Úterý 29. listopadu 1921

Schůze zahájena v 17 hodin 30 minut.

Přítomni: Předseda: Prášek.

Místopředsedové: Kadlčák, Klofáč, Niessner, dr. Soukup.

Zapisovatelé: dr. Přikryl, Löw.

113 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři Habrman, dr. Šrobár, Udržal, generální ředitel pošt dr. Fatka.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr. Šafařovič, jeho zástupci dr. Bartoušek a dr. Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Udělil jsem dovolenou pro tento týden sen. Šperovi, pro dnešní a zítřejší schůzi sen. dr. Spiegelovi a na týden senátorům Svrakovi a Šťastnému.

Sděluji, že bylo mi oznámeno: Páni senátoři dr. Kovalik, Klimko, Walló, Bárinka, Ďúrčanský, dr. Mudroň, že vystoupili z klubu senátorů československé strany lidové a že založili svůj vlastní Klub senátorů Slovenské strany ludové s předsedou dr. Kovalikem, místopředsedou Klimkem a jednatelem Bárinkou.

Zástupce sen. tajemníka dr. Bartoušek (čte):

Tiskem rozdáno:

Tisk 1104. Návrh sen. Č. J. Lisého a spol. na vydání zákona, kterým se přeměňuje Státní pozemkový úřad v ministerstvo pro pozemkovou reformu.

Tisk 1105. Návrh sen. R. Pánka a spol. stran dosazení komisí pro zjednodušení státní správy a způsobu úřadování v úřadech státních, jakož i v podnicích a fondech státem spravovaných.

Tisk 1106. Zpráva I. národohospodářského výboru, II. zahraničního výboru k vládnímu návrhu, kterým se předkládají ke schválení N. S. osnovy hospodářských ujednání, uzavřených v Praze, dne 29. června 1920 mezi republikou československou a říší Německou (tisk 869).

Tisk 1107. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu státního rozpočtu republiky československé a finančního zákona pro rok 1922 (tisk 3127 a 3168).

Z předsednictva přikázáno:

Podle §u 3 zákona z 15. dubna 1920, čís. 337 Sb. zák. a nař.,

výboru národohospodářskému:

nařízení vlády republiky československé ze dne 10. listopadu 1921, č. 410 Sb. zák. a nař., kterým se pozměňuje nařízení vlády republiky československé ze dne 12. listopadu 1920, č. 624 Sb. zák. a nař., o úpravě obchodu semenem jetele červeného, vojtěšky a odpady všech jetelů a vojtěšek.

Z předsednictva přikázáno:

výboru imunitnímu:

žádost krajského soudu v Chebu, odd. VI., za souhlas k trestnímu stihání sen. Dominika Löwa za přečin proti bezpečnosti cti dle §u 487 tr. z.;

výboru iniciativnímu:

Tisk 1104. Návrh sen. Č. J. Lisého a spol. na vydání zákona, kterým se přeměňuje Státní pozemkový úřad v ministerstvo pro pozemkovou reformu.

Tisk 1105. Návrh sen. Rudolfa Pánka a spol. stran dosazení komisí pro zjednodušení státní správy a způsobu úřadování v úřadech státních, jakož i v podnicích a fondech státem spravovaných.

Na základě usnesení iniciativního výboru přikázáno:

výboru ústavně-právnímu:

Tisk 1103. Návrh sen. dra Adolfa Stránského a soudr. na vydání zákona proti spekulaci valutou Čs. republiky.

Zápisy o 74. a 75. schůzi senátu Národního shromáždění republiky československé vyloženy byly podle § 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Jelikož v předepsané lhůtě nebyly žádným p. senátorem písemné námitky podány, dlužno pokládati zápisy ty za správné a dají se do tisku.

Předseda: Byl mně podán dostatečně podporovaný návrh sen. Lukeše a soudr. o vládním návrhu zákona, kterým se doplňuje zákon ze dne 17. července 1919, č. 421 Sb. zák. a nař. (tisk. 801), o přeměně statku obecního v kmenové jmění obecní, který byl přikázán výboru ústavně-právnímu, aby byl přikázán též výboru národohospodářskému.

Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Uvedený návrh přikazuje se též výboru národohospodářskému.

Přikročuji k projednávání denního pořadu:

I. druhé čtení zprávy výboru národohospodářského a výboru ústavně-právního o vládním návrhu zákona stran Plodinové bursy v Bratislavě a o zákazu termínových obchodů obilím a mlýnskými výrobky na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Tisk 1097.

Zpravodaj: za výbor národohospodářský: sen. Hucl, za výbor ústavně-právní: sen. dr. Krupka.

Táži se pana zpravodaje, zda navrhuje nějakou textovou změnu?

Zpravodaj sen. Hucl: Slavný senáte! Do návrhu tohoto zákona vloudily se nedopatřením malé tiskové chyby, a to v §u 4, odst. 3., na řádce 2., na místě s ministrem ochodů a financí má státi "ministry obchodů a financí", dále v §u 5, 5. řádka shora schází za slovem "zvyklosti (usance)" čárka, aby byl smysl tím úplný, dále v §u 11, odst. 2., má býti na řádce 2. pomlčka ve slově "pakli-že" pomlčka za slabikou "pak" a nikoliv za slabikou "li". Dále má býti v tomto odstavci vypuštěna značka (1), poněvadž má tento paragraf jenom jeden odstavec.

Dále v §u 14, odst. 2., má býti písmenka "i" na sedmé řádce před slovem "spory vzniklé", aby byl smysl úplnější. Dále v tomtéž paragrafu, odst. 6., za § 784 má Čárka býti vypuštěna.

Dále v §u 20, odst. 8., na poslední řádce má býti místo "bursovní správou" "bursovní radou", poněvadž v celém tomto zákoně používáme jen slova "bursovní rady" a nikoliv "bursovní správy".

S těmito změnami doporučuji návrh ke schválení slavnému senátu také v druhém čtení.

Předseda (zvoní): Přikročíme k hlasování. Prosím zaujmouti místa. Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí, tak jak přijata byla ve čtení prvém, jakož i opravami textovými, navrženými p. zpravodajem také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina, osnova zákona s nadpisem a úvodní formulí je přijata také ve čtení druhém.

Dalším předmětem denního pořadu je

zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu zákona o původcovu právu k literárním, hudebním, uměleckým a fotografickým dílům, tisk 1099.

Zpravodajem jest sen. dr. Procházka. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj sen. dr. Procházka: Vážený senáte! O vládním návrhu zákona o právu autorském podal ústavně-právní výbor zprávu již dne 19. května letošního roku a přednesl jsem věc tu ve schůzi senátu konané dne 18. června 1921. V téže schůzi usnesl se senát na návrh pana sen. dr. Horáčka a druhů na tom, aby byla, věc vrácena výboru ústavně-právnímu k novému jednání, ústavně-právní výbor, resp. jeho subkomitét, věc znovu probral. Za podklad věci sloužil článek pana universitního prof. dr. Karla Herrmanna-Otavského, uveřejněný pod názvem "Reforma našeho práva autorského v časopise >Právník<". V článku tom pan profesor doktor Karel Herrmann-Otavský uvádí podrobným způsobem, které změny a doplňky doporučuje vzíti v úvahu, s Ústavně-právní výbor také usnesl se na četných změnách a doplňcích, o nichž zmiňuji se v důvodové zprávě podané dne 3. listopadu 1921, č. t. 1099, a na něž tímto také poukazuji. Osnova zákona o právu autorském, jak ji výbor ústavně-právní dnes předkládá senátu k usnesení, znamená vážné dílo zákonodárné, upravující moderním způsobem práva duševních pracovníků, práva autorská. Ochrana tvorby duševní práce jeví se zde v dílech literárních, uměleckých hudebních a výtvarných, jakož i fotografických a byla stanovena osnovou zákona podle požadavků tak zvané bernské konvence na ochranu děl literárních a uměleckých z 9. září roku 1886, revidované v Berlíně dne 13. listopadu r. 1908 a doplněné v Bernu dne 20. března 1914.

Podle čl. XX. mírové smlouvy, podepsané v Saint-Germainu en Laye dne 10. září 1919, je naše republika povinna přistoupili k této bernské konvenci. Přístup tento již se stal, neb byl schválen naší ministerskou radou ve schůzi dne 1. února 1921, pak byl notifikován švýcarské Spolkové Radě notou vyslanectví republiky československé v Bernu ze dne 22. února 1921 a potvrzen notou švýcarské Spolkové Rady ze dne 7. března 1921. Mezinárodní působnost bernské konvence nastalá pro republiku československou dnem 22. února 1921.

Bernskou konvencí vázáno je již 28 států a přístupem: republiky československé k této úmluvě připojil se náš stát k velké jednotě, k velkému mezinárodnímu svazu státnímu, sledujícímu ušlechtilé mírové snahy na ochranu tvorby duševní.

Osnova zákona sleduje dále účel unifikace zákonné o naší republice. Neb dosud o právu autorském platí v území naší republiky dva v mnohém podstatně rozdílné zákony, totiž v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zákon ze dne 26. prosince 1895, č. 197 ř. z., s novelou ze dne 26. února 1907, č. 58 ř. z., a na Slovensku i v Podkarpatské Rusi uherský zákon č. XVI z roku 1884.

Novým zákonem bude sjednoceno zákonodárství o právu autorském pro celé území naší republiky.

Osnova zákona, určuje především ve všeobecných ustanoveních, že zákonem o právu autorském, čili původském, jsou chráněni původci literárních, uměleckých hudebních a výtvarných, jakož i fotografických děl, uveřejněných v obvodu československé republiky, dále původci takových děl, kteří jsou státními občany československé republiky, nechť bylo dílo uveřejněno v jejím obvodě nebo v cizině, nebo vůbec nebylo uveřejněno. Vymezen tudíž obor autorské ochrany zásadami teritoriality a nacionality.

Díla jiných původců jsou chráněna podle obsahu státních smluv, anebo pokud je zaručena v příslušném státě alespoň formální vzájemnost.

Díly po rozumu zákona, jsou všechny výrobky a výtvory z oboru literatury, umění hudebního nebo výtvarného, nebo vědy, resp. při nichž bylo použito fotografického nebo jiného jemu podobného pochodu.

Osnova zákona podrobně a demonstrativně uvádí, na jaká díla, jakožto výsledky duševní tvorby původcovy, vztahuje se právo původské.

Důležité jest ustanovení osnovy o pojmu uveřejnění díla, kterýžto pojem stanoven co něj liberálně ji tím, že dále, než jest ustanoveno článkem IV., odst. 4. bernské konvence, pokládá se za uveřejnění díla též provozování díla divadelního nebo hudebního, resp. vystavení díla výtvarného. Tím ve smyslu, článku XIX bernské úmluvy rozšířena je interní ochrana ve prospěch cizozemských autorů.

Osnova dále vymezuje právo původcova díla, to je toho, kdo dílo vytvořil, a přechází pak k obsahu původského práva u děl literárních, hudebních, výtvarných umění a fotografických. Stanoví se tu výhradná oprávnění původcova a způsoby zásahu do práva původcova, resp. podmínky, za kterých právo původské se neporušuje.

V tomto oddílu osnova uvádí jako nové oprávnění původce díla výtvarného, kteréž dosud v žádném platném zákoně o právu autorském stanoveno nebylo, nárok původce, resp. jeho dědice neb odkazovníka na podíl z výtěžku, jehož bylo dosaženo veřejnou dražbou, přesahuje-li výtěžek dvojnásobnou kupní cenu, za kterou původce dílo zcizil. Podíl ten činí 20% z rozdílu mezi touto cenou a dražebním výtěžkem. Tím má se dostati původci neb jeho dědici, resp. odkazovníku po dobu, po kterou jest dílo chráněno, podílu na zisku, kterého nabyla třetí osoba dalším prodejem díla výtvarného umění, kdežto nyní autor díla jest vyloučen z tohoto podílu na zisku. Jedná se jen o dílo výtvarných umění a o podíl z veřejné dražby.

Toto, nové ustanovení pojato do osnovy ve smyslu přáni ankety výtvarných umělců.

Též zavádí se v osnově po vzoru § 22 německého zákona ze dne 22. května 1910 t. zv. nucená licence, kterouž zjednává se třetí osobě možnost rozmnožovati za náhradu dílo k mechanickému přednesu, když již jiný nabyl k tomu oprávnění od původce. Vyžaduje toho veřejný zájem na zlidovění díla veřejným přednesem a podepře se tím činnost průmyslová v oboru rozmnožování nástrojů k mechanickému přednesu.

Osnova dále jedná o tom, jak dlouho trvá původské právo. V tom směru stanoveno v §u 44 osnovy, že původské právo k literárním, pak k uměleckým hudebním a výtvarným dílům trvá po čas života autorova a zpravidla 30 let po původcově smrti, u díla vytvořeného společně několika osobami zaniká v 30 letech po smrti spolu-původcově, který ostatní přežil, úděl zmíněného druhu, u nichž není udáno jméno původcovo, zaniká po 30 letech po uveřejnění, když však jméno původcovo dodatečně zapíše se do veřejného původského rejstříku, tedy ve lhůtě §u 44, to je v 30 letech po smrti původcově, resp. spolupůvodcově, který ostatní přežil. U děl vydaných právnickými osobami zaniká původské právo příslušející vydavateli 30 roků po vydání. Původské právo k fotografickým dílům zaniká 30 let po vydání.

Jedná se tu hlavně o stanovení ochranné lhůty původského práva na 30 let po smrti původce, resp. spolupůvodce. Vládní návrh určil tuto lhůtu na 50 let. Učinil tak proto, že bernská úmluva, ponechávající jinak jednotlivým státům volnost k ustanovení ochranné lhůty, stanovila tuto lhůtu na 50 let po smrti původcově, pak že v jiných státech, jako v Anglii, Belgii, Francii, Švédsku, uzákoněna byla tatáž lhůta 50 let.

Dále se uvádí pro ochrannou dobu 50 let, že uherský zákon či. XVI. z roku 1884 má zpravidla tutéž ochrannou dobu 50 let, že většina kulturních států ustanovila tuto delší dobu ochrannou, že tato doba ochranná bude také podnětem nakladatelům, aby poskytovali vynikajícím talentům lepší honoráře, ježto počítati mohou 'pak, že déle svého práva využijí, pak že prodloužení ochrany je také přáním našich kruhů literárních a uměleckých.

Výbor ústavně-právní navrhuje však pouze 30letou dobu ochrannou z těchto důvodů: Posavad platný rakouský zákon z r. 1895 určuje rovněž ochrannou lhůtu na 30 let. Svaz československých soudců přimlouvá se za to, aby ponechána byla dosavadní lhůta 30letá. Spolek českých nakladatelů a knihkupců žádá rovněž zachování 30leté lhůty, aby bylo umožněno vydávati levná, lidová vydání, pak z důvodů umožnění konkurence se státy, ve kterých je uzákoněna pouze 30letá doba ochranná. V tom směru ovšem pro náš stát velmi důležitými jsou sousední státy Německo a Rakouská republika, v nichž stanovena jest 30letá doba ochranná. Při uzákonění 50leté doby ochranné v naší republice by význačná díla osob našeho státu přestala býti chráněna u uvedených našich sousedů, tedy v Německu a republice Rakouské, a toho bylo by využitkováno v neprospěch náš. To se zejména uvádělo ohledně hudebních děl. Doba 30letá, doba průměrného lidského věku a jedné generace, zpravidla postačí k ochraně zájmů přímých potomků autorových.

Také veřejnost má zájem na tom, aby díla vynikajících osob národa byla zlidověna a aby se stala přístupnými za přiměřené ceny všem. Osnova stanoví dále zákonnou ochranu původského práva, podle které trestní činy spáchané proti právu původskému stíhají se zpravidla jako při neoprávněném nakládání s díly nebo při opomenutí toliko na žádost poškozeného jako přestupky nebo přečiny pokutou nebo vězením - na Slovensku a v Podkarpatské Rusi také uzamčením. Jenom tenkráte, když trestné činy spáchány jsou v úmyslu podvodném, v úmyslu oklamati, trestají se z úřední povinnosti jako přečiny pokutou nebo vězením, resp. uzamčením. Věci bezprávně pořízené mohou býti zabaveny, za propadlé prohlášeny a též i zničeny. Oprávněným jsou vyhrazeny příslušné žaloby a nároky na náhradu škody. Vláda zřídí znalecké sbory, které podají soudní znalecké posudky ve věci původského práva.

Přechodná ustanovení osnovy jednají zejména o dílech, která vyšla dříve, než zákon nabude účinnosti, o překladech, rozmnoženinách a napodobeninách, které tu budou v době, kdy zákon nabude účinnosti, o přechodných lhůtách a trestním řízení v době přechodné.

Ústavně-právní výbor předkládá tuto tak důležitou osnovu zákona váženému senátu k usnesení a s odvoláním se na obě podané důvodové zprávy navrhuje, aby senát přijal za své usnesení vládní osnovy tak, jak ji ústavně-právní výbor podle zprávy ze dne 19. května 1921, tisk 760, a podle zprávy ze dne 3. listopadu 1921, tisk 1099, změnil a doplnil. Pokud se týká resolucí, vzpomenutých v obou uvedených zprávách, vláda požadavku první resoluce již vyhověla tím, že dne 10. listopadu 1921 pod č. 401 Sb. z. a n. vyhlásila bernskou konvenci, uveřejnila přístup naší republiky k úmluvě té a udala den mezinárodní působnosti, jak jsem to již dříve uvedl. Tím se stala resoluce první bezpředmětnou, pročež jménem ústavně-právního výboru beru zpět návrh, aby byla přijata.

Pokud se týče druhé resoluce, totiž, aby vláda brala zřetel při ustanovování znaleckých sborů na národnosti, doporučuji jménem ústavně-právního výboru tuto resoluci ku přijetí. (Výborně! Výborně!)

Předseda (zvoní): Zahajuji debatu. K slovu jsou přihlášení páni senátoři Polach a dr. Mayr-Harting. Uděluji slovo panu senátoru Polachovi.

Sen. Polach (německy): Slavný senáte! Vítáme tento zákon, jenž znamená rozšířenou ochranu duševní a umělecké práce. Myšlenka, chrániti duševní vlastnictví pro původce přes hranice vlastního národa a vlastního státu, jest myšlenkou, která se stále více rozšiřovala, a dějiny bernské úmluvy o duševním právu původcově staly se přímo symbolem pro toto rozšíření. Nutnost zabývati se tímto zákonem vyplývá z ustanovení mírových smluv. Jest jedním z nemnohých sympatických a rozumných ustanovení mírových smluv, že státy, které stály mimo koncern bernské úmluvy, mají býti nyní nuceny, aby ji spolu uznaly. Když Rakousko již 13. července 1920 předcházelo, nastala nutnost, aby ze států nástupnických také československo se připojilo k této bernské úmluvě, již pro nutnou jednotnost práva, kteráž ve státě musí býti utvořena.

Nejhorší nedostatky tohoto zákona byly již odstraněny ostrou kritikou, jež ve výboru byla pronesena. Ve dvou bodech byla osnova ve výboru změněna, totiž ohledně ochranné doby, kteráž byla původně myšlena na 50 let, a ohledně druhého požadavku původní předlohy, že totiž po uplynutí ochranné doby právní nárok a nárok vlastnický připadnouti má fisku. Jest s našeho stanoviska jakožto sociálních demokratů nedomyslitelnou představou, aby duševní tvorba lidská - o které si přece vždy přejeme, aby byla pojímána jako vlastnictví veškerenstva a při čemž máme nechat platiti pouze takové omezení práva, jež přísluší generaci tvořícího člověka - aby tato doba měla býti obmezena na dobu delší nežli 30 let, i byla, pokud se pamatuji, tato lhůta ve výboru jednohlasně zase redukována na 30 let jako v rakouském zákoně. Ani odúmrtní právo fisku nemá pro nás nic lákavého, ačkoli by snadno mohlo vzbuditi představu, jakoby se zde jednalo o jakýsi druh socialisace, o ústupek našemu vlastnímu programu. Ale nehledě k tomu, že to ovšem nespadá do socialisace, jak my si ji představujeme, spočívalo by v od-úmrtním právu státu mnohem věší nebezpečí. Vláda by v daném případě použila práva disponovati dílem básníka, umělce, spisovatele anebo také učence v ten smysl, že kdyby dílo dotyčného neodpovídalo panujícímu reakcionářskému směru vládnímu, zcela jednoduše by neopatřila nového vydání tohoto díla, že by zhřešila proti duchu veškeré spisovatelské činnosti a že by za daných okolností páchala vraždu na básnických výtvorech. Této důvěry nemáme k dočasným vládám, že by sebe považovaly za rozumné a velkomyslné dědice duševní činnosti a že by jako takovíto dědicové vystupovaly.

Tedy, nehledě k celku tohoto zákona, jest to, co chceme kriticky namítati proti jednotlivému ustanovení zákona, obsaženo v návrhu, který vám doporučuji k přijetí. Tento návrh obsahuje v podstatě kritiku §u 41 zákona o právu původském, jenž sám o sobě dle úmyslu zákonodárcova znamená zajisté značný pokrok oproti stavu dřívějšímu. § 41 rozšiřuje ochranu na díla tvořícího výtvarného umělce. Další novotou, o níž nechci mluviti, jest, že přirozeně také kinematograf musil býti pojat do práva ochrany, věc to, která teprve během doby přistoupila a následkem toho spolu pojata býti musila. Avšak podstatný pokrok spočívá v tom, že zákonodárce chtěl chrániti dílo výtvarného umělce. Máme-li za to, že to bylo úmyslem původce zákonné osnovy, musíme říci - a na to vztahuje se naše kritika - že tento úmysl nebyl vyjádřen jasně, zřetelně a nepochybně; neboť praví i se v prvním odstavci §u 41 zákona, že původci díla výtvarného umění a jeho dědici neb odkazovníku přísluší podíl z výtěžku, jehož bylo dosaženo veřejnou dražbou po dobu, po kterou jest dílo chráněno, přesahuje-li výtěžek dvojnásobnou kupní cenu, za kterou původce dílo zcizil. Podíl činí dvacet procent z rozdílu mezi touto cenou a dražebním výtěžkem, a při každé další dražbě mezi jejím výtěžkem a cenou, z které naposled podíl obdržel. V tomto ustanovení jsou obsažena dvě omezení, která mohou smysl zákona změniti v jeho opak anebo učiniti jej prakticky neúčinným. Jest to především ustanovení, že výtvarnému umělci přísluší podíl z výtěžku jen při veřejné dražbě. To jest ovšem přímo svodem pro toho, jenž uměleckého díla nabyl, aby s tímto uměleckým dílem šel do ciziny, ustanovení tohoto zákona se vyhnul a tím způsobem možnost ochrany učinil ilusorní. Dále jest omezení ve druhém odstavci tohoto paragrafu nemožným a účelu i smyslu zákona odporujícím. Praví se tam: "úřad nebo oprávněný podnikatel dražbu provádějící zadrží a vyplatí podíl oprávněnému z dražebního výtěžku, ale jen tenkráte, jestli původce před dražbou oznámí jemu svůj nárok a před výplatou prokáže původní cenu." Avšak nárok umělcův v podstatě jest nárokem civilně-právním, jenž mnohem špatněji jest chráněn než jiné civilně-právní nároky. Patří-li tedy k povinnostem umělce samotného - nehledě k možnosti, že o dražbě ničeho věděti nemusí, že jest čirou náhodou, jestliže se o tom dozví - ukládá-li se mu za povinnost, aby nárok svůj ohlásil a ukládá-li se mu průvodní břemeno ve příčině výměry nároku, mohl by tím pozbýti nároku samého. Aby tomu bylo zabráněno, předložili jsme v naší resoluci pozměňovací návrhy, jichž jest zapotřebí, aby účele tohoto zákona v tomto zákonitém ustanovení také skutečně bylo dosaženo.

Ale jak řečeno, vítáme tento zákon, poněvadž konečně také jednou výtvarnému umělci zjednává právo, aby bral podíl na zvýšení cen svého díla, kteréžto právo posud měl pouze básník, spisovatel, kterýž, jestliže prodává své dílo ještě v době, kdy není slavným, neztrácí konečně veškeren materielní výtěžek, poněvadž přece, pronikne-li toto dílo, vyjde větší počet vydání, anebo, jde-li o dílo dramatické nebo hudební, dílo toto vícekráte jest provozováno, takže on dodatečně do jisté míry zisku nabude a původně rychlý prodej nejeví se pak jako prejudic, pokud jde o jeho právní, nárok. Jinak však u výtvarného umělce, jenž ve svém mládí často, aniž vědom by si byl ceny, něčeho se zbaví, nač později nikdy nároku činiti nemůže.

Ztotožňujeme se s tendencí zákona, domníváme se však, že účele a smyslu jeho teprve pak může býti dosaženo, jestliže - o což vás prosím - přijmete naše pozměňovací návrhy. (Souhlas.)


Související odkazy