Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1924.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(1) Odpočivné požitky státních úředníků, soudců, státních učitelů a státních zaměstnanců náležejících do kategorie zřízenců (podúředníků a zřízenců), dále četnických důstojníků, kterým odpočivné požitky nebyly přiznány podle pravidel platných pro vojenské gážisty v hodnostních třídách, mužstva a kancelářských zřízenců u četnictva, jichž činná služba skončila před 1. lednem 1925, jakož i zaopatřovací požitky pozůstalých po takovýchto zaměstnancích upraví se podle pensijních základen vyplývajících z aktivních požitků služebních platných dne 1. ledna 1925.

(2) Odpočivné požitky zaměstnanců jmenovaných v odst. 1., kteří za činné služby nepodléhali ustanovením zákona ze dne 7. října 1919, č. 541 Sb. z. a n., nebo ze dne 19. března 1920, č. 186 Sb. z. a n., nebo ze dne 20. prosince 1922, č. 394 Sb. z. a n., jakož i zaopatřovací požitky pozůstalých po takovýchto zaměstnancích, upraveny budou podle tohoto zákona jen pod tou podmínkou, že byly jejich základní odpočivné nebo zaopatřovací požitky upraveny podle zákona ze dne 3. března 1921, č. 99 Sb. z. a n.

(3) Jestliže by nárok na, úpravu těchto požitků podle zákona č. 99/1921 Sb. z. a n. vznikl teprve později, budou místo této úpravy upraveny podle tohoto zákona. Pokud by úprava odpočivných nebo zaopatřovacích požitků podle zákona č. 99/1921 Sb. z. a n. mohla býti poskytnuta podle volné úvahy, lze místo ní poskytnouti úpravu podle tohoto zákona.

(4) Odpočivné požitky úředníků a podúředníků majících nárok na úpravu podle odst. 2., kteří vzešli z kategorií podúřednických po případě zřízeneckých, jakož i zaopatřovací požitky pozůstalých po takovýchto úřednících a podúřednících upraví se tak, aby u úředníka nebo podúředníka nečinily méně než u podúředníka nebo zřízence se stejným nebo menším posledním aktivitním platem, u pozůstalých po úředníku nebo podúředníku pak, aby nečinily méně než u pozůstalých po takovém podúředníku nebo zřízenci.

§ 2.

(1) U státních zaměstnanců kategorií, jimž byla článkem IV. §§ 1 a 3 zákona ze dne 19. února 1907, č. 34 ř. z., doba služební snížena ze 40 na 35 let, kteří však zemřeli v činné službě nebo odešli do výslužby před účinností řečeného zákona, a u jejich pozůstalých budiž vzata za základ výměry odpočivných a zaopatřovacích požitků procentní sazba stanovená uvedeným zákonným předpisem. U osob ze stavu četnického mužstva a jich pozůstalých budiž pro výpočet odpočivných a zaopatřovacích požitků přepočtena, služební doba podle ustanovení § 2 zákona ze dne 29. ledna 1897, č. 42 ř. z., pokud jejich odpočivné a zaopatřovací požitky nejsou již vyměřeny podle tohoto výhodnějšího způsobu.

(2) Stran pensionovaných civilně-státních zaměstnanců systému uherského, majících nárok na úpravu podle § 1, mění a doplňuje se § 11 zák. čl. LXV/1912 takto:

a) Ustanovení § 11 zák. čl. LXV/1912 rozšiřují se na odpočivné a zaopatřovací požitky jmenovaných tam úředníků státních, jakož i všech ostatních kategorií státních úředníků, dále na stejné požitky státních učitelů, dozorců u soudních věznic, státních trestnic, státních polepšoven, jakož i pozůstalých po bývalých zaměstnancích těchto kategorií, pokud tyto požitky nebyly již stanoveny podle § 11 zák. čl. LXV/1912 aneb na základě stejného či jinakého ještě příznivějšího počítání služební doby.

b) U mužstva uniformované civilní bezpečnostní stráže, státní civilní policejní stráže, státních policejních agentů, dále u četnických gážistů bez hodnostní třídy a u četnického mužstva, jakož i u pozůstalých po takovýchto bývalých zaměstnancích buď přepočítána služební doba tím způsobem, že každý úplný skutečný služební rok ztrávený ve službě právě uvedených kategorií zaměstnaneckých se čítá jako služební doba 16 měsíců. Na zlomky roku se při výhodném počítání služební doby tohoto rázu nehledí. Odpočivné paf samo, jakož i základ pro zaopatřovací požitky buďte stanoveny po 10leté započitatelné službě bez přerušení vykonané 40% a za každý další rok až do 40 celkem započitatelných služebních let 2% započitatelných požitků.

(3) Výhody v odst. 1. a 2. uvedené, buďte přiznány jen na písemnou přihlášku oprávněné osoby podanou nejdéle do 6 měsíců ode dne určeného v prováděcím nařízení.

(4) Předpisy o přepočítání služební doby u mužstva finanční stráže zůstavují se úpravě vyhrazené v § 7 tohoto zákona.

§ 3.

Nejvyšší výměra příspěvků na výchovu stanovená pro jedno dítě částkou 1200 Kč (§ 8, odst. 4. zákona ze dne 17. prosince 1919, č. 2 Sb. z. a n. z roku 1920, § 2, č. 4. vládního nařízení ze dne 8. srpna 1922, č. 247 Sb. z. a n., § 1 vládního nařízení ze dne 8. srpna 1922, č. 248 Sb. z. a n., a § 56 zákona ze dne 4. července 1923, č. 153 Sb: z. a n.) zvyšuje se na roční částku 2400 Kč a nejvyšší výměra sirotčí pense stanovená pro jedno dítě částkou 2000 Kč (§ 9, odst. 1. zákona č. 2/1920 Sb. z. a n., § 2, č. 5. vládního nařízení č. 247/1922 Sb. z. a n., § 1 vládního nařízení č. 248/1922 Sb. z. a n. a § 57 zákona č. 153/1923 Sb. z. a n.) n a roční částku 4000 Kč. Toto ustanovení platí nejen pro zvýšení podle tohoto zákona, nýbrž i pro všechny případy, kdy jest vyměřiti příspěvek na výchovu nebo sirotčí pensi podle předpisů zde uvedených.

§ 4.

(1) Dary a přídavky z milosti k odpočivným a zaopatřovacím požitkům povolené započtou se do zvýšení podle tohoto zákona. Táto ustanovení se však netýká darů a přídavků povolených po 1. lednu 1921 za zvláštní zásluhy. O tom, zdali jest tato výjimka dána, rozhoduje ústřední úřad v dohodě s ministerstvem financí.

(2) Přídavky povolené zaměstnancům, kteří odešli do výslužby v roce 1922, s podmínkou, že se sníží v témž poměru, v jakém byly nebo budou následkem zlepšených hospodářských poměrů sníženy celkové požitky aktivních zaměstnanců státních stejné kategorie, nebo všeobecnou úpravou zvýšeny celkové pensijní požitky, dále odpadne-li rodinný příslušník, k němuž se přihlíželo při stanovení tohoto přídavku z milosti, se zrušují. Mají-li tito zaměstnanci vedle toho ještě přídavky uvedené v odst. 1., započtou se tyto přídavky jen potud, pokud zvýšení podle tohoto zákona přesahuje přídavky uvedené v první větě tohoto odstavce.

§ 5.

(1) K odpočivným a zaopatřovacím požitkům vyměřeným podle tohoto zákona náležej i na místě dosavadních drahotních přídavků a mimořádných i nouzových výpomocí jednotné drahotní přídavky a případné přídavky na děti podle ustanovení zákona č. 394/1922 Sb. z. a n.

(2) Poživatelé takto upravených odpočivných a zaopatřovacích požitků, jakož i požitků z jakéhokoliv titulu ze státních prostředků náležejících, které podle tohoto zákona nebudou upraveny, poněvadž přesahují již nejvyšší výměru odpočivných nebo zaopatřovacích požitků státních zaměstnanců nejvyšší hodnostní třídy a jich pozůstalých; jsou povinni platiti ze svého daň z příjmu (§ 13 zákona č. 394/1922 Sb. z. a n.).

§ 6.

Požitky plynoucí z úpravy podle tohoto zákona nepříslušejí osobám po případě na osoby, které se zdržují trvale nebo dočasně v cizině. Výjimky může zcela nebo z části povoliti ve zvláštních zřetele hodných případech ústřední úřad v dohodě s ministerstvem financí.

§ 7.

(1) Podle zásad tohoto zákona upraví se i odpočivné požitky těch pensionovaných (provisionovaných) zaměstnanců státních úřadů, podniků, ústavů a fondů státních a státem spravovaných a jiných veřejných zaměstnanců placených z fondů státem spravovaných, kteří nespadají pod služební pragmatiku, jakož i pensistů drah sestátněných.

(2) Podmínkou této úpravy jest, že zmínění zaměstnanci náležejí ke kategoriím, jimž základní odpočivné požitky byly upraveny podle obdoby zákona č. 99/1921 Sb. z. a n., že činná služba jejich skončila před 1. lednem 1925 a pokud za činné služby nepodléhali pravidlům upravujícím jejich platy podle obdoby zákona č. 541/1919 Sb. z. a n. nebo zákona č. 394/1922 Sb. z. a n., že jejich odpočivné požitky byly upraveny podle obdoby zákona č. 99/1921 Sb. z. a n.

(3) Jestliže by nárok na úpravu těchto požitků podle obdoby zákona č. 99/1921 Sb. z. a n. vznikl teprve později, budou místo této úpravy upraveny podle tohoto zákona. Pokud by úprava odpočivných nebo zaopatřovacích požitků podle obdoby zákona č. 99/1921 Sb. z. a n. mohla býti poskytnuta podle volné úvahy, lze místo ní poskytnouti úpravu podle tohoto zákona.

(4) To platí i pro zaopatřovací požitky pozůstalých po takovýchto zaměstnancích.

(5) úprava běžných darů z milosti, zastupujících řádné odpočivné a zaopatřovací platy, i drahotních požitků k nim, kterých požívají bývalí zaměstnanci státních a sestátněných drah, jakož i jejich pozůstalí, vyhrazuje se ministerstvu železnic.

(6) Vláda se zmocňuje, aby osobám, jichž se týkají zákony ze dne 3. července 1924, č. 166 a 167 Sb. z. a n., přiznala na místě jednorázové výpomoci podle § 3 těchto zákonů vyšší jednorázovou výpomoc, a to až do výše rozdílu mezi odpočivnými nebo zaopatřovacími požitky, na které mají nárok podle zákonů býv. státu uherského, a mezi požitky, které by jim příslušely za těchže podmínek podle předpisů, platných pro učitele státních škol nebo pro opatrovatelky státních dětských opatroven.

(7) Samostatným duchovním správcům a pomocným kněžím, pokud podle norem dosud platných mají nárok na pensi uhrazovanou aspoň z části z prostředků státních, přísluší mimo základní pensi a to 3000 Kč pro samostatné duchovní správce a 2500 Kč (resp. v Praze a Brně 2600 Kč) pro kněze pomocné, a mimo odvolatelný jednotný drahotní přídavek 4008 Kč pro všechny stejný, také nárok na služební přídavky, jichž nabyli v aktivní službě až do nejvyšší celkové započitatelné výše 2000 Kč, bez ohledu na to, zda vstoupili do pense před účinností zákonů ze dne 28. března 1918, č. 115 ř. z., ze dne 3. února 1920, č. 84 Sb. z. a n., a č. 394/1922 Sb. z. a n., nebo po některém z těchto termínů.

§ 8.

(1) Při použití čl. IV. posledního odstavce zákona č. 2/1920 Sb. z. a n. a obdobných ustanovení o placení pensijních příspěvků zaměstnanci státními, četníky, jakož i zaměstnanci jmenovanými v §§ 17 a 19 zákona č. 394/1922 Sb. z. a n. se nepřihlíží k době připočtené pro vyměření pensijních požitků z titulu civilní neb vojenské služby za světové války.

(2) Článek IX., odst. 1., písmeno c), a odst. 2, zákona č. 2/1920 Sb. z. a n. zní takto:

c) jedna třetina požitků odpočivných neb zaopatřovacích zůstává v každém případě nezkrácena.

Je-li zraněný po skončeném léčení následků úrazu tak bezmocný, že potřebuje cizí péče a ošetřování, odpočivné se vůbec nekrátí. V ostatních případech může ústřední úřad dovoliti, aby se odpočivné krátilo v menší míře než podle odst. 1., písmeno a), jde-li o následky úrazu zvláště těžké.

§ 9.

(1) Byl-li by odpočivný neb zaopatřovací požitek, ať podle tohoto zákona, ať podle všeobecně pro tu kterou kategorii zaměstnanců platných předpisů o odpočivných a zaopatřovacích požitcích vyměřen neb likvidován nesprávně částkou nižší, přísluší oprávněnému nárok na výplatu tohoto rozdílu pouze po dobu tří let od splatnosti nesprávně vyměřeného neb likvidovaného odpočivného neb zaopatřovacího požitku.

(2) Byl-li by naopak odpočivný neb zaopatřovací požitek přiznán neb likvidován neprávem neb částkou vyšší, smí se od příjemce požadovati vrácení částky, kterou přijal v dobré víře, pokud se týče takto vzniklý přeplatek sraziti z požitků nejvýše za uplynulou dobu tří let od splatnosti požitku. Toto ustanoveni netýká se však dosavadních pravidel o drahotních požitcích, jakož i zvýšení pensí z doby po 28. říjnu 1918, které nebylo přiznáno úřady neb orgány oprávněnými k tomu podle platných československých předpisů, jež lze tedy požadovati a srážeti bezvýhradně.

§ 10.

Pokud nebude učiněno jiné opatřeni, zavádí se k úhradě výloh spojených s prováděním tohoto zákona 10% dávka z jízdného za osobni dopravu na drahách a 20% dávka z poplatků telefonních; školní a dělnické lístky jsou od dávky osvobozeny. Podrobnosti budou upraveny vládním nařízením.

§ 11.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1925; provedením jeho, jež se ukládá všem členům vlády, nesmí býti nikdo zkrácen na svých dosavadních celkových požitcích, leda že by zkrácení vzniklo placením daně z příjmu, ustanovením odst. 2., § 4 tohoto zákona, nebo proto, že požitky nebyly správně určeny.

Důvodová zpráva.

Stálým úsilím pensistů jest odstraniti veškery rozdíly mezi t. zv. staro a novopensisty, to jest vyrovnati výši pensijní základny pro všechny bez ohledu ve které době vstoupili na odpočinek. Toho mělo by se dosíci pro přítomnou dobu jednak propočtením let podle nových zásad, jednak přiznáním vyšší pensijní základny, stanovené zákonem č. 394/1922 Sb. z. a n., i oněm pensistům, kteří vstoupili do výslužby před účinností tohoto zákona. V posledním směru jdou však snahy ještě dále, až tak daleko, že se žádá, aby každá nová úprava odpočivných a zaopatřovacích požitků státních zaměstnanců, jakož i každá změna základny pro výměru odpočivných a zaopatřovacích požitků v budoucnosti vztahovala se i na příslušníky stejné kategorie zaměstnanecké, jsoucí již ve výslužbě, a na jejich pozůstalé.

Poněvadž provedení prvního požadavku, to jest propočtení, naráží na největší technické obtíže, omezují jej na požadavek, aby náhradou za ně byly zvýšeny pensijní základny o 20%.

Hospodářské poměry činí snahy o zlepšení pochopitelnými a vedou k uznání, že je třeba nějaké úpravy, která by rozdíly mezi staro a novopensisty pokud možno odstranila a pensistům přinesla zlepšení v hospodářském směru. Tak dalece nelze však jíti, aby každá úprava poměrů zaměstnanců aktivních týkala se i pensistů. Třídění pensistů na různé druhy vzniká tím, že jednotlivé úpravy platových a postupových poměrů státních zaměstnanců v činné službě, ať již všeobecné nebo specielní pro jednotlivé kategorie, platí vždy výhradně pro zaměstnance aktivní. Proto dosahují tito zaměstnanci pravidlem vyšších hodnostních tříd a platových stupňů než zaměstnanci dřívější, kteří odešli na odpočinek před zmíněnými úpravami. Tomu zjevu dalo by se zabrániti jedině ustanovením, že veškeré úpravy služebních a postupových poměrů, mající v zápětí zvýšení pensijních základen, platí i pro pensisty a jejich pozůstalé. Takové ustanovení však nutno pokládati za vyloučené. Nejde vždy o úpravy dotýkající se veškerých státních zaměstnanců. Mnohdy se zvyšují pensijní základny úpravami specielními, jednak přeřaděním do vyšších skupin úřednických, na příklad přeřaděním berních úředníků ze skupiny D do skupiny C, nebo zařaděním po případě jmenováním zaměstnanců některých nižších zaměstnaneckých kategorií do úřednických hodnostních tříd a platů za současného splnění jistých podmínek (oficianti, poštmistři, smluvní cejchmistři, kvalifikovaní soudní zřízenci a podúředníci atd.). Poskytnouti pensistům automaticky stejné materielní výhody bez splnění podmínek žádaných u zaměstnanců aktivních, nebylo by ani spravedlivé ani vhodné. Podobně je tomu s otázkou propočtení služební doby pensistů. Jelikož propočteni služební doby ve smyslu zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 222 Sb. z. a n., znamená zařazení do platových stupňů a platů hodnostních tříd příslušného stupně podle celkové započitatelné (započítané) služební doby a podle lhůt časového postupu, stanovených zákonem č. 541/1919 Sb. z. a n., tedy postup v pravém slova smyslu, znamenalo by přiznání těchto výhod i pensistům zavedení postupu v pensi. Postup v pensi není však nikde zaveden a nelze jej zaváděti ani u nás a není také z tohoto důvodu přípustná náhrada za něj nějakým procentním zvýšením pensijní základny. Pokud pak jde o všeobecně platné úpravy platové, přichází v prvé řadě v úvahu otázka úhrady, lze-li poskytnouti stejné výhody i pensistům. Otázku úhrady možno pak posuzovati vždy jen s hlediska stavu státních financí té které doby. Nebylo by proto ani radno ani účelno předpisovati pro budoucnost formou zákona zásadu, že každá úprava požitků pro aktivní zaměstnance má platiti i pro pensisty a ztěžovati tak již předem situaci i případnou úpravu správní služby vůbec. Otázku úpravy starých pensí nutno proto řešiti vždy samostatně.

Zákonem č. 99/1921 Sb. z. a n., byly upraveny staré pense zásadně tak, že pravidlem starý pensista i zaměstnanec nově odcházející do výslužby měl stejnou pensi, byl-li v témž platovém stupni a měl-li stejný počet let; tak bylo důsledně i u zaopatřovacích požitků pozůstalých. Avšak zákon č. 394/1922 Sb. z. a n. způsobil v tomto směru podstatnou změnu, že zvýšil pensijní základnu pro zaměstnance, kteří v době jeho platnosti byli v činné službě. Přirozeno, že tato okolnost i nestálé hospodářské poměry vyvolávají stálé stesky u těch pensistů, jejichž pense se nezvýšily důsledkem platové úpravy, provedené zmíněným zákonem. Poněvadž i obě sněmovny Národního shromáždění vyslovily přání, aby při úpravě požitků přihlédnuto bylo k hospodářské situaci staropensistů, odhodlala se vláda, snažíc se vyhověti projeveným přáním, přikročiti k úpravě starých pensí, pokud to zmíněná všeobecná hlediska a stav státních financí připouští, a předložiti tuto osnovu.

Osnova ta nedotýká se ovšem všech poživatelů odpočivných a zaopatřovacích požitků, beroucích tyto požitky z titulu služby veřejné. Vojenské pensisty a jich pozůstalé bylo nutno vypustiti jen proto, že u nich není dosud zákonem provedena úprava odpovídající ustanovením zákona č. 99/1921 Sb. z. a n., a že tudíž u nich neprovedeno zařadění do příslušných stupňů platových, zejména u gážistů mimo hodnostní třídy a poddůstojníků z povolání, takže schází nutný základ pro úpravu podle zákona č. 394/1922 Sb. z. a n. Úprava vojenských pensí se zřetelem na zákon č. 99/1921 Sb. z. a n. jest pak značně složitá, takže nebylo ani možno pomýšleti na to, aby snad tana úprava byla pojata také do tohoto zákona úprava vojenských pensí musí se proto provésti samostatně a podává se také zvláštní návrh zákona.

Dále nedotýká se osnova pensí autonomních. Sama "Jednotná fronta všech spolků československých pensistů, vdov a sirotků" uvádí v důvodech svého návrhu, že u větších obcí pense jsou již upraveny, takže by šlo pouze o obce menší. Předpisovati však úpravu hlavně menším obcím není vhodno, poněvadž právě tyto obce mohou rej spíše upraviti náležitě požitky svých pensistů na základě znalosti osobních poměrů i obecních prostředků. Z důvodů veřejné správy nutno dbáti pouze toho, aby požitky autonomních pensistů nepřesahovaly míry požitku pensistů státních stejných druhů, a o to postaráno již zákonem č. 394/1922 Sb. z. a n.

Předložená osnova upravuje dosavadní požitky odpočivné a zaopatřovací podle pensijních základen zákona č. 394/1922 Sb. z a n. a zákonů, kterými by byly tyto základny změněny, pokud tyto změny nabudou činnosti nejpozději od 1. ledna 1925, a to pro všechny zaměstnance státní jichž základní požitky byly zvýšeny podle zákona č. 99/1921 Sb. z. a n., a pro všechny do služeb republiky definitivně převzaté zaměstnance státní těchže druhů, kteří se nedočkali v činné službě účinnosti zákona č. 394/1922 Sb. z. a n. a zákonů, kterými by jeho pensijní základny byly změněny, pokud tyto změny nabudou účinnosti nejpozději od 1. ledna 1925. Dále upravuje zaopatřovací požitky pozůstalých po zmíněných osobách a pamatuje zejména na to, aby úprava mohla se poskytnouti i osobám vyloučeným podle ustanovení § 6 zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 269 Sb. z. a n., § 5 a § 6, odst. 2. zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 270 Sb. z. a n., a § 8 vládního nařízení ze dne 29. listopadu 1923, č. 226 Sb. z. a n., a jejich pozůstalým, bude-li schválen vládní návrh zákona o úpravě župních pensí, v němž se zmíněným osobám poskytují výhody zákona č. 99/1921 Sb. z. a n.

Jiných základních změn není, poněvadž dané poměry nedopouštějí změny bývalých služebních a postupových poměrů pensistů. Řídí se tedy nové výměry odpočivných a zaopatřovacích požitků dosavadními pravidly pensijními a, pokud dřívějšími úpravami pensí nezanikly zvláštní pro výměru pense započitatelné a mimo stupně platové poskytované přídavky, zůstávají tyto přídavky také zachovány nadále v dosavadní výši, nedoznají-li k 1. lednu 1925 změny, a připočítávají se k nové pensijní základně. Zákonem č. 541/1919 Sb. z. a n. byly upraveny aktivní požitky zaměstnanců tak, že došla tu výrazu snaha odškodniti jaksi zaměstnance kategorií nižších, jejichž platový postup byl před tímto zákonem daleko nepříznivější než postup v kategoriích vyšších, a proto se stalo, že dle zákona č. 99/1921 Sb. z. a n. hlavně v oboru správy železniční zaměstnanci kategorií nižších byli přeřazeni do vyšších platových stupnic nového platového: schématu než zaměstnanci vyšších kategorií se stejným platem, kteří měli dříve postup rychlejší a o větším platovém rozpětí. Tak byl na příklad železniční zaměstnanec kategorie zřízenecké s platem 1600 Kč přeřazen do platové stupnice 3504 Kč, zaměstnanec kategorie podúřednické s týmž platem do stupnice 3108 Kč, zaměstnanec kategorie úřednické s týmž platem pak dokonce pouze do stupnice 2808 Kč. Toto přeřazení nedotklo se nijak nespravedlivě těch zaměstnanců kategorií úřednických a podúřednických, kteří již od počátku své služby do těchto kategorií náleželi, bylo však nepříznivé těm, kteří do těchto kategorií byli jmenováni z kategorií nižších, v nichž zdlouhavý postup s malými platovými zvýšeními prodělali a při jmenování do kategorií vyšších platově buď vůbec ničeho nezískali nebo získali - zpravidla na sklonku služební dráhy tak málo, že by byli po úpravě svých požitků podle zákona č. 99/1921 Sb. z. a n. postavení výhodněji, kdyby byli zůstali v dřívější své kategorii nižší. I tento nepříznivý poměr byl však později vyrovnán propočtením služební doby podle zákona č. 222/1920 Sb. z. a n., ovšem pouze u zaměstnanců, na které se zákon tento vztahoval, nikoliv však u pensistů, jejichž odpočivné požitky vyměřené z pensijních základen platných před zákonem č. 541/1919 Sb. z. a n. a zvýšené podle zákona ze dne 17. prosince 1919, č. 3 Sb. z. a n. na rok 1920, byly zákonem č. 99/1921 Sb. z. a n. upraveny na základě vylíčeného nepříznivého přeřazení. Tuto nesrovnalost odstraňuje pokud možno ustanovení § 1, odst. 4.

Dosavadní sazby procentní se celkem nemění. Kdyby však zůstaly dosavadní procentní sazby zachovány bez výhrady, zůstala by zachována i dosavadní nerovnoměrnost co do výměry sazby mezi pensisty se 40letou dobou služební a mezi pensisty těchže kategorií, kteří vstoupili do výslužby již na základě 35leté doby služební zavedené zákonem č. 34/1907 ř. z. Tuto nerovnoměrnost možno odstraniti, ježto tím nebudou nijak dotčeny bývalé služební a postupové poměry (viz § 2). Důsledkem tohoto opatření, aby jedna a táž kategorie zaměstnanců za stejnou dobu služební měla stejnou výměru sazby procentní, jest další ustanovení tohoto paragrafu, aby i těm příslušníkům četnického mužstva přepočetla se služební doba četnická v poměru 12 měsíců za 16, kteří tohoto výhodnějšího počítání služební doby nebyli ještě účastni. Tato výhoda připadá automaticky podle ustanovení čl. IV., § 4 zákona č. 34/1907 ř. z. i mužstvu civilní státní uniformované i neuniformované stráže bezpečnosti a státním agentům policejním. Aby nebylo v těchto směrech rozdílů materielních mezi pensisty z Čech, Moravy a Slezska a pensisty systému uherského na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, pojata příslušná pravidla jako další ustanovení do § 2. Ustanovení § 2 značně by znesnadňovala hladké provedení úpravy, kdyby měl býti k ním vzat zřetel z úřední moci u všech poživatelů. Poněvadž ustanovení ta budou míti praktický význam u poměrně malé části poživatelů, kde však bude třeba přihlížeti k jednotlivým druhům služebních období, aby mohlo býti určeno celkové procento výměry pense, a přezkoušeti celou služební dobu, usnadnil by se postup státní správě, bude-li moci provésti zvýšení jen dle dosavadního procenta, po případě dle dosavadního počtu služebních let a hleděti k ustanovením § 2 až teprve na žádosti stran. Proto se doporučuj e z administrativních důvodů žádati, aby oprávnění poživatelé odpočivných a zaopatřovacích požitků sami uplatňovali nárok na poskytnutí výhody podle § 2, a to do určité lhůty, jak navrhuje osnova, aby úprava se neprotahovala nad potřebu.

Jak vpředu uvedeno, nenastává jiných základních změn a nelze také vyhověti snaze, aby odstraněna byla ustanovení čl. IX. zákona č. 2/1920 Sb. z. a n. a čl. I. § 4 zákona č. 99/1921 Sb. z. a n. Odstavcem 2. § 8 poskytuje se však ve smyslu přednesených přání jisté dosti význačné zmírnění předpisů čl. IX. zákona č. 2/1920 Sb. z. a n. o započítávání úrazových rent do pense. Odstavec 1. téhož paragrafu pak rozptyluj e pochybnosti o tom, zdali započtení t. zv. válečných let, půlletí a let legionářských do pense má míti i ten důsledek, že zaměstnanci, jimž tato výhoda pro výměru pense byla poskytnuta, mají býti předčasně sproštěni placení pensijních příspěvků z části pensijní základny.

Jako důsledek zvýšení odpočivných a zaopatřovacích požitků prováděného touto osnovou zvyšuje se přiměřeně i nejvyšší hranice příspěvků na výchovu a sirotčí pense (§ 3).

Jako do dřívějších zákonů zvyšujících pense bylo i do této osnovy pojato ustanovení, že zvýšení pravidelných odpočivných a zaopatřovacích požitků provedené cestou milosti se započítává do zvýšení odpočivného nebo zaopatřovacího požitku poskytovaného touto osnovou a tedy zcela nebo z části zaniká. Byla-li tato zvýšení cestou milosti povolena jen se zřetelem na hospodářské poměry poživatelů, jest správno, aby se započetla do zvýšení poskytovaného právě se zřetelem na hospodářskou situaci celkovou. Byla-li povolena tato zvýšení ve výjimečných případech i z jiných důvodu jako zvláštní odměna za mimořádné, vynikající služby, zachovává se tato výhoda, byla-li povolena po 1. lednu 1921, tedy po platnosti zákona č. 99/1921 Sb. z. a n., aby tímto časovým omezením zamezeno bylo automatické obživnutí zmíněných přídavků v těch případech, kde již zanikly započtením do zvýšení provedeného uvedeným zákonem. Jinak bude vždy možno i zaniklý přídavek z milosti ze závažných důvodů zvláštním aktem milosti i nadále zachovati. Zvláštní přídavky, které povoleny byly zaměstnancům odešlým do výslužby v roce 1922 ve výši určené na základě rozdílu mezi 15% mimořádných a nouzových výpomocí v činné službě a mimořádnými a nouzovými výpomocemi ve výslužbě, nutno zrušiti, poněvadž tyto přídavky anticipovaly úpravu podle zákona č. 394/1922 Sb. z. a n. a jsou v některých případech vyšší než zvýšení pensi, prováděné uvedeným zákonem. Nemohlo býti úmyslem, aby tito zaměstnanci bez zvláštních individuelních důvodů získali více, než kdyby byli odešli do výslužby za platnosti zákona č. 394/1922 Sb. z. a n., což by nastalo při pouhém započtení těchto zvláštních přídavků. Mají-li však tito zaměstnanci ze zvláštních individuelních důvodů ještě jiné přídavky a zvýšení z milosti, není zase nutkavé příčiny započítati z nich více, než co ze zvýšení prováděného touto osnovou ještě snad zbývá (§ 4).

Nemá-li býti platových rozdílů mezi pensisty podle zákona č. 394/1922 Sb. z. a n. a pensisty dřívějšími, bylo nutno i těmto určiti přídavky na děti a jednotné drahotní přídavky podle zákona č. 394/1922 Sb. z. a n., pokud se týče podle vyhlášky ministra financí ze dne 19. června 1923, č. 132 Sb. z. a n. na místě dosavadních jejich drahotních přídavků a mimořádných i nouzových výpomocí a uložiti jim placení daně z příjmu, což opatřuje § 5. Nemění se tedy dosavadní stav co do drahotních požitků v těch případech, kde nedojde k úpravě požitků dle této osnovy. Není však důvodu, aby stát nadále nesl břemeno daně z příjmu za ty poživatele odpočivného neb zaopatřovacího požitku, který se neupraví podle této osnovy proto, že převyšuje nejvyšší výměru odpočivných neb zaopatřovacích požitků státních úředníků nejvyšší hodnostní třídy a jich pozůstalých, a proto se tato výhoda ruší.

Značný počet pensistů stále se zdržuje mimo naše území a valutové rozdíly lákaly a lákají k přechodnému nebo trvalému pobytu v cizině, i když toho osobní a rodinné poměry nutně nevyžadují. Je proto třeba, aby vláda měla v ruce účinný prostředek omeziti tyto platby do ciziny, aniž by bylo nutno sáhnouti k nejzazšímu opatření, to jest k odepření dovolení k cestě do ciziny a pobytu tam, a v případě neuposlechnutí k zastavení pense. Tento prostředek poskytuje ustanovení pojaté do § 6. Při osobách tíhnoucích do ciziny právem nelze žádati od státu, aby zlepšoval v cizině hospodářskou situaci těchto osob podle poměrů u nás. Naopak cílem musí býti, aby, výhodnější hospodářská situace zdržovala naše pensisty na našem území. To je dalším důvodem, proč osnova nepřiznává úpravy z ní plynoucí osobám, pokud se týče pro osoby, které trvale či přechodně se zdržují v cizině, připouštějíc pouze výjimky v případech zvláštního zřetele hodných.

§ 7 má umožniti podobnou úpravu těm zaměstnancům, kteří se považují za nepragmatikální, kterým však dostalo se také úpravy se zřetelem na zákon č. 99/1921 Sb. z. a n., jakkoliv v tomto zákoně nejsou výslovně jmenováni, nebo kteří náležejí k těmže kategoriím, sloužili však do pozdější doby než zmínění, ale za činné služby nepodléhali pravidlům, upravujícím jejich platy podle obdoby zákona č. 541/1919 Sb. z. a n. nebo č. 394/1922 Sb. z. a n. a zákonů, měnících pensijní základny posléz uvedeného zákona, pokud tyto změny nabudou účinnosti nejpozději od 1. ledna 1925. To platí i pro zaopatřovací požitky jejich pozůstalých. Rovněž má poskytnouti obdobnou úpravu odpočivných a zaopatřovacích požitků, které plynou z pensijních a provisních fondů drah státních a sestátněných, analogickým způsobem, jakým rozšířena byla úprava podle zákona č. 99/1921 Sb. z. a n. na dráhy státní a sestátněné. Dále upravuje způsobem odpovídajícím celkem dosavadní praxi odpočinkové platy duchovních správců a pomocných kněží.

Velice rychle za sebou následující několikeré obsáhlé úpravy odpočivných a zaopatřovacích požitků zvětšily možnost, že dojíti může častěji k nesprávnému přiznání neb vyměření nebo likvidování těchto požitků a třeba proto pojati do zákona ustanovení, která by umožňovala opravu pro určení těchto ustanovení směrodatnou byla zásada, že mylně určené zaopatření dlužno opraviti a to na žádost oprávněného, bylo-li stanoveno částkou nižší, z úřední moci pak, bylo-li stanoveno částkou vyšší nebo přiznáno neprávem. První a druhý odstavec § 9 obsahuje předpisy na to se vztahující, které se odchylují od sebe potud, že omezení státní správy žádati náhradu za ne více než za uplynulá tři léta, týče se jen případu, kdy poživatel přijal částku vyšší neb nesprávně přiznanou nebo likvidovanou v dobré víře a není tu tedy časového omezeni, neměl-li příjemce dobré víry. Tento blahovolný zřetel jest však nemístný tam, kde přiznání nebo další výplata požitku závisí na tam, splní-li oprávněný svoji povinnost ohlásiti okolnosti, podmiňující jeho nárok, jak tomu u drahotních požitků. Tam nutno zachovati dosavadní pravidla, že se neprávem přijatý požitek sráží vždy za celou dobu uplynulou, neboť by jinak blahovolné ustanovení, vpředu zmíněné, svádělo k zanedbávání ohlašovací povinnosti a tím vedlo k přeplatkům a často i k svízelnému řízení správnímu, běží-li o dobrou víru strany čili nic. Také nelze upustiti od náhrady vyplacených zvýšení požitků, která zavedla vláda károlyiovská, která však na našem území neplatí. Podle prvního odstavce možno rozdíl nahraditi pouze na podání oprávněných a jen potud, pokud mezi splatností mylně stanoveného požitku a podáním žádosti neuplynula doba delší tří let. Toto poslední omezení, které se vztahuje jak na stálé požitky, tak i na požitky jednou pro vždy příslušející, považuje se proto za nutné, jelikož, jak jest slušno, aby oprávněný také za minulý čas obdržel náhradu, tak jest i přirozeno, že takovéto náhradě za minulou dobu dlužna určiti meze. Doba tří let, určená jako lhůta promlčecí, jest dosti dlouhou, aby oprávněný si mohl sjednati přesvědčení, bylo-li jeho zaopatření stanoveno správně nebo mylně. Jako omezeno právo strany na náhradu, tak jest i slušno, aby stejnou měrou omezeno bylo i právo státu, byl-li příjemce v dobré víře.

Připomenouti třeba, že při stálých zaopatřovacích platech pod splatností nevyrozumívá se splatnost první lhůty, nýbrž splatnost kterékoliv měsíční lhůty stálého zaopatření. Jestliže tedy trvalé zaopatření bylo mylně určeno, dlužno rozdíl nahraditi v každém takovém případě, kdy oprávněný svou žádost o opravu podává během tří let počítaných od doby, kdy poslední měsíční lhůta mylně stanoveného zaopatření se stala splatnou. Oprava však může se státi nejvýše jenom na tři roky zpět, totiž byl-li zaopatřovací plat vyplácen po delší dobu než tři léta, může oprávněný žádati náhradu rozdílu pouze za tři léta, počítaná zpět od podání žádosti. Obdobně se postupuje, zjistí-li se nesprávnost vyžadující opravy ve prospěch správy státní. Důvody směrodatné pro zavedení těchto ustanovení neomezují se však jen na odpočivné a zaopatřovací požitky plynoucí ze zásad tohoto zákona, nýbrž jsou rázu všeobecného. Jest proto žádoucno, aby každý příjemce odpočivného nebo zaopatřovacího požitku mohl žádati náhradu rozdílu, o který přišel nesprávnou výměrou neb nesprávným likvidováním a poukazem svého požitku, a naopak, aby stát mohl žádati vždy náhrada toho, co neprávem přiznáno neb k výplatě poukázáno, a aby tím chráněn byl proti škodě, která by mu vznikala omylem jeho zaměstnanců, po případě i zlou vůli nejen příjemců samotných, nýbrž i zaměstnanců státních. Tento všeobecný ráz dán proto ustanovením prvního a druhého odstavce. Ustanovení § 9 nejsou nijak nová, nýbrž jsou to ustanovení převzatá z pensijního práva systému uherského, ovšem upravená tak, aby vyhovovala potřebám našich poměrů. Obsahují proto jakožto zákon pozdější i částečnou změnu ustanovení §§ 115 a 118 zák. čl. LXV/1912.

Přehled materielních výsledků poskytovaných touto osnovou podávají připojené srovnávací přehledy (tabulka A-F).

Finanční výsledek osnovy jest tento: