Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

o vzájemných poměrech náboženských vyznání.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

O náboženském vyznání.

§ 1.

(1) Děti v manželství zrozené nebo jim na roveň postavené, jsou-li oba rodiče téhož vyznání, následují vyznání rodičů. Nejsou-li oba rodiče vyznáním stejní, následují děti mužského pohlaví otce, děti ženského pohlaví matku. Manželé mohou však smlouvou stanoviti, že má tomu býti naopak, nebo určiti, kterému vyznání děti mají příslušeti. Vyznání dětí nemanželských řídí se podle matky. Jsou-li rodiče neznámí, rozhodne o náboženském vyznání dítěte ten, kdo má právo dítě vychovávati.

(2) Předchozí ustanovení nemají místa, určí-li osoby k tomu oprávněné dítěti do 14 dnů po jeho narození jiné náboženské vyznání. Oprávněni k tomu jsou: u dětí manželských oba rodiče souhlasně, u dětí nemanželských matka, u dětí osiřelých ten z rodičů, který žije, zemřeli-li oba, zákonný zástupce dítěte. Určení toto stane se přihláškou k zápisu do matriky narozených.

(3) Reversy o vyznání dětí dané komukoliv jsou bezúčinné.

§ 2.

Kdo má podle předchozího ustanovení právo určiti vyznání dítěte, jest oprávněn vyznání toto způsobem v §u 6. upraveným potud měniti, dokud dítě samo nenabylo práva o svém vyznání rozhodovati (§ 4).

§ 3.

(1) Rodiče a poručnici, jakož i orgány církví a náboženských společností jsou zodpovědní za přesné dodržování předchozích předpisů.

(2) Pro porušení jich přísluší nejbližším příbuzným, jakož i představeným církví a náboženských společností právo, dovolávati se pomoci úřadů, které mají věc vyšetřiti a učiniti opatření podle zákona.

§ 4.

Po dokonaném 6. roce svého věku jest oprávněn každý svobodně a samostatně rozhodovati o svém náboženském vyznání.

§ 5.

(1) Změnou náboženského vyznání zanikají veškerá společnostní práva opuštěné církve nebo náboženské společnosti vůči vystoupivšímu stejně jako nároky jeho vůči ní.

(2) Týž jest pouze povinen plniti opuštěné církvi nebo náboženské společnosti náboženské závazky splatné do dne výstupu.

§ 6.

(1) Aby vystoupení z církve bylo po zákonu účinné, je nutno, aby vystupující nebo podle §§ 1. nebo 2. oprávněný ústně nebo písemně oznámil je okresnímu politickému (slúžnovskému, městskému notářskému) úřadu místa svého bydliště nebo, nemá-li v obvodu platnosti tohoto zákona svého bydliště, jmenovanému úřadu své obce domovské. Písemné oznámení o vystoupení více osob smí býti učiněno jen za členy téže rodiny.

(2) Právní účinky vystoupení z církve nastávají dnem tohoto oznámení. Úřad v prvním odstavci uvedený vydá do jednoho měsíce podateli písemné vyřízení a zároveň vyrozumí o tom představeného nebo duchovního správce opuštěné církve.

(3) Vstup do nově zvolené církve oznámí vstupující představenému nebo duchovnímu správci této církve.

O výkonu bohoslužby a duchovní správy.

§ 7.

(1) Orgány nebo příslušníci církve nebo náboženské společnosti nesmějí vykonati náboženský úkon ani úkon duchovní správy vůči příslušníkům jiné církve nebo náboženské společnosti, o nějž nebyli oprávněnými k tomu osobami požádáni.

(2) Výjimka přípustna jest jen v těch jednotlivých případech, když příslušní duchovní správci nebo zřízenci jiné náboženské společnosti požádali o provedení úkonu jim příslušejícího nebo když statut a předpisy téže dovolují provedení úkonu.

(3) Mimo tyto případy jest dotyčný úkon právně bezúčinný, a jest povinností úřadů, aby na žádost postižených osob soukromých nebo náboženské společnosti poskytly přiměřenou pomoc.

O příspěvcích a plněních.

§ 8.

(1) Příslušníci církve nebo náboženské společnosti smějí býti donucováni k peněžitým a naturálním příspěvkům nebo k poskytování prací pro kultové a dobročinné účely ve prospěch jiné církve nebo náboženské společnosti jen tehdy, jsou-li k tomu vázáni věcným patronátem, nebo spočívá-li povinnost k těmto příspěvkům na soukromoprávních důvodech listinami prokazatelných nebo je-li knihovně zajištěna.

(2) Žádný duchovní nesmí od příslušníka druhé církve nebo náboženské společnosti žádati taxy, poplatky štolové a pod., leč za úkony skutečně vykonané k jich žádosti, a to jen v téže výměře, jako je oprávněn žádati od příslušníků své církve nebo náboženské společnosti.

§ 9.

Veškeré, podle ustanovení §u 8. nezaložené nároky duchovních, kostelníků, varhaníků a zpěváků, dále kultových a dobročinných ústavů některé církve nebo náboženské společnosti na příspěvky a plnění pro kultové a dobročinné účely se strany příslušníků jiné církve nebo náboženské společnosti, jest pokládati za zaniklé.

O pohřbívání.

§ 10.

(1) Nikdo nesmí brániti slušnému pohřbení na hřbitově, ani je zakazovati, ani rušiti. Slušným pohřbením rozumí se výkon pohřebních obřadů a projevů, jakož i pohřbení v rodinném hrobě nebo ve zvláštním oddělení pro souvěrce zemřelého zřízeném se souhlasem politického úřadu (administrativní vrchnosti) I. stolice nebo, není-li takového oddělení, v běžné řadě hrobů. Totéž platí o náhrobcích, pomnících a jinakých zařízeních památce zemřelého sloužících. Obřady, projevy, náhrobky a pomníky nesmějí obsahovati ničeho, čím by city náboženské obce (společnosti), jíž hřbitov patří, byly uraženy.

(2) Duchovní správci nebo jiní představitelé náboženské obce (společnosti, spolku) smějí odepříti pohřbení mrtvoly zemřelého, jenž nebyl jejím příslušníkem, na svém hřbitově jen, je-li v obvodu místní obce, kde smrt nastala nebo mrtvola byla nalezena, hřbitov obecní nebo hřbitov pro příslušníky církve nebo náboženské společnosti, jíž zemřelý patřil. Pohřbení v rodinném hrobě nesmějí však ani v těchto případech odepříti.

(3) Je-li v politické obci více cizích náboženských hřbitovů, ale žádný obecní, pohřbí se zemřelý na hřbitově podle přání toho, kde objednává pohřeb.

(4) Kdo jedná proti ustanovením odst. 1. až 3. tohoto paragrafu, budiž potrestán politickým (policejním) úřadem první stolice (administrativní policejní vrchností) pokutou do 1000 Kč, za přitěžujících okolností však pokutou do 4000 Kč nebo vězením (uzamčením) do 14 dnů. Nedobytná pokuta budiž proměněna v přiměřené vězení (uzamčení) do 14 dnů.

O nedělích a svátcích.

§ 11.

(1) Nikdo nemůže býti nucen, aby upustil od práce ve dnech svátečních a slavnostních cizí církve nebo náboženské společnosti.

(2) V neděli jest však po čas bohoslužby zastaviti všechnu veřejnou práci, není-li naléhavě nutna.

(3) Dále jest o svátcích kterékoliv církve nebo náboženské společnosti za hlavních bohoslužeb zanechati v blízkostí kostela všeho, co by mohlo rušiti nebo překážeti náboženské slavnosti.

Totéž platí při obvyklých slavnostních průvodech náboženských na veřejných místech, kudy průvod se ubírá.

§ 12.

Žádnou náboženskou obec nelze nutiti, aby se zdržela zvonění ve dny, kdy nemá se zvoniti podle předpisů jiné církve nebo náboženské společnosti.

§ 13.

Ve školách, do kterých chodí příslušníci různých církví nebo náboženských společností, rozděleno budiž pokud možno vyučování tak, aby i náboženská menšina mohla své náboženské povinnosti vykonávati.

§ 14.

Příslušníci vojska a chovanci veřejných státních ústavů (vychovatelen, ústavů pro slepé, nalezinců, léčeben, opatroven atd.) mohou, pokud státní správa sama to nezařídí, žádati od svých náboženských společností, aby se jim doslalo náboženského vyučování, pokud se týče náboženských úkonů od duchovních jejich vyznání, nesmí to však býti na úkor vojenských předpisů a zařízení nebo ustanovení domácích řádů ústavů.

Společná ustanovení.

§ 15.

(1) Náboženským vyznáním podle tohoto zákona rozuměti jest i stav bezvyznání.

(2) Co ustanoveno jest v tomto zákoně pro církve a náboženské společnosti a jejich příslušníky, platí i pro osoby bez vyznání a jejich spolky.

§ 16.

Podání úřadům, protokoly, přílohy těchto podání a protokolů, jakož i opravné prostředky řádné a mimořádné, jež činí se na podkladě tohoto zákona, jsou prosty kolků a poplatků.

Závěrečná ustanovení.

§ 17.

Pokud ku provedení tohoto zákona bude nutno měniti nebo doplniti posavadní předpisy matriční, vydá vláda nové předpisy nařízením.

§ 18.

(1) Všechna těmto předpisům odporující ustanovení posavadních zákonů i nařízení na kterémkoliv základě a v jakékoliv formě vydaná, jakékoliv opačné zvyklosti, i když zde nebyly výslovně zrušeny, nesmějí býti více uplatňovány.

(2) To platí zvláště také o náboženské výchově dětí jsoucích ve veřejné péči.

(3) Zvláště se zrušují:

1. zákon ze dne 25. května 1868, čís. 49 ř. z., jímž upravují se interkonfesní poměry státních občanů,

2. zákon ze dne 15. dubna 1920, č. 277 Sb. z. a n., kterým se mění některá ustanovení zák. č. 49/1868 ř. z.,

3. §§ 1 až 8, 13, 14, 15, 17, 18, 19, 21 a 22 zák. čl. LIII/1868 o reciprocitě zákonem uznaných křesťanských náboženských společností,

4. zák. čl. XXXII/1894 o náboženství dětí,

5. §§ 5, 22 až 30, 32, 33 zák. čl. XLIII/1895 o svobodném výkonu náboženství,

6. § 87 zák. čl. XXXIII/1894 o státních matrikách,

7. § 54 zák. čl. XL/1879.

(4) Dále škrtají se v odst. 1. bodu 3. §u 9 zák. čl. XXXVI/1904 slova: "náboženstvo v smysle §u 87 zák. čl. XXXIII/1894".

(5) Odst. 1. §u 21 zák. čl. XLIII/1895 zní takto:

"Účinnost ustanovení §u 20 zák. čl. LIII/1868 vztahuje se též na zákonem uznané náboženské společnosti."

§ 19.

(1) Zákon tento platí pro celé území Československé republiky, v Podkarpatské Rusi však jen, dokud zákon jejího sněmu jinak neustanoví.

(2) Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

§ 20.

Provésti tento zákon ukládá se všem členům vlády.

Důvodová zprava.

O vzájemných poměrech náboženských vyznání platí na území mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus zákon č. 49/1868 ř. z. o úpravě vzájemných náboženských poměrů státních občanů ve znění zákona č. 277/1920, na Slovensku a Podkarpatské Rusi pak zák. čl. LIII/1868 o reciprocitě zákonem uznaných křesťanských náboženských společností, se změnami provedenými zák. čl. XXXII/1894 o náboženském vyznání dětí a zák. čl. XLIII/1895 o svobodném výkonu náboženství.

Účelem osnovy této jest odstraniti územní právní disparitu v oboru vzájemných poměrů náboženských společností, tedy hmotná i formální unifikace.

Osnova recipuje zásadně ustanovení zákona č. 49/1868 ř. z. a zákona č. 277/1920 Sb. z. a n., rozšiřuje jejich platnost na celé státní území. Výjimkou přejímá ustanovení práva dosud platného na Slovensku a v Podkarpatské Rusi - pokud náležejí do rámce zákona č. 49/1868 ř. z. ve znění zákona č. 277/1920 Sb. z. a n., - což jest u jednotlivých paragrafů osnovy vytknuto.

V jednotlivostech uvádí se toto:

§ 1 odpovídá intencím čl. 1. zákona č. 277/1920 Sb. z. a n.

§ 2 přejímá znění čl. 2, zák. č. 277/ 1920 Sb. z. a n.

§ 3 jest shodný se čl. 3. zák. č. 49/1868 ř. z.

.§ 4. Se zřetelem k různosti posavadních právních ustanovení v jednotlivých částech státního území o tom, kdy nabývá se způsobilosti k samostatné změně náboženského vyznání, volena cesta střední.

§ 5. První odstavec přejímá znění čl. 5. zák. č. 49/1868 ř. z. Druhý odstavec přejímá ustanovení §u 24 zák. čl. XLIII/1895.

§ 6 přejímá znění čl. 6. zák. č. 277/1920 Sb. z. a n. s nepatrnými změnami.

§ 7 přejímá ustanovení čl. 8 zák. č. 49/1868 ř. z.

§ 8 přejímá ustanovení čl. 9. zák. č. 49/1868 ř. z.

§ 9 přejímá ustanovení čl. 11 zák. č. 49/1868 ř. z. s nepatrnými změnami.

§ 10. Prvý odstavec tohoto paragrafu odpovídá v celku znění, resp. tendenci §u 22 zák. čl. LIII/1868 a zaručuje slušný pohřeb na kterémkoliv hřbitově bez ohledu na náboženské vyznání zemřelého. Druhý odstavec tohoto paragrafu vyjadřuje přesněji to, co čl. zák. č. 49/1868 ř. z.

Odstavec 3. jest doplňkem odstavce 2.

Odstavec 4. obsahuje trestní sankci na přestupky prvých tří odstavců.

§ 11 převzal znění čl. 13. zák. č. 49/1868 ř. z.

§ 12 převzal znění čl. 14. zák. č. 49/1868 ř. z.

§ 13 odpovídá znění čl. 15. zák. č. 49/1868 ř. z.

§ 14 odpovídá v podstatě ustanovení § 21 zák. čl. XLIII/1895.

§ 15 klade stav bezvyznání na roveň náboženskému vyznání pro celý obor tohoto zákona.

§ 16 přejal znění § 2. zák. č. 277/1920 Sb. z. a n.

§ 17 poskytuje podklad pro změny nebo doplňování posavadních matričních předpisů.

§ 18, odst. 1., obsahuje všeobecnou klausuli derogační a odpovídá čl. 16. zák. čís. 49/1868 ř. z.

Odstavec 2. odpovídá druhému odstavci čl. 16. zák. č. 49/1868 ř. z.

Odstavec 3. obsahuje demonstrativní klausuli zrušovací.

Odstavec 4. a 5. obsahují změny zák. čl. XXVI/1904, resp. zák. čl. XLIII/1895.

Z uvedeného vychází, že zrušují se v celku zákon č. 49/1868 ř. z., č. 277/1920 Sb. z. a n. a zák. čl. XXXII/1894 o náboženství dětí.

Ze zák. čl. LIII/1868 zůstanou tedy na území Slovenska a Podkarpatské Rusi v platnosti dále pouze §§ 20., 23. a 24.

Prováděním navrženého zákona nevzejdou státu nové výlohy.

Vláda projevuje přání, aby osnova byla projednána nejdříve v poslanecké sněmovně a aby přikázána byla výboru ústavně-právnímu poslanecké sněmovny i senátu k podání zprávy ve lhůtě co nejkratší.

V Praze dne 31. března 1925.

Náměstek předsedy vlády:

Stříbrný, v. r.