Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

5065.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne……………………………1925

o dávkách za úřední úkony ve věcech správních.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(¹) Státní úřady a podniky, župní a okresní úřady vybírají vedle státních kolkových poplatků dávku za úřední úkony ve věcech správních ke krytí výloh spojených s úředními úkony, pokud se staly podstatně v zájmu soukromém. Dávkou je povinen ten, kdo k onomu úkonu zavdal příčinu.

(²) Vláda určí nařízením, ve kterých odvětvích veřejné správy a ve kterých případech jest tyto dávky vybírati. Za tím účelem vydá dávkové řády pro jednotlivá odvětví správní, které se vyhlásí ve Sbírce zákonů a nařízení.

(³) Dále upraví vláda nařízením v případech, kde jsou již zavedeny poplatky za správní úkony, tyto přiměřeně podle zásad tohoto zákona.

§ 2.

Vláda je povinna každý dávkový řád předložiti Národnímu shromáždění do 14 dnů po nejbližší jeho schůzi. Usnese-li se Národní shromáždění na zrušení nebo změně, je toto usnesení vyhlásiti.

§ 3.

Dávka z úředních úkonů se stanoví se zřetelem k výlohám toho kterého správního odvětví buď pevnou sazbou nebo v určitých číselných mezích; v tomto případě vyměří dávku příslušný úřad v prvé řadě podle výše nákladu, který projednání věci způsobilo, bera zřetel jednak k rozsahu a obtížnosti jednání, k významu věci, k prospěchu, který straně z toho vznikne, a k jejím majetkovým poměrům, jednak ke kolkovým poplatkům stranou zaplaceným.

§ 4.

Má-li určitý úřední úkon za následek hotové výlohy úředních orgánů, buďtež i tyto nahrazeny.

§ 5.

Vyměřiti dávku přísluší úřadu, který rozhoduje o věci, jejíž projednávání zakládá dávkovou povinnost.

§ 6.

(¹) Dávky za úřední úkony ve věcech správních včetně výloh jsou splatny, pokud se vyměření nestalo ústně, do 8 dnů ode dne doručení výměru.

(²) Způsob placení a súčtování se stanoví dávkovými řády. V dávkových řádech může býti nařízeno, že složení dávky může býti požadováno před rozhodnutím.

§ 7.

(¹) Úřad k vyměření dávky z úředních úkonů příslušný je oprávněn upustiti od vyměření dávky nebo tuto dávku prominouti, prokáže-li strana k placení povinná chudobu.

(²) Podmínky ustanoví nařízení.

§ 8.

O stížnosti rozhoduje s konečnou platností instance nadřízená úřadu, který dávku vyměřil.

§ 9.

Dokud nenabude v Čechách, na Moravě a ve Slezsku účinnosti zákon ze dne 29. února 1920, č. 126 Sb. z. a n., o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé, platí ustanovení tohoto zákona také o úřadech zemské a okresní samosprávy (o silničních výborech).

§ 10.

Pokud není v tomto zákoně nic jiného nařízeno, platí podpůrné ustanovení poplatkového zákona zvláště stran řízení rekursního, promlčení, vymáhání pokut a úroků z prodlení.

§ 11.

Provedením tohoto zákona, jehož platnost pomíjí koncem roku 1926, se pověřují všichni členové vlády.

Důvodová zpráva

Podle §u 4 zák. ze dne 22. prosince 1924, č. 289 Sb. z. a n., má se krýti náklad, který vzejde výplatou odměn pro státní zaměstnance v roce 1925, z výnosu dávky za úřední úkony.

Dosavadní pevné poplatky z podání a protokolů, ve správním řízení placené kolkem, mají za úkol hraditi výlohy úředního jednání. Úkolu tomuto vyhovují kolkové poplatky, jichž výše je přiměřená přibližně výlohám práce, spojené se sepsáním protokolu jednoarchového, jen částečně. Vystihnouti výši poplatků kolkových skutečný náklad, s projednáním každé správní záležitosti spojený, je nemožno jednak proto, že stanovení všeobecné dávky vylučuje individualisaci, jednak mělo by to také za, následek přílišné zvýšení průměrné kolkové dávky pro třídy méně zámožné a následkem toho ztížení styku s úřadem.

Tuto vadu pevných kolkových poplatků v řízení správním lze z valné části korigovati tím, že záležitosti, jichž projednání se děje v zájmu stran a přináší jim často značné majetkové výhody, mohou býti dodatečně po projednání, kdy náklad spojený s projednáním záležitosti lze zjistiti, zatíženy dávkou za správní úkony. Tak možno předepsati dávku za provedení dlouholetého vodního procesu, za který se dosud mimo kolků za podání a protokoly nic neplatí, ač stát je tím mimořádně zatížen a strana získává procesem často značné majetkové výhody.

Předloženou osnovou má býti získán všeobecný základ k vybírání dávky z úředních úkonů na podkladě skutečných nákladů toho kterého správního odvětví.

Osnova jest pouze rámcovým zákonem neobsahujíc tarifu. To proto, aby se získaly co nejrychleji příjmy ku krytí zvýšených zaměstnaneckých platů pro rok 1925. Při různosti úkolů všech správních odvětví bylo by potřebí k vypracování společného tarifu obsáhlých a mnoho času zabírajících předběžných prací, kdežto jinak může se aspoň v některých hlavních oborech jako zvláště ve správě vnitřní v krátké době po vydání zákona započíti s vybíráním této dávky po vydání dávkového řádu. Povšechný tarif by také byl sotva úplný a rychle by zastaral vzhledem k stálým změnám organisace správy a materielních zákonů, kdežto cesta nařízení umožňuje rychlé přizpůsobení daným poměrům.

Platnost zmocňovacího zákona je omezena do konce roku 1926 vzhledem k tomu, že jde o krytí výloh pro dobu přechodnou. Před koncem roku 1926 budou jednak získány zkušenosti o těchto dávkách a bude možno rozhodnouti má-li býti trváno na zásadě, aby každý resort pokud možno výlohy své kryl vlastními příjmy, anebo jakým způsobem daly by se tyto dávky včleniti do soustavy poplatkového práva.

Cestu zmocňovacího zákona zvolilo též Prusko při projednávání zákona o státních správních poplatcích ze dne 29. září 1923, č. 455 sb. pruských zákonů.

V jednotlivostech se uvádí:

K §u 1. Dávce za úřední úkony podléhají ve věcech správních úřední úkony, jež se dějí na základě výsostného práva, tedy na př. licence, koncese, rozhodnutí atd. Vyloučeny jsou tedy poplatky za používání veřejných zařízení a ústavy, jichž vydržování neslouží k uskutečnění podstatného státního úkolu, takže může býti takové zařízení nebo zástav také majetkem soukromým (dráha, divadlo).

Úřední úkon se má díti v podstatě v zájmu strany; děje-li se tedy výhradně nebo převážně ve veřejném zájmu, není podkladu k vybírání dávky.

K §u 3. Při stanovení nebo pozdější úpravě poplatků v poplatkových řádech má rozhodovati účel krýti pokud možno útraty toho kterého správního odvětví; sazby se stanoví pak, pokud jde o běžné menší úřední úhony, jichž útraty lze přibližně paušalovati, pevnou částkou, jinak se stanoví nejmenší a největší sazba, v rámci které stanoví výši dávky úřad vydávající konečné rozhodnutí v té které instanci. Při tom béře tento úřad zřetel na rozsah a obtížnost jednání, na význam věci, na hospodářský prospěch, který straně z úředního úkonu vznikne a k jejím majetkovým poměrům. Jako položku srážkovou dlužno odečísti poplatky kolkové stranou zaplacené. Poplatkový princip připouští, aby vzhledem k tomu, že úřední úkony ve prospěch chudých osob mají býti od dávky osvobozeny, dávka v jednotlivých případech přesahovala výši skutečných výloh. Děje se tak proto, aby daňové břemeno bylo rozvrženo podle platební schopnosti poplatníků.

Výnos těchto dávek se odhaduje částkou 80 milionů korun.

Vláda navrhuje, aby osnova byla projednána jednáním zkráceným podle §§ 55 jedn. řádů sněm.; zároveň doporučuje, aby byla v obou sněmovnách Národního shromážděni přikázána výboru rozpočtovému k podání zprávy ve lhůtě co nejkratší.

I odůvodnění návrhu na zkrácení jednání se uvádí:

Výnos dávky má dle §u 4 zákona z 22. prosince 1924, č. 29 Sb. z. a n., sloužiti ku krytí odměn, které se dle §u 2 tohoto zákona mají vyplatiti státním a některým jiným veřejným zaměstnancům na rok 1925. Je tedy třeba rychlého projednaní, aby úhrada mohla býti co nejdříve opatřena.

V Praze dne 5. března 1925.

Náměstek předsedy vlády:

Stříbrný, v. r.

Ministr financí:

Inž. Bečka, v. r.