Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

4955.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne.................

o úpravě promlčecích lhůt pro některé pohledávky a závazky v poměru k cizině.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(1) Promlčecí lhůta pro pohledávky a závazky vzniklé do 26. února 1919 ve starých korunách mezi věřiteli nebo dlužníky československými, t. j. fysickými nebo právnickými osobami nebo jinakými obdobnými samostatnými hospodářskými jednotkami, které dne 6. února 1919 měly řádné bydliště (sídlo) na území republiky Československé, a dlužníky nebo věřiteli, t. j. fysickými nebo právnickými osobami nebo jinakými obdobnými samostatnými hospodářskými jednotkami, které dne 26. února 1919 měly řádné bydliště (sídlo) na území bývalého mocnářství Rakousko-uherského, ale mimo obvod republiky Československé, staví se ode dne 28. října 1918, nebo staly-li se splatný mi po tomto dni, ode dne splatnosti, až do dne, který bude ustanoven vládním nařízením a promlčí se nejdříve po uplynutí dvou let po tomto dni.

(2) Při tom pokládají se tuzemské odbočky peněžních a pojišťovacích ústavů cizozemských za věřitele nebo dlužníky tuzemské a cizozemské odbočky peněžních a pojišťovacích ústavů tuzemských za věřitele nebo dlužníky cizozemské.

(3) Vláda se zmocňuje, aby nařízením ustanovila, že promlčecí lhůty počínají dále běžeti buď pro veškeré pohledávky a závazky uvedené v odst. 1. nebo pro pohledávky a závazky vůči obyvatelům určitých států nebo pouze pro určité druhy pohledávek a závazků.

§ 2.

Po dobu, po kterou se promlčení staví, nelze ve sporech o pohledávky ve starých korunách rakousko-uherských, zahájených před československými soudy mezi věřiteli nebo dlužníky československými (§ 1) a věřiteli nebo dlužníky, kteří dne 26. února 1919 měli řádné bydliště (sídlo) na území bývalého mocnářství rakousko-uherského, ale mimo území republiky Československé, namítati, že pohledávka po 28. říjnu 1918 až do dne, kdy tento zákon nabude účinnosti, zanikla promlčením.

§ 3.

Ustanovení § 1 a 2 platí však toliko podmínkou, že cizí stát poskytne československým státním příslušníkem tytéž výhody. V pochybnosti jest si vyžádati vyjádření ministerstva spravedlnosti, kterým jest soud vázán.

§ 4.

Vláda se zmocňuje, aby obdobně (§ 1) prodloužila promlčeti lhůty i pro pohledávky a závazky založené jak v měně korunové, tak i v měně jiné, pokud vznikly před 28. říjnem 1918 mezi věřiteli nebo dlužníky příslušnými do republiky Československé a dlužníky nebo věřiteli, kteří v den založení právního poměru příslušeli jinam nebo bydleli (měli sídlo) jinde než v některém území bývalé říše rakousko-uherské.

§ 5.

Ustanovení §§ 1 až 4 platí toliko pro pohledávky, jejichž promlčeti lhůta jest kratší než třicetiletá.

§ 6.

(1) Vláda se zmocňuje, aby nařízením ustanovila, že promlčeti lhůta pro závazky z cenných papírů československých, dospělé v době od 28. července 1914 do 10. května 1923, se staví a aby ustanovila, že promlčeti lhůta počne opět běžeti.

(2) Zmocnění to nevztahuje se však na státní dluhopisy československé ani na dluhopisy státního předválečného dluhu zajištěného i nezajištěného, jichž převzetí bylo republice Československé uloženo mírovými smlouvami.

§ 7.

(1.) Vláda se zmocňuje, aby nařídila přerušení sporů a exekucí pro pohledávky a závazky uvedené v §§ 1 a 4; omezení § 5 zde neplatí.

(2) Doba, po kterou pohledávky nelze soudně nebo exekucí vymáhati, se nezapočítává do lhůt promlčecích ani do lhůt ustanovených pro podání žaloby nebo do jiných lhůt, jejichž zmeškání má po zákonu v zápětí právní újmu.

§ 8.

(1) Zákon tento nabude účinnosti dnem vyhlášení.

(2) Ministrům spravedlnosti, věci zahraničních a financí se ukládá, aby jej v dohodě se súčastněnými ministry provedli.

Důvodová zpráva.

Mírovými smlouvami St. Germainskou a Trianonskou nebyla upravena otázka, jakým způsobem vyrovnány býti mají vzájemné pohledávky a závazky mezi příslušníky nástupnických států býv. mocnářství rakousko-uherského. Republika Československá nemohla tuto otázku v poměru k žádnému z nástupnických států ještě konečně vyřešiti kromě k Italii (č. 132/1924 Sb. z. a n.), ačkoliv se své strany ve směru tomto podnikla vše, čeho bylo zapotřebí. Vymáhání pohledávek vzniklých v starých rakousko-uherských korunách jest v poměru k nástupnickým státům nemožno a hrozí v nejbližší době nebezpečí, že takovéto pohledávky zaniknou promlčením.

Vedle toho nejvyšší soud vyslovil mínění, že jest vláda republiky československé podle zákona ze dne 30. června 1922, č. 207 Sb. z. a n., zmocněna k vydání nařízení o přerušení sporů a o stavení promlčecích lhůt toliko pro ony pohledávky a závazky, v příčině kterých nařízen byl soupis změny v § 6 odst. 1. cit. zák., nikoli však také pro pohledávky ostatní. Ačkoliv nejvyšší soud později na tomto svém mínění nesetrval, jest přece nutno, aby pochybnosti, které by se mohly při výkladu § 6 cit. zák. vyskytnouti, byly odstraněny. Věc tato má značný význam, neboť vrátila-li by se judikatura k původnímu názoru nejvyššího soudu, znamenalo by to na příklad, že v poměru k republice Rakouské nebyla prodloužena promlčecí lhůta pro závazky ze smluv pojišťovacích. Ježto tato lhůta jest tříletá, nebylo by vyloučeno, že některé závazky jsou již promlčení, jiným pak by hrozilo promlčení v nejbližší době.

Aby chráněny byly zájmy příslušníků republiky Československé ve všech případech, nezbývá, nežli aby promlčecí lhůta v poměru k příslušníkům nástupnických států býv. mocnářství rakousko-uherského byla zastavena počínaje dnem 28. října 1918 až do dne, který stanoven bude nařízením. V zákoně samém nemůže tento den býti určen, neboť závisí od výsledku vyjednávání s cizími státy. Ježto jest snadno možno, že vyjednávání skončeno bude, pokud jde o určité druhy pohledávek dříve, v příčině jiných pak později, nutno vládě umožniti, aby nařízení o konci promlčecí lhůty mohla vydati buďto pro veškeré pohledávky, nebo pro pohledávky vůči obyvatelům určitého cizího státu nebo toliko pro určité druhy těchto pohledávek.

Za války byla od států vedoucích válku proti Rakousko-Uhersku a Německu nařízena sekvestrace majetku příslušníků těchto států, která se nyní vztahuje i na majetek příslušníků republiky Československé. Přes úsilí ministerstva věcí zahraničních nebylo lze u všech států docíliti, aby ve všech případech provedena byla desekvestrace, takže i z tohoto důvodu nelze československých pohledávek vymáhati. Ježto republice Československé podařilo se dosud ujednati toliko s několika málo státy smlouvy o právní pomoci a o vzájemném vykonávání exekučních titulů, jest v četných případech československým věřitelům vůbec nemožno, aby vůči dlužníkům, bydlícím v cizích státech, vymáhali zaplacení svých pohledávek žalobami i aby podle pravoplatných československých exekučních titulů vedli exekuci; není pak vyloučeno, že by českoslovenští věřitelé nároky své, které takto vymáhati nelze, ztratili promlčením. Pokud jde o pohledávky živnostníků, obchodníků, advokátů, notářů, atd. byla vůči dlužníkům, kteří mají sídlo ve státech, v nichž byla provedena sekvestrace i československého majetku, dosud zjednána odpomoc tím způsobem, že promlčeti lhůta, §em 194 III. dílčí novely k obč. zák. ob. zkrácená z třiceti let na tři roky, každoročně byla prodlužována. Dalo se tak vždy na základě zmocňovacích zákonů č. 307/1917 ř. z. a č. 337/20 Sb. z. a n.

Vyskytly se však pochybnosti o tom, zdali lze i nadále podle zmocňovacího zákona prodlužovati promlčeti lhůty, §em 194 III. dílčí novely k obč. zák. zkrácené; poněvadž pak dosud vydaná nařízení o prodloužení promlčecích lhůt netýkají se všech pohledávek, nýbrž jen nároků v § 194 III. dílčí novely jmenovaných, jest nezbytno zvláštním zákonem umožniti i prodloužení promlčecích lhůt ve příčině všech pohledávek ostatních a vůči obyvatelům ostatních cizích států, mimo t. zv. nástupnické státy býv. mocnářství rakouskouherského, na které se vztahuje již odst. 1. § 1. Potřebě této vyhověno býti má ustanovením § 4.

Válkou způsobeny byly překážky při výplatě závazků z cenných papírů cizincům. Kromě toho lze vypláceti splatné pohledávky z československých cenných papírů dospělé v době, po kterou platí označovací povinnost (do 10. května 1923, srv. vyhlášku ministerstva financí ze dne 5. května 1923, č. 93 Sb. z. a n.), podle vládního nařízení ze dne 12. března 1919, č. 126 Sb. z. a n. o soupisu a označování cenných papírů jen tehdy, byl-li papír přihlášen k soupisu a označen, nebo byly-li splněny podmínky ustanovené v § 15, odst. 4. a 5. citovaného vládního nařízení o t. zv. affidavit.

Aby zamezeno bylo promlčení závazků z cenných papírů, jichž výplata za tohoto právního stavu byla značně stižena - čehož domáhala se při finančním jednání s vládou republiky Československé již vláda maďarská - nutno, aby vláda byla zmocněna nařízením ustanoviti, že promlčecí lhůta pro závazky z cenných papírů československých dospělé mezi 28. červencem 1914 a 10. květnem 1923 se staví. Jinak bylo by nutno v každém jednotlivém případu vydávati zvláštní zákon, nebo používati zmocňovacího zákona č. 337/20 Sb. z. a n., kdyby při finančních vyjednáních bylo nutno vyhověti požadavku té které vlády, aby promlčení takovýchto pohledávek bylo staveno.

§em 6, odst. 3. zákona ze dne 30. června 1922, č. 207 Sb. z. a n., byla vláda zmocněna, aby nařídila přerušení sporů a exekucí pro pohledávky a závazky vzniklé v korunách rakousko-uherských mezi věřiteli a dlužníky československými a cizími. Jak již shora uvedeno, rozhodl nejvyšší soud v jednom případě, že toto zmocnění se vztahuje pouze na pohledávky, které podléhají soupisu, nařízenému podle § 6, odst. 1. cit. zák. Ustanovení toto objevilo se však nepostačujícím i proto, že neobsahuje zmocnění vlády k tomu, aby současně s přerušením sporů i nařídila, že se doba, pro kterou pohledávky nelze soudně vymáhati, nebo exekucí dobývati, nezapočítává do lhůt promlčecích, do lhůt, ustanovených ku podání žaloby a do jiných lhůt, jejichž zmeškání má v zápětí právní újmu.

Nelze také přehlédnouti, že bude pravděpodobně také zapotřebí, aby nařízeno bylo na základě úmluv, uzavřených s jinými státy, přerušení sporů i pro jiné pohledávky, nežli pro pohledávky, vzniklé ve starých korunách rakousko-uherských; mohlo by se tak podle dnešního stavu státi jen buď zákonem nebo nařízením, vydaným na základě zmocňovacího zákona č. 337/20 Sb. z. a n. Aby k použití tohoto zákona nemusilo se sáhnouti, žádá vláda, aby byla § 7 zmocněna vydati nařízení o přerušení sporů a exekucí pro pohledávky vůči cizím příslušníkům všeobecně s tím účinkem, že doba tohoto přerušení se nezapočítává do promlčecích lhůt ani do jiných lhůt, s jichž uplynutím jest spojena právní újma.

K jednotlivým paragrafům se poznamenává:

K § 1: Obrat, t. j. fysickými nebo právnickými osobami nebo jinakými obdobnými samostatnými hospodářskými jednotkami, byl zvolen vzhledem k tomu, že se opakuje v mezinárodních smlouvách a jest proto záhodno, aby používáno nebylo v tomto zákoně znění jiného.

K § 2: Poněvadž je sporno, zda některé pohledávky již promlčením nezanikly, nutno otázku tuto upraviti autenticky tím způsobem, že po dobu, po kterou se promlčení ve smyslu § 1 staví, nelze ve sporech o pohledávky ve starých korunách mezi obyvateli republiky Československé a nástupnických států před československými soudy namítati, že pohledávka po 28. říjnu 1918 až do dne, kdy tento vládní návrh nabude účinnosti, zanikla promlčením.

K § 3: Výhody ustanovené v §§ 1 a 2 mohou býti cizincům přiznány toliko za předpokladu, že také československým státním příslušníkům před cizími soudy budou poskytnuty výhody stejné. Jinak byli by českoslovenští státní občané v horším postaveni, než cizinci.

K § 4: Tímto paragrafem má býti umožněno, aby vláda v poměru k příslušníkům cizích států mimo nástupnické státy býv. Rakousko-Uherska, objeví-li se toho třeba, prodloužila promlčecí lhůtu pro pohledávky a závazky vzniklé do 28. října 1918.

K § 5: Nedoporučuje se prodlužovati i promlčecí lhůty třicetileté a delší, ježto věřitel, který během tak dlouhé doby nepoužil svého práva pohledávku vymáhati, zajisté nezasluhuje, aby mu poskytovány byly zvláštní výhody. Jinak jest tomu u věřitelů, jejichž pohledávky podle zákona se promlčí v době poměr ně krátké, na př. tři nebo šest let.

K § 6: Aby nebylo pochybností o tom, že se zmocnění, obsažené v odst. 1., nevztahuje také na státní dluhopisy československé nebo na dluhopisy státního předválečného dluhu, dáno o tom zvláštní ustanovení.

K § 7: Výrazem "přerušení exekucí" rozuměti jest zastavení exekucí již zahájených i vyloučení návrhu na zahájení nových exekucí.

Vláda doporučuje, aby tento její návrh zákona byl v obou sněmovnách Národního shromáždění přikázán výboru ústavně-právnímu ku podání zprávy ve lhůtě co nejkratší.

V Praze dne 28. listopadu 1924.

Předseda vlády:

Švehla, v. r.