Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1924.

4886.

Interpelace:

I. posl. Kurťaka, dra Korlátha a súdr. vláde o uskutočnení autonomie Podkarpatskej Rusi.

II. posl. Simma a druhů vládě o repatriaci válečných zajatců, kteří ještě zůstali v Rusku.

III. posl. Simma a druhů min. sociální péče, min. veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a min. školství a národní osvěty o nutné podpoře libereckému útulku pro mrzáky.

I./4886 (překlad).

Interpellácia

poslancov Jána Kurťaka, dra Andreja Korlátha a súdruhov

vláde

o uskutočnení autonomie Podkarpatskej Rusi.

článok 10. St. Germainskej mierovej smluvy srovnáva sa s bodom 2. §u 3 ústavnej listiny. Dľa týchto zaväzuje sa Československý štát, že uzná Podkarpatskú Rus ako autonomnú jednotku s najširšou samosprávou.

Ačkoľvek smluva St.-Germainská nezabýva sa otázkou vnútorných hraníc a bod 9. citovaného §u ústavnej listiny obsahuje len toľko, že ustanovenie hraníc bude doplňovacou časťou ústavnej listiny a ačkoľvek tieto dva právne pramene nevyhradzujú dobu, kedy majú byť záväzky tieto splnené, je bez pochyby, že príčinou toho bola čiste absolútna dôvera zastupiteľstva Podkarpatskej Rusi v plnení záväzkov medzinárodnej smluvy a tiež otázku vnútorných hraníc mala už pred rokami riešiť československá vláda so samosprávnym zastupiteľstvom Podkarpatskej Rusi a v dohode s obyvateľstvom Slovenska.

Konštatujeme, že tieto dva body zmienených dvoch právnych prameňov až od 6 rokov nedošly k uskutočneniu; vláda neurobila do dneska ešte ani kroka v záujme tejto otázky, ba pracuje tak, že je zjavne vidieť, že od svojej doterajšej centralizačnej politiky ani v blízkej budúcnosti nechce upustiť v Podkarpatskej Rusi.

Článok 11. St.-Germainskej smluvy je obsažený v ústavnej listine už s podstatnými odchylkami. V smysle článku 11. mierovej smluvy má samosprávny sojm zákonodárnu moc vo veciach jazykových vyučovacích, náboženských a miestnej správy a vo všetkých iných veciach, ktoré budú naň prenesené Národným shromaždením československým (...exercera le pouvoir législatif). Bod 4. citovaného §u ústavnej listiny bedlive vyhýba pojmu "zákonodárnej moci" a používa na miesto neho fráze menej významné: "je príslušný usnášať sa o zákonoch..." Slová tieto znamenajú zúženie oboru pôsobnosti, lebo slová "exercera le pouvoir legislatif" znamenajú svrchovaný zákonodárny úkon, text ústavnej listiny však iba obmedzenú, podružnú možnosť.

Konštatujeme, že dňom, kedy nastúpila platnosť smluva St.-Germainská, mal v Podkarpatskej Rusi pôsobiť už samosprávny sojm, lebo vo veciach jazykových, vyučovacích a náboženských nemá československá vláda dispozičného práva už od prvopočiatku. Konštatujeme, že priamo po prvých voľbách do Národného shromaždenia maly byť vypísané voľby do sojmu, lebo smluva St. Germainská ani na okamih neoprávnila Československý štát ku správe vecí autonomných a tedy všetky zákony a nariadenia, ktoré dotýkajú sa týchto otázok, sú bezzákonné, bezprávné a neplatné.

Naše stanovisko je potvrdené tým, že niet takého ustanovenia, ktorým by sa prechodne sverovala správa autonomných vecí československej vláde. Tedy ľud Podkarpatskej Rusi bol oklamaný a Československý štát veľmi jednostranne prekročil obor svojej pôsobnosti a vyvolal v život celú hromadu zákonov a nariadení, ktoré sú všetky neplatné a proti ktorým má Podkarpatská Rus právo nielen protestovať, ale aj klásť im odpor a prevádzať pasívnu i aktívnu rezistenciu.

Len príkladne poukazujeme na tie ukrutne zmotané nariadenia vlády o jazykovej otázke, na tú jazykovú anarchiu panujúcu v Podkarpatskej Rusi, na ten bábelský jazykový zmätok, ktorý vytvoril nemožné pomery v administratíve, súdnictve a školstve Podkarpatskej Rusi.

Jednotlivé smery bojujú proti sebe, veľkoruský a ukrajinský smer bojuje o prednosť pritom robia sa pokusy s prechodnými opatreniami, v obvode toho istého školského referátu, ba v jednej a tej istej škole vyučuje jeden učiteľ v jazyku veľkoruskom, druhý v ukrajinskom, tretí v podkarpatskom; sú tam i školy české, mimo toho aj školy maďarské a židovské, v ktorých sa vyučuje tiež niektorému slavianskemu jazyku; sú tam súdne senáty, ktorých predsedovia a votanti používajú každý iného jazyka. Deti v škole už si ani medzi sebou nerozumejú, tým menej rozumejú svojim profesorom. Ľudu, ktorý si vyhľadáva právo, vstávajú vlasy dúbkom, alebo kto sa chce naučiť jazyku Podkarpatskej Rusi, ani sám nevie, ktorý by bol lepší pre neho.

Tieto pomery môže zmeniť len platné rozhodnutie samosprávneho sojmu a dotiaľ bude každé ustanovenie neplatné a každé usneseníe bezprávne.

Je bez pochyby, že obor autonomných vecí je už bez toho veľmi úzky a od dnešnej československej vlády, ktorá neplní svojich medzinárodných záväzkov, nemôžeme očakávať úpravu autonomie. Avšak to, čo nám garantovala Československá republika podpisom Masaryka, Beneša a Kramára a Dohoda podpisom na smluve, to naliehave požadujeme.

Nejasným pojmom v obore autonomie je aj pojem miestnej správy (Pour la question d'administration locale). Dľa nášho názoru nesrovnáva sa s autentickým francúzskym textom označenie "miestna správa", pod ktorou rozumieť možno len miestné úradné úkony. Miestny právny obor pôsobnosti má v Československu každá obec, každý okres, kde pôsobia orgány miestnych úradov, pojem tento tedy nekryje sa s autonomným oborom pôsobnosti, ktorý máme v Československu zaistený medzinárodnou smluvou a ústavnou listinou. "Administration locale" znamená v Podkarpatskej Rusi samosprávnu administratívu od gúbernium až po najnižší úrad. Dnešné administratívne orgány sú tedy bezzákonné, a civilná správa, ktorá je čiste centrálnym orgánom administratívnym a len vykonáva rozkazy vlády československej, bezzákonne dišponuje vo veciach vnútorných; jej nariadenia a rozhodnutia odporujú autonomii Podkarpatskej Rusi, musí tedy byť celý dnešný administratívny organizmus bez odkladu vymenený, lebo po stránke právnickej nemôže byť udržaný, len násilím.

Ústavná listina ani ináče nevyhovuje ustanoveniam St.-Germainskej smluvy. Podľa bodu 4. citovaného §u nastúpia platnosť zákony usnesené sojmom Podkarpatskej Rusi len podpisom prezidenta republiky. Takého ustanovenia neobsahuje bod 11. St.-Germainskej smluvy. Dľa ústavnej listiny podpisuje zákony "aj" gubernátor. Podľa správneho výkladu St.-Germainskej smluvy podpisuje zákony "len" gubernátor.

Podľa St.-Germainskej smluvy gubernátor je zodpovedný sojmu a menuje ho prezident republiky. Bod 6. §u 3 ústavnej listiny je však protizákonne modifikovaný tak, že "menovanie je závislé od návrhu vlády".

Funkcia gubernátora nie je reprezentačná funkcia čestná a gubernátorom nemal by byť ten, ktorý nemá dôvery v Podkarpatskej Rusi a má len dôveru vlády, ako je tomu dnes, ale v smysle článku 11. St.-Germainskej smluvy je zodpovedným sojmu, ba gubernátor je "jedine" sojmu zodpovedný a nie - ako to stojí v bode 6. §u 3 ústavnej listiny - "aj" sojmu je zodpovedný. Prezident tedy v celku len menuje gubernátora a tento je zodpovedný len sojmu, jestli ztratil tedy dôveru sojmu, nemôže sotrvať vo svojej funkcii a prezident je povinen menovať iného.

Úradníci Podkarpatskej Rusi mali by byť dľa možnosti menovaní zpomedzi obyvateľov Podkarpatskej Rusi. Toto právo je pribité súhlasne jak mierovou smluvou, tak ústavnou listinou, ačkoľvek dosť neurčite je osnované. Keď aj uznáme, že v niektorých odvetviach niet dostatok nášho úradníctva, toľko je však isté, že 75 úradníkov sú Čechoslováci a na najzodpovednejších a najvyšších miestách zťažka najdeme 10 Rusínov. Keďže je daná možnosť vymeniť úradníkov a jestli je daná, je aj smluvnou povinnosťou Československého štátu vystriedať terajších československých úradníkov tamojšími ľudmi, lebo československí úradníci a najmä ukrajinskí a veľkoruskí protirevolucionári nie sú populárni v Podkarpatskej Rusi. Podkarpatská Rus nie je koloniou a jej obyvateľstvo, ako myslíme, má väčšie právo na úradnícke miesta, ako cudzí emigranti.

Otázka táto nemôže byť odôvodnená nacionalistickými frázami. Obyvateľstvo Podkarpatskej Rusi bez rozdielu národnosti vyžaduje si účasť vo správe tých vecí, a tedy Československý štát je povinen túto možnosť rešpektovať.

Československý štát zkomolil svoje záväzky, ako náhražku za autonomiu dal čestnú funkciu gubernátora a vypísal voľby do parlamentu.

Tiež v otázke poslancov i senátorov Národného shromaždenia stala sa akási krivda Podkarpatskej Rusi. St.-Germainská mierová smluva v článku 13. predpisuje "spravedlivé zastúpenie", a odstavec 5. §u 3 ústavnej listiny už sa uspokojuje zastúpením primeraným počtom. Avšak zastúpenie 9 poslancami a 4 senátormi nie je zastúpením spravedlivým vzhľadom na to, že na rovnaké územie československé pripadá viac poslancov a viac senátorov.

Otvorenou otázkou je tiež, či bola vláda oprávnená vypísať voľby poslancov pred voľbami do sojmu a či sojm nemá vyslať do Národného shromaždenia primeraný počet zo svojich členov? Je však bez pochyby, že prevedenie volieb do Národného shromaždenia bez vybudovania autonomie je len náhražkou k zaslepeniu cudzozemskej verejnosti. Zvolení poslanci a senátori dnes práve tak bezzákonne vykonávajú svoje práva, ako bezzákonne dišponovala československá vláda až do volieb.

Článok 13. St.-Germainskej mierovej smluvy tiež jasne vymedzuje právo Národného shromaždenia a sojmu, keď vyslovuje, že senátori a poslanci nemajú právo hlasovať v československom Národnom shromaždení vo veciach, ktoré patria do oboru pôsobnosti rusínskeho sojmu.

Z toho je jasné jednak, že Národné shomaždenie československé dosial neplatne a nezákonne usnášalo sa o autonomných veciach Podkarpatskej Rusi a jednak dnešní parlamentní a senátni zástupci bezprávne hlasujú v týchto veciach. Otázka táto neztrpí komprornisu a prechodného stavu. Československá vláda tedy predpokladá autonomný sojm a tieto dva sbory môžu súbežne, len súbežne, pôsobiť.

Jestli nerešpektuje vláda a štát svojich záväzkov, budeme my zástupci Podkarpatskej Rusi energicky protestovať proti každému úkonu Národného shromaždenia, odporujúcemu bodom St. Germainskej smluvy.

Náš protest je tým oprávnenejší, lebo podľa bodu 14. St.-Germainskej smluvy sú práva Podkarpatskej Rusi garantované Spoločnosťou nárokov a "práva tieto nemôžu byť jednostranne zmenené bez súhlas u väčšiny Rady spoločnosti národov".

Musíme tedy vedieť, koľko platí podpis Československého štátu a garancia Spoločnosti národov. Hriešnou ľahkomyseľnosťou bolo od politikov Podkarpatskej Rusi, že so založenými rukami prihliadali, ako sa pomery zhoršujú, a vláda nesvedomite pracovala, keď na miesto vážnej práce zaviedla v Podkarpatskej Rusi systém centralistický a že svoje centrálné správy a privilegovaných rusínskych politikov uspokojila absolutistickým "generálnym štatútom".

Prejavujeme, že neuznávame ustanovenia ústavného zákona čís. 121 z r. 1920; žiadame, aby bolo odstránené, o čom rozhodly nariadenia vlády a aby výš spomenutý zákon bol opravený v smysle smluvy St.-Germainskej.

Žiadame jasného výkladu ústavného zákona a zlepšenie hospodárskeho položenia. Dnešné pomery umožnily koloniálne využitkovanie a úplné znivočenie Podkarpatskej Rusi. Len zodpovedné samosprávné orgány a kontrola samosprávneho sojmu môže pozmeniť kolonizačnú a koloniálnu sústavu. Nemôžeme ďalej so založenými rukami, pozerať na nivočenie nášho priemyslu, na hospodárenie dnešného eráru, na samovôľu úradníkov, na zanedbávanie pozemkovej reformy, na nezamestnanosť a tie veľké neresti, ktoré sú u nás. Vieme, že autonomia ešte nie je všetko lebo hospodárske neresti síl ešte väčšie, predsa však úfame, že svedomitejšia pôsobnosť a kontrola autonomných orgánov a vôľa ľudu Podkarpatskej Rusi učiní koniec tomuto hriešnemu systému a položí základy lepšieho štátneho života a budúcnosti.

A preto sa tážeme:

1. Či je vláda ochotná vyhovieť svojej povinnosti, ktorej sa v St: Germainskej smluve podujala?

2. Či je ochotná pozmeniť ústavný zákon čís. 121 z r. 1920 tak, aby doslovne súhlasil s bodami smluvy St. Germainskej?

3. Či je ochotná ihneď predložiť ústavný zákon, potrebný k uskutočneniu autonomie?

4. Či je ochotná vypísať voľby do sojmu do troch mesiacov v smysle zákona platného pre voľby do Národného shromaždenia?

5. Či je ochotná zrušiť autonomii odporujúci obor pôsobnosti civilnej správy v Užhorode a zrušiť všetky úrady a referáty, ktoré pôsobia proti autonomii, obzvlášte školský referát?

6. Či je ochotná obsadiť úradnícke miesta na celej čiare tamojšími osobami a k tomu účelu vypísať s krátkym termínom súbehy na všetky miesta?

V Prahe, dňa 17. júna 1924.

Kurťak, dr. Korláth, Haken, Kunst, Svetlik, Malá, Merta, Kučera, Blažek, Koutný, dr. Labay, dr. Juriga, Tomik, Wittich, dr. Gažík, Hancko, Darula, Skalák, Mikulíček, Burian, Bubník, dr. Gáti, Mondok, Šafranko, Krejčí, Warmbrunn, Houser, Sedorjak, Bobok, Tománek, dr. Kubiš, dr. Jabloniczky, Palkovich, dr. Körmendy-Ékes, Patzel, inž. Jung, Wenzel, Knirsch, Simm, Böhr, dr. Kafka, dr. Brunar, Uhl, Kaiser, dr. Lehnert, dr. E. Feyerfeil, Schälzky, Zierhut, dr. Petersilka, Matzner, Kraus, inž. Kallina, Pittinger, dr. Lodgman, dr. Keibl, Röttel, Křepek, dr. Radda, R. Fischer, dr. Schollich, Schweichhart, Kirpal, Böllmann, Pohl, Blatny, Palme, Schäfer, dr. Holitscher, Füssy, dr. Lelley.

II./4886 (překlad).

Interpelace

poslance H. Simma a druhů

vládě

o repatriaci válečných zajatců, kteří ještě zůstali v Rusku.

Od konce války uplynulo již 6 let a stále ještě veliké množství československých státních občanů žije v Rusku jako váleční zajatci. Této skutečnosti po dlouhou dobu široká veřejnost a také vláda sotva pozorovala. Jak veřejnost, tak také úřady se domnívaly, že repatriační akce pro válečné zajatce byla tak všeobecná a rozsáhlá, že v Rusku mohli zůstati jen takoví bývalí váleční zajatci, kteří z jakéhokoliv důvodu se sami nechtěli navrátiti do vlasti. Než právě v poslední době byla prokázána nesprávnost této domněnky. Z Ruska došly od válečných zajatců zprávy, z nichž je patrno, že úřední repatriační akce naprosto nebyla s to, aby zachytila všechny válečné zajatce, že tedy dnes ještě žije v Rusku množství nešťastných obětí války, jež lze sice sotva odhadnouti, jež však je rozhodně značné, kteřížto zajatci pro nedostatek peněz nebo jiné potíže nemohou nastoupiti cestu do vlasti. Budiž zvláště poukázáno na případ bývalého válečného zajatce Holuba, který se nedávno vrátil ze Sibiře do Kolína, a který oznamoval, že se svého času nedověděl o repatriační akci válečných zajatců, a který teprve nyní s velkými potížemi dospěl do vlasti. Bývalý válečný zajatec z Libavy Města u Trutnova oznamuje jako říšskoněmecký válečný zajatec, že v Rusku žije ještě velmi mnoho příslušníků československých a také německých. Jeví se tedy nutným zahájiti opět repatriační akci z let 1920, 1921 a 1922. Velmi málo se dbá toho, že se vyhlášky ruských úřadů o dopravě válečných zajatců do vlasti omezovaly hlavně na místa na železničních tratích a řekách, že však pro občanskou válku, která zuřila v roce 1919 v Turkestanu a v Sibiři, byli váleční zajatci rozptýleni daleko od železničních tratí a částečně jich také používaly ruské vojenské formace jako pracovních sborů a částečně vykonávali práce u rolníků. Od roku 1915-1916 byli váleční zajatci vzdáleni často 1000 km od železniční trati. Snad dnes ještě nevědí nic o možném návratu. Avšak tisíce příslušníků očekávají ve vlasti svých milých.

Podle našeho mínění jest vláda povinna učiniti všechna opatření, aby konečně dostala posledního válečného zajatce do vlasti. Pokládáme za nutné, aby vláda zakročila u ruské vlády, aby se jí dostalo všech dokladů, které podávají nějaké vysvětlení o válečných zajatcích. Tímto způsobem by se spolehlivě vysvětlil osud tisíců lidí. Vláda Československé republiky měla by dále podniknouti vhodné kroky, aby dosáhla, aby hroby občanů, zemřelých v Rusku, byly důstojně udržovány. Byla by to jen oplátka za pietní činnost, kterou československo projevuje péčí o hroby cizích válečníků.

Tážeme se vlády:

1. Jest zásadně ochotna učiniti všechna opatření, která by umožnila přesný přehled válečných zajatců, kteří ještě dnes žijí v Rusku a jejich repatriaci?

2. Jest vláda ochotna vyjednávati s ruskou vládou o péči o hroby válečných zajatců zemřelých v Rusku?

V Praze dne 16. září 1924.

Simm, dr. Jabloniczky, dr. Lelley, dr. Lodgman, dr. Lehnert, dr. E. Feyerfeil, dr. Keibl, Füssy, dr. Radda, Kraus, Matzner, inž. Kallina, dr. Schollich, dr. Korláth, Schälzky, inž. Jung, Patzel, Böhr, Knirsch, Wenzel, Palkovich, dr. Brunar.

III./4886 (překlad).

Interpelace

poslance H. Simma a druhů

ministrovi sociální péče, ministrovi veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a ministrovi školství a národní osvěty

o nutné podpoře libereckému útulku pro mrzáky.

Přípisem ze dne 20. května 1924, č. 49.919 oznámila liberecká okresní politická správa libereckému spolku "Krüppelhilfe", že jeho žádosti o státní podporu k udržování útulku pro mrzáky ministerstvo sociální péče-svým výnosem ze dne 13. května 1924, číslo 2299/I-24 na rok 1923 nevyhovělo.

Takové zamítavé usnesení jest tím podivnější, že spolek "Krüppelhilfe" v Liberci se svými zařízeními vydatně se zabývá sociální činností, jež byla právem oceňována tím, že mu byly neustále udíleny podpory aspoň ve výši, jaké poskytoval. Dosud dostal spolek tyto státní podpory:

Tím tedy byla péče, kterou zúčastněná ministerstva věnovala českým mrzákům, rozšířena i na německou pomoc mrzákům, a přikázanými částkami mohla býti podporována. Usilovali tedy zdokonaliti organisaci orthopaedických dílen. V nich je dnes 106 dělníků a zaměstnanců, z nichž většina jsou mrzáci. Statistika zaměstnaných vykazuje:

22 beznohých, z toho 4 bez obou noh,

9 bezrukých, z toho 3 bez celé paže,

6 s těžkým zraněním na ruce,

23 se zraněním na nohou,

18 s jinými těžkými vadami,

16 lehce raněných.

Pověst orthopaedických dílen spolku "Krüppelhilfe" po stránce odborné jest snad známa i místům, příslušným k přezkoušení že jakost výkonů spolku "Krüppelhilfe" bude udržena, za to ručí již jméno vedoucího lékaře orthopaedických dílen v Liberci, MUDra Hanuše Wagnera.

Domníváme se, že v oboru sociální péče, nejšlechetnějšího odvětví veřejné činnosti, dlužno postupovati podle zásad rovnoprávnosti. Tímto rovnoprávným jednáním by se měla vyznačovati péče vlády. Jak můžeme zjistiti vůli k tomu v letech 1920-22, tak podivnější nám bylo, že v roce 1923 se péče vlády vztahovala jen na českou péči o mrzáky, která v tomto roce dostala na podporách 100.000 Kč od ministerstva sociální péče a 300.000 Kč od ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, kdežto německá nedostala nic. Nevíme, co mělo vliv na odmítavé chování ministerstev, příslušných pro podporování německé péče o mrzáky. Pociťujeme však v tom krutost, jež by v roce 1924 měla býti napravena, tím spíše, že jedině péče o děti libereckého ústava mrzáků musí počítati s ročním schodkem 60.000 Kč.

Tážeme se tedy pánů ministrů:

Jste ochotni poskytnouti v roce 1924 libereckému spolku "Krüppelhilfe" dostatečnou podporu?

V Praze dne 16. září 1924.

Simm, Patzel, inž. Jung, Schälzky, dr. Jabloniczky, dr. Lelley, Füssy, dr. Korláth, Palkovich, Böhr, Knirsch, Wenzel, dr. Keibl, dr. E. Feyerfeil, dr. Radda, dr. Schollich, Kraus, Matzner, inž. Kallina, dr. Lehnert, dr. Lodgman.

Původní znění ad II./4886.

Interpellation

des Abgeordneten Hugo Simm und Genossen

an die Gesamtregierung

in Angelegenheit der Heimbeförderung der noch in Rußland verbliebenen Kriegsgefangenen.

Sechs Jahre sind seit dem Kriegsende verstrichen und immer noch befinden sich eine große Anzahl von čechoslovakischen Staatsbürgern als Kriegsgefangene in Rußland. Diese Tatsache wurde eine zeitlang von der breiten Öffentlichkeit und auch der Regierung kaum bemerkt. Sowohl die Öffentlichkeit als auch die Amtsstellen befanden sich in dem Glauben, daß die Heimbeförderungsaktion für Kriegsgefangene so allgemein und umfassend gehalten war, daß lediglich solche ehemalige Kriegsgefangene in Rußland verbleiben konnten, welche aus irgend einem Grunde immer die Rückkehr in die Heimat selbst nicht vorzunehmen den Willen hatten. Nun ist aber gerade in letzter Zeit die Unrichtigkeit dieser Annahme geliefert worden. Es gelangten Nachrichten von Kriegsgefangenen aus Bußland, aus denen zu entnehmen ist, daß die offizielle Heimbeförderungsaktion durchaus nicht alle Kriegsgefangenen zu erfassen in der Lage war, daß sich also heute noch eine kaum schätzbare, jedenfalls aber bedeutende Menge von unglücklichen Opfern des Krieges in Bußland befinden, die infolge Mangel an Geldmitteln oder infolge sonstiger Schwierigkeiten die Reise in die Heimat nicht antreten können. Es sei besonders auf den Fall des aus Sibirien vor kurzen nach Kolin zurückgekehrten ehemaligen Kriegsgefangenen Holub verwiesen, der mitteilte, seinerzeit von einer Aktion zur Heimbeförderung der Kriegsgefangenen nichts erfahren zu haben, der erst jetzt unter großen Schwierigkeiten in die Heimat gelangte. Ein ehemaliger Kriegsgefangener aus Stadt-Liebau bei Trautenau teilt wie ein reichsdeutscher Kriegsgefangener mit, daß sich noch sehr viele Angehörige der Čechoslovakei wie auch Deutschlands in Rußland befinden. Es stellt sich als notwendig heraus, die Heimbeförderungsaktion von 1920, 1921 und 1922 wiederum aufzunehmen. Es wird viel zu wenig beachtet, daß die Kundmachung der russischen Behörden über den Heimtransport der Kriegsgefangenen in der Hauptsache sich nur erstreckte auf Orte an den Bahnlinien und Flußläufen, daß aber infolge des im Jahre 1919 in Turkestan und Sibirien tobenden Bürgerkrieges die Kriegsgefangenen weit von den Bahnlinien weg verstreut wurden, um teils als Arbeitsmannschaften bei russischen Militärformationen Verwendung zu finden, teilweise bei Bauern Arbeitsleistungen zu vollbringen. Seit dem Jahre 1915 und 1916 befanden sich Kriegsgefangene oft 1000 Kilometer von der Bahnlinie entfernt. Sie wissen vielleicht heute noch nichts von einer möglichen Heimkehr. Tausende von Angehörigen in der Heimat aber erwarten ihre Lieben.

Es ist seitens der Regierung unserer Meinung nach alles zu veranlassen, um endlich den letzten Kriegsgefangenen in die Heimat zurückzubringen. Wir halten es für notwendig, daß die Regierung bei der russischen Regierung vorstellig wird, um alle Dokumente, die irgendwelche Aufklärung über Kriegsgefangene geben, zu erhalten. Auf diese Weise wird das Schicksal Tausender verläßlich aufgeklärt werden. Die Regierung der Čechoslovakischen Republik wird weiter geeignete Schritte zu unternehmen haben, um die würdige Erhaltung der Gräber der in Rußland verstorbenen Bürger zu bewerkstelligen. Es wäre das nur eine Gegenleistung für die pietätvolle Tätigkeit, die sich in der Čechoslovakei in der Form der Pflege der Gräber fremder Krieger offenbart. Wir fragen die Regierung an:

1. Ist sie grundsätzlich gewillt, alle jene Maßnahmen zu treffen, die eine genaue Übersicht über die heute sich noch in Rußland befindlichen Kriegsgefangenen wie deren Heimbeförderung möglich machten?

2. Ist die Regierung gewillt mit der russischen Regierung zu verhandeln über eine Pflege der Gräber der in Rußland verstorbenen Kriegsgefangenen?

Prag, am 16. September 1924.

Simm, Dr. Jabloniczky, Dr. Lelley, Dr. Lodgman, Dr. Lehnen, Dr. E. Feyerfeil, Dr. Keibl, Füssy, Dr. Radda, Kraus, Matzner, Ing. Kallina, Dr. Schollich, Dr. Korláth, Schälzky, Ing. Jung, Patzel, Böhr, Knirsch, Wenzel, Palkovich, Dr. Brunar.

Původní znění ad III./4886.

Interpellation

des Abgeordneten Hugo Simm und Genossen

an den Minister für soziale Fürsorge, den Minister für öffentliches Gesundheitswesen und den Minister für Schulwesen und Volkskultur

in der Angelegenheit einer notwendigen Subvention für das Krüppelheim in Reichenberg.

In ihrer Zuschrift vom 20. Mai 1924, Zahl 49.919 teilt die politische Bezirksverwaltung in Reichenberg dem Vereine "Krüppelhilfe" in Reichenberg mit, daß dem Ansuchen desselben um eine staatliche Subvention zur Erhaltung der Anstalten des Krüppelheimes in Reichenberg mit Erlaß des Ministeriums für soziale Fürsorge vom 13. Mai 1924, Zahl 2299/I-24 für das Jahr 1923 keine Folge gegeben wurde.

Es ist ein derartiger abweislicher Beschluß umso befremdlicher, als der Verein "Krüppelhilfe" in Reichenberg mit seinen Einrichtungen in hervorragender Weise sozialer Tätigkeit sich befleißigt, die eine Anerkennung in der Form der Zuteilung von fortlaufenden Subventionen zumindestens in dem Ausmaße der erfolgten berechtigt machte. Bisher erflossen dem Vereine folgende staatliche Subventionen:

Solcherart war die Fürsorge, welche die beteiligten Ministerien der čechischen Knüppelhilfe zukommen ließen, auch auf die deutsche Knüppelhilfe erstreckt und es konnte mit den zugewiesenen Beträgen der Apparat derselben gefördert werden. Man bemühte sich damit, die Organisation der orthopädischen Werkstätten zu vervollkommnen. In den selben sind heute 106 Arbeiter und Angestellte beschäftigt, von denen der größte Teil Krüppel sind. Die Statistik der Angestellten weist aus:

22 Beinamputierte, davon 4 Doppelamputierte,

9 Armamputierte, davon 3 Oberarmamputierte,

6 schwere Armverletzte,

23 Beinverletzte,

18 mit sonstigen schweren Gebrechen behaftete,

16 Leichtverletzte.

Der Ruf der orthopädischen Werkstätten des Vereines "Knüppelhilfe" in fachlicher Beziehung dürfte auch den für eine Überprüfung in Betracht kommenden Stellen bekannt sein. Für die Aufrechterhaltung der Qualitätsleistungen des Vereins "Knüppelhilfe" bürgt schon der Name des leitenden Arztes der orthopädischen Werkstätten in Reichenberg, MUDr. Hans Wagner.

Wir sind der Auffassung, daß auf dem Gebiete der sozialen Fürsorge, dem edelsten Zweige aller öffentlichen Tätigkeit, nach den Grundsätzen der Gleichberechtigung verfahren werden muß. Dieses Verfahren der Gleichberechtigung hat die Fürsorge der Regierung zu kennzeichnen. So sehr wir den Willen hiezu in den Jahren 1920-22 feststellen konnten, umso befremdlicher war es uns, erleben zu müssen, daß im Jahre 1923 die Fürsorge der Regierung sich nur auf das čechische Knüppelwesen erstreckte, das in diesem Jahre 100.000 Kč Subvention des Ministeriums für soziale Fürsorge und 300.000 Kč Subvention des Ministeriums für öffentliche Gesundheitspflege erhielt, während das deutsche Krüppelfürsogewesen leer ausging. Wir wissen nicht, was die abweisliche Haltung der für eine Subventionierung des deutschen Krüppelfürsorgewesens in Betracht komenden Ministerien beeinflußte. Wir empfinden jedoch hierin eine Härte, die im Jahre 1924 gutmachen wäre, umsomehr, als einzig und allein die Kinderfürsorge des Knüppelheimes in Reichenberg mit einem jährlichen Abgange von 60.000 Kč zu rechnen hat.

Wir fragen die Herren Minister an:

Sind sie bereit im Jahre 1924 dem Vereine "Knüppelhilfe" in Reichenberg eine ausreichende Subvention zukommen zu lassen?

Prag, am 16. September 1924.

Simm, Patzel, Ing. Jung, Schälzky, Dr. Jabloniczky, Dr. Lelley, Füssy, Dr. Korláth, Palkovich, Böhr, Knirsch, Wenzel, Dr. Keibl, Dr. E. Feyerfeil, Dr. Radda, Dr. Schollich, Kraus, Matzner, Ing. Kallina, Dr. Lehnert, Dr. Schollich, Dr. Lodgman.