Čtvrtek 17. června 1920

cítí, ani si toho není nikdo vědom, jak vše německé v této zemi jest poníženo, potlačeno a porobeno. A jestliže někdo nám na naše stížnosti a žaloby nějak chce vyjíti vstříc, ukázati blahovůlí, stane se tak nejvýše v té formě, že vše, co bylo předneseno, označuje jako maličkosti, jako hlouposti, o kterých, jak mně pan ministerský předseda řekl, se v tak osvíceném, svobodném a vzorném státě, který má ve svém štítě napsánu všestrannou spravedlivost a krajní demokracii, nevede sporu.

A stále a všude setkáváme se s týmž dvojsmyslným obličejem Janusovým. Na jedné straně, zvláště proti cizině, ustavičné fráze o úplné rovnoprávnosti a vyslovené demokracii, na druhé straně, v praxí, nejzuřivější chauvinismus a národnostní imperialismus dle zásady, kterou jsme dokonce v posledních dnech i v poslanecké sněmovně museli vyslechnouti: >My jsme vítězi, vy jste přemožení, a konec!< Krátce, v tomto státě setkáváme se na každém kroku se stejnou neopravdovostí, která již při jeho založení u kolébky mu stála jako kmotra, s pohádkou o svobodné dohodě zde sjednocených, národů, se stejnou neopravdovostí, která byla dokázána vynalezením nikdy neexistujícího tak zvaného čsl. jazyka a v pojmenování tohoto státu jakožto československého. Tato umělá konstrukce jakési čsl. řeči, o které do roku 1919 nikdo ničeho nevěděl, které nikde ve skutečnosti se neučí, kterou nikde se nemluví a nepíše, jest sama sebou věcí, která by nás Němce málo zarmucovala, kdyby nebyla opětným příznakem českého imperialismu, ovšem proti Slovákům. Dalo se čekati, že Slováci nepřijmou klidně tento zvrhlý produkt chorobné politicko-filologicko-ethnografické fantasie, jak dosvědčují skutečně silná slova slovenského poslance Jurigy ve druhé sněmovně. Přes to však spor o čsl. řeč, jejímž vynálezcům nezávidíme práva původcovského, můžeme klidně nechati projednati Čechům a Slovákům mezi sebou.

Jinak má se věc s československým státem, do jehož území také my Němci byli jsme vtěsnáni. My Němci nemůžeme si dáti líbiti, že tomuto mnohojazyčnému národnostnímu státu má býti vtištěna etiketa státu národního umělým a nepravdivým pojmenováním jako československý, zvláště pak, že takto na venek jeví se jako čistě slovanský státní útvar. To byl důvod pro pojmenování tohoto státu. (Souhlas.) Již jméno tedy má vyjádřiti, že s Němci má se v tomto státě jednati jako s bezvýznamným činitelem, že skoro čtyři miliony Němců oproti sotva polovinu tohoto, čísla čítajícím Slovákům nemají přijíti k platnosti.

Pan senátor Klofáč myslil sice včera, že při své řeči udeřil na smířlivou strunu, když nám sliboval hory doly a nám kouzlil před očima rozkošný obraz nového Švýcarska, které v tomto státě mělo býti vytvořeno, nebo právě vytvořeno bylo. Žádá od nás Němců, abychom postavili positivní program, abychom spolupracovali na vytvoření republiky. Častokráte, a ve všech možných formách jsme prohlásili, že jsme ochotni k této spolupráci, ale vy jste nám v této spolupráci zabránili (Souhlas německých senátorů.) vydáním ústavních zákonů, zkracujících nás v právech a stále nám v ní bráníte, když se zdráháte jen jediný bod z těchto ústavních zákonů zrušiti. Pan senátor Klofáč měl by býti upřímný. Což vyhlíží moderní Švýcarsko tak, že v něm třetina obyvatelstva má žíti podle zákonů prostě většinou jemu vnucených? Kdyby byl senátor Klofáč ve své řeči důsledným, byl by musel říci: Němci cítí se zákony ústavními postiženi a zkrácení ve svých právech. Máme proto my Češi v tomto volném Švýcarsku, které zde chceme založiti, povinnost, vyjíti jim vstříc.

Pan dr. Franta se mýlí, když ve své včerejší řeči mínil, že se nám včerejším návrhem na změnu a revisi ústavy jedná o pouhou obstrukci. Ne, tento návrh jest pro nás trpce vážnou záležitostí. Mnohokráte jste celému světu hlásali, že tento stát nemůže, postrádati ku své existenci německých spoluobčanů, a to byl důvod, proč jste pro tento stát zaujali německé kraje Čech. Jest tedy také vaší povinností především v prvé řadě, abyste nám vybudovali dům, ve kterém bychom mohli bydlet.(Souhlas německých senátorů.)

Jak však doposud jste jej stavěli? Nechci šíře zabývati se jednotlivostmi stížností, které právě v obou sněmovnách byly předneseny a které pan ministerský předseda označil jakožto neoprávněné a přehnané. Jen jedinou otázku nemohu si odpustiti. Jakožto nynější rektor německé university cítím se k tomu zavázán, abych blíže o ní pojednal, tím spíše, ježto pan ministerský předseda také ji zvlášť vybral a postavil jako typický příklad pro přehnané a neoprávněné postupování zlých Němců. S nejnevinější tváří na světě uvádí pan ministerský předseda doslovně: >Tvrdí na příklad, že jsme jejich universitu znásilnili. Co se však stalo? Že zákonité pojmenování university podle Ferdinanda bylo zrušeno.< Tak praví pan ministerský předseda.

Těmto slovům může býti jen tak rozuměno, a také podle toho všeobecně byla vykládána, že německé universitě nebylo vzato ničeho než jméno Ferdinandovy university, když jí zůstalo pojmenování universita Karlova. Když člověk čte tuto citovanou větu pana ministerského předsedy, tu těžko je říci, nad čím má člověk spíše žasnouti, zda nad vyjádřenou tou smělostí, či nad nepravdou. (Souhlas německých senátorů.) Neboť těžko lze uvěřiti, že by pan ministerský předseda tak zvaný nový universitní zákon nečetl, či snad pan ministerský předseda trpí takovou slabostí pamětí, že nemůže si vzpomenouti již na více než hodinovou přednášku, kterou já sám jsem mu minulého roku držel o utlačování a znásilňování německé university, na které jsem si tehdá ještě před vydáním universitního zákona stěžoval a žaloval? Ještě horším a nepochopitelnějším zjevem však je, že taková, očividně skutečnostem příkře odporující věta jest obsažena a pojata ve vládním prohlášení, za které jest zodpovědným i pan ministr vyučování nebo pan ministr pro školství a národní osvětu. V tomto sále před forem zesnulého tak zvaného Národního shromáždění byla několikráte projednávána otázka německé university. Při tom byly předneseny sáhodlouhé referáty. Páni kolegové z české strany musí si tedy dáti líbiti, že tato otázka v tomto sále jest nyní projednávána s jiného hlediska. Dle mého názoru svědčí o nízké úrovni kulturní, kterou bývalé Národní shromáždění zaujalo, že bez kritiky přijímalo všechny ty návrhy několika fanatických hyperchauvinistů. Budiž zde k potupě a hanbě tohoto shromáždění před svědomím celého kulturního světa prohlášeno, že při všech těchto jednáních opět a opět (Hluk. Hlasy. To jsou silná slova od rektora university, tak nemá mluviti rektor university! Taková slova není potřeba pronášeti! Německé výkřiky: Snad máme mlčeti k těmto násilím? To je neslýchané, když i universitu olupují! Kdo má právo mluviti jménem německé university, když ne její rektor? Styďte se!)

Předseda (zvoní): Slovo má pan senátor dr. Naegle, Prosím o klid! Pane senátore Heckre, nemáte slovo! Pane senátore Lukschi, nemáte slovo! (Senátor Luksch (německy): Vy jste nás přece dříve přerušil. My jsme vždy voláni k pořádku a oni nikdy.) Prosím, pane senátore Lukschi, neodporujte mně.

Sen. Naegle (pokračuje): ... že přes opakované věcné výklady a věcné protesty, které z naší strany proti znásilňování německé university z těchto míst nám hrozícímu jsme podávali, nenašel se v celém Národním shromáždění ani jediný hlas, který by jménem všeobecné kulturní solidarity, povýšené nad veškerý národnostní a stranický spor, ve prospěch ohrožené německé university byl vystoupil. Ani pan ministr vyučování, který má titul ministra národní osvěty, neudělal v tomto případu svému jménu čest. On, jehož první úřední povinností jest pečovati stejnou měrou o zdar německého a českého školství, zvláště pří poradě o universitním zákoně úplně zklamal. Pánové, nechci být nespravedlivým (Hluk) a přiznávám rád, že také pan ministr vyučování sám a ministerstvo školství v mnoha případech při hmotných a odborných zájmech německé university snažili se býti spravedlivými a vyjíti nám vstříc. To beze všeho jako nejvyšší, co můžeme, uznáváme. Podle mého mínění není to zvláštní zásluhou ministerstva vyučování, nýbrž jakousi samozřejmostí, neboť Němci placené daně nemohou, pánové, (Německé výkřiky: Tak jest!) býti užity výhradně pro české účele, nýbrž také pro německé školy a, školy vysoké. (Německé výkřiky: Tak jest!). To jest povinností Vlády. (Hluk a výkřiky.) Při projednáváni otázky tak zvaného universitního zákona nezachoval se, jako pří mnohých jiných příležitostech, ministr vyučování jako nejvyšší činitel kulturní, který jest zavázán hájiti duchovní zájmy vysokých škol jedině a pouze objektivně z hledisek věcných, on jakožto český straník troubil na roh nejzuřivějších českých strannických fanatiků. On dokonce podporoval chauvinistické snahy tyto, když právě v srpnu 1919 v Národním shromáždění prohlásil, že se strany správy školské není žádné překážky proti zavedení universitního zákona, o kterém věděl, že jen k tomu cílí, aby německou universitu poškodil. Boj proti německé universitě za účelem jejího zkracování nedatuje se teprve od dneška nebo od včerejška, nýbrž započal jíž hned po převratu, po 28. říjnu 1918. Hned 30. října 1918 přišli ke mně na rektorát zástupci národního výboru, aby převzali správu universitního archivu od německé university, v jejíchž rukou tenkráte doposud se nacházel, a předali jej universitě české.

Ačkoliv toto jednání v odporu s našimi právy listinnými, zakládajícími, se na universitním zákonu z r, 1882, mělo býti provedeno okamžitě krátkou cesitou na pouhý mocenský rozkaz Národního výboru, nečinil jsem ani nejmenších překážek, nýbrž vydal jsem beze všeho klíč k universitnímu archivu. Pouze vznesl jsem přirozeně požadavek spoluvlastnictví německé university k universitnímu, archivu pro příští dobu, a bylo mi tehda výslovně přislíbeno, že požadavek tento bude respektován. Mohlo by se mysliti, že Národní výbor v prvních těžkých dnech převratu byl by býval měl splniti důležitější úkoly než mysliti právě na zabavení universitního archivu. Další průběh věcí, kterou jsem pro svou osobu velmi chladnokrevně ji klidně přijal, ukázal, že jednalo se vůdci poselstva Národního výboru především o ostentativní pokoření německé university. Vždyť, ačkoliv jsem, jak jsem řekl, bez jakéhokoliv odporu, ihned vydal klíč archivu, pokládal onen člen Národního výboru za nutné dáti střežiti universitní archiv, poněvadž se nachází v německém křídle Karolina, ozbrojenou hlídkou vojenskou. Tato vojenská hlídka byla přes můj nejostřejší a nejdůraznější protest postavena na akademickou půdu a obcházela po chodbě Karolina, a sice na příkaz akademického učitele, českého universitního profesora dra. Srdínko, který se nestyděl . . . (Hluk a různé výkřiky : Hanba! Toje německá kultura! To je bavorská kultura, na tu musíte býti hrdí! Tak se mluví v senátě?)

Předseda (zvoní): Prosím o klid! (Hlasy: V bavorské pivnici by tak nesměl nikdo mluvíti! Vy můžete mluviti o kultuře! Styďte se! Vy jste ukázali, jak rozumíte kultuře! Hluk.)

Senátor dr. Naegle (pokračuje):... prost všeho akademického citu akademickou půdu znesvětiti. Ve všech kulturních státech, jest přijatou zásadou, že vojsko a policie nemá co dělati na akademické půdě, kterážto zásada ani zde v Praze doposud ani za nejtěžších poměrů, nebyla porušena. Teprve českému universitnímu profesoru zůstalo vyhrazeno, aby zavlékl vojsko na akademickou půdu a porušil její nedotknutelnost. Jest to právě ten poslanec, který před několika málo dny ve druhé sněmovně Němcům ve své řeči předhazoval panovačnost a násilnickou politiku, v čemž, jak míní, jich Češi v tomto státě nenásledují. Seslabilo by to dojem, kdybych k tomuto líčení směřujícímu k označení počínání tehdejšího Národního výboru universitě nepřátelského, ještě další slova připojil. Teprve prostřednictvím několika klidně myslících kolegů z české, strany, kteří toto jednání velmi trpce se mnou nešli, domohl jsem se odvolání vojenské hlídky, která samozřejmě také německé studentstvo dráždila a provokovala.

Přes to 29. listopadu objevily se neočekávaně a bez jakékoliv vnější příčiny znovu vojenské hlídky s nasazenými bajonety; tehdy netoliko v Karolinu, ale také u ostatních universitních budov. Vojíni prohlásili mi na můj dotaz, že mají nřísný rozkaz kontrolovati přesně všechny vcházející a vycházející osoby, a prohlížeti jejih knihy a papíry, což také se dalo velmi trapným způsobem jak vůči profesorům, tak vůči studentům a studentkám. Jednomu profesorovi, dr. Zinkemu, byla vojenskou hlídkou dokonce na chodbě Karolina vytažena tobolka (Hlas: To je moc silné!) a tato co do obsahu prozkoumána s dotazem, kam dal pan profesor, který ten den, na prvního prosince, vyzdvihl si plat, peníze. Tímto způsobem chtěl určitě nový stát ukázati německé universitě novou kulturu, o které její první průkopník, poslanec a profesor Srdínko, ve své právě zmíněné řečí, přednesené ve druhé sněmovně, s pýchou mluvil. Nemohu ještě dneska dosti se vynadiviti, že německé profesorstvo a studentstvo dalo si líbiti klidně toto nedůstojné a zlomyslné zacházení, a že nedošlo mezi studenty a vojáky k potýčkám. Vždyť tento nedůstojný stav trval celý týden, neboť všechna moje neustálá dovolávání se u ministerstva vyučování a u ministerského předsedy, abych docílil odvolání vojáků, byla bez účinku, ačkoliv mně to bylo denně všude, kam jsem přišel a vedl jsem stížnost, slibováno. Dokonce na mou přirozenou otázku, proč vlastně a za jakým účelem byla učiněna tato opatření, nedůstojná kulturního státu, těžce, urážející universitu a její nedotknutelnost, opatření ojedinělá v celé historií universitní, nedostal jsem nikde odpovědi. Ani u ministerstva, ani u vojenského ani u policejního úřadu nemohli neb nechtěli mně pověděti důvod, Jedině tehdejší ministerský předseda pan dr. Kramář nemohl se zdržeti, aby mně alespoň tento důvod nenaznačil, když mně v přítomnosti děkana právnické fakulty prohlásil: >Zapomínáte, pane rektore, že jsme my vítězi!< (smích u Němců.) Zaslouží, aby bylo před forem světových dějin pro všechny časy prohlášeno, že první československá vláda neostýchala se uplatniti výslovně svého domnělého a dětinského vítězného postavení také proti kulturním institucím. Konečně musím také říci, že přes moje opětované zákroky žádný z ministrů nevymohl odstranění vojáků z universitních budov, a že jsem toho dosáhl teprve, když osobně dostavil jsem se k pražskému místnímu veliteli, který ihned jel do Karolina a odvolal vojenské hlídky. A nyní přijde sem nynější ministerský předseda a tvrdí, jako by s německou universitou bylo zacházeno od nových držitelů mocí pouze v rukavičkách. >Co pak se přihodilo? Nic se nestalo, < míní pan ministerský předseda.

Přece však, netoliko že postupováno bylo proti německé universitě s tak hrubým a brutálním násilím, ona byla již hned po převratu také materielně a ideálně poškozena zabavením jejího dosavadního majetku. V listopadu 1918 došlo k odnětí hvězdárny, která do té doby tvořila neoddílnou součást německé university, která byla zbudována výhradně německými profesory, a na místo dosavadního německého ředitele dosazen, byl mnohem mladší ředitel český. Akademický senát podal ihned proti tomuto znásilnění nejrozhodnější ohrazení z důvodů právních a kulturních, a poukázal především k okolnosti, že česká stanice od té doby řídí nyní dva hvězdářské ústavy a je spravuje, zatím co německá universita v Praze nyní jest bez jakéhokoliv astronomického ústavu, což je stav, který zřejmě nelze srovnati s rovnoprávností obou národů a universit. Přes to, vzdor všem protestům, zákrokům a dovoláváním, zůstala tato loupež v platnosti, byla dokonce zákonitě stanovena v novém universitním zákoně.

28. listopad 1918 přinesl vypovězení německého státovědeckého ústavu s jeho velikou knihovnou o 100.000 svazcích, zároveň se společností pro pěstování německé vědy a umění v Čechách z paláce Clam-Gallasova, který byl zabrán pro finanční ministerstvo, aniž byly dány k po-užití místností jiné. V prosinci 1918 došlo, rovněž pro účely finančního ministerstva, k zabrání všech poslucháren fakulty bohoslovecké a všech filologicko-historických poslucháren fakulty filosofické v Klementinu, až na jedinou, která jen na energické rozklady po nekonečném vyjednávání byla uprázdněna pro seminární cvičení. Tím až do dnešní doby jest zdárný běh studií na německé universitě velmi citelně poškozen. Německá universita sdílí ovšem osud mnohých ostatních učebných ústavů v tomto státě, které bez ohledu na potřebu všeobecného vzdělání ze škol byly vystěhovány, protože, stát pokládal za nutno, ve svém velikášství zříditi 16 ministerstev - mimochodem řečeno více než světová říše anglická - o jejichž umístění pak muselo býti postaráno. Nechci mluviti vůbec o tom, jak od té doby brzy v tom, brzy v onom universitním ústavu bylo pátráno po místnostech, dnes pro toto, zítra pro ono ministerstvo, místo co by se bylo mělo přijíti na jedinou rozumnou myšlenku snížiti počet málo nutných ministerstev na polovinu. Každému stavebnímu radovi, každému odborovému přednostovi byla universita svobodným polem, Jež, jak se domníval, může jednoduše zabrati pro jiné účele. Podobně přihodilo se německé vysoké škole technické. Pro tuto byla dohotovena konečně po mnohých letech první novostavba v chemickém ústavě. Jakmile však bylo možno tam se nastěhovati, tu byla zabrána větším dílem k jiným účelům. Jen jedno malé křídlo bylo určeno k umístění chemických učeben německé techniky.

Obzvláště těžce postiženo bylo studentstvo obou německých vysokých škol násilným obsazením místností studentského do-mu českými legionáři. Ještě dneska, po půldruhém roce, není tento dům zcela uprázdněn. Dokonce o své další bytí musel studentský dům dlouhý čas býti v obavách, ač sta studujících nalezne v tomto městě sotva přístřeší, ježto bylo zamýšleno zabrati celou budovu pro státní účele. Tak mnohý student nad to učinil si brzo na dráze, brzo na ulici, ba dokonce za noci v ložnicích studentského domu příjemnou osobní známost s vojenskou policií, a to z nejmalichernějších důvodů. Chci zmíniti se jen mimochodem o skutečnostech těžce zahanbujících pro tuto republiku, že totiž zvláště němečtí studenti v každé době denní a noční byli na ulici napadáni pro německý rozhovor, němečtí profesoři a jich paní a dítky obtěžování jen proto, že mluvili svým mateřským německým jazykem. Dávného zvyku nositi barvy a odznaky vzdaly se studentské korporace z vlastního popudu hned po převratu; proto bylo zcela zbytečným obtěžováním, ba drážděním a vyzývavostí, že jim to bylo v Praze, jakož i v jich domovech v německých Čechách ještě zvláště úřadně zakazováno. Bylo by bývalo slušnějším, kdyby byly energičtěji zakročily vojenské a politické úřady proti neukázněným vojákům, kteří v mnoha případech naše německé studenty v německo-českých městech s téměř výhradně německým obyvatelstvem do krve zbili. My němečtí poslanci a senátoři žádáme, aby naši němečtí studenti měli v této republice, jež chce býti demokratickou a svobodnou, právě takové právo, nositi veřejně a všude své barvy, jako mají čeští Sokolové.

Bláznivá honba za německými nápisy a orientačními tabulkami, která započala hned při převratu a kterou čsl. republika učinila se před celým rozumným světem nesmírně směšnou, nezastavila se přirozeně ani před budovami německých vysokých škol. Dnes jsou téměř všechny, jakýmkoliv způsobem dosažitelné německé tabulky, odstraněny. Nejdůsledněji počínal si od ledna 1919 zemský správní výbor, který netoliko venku, ale i uvnitř německých oddělení a klinik v ústavě pro choromyslné, v porodnici a nalezinci dvojjazyčné tabulky dal nejprve do polovice začerniti, pak nahraditi jednojazyčnými českými a těmito dal ozdobiti dokonce i vnitřní dvéře německých poslucháren a laboratoří. Tento úřad také prohlásil, že nebude v žádném případě trpěti ani soukromé nečeské tabulky, ježto, jak doslovně se praví, >neodpovídá to poměrům utvořeným převratem<. V žádném kulturním státě na světě nenalezne se druhého příkladu, že nad vchodem do učebny jsou upevněny nápisy v jiné řeči než se v nich učí. Pan ministr vyučování mně výslovně řekl, že jest samozřejmým, že nad německými posluchárnami jsou upevněny německé nápisy. Přes to do dnešního dne zemský správní výbor nedopustil, abychom upevnili tam německé nápisy. Také ve všeobecné nemocnici byly již 28. října 1918 německé polovice tabulek přelepeny, takže s ulice a od vchodu není zde žádné známky, že zde jsou umístěny německé kliniky, a v kterých hodinách se tam ordinuje. Pouze na chodbách a na dvorech, tu a tam živoří ještě dvojjazyčná nebo německá orientační tabulka. Pro nové studenty, stejně jako pro německé nemocné, hledající pomoc, vytvořen touto trapnou tabulkovou záležitostí skutečně velmi nepříjemný stav, že zbaveni jsou možnosti poučiti se o možnosti použití německých klinik. A ačkoliv děkanát medicínské fakulty a rektorát nesčetněkráte na všech místech, přicházejících v úvahu a u všech úřadů, až u samého presidenta republiky zakročil, ač nám stále a stále na naše požadavky byly dávány sliby, do dnešního dne zůstalo při tomto vylíčeném nedůstojném stavu. >My přece nebudeme v tomto svobodném a demokratickém státě provazovati nějakou politiku orientačních tabulek, bylo nám panem ministerským předsedou s rozvážným úsměvem odpověděno. Ale to jest právě ta nepravdivost v tomto státě, chtějícím býti demokratickým, že v tomto státě provozujete jen malichernou politiku orientačních tabulek a moci. Když my Němci stavíme se proti této politice, jest nám předhazováno, že jsme chauvinisté. Ne, nejsem chauvinista, bráním pouze své dobré právo. (Potlesk a souhlas německých senátorů.) My němečtí poslanci a senátoři žádáme, aby vláda učinila konec těmto stálým jazykovým sporům a aby německé vysoké školy došly svého práva, když dokonce nový jazykový zákon ze dne 29. února 1920 toto právo zřetelně a nesporně stanoví. Neboť
§ 5. tohoto zákona jazykového praví výslovně, že >kulturní instituce zřízené pro příslušníky národních menšin jsou spravovány v jejich vlastním jazyku<. Přes to dostávají německé vysoké školy stále od státních úřadů české přípisy. Na místodržitelství nebo na zemské správě politické jednají od l. dubna s oběma německými vysokými školami pouze po česku, na co rektorát od té doby důsledně odpovídá prostě tím, že veškeré přípisy nechává ležeti nevyřízeny, takže všechna práce na německé universitě a německé technice uvázla. Naše opětovné stížnosti u ministra vyučování a ministra vnitra měly sice ten výsledek, že proti našemu stanovisku jakožto souhlasnému s doslovným zněním jazykového zákona nebylo činěno námitek, avšak ani ministr vyučování ani ministr vnitra nedocílil do dneška změny protizákonného počínání zemské politické správy. Tu jest skutečně oprávněná otázka, zda žijeme ještě v právním státě. Když němečtí poslanci prohlásili, že neuznávají za závazné zákony nesrovnávající se zákonem o ochraně menšin, byli předsednictvem obou sněmoven voláni k pořádku. Co by mělo se státi teprve odporujícím úředníkům, kteří zřejmě a ostentativně přestupují zákon, o jehož jasném doslovném znění nemůže býti pochybnosti?

Jak tisk, tak dosavadní debata v obou sněmovnách přinesly celou, spoustu stížností, jak my Němci právě ustanoveními jazykového zákona musíme se cítiti potlačeni a zkráceni ve svých právech. Pouze jediný citovaný § 5. jazykového zákona vychází poněkud vstříc potřebám menšin. Ale právě proto jest chauvinistickému duchu, který jak se zdá, jest směrodatným i na vedoucích místech zemské správy politické, proti srsti a jednoduše via facti zbavuje se účinnosti. Tímto žaluji, že president zemské správy politické porušil zákon, že ministr vnitra a ministr pro školství a národní osvětu nedostatečně dbá povinného dozoru. A jestliže pan ministr poukazuje na v § 8. ohlášené prováděcí nařízení k jazykovému zákonu, jež má býti později vydáno, aby omluvil zaviněné zanedbání, tu bylo by právě jeho povinností, aby ničeho neměnil na dosavadní jazykové praxi než tato prováděcí nařízení budou vydána. A v případě mnou předneseném jsou budoucí prováděcí nařízení úplně bezvýznamná, protože přec nemohou odporovati přesnému znění zákona a nemohou jej jednoduše nechati bezúčinným. Netoliko že rušen byl po dlouhé měsíce velmi citlivě na naší universitě vnitřní klid, potřebný k zdárné činnosti učitelské a badatelské, když brzo ten, brzo onen ústav měl býti zabrán nějakou komisí pro některé ze šestnácti ministerstev, dokonce v lednu 1919 podali profesoři české university Mareš a Srdínko návrh, aby právě tři nové lékařské ústavy byly německé universitě prostě odňaty - a české odevzdány, zatím co vystěhované německé učebny měly býti směstnány do starší české budovy v Kateřinské ulici. Úřední místní ohledání konané 10. března 1919 musilo teprve navrhovatelům dokázati, že v oněch německých ústavech není žádných zbytečných místností, a že dokonce učebny jsou menší než v české budově, což ostatně mohlo již dříve kdykoliv býti shledáno z plánů u úřadů ležících.


Související odkazy