Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

wegen der staatlichen Zwangsverwaltung des Bäderbetriebs In Marienbad.

Das Prämonstratenserstift Tepl, dessen Grundbesitz zum Zwecke der Bodenreform beschlagnahmt worden ist, hat die ihm gehörigen Marienbäder Bäder und Logishäuser aufgrund des § 3 a) des Beschlagnahmegesetzes vom 16. April 1919 als rechtlich und wirtschaftlich selbständige Objekte, die Heilquellen, Quellentempel, Parkanlagen und parkmässig bewirtschafteten Waldungen aufgrund des 20 des Zuteilungsgesetzes vom 30. Jänner 1920 als Natur- und Kunstdenkmäler zu seinem freien Eigentum, das dem Besitzer gelassen werden muss, angefordert und deren Ausscheidung aus der Beschlagnahme beim staatlichen Bodenamte beantragt. Ausserdem hat das Stift Tepl verlangt, dass diese Bäder, Heilquellen und Logishäuser in die 250 ha, die jeder Besitzer als sein unantastbares Eigentum behalten kann, eingerechnet werden, falls das Bodenamt den Anforderungen nach § 3 a) bezw. nach § 20 nicht Folge geben würde.

Das Bodenamt hat zwar dieses Ansuchen des Stiftes Tepl wegen Ausscheidung dieser Objekte aus der Beschlagnahme abgewiesen, aber das Stift hat gegen diese Abweisung beim Obersten Verwaltungsgerichte Beschwerde geführt. Ueber diese Beschwerde hat das Oberste Verwaltungsgericht bis heute noch nicht entschieden.

Ohne die Entscheidung des Obersten Verwaltungsgerichtes abzuwarten, hat nun am 24. August 1925, wie bekannt, das staatliche Bodenamt über die dem Stift Tepl gehörige Bäder Heilquellen und vier Logishäuser im weltberühmten Kurart Marienbad die staatliche Zwangsverwaltung verhängt und die Uebergabe dieser Objekte aus der dem Stift Tepl als Eigentümer gebührenden Verwaltung an einen staatlichen Verwalter durchgesetzt. Das Bodenamt hat sich hiebei auf das Bewirtschaftungsgesetz vom 12. Feber 1920, Nr. 118 Slg. d. G. u. V. berufen, aufgrund dessen die Zwangsverwaltung über beschlagnahmte Objekte auch zu dem Zwecke verhängt werden kann, dass die Uebernahme solcher Objekte in das Staatseigentum erleichtert werde. Das Bodenamt hat ferner als Grund für die Verhängung der Zwangsverwaltung angegeben, dass bei Uebergabe des Inventares Teile desselben verschleppt werden könnten.

Aus der Vorgeschichte dieser Massnahme des staatlichen Bodenamtes, die im Proteste gegen diese Zwangsverwaltung vom Minderheitenausschusse der deutschen politischen Parteien an das Sekretariat des Völkerbundes in Genf als Memorandum ausführlich dargestellt ist, ergibt sich, dass das staatliche Bodenamt offenbar im Interesse der čechischen Kurpachtgesellschaft, der das Pachtrecht gerichtlich rechtskräftig schon aberkannt worden war und gegen die im Wege der gerichtlichen Zwangsvollstreckung die Uebergabe an das Stift Tepl schon vollzogen worden war, durch die nachgefolgte staatliche Zwangsverwaltung zu verhindern sucht, dass das Stift Tepl als der rechtmässige Eigentümer der verpachtet gewesenen Objekte nach Ablauf der Pachtzeit dieselben wieder zu seiner Verfügung zurückerhalte.

Die vom staatlichen Bodenamte für dessen Vorgehen angeführten Umstände sind nichtige Vorwände. Denn durch dieses Vorgehen des staatlichen Bodenamtes ist eine Bäderunternehmung betroffen worden, die mit der Agrarreform nichts zu tun hat. Dieses Vorgehen widerspricht also den bestehenden Gesetzen.

Das Stift Tepl hat den Kurort Marienbad gegründet und seit 125 Jahren ausgebaut. Dem Stifte verdankt Marienbad seine Entstehung, seine Ausgestaltung und seinen jetzigen Weltruf als Kurort ersten Ranges. Die Verwaltung seitens des Stiftes Tepl ist immer hervorragend gewesen und es ist daher mit voller Gewissheit und Sicherheit feststehend, dass das Stift Tepl nach Ablauf der Pachtzeit der Kurpachtgesellschaft dem wieder übernommenen Besitz der Bäder und Heilquellen die volle Obsorge widmen wird, wie es seit jeher zu tun beflissen und dazu auch imstande war. Das längst weit und breit bekannte humanitäre Bestreben des Stiftes Tepl, die Heilbäder und Quellen von Marienbad auf die höchste Stufe der Vollkommenheit zu bringen, darf überhaupt nicht angezweifelt wenden, am allerwenigsten ist dazu das staatliche Bodenamt geeignet oder befugt. Der Vorwand des staatlichen Bodenamtes, dass bei der Uebergabe des Inventars Teile desselben verschleppt werden könnten, ist eine derart ungeheuerliche Verdächtigung gegen das bei uns in Westböhmen und in der ganzen Welt bestangesehene Stift Tepl, dass wir diese Aeussenung des Bodenamtes als eine nichtswürdige Unterstellung von unehrlichen Absichten gegen eine christliche Institution von erprobt höchstem Werte für die Menschheit brandmarken und verdammen. Das staatliche Bodenamt schädigt den guten Ruf des Stiftes Tepl und das staatliche Bodenamt hat sich schön längst durch sein gegen alle Gerechtigkeit verstossendes Vorgehen bei Ausführung der I3odenreform im deutschen Siedlungsgebiete so sehr blossgestellt, dass wir in demselben nicht eine staatliche Behörde, sondern eine unserem deutschen Volke direkt feindlich gesinnte Einrichtung erblicken. Nun gesellt dasselbe zu dem bereits geführten Kampfe gegen unser deutsches Heimatsgebiet auch noch den Kampf gegen eine kirchliche Klostergemeinschaft, die für ganz Westböhmen schon viele Jahrhunderte lang ein Segen war und noch immer ist. Das staatliche Bodenamt will dieses Kloster, an der Stelle, wo es für das Wohl der Menschheit am meisten und besten gewirkt hat, beseitigen und dafür die Einrichtung der Zwangsverwaltung durch volksfremde Beamte einführen, die bei der bekannten Unfähigkeit der Bürokratie zu Bäderverwaltung die Gefahr heraufbeschwört, dass der Kurbetrieb untergraben wird und der Weltkurort Marienbad herunterkommt und seiner Verelendung und Vernichtung entgegensehen müsste.

Wir können und dürfen eine solche Gefahr nicht bestehen lassen und daher fragen wir an:

Ist die Regierung sich der unheilvollen Wirkung, welche durch die staatliche Zwangsverwaltung der Bäder in Marienbad angerichtet wurde, bewusst und wird sie die dadurch herauf beschworene Gefahr für Marienbad durch sofortige Rückgängigmachung dieser Zwangsverwaltung beseitigen?

Prag, am 22. September 1925.

Zierhut, Dr. W. Feierfeil,

Dr. Hanreich, Böhr, Pittinger, J. Mayer, Böllmann, Patzel, Hellar, Dr. Luschka, Sauer, Schubert, Dr. Petersilka, Platzer, Rustler, J. Fischer, Windirsch, Schälzky, Scharnagl, Budig, Bobek, Dr. Spina.

o státní vnucené správě lázeňských zařízení v Mariánských Lázních.

Premonstrátský klášter v Teplé, jehož pozemkový majetek byl zabrán k účelům pozemkové reformy, žádal podle § 3 a) záborového zákona ze dne 16. dubna 1919, aby mu byly odevzdány do vlastnictví, které musí býti držiteli ponecháno, lázně a obytné domy v Mariánských Lázních, které mu patří, jako právně i hospodářsky samostatné objekty, léčivé prameny, zřídla, parky a jako parky spravované lesy podle § 20 přídělového zákona ze dne 30. ledna 1920 jako přírodní a umělecké památky, a navrhl Státnímu pozemkovému úřadu, aby je vyloučil ze záboru. Mimo to žádal tepelský klášter, aby tyto lázně, zřídla a obytné domy byly započteny do 250 ha, které každý držitel může podržeti jako svůj nedotknutelný majetek, kdyby pozemkový úřad nevyhověl žádostem podle 3 a) nebo podle § 20.

Pozemkový úřad zamítl sice tuto žádost tepelského kláštera o vyloučení těchto objektů ze záboru, avšak klášter podal proti tomuto odmítnutí stížnost k nejvyššímu správnímu soudu. O této stížnosti nejvyšší správní soud do dneška nerozhodl.

Státní pozemkový úřad nevyčkávaje rozhodnutí nejvyššího správního soudu uvalil dne 24. srpna 1925, jak známo, státní vnucenou správu na lázně, zřídla a 4 obytné domy, patřící tepelskému klášteru ve světoznámých Mariánských Lázních a dosáhl toho, že tyto objekty byly ze správy, příslušející tepelskému klášteru jako vlastníkovi, odevzdány státnímu správci. pozemkový úřad se při tom dovolával zákona o hospodaření na zabraném majetku pozemkovém ze dne 12. února 1920, č. 118 Sb. z. a n., podle něhož lze uvaliti vnucenou správu na zabrané objekty také proto, aby se ulehčilo převzetí takových objektů do státního vlastnictví. Pozemkový úřad uvedl dále jako důvod pro uvalení vnucené správy, že při odevzdávání inventáře jeho části mohou býti zavlečeny.

Z událostí předcházejících toto opatření Státního pozemkového úřadu, jež jsou podrobně vylíčeny v protestu, jejž jako memorandum proti této vnucené správě podal menšinový výbor německých politických stran sekretariátu Svazu národů v Ženevě, vyplývá, že Státní pozemkový úřad zřejmě v zájmu české společnosti.pro nájem lázní, která pravomocným výrokem soudu byla již zbavena nájemného práva a proti níž soudním nuceným opatřením bylo již provedeno odevzdání tepelskému klášteru, usiluje státní vnucenou správou, která nastoupila po nájmu, znemožniti, aby tepelský klášter, jako právní vlastník pronajaté objekty dostal znovu do své disposice, když čas nájmu uplynul.

Okolnosti, které Státní pozemkový úřad uválí pro tento postup, jsou nicotné záminky. Neboť tímto postupem Státního pozemkového úřadu byl postižen lázeňský podnik, jenž nemá nic společného s pozemkovou reformou. Tento postup odporuje tedy platným zákonům.

Tepelský klášter založil lázeňské místo Mariánské Lázně a po 125 let je vybudovával. Klášteru vděčí Mariánské Lázně za své založení, vybudování a za svoji nynější světovou slávu jako lázeňské místo prvého řádu. Správa tepelského kláštera byla vždy vynikající a jest tedy zcela jisté a určité, že tepelský klášter, jakmile uplyne doba nájmu lázeňské společnosti, věnuje plnou péči znovu převzatým lázním a zřídlům, jak to vždy odedávna pilně činil a činiti mohl. O dávno, daleko a široko známém lidumilném úsilí tepelského kláštera, aby lázně a zřídla v Mariánských Lázních pozvedl na nejvyšší stupeň dokonalosti, nelze vůbec pochybovati, nejméně však jest k tomu vhodný nebo oprávněný Státní pozemkový úřad. Záminka Státního pozemkového úřadu, že pří odevzdání inventáře mohou býti jeho části zavlečeny, jest tak nehorázným podezříváním tepelského kláštera, požívajícího nejlepší slávy u nás v západních Čechách a v celém světě, že tento projev pozemkového úřadu přibíjíme na pranýř a odsuzujeme jako hanebné podkládání nečestných úmyslů křesťanské instituci, mající prokázaně nejvyšší cenu pro lidstvo. Státní pozemkový úřad škodí dobré slávě tepelského kláštera a svým postupem při provádění pozemkové reformy v německém území již dávno příčícím se vší spravedlnosti se tak zkompromitoval, že jej nepovažujeme za státní úřad, nýbrž za zařízení smýšlející přímo nepřátelsky proti našemu německému národu. Nyní připojuje k boji proti našemu německému domácímu území, jejž již vede, také ještě boj proti církevnímu klášteru, jenž již po mnoho staletí byl požehnáním pro celé západní dechy a ještě jím jest. Státní pozemkový úřad chce tento klášter na místě, kde nejvíce a nejlépe působil pro blaho lidstva, odstraniti a za to zavésti vnucenou správu cizími úředníky, která při známé neschopnosti byrokracie ke správě lázní vyvolává nebezpečí, že lázeňský provoz ohrozí a že se světové lázeňské místo Mariánské Lázně dostane na mizinu a musí hleděti vstříc svému zubožení a zničení.

Nemůžeme a nesmíme dovoliti, aby takové nebezpečí trvalo a proto se tážeme:

Jest si vláda vědoma neblahého účinku, jenž byl způsoben státní vnucenou správou lázeňských objektů v Mariánských Lázních a odstraní nebezpečí způsobené tím Mariánským Lázním, že ihned tuto vnucenou správu odvolá?

V Praze dne 22. září 1925.

Zierhut, dr. W. Feierfeil,

dr. Hanreich, Böhr, Pittinger, J. Mayer, Böllmann, Patzel, Heller, dr. Luschka, Sauer, Schubert, dr. Petersilka, Platzer, Rustler, Windirsch, Scharnagl, Schälzky, Bobek, Budig, J. Fischer, dr. Spina.