Čtvrtek 8. listopadu 1923

Schůze zahájena v 16 hodin 20 minut.

Přítomni:

Místopředsedové: Kadlčák, Klofáč, Niessner, dr Soukup.

Zapisovatelé: dr Krouský, Svěcený.

124 senátoři podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministerský předseda, Švehla; ministři: inž. Bečka, Bechyně, dr Beneš, dr Dolanský, dr Hodža, Malypetr, dr Markovič, Šrámek, Udržal; odborový přednosta ministerstva vnitra dr Bobek.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Dovoluji si zahájiti schůzi a sděluji, že udělil jsem dovolenou, pro dnešní schůzi sen. dr Schmidtovi, pro dnešní a zítřejší schůzí sen. Práškovi, sen. Šperovi, sen. Oberleithnerovi a dr Kopeniczkymu.

Tiskem byly rozdány tyto spisy. Prosím, aby byly přečteny.

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):

Tisk 1716. Vládní návrh zákona, kterým se mění § 2 a doplňuje § 27 zákona ze dne 26. května 1882, č. 55 ř. z., a § 2 a § 26 uh. zák. čl. ze dne 25. května 1882, č. XVIII, o dani z minerálních olejů a kterým se mění poznámky ke třídě XXI celního sazebníku československého.

Tisk 1717-1717/4. Seznam obnovených návrhů § 19 odst. 2. j. ř.

Čís. 1717/1. Návrh sen. Pánka, dr Krejčího a spol., ohledně osnovy zákona o služební pragmatice pro státní zaměstnance (Viz čís. tisku 140.).

1717/2. Návrh sen. Pánka a spol. na změnu nařízení vlády republiky Československé ze dne 27. února 1920, čís. 128 Sb. z. a n., kterým se upravují poměry a denní platy (denní mzdy) výpomocných sluhů u státních úřadů a ústavů a stanoví normální obnosy, jež tvoří základ při vyměřování zaopatřovacích platů a nařízení vlády republiky Československé ze dne 27. února 1920, čís. 130 Sb. z. a n., kterým se upravují poměry a platy kancelářského pomocného personálu v státních úřadech a ústavech. (Viz čís. tisku 837.)

1717/3. Návrh sen. Pánka a spol. na úpravu služebních poměrů vrchních dozorců vězňů v trestnicích a věznicích soudů sborových. (Viz čís. tisku 838.)

1717/4. Návrh sen. Pánka a spol. stran dosazení komisí pro zjednodušení státní správy a způsobu úřadování v úřadech státních, jakož i v podnicích a fondech státem spravovaných. (Viz čís. tisku 1105.)

Tisk 1718. Návrh sen. Kroihera a spol. na zrušení stolice architektury na Umělecké akademii v Praze.

Jednací zápisy o 169.-172. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé

ze dne 2., 3. a 4. července 1923.

Těsnopisecká zpráva o 173. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé

ze dne 30. října 1923.

Zápis o 173. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé vyložen

byl podle §u 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Jelikož v předepsané lhůtě nebyly žádným pp. senátorem písemné námitky podány,

dlužno pokládati zápis ten za správný a dá se do tisku.

Z předsednictva přikázáno:

výboru kulturnímu:

Tisk 1712. Vládní návrh zákona, jímž se mění a doplňují některá ustanovení zákona ze dne 17. února 1922, č. 75 Sb. z. a n., upravujícího organisaci odborných škol pro ženská povolání a právní poměry učitelstva těchto škol v republice Československé.

výboru ústavně-právnímu:

Tisk 1715. Vládní návrh zákona, jímž se povoluje užití komunálních dluhopisů vydaných akciovou společností >Centralbank der deutschen Sparkassen in der Čechoslovakischen Republik< k ukládání nadačních, sirotčích a podobných kapitálů.

výboru iniciativnímu:

Tisk 1717-1717/4. Seznam obnovených návrhů (§, 19, odst. 2. j. ř.).

Čís. 1717/1. Návrh sen. Pánka, dr Krejčího a spol., ohledně osnovy zákona o služební

pragmatice pro státní zaměstnance (Viz čís. tisku 140.).

1717/2. Návrh sen. Pánka a spol. na změnu nařízení vlády republiky Československé ze dne 27. února 1920, čís. 128 Sb. z. a n., kterým se upravují poměry a denní platy (denní mzdy) výpomocných sluhů u státních úřadů a ústavů a stanoví normální obnosy, jež tvoří základ pří vyměřování zaopatřovacích platů a nařízení vlády republiky Československé ze dne 27. února 1920, čís. 130 Sb. z. a n., kterým se upravují poměry a platy kancelářského pomocného personálu v státních úřadech a ústavech. (Viz čís. tisku 837.)

1717/3. Návrh sen. Pánka a spol. na úpravu služebních poměrů vrchních dozorců vězňů v trestnicích a věznicích soudů sborových. (Viz čís. tisku 838.)

1717/4. Návrh sen. Pánka a spol. stran dosazení komisí pro zjednodušení státní správy a způsobu úřadování v úřadech státních, jakož i v podnicích a fondech státem spravovaných. (Viz čís. tisku 1105.)

Tisk 1718. Návrh sen. Kroihera a spol. na zrušení stolice architektury na Umělecké akademi v Praze.

Místopředseda dr Soukup:

Stala se dohoda, aby lhůta řečnická vyměřena byla jednotlivým klubům takto:

československé sociálně-demokratické strany dělnické l hod.,

republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu l hod.,

československé strany lidové 3/4 hod.,

československé strany národně - demokratické 3/4 hod.,

československé strany socialistické l h.,

československé živnostensko - obchodnické strany středostavovské 1/2 hod.,

slovenské strany ludové l hod.,

československé strany komunistické l h.,

německé sociálně-demokratické strany dělnické l hod.

a ostatním stranám německým 11/2 hod.

Přikročuji k projednávání denního pořadu. Prvním bodem je:

1. Rozprava o prohlášení pana ministra zahraničí.

Ke slovu jsou přihlášení zatím tito řečníci:

>Proti<: sen. Niessner, dr Ledebur-Wicheln, Hartl, Chlumecký, Dúrčanský,

>pro<: sen. dr. Krupka, dr Brabec, Klofáč, Lukeš, Trčka, Zimák.

Uděluji slovo, prvému řečníku proti panu sen. Niessnerovi a prosím, aby se ujal slova.

Sen. Niessner (německy): Velevážené dámy a pánové! Řeč pana ministra věcí zahraničních dr Beneše, kterou zde v poslední schůzi senátu pronesl, měla v určité části německé veřejnosti veliký, překvapující účinek. Chválena byla na této řeči otevřenost, se kterou pan ministr věcí zahraničních projednával určité části svého exposé. Ve skutečnosti nás také velice těšilo, že pan ministr s určitou zřetelností vyslovil, že československá zahraniční politika za žádných okolností, ať se stane v Německu cokoli, nezamýšlí se vměšovati do vnitropolitických poměrů německé říše. Zůstává ovšem otázkou, zdali při tom zůstane, a zdali vláda, zdali československý stát, jenž přece není neodvislým, nýbrž určitým zevním, vlivům... (Hluk.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Pánové, snažně prosím, aby byl zachován klid a řečník byl sledován.

Sen. Niessner (pokračuje):... jen příliš snadno jest přístupným, také setrvá v důsledném provádění tohoto slibu. Nechci zde vůbec zkoumati, zdali zmíněná část vývodů pana ministra věcí zahraničních ospravedlňuje tuto chválu otevřenosti a jasnosti. Řekl několik otevřených slov o Německu. Ale shledávám, že se v tomto zadostučinění, jež se zde projevilo, vyjadřuje skutečnost, jak málo dosud byli jsme panem ministrem věcí zahraničních hýčkáni. To mně připamatovává v určitém smyslu jistou báseň od Mirza Schaffy, v této básni se praví, že šach napsal vlastní rukou manifest, a všechen lid v Persii stanul udiveně, aby četl slova, která byla tak moudrá, tak jasná, ale Mirza Schaffy stojí udiveně a táže se: >Nač ten údiv? Je to něco tak zvláštního, když i králové dovedou mluviti jasně a zřetelně?<

Divíme se chvále veřejnosti; proč? Poněvadž řeč páně ministrova neobsahovala pouze nám bohužel tak často přednášené, neproniknutelné množství slov, nýbrž poněvadž také uvedl řadu skutečností, ovšem velice známých.

Cením a respektuji obratnost a moudrost pana ministra věcí zahraničních neobyčejně.

Ale jasnost a otevřenost? Myslím, o tom nemluvme. Mám za to, že také tato poslední řeč v mnoha směrech leckteré přání nesplnila. Uznání, jehož se v této příčině jeho řečí dostalo, ukazuje jenom, jak skromnými jsme se stali, jestliže vítáme každé mastné oko v této chudičké polévce, která se nám většinou předkládá - chudičké v tom smyslu, že se mám ve skutečnosti množstvím slov neřekne ničeho. Nechci se podvoliti úloze, abych šel po tom, co pan ministr opatrně zamlčel. Chci se naopak držeti toho, co řekl, a z toho vyvozovati.

Pan ministr věcí zahraničních označil jako vůdčí myšlenku své zahraniční politiky: politiku míru, rekonstrukce, demokracie a zabezpečení státu. Zdá se mi, že tato poslední úloha, politika zabezpečení státu, jest méně problémem zahraniční politiky jako spíše problémem politiky vnitřní, a že jest pochybeno podporovati zabezpečení státu pauze zahraniční politikou, politikou spojeneckou, přimknutím k mocným státům. Chci beze všeho přiznati, že pan ministr věcí zahraničních tuto politiku zabezpečení státu pěstuje pilným přesvědčením, že ji míní dobře a poctivě. Ale mám za to, že jeho politika, jako vůbec politika československého státu, trpí těžkým vnitřním rozporem a že při nejlepší vůli nelze uskutečniti zabezpečení státu cestou, kterou se to provádí. Neboť tato politika se opírá především o neporušitelnost a udržení mírových smluv, jest to tedy politika, o které máme za to, že snad okamžitě může sloužiti zabezpečení státu, která však není způsobilou, aby ve skutečnosti byla politikou míru, rekonstrukce, demokracie a udržení státu. Domníváme se tedy, že jest nejhorším, anebo alespoň velmi špatným prostředkem, pěstovati politiku míru na základě mírových smluv, na základě zachování a neporušitelnosti mírových smluv.

Neboť tyto smlouvy nejsou mírem, ony jsou válkou, a slučovati se s nimi znamená rušiti konsolidaci, odkládati a protahovati ji, neznamená napomáhat míru, nýbrž dnešní neklidný stav prohlašovati trvalým.

Vím, že pana ministra věcí zahraničních především vede péče o udržení státu v jeho dnešních mezích. Za tím účelem směřuje zahraniční politika k tomu, hledati připojení a spojence, i nalezla je především ve Francii, poněvadž Francie v přítomné době má nejvíce vojáků a poněvadž se co nejneústupněji zasazuje o dodržení smluv. Přicházím zde k chybám vnitřní politiky, kteráž přece jest v příčinné souvislosti s politikou zahraniční.

Kdyby hned na počátku při založení státu a v prvých létech jeho trvání a dokonce až do dnešních dnů nebyla bývala přijata fikce o národním státě, kdyby se bylo rozumělo tomu, připoutati k sobě národy, jež obývají stát, kdyby se bylo dovedlo nalézti s nimi narovnání, konstruovati základ pro dorozumění, pak nepotřebovali bychom dnes francouzských bajonetů, a mohli jsme to, co československému státu a jeho obyvatelstvu, přijde nesmírně draho, ježto nás to zavazuje udržovati obrovskou armádu, míti lépe, účinněji a pronikavěji také bez této spojenecké politiky, bez opory o francouzský imperialismus, totiž dorozuměním s ostatními národy ve státě. Ale pět let uplynulo marně, domnívali jsme se a domníváme se dodnes a nadále, že pro zahraniční situaci oficielní politika československého státu jest správnou, a že tudíž není potřebí pomýšleti na nějaké dorozumění a dodnes doslova nebylo hnuto ani prstem, aby problém státu, jenž musil by býti jeho nejožehavějším, nejneodkladnějším problémem, přiblížen byl jen o krok ke svému rozřešení. Pět let trvání republiky jest v této příčině ztraceným časem, o kterém se domníváme, že neponese dobrého ovoce. Ale nejen že se chybovalo doposud, chybuje se také znovu. Poukazuji zde jen na cestu pana presidenta Masaryka, cestu, kterou doprovázely zjevy, jež nikterak nejsou s to, aby do obyvatelstva vnesly náladu smířlivosti. Nechci mluviti o výroku, že Československá republika státi bude k Francii v časech dobrých i zlých, nechci také mluviti o velmi jednostranném posuzování kultury jak západní tak německé, chci jen říci, že na této cestě a při všech projevech, jež v rámci této cesty byly učiněny, znatelnou byla snaha vylíčiti, jakoby tento stát měl obyvatelstvo pouze české. Úplně přehlédnuta byla skutečnost, že zde ve státě žijí také miliony a miliony občanů jiné národnosti. Mnohá slova, která tam byla pronesena, zbytečně způsobila trpkost, byla to zbytečná zlá setba, i můžeme o této cestě říci, že by bylo lépe, kdyby k ní nebylo došlo. Tato slova obracejí se přirozeně především na pana ministra věcí zahraničních.

V řeči pana ministra věcí zahraničních jsme slyšeli, že poměr Československa k Francií jest srdečný a intimní a že se tento poměr v budoucnosti utváří jen ještě intimněji. Víme, co znamená slovo >intimní< v této souvislosti, a vy také víte, kam tyto snahy směřují, totiž k utvoření vojenského spojenectví, které, jak se zdá, dodnes sice ještě není hotovo, které však patrně jest na nejlepší cestě ke svému uskutečnění. Jest zajisté velice zvláštní a nalézá u veliké části obyvatelstva, především nečeského obyvatelstva, odmítnutí, že čím neústupnější se stává Francie, čím směleji zabírá uhelné doly v Poruří, čím zjevněji podporuje separatistické snahy o odtržení Porýní, čím zjevněji vychází najevo, že Francie obstruuje a znemožňuje dorozumění v otázce Poruří, v otázce reparační, že tím srdečnějším a tím intimnějším se stává poměr naší zahraniční politiky k politice francouzské. Táži se: to má býti politika míru, politika konsolidace, politika demokracie, politika zabezpečení tohoto státu? Mám rozhodně pochybnost o tom, že se naše zahraniční politika nalézá na správné cestě. Především myslím, že jest falešnou domněnka, jakoby nejlepším prostředkem k zabezpečení státu bylo postaviti se za smlouvy a pevně se držeti jejich nedotknutelnosti.

Jest jisto, že největší touhou každého národa jest, tvořiti jednotný celek. To bylo snem italského národa, to bylo snem všech národů, k jehož uskutečnění směřovali. Ale jest také jisto, že přes události v Německu, přes snahy o odtržení jednotlivých území od říšského celku dříve nebo později nastane obrat také v Německu, že také v Německu poznají, že jest potřebí sjednocení. Jest jisto, že to, co činili jiní národové, snažiti se bude učiniti také národ německý, semknout totiž všechny své příslušníky, všechny své kmeny, ať žijí kdekoliv, alespoň tam, kde německé jazykové území souvisí s německou říší. Vím, že tato snaha zde jest, anebo alespoň že jistě přijde. Jsme si však také vědomi skutečnosti, že existují přes to státy, ve kterých žijí části národů, jež jsou odloučeny od svého národního společenství. Poukazuji tím na Švýcarsko, kde žijí Němci, Francouzi a Italové, aniž by u nich byly patrný snahy o odtrženi. Tato možnost tedy, že přes tyto snahy po národní jednotě určité části národa, i když také čítají miliony lidí, se v jiné domovině zařizují a cítí šťastnými, tato možnost jest skutečně dána. A já pravím, že by také zde mohla býti dána. Ovšem nesmělo by se pokračovati prostředky, se kterými se posud po 5 let pokračovalo, nesmělo by se používati posavadních method odstrkováni, pokořování a útisku, nýbrž musilo by se především říci, že jest potřebí zabrániti tomu, aby se v budoucnosti takovéto snahy po odtržení neuplatňovaly. Jest pochybeným myšlenkovým pochodem, domnívá-li se naše zahraniční politika, že toto zabezpečení našeho státu se dá docíliti pouze cestou zahraniční politiky, tím že se opíráme o bajonety francouzského imperialismu. Máme za to, že vnitřní politikou, politikou dorozumění mnohem důkladněji mnohem pronikavěji a mnohem bezpečněji by bylo lze uskutečniti toto zabezpečení, nežli takto.

Domníváme se tedy, že hlavní chybu v politice pana ministra věcí zahraničních spatřujeme v tom, že se opírá o neporušitelnost mírových smluv. Toto opírání se o mírové smlouvy nutí nás často zasazovati se o zájmy, pod pláštíkem této politiky napomáhati zájmům, které naprosto nejsou zájmy našimi. Při všem tom, co se zde činí a co se zde děje a slibuje pro konsolidaci našich hospodářských, finančních a politických poměrů, při všem tom nesmíme zapomínati, že osud státu nakonec neodlučitelně závisí od osudu Evropy, že se konečně nemůžeme odtrhnouti a separovati, že nemůžeme zůstati nedotčeni od všeho toho, co se venku děje; a jestliže, jak jsme přesvědčeni, mírové smlouvy vedou ke zkáze, alespoň k nejtěžšímu a trvalému poškození evropského hospodářství, pak nemine to ani nás bez následků, nýbrž způsobí to také tomuto státu a jeho obyvatelstvu nejtěžší škody. Existuje již dnes v Evropě velmi mnoho státníků, vynikajících, učenců, také vůdčích státníků, kteří přesvědčeni a proniknuti jsou o neudržitelnosti a o škodlivosti mírových smluv. Musíme se však jen, diviti, že u držitelů moci v tomto státě dosud nejméně proniklo přesvědčení a poznání o nemožnosti těchto mírových smluv. Zde stojíme stále ještě na tomto stanovisku a zde slyšíme netoliko v tisku, nýbrž také ve velice oficielních projevech stále jen opětovali, že Německo má platiti. V tom vyčerpává se celé stanovisko, které se zde zaujímá vůči mírovým smlouvám, jako by se vůbec při mírových smlouvách jednalo jen o platební povinnost, o reparace Německa jako by v mírových smlouvách vůbec nic jiného nebylo obsaženo nežli závazek Německa, platiti jistou náhradu vítězným státům. Obsah mírových smluv si bohužel veliké massy obyvatelstva buďto vůbec neuvědomily anebo jim již vymizel z paměti. Dámy a pánové! Bylo by pro leckoho velice užitečným, kdyby sobě čas od času důkladně prostudoval tyto mírové smlouvy. Jsem přesvědčen, že kdyby obyvatelstvo znalo obsah mírových smluv, že by se ho musilo zmocniti zděšení nad tím, jaké šílenství v těchto smlouvách bylo na papíře zvěčněno. To nelze srovnati s mírovými smlouvami posledního anebo posledních století vůbec. To jest přítmo na papíře sepsaná, formulovaná a zvěčněná ukrutnost, to jest zbavení se všeho rozumu, vší rozvahy, není to ničím jiným nežli supící myšlenka na pomstu, která v těchto mírových smlouvách jest sepsána, listina, sepsaná ve vítězném opojení, bez rozvahy, bez rozumu. Vidíme, kam až svět dnes již dospěl s těmito mírovými smlouvami, vidíme jasně, jak svět běží a kam ještě dospěje. Dámy a pánové! Co mírové smlouvy obsahují, není toliko náprava ve všeobecném smyslu a v tom smyslu, že náprava tato nastane podle sil a výkonnosti národa a státu, nýbrž v těchto smlouvách směřuje se s chladným ukrutenstvím k tomu, aby Německo bylo zničeno, rozbito, aby jeho životní síla pomalu, ale jistě byla zničena až do posledního zbytku. To jest vůdčí myšlenkou: nejde pouze o reparace, kapitalistické mírové smlouvy směřují přímo systematicky k tomu, do posledního zbytku bez milosti a bez slitování zničiti hospodářství jiného státu, jenž jest považován za nebezpečného konkurenta. Musíme jen uvážiti, že si nakonec uškodí všichni. To jest pravě to hrozné na mírových smlouvách. Nejen že mírovými smlouvami oloupeno bylo Německo o všechny osady, že mu vzato bylo skoro všechno obchodní loďstvo, že mu všechny jeho pohledávky, soukromé a veřejné pohledávky a hodnoty v cizině zkrátka byly konfiskovány, zničeny mu byly, což ovšem by konečně nebyla žádná škoda, všechny jeho válečné pomůcky, jeho válečné lodi, všechno, a Německo donuceno k odzbrojení. Nebylo by toho škoda, kdybychom viděli, že rozbití válečného nářadí nastalo také má druhé straně, kdyby odzbrojení nastalo také u vítězných států. Ale učinilo se ještě více. Znemožněna byla pro celá desetiletí svrchovanost Německa, odstraněna jeho svrchovanost, postaveno pod hospodářskou a finanční kontrolu; nejen že miliony Němců podřízeny byly cizímu panství, že veliké části území byly odtrženy od Německa - míním tím především Horní Slezsko - za náhradu za demolované zpustošené uhelné doly v severní Francií vzata byla Německu trvale Saarská pánev. Uhelné doly v severní Francii budou již zase dávno spraveny, ale uhelné doly v Saarské pánvi přejdou trvale v držení Francie. Německo vydáno bylo přemíře útisků a pokoření, ba více než to, lidi, německý lid chtěli na celá desetiletí odsouditi k helotské, otrocké práci, a chtějí ho dnes ještě odsuzovati tím, že státu byly uloženy náhrady tak absurdní, tak naprosto nemožné, že je Německo nemůže nésti a že již na tom musí mírové smlouvy ztroskotati. (Sen. dr Karas: Co pak v roce 1871, to nebyly také podmínky?) Zajisté, kdyby Francie byla zůstala v rámci podmínek z let 1870/71, nikdo by proti tomu ničeho nenamítal. Ale prosím pána, který to zvolal, aby si vzal do rukou mírové smlouvy, pak shledá, že se zde nejedná pouze o placení válečné náhrady. Ačkoliv se v podmínkách za doby války, v podmínkách Dohody a ve slibu Dohody zavrhuje myšlenka válečného odškodnění, bylo přece stanoveno válečné odškodnění. Ale dobře, ať se poskytne náhrada, a my sami to také uznáváme, také Německo uznává povinnost k náhradě, ale v rámci možností, nikoli však tak, aby národ a stát byl uvržen do propasti, byl zničen, aby byl oloupen o životní možnost. (Sen. dr Karas: Vždyť nic neplatili! Jak pak se zničili?) S takovýmito argumenty lze těžko polemisovati, když se říká, že nebylo ničeho placeno. Nejsme slepí. Víme, že kdyby byl zvítězil německý imperialismus, že by asi také byl zle řádil. Imperialismus nemá rozum. Víme to a čerpáme své přesvědčení z válečných cílů, které si stanovily Ústřední mocnosti. Víme velmi dobře, že za Viléma II, Německo; alespoň oficielní Německo, bylo zachváceno opojením moci, duchem násilí, který se trpce vymstil a který nakonec musil vésti k tomu, že Německo uvrženo bylo do záhuby. To všechno víme, víme, že německý kapitalismus právě tak prahnul po železárnách francouzského Lotrinska, jako dnes francouzský kapitalismus prahne po uhelné pánvi v Poruří a jako sobě osvojil uhelnou pánev Saarského území, To všechno víme. Ale pak ať se nám alespoň neříká, že francouzský imperialismus jest lepší, i když se nám ukazuje pod škraboškou demokracie. Pak ať nám ničeho nenamlouvají, pak ať se nám netvrdí, jako by to nyní bylo jiné. Naopak. Tvrdíme, že to, co jest obsaženo v mírových smlouvách naprosto jest nemožno provésti, a provede-li se to, pak nezhyne jenom Německo, pak zhyne více, pak zhyne Evropa.

Vidíme tedy, že zde nejde o Německo samotné, že jde o celou Evropu. A přihlédneme-li k tomu, jak dnes svět vypadá, co tu kvasu, co nepokoje, co různic, co ducha násilí a nacionalistického záští, přihlédneme-li k tomu, jak hospodářský život všech států, poražených, a vítězných, stanul, jak se nemůže rozvinouti, vidíme-li, že militarismus nebyl odstraněn, nýbrž že státy zase trčí ve zbraních a ještě více trčí ve zbraních než před válkou, a když vídáme, jak všude se tvoří nová ohniska, jak všude položeny jsou zárodky nových válek, pak musíme říci; nejedná se o Německo samotné, jedná se o více, jedná se o osud, o budoucnost Evropy; skutečnost, kterou dnes ještě nechceme uznati, ale skutečnost, která se vždy stává zřetelnější, stále pokračujícím rozvrácením, státe pokračujícím zpustošením světa, Stalo se, jak Clémenceau v jedné schůzi francouzské komory při odůvodňování mírových smluv řekl, že smlouvy jsou prostředkem k dalšímu vedení války. Ve skutečnosti válka roku 1914 začala, ale dodnes není skončena. Je to jen jiná forma, nemluví více zbraně, ale válečný stav v Evropě trvá a působí dále rozkladně a ničivě na evropské hospodářství. Srovnejme přece jedinou Evropu, jak vypadala před válkou a jak vypadá dnes! Byl tu relativní blahobyt, přizpůsobený ovšem kapitalistickému řádu, ale pokud kapitalistický řád vůbec může způsobiti blahobyt, byl tu tento blahobyt před válkou; život každého jednotlivce byl lepší, snesitelnější, jeho existence byla bezpečnější, svět byl na mnohém vyšším stupni pokroku a rozvoje, celou Evropou šel proud života, lidé a státy žili v jistém relativním bezpečí a rovněž tak všeobecná nálada mírová byla zcela jinaká nežli tomu jest dnes.

(Předsednictví přejímá místopředseda Kadlčák.)

Ale podíváme-li se dnes na svět, tu vidíme všude jen nejistotu, úpadek, stagnaci, rozvrácení, nezaměstnanost, vidíme miliony lidí v Evropě bloudící, prácí hledající, kteří však jí nenalézají, shledáváme vystupňovaný nesvár mezi národy, jenž dospěl až k fanatismu, takže pro budoucnost musíme míti nejhorší obavy. (Sen. Albert Friedrich [německy]: To je všechno vina Francie!) Není to vina Francie, nýbrž především vina mírových smluv, které do světa vnesly tento prvek nejistoty a zničení a toto zničení a tohoto ducha násilí ve světě udržely. Dnes tedy nikdo není spokojen, ani vítězové ani poražení. Ukažte mi přeci v Evropě jednu zemi, která by z tohoto míru byla již čerpala výhodu, skutečnou výhodu. Představte si, jak mohlo býti, kdyby národové Evropy po zločinu, po katastrofě války byli; spolu ve společné práci vybudovali, co toto šílenství zničilo! Kde bychom stáli dnes, jak daleko bychom byli, kdybychom se byli snažili kulturu a hospodářství ve společné práci opětně vybudovati, místo abychom, v nenávisti a roztrpčení stáli proti sobě a tohoto ducha válečného zvěčnili ve formě mírových smluv, ve stanovení těchto neslýchaných podmínek. Vím, že částečně jest to, také vinou války, když dnes ještě není tak, jak bylo před válkou; když 41/2 roku bylo pustošeno, vražděno a ničeno, nemůže přes noc všechno zase zkvétati. Vím, že veliká část viny postihuje válku vůbec. Ale, velevážené shromáždění, viděli jsme přece také jiné války anebo známe jejich průběh z dějin, a víme, že skoro po každé válce velmi brzo zase nastala prosperita, rozkvět a zdar, že se válčící státy mohly zase vzpamatovati a zbaviti ran, jež sobě navzájem způsobily. Ale dnes vidíme jen ochromení, temné mraky, vidíme jen, že je stále hůře na místo lépe, a ani my zde nezůstali jsme ušetřeni a nezůstaneme ušetřeni rozvoje těchto věcí, zkázy, jež z mírových smluv pochází. Vidíme tedy, že jest stále bezútěšněji, že svět se rozpadává, poněvadž právě válka trvá dále, poněvadž jsme dosud nedovedli zjednati skutečný mír a ducha násilí ze světa odstraniti, Kde jest trvalý mír, od kterého v poslední době války bylo nejen očekáváno, nýbrž kde přímo bylo slibováno, že má nastati svaz národů, že nemá býti tajné diplomacie, že všechny národy se mají sestoupiti, že všechny smlouvy mají býti veřejné, že má nastati odzbrojení, že všechny spory mají býti urovnány rozhodčím soudem? Kde je to všechno? Jedno místo v řeči pana ministra věcí zahraničních dává nám na to přesnou a jasnou odpověď. Praví tam, že o odzbrojení nelze prozatím mnoho říci. Nikoli, o tom věru nelze mnoho říci, tím více však o zbrojení. Neboť zbrojení pokračuje, nikoli však odzbrojení, a my dnes v Evropě vidíme více lidí ve zbrani nežli jich bylo před válkou. Vidíme, že, k tomu dojde - vývoj na to ukazuje - Německo smlouvami zahyne - vím ovšem, že také jiní činitelové jsou při tam zúčastněni. Ale domníváte se, že se to týká jen Německa a jeho lidu? Domníváte se, že se neštěstí, kterýmž dnes německý lid jest stižen, zastaví u hranic tohoto státu a jiných států? Domníváte se toho, jestliže z Německa bude hromada ssutin, jestliže tam vypukne anarchie, která, jak se zdá, hrozí přijíti? Nevěříme tomu, že se tam může udržeti diktatura z prava, jako se také sotva bude moci udržeti diktatura z leva. Co potom? Čirá anarchie, ježto demokracie byla ubita, Domníváte se, že do toho všeho nám ničeho není, že spousty tam způsobené se zastaví na hranicích jiných států a také tohoto státu? Myslím, že když již lidskost nevelí zadržeti v trýznění Německa a podporovati politiku trýznění Německa, že by to musilo býti poznání, že sobě řežeme do vlastního masa, trpíme-li tento požadavek francouzské politiky a jdeme-li při tom s sebou.


Související odkazy