Předseda: Ke slovu přichází p. sen. dr Spiegel.

Sen. dr Spiegel (německy): Slavný senáte! Tekla krev, drahocenná lidská krev a to ukládá nyní každému řečníku zde obrovskou zodpovědnost. Jest třeba vždy uvážiti každé slovo dvakrát, třikrát, poněvadž se musíme ptáti, jaký účinek toto slovo by mohlo míti venku. A musím doznati, že řečnici dnes ponejvíce také toto napomenuti sami si dali. Debata stála na úrovni dosti vysoké, zejména také, což rád uznávám, se strany řečníků českých, čímž nemyslím právě řeč poslední, kterouž jsem právě slyšel a kterou musím označiti jakožto řeč pobuřující. (Souhlas něm. senátorů.) Můj předřečník litoval, že nepřichází ke slovu teprve po mně, já pak lituji rovněž, že jsem mluvil po něm, neboť, kdybych nebyl býval zaznamenán v listině řečníků po něm, byl bych si odpustil poslouchati jeho řeč, to musím doznati otevřeně.

Chci nyní, slavný senáte, mluviti tak klidně, pokud mi to jest poněkud možno, a ne snad o skutečnostech, jež jsou předmětem dnešní debaty, poněvadž tyto skutečnosti již s tolika stran, s německé i s české byly projednávány: Chci, poněvadž debata se blíží ku konci pojednávati o příčinách smutných událostí, jichž svědky jsme byli, a chci se zabývati otázkou: ťJak mají se věci zlepšiti, jak máme se dostati z tohoto nemilého a nesnesitelného stavu dnešního dne?Ť

Příčiny těchto událostí, obzvláště pražských událostí, jichž očitým svědkem jsem byl, - četl jsem tyto dny v českém listě, myslím, že v ťNárodní PoliticeŤ, že pro pražské události musíme hledati příčinu v událostech chebských a teplických. (Nepokoj. Předseda zvoní.)

Český list citoval německého básníka Schillera: ťJest kletbou zlého činu, že stále musí ploditi zlo.Ť A tímto zlým činem byly události v Chebu a v Teplicích. Nuž nechci ani popírati, zajisté nebyly pražské události vyvolány tolik tím, co se stalo v Chebu a v Teplicích, jako tím, co k chebským a teplickým událostem bylo přibájeno. (Sen. dr Naegle [německy]: Přilháno!) Nu já pravím ťpřibájenoŤ. Ale ťNárodní PolitikaŤ není v právu potud, pokud se domnívá, že událostí v Chebu a v Teplicích byly právě počátkem všech těchto událostí. Tyto události jsou samy zase účinky příčin, i dávám panu ministerskému předsedovi za pravdu, jenž šel dále a řekl, že tyto události jsou právě jenom článkem v řetězu - nevím přesně jeho slova - národnostních sporů, kteréž tuto zemi ode dávno naplňují, zejména z dob rakouských. Nu, to jest úplně správné. Zajisté, zde jest staré kolbiště, ode dávno potýkaly se zde národnosti a netoliko národnosti, nýbrž také vyznání. A zajisté národnosti potíraly se zvlášť prudce za dob rakouských, neboť právě za dob rakouských probudila se teprve myšlenka národní. Avšak bylo by zcela pochybeným, kdybychom chtěli za události, kteréž se zde nyní odehrávají, činiti zodpovědným Rakousko. Rakousko jest dnes obětním beranem, jest to tak nesmírně lehké a nevinné - snad mně také pan kolega Sokol na tomto místě nechá projíti toto slovo ťnevinnéŤ - jest ťtak veliceŤ nevinné, říkati vždy ťRakousko jest na tom vinnoŤ. Toto rakouské strašidle, které stále ještě mezi námi stojí, činí se za všechno zodpovědným. Avšak já učinil bych něco jiného zodpovědným za to, co se u nás zde stalo a co bohužel se ještě stane, - neboť ne jsme přece ještě u konce věcí - já učinil bych za to zodpovědným způsob, jakým Československý stát, jakým Československá republika vznikla, Československý stát vznikl bez nás a vznikl proti nám a my, aniž by se nás kdo tázal a aniž by uznáno bylo naše právo sebeurčení, byli jsme do tohoto státu vtěsnáni, a byla nám vnucena nejen příslušnost k tomuto státu, nýbrž byli jsme zaplaveni neslýchanou záplavou zákonů, kteréž dosáhly vrcholu v ústavní listině ze dne 29. února letošního roku. Pan ministerský předseda mluvil také o této ústavní listině a pravil, že my Němci bychom se měli konečně - a tím by nalezeno bylo správné stanovisko pro další postup, pro další rozvoj - měli bychom se konečně jednou postaviti na půdu ústavy. Pan ministr-president nám však nepodal vysvětlení, jakým právem to od nás žádá, neřekl nám, proč se máme postaviti na půdu ústavy, kterou jsme netvořili, ačkoliv jsme měli plné dobré právo, spolupůsobiti na této ústavní listině, dobré právo, kteréž zabezpečeno jest ve smlouvě o ochraně menšin, kterouž Československá republika spolupodepsala a ve které se praví, že máme míti stejná politická práva jako všichni ostatní státní občané k tomuto státu příslušející, v první řadě právo, při ústavě spolupůsobiti. (Souhlas a potlesk něm. senátorů.)

Zajisté stavíme se na půdu ústavy pokud... (Sen. dr Stránský: Tenkráte jste dělali rakouský stát, tenkráte jste byli ve Vídni!) To přece nemá smyslu! Nemohu vůbec porozuměti, co to má býti! Zajisté se německé Čechy připojily k Vídni, to jest přece historická skutečnost a jestliže Československá republika chtěla míti Němce, musela s nimi vyjednávati. To jest právě základní myšlenkou práva sebeurčovacího. Jinak se přes ta nedostanete. Prosím. Nebylo přece již předem zamýšleno, že Němci se musejí dostati do Československé republiky, mělo-li se to státi, - podám hned důkazy ze slovního textu muže, kterého musíte uznati - pak muselo býti s Němci vyjednáváno. (Sen. Hartl [německy]: Teprve od záři m. r. nepaříme již k německému Rakouska!) Chci promluviti o všem. Chci jen potud dáti ministerskému předsedovi za pravdu. My také stojíme na půdě ústavní listiny my jednotlivci, poněvadž raka jednotlivci přece nemůžeme se vymykati zákonům tohoto státu, nechali jsme se také zvoliti a stojíme zde na půdě volebního řádu republiky. Přirozeně musí se každý jednotlivec z nás postaviti, nemá-li nastati úplný chaos, na půdu zákona, jemuž se zde dostalo formální platnosti. Z toho šok nevyplývá, že německý lid, jakožto celek, německý lid sudetských zemí, by se zříkal nejdůležitějšího práva, jehož se některému národu vůbec může dostati, zejména musí dostati v demokratické republice, práva spolupůsobiti na ústavě. (Souhlas něm. senátorů.) Již z prvu jsem ohlásil, že chci uvésti slova muže, kterého takže vy, pánové z české strany, musíte uznati. Dne 28. října 1918 byla zde prohlášena Československá republika a dne 29. října, den na to, byly ministru věcí zahraničních Benešovi v Paříži odeslány instrukce. V těchto instrukcích se praví: ťS našimi Němci musí býti vyjednáváno, aby náš stát přijali, kterýž nebude státem nacionalistickým, nýbrž pokrokovou demokratickou republikou. Myslím, že cituji zcela správně, byť i z paměti, a mužem, jenž tyto instrukce Benešovi odeslal, jenž pravil, že u tomto státě musíme vyjednávati s našimi Němci, aby náš stát přijali, tímto mužem byl profesor Masaryk, jenž tehdy dlel v Americe. (Výkřiky německé: Slyšte! Slyšte!) To bylo dne 29. října a neuplynul ani týden od tohoto 29. října a v Praze bylo k německému poslanci promluveno slovy: ťS rebelanty nevyjednávámeŤ, to bylo dne 4. listopadu. (Sen. Havlena: Už bylo vysvětleno!) Přijdu ještě na to. Pan kolega Soukup tedy, jako jediný žijící svědek rozmluvy, nehledě k dr Rašínovi, vylíčil nám zde, jak se událost zběhla. Nebylo mně to neznámo, neboť v ročence, kterou Národní shromáždění roku 1919 vydalo na oslavu 28. října vylíčena jest scéna právě tak, jak to dnes učinil kolega Soukup. Prohlašuji otevřeně a loyálně: Uznávám úplně vylíčení pana kolegy Soukupa. Nemám nejmenší příčiny pochybovati o tom, že řekl pravdu. To prohlašuji zcela otevřeně. Ale také dle tohoto vylíčení řekl dr Rašín slova ťs rebelanty nevyjednávámeŤ, byť také ne v rozčilení, nýbrž více v soukromé rozmluvě. A, což jest důležitější: Dle těchto slov bylo do dnes s české strany jednáno, s námi nebylo vyjednáváno a s námi se nechce vyjednávati. (Potlesk něm. senátorů.) Na tom nezáleží, zda-li zemřelý poslanec Seliger jel z Prahy do Liberce autem, kteréž mu pánové laskavě propůjčili, to jest vedlejší, na tom nesejde, ale sejde na tom, že v rozporů mezi Rašínem a Masarykem podržel pravdu Rašín a nikoli Masaryk.

Upozornil bych jest na následující. Ne od samého začátku, ne od 28. října zaujímali pánové stanovisko, že Němci nemají spolupůsobiti na ústavě. O nikoli. Již v prohlášení samostatnosti, kteréž v říjnu 1918 vydali v Americe Masaryk, Beneš a Štefánik, jest již naznačeno, že si lid sám dá ústavu, a když dne. 14. listopadu před dvěma roky zde v tomto sále dřívější Národní shromáždění bylo zahájeno, tu dr Kramář, jakožto předsedající, výslovně řekl: ťNárodní shromáždění ještě není konstituantou.Ť Také v odpovědi, kterouž dřívější Národní shromáždění dalo presidentu Masarykovi na jeho vánoční poselství v březnu 1919, také ještě v této odpovědi mluví se o tom, že Národní shromážděni musí co nejdříve zmizeti, aby učinilo místo ústavodárnému shromážděni. Naše právo, spolupůsobiti při ústavě, bylo tedy výslovně uznáno. Neboť jest jasno, že zvolené ústavodárné Národní shromáždění bez nás nebývalo by mohlo vzniknouti. A při této příležitosti chtěl bych přece upozorniti na to. To přece neměli byste nám vytýkati jako zvláštní ústupek, že jste nám dli právo volební. To přece jest jaksi nechutné. Neboť jak byste byli chtěli ve státu, jenž se nazývá demokratickou republikou, tři a půl anebo čtyry miliony lidí vyloučiti z práva volebního. Domnívám se, že lest to přece příliš dětinské a naivní přičítati nám to jakožto beneficium. To přece není důkazem blahovůle. (Sen. dr Soukup: Jaký byl náš volební řád v Rakousku?) Prosím, vaše volební právo v Rakousku bylo od roku 1907 všeobecné rovné volební právo. (Hlas: To byla volební geometrie! Nepokoj. Výkřiky.) Prosím, mám slovo čili nic? (Předseda zvoní.) Volební právo Čechů bylo za rakouských dob vždy úplně totéž právo volební jako Němců, a pokud se týče volební geometrie, není volební geometrie v českém státě nikterak spravedlivější, nežli volební geometrie v Rakouském státě. (Potlesk a souhlas něm. senátorů. Sen. dr Soukup: Volební právo poměrné!) Také to připouštím. Zajisté. Jest to pravda. V roku 1861 nebylo volební právo poměrné přiznáno, to jest pravda. Poněvadž právě tehdy nebylo ještě teorie o volebním právu poměrném. Nesmíte přece býti tak anachronističtí a žádati od roku 1861 to, co poskytuje rok 1920. Volební právo poměrné jest útvarem novým, není vynálezem českým, nýbrž jest dnes domovem v německo-rakouské republice, v německé republice, všude, leží ve vzduchu, není žádnou koncesí nám poskytnutou. (Sen. Havlena: Nemáme v německém Rakousku ani jednoho poslance!) Také to připouštím. Tyto jemnosti druhého a třetího skrutinia nejsou tam tak propracovány jako zde. To připouštím. Kdybyste měli v německém Rakousku tak silnou menšinu, jako my zde, byl by nemožným, abyste bytí v německo-rakouském parlamentu bez českého zástupce. Pan ministerský předseda řekl, že se máme postaviti na půdu české ústavní listiny. Zmínil jsem se již, že tato ústavní listina má pro nás proto nesmazatelnou vadu, poněvadž jsme při ní spolu nepůsobili. Ale chci jíti dále. Pan ministerský předseda řekl dále, že máme českou ústavní listinu uznati proto, poněvadž nám tato poskytuje beztoho všech svobod, jichž se můžeme domáhati. Tím postavena jest otázka zda-li nám tato ústava může snad postačiti obsahem. Nuž, musím vředem přiznati že domněnka pro to nemluví, neboť kdyby ústavní listina byla tak obzvláště dobrou. Tak nebili by ji pánové museli tvořiti takřka při zavřených dveřích, pak mohli nás sem zavolati, abychom ji tvořili sebou. Když však pánové zdělávali ústavní listinu a jazykový zákon jenž přece tvoří část ústavní listiny, když sdělávali obojí bez nás, činili tak jen z tohoto důvodu, že ji chtěli tvořiti proti nám. To jest skutečností, která se ničím nedá popříti. Chtěl bych však přece vybrati jednotlivost. Poukázal jsem již na to, že Československo podepsalo smlouvu na ochranu menšin, kterouž pět hlavních mocností od něho žádalo. V této smlouvě jest také stanoveno naše právo užívati naší řeči. A ústavní listiny Československé republiky přijala toto ustanovení, poněvadž je přijati musela. Praví se v §u 128 ústavní listiny: ťStátní občané republiky Československé mohou v mezích všeobecných zákonů volně užíti jakéhokoli jazyka ve stycích soukromých a obchodních, ve věcech týkajících se náboženství, v tisku a jakýchkoli publikacích nebo ve veřejných shromážděních lidu.Ť Až sem to souhlasí se smlouvou o menšinách, teď však přijde čertovo kopyto - a to jest československá vlastní výroba, že bylo přidáno: ťTím však nejsou dotčena práva, jež státním orgánům v těchto směrech příslušejí podle platných nebo budoucně vydaných zákonů z důvodů veřejného pořádku a bezpečnosti státní i účinného dozoru.Ť Co jednou rukou bylo dáno, druhá ruka béře. Máme právo užívati jazyka, jehož chceme. Avšak policie má právo činiti ťCo jest nutno v zájmu veřejného pořádku.Ť To jest svobodomyslná ústavní listina z 29. února 1920. To jest jeden příklad, kterýž jsem vyňal. Mohu pánům posloužiti množstvím jiných příkladů. Vyňal jsem to proto - a poukázal jsem svého času již o velikonocích na to, že zde porušena byla smlouva o ochraně menšin - poněvadž nyní v posledních dnech vyšla právnická práce českého kolegy, jehož si jako odborníka nesmírně vážím, kdež se proti mně vystupuje a kdež se praví, že se větou, kterouž jsem právě přečetl, přece nebéře zpět to, co stojí ve větě předchozí. Že přece jest jasno, že když někdo v cizím jazyku vybízí k trestným činům, proti němu přece zakročeno býti může. To jest samozřejmé, avšak nikoli pro řeč, nýbrž pro obsah toho, co v této řeči řekl, jest trestán. Domnívám se, když vynikající právník smí se dopustiti takovéto dedukce, myslíte, že můžeme pak míti důvěru k takovému dělání zákonů? V témže §u 128 praví se hned na začátku: ťVšichni státní občané republiky Československé jsou si před zákonem plně rovni a požívají stejných práv občanských a politických noh edic k tomu, jaké jsou rasy, jazyka nebo náboženstvíŤ, to znamená tedy, že se všemi státními občany bez rozdílu národnosti a vyznání jedná se stejně. Co však vy jste z toho učinili, respektive nechci vám osobně činiti naprosto žádnou předhůzku -- co učinila pražská ulice z této rovnoprávnosti státních občanů bez rozdílu náboženství a vyznání? Vystupovala stejným způsobem proti všem Němcům bez rozdílu náboženství a proti všem židům bez rozdílu národnosti. (Veselost na levici.) Podepsali jste smlouvu o ochraně menšin, musím to ještě jednou podotknouti, avšak táži se vás, stará se někdo v českém národě, stará se někdo ve zdejší vládě, stará se někdo v české literatuře o tuto smlouvu na ochranu menšin? Ani pomyšlení! Ministr věci zahraničních dr Beneš zmínil se předešlého roku v Národním shromáždění: ťCo národ, co Československý stát podepsal, tomu dostojí.Ť Ani zbla! Nic se nedodržuje. Máme zde plné a dobré právo v Praze mluviti německy a umísťovati naše nápisy v jazyce německém, a pražský starosta staví se proti těmto německým nápisům, a pan kolega Sokol před tím na moji poznámku, že nám dne 28. října před dvěma léty sňaty byly německé nápisy, řekl: ťStrašlivá věc.Ť On tu věc ironisoval, on ironisuje naše právo používati svého jazyka zde v Praze v hlavním městě této říše. To praví on, ačkoliv ve smlouvě o ochraně menšin stojí, že máme právně a skutečně na roveň býti postaveni jiným státním občanům ohledně užívání našeho jazyka. Jest to něco tak do očí bijícího, že to sotva přece může býti popřeno poctivým Čechem. Jest vůbec zvláštní, že úmluv uzavřených a dohod ujednaných zde tak málo jest dbáno. Nebylo dbáno smlouvy o ochraně menšin nebylo dbáno tak zvané smlouvy pittsburské, nebylo dbáno úmluvy roka 1882 slavnostním způsobem uzavřené mezi Němci a Čechy ohledně pražské universitu. A tu bych jednomu z pánů předřečníků odvětil jenž pravil že právě s německé strany vždy jest brojeno proti kulturním statkům národa českého. Domnívám se, že co se nám stalo s ohledem na německou universitu přesahuje přece už vše, co se dosud stalo. Vzali jste jí jméno, vzali jste právo na Karolinum a vzali jste naše insignie. Nechci říci že jste nám vzali všechno, věci jsou přece jen silnější nežli papír, avšak na papíře jest všechno to zaznamenáno, a touto kulturní hanbou obtížilo se dřívější Národní shromáždění nežli se rozešlo. Jest to něco, co se nedá napraviti. Tato skvrna zůstane dřívějšímu Národnímu shromáždění a vím velmi dobře, že v této věci všichni členové dřívějšího Národního shromáždění nikterak nehulí jedné mysli, avšak také oni nemohli se ubrániti národnostnímu teroru, jenž tu byly konávány. A když jíž mluvím o ujednáních, jež nebyla dodržena, poukazuji na to, co dnes bylo řečeno povolanou stranou, na úmluvu, která ujednána byla ohledně obou zemských jevišť a která také výslovně a slavnostně v českém sněmu za souhlasu Čechů, za souhlasu vůdce českého národa dr Riegra byla stanovena: ťJedno divadlo jest německé a druhé české.Ť A nyní pražská ulice tohoto ujednání nedbá. Myslím, že jest velmi blahovolné, řeknu-li pražská ulice. Neboť bylo by přitěžující, kdybych řekl pražská inteligence. Vláda, musím to přiznati, vláda našich práv posud nepopírala, řekla pouze, že nám nemůže k našim právům dopomoci. Není to zajisté také zrovna ideálním stavem, avšak musím zde, alespoň v této otázce pánům na vládní lavici přiznati bonam fidem. K tomu cítím se povinován. (Sen. dr Naegle [německy]: Pak nemají trpěti česká představení v zemském divadle!) Také ohledně českých představení praví vláda, že jí bez krveprolití není možno přítomný stav změniti. Jest to zajisté velmi smutné, ale přece, kdybych jako trestní soudce musel takovéto ospravedlňování oceňovati, musel bych říci, že tomu, kdo to trpí, neschází bona fides. Avšak pražská ulice zabrala pro český lid německé divadlo, jež nepovolanými živly bylo zabaveno, ovšem pod patronancí pražského starosty, jenž prvního večera dělal honeury a obecenstvo přijímal - advokát, kterýž touto slavnou sněmovnou v jedné z posledních schůzí byl zvolen anebo navržen za člena ústavního soudu. Pravil jsem, že nechci mluviti o tom, co se stalo, nýbrž o příčinám toho, co se stalo, a o tom, co se má státi. Jíž z toho, co jsem řekl vyplývá, co se státi musí. Nezbývá, nežli jíti cestou, kterouž se mělo jiti hned z prvopočátku a kterouž zakladatel tohoto státu nynější president republiky, za nutnou považoval. S Němci se vyjednávati musí, ať již je to pánům příjemné či nic. To je zcela lhostejno. Od této cesty vyjednávání můžete upustiti jen v tom jediném případě, jste-li srozuměni, aby Československá republika zahynula. Chcete-li však, aby Československá republika zůstala zachována a se dle vašeho přání vyvíjela, musíte pečovati o to, aby se s ní Němci spřátelili. Československý stát jest státem jemné stavby. Má velmi nešťastně vyvinuté hranice, jest obklopen sousedy, o nichž víte, že za nynějších poměrů nejsou přáteli Čechů a Slováků, a to platí také o národu příbuzného kmene Poláků. Stát nemůže se vyvíjeti při útvaru, jehož se mu dostalo, nemůže vytrvati, nemá-li klidu a, pokoje uvnitř, a klidu a pokoje uvnitř nemůže míti, nezasednete-li s Němci za stůl k vyjednávání. Jinak to vůbec nelze činiti. Politika násilí, to mohlo by přece býti poučkou, kterouž jste mohli z posledních dnů seznati, politika násilí k míru nevede. Ústavní listina, o niž jsem dříve mluvil, má úvod a v tomto úvodu, dle amerického vzoru napodobeném, se praví, že Čechoslováci chtějí hýti národem mírumilovným, mírumilovným členem Svazu národů. Mírumilovným! V jakém smyslu jste, pánové, mírumilovnými? Zajisté jste mírumilovnými, neboť milujete mír St. Germainský, milujte mír Versaillesský. Milujete násilný mír. Ale násilný mír není mírem, násilný mír není ničím jiným, nežli pokračováním války jinými prostředky. Na násilném míru zbudovali jste vše, co v tomto státě lze nalézti. Řekl jsem již, původně nebylo vaším úmyslem dělati ústavu bez nás, původně chtěli jste nás míti při tom. A proč jste upustili od tohoto úmyslu? Jenom proto, že dílo míru mezi tím započato bylo tím způsobem, že se nedalo poraženým Němcům, poraženým Rakušanům atd. přijíti ku stolu, vyjednávat, a tento veliký příklad, jejž dral Clemenceau, pokusili jste se napodobiti v této zemi, řekli jste si: ťTak jako v Paříži nedali poraženým přijíti ke stolu, nedáme také my Němcům ke stolu přijítiŤ, a tak domnívali jste se, že můžete uzavříti mír bez nás. Ale vidíte již nyní anebo alespoň mohli byste viděti, že ani násilný mír ještě neposkytuje rozuzlení problému, že také násilný mír bude nutno revidovati. Avšak násilný mír jest mírovou smlouvou uzavřenou mezi státy, které skutečně spolu válčily a z nichž každý vede svůj vlastní státní život. Německo a Rakousko vedou svůj vlastní státní život, oba mírem zničeny nebyly, byť by ovšem ubohé Rakousko bylo na hranicí existenční možnosti, avšak Německo trvá dále jako suveréni stát. Chtějíce zde uzavříti násilný mír ústavní listinou, řízli jste se do vlastního masa, neboť postavili jste ve vašem vlastním státě, v němž dle vašeho prohlášení máte rovnoprávné státní občany, mezi Čechy a Slováky s jedné a ostatními národy s druhé strany stěnu, při čemž chci podotknouti, že to přece také mezi Čechy a Slováky nejde tak obzvláště smírně, na jedné straně nechcete se vzdáti oktroje, na druhé straně chcete nás nutiti k lásce to jest to, co dnes pan kolega Klofáč vlastně pravil ve své řeči, která zajisté obsahovala velmi mnoho, co mělo by býti bráno k srdci a při čemž souhlasíme s mnohým z toho, co řekl, ale to bylo asi jeho smyslem. Máte nás přece konečně milovati. To mně tak, pánové, připadá, jako když někdo má s druhým spor, dojde k násilnostem, jeden klečí na druhém a říká nyní: ťChceš mne konečně milovati?Ť (Veselost na levici.) Chcete-li, aby bylo lépe v tomto státě - a konečně chceme to všichni, neboť jedná se přece také o naše blaho a dobro, o náš života naše statky - chcete-li, aby bylo lépe v tomto státě, tož musíte vzpomenouti slov, která pronesl president republiky dne 29. října 1915 v Americe, v zemi svobody - snad působí pražský vzduch poněkud jinak kteráž tehdy pronesl: ťS Němci musí býti vyjednáváno.Ť (Souhlas a potlesk německých senátorů.)

Předseda (zvoní): Ke slovu přichází pan sen. prof. dr Horáček. Uděluji mu slovo.

Sen. dr Horáček: Vážený senáte! Před krátkou dobou byla zde debata o vládním prohlášení a při této debatě dotkl jsem se také já letmo našeho poměru ku krajanům německého jazyka a, nazval jsem tuto otázku jako velice palčivou. Neuplynulo mnoho dnů a palčivost tohoto problému se projevila opětně velice zřetelně. Kdo v těchto dnech minulých šel večer pražskými ulicemi, spatřil zase ten pochmurný zjev, který se u nás tak často opakoval v minulých letech, spatřil tmavé ulice naplněné davy, hlučícími a zpívajícími, spatřil helmy strážníka, spatřil zbraně vojáků. A tu se táži. Kde to žijeme? Žijeme to ještě v tom starém absolutistickém a policejním Rakousku anebo žijeme ve svobodné, demokratické Československé republice? Musíme se ptáti, kdo to jest, jenž tu má vin a zodpovědnost za tyto poměry? A bohužel vidíme, že na obou stranách vina se svádí s jednoho na druhého.

Se strany německé uvádí se jako příčina aféra s pomníky císaře Josefa II. Josef II. byl po jisté stránce osvícený a šlechetný panovník, a myslím, že i v našem národě měl mnoho ctitelů. Jak jest to tedy vysvětlitelno, že proti jeho pomníkům povstal takový odpor, a že tyto pomníky jsou u nás nyní odstraňovány. Nejsem vůbec žádným přítelem rušení nějakých obrazů a pomníků, zejména jsou-li to památky historické a kulturní. Jsem vůbec odpůrcem každého takového obrazoborství, poněvadž je považuji za čin nekulturní a barbarský, ať již se děje z důvodu politických nebo náboženských. (Výkřiky německých senátorů.) Ale, vážení pánové, musíme přece jenom příčinu hledati hlouběji. A tu se táži, čím vlastně ty pomníky toho císaře Josefa II. v těch našich městech německých jsou? A tu není pochyby, že ony jsou tam jistým symbolem, symbolem myšlenky germanisační a odnárodňovací, jež čelila proti českému jazyku a českému národu. Neboť kdo tam ty pomníky postavil. Ty tam postavili representanti německého liberalismu, u nás v Rakousku onoho politického hnutí, které sice se nazývá liberalismem, které však potíralo naše národní práva, odpíralo našim jazykovým a osvětovým požadavkům, které škrtilo naše školství a zavíralo naše české redaktory, které krátce bylo naším největším protikulturním škůdcem. Pánové, tím se mnoho vysvětluje. Exponenty tohoto německého liberalismu byli u nás ode dávno kuléroví studenti a různí němečtí profesoři. Byli vždycky pionéry a bojovnými kohouty protičeské a pangermánské myšlenky, od toho starého Brinze a Herbsta, jichž nenávistné řeči zaznívaly také zde, v této sněmovně, až do toho Momsena a bohužel a i pana prorektora Naegle, který zde dnes mluvil. Já vidím příčinu toho v tom, že tito pánové nikdy neměly pravé lásky k této zemi a vlasti, poněvadž byli cizinci. A tím se ovšem mnoho vysvětluje, neboť s cizozemci, a zejména s těmi pány, kteří pocházeli z Falce, jsme neměli nikdy žádného štěstí, ani v minulosti, ani dnes.

Vážení pánové! Jedná se také o stavovské divadlo. Já nerad přenáším juristické pojmy do politického života, ale přece chci poukázati k tomu, mluví-li se o německé držbě stavovského divadla, že pojem držení u nás právníků není ještě pojmem vlastnictví a že není nikde dokázáno, že by to stavovské divadlo bylo vlastnictvím národa německého. Jestliže se zde mluvilo o německém umění, kterému bylo věnováno, tedy tvrdím, že vlastně uměni není ani německé, ani české v tom smyslu, jak zde bylo míněno, a že zejména umění hudební, které v století XVIII. bylo v Praze pěstováno a kterým byla Praha tak proslavena, to jistě nebylo pouze německé umění, neboť jeho pěstitelé byli jistě dobří vlastenci čeští. Vážení pánové, nesmíte se jeviti, že to Stavovské divadlo nám přirostlo k srdci, neboť v tomto divadle to bylo, kde poprvé zazněla ta krásná naše píseň, naše národní hymna ťKde domov můj.Ť

Vážení pánové! Já jsem se onehdy ve své řeči o tom zmínil, ž z úst našich německých krajanů je slyšeti vždycky dva tony, jeden příkrý a nesmiřitelný a druhý přátelský a smířlivý. Dnes tomu zase bylo tak, ale bohužel dnes převládal ten nepřátelský tón, ten, který jeden předešlý pan řečník sice vytýkal nám, ale který nejvíce zazníval právě z jeho řeči, onen tón msty a nenávisti, ťRache und HassŤ, pro který snad český jazyk nemá ani tak přiléhavého výrazu. Vážení pánové! Dokud tato nenávist a pomsta zde bude, dotud ovšem není možno mysliti na klidné soužití obou národností a jsou bohužel mnozí mezi námi, kteří ztrácejí naději, že by mohlo dojíti ke součinné práci a k svornému snažení obou národních kmenů, ke společnému prospěchu této země.

Já, vážení pánové, nejsem takový pesimista. Možná ovšem, že to bude trvati snad ještě celou generaci, ale já doufám, že v dobách příštích vzejde pokolení nové a doufám zejména v nové pokolení našeho, dělnictva, živnostnictva a zemědělského rolnictva, že v tomto pokolení nám vyrostou nové myšlenky a nové směry a že obé národnosti zase se jednou najdou k společné práci. Bylo to v oněch idylických dobách roku 1848, za červánků svobody, kde vzniklo heslo v Praze ťČech a Němec jedno těloŤ. Snad heslo to zase jednou oživne a stane skutkem. Snad všichni obyvatelé této země jednou si uvědomí, že jsou vlastně jedním politickým celkem, jedním československým národem žijícím v tomto státě, že jejich původ a kořeny jsou v této půdě, ze jejich zájmy hospodářské a sociální, ale i politické jsou totožné a že budou se říditi právě tím krásným a ušlechtilým příslovím, které jest napsáno na té budově Stavovského divadla ťMusis et PatrieŤ. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Z výtahu těsnopiseckého protokolu zjistil jsem, že pan sen. Hartl nazval legionáře ťnestoudnou společnostíŤ. Volám jej pro tento nepřípustný výrok k pořádku.

Ke slovu přichází řečník ťprotiŤ paní dr Herzigová. Uděluji jí slovo.

Sen. dr Herzigová (německy): Slavná sněmovno! Jménem německých žen a matek důrazně protestuji proti jednání pražské ulice vůči německému životu a německé kultuře, proti hanobení pomníků v Teplicích, Chebu, Aši atd., protestují proti surovému násilí. My Němci byli jsme přivtěleni k Československému státu jako důležitá a integrující součást - nikoli jako vnitřní nepřátelé, jak se pěkně a zároveň duchaplně vyjádřil kterýsi člen vlády, nýbrž jako plnoprávní spoluobčané, kteří až dosud dostáli svým státním povinnostem v mnohém ohledu lépe než Čechové. My Němci máme jako státní občané tatáž práva a také je požadujeme. My němečtí senátoři jsme zde jako zástupci svého německého lidu, nikoli jako hosté, nýbrž jako rovnoprávní členové sněmovny a jako Němci máme povinnost chrániti práva svého lidu. (Místopředseda Kadlčák převzal předsednictví.)

Jak soudíte, pánové, o těchto událostech, to závisí na vašem politickém myšlení a cítění, na vašem smyslu pro spravedlnost a na vaší lidskosti. Události poslední doby musí vás naplňovati Starostmi pro budoucnost. Pro strany stát udržující této sněmovny, jak se tak rády nechávají nazývati, může to být výstrahou, aby se nadále zanechalo, takovýchto pokusů. V Československé republice straší příliš mnoho strašidel. Je tu strašidlo staré monarchie, která nahání ulici nejvíce hrůzy, dále strašidlo reakce ve vlastních řadách, potom strašidlo bolševismu atd., vesměs hodně silná strašidla a ať je český lid jakkoli duševně silný, je stále ještě otázkou, je-li dosti silný, aby všechna ta strašidla ovládl. My Němci máme být vlastně vděčni za to, že se všemi prostředky vynasnažují, - a český šovinismus není vybíravý aby probudili v našem německém lidu národní uvědomění, posílili jeho sílu odporu a naplnily jej bojovným duchem. Nikoli my Němci, nýbrž oni sami podkopávají základy svého státu. A nechť uváží, že jej rychleji zničí, než byl zbudován. Chce stát Němce v každém směru zbídačiti a vyzývati a tak upevňovati své postavení a zvyšovati svoji kulturní váženost před světem? To je cesta k nerušenému, demokratickému vývoji? Jsou na nejlepší cestě národy českého státu ještě více rozeštvati. S tak velkou částí obyvatelstva, jako jsou Němci v Československu, nelze trvale takovým způsobem nakládati. Každé bezpráví mstí se dříve nebo později. My Němci nebudeme muset zaplatit to, co se stalo. Účet za tyto události budete platit vy. Ostatně, kdy bude směnka splatná, to nemůžeme dnes říci. Matky našeho lidu vidí život svých dětí v nebezpečí, vidí, že jejich synové a dcery, přicházející do Prahy, aby studovali na stane německé universitě, jsou na životě ohrožováni, o svůj majetek, o svůj kulturní majetek olupováni. Vidí, že jsou vyhazováni na ulici, a že už nejsou jisti svým životem. Nejhorší však je, že je jejich mládí otravováno, jejich duch naplňován nenávistí a vztekem. Těmito strašnými událostmi provádíte politiku budoucnosti. My německé ženy žádáme bezpečnost pro svou mládež, žádáme zachování německé kultury, na niž i v Praze můžeme býti hrdy a plným právem jsme hrdy. (Bravo!) Protestujeme proti plánovitým, úřady podporovaným protiněmeckým štvanicím a proti hanobení pomníků, jež je výsměchem každé kultuře. (Souhlas německých senátorů.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): K slovu jest přihlášen senátor dr Ledebur. Uděluji mu je.

Sen. dr Ledebur-Wicheln (německy): Slavný senáte! Velectěné dámy a pánové! Strany, sdružené v německém parlamentním svazu pověřily mě úkolem, abych tlumočil pocity německého sudetského lidu, námi zastupovaného, vůči oněm zjevům, jež se udály v posledních měsících v tomto státě.

Dovolte mi započíti prohlášením, že nemíním podrobně vylíčovati nesčetné přehmaty národnostního šílenství, poněvadž jsem toho dalek, abych ještě více rozdmýchával v této sněmovně plamen národního záští a boje. Předsevzal jsem si promluviti o skutečnostech, které se váží k jménům Teplice, Liberec, Praha - rád bych připojil několik slov specielně o Teplicích, poněvadž jako bezprostřední soused tohoto města cítím se k tomu zavázán, - a sice promluviti, jak to odpovídá důstojnosti této sněmovny, bez předpojetí, na základě práva, dosud aspoň dle slov, dle písmen platného, na základě pravdy, která ještě sídlí v německých srdcích.

Jsem si toho vědom, že má slova vzbudí na pravici a snad i ve středu této sněmovny odpor a že snad zcela neuspokojím ani kruhy voličů mnou zastupovaných, nebo až s pobouřením hraničící rozhořčení německého lidu očekává od svých volených zástupců takový tón, jemuž, ač odpovídá mým osobním pocitům, rád bych se v této sněmovně vyhnul.

Pan ministerský předseda ve své programové řeči jako nejvyšší zásadu vlády označil stejné zákonné právo pro všechny občany, tohoto státu a upevnění státní autority. Rovněž tak ve svém prohlášení 28. listopadu t. r. zdůraznil jako jediný cíl vlády ťzachování pořádku a právaŤ. Co se však od té doby v tomto státě stalo a dosud ještě děje, jest s řečmi pana ministerského předsedy bohužel v příkrém odporu. Nemáme důvodu pochybovati o upřímném přání pana ministerského předsedy, aby viděl svá slova vtělená v skutky. O čemu pochybujeme, jest možnost, že nějakým způsobem prosadí své ideální zásady a čemu jsme přestali věřiti, jest to, že v tomto státě panuje právo a spravedlnost. (Souhlas na levici.) Dne 28. října shromáždily se v Teplicích a v Liberci větší zástupy aktivních a demobilisovaných legionářů. V českých kruzích považovala se obyčejně návštěva nějakého německého spolku v jazykově smíšeném městě za provokaci: Naše německá města si už dávno zvykla takovéto návštěvy klidně, jako pouhé projevy, demokratické volnosti pohybu trpěti, pokud se osvědčování národního hrdinství omezovalo jen na schůze a průvody. (Předseda Prášek převzal předsednictví.) V Teplicích a v Liberci žádali však legionáři, aby 28. říjen byl jako státní svátek oslaven vyvěšením národních vlajek na městských budovách. Pánové! Není ani zákona, ani nařízení, jež by přikazovalo vyvěšování praporů na městských budovách v tento den. Nejméně pak jest dovoleno vojenskému sdružení, jako legionářům, klásti takový požadavek samosprávnému městskému úřadu. V normálních státech, kde veškeré obyvatelstvo stát jako takový uznává, jest ovšem obyčejem, že všichni státní příslušníci stejným způsobem se účastní státních svátků. My však nežijeme v takovém normálním státě, 28. říjen je pro náš Němce dříve jako nyní dnem smutku a kdyby německá městská zastupitelstva oslavovala tento den vyvěšováním národních vlajek, které neodpovídají jejich cítění, bylo by to pokrytectví a Němci v tomto státě byli by skutečně komedianty, jak je označil pan ministr věcí zahraničních. V Teplicích a v Liberci byli starostové německých měst od legionářů nejen násilím ohrožováni, nýbrž násilí v jejich vlastních úředníci místnostech bylo na nich skutečně spácháno. Na přání legionářů po odstranění pomníku císaře Josefa II. bylo politickým úřadem zpočátku zcela správně namítnuto, že vládě jednak chybí každý zákonný podklad, aby mohla samosprávnému městskému úřadu v místně policejním ohledu udíleti závazné rozkazy a jednak, že vláda nemůže samosprávnému městskému zastupitelstvu brániti ve volném disponování pomníkem, který jest jejím majetkem. Jestliže se strany teplického městského zastupitelstva, když odmítlo provésti zahalení pomníku, se mluvilo o nařízení politického úřadu jaksi o vyšší nutnosti, nebylo to právnicky oprávněno. Avšak forma, jíž použilo teplické městské zastupitelstvo při odmítnutí zahalení pomníku nikterak neposkytovala vládě práva ustoupiti od původního a sice správného stanoviska a to pod tlakem požadavku vojenského sdružení, jež k takovému počínání nebylo nikterak oprávněno. Rozkazem pomník zahaliti a dalším rozkazem pomník zabedniti, překročil politický úřad dosavadní právní řád a vůbec stávající právo. Na schůzi německé křesťansko-sociální strany lidové konané v Teplicích 5. listopadu nebylo nikterak vydáno heslo k odstranění bednění. Co se tohoto dne stalo v Teplicích, byl rozlícený výbuch pobouření lidu, jehož trpělivost byla už u konce. Nechceme zapírati, že násilné odstranění bednění úřadem nařízeného znamená vzepření se úřednímu opatření, bez ohledu, zda toto opatření spočívalo na nesporném právním podkladě či nikoli. Vláda by byla bývala beze vší pochybnosti v právu, kdyby byla za násilné odstranění bednění pohnala vinníky náležitým způsobem k zodpovědnosti. Jestliže však vláda za to, že rozčilený lid odstranil bednění, nařídí prostě odstranění pomníku, znamená to, že chce napraviti chybu, kterou učinila, těžkým bezprávím, znamená to, že chce ďábla vymítati Belzebubem. Energický protest německých poslanci a neočekávaná pomoc jednotlivých českých stran daly vládě podnět, ze vydala během 48 hodin nařízení, jímž práce s odstraňováním pomníku byly zastaveny. Zpráva o tomto nařízení došla do Teplic ve středu večer. Přes ta pracovalo se celé dopoledne ve čtvrtek dále na stavbě lešení. Působilo to proto mimoděk dojmem, jako by lešení mělo býti tak zřízeno, aby po případě někdo neoprávněný mohl pomník odstraniti. Co se dále v Teplicích stala. Jest přirozeným důsledkem ohyb, jichž se vláda dopustila, jest logickým pokračováním na nakloněné rovině protizákonnosti, na niž se vláda postavila, jest to otevřené vzepření se vojenských oddílů vládním rozkazům, jest to faktum, které se v každém právním státě označuje jako nejtěžší zločinu vůči státu, jako odboj. Pan poslanec Dyk zmínil se ve své zprávě, že oddíly nemohly uvěřiti, že vláda změnila své rozhodnutí. Velectěné dámy, a pánové! Ukázněný oddíl nevěří, nýbrž poslouchá. To jsou nezvratné skutečnosti, které uprostřed vln národnostního boje, vybičovaných stranickým fanatismem, stojí nade vši pochybnost pevně. Tyto skutečnosti značí, že vláda svévolným urážkám německého lidu nejen nebránila, nýbrž v jistém smyslu jim poskytovala i ochranu. Událostmi, které se odehrály v Teplicích, musí německý lid nabýti dojmu, že zákony pro německý lid neplatí, že je takřka jako psanec. Rád bych vládu a český lid upozornil na to, že kde se seje záští, tam se také záští sklízí. My Němci budeme rozhodné žádati za to, co se stalo v Teplicích, mravní i hmotné zadostiučinění a tuto žádost budeme neustále znovu opětovati, až se nám dostane v tomto státě spravedlnosti. Nechci a nemohu se dotknouti všech překroucenin a pohan, v nichž se český tisk vůči nám rozplýval, avšak: nemohu nechati beze zmínky, že jednotlivé české listy - připomínám především ťČasŤ - co nejostřeji odsuzovaly plánovité štvanice proti pomníku v Teplicích a pražské události. Myslím, že se nemýlím, přičtu-li chování ťČasuŤ na vrub dojmům ministra Beneše na ženevské konferenci. Rozhodně jest velmi cennou skutečností, že veškeren zahraniční tisk události, jež se v posledním týdnu v toren o státě sběhly, buď zamlčuje, nebo je uveřejňuje bez poznámek jako pouhé skutečnosti. Kdyby v cizině panoval názor, že my Němci jsme vinní těmito událostmi, zahraniční tisk jistě by si nedal ujíti příležitost, aby nás a všechno německé zatratil. Jeho mlčení a nestrannost dokazují, že považuje hrdinskosti onoho enfant terrible, jež nad Vltavou uvedli v život, právě za vymykající se diskusi.

Pojednával-li jsem až dosud pouze o událostech, jež se odehrály v Teplicích, dříve, nežli dále rozvinu stanovisko, které zaujímáme my Němci vůči státu vzhledem k posledním příhodám, rád bych věnoval ještě několik slov efemerní pražské revoluci ulice. Revoluce bula označena jako odplata za Cheb. Hlubší význam událostí, které se odehrály v Praze 16. a 17. listopadu nespočívá nikterak v odvetě Němcům. Běží zde o něco zcela jiného. Běží zde o útok proti státu, v otevřený pokus využitkovati bezmocnosti vlády k násilné změně mocenských poměrů v tomto státě. Ryla to mobilisace na zkoušku jedné skupiny národa, která není spokojena s panujícími poměry. A. tato národní skupina nebyli Němci. Byl to od založení státu první viditelný výbuch skryté státní krise. Český, stát churaví neupřímností, jíž vděčí za svij vznik, tato neupřímnost plíží, se jako vleklá nemoc na státním ústrojí a naší ustavičně vývoj onoho - řekl bych jaksi chemickou cestou v Paříži a St. Germainu zplozeného homuncula. Bil to osudný omyl spojených mocností, když věřily, že nějaká česká národní vláda dobrovolně splní sliby obsažené v jejích vlastních pamětních spisech a závazky uložené mírovou smlouvou st. germainskou ohledně národních menŠin. Kdyby byl potřebí ještě nějakého důkazu, jaké do nebe volající bezpráví obsahuje v Paříži předložený ťMemoir 3Ť, pak jest důkaz ten nad slunce jasněji podán událostmi posledního týdne.

Státní krise, která počala odbojem v Teplicích a která v Praze přijala, jasnější formu a která hrozí každým okamžikem znovu vypuknouti, nutí také nás Němce, abychom zaujali otevřené stanovisko. My jsme si tohoto státu nikdy nepřáli a budeme budoucně jako dříve usilovati o revisi zásad, na nichž byl zbudován. My však usilujeme o tuto revisi cestou práva a nikoli cestou násilí, jelikož jsme přesvědčeni o tom, že další vývoj Evropy dá za pravdu našemu názoru. Jen za výslovného šetření tohoto našeho stanoviska prohlásili jsme při vstupu do parlamentu, že jsme ochotni spolupůsobiti při pracech zákonodárných. Učinili jsme to předpokládajíce, že nalezneme v Čsl. státě a u českého lidu, jenž se tak vášnivé o to zasazoval, aby nás učinil svými spoluobčany, smysl pro právo a pořádek a spravedlivé ocenění našich zájmů. Ctěné dámy a pánové! Dva roky nejtrpčího zklamání jsou za námi a také ze všech těch lákavých slibů v Paříži učiněných není splněn ani jediný. Přede dvěma léty bránili jsme se tomu, abychom byli nazýváni kolonisty, dnes z nás chtějí učiniti otroky, chtějí německému lidu netoliko vzíti co má, nýbrž nepřejí mu ani toho, co během devíti století této zemi daroval. Chtějí, jak se zdá, zahladiti každou upomínku na německou kulturní práci. I mrtvé kameny můžeme dnes volati za svědky do nebe volajícího bezpráví, které se na nás páše. Císařský pomník jeden po druhém je obracen v prach. Studí se česky lid za své dějiny? Stydí se za dobu v něž spadá jeho kulturní a politický vzestup? Stydí se za to, že vlastní jeho kultura vyrostla dle vzorů německých mistrů? Je-li tomu tak pak měl by česky lid býti důsledný a neměl by zůstati pouze při mariánském sloupu a císařských pomnících nýbrž měl by začíti s kostelem svatojiřským který vystavěl německý mistr Wernherr a mase? Ty všechny kostely a paláce tohoto města nacházející od prvního stavitele domu svatovítského jejž navrhl Šváb Petr Parléř, až lze geniu Fischera z Erlachsu rozbořiti. Snad budou se pánové cítiti zde volnějšími, až z trosek německého umění bude trčeti jen representační dům a několik podobných slohových výkvětů. Prozatímní Národní shromáždění usneslo se na zákoně, podle něhož mají býti odstraněny všechny upomínky na Habsburky. V tomto zákoně, jejž nechci posuzovati se stanoviska, zda ho uznáváme, či nikoli, se však výslovně praví, že pomníky jsou z těchto ustanovení vyňaty. Předpokládám také, že soukromý majetek nespadá pod tento zákon a přece, pánové, před několika dny navštívilo poslance Kaisera v jeho soukromém bytě v Budějovicích několik legionářů. (Německé výkřiky: Slyšte!), a tito legionáři odňali mu několik poprsí císařů a poprsí Hindenburgovo. Pánové, jak se to v tomto státě nazývá, nevím. Avšak v právním státě říká se tomu porušení klidu domácnosti a krádež! (Souhlas na levici.) V tomto nesmyslném řádění vůči uměleckému cítění a pietní upomínce spočívá pocit jakési nejistoty, řekl bych skoro jisté slabosti, která není pro český lid přílišnou ctí. Neboť jak učí dějiny, až dosud jen nejprimitivnější národy ve své naivní prvotní síle dopouštěly se a proviňovaly se takovými neužitečnými a nejsvětější city urážejícími činy. České obrazoborectví jest však jen částečným zjevem zla, které leží mnohem hlouběji mladý československý stát byl od počátku pokládán za společný majetek českého lidu, ale nikterak v onom dobrem smyslu, že by si byl každý vědom svých povinností vůči státu, jakožto zástupci zájmů lidu, že by každý tyto zájmy podporoval a své povinnosti vůči státu plnil, nýbrž bohužel jen tak, že si každý přičítal zvláštní zásluhu na založení státu, že se každý cítil oprávněný mluviti do správy státu a především, že každý pomýšlel jen na to, jak by z tohoto státu a od tohoto státu pokud možno nejvíce vyždímal pro své vlastní zájmy. Nepotismus a korupce provádějí své reje na útratu státní autority, až konečně tato státní autorita musela kapitulovati před diktátem oněch vojáků, kteří byli kdysi přímo naváděni k porušení poslušnosti a kteří nyní vystupují jako ochránci státu. Stát vězí v hlubokém, kritickém matení právních pojmů a správní kompetence, v zmateni, jež vláda pro tu chvíli nemůže zmoci český lid se ukázal nezralým pro největší okamžik svých dějin, kaly po několikastoleté, cílevědomé práci a snažení dosáhl konečně plné státní samostatnosti. Chlubí se, že za války správně odhadl vývoj událostí, ale neporozuměl novému, světovou válkou odpoutanému duchu sociální a politické evoluce, duchu svobodného sebeurčení, který se stal od nynějška pro všechny vyvinuté národy nepopíratelným přirozeným právem, duchu demokratické spravedlnosti, který se na východě vybíjí ve výstřednostech, a i na západě začíná pozvolna pronikati, onomu duchu, který působí k smíření národů a společenských tříd, neporozuměl proto, poněvadž se pokouší v srdci Evropy proraziti s oním bezohledným národním imperialismem, který označují vždycky naší odpůrci jako příčinu světové války. Českému lidu, který je ze všech slovanských kmenů bez odporu nejvyvinutější, byla dána 28. října 1918 pod ochranou vítězných západních mocností nikdy již se nevracející příležitost dokázati vyhladovělým a k smrti uštvaným národům, které mohl sjednotiti uvnitř svých hranic, že jest schopen stát vytvořiti a stát udržeti. Český lid, či lépe řečeno, jeho vůdcové nepodali tohoto důkazu. Selhali a tak dali dějinám nový doklad, že národové slovanské rasy jsou sice živlem neobyčejně cenným, stát udržujícím, jsou-li vedeny silnou rukou, že však jsou neschopni vládnouti samy sobě. (Souhlas na levici, odpor na české straně.) Rozervanost uvnitř českých stran, třídní boj zasahující nejširší vrstvy lidu otrávil v tomto státě správu i hospodářství a ježto touto cestou nebylo lze prosaditi nadvládu počtem silnějšího, ale mladšího lidu nad kulturně starší menšinou, muselo se sáhnouti k násilí jako k ultima rado. My Němci, jakmile mocný výrok mírové smlouvy rozhodl o našem osudu, hledali jsme právo v tomto státě a hledáme je i nyní ještě uvnitř tohoto státu. Na počátku nového zasedání podali jsme prohlášení, ovšem vázané na určité podmínky, že jsme ochotni k činné spolupráci. 16. a 17. listopadu t. r., když Hradčany se povážlivě zakymácely, kázali jsme venku ve svých krajích klid a rozvahu. Chránili jsme v těchto dnech státní autoritu, ačkoli právě ona autorita porušila naše právo, a činili jsme to proto, poněvadž dovedeme dobře oceniti význam, jaký má pořádek, abstraktně vzato, pro lidskou společnost. Kdybychom bytí chtěli 17. listopadu přivésti stát ad absurdum, bylo by to bývalo pro nás snadnou věcí. Zabránili jsme občanské válce. Nám Němcům se vytýká, že stát sabotujeme a že provádíme v cizině irredentu. Pánové, tajná politika není zvykem Němců. Od počátku jsme zde dali zcela otevřeně výraz svému mínění o nynějším vládním systému, o dějinách vzniku a vnitřním utváření tohoto státu a toto mínění, kdykoli jsme k tomu měli příležitost, zastupovali jsme i vůči cizině. Myslíme, že jako občané státu, který o sobě tvrdí, že spočívá na svobodném, demokratickém základě, jsme k tomu oprávněni a proto i já užívám dnes tohoto práva, když se obracím s tohoto místa k mocnostem sdruženým ve Svazu národů a táži se jich, zda chtějí i nadále trpěti, aby český stát porušoval závazky uložené mu čl. 1-13 smlouvy o ochraně menšin, či zda na základě záruky, kterou převzaly ve smyslu čl. 14 této smlouvy za ochranu národních menšin chtějí vydati nařízení - cituji doslova smlouvu - ťkterá za stávajících okolností uznají za vhodná a účinná.Ť

My Němci v sudetských zemích nejsme spiklenci. Jsme spíše bohužel v mnohém ohledu až příliš Fajáky, jak nás kdysi nazval Goethe. Máme vůči cizím živlům až příliš velkou schopnost přizpůsobovací. Němci v Anglii, v Americe, ve Francii přijímají rychle za své zájmy a zvyklosti cizího národa, cizí země a rovnocenné nebo vyšší kultury. Oddaná láska k našemu lidu nám nebrání, abychom ctili jiné národy, a tuto úctu projevujeme i českému národu. Avšak nedáme si na své vlastní, po otcích zděděné hroudě zkracovati právo a spravedlnost. (Souhlas na levici.) Myslí-li český lid, že nás ustavičnými útoky udolá a konečně s československé mapy vymýtí, silně se mýlí. Každá rána mířená proti našemu kulturnímu a hmotnému držení, každý úder proti nám jen sráží německý lid v tvrdší massu. Bude-li nám naděleno ještě několik takových dní jako v Teplicích, pak bez ohledu na rozdíly světového názoru mezi 3½ miliony Němců v tomto státě nebude bohdá ani jediného, jenž by nepostavil svoji německou národnost nad všechno ostatní.

Hluboce zkrušený německý lid za hranicemi tohoto státu pracuje dnes se zimničným úsilím na znovu vybudování svého národního hospodářství, ačkoli je poražený a my, kteří žijeme ve vítězném státě, musím to říci otevřeně, my jim závidíme. Neboť i my bychom rádi pracovali, ale nám se brání v každé produktivní práci. Jsme nucení sloužiti jako stroj, jehož kola běží na prázdno. Všechny své nejlepší síly musíme vyplýtvati na neplodnou obranu, zatím co naše duševní zájmy zakrňují a naše hospodářství hyne. Jsme unaveni drobnou válkou. Ještě mohou držitelé moci v tomto státě změniti směr, ale je to snad již poslední příležitost, která se jim naskytuje. Také my si nepřejeme žádného praetoriánského panství, také my stojíme na pudě občanského zákona a odmítáme v tomto státě nedávno ohlášené právní zásady divokého západu. Ale je nutno, aby v širokých kruzích českého lidu byli si vědomi toho, že jsme dnes donuceni k sebeobraně vůči státu, který může míti jen tehdy trvání, dovede-li pro svoji existenci zainteresovati ve svém celku přes 50% čítající menšinu. Německý lid jest v tomto státě ve stavu obrany z nouze. Ve stav obrany z nouze rozhoduje však pud sebezachování, vášně se rozpoutávají a půjdou-li věci tak dále, jako dosud, pak nedá se už odvrátiti, aby i německý lid neuchopil vrženou mu rukavici a neřekl jednou: ťOko za oko, zub za zub.Ť Nepotřebuji snad říkati, že by se to rovnalo katastrofě která by daleko předčila všechny bědy světové války. Velká hodina, kterou světové dějiny poskytly českému národu, chýlí se ke konci. (Výkřiky.) Mluvím v nejtrpčí vážnosti. Velká hodina, kterou poskytly světové dějiny českému národu, chýlí se ke konci. Nebude-li využita této hodiny, není to naší vinou.

Když jsem měl posledně příležitost mluviti v této slavné sněmovně, zakončil jsem svoji řeč slovy, že český stát buď s námi Němci a na nás se uzdraví, nebo že jeho dny jsou sečteny. Velectěné dámy a pánové, můj názor se od té doby nezměnil. (Potlesk německých senátorů.)