Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Původní znění.

5328.

Dringliche Interpellation

dar Abgeordneten Taub, Hackenberg, Dietl und Genossen

an die Regierung

wegen gesetzwidriger Erlassung der I. Abgabeordnung vom 18. Juni 1925.

Auf Grund des Gesetzes vom 3. April 1925, Nr. 54 Slg. d. G. u. V. wurden Abgäben von Amtshandlungen in Verwaltungssachen eingeführt, wobei die Bestimmung der einzelnen abgabepflichtigen Handlungen und der Höhe der Abgabesätze der Regierungsverordnung überlassen bleibt. Schon diese Uebertragung der Steuerhoheit des Parlaments an die Regierung war verfassungsrechtlich im höchsten Grade bedenklich. Für eine Auffassung, die den Geist der Verfassung und den lebendigen Inhalt der Demokratie achtet, ist sie zweifellos unzulässig. Aber selbst die Regierungsmehrheit des Senats, konnte trotz ihrer Zustimmung zu dem Gesetze ihr Bedenken nicht unterdrücken, sie richtete in einer vom Verfassungsausschus beantragten, vom Parlament angenommenen Resolution an die Regierung die für ein parlamentarisches Kabinett beschämende Mahnung, die Verfassung genau einzuhalten. Die Regierung antwortete auf diese Mahnung mit einer neuerlichen Umgehung des Gesetzes, mit einer neuerlichen Mißachtung des Parlaments.

Nach § 9 des Gesetzes vom 3. April 1925 ist die Legierung verpflichtet, jede Abgabeordnung der Nationalversammlung vorzulegen. Diese Bestimmung sollte die verfassungsrechtlichen Bedenken beschwichtigen, die Besteuerungsrechte des Parlaments wahren und wurde gerade deshalb von beiden Häusern gegenüber der ursprünglichen Fassung der Regierungsvorlage, welche die Unterbreitung der Abgabeordnung erst 14 Tage nach der nächstfolgenden Parlamentssitzung vorsah, dahin verschärft, daß dies 14 Tage nach der Kundmachung geschehen müsse.

Es sollte dadurch vermieden werden, daß die Regierung das Parlament durch Erlassung der Abgabeordnung außerhalb der Session ausschaltet. Aber just das hat die Regierung getan. Sie hat die Kundmachung der Abgabeordnung bis zum 22. Juli 1925 verzögert und so die Einhaltung des Gesetzes unmöglich gemacht, da das Parlament bereits am 15. Juli auf Ferien gegangen war.

Aber das Empörendste daran ist, daß diese Regierungsverordnung (Nr. 163 Slg. d. G. u. V.) bereits am 18. Juni 1925 vom Ministerrat beschlossen wurde, also zu einer Zeit, da das Parlament versammelt war und das Gesetz ohne weiteres hätte eingehalten werden.

Die Regierung hat also die bereits beschlossene Verordnung bewußt und absichtlich über einen Monat lang in der Schublade zurückgehalten, zu dem alleinigen Zweck, um das Parlament auszuschalten, um das Gesetz nicht einhalten zu müssen. Die Einwendung, daß parlamentarisch - technische Schwierigkeiten im Wege standen, konnte selbstverständlich neben den klaren und eindeutigen Vorschriften des Gesetzes nicht bestehen, aber selbst diese Ausflüchte stehen der Regierung nicht zu Gebote.

Denn nach dem zitierten § 9 des Gesetzes kann die Nationalversammlung die Abgabeordnung nicht abändern; sondern nur als Ganzes zur Kenntnis nehmen oder ablehnen. Die parlamentarische Behandlung der Abgabeordnung wäre also in kürzester Zeit ohne besondere Schwierigkeit durchführbahr gewesen und wenn sich die Regierung ihr dennoch entzog, so wollte sie damit offenbar ihre Mißachtung des Parlaments, der Verfassung und der Gesetze geradezu zur Schau stellen.

Da dieses Vorgehen der Regierung nur ein Glied in einer ganzen Kette ähnlicher Willkürakte ist, fragen wir die Regierung:

Wie rechtfertigt sie diese offenkundige Verhöhnung des Parlaments?

Prag, den 18. September 1925.

Taub, Hackenberg, Dietl,

Beutel, Grünzner, Häusler, Blatny, R. Fischer, Heeger, Kaufmann, Wittich, Hillebrand, Schweichhart, Deutsch, Schiller, Leibl, Dr. Czech, Roscher, Schäfer, Uhl, Jokl, Löwa, Kirpal.

Překlad.

5328.

Naléhavá interpelace

poslanců Tauba, Hackenberga, Dietla a druhů

vládě,

že I. dávkový řád ze dne 18. června 1925 byl vydán protizákonně.

Zákonem ze dne 3. dubna 1925 číslo 53 Sb. z. a n. byly zavedeny dávky za úřední úkony ve věcech správních, při čemž stanovení jednotlivých úkonů podléhajících dávkám a výše sazby dávek byla ponechána vládnímu nařízení. Již toto přenesení daňové výsosti sněmovny na vládu bylo po ústavní stránce nanejvýš povážlivé. Pojetí, které si váží ducha ústavy a životního obsahu demokracie, to najisto nepřipouští. Vždyť i vládní většina senátu, ač zákon schválila, nemohla potlačiti své pochybnosti, a v resoluci navržené ústavním výborem a přijaté sněmovnou upomenula vládu, což jest hanbou pro parlamentní kabinet, aby přesně dodržovala ústavu. Vláda na toto upomenutí odpověděla tím, že znovu obešla zákon, a znovu nedbala sněmoven.

Podle § 9 zákona ze dne 3. dubna 1925 jest vláda povinna každý dávkový řád předložiti Národnímu shromáždění. Toto ustanovení mělo ukonejšiti ústavní pochybnosti, chrániti zdaňovacích práv sněmoven a bylo právě proto oběma sněmovnami proti původnímu znění vládního návrhu, podle něhož dávkový řád měl býti předložen teprve do 14 dnů po nejbližší sněmovní schůzi, zostřeno v tom směru, že se to musí státi do 14 dnů po jeho vyhlášení.

Mělo se tím čeliti tomu, aby vláda nevyloučila sněmovny vydáním dávkového řádu v době mimo zasedání. Avšak krávě to vláda učinila. Protáhla vyhlášení dávkového řádu až do 2.července 1925 a tím znemožnila dodržení zákona, poněvadž sněmovna již dne 15. července odešla na prázdniny.

Avšak nejvíce při tom pobuřuje, že se na tomto vládním nařízení (číslo 163 Sb. z. a n.) usnesla ministerská rada již dne 18. června 1925, tedy v době kdy sněmovna byla shromážděna a kdy beze všeho bylo možno zákon dodržeti.

Vláda tedy vědomě a úmyslně zadržela v zásuvce přes měsíc nařízení, na němž se již usnesla, jedině proto, aby vyloučila sněmovny, aby nemusila dodržeti zákona. Námitka, že tomu překážely parlamentně-technické nesnáze, nemůže ovšem obstáti proti jasným a zřetelným předpisům zákona, avšak i těchto vytáček nemůže vláda užíti.

Neboť podle uvedeného § 9 zákona nemůže Národní shromáždění dávkového řádu měniti, nýbrž jen vzíti jej jako celek na vědomí nebo jej zamítnouti. Dávkový řád byl by tedy mohl býti parlamentně vyřízen v nejkratším čase, bez zvláštní těžkosti a když se tomu přece vláda vyhnula, chtěla tím zřejmě veřejně ukázati, že nedbá parlamentu, ústavy a zákonů. Poněvadž tento postup vlády jest jen jedním článkem v řetězu podobných svévolných činů, tážeme se vlády:

Jak ospravedlní toto zřejmé pohrdání parlamentem?

V Praze dne 18. září 1925.

Taub, Hackenberg, Dietl,

Beutel, Grünzner, Häusler, Blatny, R. Fischer, Heeger, Kaufmann, Wittich, Hillebrand, Schweichhart, Deutsch, Schiller, Leibl, dr. Czech, Roscher, Schäfer, Uhl, Jokl, Löwa, Kirpal.