tohoto muže co nejostřeji, ovšem v parlamentární formě. Avšak český zástupce ve Svazu Národů zavedl proti tomuto purkmistrovi disciplinární vyšetřování. Tak vypravuje >Kölnische Zeitung<, o jejíž pravdivosti zajisté sotva pochybuji. Bylo by žádoucno se dozvěděti, zda tato nevkusnost odpovídá skutečnostem. V každém případě mělo by se po mém názoru zástupcům české vlády v cizině dáti na ruku, aby si vzpoměli slov, kterých pan ministr zahraničních věcí přece sám užil ve svém exposé, kde mluví o velikých nebezpečích, která malému státu nepříznivé strategické polohy hrozí. Přál bych si, aby zástupce české vlády tato slova pana ministra měl na paměti.
Přál bych si však také, aby se politika pana ministra nevyčerpávala jen ve vlídných slovech vůči Německu, nýbrž aby se také více a rychleji, nežli tomu bylo posud, přizpůsobovala změněným poměrům v Evropě. Že se poměry změnily, dovídáme se z exposé samotného. Dovídáme se však také z exposé, že česká politika zůstala táž, že také dnes vedena je jen jednou myšlenkou: jakým způsobem můžeme prodloužiti spoutání německého národa?
S tohoto stanoviska dlužno také oceňovati spolupráci pana ministra na ženevském Protokolu. Co se tedy od roku 1918, od převratu změnilo? Nejdůležitější, velevážení pánové, poměr spojenců mezi sebou. Velká Dohoda z roku 1918 a 1919 již neexistuje, cesty velikých spojenců se rozcházejí, názory o nynějších evropských poměrech se rozcházejí, názory o budoucím utváření Evropy si navzájem odporují.
Pan ministr rozeznává ve svém exposé tři skupiny států. První skupinu nazývá dřívější nepřátele, kteří byli nuceni převzíti závazek úplného odzbrojení. Druhá skupina zahrnuje různé vítězné státy, ve kterých panuje pocit nejistoty, zda nový stav věcí nemohl by býti přece zase zvrácen živly, tímto novým stavem znepokojenými. Nazval bych jí francouzskou skupinou, ke kteréž také patří Československo. Ostatní spojenci, pan ministr měl vlastně říci, bývalí spojenci a neutrální státy, které s těmito všeobecnými obavami nesouhlasí a tudíž také nikoli s politikou, která je výsledkem těchto obav, tvoří třetí skupinu. Pan ministr však tím přiznává, že jeho vlastní politika již nemá souhlasu anglosaských mocí třetí skupiny, jak bych ji nazval, a tolika neutrálů, a že tyto mocnosti mají jiné názory o přítomnosti a budoucností evropské politiky. Anglosaská skupina s mnohými neutrály vytýká francouzské skupině podle vlastních slov pana ministra militarismus a imperialismus. Tedy tytéž výtky, které jsme vždy činili my. V tomto smyslu zastupujeme tedy my, zde oposice, mínění většiny světa, kdežto oficielní česká politika k tomuto mínění jest v rozporu. Ale obzvláště zcela příjemně jako důkaz našich žalob dotklo se nás přiznání pana ministra, že v anglické skupině panuje všeobecné mínění, že Francie se svými spojenci dovede vše ovládnouti - cituji zde doslova podle novin slova ministrova.
Z těchto velice vážných a hluboko zasahujících kontrovers vyvinují se nyní diskusse, ve kterých obě strany ujišťují, že nechtějí nic jiného nežli pravý mír. Výsledkem těchto diskussí byla známá resoluce 14, která není ničím jiným nežli pacifistickým opsáním přání francouzské skupiny po nadvládě. A to zní hlavní bod: Omeziti zbrojení je možno jen za předpokladu, že dány jsou bezpečné záruky pro ochranu těch, kteří svoje zbrojení omezí. Pokusem pokračovati na této cestě je ženevský protokol. Představuje kompromis mezi francouzskou a anglickou skupinou, ovšem kompromis, ve kterém Francie obdržela větší výhody. Francie chtěla záruky - sankce, Anglie považovala je za zbytečny, bude-li provedeno odzbrojení a obligatorní rozhodčí soud. Kompromis záleží nyní v tom, že Protokol vedle záruk obsahuje také klausuli o rozhodčím soudě a že má na myslí konferencí pro odzbrojení. Záruky mají nyní podle slov pana ministra povahu vojenské smlouvy na obranu, která, jak řečeno, poskytuje skutečnou bezpečnost. Ale zdá se, že tato bezpečnost přece jen není tak úplně jistá. Lord Parmoor, anglický zástupce, dal k tomu interpretaci. Řekl: >Každý stát rozhoduje sám o způsobu a obsahu vojenských závazků k sankcím a jest hloupým povídáním, že anglické námořnictvo stojí Svazu Národů k disposici.< jinými slovy: Anglie učiní co chce. Pochopuji tedy se stanoviska francouzské skupiny, že se chce zabezpečiti pro případ, že by jeden anebo druhý stát svým závazkům z Protokolu nedostál, anebo - jak pan ministr doslova praví, kdyby dokonce Protokol veskrze a všeobecně selhal. Proto právě mají býti zachovány zvláštní smlouvy. Záruky zdají se mi tedy býti velmi pochybnými, a proto zdá se mi, že prozatím také Protokol nemá toho významu, jaký mu pan ministr ve svých vývodech připisuje. Jak daleko je Protokol vzdálen od činu, jak závisí od nespočetných > kdyby <, vyplývá jíž z podpisů. Pan ministr řekl, že 54 států se přiznává k zásadám, v tomto Protokolu obsaženým. To není řečeno zcela správně. Protokol sám podepsalo mimo Francií jen 9 jiných států, ostatní 44 však, mezi nimi Anglie, Itálie a Japonsko - o Americe v tomto případě vůbec nelze mluviti - Protokol nepodepsaly, nýbrž jen resoluci k Protokolu, a tato resoluce tyto státy jen zavazuje vzíti Protokol ve vážnou úvahu. Se 14. resolucí akce začala a novou resolucí - doufám, že jen prozatím - skončila. Státy tedy musí Protokol nejdříve parlamentárně vyříditi - podškrtuji slovo parlamentárně, ježto u nás nebyl parlamentárně vyřízen - aby mohl začíti druhy oddíl zabezpečení míru: konference pro odzbrojení. Ta se ovšem také musí nejdříve podařiti. Proto byl pan ministr tak opatrný, že připustil tyto potíže, že prý jest možno, že Protokol hned na poprvé nepronikne.
Pan ministr učinil však také ještě jiné výhrady; malý stát jako Československo, že se nemůže hazardně ukvapiti. Myslím, že tím nemá býti řečeno nic jiného nežli: jen žádné radikální odzbrojení, žádná bezpodmínečná platnost rozhodčího soudu, tudíž také žádné absolutní zřeknutí se vojenského vyřízení mezinárodních konfliktů! To všechno je hrou s klausulemi, z nichž jedna druhou ruší, spleť mnoha významů, která připouští každý libovolný výklad, veliká síť paragrafů, aby se v každé chvíli mohlo pohodlně proklouznouti. Posledním účelem této duchaplné hry se slovy a ideály jest udržení zisku z války a z převratu. A tu před několika dny právě pan maršál Foch v jistém francouzském časopise prozradil: >Rozhodující hlas v Radě Svazu Národů musí míti státy, které mají největší zájem na míru.< To znamená, že ve Svazu Národů mají velké slovo ti, kdož bezprostředně těží z násilného míru Versailleského atd. Úplné a bezpodmínečné odzbrojení všech států mělo by za následek, že by přirozené podmínky všeevropského vývoje ihned zase počaly působiti, a tyto podmínky jsou: počet lidu, rozmnožení lidu, zeměpisná poloha, kulturní stav, hospodářský stupeň a hospodářská forma. Tato přirozená rovnováha porušena byla mírovými smlouvami, specielně mírem Versailleským, a tato porucha má býti učiněna trvalou tím, že od přírody silnější německá skupina má zůstati bezbrannou, ale od přírody slabší skupina vojenským ozbrojením má se státi silnější. Tuto myšlenku projevil také generál Allen, velitel americké rýnské posádky, ve svém >Deníku z Porýní<, řka: >Jakožto výsledek války dostalo se Francii postavení a významů, jaké sotva může udržeti. Národnostní hrdost však žádá, aby zůstaly zachovány. Bude po několik let mocnou ve střední Evropě, ale neúprosné zákony síly přikáží jí konečně postavení, k jakému ji opravňuje vlastní zásluha. A tytéž neúprosné zákony síly zjednají také Německu a německému národu velmi brzo zase ono politické postavení, které mu náleží. A všechny pokusy držeti obra v poutech jsou marny a každý rok, jenž zdržuje neodvratné sproštění pout, je jen šibeniční lhůtou pro vinníky.<