Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č 1925

5136.

Zpráva

ústavně-právního výboru

o vládním návrhu (tisk 5129) zákona

o vzájemných poměrech náboženských vyznání.

Zákon

ze dne...........................................................................................

o vzájemných poměrech náboženských vyznání.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

O náboženském vyznání.

§ 1.

(1) Děti v manželství zrozené nebo jim na roveň postavené, jsou-li oba rodiče téhož vyznání, následují ve vyznání své rodiče. Není-li tomu tak, následují děti mužského pohlaví otce, děti ženského pohlaví matku. Manželé mohou však smlouvou stanoviti, že tomu má býti opačně, nebo určiti, kterému vyznání děti mají příslušeti. Vyznání dětí nemanželských řídí se podle matky. Jsou-li rodiče neznámí, rozhodne o náboženském vyznání dítěte, kdo má právo dítě vychovávati.

(2) Předchozí ustanovení neplatí, určí-li osoby k tomu oprávněné dítěti do 14 dnů po jeho narození jiné náboženské vyznání. Oprávněni k tomu jsou: u dětí manželských oba rodiče souhlasně, u dětí nemanželských matka, u dětí osiřelých ten z rodičů, který žije, zemřeli-li oba, zákonný zástupce dítěte. Určení toto stane se přihláškou k zápisu do matriky narozených.

(3) Reversy o vyznání děti dané komukoliv jsou bezúčinné.

§ 2.

Kdo má podle předchozího ustanovení právo určiti vyznáni dítěte, jest oprávněn vyznání toto způsobem v §u 6. upraveným potud měniti, dokud dítě samo nenabylo práva o svém vyznání rozhodovati (§ 4).

§ 3.

(1) Rodiče a poručníci, jakož i orgány církví a náboženských společností jsou zodpovědni za přesné dodržování předchozích předpisů.

(2) Pro porušení jich přísluší nejbližším příbuzným, jakož i představeným církví a -náboženských společností právo, dovolávati se pomoci úřadů, které mají věc vyšetřiti a učiniti opatření podle zákona.

§ 4.

Po dokonalém 6. roce svého věku jest oprávněn každý svobodně a samostatně rozhodovati o svém náboženském vyznání.

§ 5.

(1) Změnou náboženského vyznání zanikají veškerá společnostní práva opuštěné církve nebo náboženské společnosti vůči vystoupivšímu stejně jako nároky jeho vůči ní.

(2) Týž jest pouze povinen plniti opuštěné církvi nebo náboženské společnosti náboženské závazky splatné do dne výstupu.

§ 6.

(1) Aby vystoupení z církve bylo po zákonu účinné, je nutno, aby vystupující nebo podle §§ 1., 2. oprávněný ústně nebo písemně oznámil je okresnímu politickému (slúžnovskému, městskému notářskému) úřadu místa svého bydliště nebo, nemá-li v obvodu platnosti tohoto zákona svého bydliště, jmenovanému úřadu své obce domovské. Písemné oznámení o vystoupení několika osob smí býti učiněno jen za členy téže rodiny.

(2) Právní účinky vystoupení z církve nastávají dnem tohoto oznámení. Úřad v prvním odstavci uvedený vydá do jednoho měsíce podateli písemné vyřízení a zároveň zpraví o tom představeného nebo duchovního správce opuštěné církve.

(3) Vstup do nově zvolené církve oznámí vstupující představenému nebo duchovnímu správci této církve.

O výkonu bohoslužby a duchovná správy.

§7.

(1) Orgány nebo příslušníci církve nebo náboženské společnosti nesmějí vykonati náboženský úkon ani úhon duchovní správy vůči příslušníkům jiné církve nebo náboženské společnosti, o nějž nebyli oprávněnými k tomu osobami požádáni.

(2) Výjimka přípustna jest jen v těch jednotlivých případech, když příslušní duchovní správci nebo zřízenci jiné náboženské společnosti požádali o provedení úkonu jim příslušejícího nebo když statut a předpisy téže dovolují provedení úkonu.

(3) Mimo tyto případy jest dotyčný úkon právně bezúčinný, a jest povinností úřadů, by na žádost postižených osob soukromých nebo náboženské společnosti poskytly přiměřenou pomoc.

O příspěvcích a plněních.

§8.

(1) Příslušníci církve nebo náboženské společnosti smějí býti donucováni k peněžitým a naturálním příspěvkům nebo k poskytování prací pro kultové a dobročinné účely ve prospěch jiné církve nebo náboženské společnosti jen tehdy, jsou-li k tomu vázáni věcným patronátem, nebo spočívá-li povinnost k těmto příspěvkům na soukromoprávních důvodech listinami prokazatelných nebo je-li knihovně zajištěna.

(2) Žádný duchovní nesmí od příslušníka druhé církve nebo náboženské společnosti žádati taxy, poplatky štolové a pod., leč za úkony skutečně vykonané k jich žádosti, a to jen v téže výměře, jako je oprávněn žádati od příslušníků své církve nebo náboženské společnosti.

§ 9.

Veškeré, podle ustanovení §u 8. nezaložené nároky duchovních, kostelníků, varhaníků a zpěváků, dále kultových a dobročinných ústavů některé církve nebo náboženské společnosti na příspěvky a plnění pro kultové a dobročinné účely se strany příslušníků jiné církve nebo náboženské společnosti, jest pokládati za zaniklé.

O pohřbívání.

§ 10.

(1) Nikdo nesmí brániti slušnému pohřbení na hřbitově, ani je zakazovati, ani rušiti. Slušným pohřbením rozumí se výkon pohřebních obřadu a projevů, jakož i pohřbení v rodinném hrobě nebo ve zvláštním oddělení pro souvěrce zemřelého zřízeném se souhlasen politického úřad u (administrativní vrchnosti) I. stolice nebo, není-li takového oddělení, v běžné řadě hrobů. Totéž platí o náhrobcích, pomnících a jinakých zařízeních památce zemřelého sloužících. Obřady, projevy, náhrobky a pomníky nesmějí obsahovati urážky náboženské obce (společnosti), jíž hřbitov patří.

(2) Duchovní správci nebo jiní představitelé náboženské obce (společnosti, spolku) smějí odepříti pohřbení mrtvoly zemřelého, jenž nebyl jejím příslušníkem, na svém hřbitově jen, je-li v obvodu místní obce, kde smrt nastala nebo mrtvola byla nalezena, hřbitov obecní nebo hřbitov pro příslušníky církve nebo náboženské společnosti, jíž zemřelý patřil. Pohřbení v rodinném hrobě nesměji však ani v těchto případech odepříti.

(3) Je-li v politické obci několik cizích náboženských hřbitovů, ale žádný obecní, pohřbí se zemřelý na hřbitově podle přání toho, kdo objednává pohřeb.

(4) Kdo jedná proti ustanovením odst. 1. až 3. tohoto paragrafu, budiž potrestán politickým (policejním) úřadem první stolice (administrativní policejní vrchností) pokutou do 1000 Kč, za přitěžujících okolností však pokutou do 4000 Kč nebo vězením (uzamčením) do 14 dnů. Nedobytná pokuta budiž proměněna v přiměřené vězení (uzamčení) do 14 dnů.

O nedělích a svátcích.

§ 11.

(1) Nikdo nemůže býti nucen, aby upustil od práce ve dnech svátečních a slavnostních cizí církve nebo náboženské společnosti.

(2) V neděli budiž však po čas bohoslužby ustavena všechna veřejná práce, není-li naléhavě nutna.

(3) Dále budiž o svátcích kterékoliv církve nebo náboženské společnosti za hlavních bohoslužeb zanecháno v blízkostí kostela všeho, co by mohlo rušiti nebo překážeti náboženské slavnosti.

(4) Totéž platí při obvyklých slavnostních průvodech náboženských na veřejných místech, kudy průvod se ubírá.

§ 12.

Žádnou náboženskou obec nelze nutiti, aby se zdržela zvonění ve dny, kdy nemá se zvoniti podle předpisů jiné církve nebo náboženské společnosti.

§ 13.

Ve školách, do kterých chodí příslušníci různých církví nebo náboženských společností, rozděleno budiž pokud možno vyučování tak, aby i náboženská menšina mohla své náboženské povinnosti vykonávati.

§ 14.

Příslušníci vojska a chovanci veřejných státních ústavů (vychovatelen, ústavů pro slepé, nalezenců, léčeben, opatroven atd.) mohou, pokud toho státní správa sama nezařídí, žádati od svých náboženských společností, aby se jim dostalo náboženského vyučování, pokud se týče náboženských úkonů od duchovních jejich vyznání, nesmí to však býti na úkor vojenských předpisů a zařízení nebo ustanovení domácích řádů ústavů.

Společná ustanovení.

§ 15.

(1) Náboženským vyznáním podle tohoto zákona rozumí se i stav "bezvyznání".

(2) Co ustanoveno jest v tomto zákoně pro církve a náboženské společnosti a jejich příslušníky, platí i pro osoby bez vyznání a jejich spolky.

§ 16.

Podání úřadům, protokoly, přílohy těchto podání a protokolů; jakož i opravné prostředky řádné a mimořádné, jež se činí na podkladě tohoto zákona, jsou prosty kolků, a státních poplatků a dávek.

Závěrečná ustanovení.

§ 17.

Pokud ku provedení tohoto zákona bude nutno měniti nebo doplniti posavadní předpisy matriční, vydá vláda nové předpisy nařízením.

§ 18.

(1) Všechna těmto předpisům odporující ustanovení posavadních zákonů i nařízení na kterémkoliv základě a v jakékoliv formě vydaná, jakékoliv opačné zvyklosti, i když zde nebyly výslovně zrušeny, nesmějí býti již uplatňovány.

(2) To platí zvláště také o náboženské výchově dětí nalézajících se ve veřejné péči.

(3) Zvláště se zrušují:

1. zákon ze dne 25. května 1868, čís. 49 ř. z., jímž upravují se interkonfesní poměry státních občanů.

2. zákon ze dne 15. dubna 1920, č. 277 Sb. z. a n., kterým se mění některá ustanoveni zák. č. 49/1868 ř. z..

3. §§y 1 až 8, 13, 14, 15, 17, 18, 19, 21 a 22 zák. čl. LIII/1868 o reciprocitě zákonem uznaných křesťanských náboženských společností.

4. zák. čl. XXXII/1894 o náboženství dětí,

5. §§y 5, 22 až 30, 32, 33 zák. čl. XLIII/1895 o svobodném výkonu náboženství.

6. § 87 zák. čl. XXXIII/1894 o státních matrikách.

7. § 54 zák. čl. XL/1879.

(4) Dále škrtají se v odst. 1. bodu 3. §u 9 zák. čl. XXXVI/1904 slova: "náboženstvo v smysle §u 87 zák. čl. XXXIII/1894".

(5) Odst. 1. §u 21 zák. čl. XLIII/1895 zni takto:

"Účinnost ustanovení §u 20 zák. čl. LIII/1868 vztahuje se též na zákonem uznané náboženské společnosti."

§ 19.

(1) Zákon tento platí pro celé území Československé republiky, v Podkarpatské Rusi však jen, dokud zákon jejího sněmu v mezích jeho působnosti jinak neustanoví.

(2) Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

§ 20.

Provésti tento zákon ukládá se všem členům vlády.

Předložený návrh zákona je další splátkou na slibovanou úpravu poměrů mezi církvemi a státem. Upravují se v něm poměry, jež byly upraveny jednak květnovými zákony z r. 1868, zákonným článkem LIII/1868 a zákonem čís. 277 z r. 1920 Sb. z. a n. Tento návrh v podstatě recipuje některá ustanovení dotyčných zákonů a rozšiřuje jejich platnost na celou zemi. Návrh upravuje vstup a přestup z jednotlivých vyznání do druhých, po případě výstup z náboženských vyznání (§§ 1-6) stanoví předpisy o výkonu bohoslužby a duchovní správy (§ 7), podává předpisy o příspěvcích a plněních §§ 8, 9, stanoví podrobné předpisy o pohřbívání (§ 10) a konečně upravuje klid nedělní a sváteční a stanoví hlavní zásady o vyučování náboženství ve školách.

Ze zákona č. 277 z r. 1920 Sb. z. a n. recipovány jsou předpisy § § 1, 2, 0, 16. Ze zákona z r. 1868, č. 49 Sb. z. a n., recipovány a na celou zemi rozšířeny předpisy §ů 3, 5, 1. odst., §ů 7, 8, 9, 10, 2. odst., §ů 11, 12, 13; ze zákonného čl. 43 z 1895 přejat druhý odst. §u 5 a § 14.

Dosud platily pro Slovensko předpisy bývalého zákona uherského, které na př. při vystupování z církve byly tak spletité, že se rovnaly přímo znemožnění vystoupení z církve, anebo přestoupení do církve jiné. V tom směru návrh zcela právem přejímá pro celou zemi předpisy u nás platné, dle nichž stačí pouhé oznámení o výstupu nebo přestupu. Jenom při hromadném vystupování jsou stanovena určitá omezení. žádá se, aby toto odhlášení, nebo vystoupení dělo se individuelně a nikoliv hromadně na základě nějaké petice, podepsané účastníky schůze nebo oběžníku, podepsaného těmi, jimž oběžník byl k podpisu předložen (§ 6). Návrh upravuje předpisy o vyznání dětí v manželství stejného vyznání, event. vyznání různých (§ 1); v § 4 pak posunuje dobu, kdy mohou děti bez svolení rodičů vystoupiti z církve ze 14. na 16. rok. V tomto směru již v roce 1906 profesor Henner psal, že 14. rok jest nízký, ježto dostatečná rozvaha nedá se předpokládat při osobách tohoto věku. V § 5 se stanoví, že změnou náboženského vyznání zanikají veškerá společnostní práva opuštěné církve nebo náboženské společnosti vůči vystoupivšímu stejně jako nároky jeho vůči ní (praktické na Slovensku), v § 8. výslovně se praví, že každý má platit příspěvky jen na svou církev, vyjmuty jsou jen povinnosti plynoucí z patronátu. Dále upravuje návrh v § 10 užívání konfesních hřbitovů. Upravení to bylo již dávno žádoucí, ježto v tom směru dopouštěly se církve, resp. jich representanti často značných přehmatů. Bezvěrci, po případě jinověrci pohřbíváni sice na konfesních hřbitovech, ale na potupných postranních místech, při čemž odpíráno bylo nejprimitivnější uctění památky zesnulého. Také popel zemřelých nebyl připouštěn k pohřbení na konfesních hřbitovech, jmenovitě na hřbitovech katolických. V tom směru pravidelně teprve druhá, nebo třetí instance musela rozhodovat a také toto rozhodování nebylo vždy stejné. Ustanovení o nedělích a svátcích (klid práce, zvonění, náboženské vyučování atd.) přejato ze zákona z r. 1868, č. 49, ř. z. (čl. 13, 14, 15) a rozšířeno na celou zemi. V § 15 stanoví s, že náboženským vyznáním rozuměti jest i stav bez vyznání. V § 16 přejímá se znění § 27, č. 277 z r. 1920 Sb. z. a n.: stanoví se totiž, že všechna podání a protokoly, sepsané na podkladě tohoto zákona, jsou prosty kolků a poplatků.

§ 18 obsahuje derogační klausuli těch ustanovení, jež byla recipována, po případě nově upravena.

Ústavně-právní výbor vedle menších stilistických změn změnil osnovu v těchto směrech:

V §u 10 přijal jasnější stilisaci konce odstavce prvního, místo "nesmějí obsahovati ničeho, čímž by city náboženské obce... byly uraženy" přijal "nesmí obsahovati urážky náboženské obce...."

V § 16 přijato místo: "jsou prosty kolků a poplatků" znění toto: "jsou prosty kolků a státních poplatků".

V §u 19 za slovo "sněmu" vloženo "v mezích jeho působnosti".

Při §u 13 bylo jednomyslně žádáno, aby slov "pokud možno" bylo vykládáno liberálně a nebylo tohoto omezení zneužíváno k šikanám.

K §u 11 se konstatuje, že ustanovením tím není dotčen zákon o nedělích a svátcích. Z těchto důvodů ústavně-právní výbor ve své schůzi dne 2. dubna se usnesl, doporučiti poslanecké sněmovně Národního shromáždění, aby dala k tomuto návrhu se změnami shora uvedenými své ústavní schválení:

V Praze, 2. dubna 1925.