Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1924.
|
I. volební období. |
10. zasedání. |
Původní znění.
5033.
Antrag
des Abgeordneten Windirsch und Genossen
betreffend die Herausgabe eines Gesetzes, mit welchem das Gesetz vom 12.
August 1921, Slg. d. G. u. V. Nr. 337,
betreffend die Bereicherungssteuer abgeändert und ergänzt wird.
Die Unterzeichneten stellen folgenden Antrag:
Das Abgeordnetenhaus wolle beschliessen:
Gesetz
vom................,
mit welchem das Gesetz vom 12. August 1921, Slg. d. G. u. V. Nr. 337, betreffend die Bereicherungssteuer abgeändert und ergänzt wird.
Die Nationalversammlung der Čechoslovakischen Republik hat nachstehendes Gesetz beschlossen:
Artikel I.
§ 11 des Gesetzes erhält als vierten Absatz:
Insoweit es sich um österreichische und ungarische Kriegsanleihen handelt, erfolgt deren Bewertung unter Rücksichtnahme auf die Verwertbarkeit und auf die tatsächlich erfolgte Verwendung im Sinne der Bestimmungen des Gesetzes Nr. 417/1920, über die vierte Staatsanleihe der Čechoslovakischen Republik und die Beteiligung der Besitzer der österreichischen und ungarischen Kriegsanleihen an ihrer Zeichnung und des Gesetzes Nr. 216/1924 betreffend die endgültige Regelung der österreichischen und ungarischen Kriegsanleihen.
Artikel II.
Für nicht verwendete österreichische und ungarische Kriegsanleihen wird jener Anteil an Erbgebühren zurückgezahlt, der dem der Gebührenbemessung unterzogenen Werte der Kriegsanleihen entspricht.
Artikel III.
Die Wirksamkeit dieses Gesetzes beginnt mit 28. Oktober 1918.
Begründung.
Als im Jahre 1921 das Gesetz über die, Bereicherungssteuer beschlossen wurde, bestand in den weitesten Kreisen der Bevölkerung - die Mitglieder der gesetzgebenden Körperschaften teilweise mit eingeschlossen - die Meinung, dass die Regelung der Einlösung der österreichischen und ungarischen Kriegsanleihen noch in einer befriedigenden Weise erfolgen wird. Daher kam eis, dass in jenen Fällen, wo in Verlassenschaften Kriegsanleihen vorhanden waren, dieselben noch immer als. Wertpapiere angesehen wurden und bei der Bemessung der Erbgebühren auch eine Bewertung erfuhren. Die Bewertung der Kriegsanleihen war für diesen Zweck nicht immer gleich. Sie entsprach ursprünglich dem Nominale der Kriegsanleihen und wunde später auf 40% und schliesslich, insoweit es sich um Kriegsanleihen im Besitze nichtpriviligierter Personen nach dem Gesetze Nr. 417/1920, handelte, auf 12% herabgesetzt.
Viele im Erbwege erworbenen Kriegsanleihen, für welche die berechneten Erbgebühren beglichen werden mussten, werden in Hinblick auf die in der Zwischenzeit erfolgte gesetzliche Regelung jedoch niemals verwertet werden können. Hiezu fehlen den meisten Kriegsanleihebesitzern; deren Reinvermögen am 1. März 1919 den Betrag von 25.000 Kč überstiegen hat, die nach dem Gesetze Nr. 417/1920 geforderten Mittel zur Zuzeichnung. Aber auch das Gesetz Nr. 216/1924 vernichtet die bisher noch gehegten Erwartungen vollständig, weil dasselbe die 25.000 Kč Vermögensgrenze rücksichtslos beibehält. Eine Aenderung beinhalten lediglich die §§ 27 und 28 dieses Gesetzes, wonach die Kriegsanleihen mit 30% bewertet für die Vermögensabgabe und Vermögenszuwachsabgabe mach dem Gesetze Nr. 309/1920 Berücksichtigung finden und nicht umgewandelte Kriegsanleihen in die Bemessungsgrundlage zu diesen Abgaben nicht einbezogen werden.
Diese Berücksichtigung nicht verwendeter Kriegsanleihen bleibt aber eine nur unzureichende und auch ungerechte Massnahme, insolange für diese Kriegsanleihen die seinerzeit berechneten Erbgebühren nicht zurückerstattet werden. Die Rückzahlung der beglichenen Erbgebühren kann mit gutem Rechte gefordert werden, weil es selbstverständlich ist, dass vollständig wertlos gewordenen Kriegsanleihen nicht auch noch versteuert werden.
Die Durchführung des beantragten Gesetzes belastet die Finanzen des Staates nicht, da es sich um eine Rückvergütung von dem Staate überhaupt nicht gehöriger Gelder handelt. Ausserdem hatte der Staatsschatz noch den Vorteil, dass ihm von den in Betracht kommenden Gebühren auch nach in der Zwischenzeit die Zinsen zugeflossen sind. Sollte jedoch die Angabe einer Bedeckung der zur Durchführung des Gesetzes notwendigen Mittel erforderlich sein, dann können dieselben durch Einschränkung der Kosten der Auslandsvertretung und der Ausgaben für das Militär leicht erübrigt werden.
Prag, am 10. Dezember 1924.
Windirsch, Křepek, Sauer, J. Fischer, Schubert, Budig, Bobek, Dr. Medinger, Stenzl, Kaiser, Dr. Hanreich, Pittinger, Dr. Spina, Heller, Böhr, Dr. Radda, Scharnagl, Dr. Brunar, J. Mayer Böllmann, Dr. Luschka.
Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1924.
|
I. volební období. |
10. zasedání. |
Překlad.
5033.
Návrh
poslance Windirsche a druhů
na vydání zákona, jímž se mění a doplňuje zákon ze dne 12. srpna 1921, č. 337 Sb. z. a n. o dani z obohacení.
Podepsaní navrhují:
Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:
Zákon
ze dne....................,
jímž se mění a doplňuje zákon ze dne 12. srpna 1921, č. 337 Sb. z. a n. o dani z obohacení.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Článek I.
V § 11 připojuje se jako odstavec 4: Pokud jde o rakouské a uherské válečné půjčky, ocení se podle toho, zač je lze zciziti a použilo-li se jich skutečné podle ustanovení zákona č. 417/1920 o četné státní půjčce republiky Československé o účasti majitelů rakouských a uherských válečných půjček na její upisování a zákona č. 216/1924 a konečné úpravě rakouských a uherských válečných půjček.
Článek II.
Za nepoužité rakouské a uherské válečné půjčky vrátí se část dědických poplatků odpovídající ceně válečných půjček, z níž byly vyměřeny poplatky.
Článek III.
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 28. října 1918.
Odůvodnění.
Když v r. 1921 byl usnesen zákon o dani z obohacení, nejširší vrstvy obyvatelstva - zčásti i se členy zákonodárných sborů - se domnívaly, že ještě dojde k uspokojivé úpravě zaplacení rakouských a uherských válečných půjček. A tak se stalo, že v takových případech, kde v po zůstalostech byly válečné půjčky, byly pokládány vždy ještě za cenné papíry a při, vyměřování dědických poplatků byly také oceněny. Pro tento účel nebyly vždy válečné půjčky oceňovány stejně. Původně to byla jmenovitá hodnota válečných půjček a později bylo ocenění sníženo na 40 a konečně pokud šlo a válečné půjčky v držení osob neprivilegovaných podle zákona č. 417/1920, na 12%.
Avšak mnoho zděděných válečných půjček, za něž musily býti zaplaceny vypočtené dědické poplatky, nemohlo se nikdy zhodnotiti vzhledem k zákonné úpravě, k níž mezitím došlo k tomu se nedostává většině držitelů válečných půjček, jejichž čisté jmění dne 1. března 1919 překročilo 25.000 Kč, peněz potřebných k připlacení podle zákona č. 417/1920. Ale i zákon č. 216/1924 úplně ničí naděje, které byly dosud ještě skládány, poněvadž bezohledně ponechává tutéž majetkovou hranici 25.000 Kč. Změnu obsahují jen §§ 27 a 28 tohoto zákona, podle nichž se válečné půjčky podle zákona čís. 309/1920 oceňují pro dávku z majetku a z přírůstku na majetku 30% a válečné půjčky nepřeměněné se do vyměřovací základny k těmto dávkám nezapočítávají.
Tento ohled na nepoužité půjčky jest však jen nedostatečné a také nespravedlivé opatření, dokud nebudou vráceny dědické poplatky kdysi z těchto válečných půjček vypočítané. Vrácení těchto zapravených dědických poplatků lze žádati plným právem, poněvadž jest samozřejmé, že nelze dokonce ještě zdaňovati válečné půjčky, které pozbyly úplně ceny. Provedením navrhovaného zákona státní pokladna zatížena nebude, poněvadž jde o vrácení peněz, které státu vůbec nepřísluší. Vedle toho měl z toho stát ještě prospěch, že v této době plynuly mu ještě také úroky z příslušných poplatků. Kdyby však přece bylo třeba udati úhradu potřebnou k provedení tohoto zákona, lze ji lehce ušetřiti omezením nákladů na zastoupení v cizině a výdajů na vojsko.
V Praze dne 10. prosince 1924.
Windirsch, Křepek, Sauer, J. Fischer, Schubert, Budig, Bobek, dr. Medinger, Stenzl, Kaiser, dr. Hanreich, Pittinger, dr. Spina, Heller, Böhr, dr. Radda, Scharnagl, dr. Brunar, J. Mayer, Böllmann, dr. Luschka.