Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo, senátoru dr Hellerovi.

Senátor dr Heller [německy]: Velectění pánové! Můj bezprostřední předřečník, pan kolega Klofáč, jehož si velice vážím, apeloval pohnutlivými slovy na nás všechny, Němce a Čechy, abychom se pokusili vypleniti z obou našich národů ducha nacionalismu a nahraditi jej duchem smířlivosti, duchem čestnosti, duchem poctivosti, jak to nazval. Řekl také něco o pomnících císaře Josefa a o císaři Josefovi samotném a mám za to, že byste na př. nyní měli praktickou příležitost rozšířiti ve svém, národě objasnění, na, př., poněvadž dnes právě o tom mluvíme, o těchto pomnících císaře Josefa. Nepomůže, zhola nic, jestliže jeden po druhém, kolega Zavoral a kolega Klofáč vstane a platonicky nám vykládá všechno možné a praví nám, že jste pro rovnoprávnost... (Sen. Zavoral: Proč myslíte, že to nemyslíme poctivě?) Nechte mne přece domluviti! Nemyslím, že to míníte platonicky... (Sen. Luksch [německy]: Pomsta! - Sen. Zavoral To jistě ne!) Pan kol. Luksch řekl: pomsta. Nepravím, že pánové myslí to platonicky ale co zde mluvíme, může býti přece jen platonické! Musí se to proměniti v čin, tak to myslím. Byli byste měli nyní nejlepší příležitost říci svým lidem venku, jak falešné jest od mrch, začínají-li s bořením obrazů nebo pomníků. Myslím, že nic neprospívá, když nám dodatečně vykládáte co my všichni víme, nýbrž musíte to říci těm, kterých se to tyká, kteří to nevědí a z neznalosti toho - jmenovitě pan kol. Klofáč to zde řekl - přes to stále a stále pášou tyto věci. Nepomáhá nic mluví-li se o těchto věcech sebe více povšechně, prakticky řečeno, tyto věci vznítily útoky českých vojáků nebo legionářů nebo demobilisovaných legionářů na pomníky císaře Josefa. Tak to přece začalo všude, tak tomu bylo v Aši, tak tomu bylo v Teplících (Sen. dr Klouda: A jak to jest v České Lípě? Tam vzali pomník Josefa II. z musea a dali ho na náměstí!) O České Lípě ještě promluvíme. Tam musel býti pomník císaře Josefa napřed snesen, než ho tam dali. To jest právě to! (Sen. Fahrner [německy]: Proč se ho tak bojíte? - Hluk. - Místopředseda Kadlčák zvoní.) Nechte mne přece mluviti, mám vlastně slovo, ne vy! Mám za to, že měli byste jednou říci svým lidem, co jest s pomníkem císaře Josefa. Myslím, že jsem chráněn proti tomu, abych chtěl jakkoli býti přítelem Habsburků, ale jestliže byl mezi touto mizernou rotou Habsburků od 600 let snad jeden, který převyšuje všechny tyto lidi, proč právě tohoto jednoho pronásledujete? Máme mezi Habsburky lidi, kteří nejen nestojí za pomník, ale ani za to, abychom je vzali do úst a právě poslední čtyři nebo pět byli vzornými příklady špatných panovníků. A právě toho jediného, který ční z řady Habsburku, vzali jste si na mušku. Pravíte nyní, že vy nebo část vašeho národa jest proti němu z toho důvodů, že germanisoval. Pánové, to jest něco nejnesprávnějšího, co existuje. Pokuste se přece jednou zabývati se historií konce nebo druhé poloviny XVIII. století, jak se., skutečně sběhla. Nebylo žádného Habsburka, který by se byl pokusil germanisovati, byli tak málo Němci, jako vy jste Němci, Habsburkové měli jen na mysli zachovati moc svého domu, nic jiného, než aby zvýšili svůj osobní vliv nebo vliv církve. Ale němectví bylo jim tak vzdálené jako asi vám. Císař Josef byl v druhé polovině 18. století panovníkem v Rakousku v době, kdy plně se rozvinul hoj mezi dospívající buržoasií, měšťáctvem feudalismem. Byl to přirozeně v první řadě hospodářský boj, všude charakterisovaný vítězstvím merkantilistické theorie i praxe a vzrůstem centralismu. Nahlíželo se, že pouta, která vázala celé hospodářství, stát, musí býti uvolněna, aby kapitalismus buržoasie měl volnou ruku. Nebyl, nic jiného než nástroj k osvobození buržoasie proti feudalismu, není to, prosím žádná moje výtka, nýbrž jen konstatování nutné skutečnosti, k niž muselo dojíti, abychom dostali se ve vývoji kultury tak daleko, jako jsme se dostali. Považujeme císaře Josefa za nástroj vzrůstajícího měšťáctva proti feudalismu. Neučinil také nic jiného, než že v hospodářském ohledu řídili se theorií merkantilismu a jistého svobodného obchodu. V politickém ohledu osvobodil sedláky, aby i tu zlomila se feudální pouta. Odstranil jistá pouta náboženská, zkrátka učinil vše, co bylo své doby v zájmu hospodářského a politického vývoje. Pánové, jest jistě správno a pravdivo, že v době Taaffově byl zbudován veliký počet pomníků z oposce proti tehdejšímu císaři Františkovi Josefovi a proti tehdejšímu režimu. Ale ta nemůže býti žádný důvod, aby se tyto pomníky odstraňovaly. Mluvíte stále o psychologii, o ideologii českého národa, ale musíte při tom dbáti také trochu psychologie německého národa. Musíte pamatovati na to, že tyto pomníky jsou převážně v německých obcích a že část jejich obyvatelů chtěla tyto pomníky. Prosím, máte zde překrásný nebo mnohým, řekněme, překrásným se zdající Husův pomník. Hus! K jeho jménu přimykají se husitské války, doba to, jež byla pro Němce v zemi dobou nejhoršího pronásledování. Napadne někoho z nás odsuzovati proto Husa samotného, napadne někoho z nás uváděti v nevážnost jméno Husa, který se poprvé pokusil rozbíti okovy katolické církve, onoho velkého muže, který vše, co podnikl, musel odpykati na hranici? Napadne nás zazlívati vám i v nejmenším, že stavíte tyto pomníky? Naopak! Pochopujeme to úplně a nikdy by nás nenapadlo, aspoň nás sociální demokraty, abychom i jen slovo pronesli proti tomu nebo nějak proti tomu zakročili. Ponechte proto také našim lidem jejich potěšení. Nechte jejich pomníků a, abych se vyjádřil konkrétně, poučte své demonstrující legionáře nebo vojáky v tom směru, že tento císař Josef nebyl ani tak zlý člověk, jak se chápe nevědomě lidmi, a zabraňte předem příčinám k takovým věcem. Tu má také kol. Klofáč zcela pravdu. Není prospěšno, když potom zakročí policie a vojsko, musí se podniknouti pokus, aby se zabránilo předem takovým věcem, aby objasněním a působením byl odstraněn základ, příčina takových věcí. Ale o tom neslyšíme a nevidíme ničeho! Mluvíte-li vůbec o tom, kdo zavinil tyto věci, nesmíte také zapomínati na jedno dojista a o tom nesmíme býti v nejasnu přehmaty staly se i na německé straně. Odstranění zabednění, předcházející řeč jednoho poslance v Teplících, byl přehmat nejen nejhoršího, ale i nejhloupějšího druhu. Ale promiňte. Může-li býti ušetřena lidská krev zabedněním, pak zabedňujme stokrát, tu vám nerozumím, mně jest zabednění daleko méně důležité, než krev a, svoboda člověka. To jsou věci, o nichž se kulturně nikdy nedohodneme. To vám věřím. A také ustřihování copů v Chebu připomíná nejtemnější středovek a styděl bych se za takové jednání. Také útoky na školu v Chebu, třebaže nebyly tak zlé, nelze naprosto hájiti, k tomu se rozhodně neznáme, se vším tím nemáme co činiti Toho nejmenšího. Ale nesmíte vždycky rozdělovati tak nestejnoměrně světlo a stín, jak to učinil ve své řeči i pan ministerský předseda, kterého, bohužel, tu již není. Proč se pan ministerský předseda zmínil řeči dr Feierfeila v Teplicích, ne však o řečech pánů senátorů Hrubého a Sokola v Praze? Proč o tom pomlčel? To jest přece zvláštní! A o objektivním zpravodajství pana ministerského předsedy nemůže býti zhola žádné řeči. Připamatujte se události, jak se v Praze odehrály, schůzi na Václavském náměstí s řečmi, bohužel, dvou senátorů, ukazování dětí z Chebu, s celým tím uspořádáním, dva důstojníci se zavázanými hlavami, neřeklo se jasně, byli-li v Chebu poraněni, ale ponechalo se obyvatelstvo v přesvědčeni, jakoby tomu tak bylo, rozšiřovaly se zprávy, že dítky v Chebu byly ztýrány, a tomu všemu, dámy a pánové, předcházelo psaní česko-nacionalistického tisku, jenž neuvěřitelně štval. V první řadě ťNárodní PolitikaŤ, v druhé řadě ťVenkovŤ, ťNárodní ListyŤ, zkrátka všechny tyto listy, které štvaly a podněcovaly takovým způsobem, že všechno, co přišlo potom, jest lehce pochopitelno. Pak táhl dav z Václavského náměstí k zemskému divadlu a už tu byli herci, kteří jej převzali, prapory byly jen ták vytaženy z kapes a vyvěšeny. Pak táhlo se od jedné německé budovy ke druhé a tak prosté to nebylo, jak vylíčil věc pan ministerský předseda. Všude se demolovalo a ničilo. V ťPrager TablattuŤ bylo jednomu redaktorovi ukradeno z kapsy 9800 K, druhému, vytaženy, zlaté knoflíky z košile, třetímu stažen prsten s prstu, tedy tak nevinné ty věci nebyly. (Sen. Niessner [německy]: Bylo zničeno 21.000 svazků!) To není pravda. Dodatečně se ukázalo, že jest to falešná zpráva. Není to vše tak nevinné, ale co chci jmenovitě říci, ve všem byl, jak se zdá, připravený plán a to jest pro nás rozhodující. Demonstrace samy jsou politování hodné. Ale toto celé psaní tisku, před tím schůze na Václavském náměstí, pohotovost herců, kteří jsou připraveni, prapory jsou všude připraveny, už jest tu řečník, už jsou tu prapory pro ťNěmecký důmŤ, pro ťNové divadloŤ, pro oba časopisy, pro mensu a pro všechny budovy. To vše jest pohotově. Nemůžete nám namluviti, že to nebylo plánovitě připraveno plánovitě připraveno oněmi Vašimi stranami - také my máme takové strany - které chtějí hněv lidu a jeho roztrpčení nad vyživovacími poměry, nad nedostatečnými sociálními reformami snad vším tím svésti na národní třenice. Tak se věc má pro nás. Chce se jako už často učiniti opět pokus, aby byla odvrácena pozornost lidu od všech jeho utrpení - také váš lid volá po lepších vyživovacích poměrech také váš lid volá po socialisaci, také váš lid volá po sociálních reformách, také váš Iid chce socialisaci dolů a závodní rady v průmyslu. To vše chce také váš lid. Poněvadž jsou obavy, že by se němečtí a čeští dělníci mohli spojiti a domáhati se s veškerou energií šech těchto požadavků, stal se pokus vhoditi mezi oba národy jablko národního sváru, aby bylo tomu zabráněno v zájmu peněžních žoků buržoasie obou národů. Proto jest tato věc tak nebezpečná a jest nutno odkrýti tento plán. Ale jde ještě o něco jiného. Prosím, čtěte ťNárodní demokraciiŤ, která píše: ťPražská odveta za Cheb jest nejvážnějším mementem vládě, nejen hradu, ale i parlamentu.Ť Co to je? Pražské události jsou mementem nejen pro vládu, ale i pro presidenta a parlament. Takovými články dokumentuje s vůle oněch stran, jež jsou připraveny každý den a soudil bych, že kolegia Klofáč neměl by nám vykládati jen o budapešťské a bavorské reakci, nýbrž také o zdejší reakci. Tato reakce pořádá zde všechno, chce vnésti sváry mezi německé a české dělníky ve prospěch české a německé buržoasie a proti tomu, ctěni dámy a pánové, musíme vystoupiti. Hlavní moment jest: stále chce se činiti pokus, aby v krvi obou národů byl udušen všechen sociální pokrok, všechny sociální reformy. Opět jest úmysl poštvati oba národy proti sobě, rozpoutati národní vášně, jen aby se zabránilo sociálním reformám. Ještě nikdy nezalekla se buržoasie kterékoli země před tím prolévati krev, když šlo o její prospěch, ještě nikdy nepodnikla proti tomu toho nejmenšího a to jest nepřítel, tam na štvaně měšťáctva obou národů, všech národů, který se opět a opět pokouší vnésti mezi nás národní nenávist, národní svár, síliti jej a zostřovati, aby se zabránilo sociální reformě a socialisaci. Proto jsme vystoupili proti takovým poměrům, aby vláda našla prostředky a zabránila tomu. To jest pro nás nejhlubší, nejvážnější důvod, poněvadž toho nechceme, poněvadž víme dobře, že prohlubování nenávisti a sváru mezi národy jest největší překážka všech sociálních reforem a sociálního pokroku. Proto jsme tu a protestujeme proti událostem, jež se odehrály v Praze a jinde na všech stranách. Ctěné dámy a pánové, musíme zde podle pravdy konstatovati, činím to s obzvláštní radostí - že české a německé dělnictvo bylo všeho toho vzdáleno od počátku do konce. (Souhlas.) Ani v Teplicích nebo v Chebu nebo v Aši nezúčastnili se němečtí dělníci, ani zde v Praze a v jiných místech čeští dělnici. (Hluk. - Místopředseda Kadlčák zvoní.) Ctné dámy a pánové, jest to naděje pro budoucnost (Výkřiky.) a to jest jediná naděje, kterou máme. Tomu nevěřím, to jste v Teplicích také říkali, a chci dodati, že naše německo-nacionální listy na venkově stejně štvaly a podněcovaly, jako zde české. (Výkřiky. Hluk.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím o klid!

Sen. dr Heller (pokračuje): Proto konstatuji zde se zvláštní radostí, že třídně uvědomělé německé a české dělnictvo nemělo na všem tom podílu. (Výkřiky sen. Luksche. Hluk.) Kolego Lukschi, nejsme tu v poslanecké sněmovně!

Vysoce ctění pánové! V poslední době odehrály se však události, jež nejsou s to, aby podporovaly ducha smířlivosti, onoho ducha soužití, jenž dnes byl by tak škodlivý, jak byl citován panem kolegou Zavoralem. Hleďte, do Dobranova u Lípy přišli ze Zákup čeští legionáři - nebo jsou to demobilisovaní legionáři? Nemůžeme toho rozeznati, poněvadž obojí nosí stejnokroje, a odvedli starostu a několik jiných lidí jako rukojmí. V Dobranově u Lípy máme rukojmí, v Chebu střelecké zákopy, vracíme se postupně ku všem válečným zvyklostem. A ctění pánové! V Postoloprtech přišli v pátek zvenčí legionáři do úřadovny starosty a dali starostovi 24hodinové ultimatum, v němž žádali, odstranění německých nápisů na veřejných budovách Postoloprty jsou město převážně německé - a dvojjazyčné úřadování. Po 24 hodinách přišli opět a prohlásili, že podle jejich náhledu nemůže to starosta provésti za 24 hodiny a že tedy provedou to sami. Odstranili nejen všechny německé, nýbrž oboujazyčné nápisy, poněvadž žádají, že v Postoloprtech smějí býti jen jednojazyčné české nápisy. Pánové dále vyvlékli starostu, o němž se tvrdilo, že, jak pravil, se to nestane za jeho úřadování - jest to sociálně-demokratický starosta - na balkon a donutili ho, aby tam prohlásil, ž nic takového neřekl. Tak nedospějeme k dohodě! To dojista nahlédnete a musíte přiznati, že za těchto posledních událostí byli útočící na vaší straně. O tom nemůže býti nejmenší pochybnosti. Přehmat na přehmat, kde, se to jinak stalo? (Sen. Niessner [německy]: Co se jen událo v posledních dnech v Brně! Tady se pronášejí smířlivé řeči a tam vládne násilí!) Proto, pánové, apeluji na vás, řeči jsou zde jistě velmi pěkné a velice na místě, ale pokuste se přiměti své lidi k této politice. Nic neprospěje, jestliže pár lidí zde - část našich lidí nesmýšlí tak jako vy, pane kolego Zavorale, ale je-li jen část tohoto smýšlení, pošlete ji ven, nebo tam není takového smyšlení. Tam se dějí násilnosti na násilnosti. Nyní chci apelovati na vás, soudruzi, neboť jinak se skutečně těm lidem podaří opět a opět rozpoutávati národní spory, podaří se jim vnésti mezi nás svár a prospěch bude míti zase buržoasie na obou stranách. (Výkřiky. Hluk.) Ctění přítomní! Výkřiky z levice nevydráždí mne ani v nejmenším. Nedám se veštvati do žádného národního chauvinismu za žádné pomníky. Také založení republiky nemohlo nás vehnati za žádných okolností do národní pošetilosti, poněvadž víme velmi dobře, že nic není tak škodlivého pro dělnictvo a tím i pro náš národ, jako národní chauvinismus, jako národní předrážděnost. Nepohnete nás k tomu nikdy svými výkřiky a posměšnými řečmi. Jdeme svou přímou cestou, po níž jsme šli ve starém Rakousku. (Výkřik německý: Děláte to zrovna tak jako dříve! - Místopředseda Kadlčák zvoní.) A vy, pánové, stojíte zde v tak četných případech jako obžalovaní, poněvadž jste šli jinou cestou než my, odtud vzali pánové z pravice zbraně proti nám všem, z vašeho (obrácen k lavicím německých občanských stran) vlastního arsenálu, který jste zrobili pro ně svou politikou ve starém Rakousku.

A nyní, pánové, chtěl bych věnovati několik slov řeči pana kolegy Zavorala. Vylíčil skutečně pohnutlivými, k srdcím jdoucími slovy, co se dělo v české duši, když Čechům zasvitlo slunko svobody po staleté porobě. Můžeme to úplně cítiti s vámi. Můžeme s vámi cítiti, jak v onom okamžiku byl každý z vás naplněn radostným zadostiučiněním, že to pro vás musí býti nejkrásnější a nejnezapomenutelnější okamžik vašeho života. Ale hleďte, tehdy jste čekali, co my učiníme. Byli jsme poražení. Podlehli jsme a na vás, kteří měli jste v rukou moc v tomto státě, bylo by bývalo něco učiniti. A co se stalo? Držíce se vašeho hesla, jež jste vydali za války, proklamovali jsme právo sebeurčení a až do uzavření míru st. germainského - to uznal také pan kolega Zavoral a už před tím také ministr Beneš - byli jsme plně v právu, když jsme soudili, že stojíme mimo stát. Ale nečekali jsme na tento okamžik, na uzavření míru. Několik daní po převratu přijel náš, bohužel zesnulý přítel a vůdce Seliger do Prahy a nabídl vám ruku ke smíru a dostal odpověď: S rebely nevyjednáváme!Ť (Výkřik: Bylo konstatováno, že to tak nebylo! Nepokoj.) pánové, tak to bylo! Není nic platno, tak to bylo. Vždycky se říkalo a nebylo tomu odporováno, že dr Rašín, tehdejší ministr financí, řekl: ťS rebely nevyjednávámeŤ a ostatní k tomu mlčeli a krčili rameny. Tak se věc sběhlá, jak jí Seliger vylíčil, a ten nelhal. Měli jste už tehdy proti tomu vystoupiti. Ale tím chci jenom říci, že jsme udělali pokus, ačkoli bylo by bývalo na vás, abyste samí udělali takový pokus. Vy, jako vítězové, na nichž bylo, aby dávali, měli jste přijíti a říci: chceme si zde založiti společně stát, který má spočívati na úplné rovnoprávnosti, obou národů, nejen v hlasovacím právu, to jest nejsamozřejmější věc, nýbrž i ve všech ostatních právech, v jazykovém právu, v právu před soudem, ve všech národních a kulturních věcech. Ale do dneška nedostali jste se dále než k několika řečem. Do dneška ne! Učiníte nám návrhy, jak chcete změniti všechny zákony, jež jste odhlasovali ve starém Národním shromáždění bez nás a proti nám! To by byl čin, nejen řeč! Z řeči nemáme zhola nic. Předložte v parlamentu osnovu zákona, jak chcete napraviti bezpráví, jež jste na nás spáchali. Pak uvidíme (Výkřik sen. Sokola.) - pane kolego Sokole, s vámi nepolemisuji, mluvím nyní s panem Zavoralem. Říkáte, jak soudím, že nechtěli jste spáchati na nás žádného bezpráví. Ale musíte přece nahlédnouti, že jste v tomto státě zavedli státní řeč, která nesmírně zkrátila naše jazykové právo, že během několika měsíců zavřeli jste 800 školních tříd, zrušili 35 škol, že v mnohých jiných směrech nedbali jste našich kulturních a sociálních potřeb, že jste vládli bez nás po půldruhého roku, aniž jste se nás i jen ptali, že jste bezmála za tři čtvrtě roku po uzavření míru st. germainského vydali nejdůležitější zákon, že jste důležité pozemkové reformy zneužili k nacionalisaci, že chcete naše německé území osídliti českými legionáři. Myslíte, že to nemusíme pociťovati jako útisk?. Nerozumíte také tomu? Přisvojujete si veškeré porozumění vždy pro sebe pokuste se také jednou porozuměti nám! Pánové, musíte přijíti k nám a říci, jak chcete odčiniti bezpráví na nás spáchané, ne řečmi, nýbrž činy musíte nám to dokázati. Ale činy, jež jste provedli v poslední době venku, nebyly jistě způsobilé, abyste získali naši důvěru.

Mluvilo se už tak mnoho o tom - a také dnes to řekli oba páni předřečníci - musíte stát napřed uznati. Pan kolega Klofáč šel dokonce tak daleko, že řekl, musíme stát milovati. Nuže, pánové, láska... (Sen. Niessner [německy]: láska může býti jen následek!) Právě to jsem chtěl říci. Žili jste 300 let ve státě Rakousku a nemilovali jste nikdy tohoto státu. Mám za to, že když máme jednou dospěti k tomu, abychom měli rádi tento stát, musíte jej pro nás tak zaříditi, že jest pro nás možno jej milovati. Prozatím nemůžete přece sami říci, že tomu tak jest. V okamžiku, kdy vláda jest příliš slabá, aby zadržela své vojáky aspoň od nejhorších násilností vůči nám, chcete nám vykládati o lásce! To jest snad trochu mnoho žádáno! Co se týče uznání státu, nevím skutečně, co tím myslíte. Žádáte, abychom roztrubovali do světa, že uznáváme tento stát? Tento stát jest uznán onou vládou, která byla až do toho okamžiku naší vládou, podpisem německo-rakouské vlády na mírové smlouvě st. germainské. Tehdejší naše vláda, německo-rakouská, uznala mírovou smlouvu a tím také hranice tohoto státu. Toto formální uznání jest tedy tu. (Sen. Zavoral: Smím přerušiti, když tedy spolu polemisujeme, pane doktore? Já jsem myslel abyste mně dobře rozuměl. Uznat náš stát, to znamená, vyhnouti se všem těm řečem, které se všech stran byly, že musíte všemi prostředky naši republiku zničiti. To jsem chtěl říci!) Nyní rozumím. (Výkřiky.) Dovolte, abych pánům kolegům přeložil, jak mi kol. Zavoral vysvětlil zcela klidně výraz ťuznání státuŤ. Uznání státu záleží podle jeho projevu v tom, že Němci upustí ode všech řečí proti státu, že nechtějí tohoto státu, že jej, chtějí zničiti. Pánové, to jest velice těžké! (Sen. Zavoral: Tak jsem to nemyslel!) Řekněte to německy, pak vám lépe porozumím. (Sen. Zavoral: Vy rozumíte výborně, když chcete!) Rozuměl jsem tomu tak, že Němci mají se zdržeti všech řečí, snad i všech činů proti státu... (Sen. Zavoral: Totiž, že musí přestati ta doba, kdy německé strany stále a stále prohlašuji, že státu a naši ústavy neuznávají a že se chopí všech prostředků, aby tento stát znemožnili!)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím, aby řečník nebyl vyrušován.

Sen. dr Heller (pokračuje): Bylo to trochu dlouhé pro mne, poněvadž česky dobře nerozumím. Němci mají tedy prohlásiti, že nechtějí tohoto státu zničiti a poškoditi a že uznávají stát a ústavu. Pánové, co se týče ústavy, má se věc tak: Této ústavy, kterou jste dali státu jednostranně, bez nás, neuznáme nikdy, ale jsme ochotni pracovati s vámi společně na nové ústavě, jež odpovídá právům všech národů tohoto státu. (Potlesk německých senátorů.) Jestliže, pánové, říkáte na jedné straně, že chcete nám vyjiti vstříc, že jste ochotni šetřiti práv Němců na jejích kulturu, na jejich sociální zařízení, na jejich jazyk, pak nemůžete v našem požadavku spatřovati naprosto nic nepříslušného. Kdybychom byli nepřáteli státu, jak říkáte, pak museli bychom říci, my neuznáváme této ústavy, ale neuznáváme také žádné jiné, neboť nám po tomto státě nic není. Ale v okamžiku, kdy prohlašujeme my a soudruh Seliger v poslanecké sněmovně, já zde a také měšťanské strany - to se musí přiznati, je-li člověk poctivý - jsme to také prohlásili: my všichni jsme ochotni pracovati společně s vámi na nové ústavě, tu, pánové, prohlásí-li to politické strany národa, pak se přece implicite postavily na půdu státu. Co ještě více žádáte? Jakého jest tu třeba dalšího prohlášení? Prosím, pracujme společně na základě tohoto státu, na ústavě a pak můžeme spolu pracovati. Nelze nám tedy vytýkati, že neuznáváme státu a snažíme se tento stát ruinovati, zničiti. (Výkřiky.) ťZničitiŤ znamená přece ruinovati. Co jsme učinili od uzavření míru? Nelze nikomu z nás vytknouti, že chce stát zničiti, nelze-li mu vytknouti činů, z nichž vysvítá tento úmysl. Dovolte, jestliže ten neb onen politik nebo nepolitik nebo, byl-li před tím jmenován Strobl, něco řekne, není to opravdu směrodatné. Strobl jest přece básník - myslím, že byla řeč o Karlovi Hanušovi Stroblovi. Napsal krásné romány, ale více nic. To není přece žádný politik, za nějž není nikdo odpovědný, za nějž není odpovědný nikdo, kdo není odpovědný ani sám za sebe. Soudím, že to, co někdo napíše do novin?, nemá se klásti na vrub celému národu. Citoval jsem prve. ťNárodní demokraciiŤ a prohlásil jsem výslovně, ze vinu mají jenom ti, kteří stojí za ťNárodní demokracií.Ť, neučinil jsem odpovědným celý český národ. Rovněž nemůžete učiniti národ, odpovědným za to, co řekne ten neb onen spisovatel nebo jinaká obzvlášť vynikající osobnost. Národ zastupují jeho poslanci a senátoři a v obou těchto sněmovnách jsme prohlásili nejednou, nýbrž už nesčetněkrát, tak, často, že už to začíná býti nudné, že jsme každý den ochotni s vámi pracovati. Změníte ústavu, dejte nám naše práva, práva na samosprávu, naše sociální a kulturní státy. Prosím, aby se mi rozumělo, chceme sami spravovati své škole. Soudím, pánové, že nemůže býti ani řeči a tom, že jsme se dopustili nějakých činů, abychom tento stát zničili. U tom není žádné řeči, a odpusťte, jestliže se k tomu vracíte vždycky každých 8 nebo 14 dní a říkáte: ťŽádáme od vás uznání státu, dříve nelze s námi vůbec mluvitiŤ, pak mluvíte trochu s cesty. Ano, jest škoda., že si navzájem nerozumíme. Prohlásili jsme na jednou, nýbrž už desetkrát, že chceme s vámi spolupracovati na ústavě tohoto státu, že chceme společně s vámi vésti dále stát. Jak dlouho potrvá, nevíme. Pokud, jest historií, potud potrvá. (Výkřik: Vidíte, že pochybujete!) To není žádné pochybování - špatně mi rozumíte, nýbrž konstatováni skutečnosti. Žádný stát netrvá věčně. Jmenujte stát, který trvá od počátku dějin! Bylo by to smutné, kdyby tomu tak byla Dokonce rakouský stát, který trval 6 století, posléze zanikl. Nevíme tedy, jak dlouho potrvá tento stát, ale nemůžeme říci nic jiného, nežli že jsme ochotni, pokud stát trvá, pracovati s vámi, dostane-li se nám našich práv, a naše práva, pozůstávají v rovnoprávnosti, v ničem jiném. Ale na tom musíme trvati, neboť, pánové, nás jest v tomto státě 3½ milionů duší a vás samotných, myslím, 8-9 milionů, považujete-li Čechy a Slováky za jeden, národ. Tu jest zcela znemožněno, abyste tak velký národ považovali za méně oprávněný. Staré Rakousko zaniklo tím, že se to dělo, že s jedním národem bylo tam nakládáno jako s víceprávným a s druhým jako s méněprávným. A jestliže, pánové, neučiníte, co my - nemyslím v jednotlivostech - v celku žádáme od vás, jestliže nepřiznáte nám plné rovnoprávnosti, jestliže neupustíte od převládání jednoho národa nad druhým, máme míti ani váš stát žádného trvání, poněvadž nemůže míti žádného trvání stát, v němž jeden národ znásilňuje druhý. (Sen. Zavoral: Kdybychom to před šesti léty z vašich úst byli slyšeli, kdybychom tyto zásady před šesti léty bývali slyšeli, bylo by to bývalo veliké. Dnes jest pozdě. Před šesti léty z vás ani jeden tak nemluvil.) říkáte, že nemáme méně práv! Hleďte, pan president nesmí promluviti ani slova německy, vy nesmíte pronésti slova německého neboť jest to přísně zakázáno jednacím řádem, nesmíte s tohoto místa pronésti jediného slova německy, žádný ministr nesmí mluviti německy. Tu chcete mluviti o rovnoprávnosti, tu chcete nám vykládati, že jsme rovnoprávnými (Potlesk a veselost na levici. Výkřiky českých senátorů.)

Tedy, pánové! Odvoláváte se opět na Vídeň. (Sen. Zavoral: My musíme!) Musíte? (Sen. Zavoral: Vy jste nás donutil svou řečí k tomu!) Hleďte, pánové, chcete to dělati jako ve Vídni... (Sen. Zavoral: To nechceme!) Pak to dělejte jinak! (Sen. Zavoral: Dejte nám čas a trpělivost a všechno přijde!) Soudím, že chcete vypadati jinak. Tak to je. Nyní jsme tam, kde jsme chtěli býti. Chcete to dělati tak, jako ve Vídni. Ale pak všechna vaše krásná slova nemají ceny, neboť jednáte jinak. (Sen. Luksch [německy]: To jest politika msty!) Pan kolega Luksch řekl msta a na to mu jeden váš kolega odpověděl. To jest německá mentalita! Hleďte, ideologie nepokročila, jak se zdá, ani u vás tak daleko, neboť řekne-li někdo, že pocit msty jest specielně německý, pak národní smířlivost nepokročila ještě daleko. Nemůžeme vašim řečem ještě tak důvěřovati, jak bychom to rádi učinili. Vyměňte své řeči za činy a pak se sejdeme. Opakuji ještě jednou, doufám, že budeme pohromadě, že pracující lid obou národů učiní přítrž těmto věcem, že pracující lid obou národů se posléze nasytí toho, aby nechával se štváti do národních svárů ku prospěchu buržoasie. To jest naděje, kterou máme v budoucnost a proto konstatujeme ještě jednou, že tyto věci, jež se udály v poslední době, zdají se nám býti výronem, výbuchem české reakce proti nám, proti hradu a parlamentu. Rozumíte mi, nejedná se při tom jenom o nás, nýbrž také u vás o to, co jest pro vás nejvyšší v tomto státě a proto, pánové, má pan kolega Klofáč dojista úplně pravdu, praví-li, že se musíme všichni spojiti proti těmto útokům, pro i těmto reakcionářským útokům, jež přicházejí tam s té strany. Toho lze však docíliti jen spravedlivým zacházením s německým národem v tomto státě. (Potlesk a souhlas něm. senátorů.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu sen. dr Soukupovi.

Sen. dr Soukup: Vážený senáte! Klubem československých sociálně-demokratických senátorů bylo mi uloženo, abych v této debatě tlumočil jeho stanovisko. Jsem nucen prohlásiti, že poslední události jak na straně německé tak i na straně české a i způsob, jakým do této věci zasáhla vláda, naplnil nás krajním znepokojením, a že budeme konati vše, co je v našich silách, abychom každému opakování podobných trapných a republiku těžce poškozujících událostí bránili. Já nemohu bohužel ušetřiti vládu výtky, že přes všechny skutečné obtíže vydala onen nepromyšlený rozkaz, aby pomník Josefa II. v Teplicích byl odstraněn a že si hned od samého začátku neuvědomila, že tu nejde o žádný jednoduchý akt správní, nýbrž o věc eminentně politickou, která se přes noc může státi skutečnou otázkou prestiže svého národa německého na straně jedné a otázkou státní autority celé naší republiky na straně druhé a může věsti k důsledkům, jichž v prvním okamžiku stěží lze domysliti.

Pánové, vládnouti neznamená jenom mechanickou dekretisaci, abych se tak vyjádřil, nýbrž vládnouti znamená v první řadě předvídati. A nikdo by nemohl autoritě státu zasaditi těžší rány než vláda, která by nějakým ukvapeným výměrem dala příležitost k vybičování nejtemnějších vln nezodpovědné anonymní ulici a která by pak neměla a podle povahy věci ani nemohla míti tolik moci, aby ovládla duchy, které pomáhala vyvoLávat a aby nám na konec, třeba i jen na okamžik a třeba jen v rozsahu čistě lokálním byla pak nucena připustiti kapitulaci státní autority v před neznámými a často problematickými živly jak ve vojsku tak i v občanstvu. (Výborně.) To bylo pro nás divadlo nový slovNě trapné a proto jsme, pánové, naplněni velikými obavami do budoucna, a poněvadž se musíme tázati, co by nám takhle nynější vláda odbornická mohla přinésti zítra, pozítří, za měsíc. Já to pravím výslovně, poněvadž mám za to, že nejlepší a nejskvělejší odborník některého resortu nemusí ještě býti sám o sobě politikem a státníkem, a nemá-li dnes republika svou demokratickou vládu parlamentní a jest nucena spokojiti se se surogátem vády úřední, pak nemůže tato vláda pracovati v nějaké parlamentární vzduchoprázdně prostoře svých odborných ministerstev, nýbrž jest nucena býti v nejužším kontaktu s Národním shromážděním a všemi jeho složkami, a nikdy nezapomínati, že stát nepotřebuje jenom řádné administrativní mechaniky, nýbrž že nemůže žíti bez řádné a cílevědomé politiky a že stejně jako vláda parlamentární nemůže obstáti bez zkušeností odborných, nemůže také vláda úřednická obstáti bez politických myšlenek a ideí.

Já jsem o tom, pánové, plně přesvědčen, že při trochu psychologicky-politické analyse a prozíravosti a při jisté parlamentární prozíravosti jsme mohli býti onoho trapného případu teplického ušetřeni a všech těch smutných událostí, které byly toho důsledkem.

S druhé strany jest nutno dle mého soudu těžce želeti toho, co se stalo na straně německé, na straně německé buržoasie. My jsme jistě, pánové, proti ničení pomníků. Pomníky jsou pro nás symbolem své doby a jsou jimi také pomníky habsburské. (Hlasy Ale ne církevní!) Já pravím všechny bez rozdílu, pravím pomníky své doby. My to také otevřeně napsali i řekli a také za tím plně stojíme. Když jsme 28. října otevřeli Hradčany, ani na okamžik nás neovládla myšlenka, abychom z hradu odstranili galerii Habsburků. A my také dobře rozumíme presidentovi republiky, když on den co den v této komnatě, v této galerii Habsburků usedá a přijímá v ní zástupce Národního shromáždění a cizích mocností. Jest tam, jak víte Marie Terezie a Josef II., ale president se tím necítí být nijak dotčen. To jest, myslím, výraz revoluce. To jest ten vrcholný přelom dvou dějinných epoch a každý, kdo vstoupí do této síně, jakoby byl mimoděk nucen zpytovat své svědomí a tázat se, jaký ohromný převrat se to musil stát, když tam, kde kdysi po staletí zasedávali v rodinném kruhu členové rody, nad jehož mocí slunce nezapadalo, že tam teď nasedá syn prostého dělníka z Hodonína. Jsou-li však, pánové, tyto obrazy Habsburků na hradě, dílo to rodinné piety, odňaty zrakům ulice, pak jsme přece stále a stále nuceni se tázati, čím jsou právě ony pomníky Josefa II., které stavěla německá buržoasie na nejokázalejších místech svých náměstí a ulic. Já tu pravím otevřeně, že nemůže být o tom sporu, že tyto pomníky nebyly v prvé řadě pomníky umělecké kultury, ale že to v prvé řadě byly pomníky eminentně politické manifestace. Jestliže německá buržoasie stavěla pomníky Josefa II. všude tak ostentativně, tedy dle mého skromného soudu nebudovala muže, jenž vysoko vztyčil pochodeň doby osvícenské, jenž byl průkopníkem osvobození lidu selského, jenž rozvracel duchovní absolutismus církve a jenž konfiskoval majetek mrtvé ruky, ale mám za to, že německá buržoasie stavěla pomníky Josefa II. jen proto, že právě proto tento muž byl svým celým centralisticko-germanisačním režimem jenom symbolem, pravím výslovně symbolem, hrobu národa českého, symbolem hrobu české samostatnosti, symbolem hrobu českého státu. (Výborně! Tak jest!)

A nyní, pánové, kdo chce býti soudcem spravedlivým, je nutno:, aby si představil a znovu a znovu uvažoval, co znamenají Habsburkové v dějinách našeho národa. Kolega dr Heller to řekl. Já to jen doplním. Pánové, představte si, že před několika dny bylo tomu tři sta let, co byla bitva na Bílé Hoře a co tenkrát se na nás přivalila ta vražedná hrůzovláda rodu habsburského, co celá tato krásná země stala se kořistí a plenem šlechtické, žoldnéřské chátry z celé Evropy, co nejuvědomělejší stavy české povstávají proti Habsburkům a proti Římu a jsou skláceny na popravišti a vystaveny na věži k veřejnému opovržení a na pospas žravého ptactva, co polovina obyvatelstva této země byla vyhlazena vypuzením do ciziny a persekucí doma, co ten veliký učitel národů, jehož jubileum jsme v těchto dnech slavili, jeden z prvních uvědomělých internacionálů lidstva, náš Komenský, musil po 50letém bloudění světem jako exulant dokonati svou životní pouť v Holandsku a co na náš celý národ byl přivalen kámen hřbitovní. Vážení pánové, v takovýchto představách žil rod habsburský v srdcích uvědomělých lidí celého našeho národa. Nyní si uvědomte celou tu psychologii lidu našeho ve válce i v době poválečné, uvědomte si, že pak přišla světová válka, že to byli Habsburkové, kteří svou politikou její první požár zapálili, že to byl Habsburk, k vůli jehož zavraždění byly obětovány miliony životů lidí nevinných a že to byl Habsburk, jenž podepsal první ultimatum této válce, jež měla být dle jeho představ vítězstvím germánstva nad slovanským světem, že to byla česká revoluce, která byla postavena proti Habsburkům. Bylo to 6. července 1915, kdy prof. Masaryk v den Hunův v Curychu ve Švýcarsku veřejně před Evropou proklamuje habsburskému domu boj na živo a na smrt, kdy československé legie na všech frontách světa přísahaly zkázu habsburskému domu, kdy v boji proti němu dávaly své životy, kdy po rozvratu armády ruské nastoupily onu neslýchanou v dějinách cestu kolem světa jen proto, aby ve Francii mohly svou krví a svými životy podepříti onu lokomobilu Osudu, která pomalu, ale jistě zdrtila vládu habsburského domu u nás. A nyní, pánové, když tato idea vedla k vítězství, když jsme se dožili toho, že právě v této místnosti revoluční Národní shromáždění prohlásilo rod habsburský za zbavena trůnu, když jsme 21. prosince 1918 viděli, jak právě zde vedle nás na tomto křesle, které bylo kdysi křeslem místodržitelů, jejich veličenstev císařů a králů rakouských, stál první ze svobodné vůle národa zvolený president této republiky a že přišel, aby do rukou předsedy Národního shromáždění složil první slib na republiku, když to všechno víme a vidíme, jak celý svět se obrátil, tak není pochyby po stránce věcné, že právě ty pomníky, které byly i dříve jenom symbolem politických agitací a pozbyly svého významu, patří z ulic a náměstí spíše do kolonád historických museí aby tam zůstaly zachovány. Ovšem, pánové, to se neděje a nemůže díti násilím ani u nás ani nikde jinde. Toto stanovisko zachováme konsekventně ke všem pomníkům kteréhokoliv druhu, kteréhokoliv konfese a kteréhokoliv národa. Ale mám za to, že by to právě mělo býti také věcí porozumění, pochopení a jistého taktu německého národa, jenž v Habsburcích zrovna jako my, neměl a nemá co by ztratil, nežli jer své tyrany, kteří podstatně pomáhali uvaliti na národ německý onu tragedii hrůzy, ve které se dnes nalézáme. Ale pravím také, že všechny ty pomníky Josefa II, nestojí v pravdě ani za jednu rozbitou tabuli, neřku-li za prolitou krev člověka. A proto jsou-li v německém národě politické strany a lidé, kteří všech těchto smutných událostí využívají jen k tomu, aby bičovali nejspodnější nacionální vášně v německém lidu a kopali propast nenávisti mezi oběma národy v republice, aby mohli dobré a poctivé jméno naší republiky házeti na pospas neúcty celého světa pak prohlašuji jménem svých ostatních kolegů a své strany, že najdeme také prostředky ochrany, abychom toto dílo zdrželi a republiku uchránili před těmito útoky nejtemnější monarchistické a protilidové reakce, jež sbírá své síly a chce postoupiti první zkoušky v tomto směru. A jsme-li pak nuceni v tomto směru jménem klubu a jménem našich voličů učiniti toto prohlášení na adresu německé buržoasie v naší republice, pak jsme nuceni vysloviti neméně těžké politování a neméně rozhodné ohražení také do buržoasního dvora českého. Především musím prohlásiti, že nemůžeme snésti a strpěti, aby v naší republice dělala politiku armáda. (Souhlas na levici.) Naše republika jest republikou, demokratickou a každému voliči bezvýhradně dává volební právo a hlasovací lístek, aby jako rovnoprávný občan mohl spolurozhodovat o osudech státu. Ale každý voják prospěje státu nejvíce, když bude konati svou povinnost jako člen armád. Armáda naše musí býti jedině orgánem pořádku a pokoje doma a orgánem republiky na venek. (Výborně!)

Ale armáda není a nikdy nemůže býti orgánem politiky vedle Národního shromáždění a vedle jejího výkonného orgánu jímž je vláda. (Výborně! Souhlas na levici.)

Toto stanovisko, myslím, musí sdíleti každý československý legionář a musí státi bezpodmínečně za tím, co v těchto dnech řekl president Masaryk: ťOd legionářů aktivních žádám, aby především přispívali k vybudování zdatné armády, od legionářů demobilisovaných, aby byli vzorem pravého demokratického úsilí a oporou pevného řádu a zákonnosti.Ť A jestliže v poslední době staly se případy že jednotliví vojáci zprotivili se příkazy vlády a třeba i v největším fanatickém zanícení provedli činy, a jejichž dosahu nemají sami řádné představy a jež mohou vésti jenom k poklesu státní moci a autority celé republiky, pak je bezpodmínečně nutno, aby všecky tyto případy byly co nejpříměji vyšetřeny a jejich opakování odvráceno.

Je-li dle mého soudu, pánové nutno želeti toho, co se stalo v armádě, pak myslím, že je dvojnásobně nutno želeti toho, co se stalo v Praze.

Musím otevřeně prohlásiti že těžce neseme, že to byli právě členové tohoto senátu, kteří se tak okázalým způsobem hned na počátku exponovali pro to, co potom v Praze nastalo. Musím prohlásiti, že nemám dosti slov k odmítnutí pro to, jakým způsobem veliká řada pražských listů o těchto událostech referovala a tím jen oleje do ohně pouličních vášní nalévala. Říkám to otevřeně poněvadž jsem cítil bolest přímo fysickou když jsem viděl, jak všechny tuto, problematiCké demonstrace proti pražským Němcům a proti jejich majetku nebyly konec konců a podle pravdu a skutečnosti ničím jiným, nežli těžkými hlubokými ranami do, hlavy a do na naší republiky. (Tak jest!) a jak se z toho nikdo více neradoval, jako právě všichni ti největší veřejní i tajní nepřátelé naší republiky od živlů vysloveně komunistických až po nejkrajnější kapitalisticko-monarchistickou reakci. (Výborně!)

A proto, pánové, mohu říci a myslím že v tomto směru mnoho lidí cítilo se mnou, že jsme byli sklíčeni, když jsme byli svědky scén v poslanecké sněmovně a když jsme pozorovali, jak pod tím předstíraným rozhořčením největších maďarských a německých šovénů se neskrývá níž líného nežli jenom vítězný jásot aby se mohli dožíti okamžiku, kdy by mohli Národní shromáždění a s ním i republiku demolovat. (Předseda Prášek ujal se předsednictví.) Myslím, že máme povinnost, abychom, uvědomujíce si toto všechno, otevřeně si řekli, že takhle to u nás dále jíti nemůže a jíti nesmí. Říkám otevřeně: Buďto u nás bude dělati politiku nezodpovědná anonymní ulice, anebo v naší samostatné republice bude výhradně a výlučně dělati politiku samostatný, zodpovědný a svými stranami v zákonodárných sborech zastoupený národ československý. Proto pánové, pravím, že všechno, co se dálo na pražských ulicích, nebylo, jak se u náš psalo a hlásalo, probuzení národního vědomí a národní vůle. Vzdělaný, uvědomělý a samostatný národ má jiné orgány svých projevů, svých důstojných projevů, nežli hysterickou ulici. Pánové, to nebylo nic jiného, nežli recidiva staré rakouské psychologie, staré rakouské mentality. Bohužel, že ještě dnes největším neštěstím republiky jest právě onen úzký obzor naší maloměšťácké a výčepnické politiky pražské. Lidé, kteří nebyli ve světě dále, než snad jen v Podmoklech, kterým jest politickou universitou jejich pražský žurnál a kteří nevidí dále, nežli kam sahá obzor Petřínské rozhledny, ti všichni, kteří volají, že u nás jsou Němci jen přistěhovalci a hosté, ti všichni se domnívají, že otázku poměru Němců v naší republice rozřešíme nejlépe a nejrychleji silnou rukou, totiž tím, když se několika německým Židům v Praze vyhrožuje, když se zabere několik německých baráků a rozbije několik německých oken. To by bylo osudné chápání situace. Já zde podepisují to, co řekl kolega dr Heller, že totiž Rakousko zahynulo na to, že svou otázku národnostní nedovedlo včas rozřešiti. Do této situace, pánové, my ve své republice nechceme dojíti nikdy a nikdy. Pánové, od ulice nelze žádati, aby stála každé chvíle na výši situace. Pánové, těch Němců je u nás tři a půl milionu. Řekněme, že jsou jich tři miliony. Uvidíme, co nám sčítání lidu přinese. Ale, pánové, my nesmíme zapomínati, že vedle těchto Němců v republice žijí ve světě ještě také jiní Němci, nesmíme zapomínati, že vedle těchto tří milionů Němců v republice žije ještě sedmdesát milionů a více Němců kolem nás, že jest to veliký světový národ, jenž utrpěl sice rány strašlivé, ale jenž se vzchopí ještě z těchto ran, že je to národ, se kterým my od věků žijeme a ještě celé věky vedle sebe žiti budeme, a že proto otázka do hody, otázka spravedlivé dohody mezi těmito oběma národy v naší republice není jen vážnou otázkou našeho národa, ale vážnou, nejvážnější otázkou naší celé republiky a její budoucnosti. (Souhlas.) A poněvadž právě nechceme, aby tato otázka byla řešena na ulicích, jest povinností naší a pravím povinností společnou nás i vás stavěti mosty, jež by nás svedly dohromady, abychom bránili tomu, aby místo mostů byla mezi námi propast, která by se naplňovala novými a novými mrtvolami vojáků a občanů. (Bravo!) My si, pánové, jistě hluboce vážíme velkého národa německého a všeho noho, co vykonal pro kulturu všelidskou. My, kteří se chceme na tento národ dívat ne z obzoru ulice ale, abych tak řekl s Masarykem, sub specie aeternitatis, nemámě vroucnější touhy, než aby tento národ z té strašlivé katastrofy, do které ho uvrhli jeho zločinní vůdcové, vyšel jako národ nový, jako národ duchovně obrozený, abychom my s ním mohli žiti v pokoji, v lásce a ušlechtilé soutěži kulturní i hospodářské. (Výborně!) My chceme s našimi německými spoluobčany a krajany spolupracovati. To řekl již kol. Zavoral, to říkáme my všichni bezvýjimečně. My jsme jím bona fide, bez úkladů a jakýchkoliv nástrah dali takové volební právo, jaké nemají národnostní menšiny nikde ve světě aby ani jediný hlas německý nemohl přijíti na zmar. Nechceme také nikdy přiložiti ani stébla všude, kde by šlo o rozvoj jejich národní vzdělanosti, jejich kultury a hospodářství. Ale, pánové, když toto říkám, pravím také jedno, že si všichni naši němečtí spoluobčané musí jednou pro vždy uvědomiti, že Československá republika jest tvrdým nezměnitelným faktem světové vlky a že s tímto faktem musí bezpodmínečně počítati a na půdu republiky se také bezvýhradně postaviti. (Souhlas.) Proto, pánové, těžce neseme, a pravím, že bychom nesnesli za žádných okolností šíření takových řečí, jako pronesl senátor kol. Jesser ve Svitavě: ťMy neuznáváme Masaryka jako presidenta, nýbrž známe ho jen jako zrádce vlasti.Ť (Hlasy: Škandál!) Nesneseme, aby se u nás na příklad mluvilo: ťJetzige kaiserlose Zeit muß aufhören.Ť (Nepokoj. Hlas: To on řekl, to je zjištěno!) Co to znamená kaiserlose Zeit? Aby se u nás na schůzích mluvilo: ťAť žije císař Vilém, ať žije Karel, Heil!Ť, pánové, takto se u nás nemluví. Proto pravím, že na německé-straně musí se vzdáti té bláhové domněnky, že republika Československá jest jenom útvarem dočesným, a musí resignovati na šílené plány, že by snad nějaká nová válka mohla provésti nějakou novou transfiguraci střední Evropy. Pánové, vy víte všichni, že válka je nejstrastnějším risikem národů. Pánové, představte si, čím mohl býti národ německý dnes bez války, čím mohl býti on tou svojí politikou, svou ťpénetration pacifiqueŤ, čím mohl býti v Evropě, čím mohl býti na světě. Mírem jste mohli dobýt světa, ale válkou jste svět ztratili. To jest to strašné risiko války. A my se budeme všemi prostředky bránit, abychom byli vrženi zpět dno nějakého požáru, o kterém nevíme, jak by skončil pro nás a o kterém nevíte, jak by skončil pro vás.

A tu pravím jedno. Jestli, pánové, byl kdo v rakouském parlamentu, kdo německému národu zasazoval rány nejtěžší, vzpomeňte si, že to nebyl nikdo jiný, nežli všichni ti Wolfové, ti všichni Funkové, Hartlové a ti všichni Lodgmanové. (Tak jest!) kteří jste věčně trhali mosty dohody mezi národy této monarchie a kteří jste to byli, kteří jste nám demolovali zde starý sněm český, který zasedal v této památné síni. (Sen. Hartl [německy]: Za to musíte nám býti vděčni!) Pane kolego, říkám-li to, poukazuji na to, co jste vy proti národu svému v Rakousku učinili a říkám to proto, abych vás varoval, abyste svůj národ v naší republice nehnali na jatky občanské války. Proto říkám, že všichni tito páni musí přijíti k poznání, že prospěch republiky jest prospěchem také jejich národa, že všude tam, kde i nejstarší státy Evropy se těžce svíjejí v křečích dob poválečných, nemůže být naše mladá republika ušetřena těžkých bolestí vlastních, že i u nás není ještě mnoho a mnoho v pořádku, že však zázraky se nedějí nikde, ale že také není u nás žádného důvodu k tomu, aby v dobách, kdy v jiných státech na př. v Irsku jest permanentní válka občanská s věčnou střelbou, žaláři a hradbami mrtvol, aby u nás pro každé rozbité okno se naše republika špinila daleko za hranice a podnikána byla proti ní mezinárodní ofensiva na celé čáře.

Pan kolega dr Heeller se zde vyslovil o zemřelém kolegovi Seligerovi a poukázal k tomu, že na počátku po převratu přišel Seliger k nám do Národního výboru a že tam byla mu vržena ve tvář hrdá, krutá slovo ťmit Rebellen verhandelt man nicht.Ť Seliger jest mrtev a památka Seligera jako mého drahého přítele, s nímž jsem 20 roků měl možnost spolupracovat a jeho vzácné kvality poznat, jest mi jistě svatá. Svědkem té události byl jsem jen já. Byl to rozhovor mezi dr Rašínem, Seligerem a mnou. (Slyšte!) Jest pravda, že tenkrát dr Rašín řekl: ťMit Rebellen verhandelt man nichtŤ, ale, pánové, to nebylo žádné ultimatum, to bys na, počátku konversace obrat slovní, který byl prohozen v žertu a který neměl mít dle přesvědčení svého autora ani z daleka stín nějakého ultimata, a důkazem toho jest také ta okolnost, že s kolegou Seligerem bylo ještě plné další 2 hodiny jednáno v přátelské dohodě, že jsme se všichni jako kamarádi rozešli a že ještě po tom, po této rozmluvě byl dán Seligerovi k disposici automobil, aby ještě v noci mohl stihnouti veřejnou schůzi, kterou měl v Liberci. Tedy prosil bych, pánové, aby z těchto věcí nebyly vyvozovány tak dalekosáhlé důsledky a abychom větami a výroky, které na venek znají tvrdě, ale ve skutečnosti byly pravým opakem toho, zač byly vydávány, zbytečně mezi sebou nehromadili jen nedorozumění. (Výborně!)

V tomto směru musím na konec prohlásiti, že my se svou republikou také stojíme a padáme, a že by každý pokus o její rozvrat nutně narazil na hradbu našich těl. Ale jenom láska k republice a k lidu v ní bydlícímu nás nutí, abychom se všemi silami postavili proti tomu, čeho jsme byli v posledních dnech svědky v Teplicích stejně jako v Prase, a že je už čas, abychom si řekli, že je dosti všeho toho zmatku s nacionálními štvanicemi, a že v této době je naší největší a nejsvětější starostí, dáti ubičovanému lidu obou našich národů mír, dáti mu chléb, dáti mu oděv, dáti mu přístřeší, dáti mu zdraví, dáti mu život. (Výborně! Tak jest!)

A jestli kdy, pánové, pak právě pod dojmem všeho toho, co jsme prožili, jsme naplněni nejhlubším přesvědčením o tom, jak je nutno, aby se konečně sociální demokracie v naší republice znovu shledala a našla na společné jednotné frontě a jak je nutno, abychom v tomto senátě a z něho ven na obranu proti valící se potopě reakce volali: Sociální demokracie republiky Československé, proletáři bez rozdílu národnosti, spojte se k slavnému a vítěznému boji za spravedlivou a šťastnou republiku socialistickou! (Výborně! Potlesk.)