|
Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1925. |
|
|
I. volební období. |
10. zasedání. |
5089.
Interpelace:
I. posl. Simma a druhů min. železnic, že železniční zaměstnanec František Sýkora od staničního úřadu v Tiefenbachu-Dešné koná vadně službu a týrá strany,
II. posl. Böhra, Bobka a druhů min. spravedlnosti o neodůvodněné konfiskační praksi,
III. posl. dra W. Feierfeila, dra Luschky, Budiga a druhů min. národní obrany o smrti vojína Rudolfa Fischera v Mostu a vojína Karla Schremse v Plzni,
IV. posl. dra Luschky, dra W. Feierfeila, Schälzkyho a druhů vládě, aby byly státním zaměstnancům vyplaceny remunerace povolené zákonem,
V. posl. Jozefa Siváka a spol. min. vnútra a min. s plnou mocnu pre správu Slovenska pre zneužívanie úradnej moci okr. náčelníkovi ako predsedov správy Rolníckych Vzájomných pokladnic;
VI. posl. Andreja Hlinku a spol. min. školstva a nár. osvety pre zneuctenie slovenského národa, slovenskej kultúry a reči, ktorého pod titulom vedeckého skúmania dopustil sa dr. Václav Chaloupecký, profesor univerzity J. A. Komenského v Bratislave,
VII. pol. dra Spiny, dra Schollicha, dra W. Feierfeila, Simma, dra Kafky a druhů min. školství a nár. osvěty, že do českých menšinových škol docházejí německé dětí,
VIII. posl. Schäfera, Hoffmanna a druhů min. školství a nár. osvěty, že do českých menšinových škol docházejí německé děti,
IX. posl. Tománeka a spol. min. vnútra a národnej obrany pre bezpečnostně pomery v Slovenskej Krajine,
X. posl. Buriana a soudr. min. soc. péče, že se nedodržují zákonná ustanovení o nočním a nedělním klidu práce, jakož i o osmihodinné době pracovní v živnosti pekařské v Brně a na Moravě,
XI. posl. J. Mayera a druhů min. národní obrany o mužstvu, které za mobilisace v roce 1921 nenastoupilo vojenskou službu,
XII. posl. J. Fischera, J. Mayera, Stenzla a druhů min. školství a národní osvěty o subvencování hudební školy v Bečově nad Teplou.
I./5089 (překlad).
Interpelace
poslance H. Simma a druhů ministrovi železnic,
že železniční zaměstnanec František Sýkora od staničního úřadu v Tlefenbachu-Desné koná vadně službu a týrá strany.
U staničního úřadu Tiefenbach-Desná působí železniční zaměstnanec František Sýkora. Již dávno chová se vyzývavě vůči stranám, stýkajícím se s úřadem a jejich pozornost budí jak velkolepá nedbalým plněním služebních povinností tak takt nepřívětivostí. Zvláště nepřívětivě se chová k německým stranám, které často nesnesitelně týrá; není již možný jejich styk se staničním úřadem Tiefenbach-Desná, aby při tom nebyly stále vystaveny opětovným schválnostem Františka Sýkory. Staniční zaměstnanec Sýkora poslední dobou vytrvale dělal potíže firmě J. Schnabel a syn, majitelce továren na porcelán v Desné, aby řádně mohla vyříditi své věcí. Nechceme vysloviti čeho Sýkora zamýšlí dosíci, jednaje takto vůči vážené průmyslové firmě, nebo v jakém případě by se tento nevraživý zaměstnanec byl lépe staral o vyřizování úředních prací pro tuto firmu. Příčí se nám to. Nechť však jsou důvody takového neodpovědného chování některého zaměstnance jakékoliv, domníváme se, že je co nejpřísněji jej upozorniti na jeho služební povinnosti, a bude-li je dále porušovati, nutno mu díti na srozuměnou, že se minul svým povoláním. Jest to přece ve vlastním zájmu samého státu, jenž nesmí trpěti, aby týrání stran brzdilo hospodářské věci. Tím spíše dlužno zaměstnanci Sýkorovi uděliti důtku, jelikož se jí nebojí, jak prohlásil. Nepřívětivost a nevraživost Sýkorovu mohou potvrditi četní bezvadní svědkové.
Do chování častěji jmenovaného stěžovala si firma Schnablova u královéhradeckého ředitelství státních drah, ale nelze se dověděti, jak byl František Sýkora upozorněn na své povinnosti.
Podepsaní se táží pana ministra železnic, co zamýšlí učiniti na ochranu stran, které s hospodářské stránky musí udržovati styky se staničním úřadem v Tiefenbachu-Desné přihlédne-li k případu Františka Sýkory?
V Praze dne 10. března 1925.
H. Simm,
Patzel, Knirsch, Stenzl, Schälzky, Wenzel, Scharnagl, inž. Jung, dr. Petersilka, Bobek, dr. W. Feierfeil, Füssy, dr. Körmendy-Ékes, Szentiványi, dr. Jabloniczky, Palkovich, dr. Korláth, dr. Luschka, Budig, Mark, Böhr.
II./5089 (překlad).
Interpelace
poslanců Böhra, Bobky a druhů
ministrovi spravedlnosti
o neodůvodněné konfiskační praksi.
Číslo 7 týdeníku vycházejícího v Trutnově ťVolksboteŤ ze dne 14. února bylo zabaveno pro tento článek:
ťPřipojení obce Zvičiny ke králodvorskému okresu. Ačkoliv správní rozdělení, převzaté od starého Rakouska; všeobecně vyhovuje hospodářským a technickým požadavkům, pokouší se vládnoucí soustava změniti je skoro všude. Důvodem toho jest, že dnes také vymezení správních území se považuje za důležitou, národně politickou zbraň a tak se ho také užívá. Proto byla vládě několika zmocňovacími zákony (č. 295 z r. 1919, č. 285 z r. 1920, č. 210 z r. 1921, č. 117 a 406 z r. 1922 Sb. z. a n.) udělena plná moc, aby měnila hranice obcí, okresů, žup a zemí, nejsouc vázána svolením nějakého sboru nebo snad obyvatelů. Ustanovení těchto zákonů, podle nichž před rozhodnutím dlužno si vyžádati ťvyjádřeníŤ obce (nebo okresu) a že ťúmysl vládyŤ dlužno po dobu 8 dnů uveřejniti vyhláškou, jest pouze licoměrnou poklonou zásadám demokracie, nemohou však míti žádného vlivu na samo rozhodnutí. Že příčinou mnohých pokusů, aby se provedly takovéto změny hraníc obcí a okresů, jsou jen pohnutky národně politické, vysvítá nejlépe z toho, že se takové pokusy vyskytují jen podél jazykové hranice a směřují k tomu, aby se rozbilo jednolité německé jazykové území a uměle se vytvořila menšinová a smíšená území. Také při Zvičině šlo králodvorským osnovatelům o to, aby jedno z nejkrásnějších míst ťzněmčenýchŤ východních Čech vrátili do rukou ťspolehlivýchŤ držitelů. Poněvadž do tohoto chvalitebného úmyslu byly zároveň pojaty i obce Horní a Dolní Brusnice a Souvrať, dostali otcové tohoto úmyslu ovšem strach, že by německá menšina v králodvorském okrese mohla přerůsti přes hlavu spolehlivým živlům; proto musilo býti také z hořického okresu 9 obcí (!) připojeno ke Králové Dvoru, aby byly protivahou. Snadno bylo lze předvídati, že bude marno, věcnými důvody bojovati proti těmto úmyslům, a tak tedy vláda ještě v poslední chvíli (zmocnění uplynulo dne 31. prosince 1924) nařízením ze dne 23. prosince 1924, č. 318 Sb. z. a n., připojila obec Zvičinu ke králodvorskému okresu. Ony tři obce byly ponechány při Hostinném, poněvadž se nevědělo dobře, co počíti se zbytkem okresu Hostinné, neboť jako samostatná správní jednotka byl by býval příliš malý a tedy příliš drahý. Jelikož však nelze zesilovati také sousedních německých okresů vrchlabského nebo trutnovského, musil býti tento okres udržen schopný života aspoň na polo a nebylo tudíž lze (jistě nikoliv z nedostatku porozumění!) úplně vyhověti králodvorským. Jest to jistě zlomyslná náhoda, je ve stejné částce Sbírky zákonů a nařízení bylo učiněno opatření, aby obec Bezděz byla vyloučena z okresu dubského a připojena k Bělé pod Bezdězem. Oba Bezdězy dostaly se tím také pod ťspolehlivouŤ střechu a národně demokratičtí umělci ve vytyčování hranic z českého turistického klubu budou konečně moci trochu klidněji spáti. Nejen že podřízení králodvorským úřadům má zkrotiti zvičinské Němce, nýbrž také jest příjemná naděje, že blahovolná vláda při majetkovém vyrovnání přiřkne králodvorským také okresní pozemky, především kostelíček s lesem. Pod jiným nebem by se ovšem takové ťujetí držbuŤ nazvalo jinak. My smíme jen říci, že také zde jde a půjde o čin svévole a násilí, jaké se objevují ve všech nyní obvyklých formách vyvlastňování německé držby a německého práva.Ť
Každý nepředpojatý čtenář musí poznati a uznati; že závadný článek zjišťuje jen všeobecně známé skutečnosti a že zaujímaje stanovisko ke konkrétním opatřením státních úřadů, drží se přísně v mezích oprávněné kritiky, na kterou v demokratické republice má právo každý státní občan a především tisk. Jest ostatně známo, že trutnovská okresní politická správa provádí censoru velice přísně, takže zabavuje články, které smějí v jiných časopisech bez závady vycházeti, jak o tom znovu svědčí (abychom uvedli jen poslední případ) zabavení časopisu ťTrautenauer TagblattŤ ze dne 14. února 1925 pro zprávu o schůzi trutnovského městského zastupitelstva dne 12. února 1925; jež bez závady vyšla v časopise ťReichenberger ZeitungŤ ze stejného dne.
Podepsaní se tedy táží pana ministra spravedlnosti:
Co zamýšlí pan ministr spravedlnosti učiniti proti této zřejmě nespravedlivé a nemístné konfiskační praksi trutnovské okresní politické správy?
V Praze dne 5. března 1925.
Böhr, Bobek,
Zierhut, Schälzky, dr. Luschka, dr. Petersilka, Mark, inž. Jung, Knirsch, Budig, Simm, dr. W. Feierfeil, Scharnagl, Patzel, J. Mayer, Pittinger, Windirsch, Schubert, Sauer, dr. Kafka, Kostka.
III./5089 (překlad).
Interpelace
poslanců dra W. Feierfeila, dra Luschky, Budiga a druhů
ministrovi národní obrany
o smrti vojína Rudolfa Fischera v Mostu a vojína Karla Schremse v Plzni.
Časopisy z posledních lednových dnů líčí náhlou smrt vojína Rudolfa Fischera takto:
ťNáhlá smrt vojínova. Dne 26. ledna večer byl dodán do zdejší okresní nemocnice těžce nemocný vojín Rudolf Fischer z Rybář u Karlových Varů sloužící u zdejšího pěšího pluku č. 9. Druhého dne ráno zemřel. O tom; co předcházelo náhlou smrt tohoto mladého vojína, se všelicos proslýchá, co nás nutí, abychom doporučili příslušným vojenským úřadům, aby tento případ vyšetřily. Zemřelý, jak se nám oznamuje, stěžoval si při cvičení několikráte na svůj zdravotní stav a proto ho velitel setniny poslal k lékařské prohlídce. Vyšetřující lékař prý prohlásil, že Fischer trpí jen nepatrnou oční chorobou, jinak že je zdráv. Fischer musil tedy vykonávati službu dále. Jeho stav se zhoršil; byl opět poslán k lékařské prohlídce a opět nebyl uznán. To se opakovalo ještě několikráte; lékař ho prohlašoval stále za simulanta. Jak se nám oznamuje, onen nemocný vojín byl celkem sedmkráte u lékařské prohlídky a lékař ho neuznal. Když konečně Fischer se zhroutil, donesli ho jeho dva druhové k lékaři, poněvadž sám mohl sotva jíti. Když vstoupili do ordinačního pokoje, zvolal prý na ně lékař: ťNechte ho jen jíti, ten podvodník muže sám chodit, já mu už to jeho podvádění vyženu.Ť Fischer nebyl ani při této příležitosti uznán, musil vykonávati službu a ještě krátce před smrtí, nemocen a vyčerpán konal prý pochodové cvičení. Když se dne 26. jeho stav náhle tak změnil, že nesporně hrozilo nebezpečí, byl dodán do nemocnice, kde mu ovšem jíž nemohli pomoci. Jeho plicní choroba skončila smrtí za několik hodin po příchodu do nemocnice. Vada, jakou měl Fischer, nevznikne jen tak z ničeho nic a zdá se přímo vyloučeno, že by mohla býti přehlédnuta, kdyby byl vojenský lékař onoho mladého vojína nepředpojatě a svědomitě vyšetřil. Také čeští druhové litovali zemřelého, který byl dobrý a ve službě ochotný člověk a nesouhlasili s chováním lékařovým. Jde o lidský život. Doufáme, že se vojenské úřady budou ihned zabývati touto věcí a vyšetří vylíčenou událost, lak vysvítá z rozhovorů vojínů mezi sebou. Zahájení přísného vyšetřování odůvodňuje již to, že člověk trpící vleklou chorobou vykonává službu jako ťzpůsobilý ke služběŤ tak dlouho; až jeho konec poučí lékaře, že onen ťsimulantŤ byl ubožák, který měl již několik týdnů smrť na jazyku......Ť
O pitevním nálezu píší časopisy takto:
ťPitevní nález.
Smrti vojína Rudolfa Fischera, který zemřel ve zdejší okresní nemocnicí za několik hodin po té, kdy tam byl dopraven, a to za okolností, které odůvodňují nutné vyšetření onoho případu, se ihned ujalo státní zastupitelství, jak se dovídáme. Pitevní nález vydává přímo zničující vysvědčení o ošetřujícím lékaři dru Schubertovi a žalobám na něho vzneseným dodává strašlivého důrazu.
Při pitvě mrtvoly, která se konala v přítomnosti zástupce vojenského úřadu v okresní nemocnici, byl zjištěn hnisavý zánět průdušek a jejich rozvětvení, sáhající hluboko do plic, množství starých zánětových ohnisek, a plíce srostlé s pohrudnicí.
Jako přímá příčina smrti bylo zjištěno hnisání průdušnice a akutní proces na levé spodní straně pohrudnice.
Lékař, který, umírajícího člověka v tak žalostném stavu bez vyšetření vyžene ze dveří jako podvodníka a takovýmto způsobem hanebně porušuje povinnost, kterou mu ukládá jak jeho služba, tak také lidskost, ten nezasluhuje smilování. Nechť jej stihne všechna přísnost zákona!Ť
O této smutné události vydalo prý posádkové velitelství v Mostě tuto zprávu: ťNáhlá smrt vojína pěšího pluku č. 9 -Rudolfa Fischera byla v časopisech různě komentována. O pravém stavu věci doví se veřejnost, až bude skončeno zahájené vojenské vyšetřování. Službu šéfa lékaře posádky v Mostu převzal dne 4. února 1925 plukovník zdravotní služby dr. Kauders.Ť
O smrti vojína Karla Schremse oznamují časopisy toto:
ťVojenští lékaři uléčili opět jednoho vojína k smrtí. Jak bylo oznámeno karlovarskému časopisu ťVolkswilleŤ, vojín Karel Schrems z Rolessengrünu zemřel dne 15. února v divisní nemocnici č. i v Praze. Smrt Schremsovu zavinila prý podle líčení ťVolkswilleŤ nedbalost vojenských lékařů v Plzni, kde Schrems sloužil. Schrems se hlásil dne 7. ledna nemocným a byl poslán do divisní nemocnice č. 2. Tam mu vytrhli 6 zubů a po dvou dnech ho propustili jako zdravého a způsobilého ke službě. Dne 10. ledna omdlel na stráži a byl znovu dodán do jmenované nemocnice. Ač bylo u Schremse zjištěno přes 42° horečky, byl druhého dne propuštěn jako způsobilý ke službě. Pro slabost nemohl však jíti, přišel do ošetřovny, kde ho ošetřující lékaři dr. Marek a dr. Bergmann prohlásili za podvodníka. Schrems tím zastrašen, konal službu s napětím posledních svých sil, až se jeho stav zhoršil tak, že musil býti dne 31. ledna dopraven do divisní nemocnice do Prahy. Tam bylo konečně zjištěno, že nemocný trpí těžkým zánětem středního ucha, který žádný z lékařů, kteří ho dosud ošetřovali, nerozeznal. Správné léčeni, které bylo nyní zahájeno a operace, přišly však příliš pozdě, a Schrems zemřel na následky zánětu. Jak se proslýchá, i ošetřováni v pražské nemocnici bylo prý špatné, jak jen lze si mysliti, tak na příklad onen nemocný trpící vysokou horečkou, nedostal nic píti.Ť
Zprávy jsou takové, že veřejnost musí vznésti najisto nárok, aby věc byla bezvadně vysvětlena.
Podepsaní se táží:
1. Ví pan ministr o těchto obou úmrtích?
2. Jsou pravdivy zprávy časopisů? Jsou-li, jak budou provinili činitelé co nejpřísněji pohnáni k odpovědnosti?
3. Co zamýšlí pan ministr činiti, aby příště znemožnil takovéto chováni, které zavinilo ztrátu lidských životů?
V Praze dne 5. března 1925.
Dr. W. Feierfeil, dr. Luschka, Budig,
Schälzky, J. Mayer, Böllmann, Heller, Schubert, dr. Spina, Patzel, Wenzel, dr. Lelley, Palkovich, Szentiványi; Kurťak, dr. Körmendy-Ékes, Füssy, dr. Korláth, dr. Jabloniczky, inž. Jung, Knirsch, Simm, J. Fischer, dr. Petersilka.
IV./5089 překlad).
Interpelace
poslanců dra Luschky, dra W. Feierfeila, Schälzkyho a druhů
vládě,
aby byly státním zaměstnancům vyplaceny remunerace povolené zákonem.
Podle zákona o remuneracích státních zaměstnanců za léta 1924 a 1925, jenž nabyl účinnosti ještě v prosinci 1924, byla především vláda zmocněna, aby za rok 1924 poskytla státním zaměstnancům příspěvky úhrnem až do 170 milionů Kč. Úhrada byla zajištěna úsporami podle zákona o úsporách, takže podle všeobecného mínění nic nepřekáželo, aby zákon byl ihned proveden. Avšak remunerace byly přes to dosud poukázány jen částečně a nyní se dokonce proslýchá, že jenom stavební losy mají býti dány za to, co loňský rok nebylo vyplaceno.
Přihlížejíce k těmto okolnostem, jež státní zaměstnance velíce znepokojují, táží se podepsaní vlády:
Kdy a jak budou úplně vyplaceny remunerace za rok 1924 a jaká správní opatření byla dosud učiněna také o remuneracích pro rok 1925, jež rovněž byly usneseny zákonem.
V Praze dne 10. března 1925.
Dr. Luschka, dr. W. Feierfeil, Schälzky, Pittinger, dr. Petersilka, Budig, Heller, dr. Hanreich, Patzel, J. Mayer, J. Fischer, Böllmann, Mark, dr. Spina, Sauer, Windirsch, Schubert, Zierhut, Scharnagl, Bobek, Böhr.
V./5089.
Interpellácia
poslanca Jozefa Siváka a spol. ministru vnútra
a ministru s plnou mocou pre správu Slovenska pre zneužívanie úradnej moci okr. náčelníkov ako predsedov správy Roľníckych
Vzájomných Pokladníc.
Asi pred rokom začaly sa na Slovensku zakladať takzv. Roľnícke Vzájomné Pokladnice. Peňažné tieto ústavy sriaďované boly a sú za vysokej štátnej subvencie; každá Pokladnica dostala hneď zpočiatku 200.000 Kčs, ba i viac. Celková štátna podpora určená pre tieto peňažné ústavy činí posiaľ asi 20,000.000 Kčs. Vediac toto, dalo by sa bolo očakávať, že Pokladnice budú výdatnou úľavou a podporou v hmotných tiesňach ľudu roľníckeho, bez ohľadu na jeho politickú príslušnosť.
Nestalo sa však tak. Už pri samom zakladaní Pokladníc smerodajným boly záujmy strannícke, menovite záujmy Republikánskej strany zemedelského a malorolníckeho ľudu. Správa a dozorný výbor Pokladníc složené sú výlučne z privržencov spomenutej strany. Chce-li dostať gazda, roľník, alebo ktokoľvek iný pôžičku z Pokladnice, musí sa zaviazať, že sa stane členom strany. Pokladnice sú nič nie iného, ako sekretariáty strany republikánskej; dôkazom toho je, že na mnohých miestach úradovňa Pokladnice slúži súčasne i za miestnosť sekretariátu strany (na pr. v Prievidzi).
Aby však Pokladnice účinkovaly väčšou príťažlivosťou na ľud tohoktorého kraja, ustanovujú sa na čelo správy z pravidla okresní náčelníci, ktorí potom celým svojim vlivom usilujú sa na podporu odkázaných občanov, hoc i nepriamym spôsobom, získať pre stranu republikánsku. Aby okr. náčelník stať sa mohol predsedom správy Pokladníc potrebné je potvrdenie patričného župana; župani však potvrdenie toto ešte ani v jednom prípade nezamietli; je to znakom, že i oni sami schvaľujú ustanovenie náčelníkov za predsedov správy Roľníckych Vzájomných Pokladníc.
Vzhľadom na tieto neprístojnosti okolo zakladania Pokladníc a ich vnútorného sriadenia, ako i na to, že postavenie predsedu správy peňažných ústavov je inkompatibilné s úradom okr. náčelníka, podpísaní opytujú sa pp. ministrov:
1. Majú-li vedomie, že za predsedov správy Roľníckych Vzájomných Pokladníc ustanovujú sa zpravidla okresní náčelníci?
2. Sú-li ochotní zakročiť aby okr. náčelníci nezneužívali svoju úradnú moc v prospech Pokladníc, ktoré stoja v službách výlučne Republikánskej strany zemedelského a maloroľníckeho ľudu?
Praha, 18. marca 1925.
Sivák, Onderčo, Hancko, dr. Gažík, dr. Petersilka, Mark, Schälzky, Budig, Bobek, Böhr, Kurťak, Scharnagl, dr. W. Feierfeil, dr. Luschka, dr. Labaj, Tománek, Tomik, dr. Buday, Hlinka, dr. Kubiš, dr. Juriga.
VI./5089.
Interpellácia
poslanca Andreja Hlinku a spol. ministru školstva a nár. osvety pre zneuctenie slovenského národa, slovenskej kultúry a reči, ktorého pod titulom vedeckého skúmania dopustil sa dr. Václav Chaloupecký, profesor univerzity J. A. Komenského v Bratislave.
Prof. Chaloupecký napísal článok do ťPrúdovŤ, roč. VIII, č. 6, pod záhlavím ťTisícročná porobaŤ, v ktorom maliciózne, s nápadnou protislovenskou tendenciou, ba mohli by sme rlecť s akýmsi cynickým vysmechom píše: ťNázor o ťtisícročné poroběŤ Slovenska pod jařmem Maďarů neb ťtisícročné přehraděŤ v národním vývoji mezi ťhistorickými zeměmiŤ a ťnehistorickýmŤ Slovenskem je do té míry rozšírený a užívaný, že snad nikdo o důvodnosti nepremýšlí a nepochybuje. Bohatýrští rečníci z jedné i z druhé strany Moravy, ano i učenci a vědci příliš nějak oblíbili si tuto frázi velkého gesta a užívají ji při nejrůznějších příležitostech. Jednou, aby vzbudili soucit s ubohým a kulturně zaostalým SlovenskemŤ, které z dopuštění neblahého osudu tisíc letŤ vydáno bylo despocii ťsverepých Maďarů (a tisíc let je dlouhá doba, poznamenává se k tomu s přízvukem hluboké filosofie!), jindy opět, aby se vysvětlilo a zdůvodnilo, proč vlastně Slováci nejsou s Čechy a Moravany jeden národ, nýbrž jakýsi národ zvláštní, ťuherskýŤ, který během tisíce let, kdy nežil s Čechy a s Moravany v státní a tudíž prý ani v kulturní jednotě, vytvořil si jakousi bastardní kulturu svoji, jejíž základy spočívají v slovanské povaze lidu pod Tatrami a v jeho maďarském tisícletém státním zajetíŤ. A ďalej: ťAle právě oněch osudných tisíc let prý způsobilo, že celý život slovanských kmenů pod Tatrami nabyl zvláštního zabarvení a rozrúznil se od svých ťbratříŤ za Moravou do té míry, že je to prý už jiný národ, s vlastní svou minulostí (či spíše bez minulosti, jak se věc chápe), vlastní svojí kulturou (anebo nekulturou), s vlastním svým jazykem (anebo něčím, co se za zvláštní jazyk vydává)Ť. A ku koncu: Slováci sami nikdy nestačí na to, aby byli kulturním národem. Neboť dáti národu kulturní život, neznamená jen písničky a rozprávky po slovensku skládať, jak si to příliš prostoduše predstavovali Štúrovci.Ť
Tímto nesprávnym, neserióznym, ba priamo zlomyselným výkladom prof. Chaloupecký pokúsil sa slovenské dejiny postavil do falošného osvetlenia, uponížiť a zbagatelizovať samorastlú kultúru slovenskú, neobyčajné umelecké nadanie rázovitého ľudu slovenského, zhanobiť a znevážiť zvučnú a vo zvratoch svojich prebohatú reč slovenskú, degradujúc ju posmešne za akýsi planý dialekt, alebo za niečo, čo sa vraj za zvláštny jazyk vydáva.
Svojím nešetrným, nevážnym prejavom dotkol sa prof. Chaloupecký pokladov, ktoré boly každému roduvernému Slovákovi drahé a nedotknuteľné v minulosti a sú i v prítomnosti: slovenskej kultúry a materinskej reči. Tvrdenie, akoby slovenská kultúra, čiže dľa Chaloupeckého nekultúra, bola bastardná, poukazuje na žeravú zášť oproti slovenskému národu, jeho kultúre a vzdelanosti, ktorá môže byť azda stupňa nižšieho, než kultúry iných väčších a pokročilejších národov, avšak čo do originality vyrovná sa kultúre hociktorého svetového národa, tím viac teda kultúre národa českého.
Taktiež pohŕdavý a univerzitného profesora nedôstojný výrok Chaloupeckého o slovenskej reči, ktorá je dľa neho len niečo, čo sa za zvláštny jazyk vydáva, je hrubo zatienený nebratskou nenávisťou oproti slovenčine, keďže i sám autor dobre vie, že medzi početnými slovanskými jazykmi ťažko je určiť, ktorá reč je rečou pôvodnou a ktorá len nárečím, čiže dialektom. Uvedieme tu na pr. výklad univ. profesora dra Jozefa Zubatého, ktorý vo svojej úvahe ťSlovenčina a češtinaŤ odborne poukazuje na minulosti slovenčiny, hovoriac medzi iným: ťČech je nakloněn viděti v slovenštině ťdialektŤ a neuvědomí si, že to je pojem čisté relativní: jde o poměr mezi češtinou a slovenštinou, ten je však takový, že je-li ťdialektemŤ slovenština (v poměru k češtině), je ťdialektemŤ i čeština (v poměru k slovenštině)... Kdyby se byla udržela stará říše Svatoplukova, bezpochyby bychom my Čechové dnes psali a mluvili slovensky, jako moravští Slováci píší, a mluví-li osvětovým jazykem na př. ve škole, také mluví česky.. Že si Čechové vytvořili spisovný jazyk o staletí dříve než Slováci, je výsledek dějin na němž nic nelze měniti, ale neznamená to nic, co by slovenštinu činilo pojmem nějak podřízeným češtině.Ť (Sborník Matice Slovenskej I, 1922, str. 33-39.) Avšak prof. Chaloupecký schválne ignoruje fakt, že dialekt proti pôvodnej reči je pochop čisto relatívny a slovenčinu kladie do područia češtine, ačkoľvek sám vie najlepšie, že Slováci môžu zcela odôvodnene pokladať svoju materčinu za jazyk pôvodný, osobitný - ako ju v skutočnosti aj pokladajú.
Je teda pochopitelné, že prof. Chaloupecký svojou historicky nesprávnou, nevedeckou teoriou vyvolal odpor v slovenskej verejnosti a pohoršenie celého slovenského národa. Vzrušeniu, aké zavládlo roduvernou Slovačou dal výraz dr. Jozef Škultéty, univ. profesor, ktorý s boľavým srdcom sa opytuje, či potupa táto dostala sa slovenskému národu za to, že dal svojim bratom Čechom Benediktiho, Jána Jesenia, Kollára, Šafárika, že im vychoval Palackého? ťAž ťažko pomyslieťŤ - píše Škultéty - ťkdo je pisateľom takejto veci.. Slováci budú prinútení žiadať dôrazným spôsobom, aby slovenská mládež bola zbavená takéhoto učiteľa.Ť (Slovenské Pohľady, roč. 41, čís. 1.)
Profesorský sbor filozofickej fakulty univerzity bratislavskej zaiste nerozmyslene a prenáhlene vzal do ochrany Chaloupeckého sub titulo slobodného vedeckého prejavu. Naproti tomuto Výbor Matice Slovenskej v plenárnom zasadnutí dňa 19. februára t. r. pod predsednictvom správcu dra Jaroslava Vlčka zaujal stanovisko k rezolúcii, ktorú mu zaslal dekanát filozofickej fakulty v Bratislave a precizuje ho takto: Inkriminované výroky prof. dra V. Chaloupeckého, namerené proti slovenčine a proti slovenskej kultúre vôbec, nie sú vedecké, a tak v súvise s nimi nemôže byť reči o obmedzovaní vedeckého skúmania. Výbor Matice Slovenskej jednomyseľne chápe rozhorčenosť správcu J. Škultétyho pre nevedecké tendencie prof. Chaloupeckého a jednomyseľne ju sdiela.
Výrok Matice Slovenskej nad tendenčným pokračovaním prof. Chaloupeckého je výrokom celého národa slovenského, ktorý tiež jednomyseľne zatracuje urážlivý výklad Chaloupeckého a považuje ho za pohanenie a hrubé zneuctenie Slovenského národa, slovenskej kultúry a reči.
Keďže však Chaloupecký je univerzitným profesorom v Bratislave, a jako taký má príležitosť svojími tendenčnými a nevedeckými prednáškami mládež slovenskú otravovať, podpísaní opytujú sa pána ministra školstva a nár. osvety:
1. Či je ochotný zakročiť, aby mládež naša na najvyššom učelišti nebola zavádzaná i historicky i vedecky absurdnými protislovenskými prednáškami prof. Chaloupeckého?
2. Čo hodlá učiniť pán minister, aby na budúce vyhlo sa podobným nekvalifikovaným útokom na slovenský národ, jeho kultúru a reč?
V Prahe, dňa 18. marca 1925.
A. Hlinka,
dr. Buday, Tomik, dr. Juriga, Hancko, dr. Kubiš, Sivák, Onderčo, Tománek, dr. Labaj, dr. Gažík, dr. Petersilka, Mark, Bobek, Schälzky, Böhr, dr. W. Feierfeil, dr. Luschka, Scharnagl, Budig, Kurťak.
VII./5089 (překlad).
Interpelace
poslanců dra Spiny, dra Schollicha, dra W. Feierfeila, Simma, dra Kafky a druhů ministrovi školství a národní osvěty, že do českých menšinových škol docházejí německé děti.
Již před delší dobou a několikráte jsme upozornili ministerstvo na nezákonitý stav, že německé děti docházejí do českých menšinových škol a nedostali jsme na to uspokojující odpovědi. Naopak se zdá, že ministerstvo nechce našim zprávám věřiti. Sebrali jsme tedy vlastní námahou doklad, které bezvadně dosvědčují, že do českých menšinových škol dochází nesmírné množství německých dětí a rozhodli jsme se, že tyto doklady oznámíme ministerstvu veřejně.
Šetření konalo se u mnoha českých menšinových škol v Čechách, z nichž jsme vybrali 33, jak následují. Do těchto škol dochází, jak lze prokázati, 386 čistě německých dětí, 199 pochází ze smíšených manželství a jen 21 dětí jest čistě české národnosti. Následují jednotlivě, uspořádány podle školních okresů:
Velké Březno (Ústí n. Labem). Do české menšinové školy dochází 14 německých dětí:
Winterová Anna,
Richterová Berta,
Müllerová Marie,
Dornová Anna,
Dorn Václav,
Dornová Markéta,
Lösel Adolf,
Elmerichová Antonie,
Luhová Elsa,
Katzová Olga,
Katzová Arnoštka,
Toscheová Anna,
Krolop Reinhold,
Hortig Adolf.
Hostouň (Horšovský Týn). Do menšinové školy dochází 10 dětí německých rodičů, 10 dětí ze smíšených manželství, ani jediné čistě české dítě.
Děti německých rodičů:
Hägerová Františka,
Schmid František,
Schmid Josef,
Naslerová Anna,
Walbertová Marie,
Gerber Jan,
Hansowitzová Františka,
Hansowitz Josef,
Portner Josef,
Winklerová Marie
Děti ze smíšených manželství:
Kühnlová Anna, otec Němec,
Kühnlová Marie, otec Němec,
Benesch Josef,
Kulhanková Karla, otec Čech,
Sassmannová Marie, otec Čech,
Pans Ondřej,
Pansová Alžběta,
Paulová Terezie,
Sokolík Vojtěch, otec Čech, příslušný do jiného okresu,
Dvorak Karel, otec Čech, příslušný do jiného okresu,
Meclov (Horšovský Týn), 6 dětí německých, 4 české, 5 ze smíšených manželství.
Děti německé:
Gaschnitz Jiří,
Kumschier Karel,
Kumschier Jan,
Stockert Petr,
Wiesner Ondřej,
Bämmerl Josef.
Děti ze smíšených manželství:
Ublová Marie, otec Němec,
Řezaček Jan, matka Němka,
Rudalová Marie, matka Němka,
Schleissová Anna, matka Němka,
Weber Josef, matka Němka.
Ronšperk (Horšovský Týn). 40 německých dětí, 4 české, 9 ze smíšených manželství:
Německé děti:
Neudeckerová Vilemína,
Langová Frýda,
Langová Hermína,
Heldová Pavla,
Reinlová Anna,
Klierová Marie,
Rewitzerová Marie,
Seligová Terezia,
Gröbnerová Josefa,
Potschak Josef,
Benesch Josef,
Richter Karel,
Kraus Josef,
Beneschová Cecilie,
Beneschová Eliška,
Böhlerová Kateřina,
Böhlerová Anna,
Rothmeierová Františka,
Willfahrtová Kateřina,
Pechtlová Alžběta,
Beneschová Marie,
Tauerová Františka,
Theuerlová Františka,
Wildová Barbora,
Schürerová Markéta,
Pinkert Lev,
Reibenspiesová Vilemína,
Theis Jakub,
Wild Antonín,
Sandhöfner Jiří,
Ziegler Jindřich,
Selig Antonín,
Rothmeier František,
Schrauf Jan,
Knödl Josef,
Pinkert Adolf,
Wenisch Jan;
März František,
Pechtl Karel,
Potschak Antonín.
Děti ze smíšených manželství:
Schraufová Marie, otec Němec,
Schrauf Josef, otec Němec,
Žaček Jan, matka Němka,
Christof Jan, otec Němec,
Christofová Marie, otec Němec,
Žačková Marie, matka Němka,
Masopust František, matka Němka,
Masopust Robert, matka Němka,
Gleich Jaroslav, matka Němka.
Pro tyto 4 čistě české děti a 5 dětí z českého otce byla vystavěna nová školní budova se vším pohodlím, nákladem přes půl mil. Kč. Pro německé děti bylo zavedeno zvláště německé vyučování.
Stvolínky (Česká Lípa):
1 německé dítě: Hoffmann Rudolf,
2 děti železničního dělníka Marase, který má za ženu Němku,
4 děti českého přednosty stanice perného a
1 dítě českého železničního strážníka Hromase přeložených do Stvolínek.
Pro 5 českých dětí, přesazených do německého území, byla tedy zřízena zvláštní česká menšinová škola.
Rousínov (Česká Lípa) 4 německé děti, 8 českých, 7 ze smíšených manželství:
Německé děti:
Endlerová Marta,
Piegertová Berta,
Urbanová Marie,
Wondrak Jindřich.
Děti ze smíšených manželství:
Havlinová Anna,
Kotenová Hermína,
Kotenová Jindřiška,
Koten Josef,
Koten Rudolf,
Koten Karel,
Kovářová Marie.
Bartoušov (Něm. Brod) 11 dětí ze smíšených manželství, 3 české, avšak do obce nepříslušné, vedle toho 9 dětí z Termesiv:
Děti ze smíšených manželství:
Růžička Jan,
Růžičková Terezie,
Růžičková Marie,
Schenk František,
Schenk Josef,
Schenk Jan,
Stastnik Josef,
Stastnik Karel,
Holenda Jan,
Matenová Marie,
Duben František.
Cvikov (Něm. Jablonné) 15 německých dětí, 2 ze smíšených manželství, 6 českých.
Německé děti:
Hülle Gustav,
Utrichová Marie,
Pilz Josef,
Pilzová Emilie,
Weidlichová Alžběta,
Gulichová Hilda,
Ludwigová Marie,
Metznerová Terezie,
Dörderová Bedřiška,
Klingerová Růžena,
Kunertová Berta,
Buderová Anna,
Hoyerová Hilda,
Pihanová Alžběta;
Schorschová Anna.
Děti ze smíšených manželství:
Kukulová Marta, matka Němka,
Veselý Josef, matka Němka.
Hejnice (Frýdlant) 9 německých dětí, 16 českých, 7 ze smíšených manželství, jedno, jehož zemřelý otec byl dech, matka se však provdali znovu za Němce:
Německé děti:
Krause Adolf,
Bittnerová Marie,
Bittnerová Amalie,
Krauseová Alžběta,
Krauseová Anna,
Beinlichová Bedřiška,
Kaulferschová Marie,
Weisseová Jana,
Hannigová Marta.
Děti ze smíšených manželství:
Galler Jan, matka Němka,
Maturová Hilda, matka Němka,
Klabanová Jana, matka Němka,
Maturová Hedvika, matka Němka,
Klabanová Hermína, matka Němka,
Lindner Rudolf, otec Němec,
Vaclavíková Marie, otec Němec,
Housa František.
Jindřichovice (Frýdlant) 5 čistě německých dětí, 11 ze smíšených manželství, 3 české děti.
Německé děti:
Jäckel Rudolf,
Gotwald Josef,
Gotwald Karel,
Stejskalová Hermína,
Königová Růžena.
Děti ze smíšených manželství:
Gaubitz Edmund, otec Němec, matka Polka.
Gaubitzová Jana, otec Němec, matka Polka,
Gaubitzová Anna, otec Němec, matka Polka,
Kapl Adolf, matka Němka,
Kaplová Anna, matka Němka,
Kapl František, matka Němka,
Košek František, matka Němka,
Košková Marie, matka Němka,
Košek Rudolf, matka Němka,
Rozalek Herbert, matka Němka.