Kdybychom byli nechali usnesení poslanecké sněmovny v tom bodu § 7, tak jak znělo bez námi navrhované změny, tedy by odborové organisace mohly vypláceti příspěvky docela malé, stát by naproti tomu mohl vypláceti příspěvky, resp. byl by nucen vypláceti příspěvky daleko větší. To odporuje také zásadě určité samosprávy dotyčných tříd, které jsou přímo interesovány na věci a myslím, že si to ani dělnictvo nemůže přáti.
Tedy bylo zapotřebí přesně stanoviti, jaký příspěvek má stát poskytovati, a tu jsme se rozhodli pro poměr 1: 1 a tímto poměrem jdeme dále než jdou jiné státy, kde nejpříznivější poměr jest 1: 2, že stát přispívá jednou třetinou a odborové organisace dvěma třetinami. Proto také návrh, aby se šlo ještě dále, aby stát přispíval dvěma třetinami proti jedné třetině, byl v sociálně-politickém výboru zamítnut.
Dále jsme ten paragraf, upravili ještě tím způsobem, že odstavec 1. usnesení poslanecké sněmovny jsme udělali odstavcem 4.; odstavec 2. a 3. zůstal beze změny a v tom odstavci 4. jsme vložili několik slov, která odpovídají úplně nynějšímu stavu hospodářských a sociálních poměrů. Já přečtu celé naše znění a ta slova pak vytknu: Že se totiž »vláda zmocňuje, aby po dobu poválečných poměrů hospodářských po slyšení ústředny odborových organisací ustanovila nařízení pro přesně určené období časové, jak vyjímky ze zásady v odstavci prvním stanovené, tak i nejmenší výměru státního příspěvku pro muže, ženu a zaměstnance svobodného nebo ženatého.« Tedy naše změna záleží ve vložení těch slov; jak výjimka ze zásady v odstavci prvním je stanovena. Zde se dává vládě možnost, aby eventuelně povolila výjimku z toho, že státní příspěvek se musí rovnati co do výše podpoře vyplácené odborovou organisací. To vyplývá již z toho, co jsem uvedl a myslím, že nemusím to dále odůvodňovati.
To by bylo, pokud se týče dále změny §u 7 a já vřele doporučuji tu věc vaší úvaze, poněvadž vím, že se chystá protinávrh, ale myslím, že ten protinávrh se zakládá na jistém omylu, nedorozumění, a že po vzájemném vysvětlení snad dojdeme k usnesení podobně jednomyslnému jako jsme došli v sociálně-politickém výboru.
A druhá změna, kterou navrhujeme, týká se výplaty a účtování státního příspěvku a sice § 8 usnesení poslanecké sněmovny, který zní, že nárok na státní příspěvek v nezaměstnanosti přísluší nezaměstnanému ode dne, kdy se oň hlásil, trvá-li nezaměstnanost alespoň 8 dní. My jsme zde uvažovali, že by bylo zapotřebí působiti na nezaměstnaného, aby ihned jakmile nezaměstnanost nastane, ihned aby se hlásil. Dejme tomu, že dělník v sobotu přijme mzdu a dostane výpověď, ví od pondělí jsem nezaměstnán - aby se ihned přihlásil u své odborové organisace, že nemá zaměstnání, aby byl tím postaven pod kontrolu svých soudruhů, že zaměstnání skutečně bude hledati, poněvadž od toho pak závisí vyplácení podpory, v nezaměstnanosti, aby tudíž takovým způsobem proti nezaměstnanosti bylo co nejvíce pracováno.
Proto jsme navrhli změnu, aby zněl § 8 v ten smysl, že nárok na státní příspěvek v nezaměstnanosti přísluší nezaměstnanému sedmým dnem po dni, kdy se hlásil nezaměstnaným. Každý den, o který se bude hlásiti později, připravuje se o podporu v nezaměstnanosti. To jest jistě určitý vliv, který na něj bude vykonáván, aby se hlásil hned. Při tom toho dělníka žádným způsobem nezkracujeme proti zásadě usnesené v poslanecké sněmovně; doufám tedy, že tato stylisace jest účelnější nežli ona; která v poslanecké sněmovně byla přijata. Vypadalo by to snad jen jako stylistická změna, ale má to v sobě tento výchovný moment, jest to obsahu skutečně věcného, a já rovněž tuto změnu doporučuji vřele k přijetí a podotýkám k tomu jen ještě, že těch prvních 6 dní, ve kterých nedostane žádné podpory nezaměstnanosti, není žádnou křivdou; vždyť dělník přece přijímá mzdu v sobotu a jest odkázán, aby z ní žil příští týden - není-li pravda - při pravidelném chodu jeho hospodářského života. Není tudíž příčiny, když v sobotu stane se nezaměstnaným, aby na ten týden dávána mu byla podpora. Vždyť má mzdu a může z ní býti živ. Z toho plyne dál, že podpora musí býti vyplácena ku předu, jakmile těchto 6 dní uplyne, tedy sedmým dnem. Tím sedmým dnem musí mu příslušeti nárok na podporu a příspěvek musí mu býti ku předu vyplácen. (Hlas: Ale 6 dní ztratí!) Neztratí nic, neboť má mzdu. O to byl právě mezi námi spor. Jak by je ztratil? On je neztratí, vždyť žije ze mzdy a ježto podpora v nezaměstnanosti jest vlastně jistým druhem alimentačního příspěvku, tedy pak dále musí se vypláceti ku předu a ne pozadu, poněvadž, dokud jest dělník zaměstnán, má mzdu v sobotu vyplacenu a kdyby ji neměl, poněvadž jest zaměstnán, má úvěr, ale jakmile se ocitne ve stavu nezaměstnanosti, úvěru mít nemůže, musí se alimentace, příspěvek podpory v nezaměstnanosti vyplatiti napřed. Na to jsme pamatovali v § 9 a dali jsme ještě do důvodů zvlášt, že projevujeme očekávání, že stát bude poskytovati odborovým organisacím na jejich žádost v případě uznané potřeby přiměřené zálohy, aby mohly státní příspěvek včas vypláceti. Na to zde pamatováno jest.
To jsou ty nejhlavnější dvě změny, které, myslím, že jsme povinni na tomto usnesení poslanecké sněmovny vykonati a doufám, že snad to poslaneckou sněmovnou bude vše uznáno, tentokrát již proto také, že jest z celého našeho počínání viděti, že jsme se omezili na věci naprosto nejnutnější. Řekl jsem na počátku svého referátu, že byly pochybnosti í o jiných paragrafech o tu jsme jako všude, kde takových pochybností bylo, přičinili odůvodnění k jednotlivým paragrafům a na ta odůvodnění dovoluji si také upozorniti. Vyplývá z nich jasně, že jsme měli snahu zachovati se co možná v souladu s poslaneckou sněmovnou.
V § 3 je totiž obsažena důležitá zásada, že státní příspěvek a příplatek v podpoře v nezaměstnanosti vyplácen jest odborovou organisací a že tato odborová organisace vyplácí tento příplatek současně s podporou státní. Byly hlasy, aby se dal do tohoto paragrafu zákaz vyplácení jednoho příspěvku bez druhého avšak již v té stylisaci zákona je vlastně obsažen zákaz současného vyplácení. Proto jsme upustili od toho, abychom na tomto § 3 něco měnili, ale u vědomí, že jest naprosto nepřípustno, aby vyplácení příspěvku státního se dělo bez současné výplaty podpory v nezaměstnanosti odborovou organisací. Tedy ten princip jest tu obsažen v tom paragrafu a my ho v důvodové zprávě ještě zdůrazníme.
K § 4, a sice k číslu 1., dlužno podotknouti, že tento odstavec § 4 vzbudil odpor zejména u pánů kolegů německé národnosti, kteří měli na mysli různé názvy odborových organisací, jež by snad se nesnášely s obsahem usnesení poslanecké sněmovny. A tu bych řekl jen tolik, že se jedná o poskytnutí možnosti, aby i neorganisovaní se súčastnili pojištění a podpor v nezaměstnanosti a s druhé strany zase, aby odborové organisace nebyly nuceny za plnoprávné členy přijímati takové lidi, kteří pro ostatní úkoly odborové organisace nemají dostatečného porozumění a tudíž, aby jejích práva byla omezena pouze na zajištění podpory v nezaměstnanosti, z ostatních práv však aby byli vyloučeni. To je, myslím, nutno se stanoviska autonomie odborových organisací a doufám, že to dojde souhlasu. Tím se však nechce zákon nikterak dotknouti názvu odborových organisací. Ve zprávě je tisková chyba, stojí tam »názorů« místo »názvů odborových organisací«. Jedná se pouze o ten vlastní obsah samotných odborových organisací a o podmínky členstva tam stanovené. Proto byla přijata zvláštní resoluce, kterou najdete na konci mé zprávy, totiž, že se vláda vyzývá, aby při schválení změn stanov odborových organisací přihlížela jen k takovým omezením, jichž bude nevyhnutelně třeba v zájmu řádného provádění tohoto zákona a tudíž neomezovala zbytečně autonomii odborových organisací v jiných směrech. Stát a vláda hájí interes, pouze na tom, aby se řádně hospodařilo s příspěvky státními v podpoře v nezaměstnanosti, jinak však do samosprávy odborových organisací nemají ani příčiny, ani jistě nebudou míti žádné vůle zasahovati.
Tato resoluce byla přijata jednomyslně. K témuž paragrafu dlužno zdůrazniti, že tento dohled ministerstva sociální péče, který je tam vyhražen a ministerstva financí má se jenom vztahovati na hospodaření státním příspěvkem a na to, co s ním bezprostředně souvisí, pak ovšem též na dodržování zásad § 3, že totiž nesmí býti státní příspěvek bez podpory odborových organisací vyplácen.
K § 5 dlužno připomenouti, že návrh, aby nárok na státní příspěvek podpory v nezaměstnanosti neměl také ten, kdo má zabezpečenou nezbytnou výživu po dobu nezaměstnanosti, nebyl schválen, poněvadž by to byl předpis zákonný, který by mohl zavdat příčinu k četným pochybnostem, nesprávným a nespravedlivým rozhodnutím, neboť jen zabezpečení se nedá určitě vymezit. Já jenom z vlastní praxe mohu říci. Znám celou řadu dělníků, kteří mají buď činžovní dům anebo jiný nemovitý majetek. Za dnešní doby ten činžovní dům není žádným zabezpečením výživy v nezaměstnanosti; prostě proto, že vlivem a rozvojem hospodářských poměrů výnos majetků činžovního se rovná nule.
Tedy zde by se řeklo: »Má dům. Je proti nezaměstnanosti zabezpečen.« - a vidíme, že to není pravda. Takový eklatantní příklad je možný jistě i v jiných směrech. Proto právem tento passus byl vypuštěn.
Tím bych byl vyčerpal vlastně veškeré ty nejdůležitější věci. Nechci protahovati žádným způsobem jednání, naopak se velmi přimlouvám, aby pánové co možná stručným způsobem se vyjadřovali, abychom mohli lhůtu, která jest nám podle jednacího řádu a ústavy naší dána, do- držeti, a vyšlé usnesení poslanecké sněmovny, opravené návrhy našeho sociálně politického výboru k přijetí vřele doporučuji. (Potlesk.)
Místopředseda Niessner: Ke slovu přichází pan sen. Jakubka.
Sen. Jakubka: Slavný senáte! Zákon o státním příspěvku ku podpoře nezaměstnaných má zlepšiti zákon o podpoře nezaměstnaných ze dne 8. prosince roku1918 a později uvedených změn. Do jaké míry zákon tento přinese zlepšení, ukáže budoucnost. Chci tvrditi že pro první dobu bude znamenati zákon tento zhoršení proti dosavadnímu stavu. Starý zákon měl tendenci - promiňte, když to řeknu, čistě komunistickou. Každý dělník, který bez vlastní viny ztratil zaměstnání, měl dostávati od společnosti podporu, aby mohl býti živ. Otázku výše podpory ponechávám stranou. Ale nejenom to, že on měl nárok sám, i jeho rodina: manželka a dítky dostávaly podporu. Zde projevena zásada, že manželka dělníkova nemá býti výdělečně činnou, nýbrž že se má starati o dítky a o domácnost a že výdělek muže, má živiti rodinu. Nemá-li zaměstnání, že je stát povinen se starati o výživu celé rodiny, tedy zásady sociálně spravedlivé. Ovšem, že výše podpory nezaručovala to nejnutnější existenční minimum.
Starý zákon měl vady, které se do něho dostaly později ze strachu, aby nebyl zneužíván. Ustanoveno, že nezaměstnaný musí přijmouti jakoukoliv mu přidělenou práci, že musí býti nemajetným, což v praxi bylo velmi zneužíváno k pronásledování dělníka. Dělník si přinesl potvrzení svého domácího, že je v domě v podnájmu a že je nemajetným, namnoze to však nestačilo, chtěli, aby si přinesl vysvědčení chudoby, což v takovéto době znamená chikanování a dělalo to také veliké roztrpčení. Podpora podle starého zákona byla vázána na výši podpory nemocenské, tedy dle starého zákona nemocenského měl dělník nárok na podporu nemocenskou 5 korun ve třídě obligatorní a ve třídě fakultativní 6 korun denně. To bylo v jednotlivých okresech falešně vykládáno. Někdy se postavili správcové okresního hejtmanství na stanovisko, že má nárok jen na to, co jest obligatorní, a ne na to, co jest fakultativní. Ale podpora v nezaměstnání, která mu byla vyplácena, činila jenom 5 korun. Dále dostával dělník na dítky a na manželku jednu korunu až do výše 4 korun, takže se svojí podporou, která obnášela 5 až 6 korun mohl dostati nejvýše 10 korun podporu denně, čili 60 korun za týden. Nový zákon přináší po této stránce ještě zhoršení.
Usnesení poslanecké sněmovny znělo, že výše příplatků k podpoře organisační bude stanovena po dobu mimořádných poměrů nařízením vlády po dohodě s odborovými ústřednami. Co mělo býti pro dobu normální, to zákon v ustanovení nemá. Bylo nutno doplniti tento zákon, aby bylo zřejmo, co dává zákon pro dobu normální a proto sociálně-politický výbor byl nucen zákon měniti. Nyní šlo o to, jak nahradí i mezeru v zákoně a tu bylo přiznáno, že není vzoru již osvědčeného. Některé státy sice mají zavedeny státní podporu v nezaměstnanosti, jest to v poslední době Italie, Anglie, ale to jsou vzory nevyzkoušené. Jediný vyzkoušený vzor by byl způsob gentský.
Ovšem dle toho způsobu, položíme-li si otázku, kolik by obnášela dnes podpora se strany státu, přijdeme k názoru, že by byla menší, než stát vyplácí sám. Odborové organisace poskytují podporu 5-50 čsl. korun týdně. Jak jsem uvedl, stát zde přispívá v tom nejlepším případě 60 K. To tedy znamená, že by se odborové organisace musily teprve přizpůsobiti k tomu, aby dělník v podpoře v nezaměstnání zkrácen nebyl. Jaké břímě ukládáme odborovým organisacím, zjevno z dat o podpoře nezaměstnaných. Roku 1919 vyplaceno na podporách v nezaměstnání na účet státu 344 a čtvrt milionu korun. Správní náklady obnášely 2 a půl milionu korun. Letošního roku vyplaceno bylo za prvé tři měsíce přes 100 milionů korun a tyto ohromné úkoly mají na sebe vzíti odborové organisace. Jistě musíme si položiti otázku, jestli na to odborové organisace stačí.Odborové organisace musí se přizpůsobiti, musí změniti svá dosavadní podpůrná zařízení a myslím, že to bude k prospěchu organisací a dělnictva samotného.
Byly obavy, že dělnictvo bude vstupovati jen do organisací lépe vybudovaných. Bylo by si jen přáti, aby po této stránce nastala zdravá konkurence. Podpory se mají vypláceti, pokud je vyplácí organisace na svůj účet. Starostlivý dělník by se napřed ptal, je-li organisace s to splniti jeho nároky a platiti podporu v době nezaměstnanosti. Zkoumal by, zda-li příspěvek odpovídá nároku a dle toho by se rozhodl. Bohužel, dnes se tak neděje, Dnes v prvé řadě rozhoduje politická příslušnost k odborové organisaci a organisace, která více slibuje, že dělníku více dá. My bychom si přáli, aby odborové organisace byly pouze a jedině hospodářskou oporou dělnictva.
To jest celý smysl systemu gentského, který by jistě působil k tomu, aby vývoj odborových organisací bral se tím směrem, aby tyto byly v budoucností vážným sprostředkovatelem a kontrahentem mezi zaměstnavateli a dělníky v námezdním poměru.
Nazírání našich průmyslníků na odborové organisace jest dnes již jiné, než-li bylo před léty. Dnes slyšíme od vážných zaměstnavatelů, že jest lépe jednati s organisovanými dělníky, než-li s neorganisovanými. Desorganisace mezi dělníky jest anarchie. Co očekávají odborové organisace od tohoto zákona, pro který mají přinésti tak velkých obětí? Není toho mnoho. Předně, že budou hned uznány jako nutné státní zřízení, že stabilita členství bude pevnější, že to bude na členstvo mravně působiti. To jest všechno, to může odborová organisace za ohromné oběti, které přinese tomuto zákonu, očekávati. Kdyby neměl býti dodržen system gentský, pak nevím a neznám onu přitažlivost, proč by to odborové organisace všecko na sebe měly bráti, poněvadž ta přitažlivost organisací by nebyla taková, jaká by byla, kdyby byl udržen system gentský.
Námitky proti systému gentskému mezi jinými jsou také ty, že se nedostává podpor neorganisovaným. To jest námitka vážná. My však stojíme na stanovisku, že v dnešní společnosti každý se má o sebe starati, je-li jako jedinec sláb, má se sdružovati, aby se bránil proti zjevům, které vyvěrají z dnešního společenského zřízení. Kdo se sám o sebe nestará, nemá práva žádati, aby se oň staral druhý. Organisace jsou dnes v každém odboru práce a chci užíti těch slov, že i porodní asistentky mají svou organisaci, neřku-li ti manuelní pracovníci. Mám ten dojem, že není odboru práce, pro který by organisace nebylo, takže každému dělníku jest možno pro případ nezaměstnanosti se pojistiti.
Zákon ten má však ještě jiné vady: On vylučuje z podpory dělnictvo, vyloučené z práce po čas výluky. A tu se může státi, že dělníci bez vlastní viny, bez vlastního zavinění jsou z práce vyloučeni. Nedávno jsme toho měli přímo školní příklad. V 7 dílnách zámečnických zastavilo dělnictvo práci a hned následovala výluka celého odboru. To se dá snad dobře chápat. Na to odpověděli zaměstnavatelé další výlukou ostatních příbuzných odborů kovodělnických. I to se dá dobře chápat: Ale když i to nepomohlo, vyloučili zaměstnavatelé později všechno dělnictvo všech stavebních oborů, které nebralo na sporu a boji naprosto žádné účasti, jako na př. zedníky, natěrače, kamnáře a podobné odbory. Ty odbory jsou v budoucnosti postaveny mimo zákon, neboť takový případ se velmi snadno může opakovati a ti dělníci nemají potom žádného nároku na podporu v nezaměstnanosti, na příspěvek státní. Řekl bych, že zákon se staví v takovémto případě více na stranu zaměstnavatelů a pomáhá dělníky vyhladověti, aby byli povolnějšími k tomu, co chtějí zaměstnavatelé. Toto ustanovení zákona zde jest hodně drastické.
Trestní ustanovení tohoto zákona jest velmi přísné. Již za neoprávněné vybírání podpory hrozí jeden měsíc vězení. Položíme-li si otázku, kolik může takový dělník vybrati podpory, dojdeme k tomu, že tato podpora může činiti nanejvýše 100 až 150 K až 300 K. A za to má dostat měsíc vězení? Jest viděti, že na tyto věci bylo velmi dobře pamatováno, aby tohoto zákona nebylo nijak zneužíváno. Mám dojem, že nejlepším lékem proti nezaměstnanosti jest opatřiti práci a zde by mohla po stránce té státní správa opravdu velmi mnoho vykonati. Nemyslím snad stavění hladové zdi jako za doby Karla IV., ale zadáváním včas užitečné práce, které stát potřebuje. Ministerstvo železnic může velmi mnoho odpomoci. Místo peněz, které jsou věnovány na podpory nezaměstnaným, kdyby včas objednávalo vagony a lokomotivy, podobnými věcmi z velké části jistě by se nezaměstnanosti odpomohlo. Také ministerstvo národní obrany dělá objednávky způsobem, který zavádí do výroby zbytečně jenom chaos. Objednává-li něco ministerstvo národní obrany, máme dojem, že bude zítra vyhlášena mobilisace, a za tři dny že jsme ve válečném stavu, poněvadž hlavní podmínkou bývá co možno nejkratší dodací lhůta. Tím se výrobek značně zdražuje, poněvadž chce-li se dodržeti dodací lhůta, musí se pracovat přes čas. Tím přirozeně výrobek se zdražuje a znehodnocuje a když pak po velkém spěchu práce se udělá, dělnictvo se prostě propouští z práce. Tím se zavádí do výroby veliký chaos. Také při výrobě vagónů a lokomotiv se nechápe, má-li se vyráběti jedna lokomotiva týdně, že musí býti již celá serie lokomotiv rozdělána a že od počáteční výroby do zhotovení prochází čas půl roku ba i více a jedině tím, že dělá se více součástek najednou, zkracuje se u jednoho kusu dodací čas. Není-li dostatek objednávek, nastává krise v jednotlivých odděleních. Tu vidíme, že v továrně v jednom oddělení pracuje se přes čas, zatím co v jiných odděleních pracuje se pouze půl dne a dělnictvo se propouští. Pak nastává přirozeně roztrpčení mezi dělnictvem a i tam se těžko chápe, že kováře lze těžko užíti v lakýrně a lakýrníka v kovárně, nebo čalouníka v montovně. Dělníci říkají, když se nepracuje v celé továrně přes čas, nesmí se pracovati ani v oddělení, které dosud pracuje na takovéto dodělávce. Pravidelnou prací v tomto oboru výroby mohou se zajistiti objednávky na řadu let, ale pro to u nás není pochopení. Po objednávce musí následovati ihned dodávka, jinak se to objedná z ciziny. To jsme viděli loňského a předloňského roku: Přišla správa státní s tím, že musí míti vagony.
Co bylo křiku, že musíme koupiti vagony z ciziny, že naše vagony nestačí a dnes - krise v nezaměstnanosti.
U nás mluví se hodně o elektrisaci, ale čím více se mluví, tím méně se dělá. Také státní správa velmi málo dělá, aby umožnila obchodní styky s Ruskem. Víme, že tam budou odbytové poměry velmi těžké, poněvadž není čím platiti, ale nebojí-li se toho Anglie, Německo a jiné státy, musíme dělati také pokusy u nás.
Víme, že při nejlepší vůli činitelů státních nezaměstnanost odstraněna nebude, dokud bude trvati dosavadní systém výrobní.
Uzná-li stát, že musí býti postaráno o dělníka, když ztratí výdělečnou schopnost nemocí, úrazem, musí totéž uznati, když ztratí práci.
Nezaměstnanost jest největším agitátorem proti dnešnímu společenskému zřízení. Když dělník chce pracovati a marně práci hledá, seznává, že tu není něco v té společnosti v pořádku a lehko nechává se získati pro myšlenky, že se musí násilím zlomiti dnešní systém výrobní. Přímyslíme-li si ještě bídu, hlad a rozvrat rodinných poměrů nezaměstnaných, pak máme před sebou veliké nebezpečí, kterému nutno čeliti všemi možnými prostředky.
Jedním z prostředků ku zmírnění následku nezaměstnanosti jest podpora v nezaměstnanosti. Toto poslání před válkou měly u nás jedině odborové organisace. Odborové organisace zastoupené v česko-slovenském sdružení vyplatily od roku 1908 do roku 1918 přes 3 miliony korun na podpoře nezaměstnaných, čímž velmi mnoho přispěly ku zmírnění společenských protiv. Uvážíme-li, kolik by to činilo v dnešních znehodnocených penězích, vidíme, že by to bylo asi 30 milionů korun.
Na otázce nezaměstnanosti nejsou dnes interesováni pouze dělníci a jejich odborové organisace, ale také stát a všechno ostatní občanstvo. Uvědomělé dělnictvo dobře ví, že to, co dostane od státu na podpoře v nezaměstnání, opět musí svou prací nahraditi. Statky tvoří se pouze prací a proto dělník raději vidí, když se radíme o tom, jak opatřiti práci, než-li jednání o podporách nezaměstnaností.
Zaměstnavatelé měli by si více vážiti pracovních sil, neměli by při každém sebe menším úbytku dělníka vypovídati z práce, poněvadž tím otřásají u dělníka víru ve spravedlnost. Když dělník vidí, že je méně ceněn, než-li otroci ve středověku, méně než-li mrtvý stroj, ba méně než každé zvíře v továrně, o které se musí starati majitel i když nemá pro ně práci, zahrocuje se dělník proti celé společnosti.
Což nemají zaměstnavatelé interes na tom, aby dělnictvu byla udržena schopnost k práci? Jejich vlastní zájem jest, aby dělník nebyl vyhladovován a tím tělesně ubíjen.
Proto bude nutno zákonné opatření, aby dělnictvo nebylo zbytečně pří každém sebe menším úbytku práce z práce propouštěno. (Hlas: Hned se začne s výlukami!)