Co dokazuje pro nás Němce úpadek těchto bank? Dokazuje nám opětně, jak systém tohoto státu veskrze směřuje proti všemu německému resp. k potlačení všeho, co jest německé. Poznali jsme již dávno, proč se neplatí válečná půjčka. Můžeme si to nyní zcela lehce vypočítati. Bylo by přece bývalo pro stát nepochybným ziskem, kdyby se byla válečná půjčka zaměnila za státní rentu se 4procentním zúrokováním. Úroky, kterých bylo potřebí k úhradě těchto rent, byly by se staly přímým ziskem pro stát, neboť stát, obzvláště mladý stát potřebuje peněz do hospodářství; byl by měl tyto peníze do hospodářství; byl by měl 8 miliard peněz do hospodářství, aniž by prováděl půjčky. Těchto 8 miliard byly bylo pracovalo pro stát, neboť všechny peníze pracují, zúrokují se, zaměstnávají lidi, kteří opět platí daně a dávky, zkrátka úroky této renty nebyly by bývaly ničím proti tomu, jaký užitek by měl stát, kdyby byl provedl tuto přeměnu. Ale přišli jsme na to, jaké byly důvody nezaplacení. Důvody byly ty, že by totiž pak německé hospodářství bylo zůstalo alespoň tak veliké, anebo pokud možno bylo by se ještě zvýšilo oproti tomu, jakým bylo dříve, a tu u pánů, kteří tehdy měli moc, bylo všeobecné blaho státu - mohu klidně říci - vedlejší věcí, tu byly směrodatnými vyšší snahy: německý hospodářský život nesměl býti povznesen, nýbrž musil býti utlačen. Z těchto důvodů, jak dnes máme pevně za to, nebyly válečné půjčky splaceny a otázka tato projednána tak, jak právě byla projednána. Podle téže zásady, jako ohledně válečných půjček, pracovaly patrně také upadlé nyní banky, a z této zásady pochopitelné jest také jednání vládních orgánů v tomto případě. Domníváme se, že nepohnulo slitování s malými vkladateli vládu k tomu, aby jednala tak, jak to učinila, nýbrž proto, poněvadž právě nesmějí upadnouti banky, které prováděti mají ryze nacionálně český princip, nýbrž že jim musí býti pomoženo, bylo vysvětlitelno, že vláda na příklad, jak před chvílí pan zpravodaj vyložil, dala u banky vykonati revisi, výsledku revise však dále nevyužila, nýbrž ho předala jedině představenstvu ústavu a nestarala se dále o to, zdali se o tomto výsledku také bude dále úředně jednati a zdali se. něco zařídí. Bylo dokonce vzneseno obvinění, že dodatečně ještě zvýšen byl akciový kapitál. Neslyšeli jsme ještě ničeho o tom, že by vedoucí funkcionáři tohoto padlého ústavu byli skutečně pohnáni k zodpovědnosti, naopak slyšíme, že se má vypomoci státními penězi. Ba, všude čteme a slyšíme všeobecně, že finanční ministerstvo za banku Bohemii zahraničním vkladatelům plně vyplatilo vklady a že zde oznámilo, že se spokojí s vyrovnávací kvótou pří vyrovnání. To by přece bylo něco, co jest zhola nemyslitelné a co odporuje všem pojmům v konstitučním státě. Také jsme ještě neslyšeli, že bylo sáhnuto na jmění správních radů za příčinou úhrady těchto zpronevěřených, anebo řekněme prohospodařených peněz, a přece obdrželi tito ještě loňského roku dividendy, ačkoli jim muselo býti známo, že banka není aktivní. Správní rada vyplácela tedy ze jmění malých lidí, vkladatelů, z úspor malých lidí dividendy akcionářům, a to je něco, co nelze zodpovídati. Mám-li ještě dále něco poznamenati o tom, jaký je rozdíl mezi německými ústavy a českými ústavy, pak musím říci: v českých ústavech vidíte blahovůli ve všech směrech, blahovůli i vůči zločincům, dále peněžité podpory, výpomoci v každém směru. Jestliže se však u německých ústavů opomine nejmenší formalita, škrtnutí pérem, vezme se jim ihned obchod valutami a devisami, jsou sužovány a potlačovány. Také toho důkazem jsou moje vývody. (Sen. dr. Stránský: Jak to bylo s německou agrární bankou?) Nerozumím tomu, bohužel, pane doktore!
Vidíme, velevážení pánové, že národnostně neznamenáme zde v tomto státě vůbec ničeho. Vlivu na státní správu nemáme vůbec. Jak nás hospodářsky potlačují a s námi zacházejí, to nás přece učí zkušenosti posledních tří let a to nás zase učí způsob, jakým se právě v tomto případě zachází s ústavy, na příkl. případ, kde Česká banka na sebe béře milionové ztráty, jen aby nějaký ústav nepřišel do jiných nežli do českých rukou. Vůči cizině zapíráte nás vůbec. Tu neexistujeme. Ba vidíme dokonce, kamkoli pohlédneme, přímou nenávist. Vezměme na příklad jednání Čechů v otázce dítek z Porúří. Nemůžeme to nazvati jinak nežli nenávistí, řekne-li se, že sem smí jen tolik a tolik dětí, ačkoli se naleznou milosrdní lidé, kteří chtějí přijmouti tyto děti, nikoli pro zábavu, nýbrž z lidskosti, při čemž stát s tím nemá nejmenší práce a ani haléře útrat. My Němci vidíme, jak se používá milionů a milionů na sanací českých peněžních ústavů, které - nemohu nalézti jiného výrazu - špinavým jednáním se octly v rozpacích. Nám Němcům však se odpírá vyplacení válečných půjček, čímž jíž tisíce lidí přišlo na zmar a zemřelo, a sta našich peněžních ústavů se octla v největším nebezpečí. Ba dodnes nevyplácejí se ani úroky předválečných rent. My Němci ohrazujeme se co nejrozhodněji proti tomu, aby se takto jednalo a hospodařilo s daňovými penězi, ku kterým přece jistě přispíváme polovinou, ještě k tomu bez parlamentního schválení. Má-li stát tak lehko peníze k disposici pro takovéto účely, musí míti také peníze, aby vyhověl svým přirozeným závazkům. Nezahrávejte si s důvěrou v úvěr u státních občanů, ať to jsou Češi nebo Němci. Důvěra státního občana v jeho peněžní ústavy, je strašně choulostivá květinka, a právě dnešní případ na Vinohradech ukazuje, jak může nerozvážné slovo stačiti, aby často nejbohatší ústavy přivedlo do největších rozpaků a tím způsobilo nesmírnou škodu v tisících rodin.
My, pánové, jsme pro nejpřísnější vyšetření těchto bankovních skandálů, pro potrestání vinníků, pro zabrání jmění vinníků, žádáme však také právě vzhledem k jednání vlády v tomto případě, aby vláda také jiným způsobem ihned dostála své povinnosti, totiž zaplacením válečných půjček, jakož i vyplácením úroků z předválečných rent. (Potlesk na levici.)
Místopředseda dr. Soukup: Slovo má dále pan sen. dr. Heller, prosím, aby se uchopil slova.
Sen. dr. Heller (německy): Slavný senáte! Podařilo se nyní přece, vylákati pana ministra financí až do jisté míry z jeho reservy. Nespomohlo to přece velmi mnoho, podal krátké prohlášení a pak zase odešel. Zdá se tedy, že nemá velkého zájmu na debatě o svém prohlášení. (Sen. Zavoral: Má rozpočtový výbor!) I když naproti tomu má rozpočtový výbor, mohl se přece postarati o to, aby zde mohl býti přítomen při debatě před celou veřejností, kdežto tam se přece jedná jen o schůzi výboru. To by se mu bylo lehce podařilo. Tolik vlivu přece u nás mají páni ministři, aby vymohli odročení rozpočtového výboru z dneška na zítřek, anebo odložení o dvě až tři hodiny. To není naprosto žádná výmluva, nýbrž ukazuje to jen, obvyklý způsob, jakým páni ministři parlament bagatelisují, jak v tomto státě zákonodárství krok za krokem tratí na vlivu a jak ho předává výkonné mocí, jak vláda nás již ani v nejmenším nerespektuje. To není naší vinou, nýbrž vinou nynější většiny, která si nedovede zjednati vážnosti u vlády.
Ve věci samotné musím především několika slovy precisovati naše stanovisko k bankovnímu systému a k bankám vůbec. Uznáváme naprosto, že ve stávajícím společenském řádu tvoří banky potřebnou součást hospodářského života. Víme, že stávající společenský řád nemůže vyjíti bez bank, že musí býti místo, ve kterém se uspořený kapitál shromažďuje - a to bylo přece na začátku účelem těchto bank - a kde se ho pak použije ve všeobecném národohospodářském zájmu. Naše bankovnictví ovšem nemá za účel hájení všeobecného národohospodářského zájmu, nýbrž naopak za účel získávati ve prospěch akcionářů a během doby změnil se původní účel bank, že jsou povolány k tomu, aby získávaly pro několik málo, pánů, kteří jsou v čele bank, aby vynesly pokud možno velké služné a tantiémy pro pány na vedoucích místech. Všechny škody, které na sobě vykazuje kapitalismus, musí se samozřejmě vyšší a soustředěnou měrou jeviti u bank, které přece jsou soustředěným kapitálem a které v sobě representují mnohem větší kapitály, mnohem větší moc kapitálu, nežli to dovede jedinec. To všechno víme velmi dobře. Víme také, že finanční kapitál vůbec nabývá stále většího vlivu na veškeré národní hospodářství, že tendence kapitalistického hospodářského řádu směřuje k posílení finančního kapitálu dosti často na útraty průmyslového kapitálu. To víme a nenapadá nás proti tomu reptati potud, pokud vůbec celý společenský řád nepovažujeme za pochybený a nedomáháme se jeho změny.
To jest všeobecný vývoj bank vůbec, netoliko v tomto státě, nýbrž také ve státech jiných. Banky také v jiných státech zaujímají mnohem větší, mocnější postavení, nežli tomu bylo v dřívějších letech. Koncentrační proces, akumulační proces kapitálu v bankách děje se ve všech státech, tedy samozřejmě také v Československu. (Sen. Matuščák (německy): To je mezinárodní!) Zajisté, to jest mezinárodní zjev, který s kapitalismem nerozlučitelně jest spojen. Přece však musíme poněkud blíže přihlédnouti k vývoji, kterým se bralo bankovnictví specielně v Československu. Po převratu byly zde v této zemi, v nově zřízeném státě tři kategorie bank: především Živnostenská banka se svým koncernem, se svými následovníky, obzvláště s Průmyslovou bankou, která přece není žádným následovníkem Živnobanky, ale patří asi do této kategorie, tedy banky, které celkem vzato měly z největší části svoje sídla a svoje filiálky v území nové zřízeného státu. Pak jest zde druhá kategorie bank, které v podstatě byly filiálkami vídeňských ústavů. Jsou mezi nimi také banky, které sice měly zdánlivou samostatnost, jako Česká eskomptní banka, která však ve skutečnosti nebyla ničím jiným nežli filiálkou Vídeňské velkobanky. To byla kategorie bank, které jsme měli; a pak jest ještě několik málo bank, mezi nimi jen jedna jediná větší německá banka v tomto státě, které zde měly svoje sídlo, Česká banka Union, a které svůj kapitál měly uložený v území Československé republiky. Pan ministr financí tedy ve své řeči v poslanecké sněmovně řekl: >Ihned po převratu připadla našemu bankovnictví těžkáúloha, osvoboditi náš vyvinutý průmysl od vlivu cizíhokapitálu a přenésti obchodní základnu průmyslových podniků z Vídně a zBudapešti do naší republiky. Bylo prý úlohou bankovnictví, učiniti se do jistémíry od Vídně nezávislým a tím způsobiti přenesení sídla průmyslových podniků k nám, osvoboditi je od vídeňské odvislostí a samozřejměuvésti je v odvislost od pražských bank. Nuže, pánové, snad to bylo úkolembankovnictví. Jest však otázkou, zdali bylo věcí vlády, tuto úlohu podporovati,zdali bylo věcí vlády naprosto jednostranným způsobemjisté banky, které tomuto směru sloužily, podporovati na útraty netoliko jinýchbank, nýbrž veškerého národního hospodářství a v prvé řadě na útraty německéhonárodního hospodářství. Vláda byla od samého začátku nejen osobně, velmi úzcespojena se Živnostenskou bankou, nejen osobami, kterépřece od začátku této republiky, od vznikutohoto státu, nebyly ničím jiným nežli nynějšími, anebo bývalými - až na krátkémezidobí, jehož zástupce přece sedí zde v této sněmovně, samozřejmě tuto dobuvyjímám - které tedy, pravím, nebyly ničím jiným nežli nynějšími, anebobývalými správními rady Živnostenské banky. A my víme, že dnešní ministrfinancí až do svého nastoupení úřadu byl předsedou tohoto ústavu. Tedy po největšíčást doby od zřízení tohoto státu trvalo úzkéosobní spojení mezi ministerstvem financí a Živnostenskou bankou. A toto spojení měloza následek, že vláda od samého začátku učinila řadu opatření, která bylavýhradně v zájmu tohoto bankovního ústavu. Jestliže pan ministr financí ve svémprohlášení v poslanecké sněmovně praví, ženemůže býti řeči o nějakém nadržování vlády Živnostenské bance, pánové, tuse přece směje každý, kdo s poněkud otevřenýma očima od počátku republikyspolupohlížel na vývoj peněžnictví v tomto státě. Vláda dala na příklad již v r. 1919, když konala přípravy pro dávku z majetku,provésti určitá ta kolkování atd. v bankách, tehdy ještě vídeňským kapitálemovládaných, úředníky Živnobanky. Pánové, co to však znamená? Úřednícikonkurenčního podniku dosazení byli do jiných bank,aby řádně mohli nahlédnouti do obchodů těchto bank, jednání to, které zajisté v každém jiném státě by bylo nemožným a kterévysvětliti lze jedině úmyslem vlády, Živnostenskébance od prvého dne nadržovati a jí poskytovati výhody. Jinak by přece něco takovéhobylo zcela nemožno. Ve všech skoro zdejšíchbankovních ústavech seděli tehdy úředníci Živnobanky a prováděli opatřenívlády na přípravu dávky z majetku.
Ve zcela stejném smyslu použilo ministerstvofinancí zmocnění, dávati peníze do bank,tím že rovněž od samého začátku dávalo Živnostenské bance přednost předevšemi ostatními bankami, a stejně tomu bylo také se zmocněním, jež bylo uděleno vláděstran uvolnění vázaných vkladů. Také zde vláda od samého začátku se Živnobankoua jejím koncernem jednala zcela jinak nežli s ostatnímibankami.
Ale nejinak tomu bylo při devisové komisi, tehdy jedné z nejdůležitějšíchkomisí; skládala se skoro výhradně, anebo většinou z úředníků zase Živnostenskébanky a její podniků. Dovozní a vývozní komise - přesně totéž. Pánové, tu odvažuje se dnes ministr financí říci, že seŽivnostenskou bankou jednalo právě tak jako s každou jinou bankou! To je silné, co sizde pan ministr financí dovolil. Od prvého dne a zcela důsledně dovedli páni správní radové a předsedovéŽivnobanky, kteří se pak stali ministry financí a kteří s bankou také nadále velmiúzce byli spojení, s bankou velmi dobře zacházeti; jak od samého začátku mělaŽivnobanka oproti všem jiným bankám nesmírné výhody. Při tom ovšem ostatnímbankám nezbylo nic jiného nežli přihlížeti.Podrobily se, víte přece, že dnes skoro všechny velkobanky v tomto státě nejsou ničímjiným nežli filiálkami Živnostenské banky, poněvadž akcie těchto bank většinoupatřejí této bance, a za krátký čas, ve třech až ve čtyřech letech, podaří sezde v republice etablovati finanční nestvůru, smím-litak, říci, která všechno do sebe vsaje, která dovede na sebe strhnouti všechny ziskya finanční podniky. To bylo nemožno bez velice aktivní pomoci dřívějších pánůsprávních radů Živnostenské banky.
V dalším průběhu rozvoje tvořil mezník velikýpokles kursu československé koruny v září 1919; tehdy šla česká koruna dolů ažna 5, tehdy začaly zde v zemi veliké spekulace devisami. Na těchto devisovýchspekulacích měly ovšem banky lví podíl, v době tehdejšího poklesu československé koruny vydělaly nejvíce, sta a stamilionů. Vypravovalo se, že jistá zdejší velkobanka těmito transakcemi vydělala vezcela krátké době 150 % veškeréhoakciového kapitálu. (Výkřiky.) Tak vidíte, jak vláda jednak aktivnípomocí, jako u Živnostenské banky, jednak pasivnímchováním dovedla bankám v tomto státě znenáhla zjednati obrovské zisky, v prvéřadě ovšem Živnostenské bance. A pokud se dál proces přeměny jiných bank vefiliálky Živnobanky, nastala také pro jiné banky doba rozkvětu zisků, která skoro neobmezeně trvala po dvě léta až do září1921, kdy pak náhle česká koruna šla zase nahoru přes 19. Chybili byste, kdybyste sedomnívali, že vzestup české koruny nepřinesl bankám zase pořádné výdělky.Průmysl tím ovšem nesmírně trpěl; víme přecednes, že jednou z nejdůležitějších příčin naší hospodářské krise průmyslubyl rychlý náhlý vzestup české koruny a tím zánik konkurenční schopnosti našehoprůmyslu v cizině. Ale bankám se pří tom také zase vedlo velmi dobře a až do září1922 měly také při vzestupu koruny velikézisky. Konec tomuto řádění spekulace s devisami učiniloteprve Rašínovo nařízení o devisách v září 1922. Od té doby byla spekulace sdevisami poněkud omezena tehdy, když nastal malý pokles české koruny a vláda mu chtělazabrániti. Ale kdo jednou viděl takové konto v některé bance, řekněme o vyúčtovánídevisy, ten ví: ať koruna stoupá, ať klesá, ať zůstává stejné, banky vydělávajíza všech okolností. Vydělávají vždy a pokaždé. Na těchto devisách vydělávajíbanky, které se devisovým obchodemzabývají, obrovské obnosy, a tak činí všechny. Devisový obchod spadá přece dopravidelného obchodu bank a všechny při tom mají své obrovské zisky. Teprve předešléhoroku, když nastal pokles cen u mnohého zboží a když nastala hospodářská krise a vyžádala si své oběti,teprve v té době došlo také v jednotlivých bankovních ústavech k velmi nemilýmzjevům. První banka, která zastavila své platy, byla Moravsko-Slezská, po nínásledovala Bohemia a pak Pozemková, která, jak se praví, tiše likvidovala. Pan ministr řekl, že není žádného dalšího nebezpečí,ale my víme dobře, že přece další nebezpečíjest a že zase jedna nová banka jest tak daleko - nechci s tohoto místa uváděti jméno - ale vy víte stejně dobře jakomy, že jedna nová banka jest tak daleko, že v nějaké formě musí likvidovati, aťfusí, ať jiným způsobem. Dnešní události na Vinohradech, na které již řečník předemnou poukázal, ukazují, že se obyvatelstvo přece tak úplně neuklidnilo, žeobyvatelstvo nemá důvěry ve slova pana ministra, dle nichž nehrozí žádné další nebezpečí. Musíme ovšem doufati, že se obyvatelstvo uklidní a že nedojdek útokům na spořitelny, které by mohly míti zlé následky proobyvatelstvo samotno.
Pan ministr financí uvedl tedy v poslanecké sněmovně jakožto důvody, které vedlyk pádů Moravsko-Slezské banky a Bohemie: předně lehké poskytování úvěru. Ovšem, zde má pravdu. Stalo se na příkladu Moravsko-Slezské, že na mlýn, který měl cenu sotva jednoho milionu, půjčeno bylo12 milionů korun. Kdo pak zde uvěří, že tento obchod byl regulérním obchodem dotyčnébanky? Nikdo, neboť každý ví, že někdo v této bance měl zájem na tom, aby ktomuto obchodu došlo, jinak by to přece bylo zhola nemožno. Neslyšeli jsme však.ničeho o tom, že by byli bývali zaslouženě potrestáni pánové, kteří tento obchod sprostředkovali, kteří tím vkladatele a akcionářebanky připravili o mnoho milionů. Je známo - a to se také udává jakožto příčina- že byla celá řada neschopných bankovních ředitelů v těchto nových ústavech- také ve starých se to stává - ale svalovativšechno na neschopnost nelze. Nebyla to jen neschopnost, nýbrž zločinná vůle, kteráv těchto případech vedla k platební neschopnosti bank, a bankovní ústav, který namlýn v ceně jednoho milionu korun půjčí 12 milionů, dopouští se zločinu a nedopouští se tohoto zločinu bez úmyslu. Neboť pravím přímo:zástupce banky, anebo správní rada, který tento obchod uzavřel, měl z tohoto obchoduosobní zisk, sice by bylo zcela nemožno, abyse něco takového stalo. Pan ministr financí poukazuje dále jakožto na jednu z příčinúpadku bank na sousedství, na sousedské hospodářství, jak bych to nazval, nanedostatečnou kontrolu vlastního hospodářství, možnoprávě říci sousedské hospodářství. Zajisté, pánové, to jest pravda, nikolisousedské hospodářství, nýbrž stranické hospodářství panuje v našich bankách.Můžete zajisté sotva ke srovnání uvésti staré Rakousko, nemůžete nalézti žádnouzemi, ve které banky se staly tak zúplna majetkem jednotlivých politických stran jakov Československu. Bohemia byla banka agrárníků, jedenz vůdců agrární strany byl předsedou správní rady; Živnostenská banka jest skutečnýmmajetkem národně-demokratické strany; každá strana vytvořila si banku, ve všechbankách panuje některá politická strana, panuje sousedské hospodářství, o kterémmluvil ministr financí, a to politické sousedskéhospodářství. V bance Bohemii, v tomto majetku strany agrární, byl naposledředitelem dr. Viškovský, samozřejmě synovec presidenta pozemkového úřadu, dřívezcela malý úředník a najednou ředitel banky Bohemie. Pánové, považte jen, jakým lidem se peníze tisíců a desetitisíců vkladatelů svěřují, jakým lidem secelé jmění nesčetných lidí a existence nesčetných úředníků a zřízenců zde vtomto státě svěřuje, kde, jak pan ministr financí sám praví, panovalo sousedskéhospodářství, stranické hospodářství v bankách. Pánové! Chce-li někdo udělatipár bot, musí míti průkaz způsobilosti. Chce-li někdo v Praze na ulicí v noci prodávati párky, musí míti koncesi; bankovnímředitelem však může se zde státi každý, jen když má potřebné konexe. Tu nenínic jiného zapotřebí, nežli míti dobré přátele v té neb oné straně, pak můžese státi bankovním ředitelem a se svěřenými penězy vkladatelů, se životem aexistencí úředníků řáditi a hospodařiti jak chce.
Pan ministr financí uvádí pak jakožto třetí příčinut. zv. spekulační konta jednotlivých vedoucích činitelů a konečně namnoze dokoncefingovaná konta toho druhu. Nuže, to jest řečeno trochu post festům, to mohla vládavěděti, nežli došlo tak daleko. Vláda má v každé bance dozorčí orgán, tento dozorčí orgán musil přecevěděti, že se zde objevují fingovaná konta, spekulační konta vedoucích činitelů;ale zdá se, že tito dozorčí orgánové, kteří byli dosazeni vládou, nečiní nicjiného, nežli že jdou do valné hromady a zato ovšem přijmou diety a že se dále o banku mnoho nestarají. Ani jim to toliknevytýkám, neboť chtěl bych věděti, kde lze nalézti úředníka, který přeceneměl nikdy příležitosti, aby se těmito věcmi důkladně zabýval, a který se můžeměřiti s těmito velice mazanými pány, kteří sedí v různých bankách. I kdyby chtěl a měl v úmyslu nahlédnoutido chodu bank a klásti odpor, nepochodil by pro rafinovanost, se kterou pánové vbankách jednají a dovedou zakrýti to, co nechtí, aby vyšlo na povrch.
Pan ministr financí uvádí jako čtvrtý důvod honbu po vkladech a obchodech takéza nepříznivých podmínek. To na mně dělá divný dojem. Honba po vkladech! Pokudvím, mají banky kartel o podmínkách, za kterých tam kdo může ukládati své penízeresp. je obdrží půjčeny. Ale je známo, že bankytento kartel nezachovávají, sice by přece honbaneměla žádného účelu, neboť jen kdyžvkladateli slibujeme příznivé podmínky, můžemeho získati, nikoli však když se to děje za těchže podmínek jako u každého jinéhoústavu. Další důvod: přílišný nákup vlastních akcií na účet ústavu. Nuže,proč se to děje? Proč kupují ústavy vlastní akcie a immobilisují tím svoje peněžitéprostředky? To se děje proto, aby se zvýšil kurs dotyčného papíru za každýchokolností, tedy aby se dosáhlo uměle kursu, který skutečnými poměry není odůvodněn. A když pan ministr potom uvádí jako důvod vyplácenípovážlivých zisků a způsob vedení obchodu, který neodpovídá všeobecnýmzásadám svědomitého obchodníka, pak jest to velmi pěkně řečeno. To všechno všakpřichází trochu pozdě. Bylo by přece věcí vlády, která přece má své dozorčí orgány nade všemi těmito podniky, abypak zasáhla, dříve ještě nežli jest pozdě, a aby zabránila všemu tomu, co nynípan ministr financí uvádí jakožto příčiny úpadku této banky. Ale to všechno senestalo. Celá činnost vlády vztahovala se na to, že jednotlivým bankám poskytovalavýhody, ostatně se o bezpečnost vkladatelů nestarala. Dovídáme se nyní, že bankaBohemie prováděla spekulace zbožím, že spekulovala olejem, filmy atd. a že nebyla ktěmto spekulacím způsobilá, že při jednomobchodu s filmy, kterýž jeden pán uzavřel v Americe, ztratila mnoho milionů. Tento pán- ovšem člen správní rady - obdržel za tento obchod 600.000 K remunerace.Vkladatelé ztratili miliony, pán, který tento obchod uzavřel, dostal za to ještě600.000 korun. Právě tak tomu jest, když pan ministr ve svém prohlášení ohledněPozemkové banky uvádí, že nemá více existenčního oprávnění, poněvadž byl vydánzákon o pozemkové reformě. Pan ministr financí jest buď sám tak naivní, anebopokládá nás a poslance za tak naivní, že mu v takovýto důvod uvěří. Pozemkovábanka nebyla při svých obchodech poukázána na starý velkostatek. Tu by přece bylamusila svoji boudu zavříti hned od počátku. Její obchody byly zcela jiného druhu.Spekulovala se stroji. Jako banka Bohemia spekulovalas olejem a filmy a jinými věcmi, tak obchodovala Pozemková banka se stroji a ztratilana tom mnoho milionů. Ať nám pan ministr nepovídá, že jen zákony o pozemkovéreformě jsou vinny úpadkem Pozemkové banky a její likvidace. Vinny byly obchody, které nespadaly v obor bank, v tomto případě obchod se stroji;vůbec všechny příčiny, které uvedl pan ministr financí pro úpadekMoravsko-Slezské banky a banky Bohemie, přivodily také úpadek Pozemkové banky.