Proto byl pro český text nadpis smlouvy změněn na "státy cessionářské". Tu chtěl bych upozorniti na to, že vláda neměla vůbec co voliti. Jedná se jen o překlad toho, co napsáno francouzsky. Nechtěl-li podepsati ministr dr. Beneš smlouvu se státy sukcessorními, bylo to jeho věcí. Pak měl prosaditi, aby výraz "états successifs" byl nahrazen výrazem jiným. Jestliže však podepsal, pak nic ho neopravňuje, aby v Praze tuto smlouvu předělával, aby "sukcessorní státy" nahrazoval "cessionářskými státy". Jest to zvláštní cit pro věrnost smluvní, když se pro slova smlouvy zde volí něco jiného, co dle doznaní znamená něco jiného, nežli slova, která v samotné smlouvě jsou obsažena. Není také správným, že "pro český text" zvolen byl jiný výraz. Není totiž českého textu. Neboť textem jest jen to, co smluvní vyjednavači podepsali. Co zde bylo označeno jako český text, jest pouhým překladem. Když někdy v rakouském říšském zákonníku nějaká smlouva byla publikována, kteráž byla sepsána v jazyce anglickém, byl vždy vedle připsán německý překlad, ale nahoře bylo napsáno "text" u anglického a u německého "překlad". To jest správné. Zde však předkládají se nám oba texty rovnoměrně vedle sebe, laik může se domnívati, že oba texty mají stejný význam anebo vzhledem k jazykovému zákonu český text že má větší význam než francouzský, což ovšem jest zcela nesprávné. Pouze texty vlastní, pouze texty v cizích jazycích mohou býti rozhodujícími pro výklad smlouvy, a jest zhola nesprávným, řekl-li dnes pan zpravodaj, že český text má význam vnitrostátního zákona. Domnívám se, že jsem to vyslechl z jeho slov, řekl: "Český text má význam vnitrostátního zákona."
Tento český text nemá vůbec právního významu, jest jen pro porozumění, aby ten kdo neumí francouzsky, dověděl se ze sbírky zákonů, o co vlastně jde. Ale nějaká závazná moc nebo dokonce moc zákonná českému textu beze všech pochybností nepřísluší, v té příčině jest pan zpravodaj přece na omylu.
Upozorňuji dále na to - a to platí obzvláště pro obě druhé smlouvy, uherskou-a bulharskou - že tyto smlouvy sepsány jsou v několika řečech, v řeči francouzské, anglické a italské. Z těchto tří textů jest hlavně ovšem pouze francouzský text autentickým, a poněvadž jest francouzský text autentickým, netřeba anglického a italského. Avšak to, jak řečeno, platí právě jen v hlavní věci. Dvě části těchto smluv, smlouva ohledně Svazu národů a pak třináctý oddíl ohledně práce, tyto dva oddíly liší se od ostatních potud, že zde jak francouzský, tak anglický text jsou autentickými. Bylo následkem toho povinností vlády, ohledně těchto dvou oddílů předložiti také text anglický, poněvadž v případě pochybnosti právě oba texty jsou stejně platné, anglický stejně jako francouzský. A upozorňuji na to, že v Německém Rakousku, - smím-li užíti tohoto výrazu, ač pan zpravodaj s tím není srozuměn - že v Rakousku (Výkřiky na levici: Deutschösterreich!) oba texty Národnímu shromáždění byly předloženy. Chtěl bych však, když již mluvím o českém překladu, poukázati na to, že překlad nikterak není správný, že je v něm mnoho chyb. Seznam tiskových chyb, dosti objemný, byl již Národnímu shromáždění předložen, ale přece jen chyby zůstaly. Na jednu z těchto chyb upozornil již můj pan předřečník, že totiž slova "La Hongrie" přeložena jsou "maďarská republika". Pojednával jsem o těchto smlouvách v mém semináři a jeden z mých posluchačů mínil trochu všetečné, že snad český překlad "maďarská republika" má zabrániti návratu Habsburgů do Uher. (Veselost na levici.) To právě nechci mysliti, ale přece jen jest nápadným, že se takto překládá. Podali jsme následkem toho sněmovně resoluční návrh, aby vláda byla vyzvána, by dříve, než-li smlouvy uveřejní ve sbírce zákonů, český text ještě jednou přesně přehlédla a opravila a zejména také aby, což zde s různých stran bylo vytýkáno, správně přeložila slova "états successifs". Při tom vycházím z náhledu, jestliže většina - my z menšiny smlouvy ty vůbec odmítáme - schválí smlouvy Trianonskou, Neuiliyskou a Sèvresskou, že nikterak tím snad schválen nebude český překlad. Český překlad nepodléhá parlamentárnímu usnášení a schválení jakož i ratifikaci presidenta, český překlad nemá jiného významu, než čistě informativní. A když už mluvím, chtěl bych přednésti stížnost, kterouž jsem opětovně přednesl, ku které se již pan ministr zahraničních věcí vyjádřil, totiž, že smlouvy Versaillesská a St. Germainská stále ještě nejsou zákonem vyhlášeny. Mohou z toho povstati největší právnické potíže. Sbírka zákonů stále ještě nepřijala texty obou smluv již dávno ratifikovaných a v platnost vešlých; jest to zajisté velmi neblahé, neboť v několika dnech, 16. ledna 192.1, uplyne již lhůta pro národnostní opci, stanovenou v mírové smlouvě St. Germainské, a nejspíše uplyne, aniž by smlouvy ve sbírce zákonů vyšly.
Pan ministr věcí zahraničních vyjádřil se nejdříve ústně ve Stálém výboru na mou stížnost v ten smysl, že technické potíže vadí uveřejnění. Tyto technické potíže hrají v tomto státě vůbec velikou úlohu. Technické potíže způsobují na příklad, že když někdo zadá o pensi, uplyne více než rok, aniž by došlo vyřízení, poněvadž technické potíže nepřipouštějí vyříditi žádost o pensi. Mezi tím musí ovšem stát platiti aktivní požitky. Tyto technické potíže přijdou tudíž draho.
Pan ministr věcí zahraničních vyslovil se však potom v písemném vyřízení mého dotazu poněkud blíže o těchto technických potížích. Řekl totiž: poněvadž se při těchto mírových smlouvách jedná o výrazy, jež často lze těžko přeložiti do češtiny, namnoze o, slova, kteráž v češtině teprve musí býti tvořena, dosazena byla překládači komise, jíž se zúčastňují universitní profesoři a technikové. Tato překládací komise že musí nejprve své práce skončiti, pak že bude možným uveřejniti tyto smlouvy ve sbírce zákonů. Všechno musí jednou skončiti. Také od tohoto prohlášení ministra věcí zahraničních uplynuly zase týdny a měsíce, i bylo by přece konečně na čase, aby této nepřístojnosti byl učiněn konec a aby mírové smlouvy pojaty byly do sbírky zákonů. (Souhlas a potlesk německých senátorů.)
Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji, slovo dalšímu řečníkovi, panu senátoru dru Schmidtovi.
Sen. dr. Schmidt (německy): Slavný senáte! Provádění mírových smluv, které nám byly předloženy vládou, není ovšem pro většinu členů tohoto senátu ničím jiným než nejvýše formalitou. Pro nás však, obyvatele úderní, která těmito smlouvami, zvláště smlouvou Trianonskou z tisícileté dějinné souvislosti, ze státního útvaru, který jsme dosud ve věrné lásce zvali naší vlastí, byli vytrženi, pro nás není provádění těchto smluv pouhou formalitou, nýbrž zpečetěním hrozného osudu, jehož nikdy nebudeme moci oželiti. Proto nemůžeme a nesmíme tyto smlouvy nechati neprojednané. Muži, kteří tyto smlouvy uzavřeli, jsou lidmi chybujícími jako my všichni a musí tedy připustiti, aby sami a jejich konání bylo podrobeno otevřené kritice. Jestliže si dovolili o národech a státech volně rozhodovati, pak musí také vyslechnouti, jak jimi roztržené národy, jak upřímní mužové o nich soudí. Mají věděti, co učinili a co mají na svědomí. Mají věděti, že jsme ještě úplně neodumřeli, my ubozí, přemožení, abychom necítili, jak krutou hru s námi vedli. A velké národy, jejichž jménem tyto smlouvy uzavřeli, mají rovněž věděti, že si těmito smlouvami neupletli věnec slávy kol svých skrání a že právě téměř znemožňují to, co přece jest účelem každého míru: vyrovnaní a smíření národů válkou znepřátelených. Především musíme pozvednouti svého hlasu, jak tyto smlouvy byly uzavřeny. Jest neslýchané, v dějinách nebývalé, že válku vedoucí státy neuzavírají míru vyjednáváním vedeným společně, osobně, od muže k muži, nýbrž pouze písemným diktátem s jedné strany, na nějž dovoleno bylo dáti zase jenom písemné poznámky. Již v soukromém styku činí to velice nepříznivý dojem, když ten, s nímž bych v určité věci osobně mluviti měl nebo musel, tomu se přece vyhýbá a mne pouze písemně vyhledává. Myslíme zde bezděčně, tento muž není si své věci zcela jist a obává se ústního dorozumění; bude se zdáti, že není v právu. (Souhlas na levici.) Podobně jest to také zde. Těmito smlouvami potlačené národy cítí se tímto způsobem uzavírání míru ve své lidské důstojnosti jako rovnoprávní členové lidstva těžce dotčeni a poškozeni. Také nejprostší člověk, jenž zkoumá smlouvy, ihned postřehne, že vše bylo uděláno bez rady skutečných odborníků. Odborníky by byli bývali v tomto případě zástupci druhé strany.
A tak tedy stanoveny byly při vyměřování hranic, při určování národních, kulturních a hospodářských vztahů takové národy sužující ba často nesmyslné krutosti, - připomínám pouze klasický školský příklad Těšína - že jest jen samozřejmé, že národové chovají k celému mírovému dílu největší nedůvěru. Nebyli přece připuštěni při tom všem k slovu, nýbrž museli se spokojiti tím, co přednesli cizí prostředníci, kteří jejich zájmů nezastupovali. Tak se rány neléčí. A to má býti demokratický světový řád, to má býti nejvyšší metou politické kultury? Skutečně, musíme se rdíti před našimi dědy. Před sto lety nalézal se náš světový díl také v těžké válečné bídě, ale snažili jsme se ji vyléčiti poctivým osobním vyjednáváním a také jsme ji vyléčili. Sesměšňovaný vídeňský kongres vykonal proti předloženým smlouvám přece něco daleko lepšího, ba můžeme říci něco úplného.
Dále jsou tyto smlouvy také proto pro nás nepřijatelny, protože, jak již opětovně bylo zdůrazněno, byly provedeny bez dodržení nejdůležitějších předpokladů, bez dodržení slíbeného sebeurčovacího práva národů. Národové tak zvaných ústředních mocností, jak již rovněž bylo zdůrazněno, složili zbraně s výslovným poukazem na 14 bodů Wilsonových, mezi nimiž byl nejdůležitější boj o sebeurčovacím právu národů. Toto právo bylo jednoduše odstrčeno. Národové neměli býti více posouváni - tak se pravilo s potutelným postranním pohledem na starou diplomacii - jako šachové figurky na šachovnici, měli spíše rozhodovati, sami o své státní příslušnosti. Skutečně však nikdy nebyli národové šachovými figurkami ve větší míře, než nyní. Bez dotazu jednáno s nimi brzy tak, brzy onak, byli roztrženi a s cizími národy svázáni, jako by se nejednalo o lidi, nýbrž o dřevěné kůly. Věci, které se udaly kdysi v 18. století s Polskem, měly býti vyloučeny, tak se pravilo. Ale s Uhry učiněno nyní zcela totéž. Pokud možno homogenní, stejnorodí národové měli býti spojeni ve státní sdružení, od nynějška nemělo býti v Evropě irredentismu, který by stál za zmínku, tak se pravilo. A co bylo utvořeno? Státy, které téměř všechny obsahují tolik cizích, různě vytvořených prvků, že je nyní více irredentismu než kdykoli jindy. Německý národ sám žije nyní, nehledě k starým německým kmenovým zemím Německu, Rakousku, Švýcarsku a Luxemburku, rozdělen ve 12 jiných státech. Kde zůstalo sebeurčení národů? Kde zůstala zde vůbec zdravá jasná zásada? Jen jedno táhne se jako červená niť tím vším: snaha rozbořiti to, co dějiny utvořily, staré vyzkoušené řády nahraditi novými svévolně utvořenými státními útvary. A také dle toho vypadají; jednak nejsou vůbec schopny života jako Rakousko a Uhry, protože se nedostává nutného národnostního a hospodářského základu, jednak chovají v sobě zárodek rozkladu.
Skutečně, nikdy neměli státníci většího a světějšího úkolu nežli nyní po světové válce, a nikdy nevykonali nic ubožejšího než nyní, neboť nikdy nepřistoupili státníci tak nerozvážně k svému dílu, jako nyní. A proto také neuspokojují tyto smlouvy vůbec žádný národ, ani národy vítězné. Nejednalo se o roztržení a rozboření po této hrozné válce, nýbrž o sjednocení a vybudování, ne o rozhořčení a odsouzení, nýbrž o smíření a povznesení, a tak není výsledek uzavření míru ničím jiným než povšechným zbědováním v celé Evropě v ohledu mravním, kulturním a hospodářském. To cítí dnes i vítězové, budou sklízeti ovoce svého míru sami na sobě, na svém vlastním těle a toto ovoce budou nové krvavé války; neboť to je nejhorší, že musím o těchto mírových smlouvách říci: nejsou žádným uzavřením míru, nýbrž v podstatě samá nová prohlášení války. Má-li Evropa býti uchráněna před úplnou zkázou, musí býti mírové smlouvy co nejrychleji zrevidovány. To vyžadujeme. Opakujeme s geniálním Josefem z Görres: "Stará řeč se obnovuje. Vše, co nespočívá na podstatě spravedlnosti a pravdy, jest nicotné, a vše, co nebylo dobře vykonáno, musí býti od začátku znovu konáno." Vskutku tak tomu jest. Zde vše nebylo dobře uděláno, proto je nutno začíti co nejdříve od začátku, svolati co nejrychleji zástupce všech národů k všeobecnému mírovému kongresu, aby každému národu bylo dáno slovo a dostalo se mu jeho práva. To se má státi, toho se dožadujeme, nechceme-li zoufati nad lidstvem samým. Uzavření míru a smlouvy odmítáme. (Potlesk německých senátorů.)
Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo zástupci ministerstva zahraničního dru Hobzovi.
Odbor. přednosta dr. Hobza: Slavný senáte! Nejsem zmocněn k tomu, abych o smlouvách, které jsou na pořadí jednání slavného senátu, pojednával s hlediska politického, chci se omeziti jen na několik poznámek s hlediska právního, resp. formálního vzhledem k některým vývodům předcházejících pánů řečníků. Pokud se týče především překladu smluv dotyčných, neváhám prohlásiti, že se vloudilo do překladu mnohé nedopatření, což vysvětliti dlužno tím, že překlad byl sdělán za okolností velmi nesnadných a vědomě jen provisorně a že od počátku byl tu již úmysl překlad později revidovati, než bude uveřejněn ve Sbírce zákonů a nařízení. A proto vítám resoluce navržené v tom smyslu, aby dříve ještě, než smlouvy tyto budou publikovány v oficielní Sbírce zákonů a nařízení, byl český překlad revidován, ovšem že bych se nemohl s dalším odstavcem resoluce ztotožňovati, který se týká právě překladu slova "successif". Bylo o tom již podrobně jednáno v zahraničním výboru slavného senátu a já omezuji se jen na prohlášení, že český překlad "státy cessionářské" byl zvolen po rozvaze, úmyslně a sice proto, poněvadž odpovídá věci.
Název francouzský vloudil se dle názoru překladatelů jen omylem do této smlouvy, která zajisté nechtěla měniti základní ustanovení mírových smluv versaillské a saint-germainské. Poznamenávám, že nebylo by správné, kdybychom oprávněnost názvu "cessionářský" posuzovali se stanoviska občanského práva. Jest rozdíl mezi cessí dle práva občanského a mezi cessí dle mezinárodního práva. Jest známo, že pojem cesse je příbuzný pojmu sukcesse, není opakem, ale přece to musíme rozeznávati, jelikož jsme přesvědčeni, že by se z názvu "sukcessivní" vyvozovaly po případě v ohledu finančním a v jiných otázkách důležité závěry právnické. Proto právě trvá vláda na tom, aby bylo voleno takové slovo, které skutečně správně vyjadřuje smysl. Mám za to, že jsme v tomto případě vyhověli po této stránce nejpřísnějším požadavkům, že překládáme dle smyslu a nikoliv dle slov. Úplně souhlasím s prohlášením pana kolegy prof. dr. Spiegla, že český text není autentický; autentickým textem jest jen text francouzský, po případě francouzský a anglický. Úplně s tím souhlasím a proto snad také nebude nutno bráti eventuelní překladové poklesky příliš tragicky, když se překladem českým vůbec textu autentického nemůžeme dotknouti, proto také není správné prohlášení pana senátora dr. Ledebura, když pravil, že tímto překladem jsme se dopustili falšování originálního textu; není-li český text autentický, nemůžeme se překladem vůbec dotknouti originálního textu.
Pokud jde o prohlášení pana senátora prof. dra Spiegla, že smlouva cessionářská byla omezena jen na státy ve smlouvě uvedené a že mezi těmito státy neobjevuje se Rakousko a Uhry, neviděl bych v tom nenávist k Rakousku a Uhrám, nýbrž spíše potřebu smlouvy právě mezi těmi státy, kterých se týká, poněvadž obdobné poměry jsou upraveny naproti Rakousku a Maďarsku v mírových smlouvách, a jelikož právě smlouvy ty neupravily všech otázek mezi těmito státy, bylo by nutno zvláštní smlouvou otázky tyto upraviti. (Předseda Prášek ujal se předsednictví.)
Pokud jde o okolnost, že dva státy, které jsou jmenovány jako státy smluvní, smlouvy vůbec nepodepsaly, dovoluji si prohlásiti, že podle mého názoru to nepřekáží projednávání této smlouvy v Národním shromáždění, poněvadž to projednávání jest jako velká řada jiných aktů aktem provisorním, připravovacím a není vyloučeno, že státy, které v okamžiku, kdy se smlouvy podepisovaly, je nepodepsaly, učiní tak později, ještě před ratifikací dotyčných smluv. V každém případě jest to dobré a nemůže býti nehodou, když schválení zákonodárných orgánů tu bude v době, kdy bude potřeba smlouvy uvésti v život.
Pokud jde o otázku publikace mírových smluv, prohlašuji jménem vlády, že skutečně je jí velice líto, že nemohly byli smlouvy tyto publikovány. Vláda by ráda viděla, kdyby se tak mohlo státi ihned po schválení smluv Národním shromážděním resp. po ratifikaci mírových smluv, ale nebylo možno smlouvy publikovati v tom překladu, jaký byl předložen právě provisornímu Národnímu shromáždění. Resoluce, které byly některými pp. senátory pravě navrženy, aby překlad byl revidován, nepřímo potvrzuje toto stanovisko vlády.
Mohu sděliti slavnému senátu, že revisní práce ohledně překladu mírových smluv chýlí se již ke konci a že bude v době co nejkratší možno tyto smlouvy publikovati.
Dovoluji si k tomu ještě spíže neoficielně poznamenati, že jsme publikaci smluv, ačkoliv je pokládáme za velmi důležité, přece jen nepokládali za bezpodmínečně nutnou z důvodů právních proto, poněvadž je možno zastávati stanovisko, že mírové smlouvy mají působiti vnitrostátně hned od okamžiku, kdy nabyly působnosti mezinárodní. Konstatuji, že to není všeobecné mínění - snad nepanující, ale jest možno toto mínění zastávati - a že skutečně praxe v jednotlivých státech se podle tohoto mínění řídí. My zajisté pokládáme smlouvy za platné, my je hledíme prováděti a hledíme se jimi říditi, poněvadž tyto smlouvy skutečně platí u nás uvnitř státu tak, jako platí na venek. Podle mého zdání nelze nadále lišiti působení mezinárodních a vnitrostátních smluv, poněvadž je to logicky nemožné, ale uznáváme z praktických důvodů, že bylo by dobré, kdyby smlouvy tyto byly brzy publikovány, již vzhledem k tomu, aby obsah jejich stal se širší veřejnosti známým. Opakuji proto prohlášení, že vláda se vynasnaží, aby smlouvy tyto byly publikovány v době co nejkratší. (Výborně!)
Předseda: Debata je skončena. Ke slovu není nikdo již přihlášen. Pan senátor dr. Ledebur a dr. Spiegel navrhuje resoluci. Žádám o její přečtení.
Senátní tajemník dr. Šafařovič (čte):
Resoluční návrh sen. dr. Ledebura a soudruhů: "Vláda se vyzývá, aby český překlad projednávaných smluv před uveřejněním ve Sbírce zákonů podrobila pečlivému přezkoumání a obzvláště, aby správně přeložila ve smlouvě Sèvresské slova "états successifs".
Předseda: Závěreční slovo má pan zpravodaj.
Zpravodaj sen. Sokol: Vážený senáte! Dovolte mě, abych zaujal stanovisko k právě přednesené resoluci, kterou podali pan senátor dr. Ledebur a soudruzi. První část se kryje s míněním zahraničního výboru a nijak neodporuje onomu uznání, jež dovolil jsem si přednésti, práci a píli a opravdu velké snaze duševní, která je uložena v oněch překladech veškerých smluv; že se vyskytly některé chyby je zcela pochopitelno, neboť v této rychlosti bylo nutno, aby proklouzly některé omyly, jimž chce správně resoluce pana senátora Ledebura čeliti.
Dovoluji si však navrhnouti, aby bylo hlasováno odděleně, aby o poslední větě: "a obzvláště aby správně přeložila ve smlouvě Sèvresské slova "états successifs", se hlasovalo zvláště, poněvadž se kryje s míněním zahraničního výboru, že bylo v českém texte "státy cessionářské".
Dovolte, abych zcela stručně k vývodům zde váženými pány senátory předneseným odpověděl několika poznámkami. Také otázky ne zcela přiléhavé přišly dnes na přetřes a byly rozbírány velice horlivě a do jisté míry se značnou duchaplností, byť i ne vždy přesnou logičností. Pan senátor dr. Heller nás horlivě žádal, abychom se otázali Slovinců, z jakých příčiti hlasovali v Korutanech pro Rakousko. Mohli bychom se optati jich a jejich bratří, kteří byli konsternováni tímto národním neštěstím, a odpověděli by správně, že to jsou lidé, kteří zvykli německému panství, kteří neměli svých slovinských škol ani národních ani středních, ani jiných, (Sen. dr. Franta: Kteří měli tolik práv jako Slováci v Maďarsku.) ani skutečně nebyl bych se divil, kdyby pan senátor dr. Heller byl nám vyčetl, že my jsme nehlasovali pro Rakousko, měli jsme přece býti vděční těm, kteří se tak starali o naše kulturní záležitosti a o náš politický vývoj.
Ale, vážení pánové! Pan sen. dr Heller byl zde hlavní obhájce myšlénky, že nemohou páni němečtí kolegové naši hlasovati pro mírovou smlouvu.
Byla to dosti těžká práce, přiznávám se, odůvodnit toto stanovisko pánů, zvláště se strany německé sociální demokracie mírové dílo nepodporovati, odmítati, zvláště po tom, když tak horlivě bylo podporováno válečné dílo v Německu. Bylo to jistě podivné a málo logické. Bylo nám doporučeno obrazem jinak zcela správným, ke kterému se připojuji, abychom se podívali, jak to dnes vypadá ve světě, a výmluvně to líčil pan senátor dr. Heller, jak se zrní v Americe spaluje, a jak se tam bavlna ničí a jak zde se chodí v hadrech, jak se zde hladoví. K tomu obrazu se připojili jiní panové. - Nepopiratelně mají všichni pravdu, až na jedno, a sice velmi podstatné, oni totiž dokazují, že to je následek míru a mírových smluv, kdežto my dokazujeme, že to je následek války a jejich zasáhnutí do války. V tom patrně se nikdy neshodneme, takhle se budeme dívat na to rozličně. (Sen. Niessner [německy]: Mír prodlužuje válku do nekonečna!)
My, vážení pánové, ač nám vykládáte, že ten mír je špatný - a zvláště poslední řečník s takovou, jak se domnívám, upřímností nám dokazoval, že by bylo pěkné, kdybychom se byli o tom náležitě smluvili, - přece nemůže zapomenouti, ač nám dával příklad, že před sto lety při vídeňském kongrese byla také jedna strana zvítězivší a jedna podlehnuvší a ta strana zvítězivší, že diktovala podle potřeb a svých názorů, že nikdo se nestaral o mínění Saska, nikdo se nestaral o mínění Polska, každý se zařizoval dle svého. To byl, pánové, váš příklad, vámi uvedený, a smím-li si to dovolit ještě, dovoluji si vás upozorniti o několik let později, před padesáti lety, to jest o půl století později, mínění Německa se velmi málo staralo o mínění Francie, a tudíž názor váženého pana posledního řečníka je pramálo, aspoň ne šťastně odůvodněn. (Sen. Niessner [německy]: Naše strana se v roce 1871 právě tak postavila proti tomu míru!) Škoda, že jste v roku 1914 nebyli tak proti válce, (Sen. Niessner: Více než vy!) to by bylo bývalo důslednější, my jsme byli důsledně proti válce. (Hlasy německé: My jsme nebyli takovými agitátory pro válečnou půjčku, jako vy jste byli. - Sen. dr. Heller: My jsme ani v Rakousku nepovolili válečné úvěry. Jiný hlas: My jsme nikdy pro vojsko nehlasovali jako vaše strana! - Senátor dr Heller: Když jste byli ve vládě, hlasovali jste pro vojsko, Mladočeši především!)