Pátek 10. února 1922

Mal bych sa rozhovárať o najnovejšej udalosti v našej republike. Je to podaný návrh ľudáckych poslancov o autonómii v senáte. I my československí sociálni demokrati sme autonomisti. (Sen. Kovalik: To je pekné!) Chceme, aby slovenský národ sám sa spravoval. Nechcem rozebierať otázku, či Slováci a Česi sú jeden národ, či dva. (Hlas: Sú jedon.) Pre mňa je hlavnou vecou, že si navzájom rozumieme. Ja to doložím nielen tým, že to viem zo zkúšenosti, lebo pôsobil som štvrť storočia v Budapešti, tam som prišiel ako Čech, tam som hneď v prvých dvoch mohol shovárať sa so Slovákom, sem tam som niektorý výraz nerozumel, ale po dvoch až troch rozhovoroch som vedel všetko, čo Slovák hovoril. Môžem poznamenať, že Slováci pilne čítali bez všetkých ťažkostí české časopisy, brožúry, české knihy a Česi zakladali slovenské časopisy, písali do šlovenských časopisov, zkrátka sme si tak rozumeli, že neviem, odkiaľ sa ío dnes rodí, že sme národy dva a odkiaľ sa môže dávať podnet, že bysme mali byť národy, ktoré si nerozumia, A vedľa toho praktického života doložím to i výrokom pána Hlinky, ktorý 4. mája 1908 pred bratislavskou porotou - bol súdený pre isté články - a takto hovoril: >Či sa naším maďarským bratom páči alebo nepáči, predsa zostane večnou pravdou, že my Slováci sme s Čechmi jedno plemä, jedna osveta, jedon národ. Až do najnovšej doby mali sme s Čechmi spoločný jazyk a naši evanjelici dosiaľ užívajú v kostole českého jazyka.< Tak hovoril v r. 1908 4. mája posl. Hlinka, ktorý dnes tak húževnaté tvrdí, že vraj sme národy dva. Ale čo, nás to menej zaujíma, jestli sme jedon alebo dva národy, hlavnou vecou je, že si rozumieme. Oč sa nám vlastne jedná? Jedná sa nám o to, zabezpečiť tomuto slovenskému ľudu možnost jeho kultúrneho vývinu, a to myslím je v Československej republike zabezpečené na isto. Žiadny štátny útvar, akýkoľvek by bol, nemôže tej veci lepšie prospeť než československá jednota a Československá republika.

Ale my nechceme autonómiu, ktorá by znamenala rozmnoženie ministerských kresiel, a automobilov, čo by znamenalo ťarchy na poplatníctvo na úkor pracujúceho ľudu. My chceme takú autonómiu, aby ľud spravoval obce a župy.A k tomu máme podklad, na ktorom sa dá táto samospráva zdokonaliť. To je zákon o župnom sriadení. Miesto platenia nových ministerstiev bolo by treba, aby sa upravily pomery tak, aby členovia obecných a župných výborov dostali voľajakú náhradu za ztratený čas, aby pri vykonávaní práce v záujmoch spoluobčanov neboli poškoďovaní. To je dnes ráz tej demokratickej republiky, že tá demokracia je len jednostranná, politická, neberie žiadnych ohľadov na demokraciu sociálnu. Teraz stáva sa to nemožnosťou, aby človek robotník bol činný a pilný a pracoval v zastupiteľstvách obecných a župných, keď je poškoďovaný na svojich príjmoch. Iné funkcie sú platené, A ja bych mohol podotknúť, že sa dávajú tisíce na tieto funkcie, ako sú na príklad správne rady, vnútené správy a podobné veci. Činnosť robotníka, ktorý bol vychovaný v organizáciách a má pojem o správe obcí, o správe žúp, ktorý by mohol sa dostať do tých správ, je znemožňovaná, poneváč niet odnikiaľ krytia na to, aby jeho ztratený čas bol mu vynahradený. To je veľká chyba.

Na druhej strane pôsobí sa zvlášte na Slovensku tým, že sa závody a nové podniky, jak to teraz na Slovensku menují, >znárodňujú<. A to znárodnenie myslel by snáď niekto, že znamená, zdemokratizovanie kapitálu, že tento prichádza do viac rúk, že snáď robotníci, ktorí tam pracujú, budú mať väčší podiel na tom zdemokratizovaní. Ale to je osudný omyl. Za znárodnenie považujú pánovia na Slovensku to, že sa zvolia dva lebo tri prední Slováci, ktorí v dnešnom politickom živote hrajú vynikajúcu rollu do správnej rady a táto správna rada im pekne vynáša za mesiac 500 Kč za jednu schôdzu, lebo 100 až 2000 Kč atď. To sú pomery, ktoré sa udržať nedajú, poneváč o čo člen správnej rady doslané viac, o toľko je zkrátený robotník, na tom robotníkovi sa to musí ušetriť. (Sen. dr. Kovalik: To sú dve rôzne otázky.) Ale vy nemôžete predsa byť proti znárodneniu podnikov. Vina je v tom, že centrá sú vo Viedni a v Pešti.

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím pana řečníka, aby pokračoval.

Sen. Zimák (pokračuje): Ja nie som proti znárodneniu, ale som proti takému znárodneniu, ktoré by sa zobrazovalo v tom, že v podniku sú dvaja členovia správnej rady Slováci, ktorí sa dajú úplatkom jednoducho zkorumpovať. (Sen. dr. Kovalik: Na úkor ľudu to ovšem nesmie byť.) Podotýkam, že dodnes je tomu tak.

My sa bránime proti politike ľudovej strany hlavne preto, že bazíruje na stredovekovom názore svetovom. (Sen. dr. Kovalik: To neni pravda!) Tento názor, pane doktore, nesie vinu na tom, že slovenský. národ nosil po dlhé stáročia otrocké jarmo. (Sen. dr. Kovalik: Kresťanstvo znamená stály pokrok!) Ľud slovenský bol vychovávaný v dôsledku tohoto názoru k pokore a trpezlivosti. Za útrapy sa mu sľubovala odmena po smrti. Ten ľud nebol vychovávaný k sebevedomiu, ba ani nebolo v ňom utvrdzované to, že je stvorený k obrazu božiemu. Ten ľud liezol po štyroch na pútnických miestach, ačkoľvek je stvorený k tomu, aby nosil hlavu hore. (Výkriky sen. dr. Kovalika.) Vy musíte uznať, pane dre Kovaliku, že slovenský ľud bol vychovávaný k tomu, že bolo ctnosťou a jeho peknou stránkou, keď vedel bozkať farárom a iným pánom ruku a keď liezol na pútnickom mieste po štyroch okolo kostola a to predsa neodpovedá dôstojnosti človeka. (Výkriky slovenských ľudovcú.) Nový svetový názor vzbudil ducha odboja vo slovenskom ľudu.

Pánovia, ktorým sa jedná o autonómiu s automobilmi a ministerskými kreslami, chcú zapierať dokonca, že je slovenský ľud chudobný. Nedávno som čítal, že istý predný člen slovenskej spoločností - poviem to, bol to dr. Stodola - mal prednášku v Turčianskom sv. Martine a tam. zapieral, že slovenský ľud by bol chudobný. >My chceme autonómiu, my chcenie svojich ministrov a nie je pravda, že slovenský ľud je tak chudobný, aby si tých ministrov nevedel zaplatiť. (Hlas: Platí predsa veľké dane!) O tom by sa dalo hovoriť.

Tedy, slávny senáte, takto vyziera ako by slovenskí poprední politikovia naozaj nevedeli, ak chudobný je slovenský ľud. A my vieme, že pred prevratom napísaly sa celé brožúry, celé knihy, kde sa popisovala bieda slovenského ľudu, kde sa popisovalo, že slovenský ľud nevidel bieleho chleba, že si bielym chlebom zničí žalúdok, že sú tam zvyklí na chlieb z ovsa a na chlieb kukuričný a podobne. Ale nemusíme chodiť do minulých dôb, pozreme do dnešnej doby. Pánovia, neviem, že na Slovensku takí páni Stodolovia nevedia, že je tam taká ohromná bieda. Ja si to predstavujem tým, že je to možné, že ti páni majú mnoho výnosného zamestnania a že im nezbýva času, aby na tu biedu pozreli. Doporučoval bych im, aby prišli do Bratislavy a pozreli tam núdzové byty a byty v pivniciach, kde z múrov tečie, kde to vyzerá ako brloh, kde je to tak hrozné, že keby sme tam zločincov zatvárali a prišiel by tam pozreť voľaký moderný človek európsky, ktorý študuje kriminalistiku, a ktorý by študoval v akých krimináloch sú zločinci zatváram, tak by hovoril, že je to neprípustné, že je nezdravé. A v takýchto bytoch bývajú ľudia v Bratislave a platia z toho nájomné.

Ale choďme ďalej. Prejdeme na pole kultúrne. Hovorí sa, že sa odberajú Nemcom školy. Ja. nechcem na tú otázku sa vracať zpät, len malučko musím poznamenať: Vieme, že sa Nemcom nejaké školy odobraly, vieme, že sa stala čiastočne krivda, ale tá krivda to bolo odčinenie starých krívd, poneváč naše české a slovenské deti boly nútené plniť školy nemecké. A keď sa im niečo bralo, stalo sa to preto, že je treba miesta pre české deti. Mám zprávu z ministerstva, že na jednu českú triedu pripadá 60 detí a na jednu triedu nemeckých škôl 40 detí. Tedy tu je ešte dôkaz, že nemecké deti sú predsa len na tom o niečo lepšie než české deti.

Ale prečo som na to poukázal, je to, že my sme na tom na Slovensku horšie, že tá bieda a nedostatok sa pociťuje v kultúrnom živote. Veď my máme u samého hlavného mesta Slovenska, u Bratislavy, asi dve hodiny vzdialený t. zv. Ziegelfeld, tam je asi 60 až 70 slovenských detí, ktoré sú tak ako za Maďarska aj dnes ešte bez školy. Nemôžu chodiť do školy, poneváč je to 2 hodiny vzdialené od Bratislavy a tam školy niet. Vláda nemá na to peniaze, lebo nevie to tak zariadiť, aby tam boly peniaze na výstavbu tej školy, a tak nechodia ďeti do školy, matky sa obávajú dve hodiny posielať deti v mrazi a nepočasí do Bratislavy. Zkrátka ostávajú deti bez školy.

Už som to predniesol na viac miestach, že na východnom Slovensku v župe Šáryšskej a Zemplínskej je narátané asi 150 až 160 škôl, ktoré sú rozbúrané vojnou. Tam totiž zúrila svetová vojna, tam boli Rusi, tam sa odohrávaly boje. Tie školy sú rozbité a dodnes na všetky urgencie sa len sľubuje a sľubuje, že sa vec napraví a tak nám vyrastá stá a stá deti na analfabetov. Tedy o tej biede našej, páni, ktorí kričia po autonómii, nevedia,. Nevie to tedy ani pán dr. Stodola, ktorý tvrdí, že nie je pravda, že slovenský národ je chudobný, poneváč vraj si zaplatil po vojne hypotekárne dlžoby a sú tedy Slováci málo zadlžení. To vieme, že istá časť, agrárna, zaplatila si svoje dlžoby, ale to nemôže znamenať, že tá veľká väčšina slovenského ľudu by nebola chudobná tak, ako bola pred prevratom, jestliže nie ešte chudobnejšia.

Že by sa nám na kultúrnom poli krivdilo, na to bych chcel ešte poukázať. Páni z ľudovej strany si sťažujú, že vraj Česi prišli na Slovensko ho vykorisťujú. Je to z časti pravda; istá časť prišla, ale vieme, že tam prišli dvojí ľudia. Jedni ľudia prišli s oduševnelosťou, s presvedčením, z idealizmu a na tých veru nie je si čo sťažovať. Ale to prirodzene, že prišli tiež ľudia iného charakteru. Prišli takí, ktorí v Čechách a na Morave neboli možní, alebo prišli tam z tých záujmov, aby tam vyťažili, aby sa im lepšie viedlo, aby tam mali väčšie príjmy. Ale, že by na kultúrnom poli stala sa tu krivda, to zvrátia najlepšie tie dôkazy, že Slovensko nemalo žiadnych škôl, že posledné stredné školy boly tam zatvorené v rokoch sedemdesiatych, a to z tých dôvodov, že vraj nemajú Slováci svojich učebníc. Čo sa však stalo po prevrate? Dostal sa mi náhodou - nie je z dnešnej doby, lež z roku lanského - do rúk výkaz, kto zpracováva slovenské školné knihy. Tu nachádzanie mená: Patolík, Kozák, Roček, Klíma, Suchý, Pospíšil, Sládek, Húla atd. Celý rad bych ich mohol čítať. V tomto výkazu je dalej, že českými spisovateľmi bolo vydané slovenských kníh 52 a slovenskými spisovateľmi bolo vydané kníh 15; z tých je prepísaných z češtiny do slovenčiny 12 a 3 sú pôvodné slovenské. To sú knižky Sivákove. To je jedon z dôkazov, ako na poli kultúrnom Česi >hatia< Slovákov.

Ja bych, veľavážený senáte, končil. Končím tým, abych apeloval í na majetné triedy, aby nevidely v tej republike dokončenú prácu, že sme štátom demokratickým. Demokratizm politický vzbudzuje povedomie a vzbudzuje tiež nároky y pracovnom ľudu po vyššom a lepšom, dôstojnejšom spôsobe života. A táto snaha sa ničím už nedá zdolať. Preto som neprivádzal žiadnych čisiel o rozpočte. Nepoukazujem na žiadne výroky ani z tej ani inej strany, keď sa hovorilo o spravodlivom alebo nespravodlivom platení daní. Z nemeckej strany som počul reč, že >oni sú ti najväčší poplatníci.< To je názor prekonaný. My socialisti a všetcia sociálni politikovia vedia veľme dobre, že daň neplatí ten, ktorý ich odvádza bernému úradu - a ja idem ďalej, ja tvrdím, že daň neplatí ani ten konzument, lež pracujúci ľud, to jest ten človek, ktorý vykonal užitočnú prácu. Všetké bohatstvá, všetka hodnota, čo na svete máme a čo vôbec v tejto republike máme, všetka tá hodnota je budovaná prácou robotníckeho ľudu, pracujúceho v továrňach, dielňach a prácou roľníckeho ľudu na poli a každou prácou duševnou. Koľko pracujúce ruky a hlavy vyrobia, o toľko vzrastie hodnota a z tejto hodnoty sa platia dane, nech už ich potom odvádza veľkostatkár, továrník, obchodník, nech sa daň menuje akokoľvek, tam v tej práci má príspevok pre štát svoj pôvod. Preto vypravovať o spravodlivom a menej spravodlivom zdanení, je podriadnou vecou.

Tvrdím, že sa musí stať náprava a tá náprava musí spočívať v tom, abysme sa približovali k vyrovnávajúcej čiare na poli sociálnom. Na poli politickom sme sa k tej čiare už priblížili, ale na poli sociálnom sa k tej vyrovnávacej čiare musíme teprv usilovať. Že sa to nemôže stať tým spôsobom, aby sa uberalo na nárokoch na dôstojný život pracujúceho ľudu, je samozrejmé. Keď pracujúci ľud sa prebudil k politickému životu, keď raz vie nároky na dôstojný život hájiť, tu od nich nikdy neupustí, preto musí sa stať náprava shora. Tí, kto sú hore, musia sa pozvoľna priblížiť k vyrovnávajúcej čiare, nech chcú alebo nechcú. Keď chcú, nech poznajú, že vývoj pomerov a vývoj ľudskej spoločnosti toho vyžaduje. Keď to poznajú, bude dobre, ináč príde tá elementárna sila z dola, podemele im nohy a budú prinútení k tomuto vyrovnaniu.

Tým, veľavážený senáte, končím a doporúčam, aby ste prijali naše prehlásenie, že pre štátny rozpočet musíme hlasovať, ako pre štátnu nutnosť. (Výborně!)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo panu sen. Hrubému.

Sen. Hrubý: Slavný senáte! Vzácná jednomyslnost projevila se při projednávání dodatečného rozpočtu. Všichni kolegové od generálního zpravodaje počínajíc nazvali tento rozpočet zlení a volali vládu i Národní shromáždění, tedy i nás, abychom se pro příště za každou cenu vyvarovali dalších dodatečných rozpočtů. Jest pravda, že také důsledkem válečné litice, která způsobila všude tolik poruch, je také tento dodatečný rozpočet. Přáli bychom si velmi vroucně, kdyby při sdělávání řádného rozpočtu bylo raději počítáno již s těmito mimořádnými poměry, a raději bychom viděli větší schodek, než abychom zdánlivý úspěch vykupovali dodatečnými rozpočty. Nejzajímavější je ovšem historie tohoto dodatečného rozpočtu, zvláštní jeho pružnost, která se objevila. V listopadu, jak poznamenal generální zpravodaj, byl dodatečný rozpočet ve výši půl třetí miliardy, kdežto v lednu scvrkla se tato cifra na míru necelé miliardy. Kdo vlastně na této zásluze participuje největší měrou? Naše poplatnictvo. Ono ovšem bylo si jasně vědomo toho, že válka, která tolik milionů lidí zničila - a každý jednotlivec je přece kapitálem - že válka, která tolik hodnot hmotných zpustošila, která nám zanechala tolik mrzáků, také jistě přivodí všeobecnou derutu a strašné hospodářské poměry. Ale válka nad to utlumila u velké části občanstva vědomí zodpovědnosti a všechny mravní hodnoty. S tím také musíme počítati, A proto počítali s vysokými daněmi. Uvažujme však, jak jsou spravedlivě rozvrhovány.

Nebudu mluviti o druhých stavech,.ale je mou povinností, abych zde tlumočil stesky, které sdílí zejména náš zemědělský lid. Přichází k nám náš drobný zemědělský, lid, Jehož údělem jest jen práce a jehož životem jest jen odříkání trpké, se všemi složními lístky, a mluví o tom, že by velmi rád platil, jen kdyby ta základna, na základě které jemu vypočítali jednotlivé daně, byla také správná, a tu bych vroucně prosil (Hlas [slovensky]: Pane kolego, podporujte ten chudý zemědělský lid!) zejména finanční naši správu, aby úřednictvu u jednotlivých berních úřadů na srdce důkladně položila, aby vyměřovali daně dle skutečné nosnosti a finanční schopnosti, neboť je velíce trpké pro naše lidi, když oni dnes, chtějíce platiti daně, musí zatěžovat svoje hospodářství. Zaslechl jsem, že pan kolega mluvil o agrárnících, a jen podotýkám, že o tom blahobytu se příliš mnoho bájí, ale prosté cifry jsou nejlepším dokladem toho, jaký jest ten blahobyt u našeho zemědělského lidu. Konstatuji, že podle výkazu statistického úřadu za rok 1920, kdy konjunktura naše byla nazývána skvělou, bylo celkem na usedlostí selské u nás vtěleno 896,336.164 Kč více nežli vymazáno o 432,900.759 Kč v Čechách, na Moravě bylo více vtěleno o 115,278.231 Kč a ve Slezsku o 25,689,975 Kč. Tedy, prosím, cifry mluví a ty jsou nejlepším dokladem toho, jakou pohádkou jest tvrzení tak mnohých, kteří mluví o bezměrném blahobytu v živnostech selských.

Jestliže jsem mluvil o daních, pak zejména musím se dotknouti toho, jak je to trpké, když malý hospodář, který má 8, 10 až 12 korců polí a četnou rodinu, nemůže dnes prodávat na trhu své obilí, poněvadž je téměř všechno spotřebuje, ale je nucen platiti ještě daň z obratu. To se mi zdá, že jest jen nespravedlivým zatěžováním našeho lidu. Na jedno bylo včera poukázáno a já si dovoluji ještě dnes jednou to zdůrazniti a vyzvednouti. Dávka z majetku, která má býti anebo jest vyměřována na základě soupisů, konaných za konjunktury zcela jiné, kdy hospodářské produkty byly o 50 až 100 a dobytek až o 200% dražší. Kdyby měla býti dnes vyměřena dle těchto soupisů, znamenala by čistou konfiskaci jmění našeho zemědělského lidu. Proto prosím vroucně, aby jen prostě nic jiného než spravedlnost a přihlížení ke skutečné nosností a finanční schopnosti našeho lidu byly měřítkem finanční správě při vyměřování dávky z majetku; prosím, aby finanční úřady přemrštěnou dávkou z majetku nezničily naše zemědělství, které jest základem našeho státu.

O celní ochraně zmínil se kolega Rozkošný, O té dalo by se velice mnoho mluviti, ale poněvadž čas jest nadmíru vymezen, řeknu stručně jen jedno. Nechť se nezapomíná, že zdravý rozvoj průmyslové výroby jest podmíněn také zdravým rozvojem zemědělské výroby, a jestliže my neposkytneme zemědělské výrobě náležité ochrany, aby mohla soutěžiti a na druhé straně, aby mohla krýti všechnu velkou a nákladnou režii, co to bude znamenati? Že od intensivního hospodaření navrátíme se k extensivnímu, že budeme nuceni ohromné sumy peněz dávati do ciziny za produkty, a tím nejvíce utrpí právě široké vrstvy průmyslového lidu a proto říkám: Ne politiku, ale prostě rozum, prostý vlastní zájem musíme míti všichni na zřeteli, průmyslové vrstvy nesmí zapomínati, že kdyby po této stránce - ovšem my budeme nezvratně na tom státi, abychom se těšili v tomto směru stejné ochraně jako průmyslové vrstvy - snad nemělo býti tohoto hlasu uposlechnuto, pak nebude to škoda zemědělcova, pak nebude to škoda jen průmyslových vrstev, ale bude to velká škoda samého státu, neboř silné zemědělství znamená také silný národ a znamená také silný stát.

Při této příležitosti ještě poukáži na jedno. Dnes jsou poměry klidné a můžeme mluviti o věcech, které byly velice ožehavé, poněvadž právě byly politikum v Národním shromáždění, s klidem. Vzpomínám ohromné křivdy, která byla způsobena na 50 tisících rodin našich starousedlíků, 106 tisíc hektarů, slavný senáte, bylo ihned starousedlíkům vzato, kteří ne po desítiletí, ale po staletí na půdě pracovali, bylo to jako jejich, otec, děd, praděd, všichni skrápěli tu půdu svým potem. A revoluční Národní shromáždění docela klidně vzalo těmto lidem tento majetek. Kdyby aspoň bývalo bylo prospěno těm novousedlíkům, ale to se nestalo. Naopak my vidíme, že prospělo se velkostatkům, neboť v místech, kde máme velkostatky, a to jest téměř ve všech těch obcích, kde jest právo starousedlíků, nejvíce byli obdarováni velkostatkáři. Zatím co lány velkostatků dále jsou v rukou velkostatkářů, tomu malému drobnému lidu vzalo se to, co považoval za svůj majetek, a vzalo se mu to bez náhrady. To byla bezměrná křivda a já se domnívám, že nebude jediného spravedlivého mezi námi, který by nesnažil se o to, aby křivda ta byla konečně odstraněna, aby zejména při parcelaci velkostatků bylo dbáno toho, aby oni byli náležitým přídělem vyrovnáni. (Sen. Matuščák: Pan kolega hezky řekl, ale ono je to pravý opuk!) Já mám rád všechny lidi, i vás, zejména kdybyste měl náležitý rozum! (Veselost.)

Velevážení pánové, se strany levé bylo zde jedno slovo proneseno, které mne nadmíru zabolelo. Bylo řečeno, že pozemková reforma je lupičství. Já se, domnívám, že pan kolega ví o jednom lupičství, neboť nevěřím, že by neznal historii českého národa, a to je lupičství, které vítěz bělohorský spáchal na českém národu. Tři čtvrtiny půdy, patřící českým pánům, vzal a dal ji různým cizákům a dobrodruhům jen s jedním přáním: Aby majíce tuto půdu ve svých rukách, snažili se vyhladiti národ český a vymýtiti jméno české z této vlasti. (Výborně!) Dalo se předvídati, slavný senáte, že jakmile národ náš.vlastní krví, životy a prací nejlepších synů dosáhne svobody, že se ihned vynasnaží o to, aby byla vyrovnána křivda, aby smazán byl ten zločin, a aby půda, která patřila českému lidu, dostala se ihned po převratu do rukou českého lidu. To se zdá tak jasné, logické a při- rozené a já ručím za to, že budoucí generace českého národa budou nám toto opomenutí velmi ostře vytýkati. Dnes jen málo poznamenávám. Nechť nikdo nekupí nové překážky při řešení pozemkové reformy. Zeptejte se svých kolegů komunistů a vy, českoslovenští socialisté, svých stoupenců, jděte na ten venkov a všichni vám řeknou: My toužíme po tom, abychom na půdě zabraných velkostatků nám do vlastnictví dané mohli intensivně pracovati. (Sen. Matuščák: Pro všechen lid!) Nechtějte proto nadále nějakým způsobem zdržovati provedení pozemkové reformy. Všechen lid volá, nechť je ihned přistoupeno k provádění pozemkové reformy, nechť je ihned přistoupeno k parcelaci velkostatků (Sen. Matuščák: Bez náhrady!) a vůle lidu musí býti svatým zákonem.

A nyní mi dovolte, abych reagoval na včerejší poznámky, které byly proneseny ohledné českého a německého školství. Slavný senáte! Celá minulost naše jest nejjasnějším dokladem toho, že povahou českého lidu nebylo nikdy znásilňovati, naopak, že každému vždycky přál úplně volného vývoje hospodářského, sociálního a kulturního. My jsme sami na svém těle pocítili za starého režimu rakouského, jak bylo bolestným, že tisícové a tisícové českých dětí v krajinách smíšených nemohly býti účastný toho štěstí, aby mohly navštěvovati české školy. Národ Komenského, jenž první vyřkl to heslo, že české dítě patří do české školy, byl sám tak nešťastným, že nemohl docíliti toho, aby toto heslo bylo u nás vtěleno v čin. Matice vydržovala české školy, ale přes to prese všechno teprve po převrate dostalo se menšinám zákonem, kterému říkáme zákon Metelkův, se nám té radosti, že dnes má v území smíšeném řadu českých škol.

Promluvím o tom jen několika slovy. Bylo zde řečeno, že prý máme také české školy pro šest českých dítek. Jest pravda, že máme v Adersbachu školu, kde je sedm českých dítek. Zapsáno bylo sice 27 dítek, ale nátlakem, který byl vykonán se strany německých zaměstnavatelů, odvislí rodičové musili své dítky z české školy vzíti, My máme však ještě německou školu, ku příkladu ve Vranově u Radnic, kde je osm českých dítek a čtyři německé, německé školy v Klečetíně, kde jest 14 dítek, v Lohajzru 14, v Ullmbachu 16 dítek atd. atd. Jest sta škol německých s tak malým počtem. Či nazýváte křivdou, že některé prázdné školy německé byly zavřeny anebo některé třídy redukovány? Prosím, to byly i české třídy redukovány. Konstatují, že za loňský rok bylo zavřeno 65 tříd českých. Není přece myslitelno, abychom byli pravými marnotratníky a pro 2 až 3 děti anebo jen děti německého učitele vydržovali německou školu. Nejlepším vyvrácením žalob německých jest průměr žáků na školách. Nuže průměrně jest na jedné české škole českých dítek 167,8, na německé škole jen 142, to znamená na jednu českou třídu průměrně 51 dítek, na německou 47. Na občanských školách na jedné české škole jest průměrně 200 dítek, na německé 170. Nuže cifry mluví a prosím, nechoďte už s tím na veřejnost, neboť po této stránce zase jen tyto skutečností nejlépe osvětlují, že je to výkřik naprosto nepodložený, žaloba naprosto neodůvodněná. Budu šťasten, až my se budeme moci pochlubiti tím, že jsme po stránce školské tak saturováni jako jsou Němci, my, státotvorný živel, my, kteří jsme tuto republiku vybudovali! (Tak jest!) musili bychom jen v Čechách buď otevřít 880 tříd českých anebo zavřít 428 tříd německých, abychom byli po stránce školství obecného a občanského vyrovnáni. Ale kdybychom uvedli statistiku škol středních, pak ten poměr pro nás je daleko nepříznivější. Ale tu žaluji při této příležitosti velíce trpce do toho, že školy v území smíšeném, v oblasti, kterou já zastupuji, nejsou školami, ale jsou lidomornami, že ve většině škol je vlhko, teče se zdí, zdi jsou rozpraskány, okna se nemohou otevírat, kamen tam není, a že teče ve školách samotných hnoj nice, výkaly, že je tam zápach, že jsou školy umístěny v hostincích, v bývalých stodolách a bývalých vinárnách. Je to strašné, když si vzpomeneme, že tam chodí dítky státotvorného národa, že tam v těch lidomornách je podlamováno zdraví těchto dítek, neboť za výchovu v jazyku mateřském dávají v šanc i svoje zdraví, že tam je podlamováno i zdraví našich učitelů. A to je přece náš budoucí dorost, to jsou ti, kteří jednou budou nositeli nejen demokracie, bojovníky za svobodu, ale nejvřelejšími zápasníky za republiku Československou. (Tak jest!) Nebudu podrobně, poněvadž čas kvapí, líčit všechnu tu bídu, jež se tam jeví. Měl jsem příležitost v rozpočtovém výboru promluviti detailně na základě přesného šetření o těch nedostatcích menšinového školství a také jsem tu řeč vydal, jen zde toliko znovu vznáším prosbu na ministra školství a na ministra financí, aby si vzpomněli, že jest svatou povinností vlády postarati se co nejrychleji o vybudování důstojných škol pro naše dítky v území smíšeném. (Výborně!) Jak to vypadá, když dítě jde do takového chléva a na druhé straně když vidí, že Němci v našich městech všude, my jím to přejeme, mají paláce. Konstatuji, kdyby jedinou školu státní měli Němci v republice Československé tak bídnou, jako my jich máme na sta, že celá evropská veřejnost bude hned o tom opravena a že národu českému bude vytýkáno, že páše kulturní skandál na Němcích. Rovněž bych si přál, aby menšinový odbor - to jméno už také musíme vyměniti při ministerstvu školství - byl vybudován tak, aby mohl dostačiti velikým úkolům a stále stoupajícím. Jedno ještě nutno zdůrazniti. Němci, žel bohu, a toho lituji, kdyby to dělali Čechové, vystoupil bych co nejostřejším způsobem proti nim, systematicky dnes snaží se o to, všechny průmyslové a zemědělské zaměstnance z území smíšeného vyhnati. Já jenom ze včerejší pošty jsem si vzal toto; Ve Vrbici byli naší dělníci soustavně propouštěni. Toto propouštění našeho dělnictva souvisí zejména těsně s otázkou menšinového školství. Ve Stanu u Ouštěku na panství u Litoměřic bylo 31 dělníků českých, a dnes přičiněním nájemce tohoto dvora p. Stellwaga, který je říšský Němec, je dnes pouze jeden český dělník, V Drmech u Dube je dnes česká škola zavřena, protože čeští dělníci bylí tam postupně vypovídání. Zde máte dopis z Mostecka, z Moravce, kde Vojtěch Růžek pro to, že je předsedou odboru Severočeské Jednoty, byl vypověděn z bytu, který má u tamního starosty. Prosím, uvedu dále: Ve Šluknově se utvořil zvláštní výbor, komise, která pečlivě dbá toho, aby ani jediný český -zaměstnanec nebyl jak v obchodech, živnostech, průmyslu, tak také u živnostníků německých zaměstnáván. Prosím, je možno schvalovati tyto činy? Domnívám se, že takového činu my bychom nikdy schopni nebyli. Zatím, co u nás Němci mohou jednak posílati své dítky všude do německých škol, máme ještě dnes v území českého severu 9478 českých dítek, které postrádají výchovy v jazyku mateřském, to je datum k 1. lednu. Zatím co u nás každému je volno, rozumí se samo sebou při naší povaze, aby se volně mohl vyvíjeti v duchu své národností, v krajinách těch dnes již je zločinem, ač krajiny ty jsou ve státě československém, jestliže někdo je upřímným synem českého národa a snaží se o to, dáti vychovati své dítky v jazyku mateřském. A jak se to má s našim státním jazykem? To by byla kapitola, která musila by každého zaujatého prostě pro spravedlnost, i kdyby to byl cizinec, naplniti největším hněvem. Máme podle ústavy československý jazyk jazykem státním, ale běžte, prosím, do území smíšeného, běžte do Podbořan, Chebu, běžte do Aše, Frýdlandu, běžte všude na sever, jestli tou češtinou se tam domluvíte. V těch místech jsou úředníci neznalí jazyka českého, kteří po převratu se učili česky, ale nyní je to ani nenapadne, aby se česky učili. Všude tam obsílky, soudní doručení, návěští atd. jsou předkládána jedině v řečí německé. Malý případ: V Podbořanech dostal český člověk německou obsílku k soudu, a poněvadž neznal jazyka německého, žádal u soudu, aby bylo líčení české. Soudce mu to briskně odmítl a toto líčení se konalo německy a on, aniž by byl věděl, jaký je jeho průběh, byl přirozeně odsouzen. Je pochopitelné, že jsem ihned zakročil u ministerstva spravedlnosti, aby zjednalo nápravu. Ale za týden bylo tam zase líčení a zase českému člověku byla doručena obsílka v německém jazyku. A když přišel k soudu náš český člověk a žádal líčení české, tu soudce dr. Uhlík běhal po celém soudě, až konečně našel jednoho zřízence, kterého vítězoslavně přivedl do síně, aby byl tak laskav a dělal překladatele. Prosím, to jsou věcí, které znamenají, že vláda sama ústavní zákony naše šlape a že nestará se o to, aby Čech, ať je v kterémkoliv místě republiky naší, svým jazykem mateřským dovolal se práva, dovolal se zastání. Po této stránce není možno, a není také myslitelno, abychom byli klidni, aby byl klidným náš lid v krajinách smíšených. Kdybyste přišli, vážení pánové, do naších schůzí v území smíšeném, kde stýkají se sice, pravda, jen lidé, jichž jediným majetkem jsou upracované ruce a na nich mozoly, ale lidé milující svůj národ a milující svůj stát, a uslyšeli jste jejích stesky a žaloby, řekli byste si: Není myslitelno, aby oni mohli býti klidní a není možno, abychom ty stesky nadále přehlíželi mlčením, V Praze bude příležitost 1. a 2. dubna, kde jen k nátlaku všech naších lidí z -území smíšeného nejen z Čech, Moravy a Slezska, ale i ze Slovenska budeme konati sněm. menšinový, získati obraz poměrů. Tam nebude nic jiného předmětem jednání, než prostě žaloby a stesky Čechů z krajů smíšených, tam bude voláno k vládě, aby konala prosté svoji povinnost, aby se postarala o dovršení naší svobody v tom smyslu, že také budou jí účastni všichni příslušníci Československého národa, celé oblasti republiky Československé, (Výborně!)


Související odkazy