Úterý 7. října 1924

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Zahajuji debatu. Podle usnesení předsednictva navrhuji řečnickou lhůtu 3/4 hodinovou. Je snad proti tomu nějaká námitka? (Nebyla.).

Námitek není.

K slovu je přihlášen pan sen. dr Hilgenreiner. Uděluji mu slovo.

Sen. dr Hilgenreiner (německy): Senátoři a senátorky! Slovy ministra, která jsme právě slyšeli, a slovy našich obou zpravodajů jsme vyzýváni, abychom spolupůsobili na velkém díle sociální spravedlnosti, jež má přispěti k tomu, aby zmírněn byl osud lidí hospodářsky slabých a aby tímto způsobem posílen byl sociální mír, sociální spravedlnost. Není mezi námi nikoho, v jehož srdci by tato výzva nenalezla ochotné ozvěny. Neboť každý z nás jest ochoten s tohoto odpovědného místa přispěti všemi silami, aby úděl obzvláště pracujících vrstev pokud možno byl zlepšen. O dílo, na kterémž spolupracujeme, zajímají se, jak jsme právě slyšeli, přímo přes čtyři miliony lidí; neboť 2 1/2 milionu lidí dotýká se přímo pojištění nesamostatných, 1 1/2 milionu pojištění osob samostatných a asi 200.000 lidí dotýká se pomocná akce, kterouž vláda zamýšlí, aby starobního pojištění se dostalo také těm, jimž by pro jejich stáří více nenáleželo. Stavba, ke které se připravujeme, obsahuje tedy jen jedno křídlo, pojištění nesamostatných. Pro druhé křídlo, pro pojištění samostatných, byl právě v konferenci dnešního dne konané položen základní kámen Druhá část, jakýsi výměnek, jest připravena a dotyčná vládní osnova může každého dne býti předložena. Finanční prostředky pro tuto část byly, pokud vím, svého času již povoleny. Povážíme-li, že mimo to ještě ostatní způsob pojištění, jako bratrské pokladny atd., zabezpečují 4 1/2 milionu lidí pro případ nemoci a stáří, pak můžeme beze všeho sdíleti pocit uspokojení, kterýž projevuje ministr, řka, že můžeme zde s radostí prohlásiti, že pro největší část obyvatelstva tohoto státu bude přece pro nejhorší případ postaráno, až jednou celá tato stavba bude provedena.

Vyřizujíce nyní tento zákon, splácíme jen starý dluh, který trvá již z dob starého Rakouska a který asi již dříve by byl býval splacen, kdyby zahraniční zápletky, kdyby převrat toto dílo nebyly znemožnily. Řadíme se dále k mnohým jiným státům, neboť musíme přece přiznati, že pokud jde o starobní pojištění, stojíme posud za jinými státy. Jen v tom případě, bude-li pojištění osob samostatných provedeno v širokém rozsahu, v jakém jest zamýšleno, budeme kol dokola nejprvnějšími.

Mluviti zde o tak velkém díle, je nám z dvojího důvodu za těžko. Jednak pro velký rozsah předlohy, dále pak zcela obzvláště zde v senátě pro zbytečnost všech takovýchto vývodů. Dle mého přesvědčení nemusilo to býti, aby senát také v této věci se stal zcela zbytečným. Neboť celé dílo, které zde budujeme, nebude tak brzy hotovo, abychom musili říci, že jeden anebo druhý týden porad v senátě by znamenal ztrátu času. V nejpříznivějším případě bude lze celou tuto budovu otevříti dne 1. ledna 1926, zcela určitě nikoli dříve, nejspíše však později. (Výkřiky na levici.) A tak věru nebylo by na tom ničeho záleželo, kdybychom se, mezi tím co se naproti resp. teprve ve sboru znalců radí o pojištění osob samostatných, zde v senátě byli zcela vážně zabývali pojištěním osob nesamostatných, abychom se poradili o té neb oné změně. Neboť konečně: šediny přece také opravňují k tomu, aby se smělo mluviti do věci, a zcela zbytečným neměl by se jeviti senát obzvláště při tak důležitých předlohách, které mají význam pro dlouhá staletí. Sociálně-politický výbor se ovšem po tři dni poctivě namáhal, aby v řečech a odpovědích se zabýval touto předlohou, ale to byly více méně akademické vývody, které jen ve výborové zprávě pana zpravodaje sociálně-politického výboru nalezly trochu místa; snad tato zpráva odtud nalezne také cesty do prováděcího nařízení, čehož si ze srdce přejeme.

Stavbě, která se právě provádí, nedostává se ještě dvou křídel. V jednom křídle mělo by býti umístěno úrazové pojištění. Sloučení úrazového pojištění se sociálním pojištěním naznačeno je zatím jen v papírové resoluci, která navržena jest jak v poslanecké sněmovně, tak také zde u nás, a která bude přijata. Druhým křídlem, kterého se nedostává, jest pojištění proti nezaměstnanosti. Také v tomto směru bylo by žádoucí, kdyby otázka nezaměstnanosti mohla býti řešena lépe nežli posavadními vládními podporami a lépe nežli částečně sestaralým gentským systémem, totiž sociálním pojištěním. (Ministr Habrman: Máme dva zákony!) Máme dva zákony, vím to, ale jeden spočívá na gentském systému a neodvažujeme se ho zavésti, poněvadž sami jsme přesvědčeni o nedokonalosti gentského systému a poněvadž celá řada mužů jest přesvědčena o tom, že tento gentský systém by znamenal spíše zhoršení nežli zlepšení.

Předložený zákon má dva oddíly: jeden oddíl vztahuje se na nemocenské pojištění osob nesamostatných a druhý oddíl na starobní a invalidní pojištění osob nesamostatných. Co se týče nemocenského pojištění, jest podstatná změna obzvláště v tom, že kompromisem koaličních stran pronikla pokud možno jednotná pokladna. Pravím: ťpokud možno kompromisem koaličních stranŤ. (Výkřiky.) Otázka jednotné pokladny jest spornou, a také já na ni pohlížím jakožto na spornou otázku. Je beze vší pochyby správno: se stanoviska pojistně-technického zaslouží jednotná pokladna přednost, režie se zlevní, okruh pojištěnců vyrovnává různé risiko ve větším obsahu. Je to projevem společenské solidarity, že lidé, kteří pracují vedle sebe, spolu a pro sebe, prohlašují se také spolu solidárními, pokud jde o nemocenské a starobní pojištění. Po této stránce nebude asi žádných pochybností. Na druhá straně jsou tu však jistá nabytá práva pokladen, která po léta trvají, jsou tu dále dobré zkušenosti při části těchto pokladen, které a mohly a mohou svým pojištěncům poskytovati lepší podmínky nežli všeobecné pokladny, je tu dále trochu třídního vědomí, egoismu, vyplývajícího z povolání, který nechce uznati, proč lepší svoje risiko má věnovati jiným dělníkům, u kterýchž nebezpečí nemoci a invalidity jest mnohem větší. Tedy také okolnosti, které při diskusi zajisté padají na váhu. Proto nelze naprosto se diviti, že otázka jednotné pokladny řešena byla formou kompromisu, u kteréhož jedna strana, obzvláště společenstevní nemocenské pokladny, gremiální pokladny atd. říkají, že bylo dáno příliš mnoho, kdežto druzí, zástupcové okresních nemocenských pokladen, částečně snad také z politických úvah vycházejíce, praví, že bylo dáno příliš málo. Po mém názoru - a v tom smyslu podány jsou také naše návrhy - bylo by nejlépe připustiti, aby se tato otázka v budoucnosti sama sebou klidně vyvíjela. Neboť jestliže skutečně všeobecné okresní nemocenské pokladny během doby vykonají tolik, že daleko zastíní ostatní pokladny, pak úplně samo sebou nastane sloučení těchto pokladen s okresními nemocenskými pokladnami a nebylo by třeba, abychom sami na sebe přejímali tvrdost nynějšího zákona, že totiž jedním rázem - požadavek dvou anebo čtyř tisíc pojištěnců to znamená - odstraňuje veškeré společenstevní pokladny, skoro všechny gremiální pokladny, zapsané pomocné pokladny atd.

Další změna pro okresní nemocenské pokladny nastává tím, že nabudou většího významu z toho jednoduchého důvodu, že budou nyní životní buňkou pro celé sociální pojištění. Budou bezprostředním nositelem také starobního a invalidního pojištění; kdo příště bude míti v rukou nemocenské pokladny, bude ovládati také veškeré sociální pojištění. Není tudíž divu, že se v tomto oboru jednak před kulisami, jednak za nimi odehrávaly velmi kruté boje, při kterémž ovšem jsme my Němci, jako většinou, musili státi bezmocně stranou.

Co se týče druhé části zákona, starobního pojištění, není mezi námi zajisté nikoho, kdo by nebyl přesvědčen, že starobní pojištění musí býti zavedeno, a to pokud možno nejdříve. Starobní pojištění začalo u stavu, kterého se nynější předloha netýká, u stavu zemědělců; neboť výměnek u zemědělců jest prvním počátkem starobního pojištění. Podobně to byla také dílna samostatného řemeslníka, která mu poskytovala jakousi jistotu pro stáří. Když kapitalismus rozbil malou dílnu a na místo toho vytvořil proletáře v továrně, jenž v cizí dílně bez vlastních provozovacích prostředků musí pracovati, stalo se samozřejmým, že se člověku, jenž pracuje v cizí dílně, poskytuje náhrada za výhodu, kterou mu kdysi samostatná dílna mohla poskytovati. A jest právě tak samozřejmým, že k tomuto starobnímu pojištění přispívá jak dělník, tak také ten, v jehož dílně on pracuje. U státních úředníků, jiných veřejných úředníků, soukromých úředníků, jest nám všem již dávno věcí samozřejmou, že jsou zabezpečeni pro stáří, že jejich ženy dostávají pense, že jsou tu důchody pro děti, po případě sirotky. Tak vyplývá také samo sebou, že musíme dojíti k starobnímu a invalidnímu pojištění pro ostatní. A proto jest požadavkem sociální spravedlnosti, aby toto dílo pokud možno brzo bylo vytvořeno.

Kterou cestou při tom dlužno se ubírati, to, myslím, dnes také již jest jasno. Nejbližší cestou byla by ovšem vlastní spořivost, která by umožnila založení životního důchodu, asi tak jako ve Francii, kde kdysi zcela obyčejný řemeslník a rolník po celý svůj život se snažil, zabezpečiti sobě již pro svoji padesátku jistou, byť i malou a skrovnou rentu. Ale víme, že se často nedostává předpokladů pro to, poněvadž se tolik nevydělá. A na druhé straně jest také - jak to mám říci? - vlastní disciplina u malokterých lidí tak velká, aby mimo okamžitou spotřebu pomýšleli také na budoucnost, na stáří. Byla by tu na příklad dána cesta soukromého pojištění, která by různým způsobem jednotlivcům poskytovala možnost zaopatřiti se pro nemoc a pro stáří. Ale zkušenost ukázala, že soukromé pojištění může přivábiti jen úzký kruh lidí, i když stát k tomu přispívá zvláštními premiemi, jak se to svého času činilo ve Francii, aby lidé byli přivábeni k soukromému pojištění na život; i v tomto případě velmi málo lidí vyhovělo této povinnosti vůči sobě samým a použilo premií, které stát nabízel. Tak tedy nezbývá nežli zavésti nucenou spořivost, a touto nucenou spořivostí jest pak veřejné nucené pojištění, ke kterému, jak řečeno, právem přispívá podnikatel a dělník a ke kterému, aby poněkud ulevil břemenům, zároveň také stát poskytuje příspěvku. Právě pro tyto státní příspěvky vyplývá zcela samozřejmý požadavek, aby netoliko hospodářsky nesamostatný člověk byl zabezpečen pro stáří a neduživost, nýbrž aby tento systém starobního pojištění dotýkal se také jiných stavů, osob samostatných. Neboť, jestliže stát ze společných prostředků, ke kterým všichni svými daněmi přispívají, poskytuje úlevu starobního pojištění, pak jest přece spravedlivo, aby také všichni druzí, kteří jakýmkoli způsobem patří k těm slabším, mohli také býti účastni výhod této státní subvence. Sám sebou tudíž vyplývá ze státního příspěvku, který jest poskytován, druhý požadavek, aby také osoby samostatné byly pojaty do starobního pojištění.

Kterou cestu nyní zvoliti jest z důvodů pojistně-technických, musilo a musí se ovšem přenechati vlastním znalcům a odborníkům. Pokud laik o tom může souditi, zdá se, že Československá republika skutečně našla znalce, kteří se vzácnými vědomostmi a s obětavostí se věnovali vypracování tohoto díla a kteří dosáhli dobrých výsledků. Plné uznání za tuto práci může ovšem přinésti teprve výsledek její; teprve po desetiletích bude možným bezpečný účinek. Ale pokud dnes můžeme souditi podle hlasů znalců mimo republiku - a jsou otištěny v důvodové zprávě předlohy - musí laik nabýti přesvědčení, že pojistně-technické základy pro tuto stavbu byly dobře položeny.

Zvolen byl, jak již dnes bylo dovozováno smíšený systém, nikoli systém, který jen přirážkami hradí okamžitou potřebu - tím by pozdějšímu pokolení uložena byla příliš veliká břemena - ale také nikoli systém, který předem zjednává jaksi kapitálovou základnu pro pozdější důchod, nýbrž střední systém: premie, které dlužno platiti, stanoveny byly vyšší, než by pro okamžitou potřebu vlastně bylo potřebí, za to pozdější pokolení bude moci platiti také stejnou premii a úhrada bude pojistně-technicky zabezpečena. Jak jsem již řekl, nemůže si laik osobovati, aby se do těchto věcí pouštěl, musí, pracuje-li spolu na takovémto díle, spokojiti se tím, že ví, že u dotyčné předlohy věda splnila plnou měrou svoji úlohu, a že s klidným svědomím může přijmouti návrhy znalců. Shledáváme podle tohoto systému nyní při příspěvcích od 4.30 do 8.80 týdně, že výsledkem jest starobní důchod, jenž činí ročně od 1100 do 5400 v nejvyšší třídě. Číslice nejsou ohromující, což sobě musíme přiznati obzvláště v nynější době drahoty, ale jsou mnohem lepší nežli nynější stav, a možno doufati, že vývojem věcí se zlepší, snad tím, že nastane levnější doba, anebo že se znalci zmýlili ve prospěch pojištěnců. Senát, a to všechny jeho strany, nemohou na těchto číslicích změniti to nejmenší, nejméně můžeme tak učiniti my na straně oposice.

Co chceme my s našeho stanoviska obzvlášť vytknouti na této předloze? Předem ovšem všechny kompromisy, při nichž pojištěnci nesou škodu. V tomto smyslu znějí některé naše pozměňovací návrhy, které byly podány, abychom jimi vyjádřili své stanovisko. Druhá naše hlavní pochybnost směřuje proti přílišnému byrokratismu. Z politických důvodů zatlačil byrokrat sociálního politika příliš do pozadí, potlačil také zde centralismus tu trochu autonomie, kterou nemocenské pokladny měly. Všemi možnými způsoby se snaží, aby zničil samostatnost, samostatné disposiční právo jednotlivých pokladen. Litujeme toho se stanoviska sociálního a musíme toho litovati - bohužel i při takových otázkách přichází tato stránka v úvahu - se stanoviska národního. Neboť byrokracie a centralismus v tomto státě, i když navenek jeví zdání demokracie, neznamenají nic jiného nežli český nacionalismus, nespravedlivou snahu, potlačovati práva menšin co nejvíce. A to není v zájmu ani našeho lidu, ani sociální instituce samé, poněvadž se tímto způsobem ničí důvěra, které takovýto ústav má potřebí, chce-li skutečně pracovati v zájmu lidu. Proti tomu tedy obrací se většina návrhů, které podáváme, abychom projevili své stanovisko autonomie. Tyto návrhy padnou. Domníváme se však, že smýšlení senátu není tak jednostranné, že by při takovéto předloze již předem směřoval k porušení a zničení práv národních menšin, pokud alespoň soudíme z nálady v sociálně-politickém výboru. Proto doufám, že zcela klidně budete souhlasiti s resolucí, která žádá, aby ve výboru ústřední sociální pojišťovny byl také vzat zřetel na menšiny. Pan zpravodaj sociálně-politického výboru dnes ovšem zdůraznil, že u ústřední sociální pojišťovny bude vládnouti plná demokracie, neboť všichni přísedící budou voleni, a uplatní se tudíž zásada poměrnosti. S dovolením, v předloze stojí, že ústřední sociální pojišťovna sestává z předsedy a 40 přísedících. Předsedu jmenuje president republiky, nebude to tedy jistě žádný Němec. Ze 40 přísedících volí zaměstnanci 12, podnikatelé také 12. Dobře, zde třeba se přiměřeným způsobem uplatní národnostní rozdělení. Zbývá 16 přísedících znalců, kteří všichni mají býti jmenováni vládou, 6 z nich z řad zaměstnanců, 6 z podnikatelů. Zde má vláda možnost působiti na ústav v národnostním smyslu, a nevezme-li vláda zde zřetele také na nečeské národnosti, nastane nespravedlivý poměr v ústředně, které zase jest dán dalekosáhlý vliv na jednotlivé ústavy. Neboť, jak pánové vědí, má ústředna právo jmenovati ředitele každé jednotlivé okresní nemocenské pokladny, po případě také druhého a třetího úředníka, je-li jich potřebí. Tito úředníci však mají zase sami vůči vlastnímu představenstvu dalekosáhlá práva, takže jsou v zákoně uváděni přímo jakožto zvláštní orgány pojištění. Jest tedy dána možnost použíti i sociálního pojištění k tomu, aby se odnárodňovalo, aby se nespravedlivým způsobem uplatňoval všude český vliv. Že nám tento vliv nemůže býti sympatickým, jest samozřejmo. Odtud pochází náš návrh, aby utvořeno bylo více ústředen, národnostně oddělených, které by měly jednotlivé pokladny pod sebou. Toto zařízení, pokud vím, osvědčilo se zcela dobře u zemských úřadoven pro pojištění soukromých úředníků. Zůstává tam jednotlivým podnikům ponecháno na vůli, ke které zemské úřadovně se chtějí připojiti. Proto nenahlížím, proč by to nebylo lze provésti v širším rámci také u sociálního pojištění. Naše pozměňovací návrhy, které jsme si dovolili předložiti, týkají se tedy zachování gremiálních, společenstevních a pomocných pokladen snížením počtu pojištěnců, poněvadž máme za to, že zásada jednotných pokladen, je-li skutečně tak výhradně dobrá, jak se tvrdí, časem sama sebou se vžije, aniž by proti stávajícím malým pokladnám bylo potřebí krutého byrokratického tlaku; dále odstranění všech přílišně byrokratických ustanovení, která částečně teprve v poslední chvíli byla vpašována do předlohy a která téměř ničí autonomii okresních nemocenských pokladen; dále zvýšení starobního důchodu, národnostní rozdělení ústředny, zrušení karenční lhůty při nemoci trvající déle než 14 dní, neboť nelze nahlédnouti, proč nemocný, u kterého nade vší pochybnost jest zjištěno, že jest těžce nemocen, nemá za první tři dny dostati žádných peněz, ježto přece u špatně placených dělníků nižších kategorií má nemocenské pro rodinu veliký význam. Dále ohledně starobního pojištění: zkrácení žádané lhůty 3 roků na 2 roky, snížení pensijního stáří ze 65 na 60 roků; vyplácení vdovského důchodu bez ohledu na výdělečnou schopnost vdovy, jako u jiných vdovských pensí. Jest to totiž velice divný zjev: u jiných pensí neptá se nikdo, zdali jest vdova mladá nebo stará, zdali je zdravá nebo nemocná, ale při tomto pojištění se najednou řekne: vdova obdrží pensi, jen když také u ní jest prokázáno, že jest invalidní, to jest, že její výdělečná způsobilost klesla pod jednu třetinu. To jest ustanovení naprosto nespravedlivé. Aby se to vyrovnalo, ozval se jakýs hlas, že bude právě potřebí šetřiti také u jiných vdovských pensí, tím že se bude žádat průkaz invalidity, na příklad u vdov po státních úřednících. Nuže, tuto hanbu před světem přece na sebe nevezmeme, že bychom zde místo ku předu kráčeli do zadu!

Nikoli, vzoru pense vdov po úřednících použijte zde pro vdovské pense dělnických žen, a rozdíl bude vyrovnán a to ve smyslu sociální spravedlnosti a péče. Žádáme dále zvýšení sirotčího důchodu, konečně pro jednotlivé pokladny, jakož i pro ústřednu větší volnost pohybu pokud jde o ukládání základního jmění. Toto základní jmění bude za 10 let činiti 5 miliard, po 20ti letech 10 miliard, po 30 letech přes 16 miliard Kč, tedy obrovské sumy, sumy to, které se rovnocenně řadí k našemu nyní tak vzrostlému státnímu rozpočtu. Jest zcela samozřejmo, že to není žádný mrtvý kapitál, žádné přebytečné thesaurování, jakým jest snad ukládání v punčochách, nikoli, tento kapitál ponese úroky, bude velmi užitečný, bude-li uložen v nemocnicích, ve stavbách a v jinakých ústavech sociální péče. Ale musí skutečně použití tohoto jmění býti tak sešněrováno, jak tomu jest zde v zákoně? Musí skutečně ministr sociální péče, zdravotnictví a bůh ví kteří jiní ministři všude míti slovo, nežli se s těmito penězmi může nějak naložiti? To nepovažujeme za nutné a proto naše dotyčné návrhy.

Ostatně budeme podporovati všechny takovéto návrhy, i když pocházejí od jiných stran, pokud směřují k řečenému cíli. Naproti tomu nemůžeme hlasovati pro návrhy, které směřují k tomu, aby odstranily práva podnikatelů, pokud jde o nemocenské pokladny a starobní pojištění. Je pravda, sociální pojištění nesamostatných jest pojištění ve prospěch dělníků, o tom není naprosto žádné pochybnosti. Ale na druhé straně toto pojištění ve prospěch pracujících platí dělník i podnikatel. (Výkřik z lavic německých sociálních demokratů: Co dělníci musí vydělati!) Také podnikatel vydělává s sebou. A na celém světě platí zásada, že ten, kdo platí s sebou, také s sebou poroučí. Proto se nám nezdá vhodným, že se při sociálním pojištění naprosto odstraňuje vliv podnikatele. Ba my s našeho stanoviska sociální solidarity máme za to, že právě při sociálním zařízení spoluprací podnikatele a dělníka zjednati lze ovzduší, ve kterém se zlepší poměr mezi oběma skupinami, takže nebude více směrodatným absolutní stanovisko boje, nýbrž naopak vědomí společné práce. (Výkřik z lavic německých sociálních demokratů: Vy si přejete, aby podnikatel zase byl jediným diktátorem!) Nikoli, přeji sobě, aby dělník a podnikatel byli rovnoprávnými činiteli a aby tímto způsobem nabyla většího místa myšlenka společné práce, nikoli jen v jednotlivých podnicích, nýbrž mezi jednotlivými podniky vespolek. A jednou cestou k tomu má býti také sociální pojištění.

Se stanoviska křesťansko-sociálního mohu jen prohlásiti, že my přes vady v zákoně, přes veliké nebezpečí v národnostním ohledu, jež v tomto zákoně spatřujeme, s velikou radostí vítáme sociální pojištění. Budeme hlasovati pro, i za předpokladu, že našemu hospodářství v prvním okamžiku tím vznikne jisté zatížení. Řeklo se nám, že naše hospodářství tím bude zatíženo o 1 1/2%. Dobře, také to se musí ještě získati prací, neboť konečně není hospodářství hlavní věcí, nýbrž hlavní věcí jest člověk, kterému hospodářství má sloužiti. A poněvadž věříme, že nám při řádné organisaci práce, kterou, pokud jde o lidi a stroje, celkem v této zemi máme, bude možno také ještě uhospodařiti těchto 1 1/2%, nelekají nás ani tyto obavy. Přejeme si ze srdce, aby sociální pojištění pokud možno brzo se stalo skutkem, a spojujeme s tím naději, že sociální pojištění dělníkovi neposkytne jen hmotné pomoci pro dny nemoce, neduživosti a stáří, nýbrž že zároveň sloužiti bude také sociálnímu míru mezi všemi pracujícími stavy. (Souhlas.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Další slovo má pan sen. Hladik. Prosím, aby se ho ujal.

Sen. Hladik (německy): Dámy a pánové! Pan zpravodaj kolega Jaroš poukázal ke konci svých vývodů na to, že tisíce rodin čeká na uskutečnění sociálního pojištění. Druhý zpravodaj, zpravodaj výboru rozpočtového, pan kolega Klečák, poukázal na to, že předložený zákon nevyhovuje všem přáním proletariátu, že tato předloha vykazuje nedostatky, že však v nynějším okamžiku jest vyloučeno provésti nějaké změny na předloze, jak se o ní usnesla poslanecká sněmovna. S názorem kolegy Jaroše, že totiž tisíce rodin čeká na uzákonění sociálního pojištění, úplně souhlasím, stejně jako také s názorem pana kolegy Klečáka, jenž praví, že tato předloha vykazuje značné nedostatky. Otázka sociálního pojištění není žádnou novou otázkou. Bylo již na to poukázáno, že otázka sociálního pojištění v dělnickém hnutí již za starého Rakouska hrála značnou úlohu. Jest tomu asi 30 let, kdy dělnictvo ve starém Rakousku ještě bylo sjednoceno a kdy vznesen byl požadavek o zavedení sociálního pojištění. Jest přece pravda, že posud všechny vlády, které v Československé republice byly u vesla, slibovaly, že uskutečnění sociálního pojištění bude jednou z jejich nejpřednějších úloh, počínaje vládou Kramářovou až do vlády Švehlovy. Ovšem trvalo dosti dlouho, nežli došlo k předložení tohoto tak nesmírně důležitého sociálního zákona. Máme za to, že předloha o sociálním pojištění byla by lépe dopadla, kdyby byla bývala podána dříve. Předloha o sociálním pojištění byla by zcela jinak vypadala, kdyby byla bývala podána bezprostředně po převratu.

Nežli promluvím o předloze samé, chtěl bych ještě několika zcela krátkými větami poukázati na to, jaké požadavky my jakožto zástupcové proletariátu, dělnictva, klademe na sociální pojištění. Především organisatorní spojení pojistného odvětví se starobním a invalidním pojištěním dělníků při úplném zachování nabytých práv pojištěnců. Musím také hned připomenouti, že souhlasíme s tím, co bezprostřední pan řečník přede mnou řekl, pokud jde o to, aby péče o nezaměstnané byla pojata do sociálního pojištění; mzdové třídy v nemocenském pojištění měly býti rozmnoženy, ve starobním a invalidním pojištění měly platiti tytéž mzdové třídy, samozřejmě úplná samospráva všech nemocenských pojišťoven výhradně pojištěnci na základě poměrného práva volebního, odpovídající národnostním poměrům, plný zřetel na menšiny ve všech institucích sociálního pojištění, ve všech správních tělesech jak ve vedení, tak také v budoucích komisích, při ustanovování úředníků atd.; sloučení jednotných pokladen podle jejich národností ve svazy; svazy, jejichž správu volí pojištěnci na základě poměrného práva volebního, jsou ústřednami úrazového pojištění dělníků, starobního pojištění a invalidního pojištění, vdovského a sirotčího zaopatření. Dalším zásadním požadavkem, kterýž zastupujeme, jest, aby se nemocenské platilo prvním dnem neschopnosti k výdělku; dále ještě jiné návrhy, pokud jde o vdovský důchod atd. Při této příležitosti chci nyní poukázati na to, že především, pokud jde o samosprávu resp. autonomii pojišťoven, platilo dříve jiné stanovisko, nežli tomu jest dnes. Požadavky, které jsem zde zcela krátce přednesl, hájeny byly v dřívějších dobách také se strany jiné. Poukázal jsem již na to a chci při této příležitosti poukázati na věc, která se přihodila ve staré rakouské poslanecké sněmovně. Bylo to v době, kdy se v Rakousku projednávalo pojištění soukromých úředníků, pamatují-li se dobře, roku 1901. Původní tehdejší vládní předloha pomýšlela rovněž jen na jeden pensijní ústav pro celou říši. Češi tehdy v rakouském parlamentě - chci hned říci, že, právem - zaujali stanovisko proti tomuto ustanovení tehdejší předlohy, poněvadž stáli na stanovisku autonomie, které ovšem sdílíme, a došlo tehdy také skutečně kompromisem - jednání tehdy se dálo jinak, než dnes v Národním shromáždění (Výkřiky německy: Velmi dobře!) - k tomu, že pro Čechy, Moravu a Slezsko zřízeno bylo 5 zemských úřadoven, a to dvě německé, dvě české a jedna utrakvistická. Jest přece zajímavo slyšeti, jaké stanovisko tehdy zaujímali čeští členové v parlamentu. Nemohu toho opomenouti a musím vás s tím zdržovati a sděliti vám některé vývody z tehdejší doby. Při jednání o zmíněné předloze řekl na příklad velmi známý politik, který ještě dnes hraje značnou úlohu, pan posl. Msgr. Šrámek - nebudu ovšem čísti celou řeč, nýbrž uvedu jen rozhodná místa -: ťNebudu zde líčiti trpkou a mnohdy velmi zahanbující křížovou cestu, kterou tato osnova zákona musila vykonati. Řeknu jen, že bylo potřebí nesmírné trpělivosti se strany zpravodaje, soukromého úřednictva a také se strany českých poslanců, aby se klidně a chladnokrevně čelilo všemu tomu odporu, neupřímnosti, malichernému stanovisku konservativnímu a konečně národnostním snahám německé politiky, které také při této příležitosti bylo použito.Ť S několika zcela malými změnami můžeme dnes my zaujmouti stejné stanovisko tehdejšího českého posl. Šrámka. Potřebujeme pouze říci: ťBylo potřebí nesmírné trpělivosti se strany dělnictva a také se strany oposičních poslanců, aby se klidně a chladnokrevně čelilo všemu tomu odporu, neupřímnosti, malichernému stanovisku konservativnímu a konečně národnostním snahám české politiky, které také při této příležitosti bylo použito.Ť Při jednání o téže věci řekl dále posl. Karbus toto: ťS našeho českého stanoviska bylo by lze mnohé namítati proti předloze, obzvláště pokud jde o organisaci pojišťovacího ústavu, ale ponechme to stranou. Jednak bylo by to v této chvíli bezúčelno, dále však důvěřuji v agilnost zúčastněných kruhů a jsem pevně přesvědčen, že ve vhodném okamžiku napraví to, co následkem zmíněných okolností bylo pokaženo.Ť Také my máme za to, že předloha v nynějším znění sociálního pojištění, jak nám byla předložena, nebude dílem pro všechny věky, nýbrž určitě doufám, že se zúčastněné kruhy pokud možno brzy postarají o to, aby provedly změny, které jsou v jejich zájmu.

V téže věci mluvil dále ještě posl. Reichstätter. jehož vývody se nesly stejným tonem. Tedy, jak řečeno: tytéž námitky tehdejších českých poslanců proti zákonu o pensijním pojištění, pokud jde o autonomii a organisaci, platí také pro nás ohledně zákona, kterýž projednáváme. Bylo po mém názoru potřebí toto uvésti, abychom si připamatovali a abychom pochopili, jaký vývoj nazpět pánové na druhé straně prodělali v poměrně krátké době tím, že nám navrhují organisační formu sociálního pojištění, která po své sociální a národnostní struktuře naprosto nevyhovuje. Jest sice pravda: předloha jest výsledkem kompromisu, jak zde a v sociálně-politickém výboru již bylo uvedeno. My však máme za to, že tento kompromis přece jen příliš prozrazuje ducha Srdínků a Dubických, máme za to, že tento kompromis sjednán byl příliš na útraty interesovaných kruhů, totiž pojištěnců. Okolnost, jak k této předloze došlo, jest však po mém názoru také školským příkladem toho, jak se takováto věc dělati nemá. Již řečník přede mnou poukázal na to, že jest přímo nesnesitelno, jakým způsobem takovéto důležité zákonité osnovy se v této zemi projednávají a usnásejí. Jest tomu skutečně tak, že vlastně senát resp. senátoři jsou odsouzeni k úloze statistů. Bylo by již potřebí, aby konečně jednou v tomto směru nastal jiný postup.

V projednávané předloze naprosto není provedena zásada jednotné pokladny. Pan kolega dr Hilgenreiner byl tak laskav a tvrdil, že sociální pojištění přináší s sebou jednotnou pokladnu. To není pravda. Vedle nemocenských pojišťoven, které, jak pan kolega dr Hilgenreiner praví, mají býti nositeli sociálního pojištění, stává ještě celá řada jiných pojišťoven: zemědělské pojišťovny, závodní nemocenské pojišťovny, gremiální nemocenské pokladny, společenstevní nemocenské pokladny, pokladna pomocnic v domácnosti v Praze atd. atd. O nějakém sjednocení nemocenského pojištění, o utvoření jednotných pokladen není ani řeči. Odpůrci zavedení jednotných pokladen - a slyšeli jsme to také při jednání v sociálně-politickém výboru poslanecké sněmovny - poukazují na to, že není žádného příkladu, podle kterého by se po případě tato věc mohla zaříditi. Především se poukazovalo na Německo, tedy na zemi, kde v tomto oboru od dávných dob se pracovalo, a prohlašovalo se, že není přípustno zavésti u nás toto zařízení, poněvadž v žádném jiném státě takovéto není. Chtěl bych poukázati na to, že příklad Německa v tomto konkretním případě nemůže platiti jakožto důvod, poněvadž přece v Německu jsou poměry zcela jiné nežli u nás. Jak vyvinou se věci, pokud jde o nemocenské pokladny a nemocenské pojišťovny, když předloha o sociálním pojištění se stane zákonem? U nás tomu bude tak, že budou tu ještě zcela malé pokladny, nikoli s několika tisíci členů, nýbrž snad jen s 1000 členů. Potřebujeme se jen podívati na venkov, tam vidíme skutečnost, že vedle okresních nemocenských pojišťoven jsou tu ještě zemědělské ústavy, a ihned uvidíme, že nemocenské pojišťovny nebudou míti veliký počet členů. Tak tomu v Německu není u žádné pokladny. Pokud vím, není v Německu vůbec žádné pokladny, která čitá pod 10.000 členů, tedy samé pokladny, které vždy dlužno označiti jako takové, které mohou mnoho vykonati. Není tedy správné, když se u nás vždy znovu poukazuje na to, že by to u nás nebylo šlo, poněvadž si nemůžeme vzíti příklad z jiné země, abychom věc mohli porovnati. Jest jisto a nepopíratelno, že jen velké pokladny s množstvím členů skutečně něco mohou vykonati pro pojištěnce. Mějte jen na paměti skutečnost, jak tomu kdysi bylo u společenstevních nemocenských pokladen! Mezitím přece již nastala změna provedenou novelisací zákona. Ale dříve tomu bylo tak, že se sice od členů vybíraly příspěvky, že však nemohlo býti žádné řeči o nějakých značnějších dávkách pro členy. Mám za to, že není žádnou škodou, jestliže s těmito pokladnami uděláme konec. Není tomu sice tak, neboť se v zákoně praví, že společenstevní nemocenské pokladny mohou zůstati, jestliže 1. ledna 1924 měly 4.000 členů. Totéž platí o gremiálních nemocenských pokladnách, jestliže tohoto dne měly 2.000 členů.

Zákonitému ustanovení o obsahu pojištění v předloze odpovídají také ustanovení o organisaci nemocenského pojištění. Seznali jste již z mých vývodů, že vlastně dnešní stav roztříštěnosti nemocenských pokladen zůstává, velice na škodu dělnictva. Další skutečností jest, že samospráva nemocenských pojišťoven jest silně zkrácena. Budoucí představenstvo, jež bude voleno, až tento zákon nabude účinnosti, bude postaveno pod dvojí kuratelu: jednak pod kuratelu ředitelovu a ve druhé řadě pod kuratelu dozorčího výboru. V §u 69 se praví, jak se již bezprostřední řečník přede mnou zmínil: u těch nemocenských pojišťoven, které mají nejvýš 5.000 členů, bude ředitel a další úředník jmenován - to bude první účetní nebo pokladník - a u těch nemocenských pojišťoven, které mají přes 5.000 členů, bude výbor ústřední pojišťovny jmenovati také ještě třetího úředníka. A nyní se vedoucímu úředníku nemocenské pojišťovny ukládá v §u 70 za povinnost: ťJemu přísluší říditi práci pojišťovny, navrhovati představenstvu v dohodě se starostou její organisaci, přijímání a propouštění úředníků a zřízenců, jakož i všechna ostatní opatření, jichž je třeba ke splnění úkolů nemocenské pojišťovny. Vedoucí úředník zúčastní se valných hromad, schůzí představenstva a dozorčího výboru s hlasem poradním, nejde-li o věci, které se týkají jeho osoby atd.Ť A nyní přichází rozhodující místo: ťMá-li vedoucí úředník za to, že usnesení valné hromady, nebo představenstva je v rozporu s platnými předpisy, jest oprávněn a povinen předložiti usnesení to k rozhodnutí ústřední sociální pojišťovně a zadržeti výkon až do tohoto rozhodnutí.Ť

Můžete si, dámy a pánové, představiti, co to vlastně znamená? To znamená tolik, že dříve, nežli představenstvo se bude moci na něčem usnášeti, bude musit dříve dojíti k panu ředitelovi a tázati se po jeho mínění, zdali to připustí. Neboť věci mají se přece tak: Stane se velmi často, i když některé usnesení vyhovuje zákonitým podmínkám, - ředitel vždy ještě se může domnívati záleží zcela na osobě a na individuelních vlohách - že toto usnesení se neshoduje s platnými zákonitými podpisy a že tudíž jeho provedení dlužno zastaviti až do rozhodnutí ústřední sociální pojišťovny.

Velice rozšířeného oprávnění dostane se dozorčímu výboru. Tento má v budoucnosti netoliko za úkol kontrolovati, zdali ve finančním ohledu jest všechno v pořádku, což do nynější doby bylo jeho nejdůležitější funkcí, nýbrž bude míti za úkol bdíti rovněž nad pracemi představenstva a kontrolovati je. V §u 66 se praví: ťDozorčí výbor může se dále usnésti, že usnesení, uvedená v §u 56 lit. d) - f), jakož i usnesení představenstva o počtu míst zaměstnaneckých jest odložiti až do rozhodnutí ústřední sociální pojišťovny. Nedojde-li rozhodnutí do 6 týdnů ode dne, kdy došlo k naříkanému usnesení, jest usnesení považovati za schválené.Ť Bude tedy dozorčí výbor budoucně kontrolním orgánem netoliko, jak se zde v přečteném odst. §u 66 praví, představenstva, nýbrž také valné hromady. Jedním slovem: ředitel nebude více úředníkem, nýbrž jak se v §u 31 praví, orgánem nemocenské pojišťovny. Zda to bude v zájmu ústavu a v zájmu pojištěnců, to posouditi chceme ponechati budoucnosti. Avšak autonomie představenstva bude značnou měrou omezena také v otázce, zdali a jakým způsobem uložiti jest jmění nemocenské pojišťovny. V §u 180 odst. 3. jest přesně předepsáno, kterak a jakým způsobem má se státi ukládání jmění. Máme za to, že otázku uložení jmění bylo by přece přenechati představenstvu, poněvadž toto přece v prvé řadě jest povolaným činitelem, aby rozhodovalo, kterak a jakým způsobem nejlépe by uložilo na úrok své peníze, peníze pojištěnců, jež do nemocenské pojišťovny byly zaplaceny. Jest ovšem nepochybno, že tyto peníze dlužno uložiti tak, aby uložení mělo plnou sirotčí jistotu, o tom není pochybnosti. Ukládati tyto peníze v pochybných podnicích a způsobem, který by nebyl absolutně bezpečným, to by po mém názoru představenstvu nemocenské pojišťovny vůbec nikdy nenapadlo. Podali jsme k §u 180 v té příčině pozměňovací návrh.

Nejhorší však, co bylo vykonáno, pokud jde o odstranění autonomie, sebeurčení představenstev nemocenských pojišťoven, stalo se v §u 93 ohledně rozhodnutí o tom, ke kterému svazu nemocenské pojišťovny mají přistoupiti. § 93 odst. 1. praví, že nemocenská pojišťovna, aby splnila úkoly jí přikázané, má býti členem některého svazu nemocenských pojišťoven. Rozhodovati o tom, ke kterému svazu dotyčná nemocenská pojišťovna má přistoupiti, nepřísluší představenstvu, nikoli, nýbrž o tom má rozhodovati představenstvo a dozorčí rada ve společné schůzi a dotyčné usnesení musí se státi kvalifikovanou většinou. To znamená v praxi, že v nejvýš řídkých případech bude možno, aby tyto společné schůze představenstva a dozorčí rady došly ke kvalifikovanému usnesení o přístupu k některému svazu. Praví se dále, nemohou-li se představenstvo a dozorčí rada v té věci shodnouti, že o příslušnosti k některému svazu rozhodnouti má výbor ústřední pojišťovny. Máme tedy v této příčině před sebou úplné odstranění sebeurčovacího práva představenstva, proti čemuž se s veškerou rozhodností ohražujeme. Jest možno a bylo by velice uvítati, kdyby především tento bod předlohy o sociálním pojištění byl změněn. Neboť, k jakým až důsledkům by to vedlo, toho dnes vůbec ještě si nelze domysleti. Ale jedno jest jisté: máme-li na mysli sestavení dozorčího výboru, jenž se skládá z 10 členů, z toho 8 zaměstnavatelů a 2 zástupci dělníků, a sestavení představení představenstva, jež v obráceném poměru se skládá z 8 pojištěnců a ze 2 zaměstnavatelů, pak dlužno zajisté míti za to, že tito oba činitelé, jak jsem se již zmínil, v nejvýš řídkých případech mohou dojíti k právoplatnému usnesení.

Nyní se táži: proč se to všechno dělá, proč přikročujeme k tomu, tak značnou měrou omezovati autonomii, samosprávu nemocenských pokladen? Což představenstvo nemocenských pokladen, což úředníci, jak dnes jsou v nemocenských pokladnách, nekonali vždy a za každé doby svoji povinnost? Což se představenstva nemocenských pokladen dopustila tak častého porušení zákona, že jest bezpodmínečně nutno postaviti je pod tak ostrou dvojí kontrolu? Věci se mají tak, že každé představenstvo jest si vždy plně vědomo své odpovědnosti a nedopustí se něčeho, co by nebylo lze uvésti v soulad s ustanovením zákona. Ovšem možno namítati, jak učinil kolega Jaroš v sociálně-politickém výboru: provádí-li představenstvo svoje práce zákonitým způsobem, nemusí se obávati kontroly dozorčího výboru. To je velmi správné, to je ovšem pravda. Ale tento pocit jednotlivých členů představenstva, že trvale a neustále a nesprávným způsobem stojí pod kontrolou, není zajisté pocitem, který by obzvláště mohl povznésti pracovní snahu u těchto korporací. Není pochybnosti, že představenstvo a úředníci dosud pracovali co nejlépe, a jsou-li dnes pokladny, které nad zákonitou výměrou něco poskytují svým členům, pojištěncům, pak ve většině případů jest toho příčinou zdatnost představenstva a zdatnost dotyčných úředníků. A mám proto za to, že vzhledem k této skutečnosti by nebylo bývalo potřebí tak značnou měrou potlačiti samosprávu, autonomii.

Odpusťte pánové, když zcela otevřeně vyslovuji, co bohužel musí býti řečeno, že při úpravě otázky správy nemocenských pojišťoven nerozhodovaly ani tak věcné a sociální úvahy, nýbrž že v mnohém dali jsme se vésti úvahami povahy národnostní. To po mém názoru naprosto není věcí, která by byla v zájmu tak důležitého zákona, jakým jest předloha o sociálním pojištění.

Totéž dlužno poznamenati také ohledně sestavení výboru ústřední pojišťovny, o čemž jedná § 79. Stojíme na stanovisku, že by bylo mnohem demokratičtější, kdyby také výbor ústřední pojišťovny byl volen. Ovšem kolega Jaroš jakožto zpravodaj jest toho názoru, že by bylo potřebí příliš velikého aparátu, že by vyžadovalo velikého finančního nákladu prováděti volby do výboru ústřední pojišťovny. Domnívá se tudíž, že jest mnohem lepší, když se volba 12 zástupců pojištěnců má díti představenstvem pokladny, když volbu 12 přísedících z kruhů zaměstnavatelů mají provésti zaměstnavatelé a když se 16 odborníků jmenuje. Bylo by po mém názoru mnohem demokratičtější, kdyby se prováděla také volba do výboru ústřední pojišťovny. Náklad nebyl by asi tak obrovský a především, což naprosto nemá podřízený význam, sestavení výboru ústřední pojišťovny by vyhovovalo přáním pojištěnců, čemuž nyní dle znění zákona naprosto tak není. Jest tedy vliv pojištěnců na sestavení výboru ústřední pojišťovny velice malý.

Pan kolega dr Hilgenreiner poukázal již na to, že tento zákon trpí také tím nedostatkem, že jednotlivé věci jsou přílišně zbyrokratisovány. To ovšem úzce souvisí s odstraněním autonomie nemocenských pojišťoven. Jest zcela jasno, že od omezení autonomie ke zbyrokratisování jest jen jeden krok. Jako obzvláštní příklad chtěl bych uvésti § 184, jenž jedná o tom, že části volného jmění ústřední pojišťovny se svolením ministra sociální péče lze užíti k tomu, aby vedle léčebné péče ve smyslu části třetí, oddílu čtvrtého, tohoto zákona byla v souhlasu s ministrem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy prováděna nebo podporována všeobecná i zvláštní opatření, směřující k odvrácení předčasné invalidity pojištěnců a jejich rodinných příslušníků, k potírání lidových chorob, nebo k povznesení zdravotního stavu. O tendenci této věci ani slova! Tu souhlasíme úplně s vámi, že ústřední pojišťovně musí býti ponecháno na vůli, aby, pokud jde o profylaxi, zařídila všechno možné: zřizovala léčebné ústavy, ústav pro léčení alkoholiků, jedním slovem všechny léčebné ústavy, které máme, abychom profylakticky mohli působiti proti vyskytujícím se nemocem. Co odsuzujeme, jest to, že se v tomto paragrafu neřekne zcela jasně a krátce, že výbor ústřední pojišťovny má o těchto věcech rozhodovati autonomně. Nikoli, zde se musí objeviti ministerstvo sociální péče, pak ministerstvo zdravotnictví, a tato ministerstva musí býti teprve tázána, jak, jakým způsobem a zdali se to má udělati: tím nastává obrovské zpoždění celé věci. Jest nepochybno, že myšlenku tohoto paragrafu veskrze dlužno uvítati, ale že zde zbyrokratisování otevíráme dvéře dokořán, to nepovažujeme za nutné.

Chtěl bych ještě upozorniti na ustanovení §u 68 o úřednících. Praví se zde, že příště po uzákonění této předlohy úředníky v nemocenské pokladně mohou býti jen ti, kdož mají československé státní občanství. Ale dnes jsou v jednotlivých nemocenských pokladnách úředníci, kteří nejsou československými státními občany. Již v sociálně-politickém výboru použili jsme této příležitosti, abychom na tuto skutečnost poukázali i projevili jsme přání, aby dnes v nemocenských pokladnách již zaměstnaní úředníci, kteří nejsou československými státními občany, ve své službě byli ponecháni. Praví přece také § 269, že ministr sociální péče dotyčným úředníkům může prominouti státní občanství. Doufáme, že ministerstvo sociální péče, pokud toho je potřebí, tohoto ustanovení dovolí použíti, pokud jde o úředníky již zaměstnané.

Dlužno konstatovati, že při vytvoření zákonitých ustanovení o starobním a invalidním pojištění vliv pojistného matematika byl značně větší, nežli vliv sociálního politika. Nejdříve však chci promluviti o dávkách nemocenského pojištění, avšak také zde platí to, co jsem právě řekl. Jinak by nebylo bývalo možné, aby rozdělení na mzdové třídy bylo zkráceno z 15 na 10. Jest vám známo, že máme nyní 15 mzdových tříd, 13 obligatorních a 2 fakultativní, a zákon předpisuje, že se v budoucnosti zřizuje jen 10 mzdových tříd, a to s průměrným denním výdělkem 36 Kč jakožto suma konečná. Dosud měli jsme jak známo 42 Kč jakožto nejvyšší průměrný denní výdělek.Prosím, abyste povážili, dámy a pánové, že tímto snížením počtu mzdových tříd pojištěnci, alespoň ta část, která by podle skutečného výdělku patřila do vyšší mzdové třídy, utrpí škodu statisícovou. Poněvadž stojíme na stanovisku, že nemocenské pokud možno má se přibližovati skutečnému výdělku, jest nepochopitelno, že nastalo snížení počtu mzdových tříd z 15 na 10. Nelze přece míti za to, že ti pánové, kteří toto ustanovení vydali, se domnívali, že snad v dohledné době dojde k tomu, že budeme moci zaznamenati jen průměrnou mzdu 36 Kč denně.

Dávky pokladny stanoveny jsou v §u 95 tohoto zákona. Jest to značným zhoršením oproti nynějšímu stavu, že nemocenská podpora na příště teprve od čtvrtého dne onemocnění má býti vyplácena. Ovšem činí se vyjímka tehdy, trvá-li nemoc déle nežli 14 dní. V tomto případě jest nemocenské platiti od třetího dne. Nyní se nemocenské platí od prvního dne onemocnění; toto ustanovení předlohy znamená tedy rovněž obrovskou škodu pro pojištěnce. Zdali právě z tohoto ustanovení budou nemocenské pojišťovny míti veliký prospěch, o tom věru dlužno pochybovati. Toto ustanovení může se velmi lehce zvrhnouti také v opak a může znamenati zatížení pro nemocenské pojišťovny. Další ustanovení přináší odstavec 4. bodu 2., kde se praví, že nemocenské nepřísluší za neděli, pokud neschopnost ku práci netrvá déle nežli 14 dní. (Sen. Matuščák (německy): Nemocný člověk nemusí v nedělí nic jísti!) Pane kolego Matuščáku, doporučoval bych Vám, abyste v této věci příliš do toho nemluvil, poněvadž především vaše strana jest toho příčinou, že projednáváme zákon podle takovéto předlohy. Kdyby dělnictvo ještě bylo sjednoceno, nebyl by takovýto zákon možným. Byl by obsahoval jiná ustanovení! (Souhlas. Výkřiky sen. Matuščáka).

Nyní chci pojednati o tom, k jakým komplikacím to povede při výplatě nemocenského. Zásadně se nemocenské vyplácí teprve od čtvrtého dne. trvá-li neschopnost k práci déle než 14 dní, od druhého dne; netrvá-li neschopnost k práci déle než 14 dní, neplatí se za neděle a teprve tehdy, trvá-li nemoc déle než 14 dní, dlužno také neděle započísti při nemocenském pojištění. Prosím, představte si jednou, jak to tam v praksi bude vypadati u přepážek nemocenských pokladen a u úředníků. Nejprve vůbec nemohou po prvém týdnu říci, co mají poukázati. To se ukáže teprve, až se bude věděti, zdali dotyčný pojištěný člen má to neštěstí, že jest nemocen déle nežli 14 dní. Tedy komplikovanost při výplatě nemocenského, jak si ji nelze horší představiti!

Nyní k otázce starobního a invalidního pojištění. Zde vykazuje zákon samozřejmě nesmírné nedostatky. Především se hranice stáří pro dosažení starobního důchodu stanoví 65 lety. Máme za to, že by stanovení věku 60 let bylo úplně ospravedlněno, poněvadž jest celá řada povolání, jejíž příslušníci vůbec nebudou požívati starobního důchodu, poněvadž jednoduše 65 roků věku nedosáhnou. Připomínám zde na příklad jen brusiče skla v našem území, kde se někdo v nejřidších případech dožije stáří 65 roků. Nejinak jest tomu při jiných povoláních, a máme tudíž za to, že by mělo nastati snížení hranice věku. Pan zpravodaj Jaroš, jakož také pan ministr sociální péče prohlásili zde dnes, že při vytvoření předlohy o sociálním pojištění bylo snahou poskytování starobního a nemocenského pojištění - cituji podle smyslu, nikoli doslovně - povznésti nad rámec almužny s poukazem na jiné země, kde se platí značně nižší důchody, a vycházejíce z úvahy, že důchody, jaké se budou platiti podle této předlohy, kdož ví jak jsou vysoké. To po mém názoru neodpovídá skutečnosti. Starobní a invalidní důchod sestává ze tří částí, z třetí části jen v těch případech, kde důchodce má také děti pod 17 let. Starobní a invalidní důchod se skládá ze základního důchodu, který činí 500 Kč, dále ze státního příspěvku, který rovněž činí 500 Kč, a pak z částek zvyšovacích, které činí jednu pětinu ze zaplaceného pojistného. Abych vám tedy zcela konkretně řekl, jak se vytváří placení důchodu u starobního a invalidního pojištění, chci vám uvésti tyto číslice: bylo již uvedeno, že u starobního a invalidního pojištění zavedeny jsou 4 třídy: první až čtvrtá mzdová třída nemocenského pojištění tvoří třídu A, čtvrtá, pátá tvoří třídu B, šestá až osmá třídu C, devátá, desátá třídu D. Jestliže tedy pojištěnec ve třídě A má 4 nabytá léta, má celkový požitek 1176 Kč. Pamatujte dobře, při 4 nabytých letech. Nuže 1176 Kč se velmi hezky poslouchá, je to částka dosti značná. Tuto částku však obdrží ročně, a přepočítáno na den, činí to asi 3 koruny. Má-li 10 nabytých let, činí důchod 1440 Kč, rovněž ve třídě A; při 20 letech - to se po mém zdání nepřihodí příliš často - 1880 Kč, pak to stoupá až do 50 let, co vůbec nenastane, až do výše 3200 Kč. Ovšem při vyměřování důchodu budou neustálé změny, poněvadž pojištěnec bude dnes ve třídě A, zítra ve třídě C, za měsíc zase ve třídě B atd. Na všechny tyto okolnosti dlužno při výpočtu důchodu bráti zřetel a samozřejmě je propočítati. (Místopředseda dr Franta převzal předsednictví). K těmto důchodům přistupují pak příspěvky na děti, které činí jednu desetinu důchodu, není-li dítě starší než 17 let. Ve čtvrté třídě starobního a invalidního pojištění činí pak důchod u důchodce se 4 nabytými lety 1360 Kč - to rovněž nečiní ještě ani 4 Kč denně - a může v nejvyšším případě při 50 nabytých letech, co se stane velmi zřídka, vzrůsti až na 5500 Kč. Není tedy po našem názoru starobní a invalidní důchod vyměřen tak, abychom ho konečně mohli označiti jakožto zvlášť vysoký. Podali jsme tudíž také v té příčině pozměňovací návrhy: především pokud jde o zvýšení základního důchodu, zvýšení státního příspěvku, zvýšení přídavku na děti atd.

Nesrozumitelné ustanovení, také s vašeho stanoviska, jest v §u 120, který jedná o vdovském důchodu. Zde se praví v odst. 2.: ťÚhrn všech důchodů sirotčích nesmí činiti více, nežli důchod, jehož zemřelý požíval, nebo na nějž měl nárok, zvýšený o příplatky podle §u 113. Činí-li více, sníží se jednotlivé sirotčí důchody poměrně.Ť Jest tomu tedy, konkretně řečeno, tak, že pojištěnci budou musit pečovati o to, aby neměli příliš velikou rodinu, neboť jestliže děti osiří, pak budou přece, pokud jde o důchod, zkráceny, bude-li zde tolik dětí, že případný sirotčí důchod by byl vyšším, nežli starobní a invalidní důchod. To tedy je rovněž ustanovení, které naprosto ničím nelze odůvodniti.

Jedno jsem ještě zapoměl, a to jest stanovení procentní sazby pro vybírání příspěvku na nemocenské pojištění. Dotyčné ustanovení jest obsaženo v §u 159. Dosud jest zákonitě stanoven pojistný příspěvek ve výši 6.60%, § 159 předlohy však stanoví 5%.

Máme za to, že 5% jest příliš málo a navrhovali jsme tudíž zvýšení na 6%. Může býti, že se domníváte, že jednak výplatou nemocenského od 4. na místo od prvního dne, jednak omezením nynějších premií za kojení budou ušetřeny značné obnosy. Tyto premie za kojení jsou dobrovolnou dávkou nemocenských pokladen a poskytují se u některých pokladen až do 26 týdnů, v předloze však pamatují-li se dobře, jest poskytování premií za kojení stanoveno jen na dobu 12 nebo 13 týdnů. Možno, když vycházíte z těchto úspor, že pak vystačíte 6%, my však se domníváme, ježto již nyní jsou pokladny, které vybírají nejen 6.60%, jak předepsáno, nýbrž 8% a snad ještě více, že 5%ní sazba je vyměřena příliš nízko.

Ke konci několik slov o §u 109, který stanoví, kdy pojištěnec má nárok na invalidní důchod. Tento paragraf, pokud jde o jasnost, naprosto nevyhovuje: Zní: ťNárok na důchod invalidní má pojištěnec, je-li invalidním. Za invalidního podle tohoto zákona se považuje, kdo pro nemoc nebo jiné vady tělesné, nebo duševní, nepřivoděné úmyslně, nemůže prací přiměřenou jeho silám, schopnostem, výcviku a dosavadnímu povolání vydělati ani třetinu toho, co tělesně a duševně zdravý zaměstnanec téhož druhu s podobným výcvikem v témže obvodě obyčejně vydělává.Ť Chtěl bych nyní někoho znáti, kdo bezzávadně a úplně jasně zjistí, kdo na základě tohoto zákonitého ustanovení má vlastně nárok na invalidní důchod. Nežli to vše bude zjištěno, co se v tomto odst. 2. §u 109 požaduje, dotyčný přece již dávno bude mrtev. Ovšem poukazuje se na to, že toto ustanovení převzato bylo z říšsko-německého zákona, ale na to se přece po mém názoru nesmíme odvolávati, neboť, jestliže někdo někde vyvede hloupost, nemusím bezpodmínečně se cítiti povinen provésti stejnou hloupost, nýbrž musím se přece pokusiti, vidím-li vyslovenou hloupost před sebou, abych tu věc změnil.

Dále podali jsme pozměňovací návrh k §u 287, který mluví o působnosti tohoto zákona. Zde se praví v odst. 2.: ťNařízením bude stanoveno, kdy nabudou účinnosti ostatní ustanovení zákona. Státi se tak musí současně s počátkem účinnosti zákona o pojištění osob samostatně výdělečně činných.Ť Pan ministr sociální péče sice prohlásil, že předloha o pojištění osob samostatných se připravuje a že velmi brzo dojde k tomu, aby se Národní shromáždění tohoto státu s touto předlohou zabývalo. Nesdílím optimismus pana ministra, a to proto, poněvadž především bude třeba odstraniti odpor při pojištění osob samostatných, jenž záleží v tom, že část osob samostatně výdělečně činných sama nechce pojištění, a nebudou ho chtíti tím spíše, když uslyší, že toto pojištění bude spojeno s nějakými platy. Nemáme naprosto čeho namítati proti zavedení pojištění samostatných osob, považujeme však za těžkou chybu, že účinnost tohoto zákona jest vázána na uzákonění pojištění osob samostatných, (Sen. dr Heller (německy): Obě předlohy nemají nic společného!) správně, se kterým absolutně nemá nic společného! Nelze naprosto pochopiti, proč toto obojí pojištění bylo spojeno, dvě věci úplně samostatné, které nejsou v naprosto žádné souvislosti. Podali jsme návrh, který sice také praví, že zákon má nabýti účinnosti zároveň s účinností zákona o pojištění osob samostatně výdělečně činných, ale připojujeme, že nejdéle dne 1. ledna 1926. Není přípustno, abychom se usnesli o takovéto osnově a nakonec působnost pak odložili na nevím jak dlouhou dobu. Jest tedy naším přáním, aby tento zákon pokud možno brzo nabyl účinnosti.

Pan kolega Jaroš v sociálně-politickém výboru a kolega dr Hilgenreiner dnes se zde zmínil, že uzákoněním sociálního pojištění splacen má býti dluh pracujícím vrstvám, proletariátu v tomto státě. Můj názor jest ten: nesplácíme dluh, který máme, poněvadž předloha jest velmi nedostatečná, nýbrž jest to jen splátka, kterou činíme, i chci ke konci svých vývodů říci, že by si bylo přáti, abychom velmi brzo byli s to, zbytek dluhu, který pro nedostatečná ustanovení zákona nemůžeme zaplatiti, velmi brzo splatili. (Potlesk německých sociálních demokratů).


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP