Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1924.

4830.

Zpráva

výboru rozpočtového

o vládním návrhu zákona (tisk 4810)

o povinnostech bankéřů při úchově cenných papírů.

Rozpočtový výbor jednal ve schůzi dne 9. září 1924 o vládním návrhu zákona o povinnostech bankéřů při úschově cenných papírů a usnesl se doporučiti poslanecké sněmovně, aby přijala zákon v tomto znění:

Zákon

ze dne ............................ 1924

o povinnostech bankéřů při úschově cenných papírů.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(1) Cenné papíry spadající pod ustanovení tohoto zákona jsou akcie a jejich zatímní listy, dílčí dlužní úpisy, počítajíc v to zástavní listy, jiné cenné papíry, pokud jsou zastupitelné kromě papírových peněz, dále talony a nesplatné kupony uvedených cenných papírů.

(2) Bankéř, jemuž při provozu jeho podniku jsou dány otevřeně do úschovy nebo zástavou cenné papíry, jest povinen.

a) tyto cenné papíry do 5 dnů po převzetí uložiti odděleně od zásob jak vlastních, tak zásob osob třetích (jednotlivá úschova),

b) vésti s péčí řádného kupce obchodní knihu, do které jest zapisovati takové cenné papíry každého ukladatele nebo zástavního dlužníka podle druhu kusů, jmenovité hodnoty a čísel, případně jiných jejich rozlišovacích známek, a vyznačiti místo uloženi, takový zápis může býti nahrazen odvoláním se na případně vedené jiné zvláštní záznamy cenných papírů. Zápis může odpadnouti, jestliže cenné papíry byly vydány dříve, nežli prošla lhůta, uvedená svrchu pod lit. a).

§ 2.

(1) Prohlášení ukladatele nebo zástavního dlužníka, jímž se bankéř jako uschovatel (depositář) nebo zástavní věřitel zmocňuje, aby cenné papíry v úschovu nebo zástavou dané uložil a vedl v patrnosti podle ustanovení §u 5, lit. b) nebo je uložil jinde v tuzemsku než ve své provozovně nebo je dal v podzástavu anebo případně jich sám nebo třetí použil k výkonu hlasovacích práv, jest pouze tehdy právně platné, bylo-li řádně podepsáno a vydáno výslovně a od ostatních obchodních podmínek odděleně na zvláštní listině.

(2) Zmocňovací prohlášení podle ustanovení odst. 1. tohoto §u, jež se nevydá pouze pro jednotlivý obchod, jest kdykoliv odvolatelné, odvolatelnost jeho nemůže býti právním jednáním ani vyloučena, ani obmezena. K právní platnosti zmocnění, aby cenné papíry směly býti uloženy v cizině, se však vyžaduje, aby bylo vydáno pro jednotlivý obchod a při tom šetřeno náležitostí předepsaných v odst. 1. tohoto §u.

(3) Náležitostí v předešlých odstavcích předepsaných se nevyžaduje k právní platnosti zmocňovacích prohlášení jež vydá ukladatel nebo zástavní dlužník, který jest bankéřem ve smyslu §u 10.

§ 3.

Na případy, v nichž byl bankéř ukladatelem nebo zástavním dlužníkem zmocněn, aby s převzatými cennými papíry libovolně nakládal, se ustanovení §§ 1 a 2 nevztahuje, není-li ukladatel nebo zástavní dlužník bankéřem ve smyslu §u 10, jest takové zmocňovací prohlášení však pouze tehdy právně platné, bylo-li řádně podepsáno a vydáno pro jednotlivý obchod, výslovně a od ostatních obchodních podmínek odděleně na zvláštní listině.

§ 4.

(1) Požádá-li o to ukladatel nebo zástavní dlužník, jest bankéř povinen mu odeslati do 3 dnů opis zmocňovacího prohlášení, vydaného podle ustanovení §§ 2 a 3.

(2) Nárok ukladatele nebo zástavního dlužníka na vydání takového opisu nemůže býti právním jednáním ani vyloučen ani obmezen.

§ 5.

(1) Bankéř, který provedl při provozu svého podniku příkaz ke koupi cenných papírů, k jejich výměně nebo k jejich úpisu anebo k výkonu odběrného práva k cenným papírům, jest povinen

a) opatřené cenné papíry uložiti a o tom provésti zápis v obchodní knize podle předpisu §u 1, jsou-li slosovatelné nebo byly-li vyměněny za cenné papíry podle § 1 uschované anebo byly-li opatřeny výkonem odběrných práv, plynoucích z takto uschovaných cenných papírů,

b) opatřené cenné papíry jinaké, než pod lit. a) označené, uložiti alespoň odděleně od svých vlastních zásob (souhrnná úschova) a vésti s péčí řádného kupce obchodní knihu, do které jest zapisovati každého přikazatele a druh a množství cenných papírů, které pro přikazatele takto byly uloženy. Kromě toho musí tato kniha podávati jasný přehled o tom, kterého druhu cenné papíry, kde a v jakém množství jsou takto odděleně uloženy. Takový zápis může býti nahrazen odvoláním se na případně vedené jiné zvláštní záznamy cenných papírů a může odpadnouti, jestliže byly opatřené cenné papíry vydány dříve, nežli prošla lhůta uvedená v §u 6, odst. 1.

(2) Provedením zápisu podle ustanovení odst. 1. tohoto §u přechází na přikazatele vlastnictví takto zapsaných cenných papírů a jde-li o cenné papíry souhrnně uschované, vlastnictví takto uschovaných cenných papírů téhož druhu v množství pro něho zapsaném, ač-li přechod vlastnictví se podle ustanovení platného práva již dříve neuskutečnil.

(3) S přechodem vlastnictví cenných papírů na přikazatele stává se bankéř jejich uschovatelem.

§ 6.

(1) Bankéř jest povinen vynaložiti péči řádného kupce, aby mu cenné papíry, podle příkazu opatřené, včas byly dodány, a je do 5 dnů po dodání uložiti a zapsati podle ustanovení §u 5, odst. 1., prohlásil-li však, že je sám jako prodatel dodá, počíná se běh této lhůty dnem následujícím po té, kdy odeslal přikazateli sdělení o provedení příkazu (čl. 361 a 376 obec. obchodního zákoníku ze dne 17. prosince 1862, čís. 1 ř. z. z roku 1863 a §§ 369 a 381 uh. zák. čl. ze dne 16. května 1875, čís. XXXVII o obchodním zákonu).

(2) Cenné papíry jsou ve smyslu ustanovení odst. 1., věty první, dodány, jakmile byly bankéřem nebo jeho zmocněncem skutečně převzaty anebo jakmile bankéř obdržel od své smluvní strany prohlášení, že tato je pro něho bude míti v úschově (sdělení o uznání na účtě cenných papírů).

(3) Nestalo-li se tak snad již dříve, jest bankéř povinen odeslati přikazateli nejpozději ve lhůtě v odst. 1. uvedené seznam, opatřených cenných papírů, udávající jejich druh a množství, a, jde-li o cenné papíry, které jest uschovati podle ustanovení §u 5. odst. 1., lit. a), též čísla, případně jiné jejich rozlišovací známky.

(4) Požádá-li o to přikazatel, jest bankéř kromě toho povinen odeslati přikazateli přesné a pravdivé sdělení dne a ostatních údajů zápisu jeho cenných papírů (§ 5, odst. 1.) do 5 dnů po požádání, nikoli však dříve, než uplynula lhůta v odst. 1. stanovená, sdělení to může býti případně pojato do seznamu cenných papírů (odst. 3.). Nárok přikazatelův na takové sdělení nemůže býti právním jednáním ani vyloučen ani obmezen.

§ 7.

(1) K právní platnosti prohlášení, jímž se bankéř zmocňuje, aby cenných papírů, převzatých v úschovu podle ustanovení §u 5, odst. 3., použil sám nebo třetí způsobem v §u 2, odst. 1. uvedeným nebo aby cenné papíry, jež jest uschovati podle ustanovení §u 5, odst. 1., lit. a), uložil a vedl v patrnosti podle ustanovení §u 5, odst. 1., lit. b) anebo je uložil jinde než ve své tuzemské provozovně, vyžaduje se těchže náležitostí, které předepisuje § 2, odst. 1. a 2., leč by prohlášení bylo vydáno bankéřem ve smyslu §u 10.

(2) Zmocňovací prohlášení vydaná podlé předešlého odstavce ve příčině cenných papírů, jež jest uschovati podle ustanovení §u 5, odst. 1., lit. b), nemohou býti na újmu práv ostatních vlastníků takových cenných papírů.

§ 8.

(1) Ustanovení §§ 5 až 7 se nevztahují na případy, v nichž byl bankéř způsobem předepsaným v §u 3 platně zmocněn, aby s cennými papíry opatřenými z provedení příkazu libovolně nakládal.

(2) Rovněž nemají tato ustanovení platnosti, jestliže z okolností případu nebo z prohlášení přikazatelova jasně najevo vychází, že příkaz opatřiti cenné papíry (§ 5, odst. 1.) zněl býti proveden v cizině a k jeho provedení v cizině též skutečně došlo. V tomto případě jest však bankéř povinen oznámiti přikazateli současně se sdělením o provedení příkazu svého zahraničního dopisovatele, u něhož jsou opatřené cenné papíry uloženy, leč by byl této povinnosti způsobem předepsaným v §u 2 platně zproštěn. Přenesou-li se však v cizině opatřené cenné papíry do tuzemska, platí ustanovení §§ 5 až 7. s tím, že běh lhůty uvedené v §u 6, odst. 1. se počíná dnem následujícím po té, kdy byly bankéřem v tuzemsku převzaty.

(3) Ustanovení §u 4 platí obdobně ve příčině zmocňovacích nebo zprošťovacích prohlášení vydaných podle ustanovení §u 7 a odst. 1. a 2. tohoto §u.

§ 9.

(1) Bankéř, který cenné papíry, jež jsou v jeho úschově podle ustanovení §u 1, odst. 2. nebo §u 5, odst. 3., vydá třetí osobě v tuzemsku k uschování, v podzástavu, ke zcizení anebo k výměně nebo odběru jiných takových cenných papírů, jest povinen při tom sděliti, že papíry jsou cizí, dá-li příkaz opatřiti cenné papíry (§ 5, odst. 1.) provésti v tuzemsku osobou třetí, jest povinen jí sděliti, že se papíry opatřují na cizí účet.

(2) Kdo obdržel takové sdělení, může na takto mu vydaných nebo jeho prostřednictvím opatřených cenných papírech uplatňovati své zástavní nebo zadržovací právo jedině pro takové pohledávky za svým přikazatelem (ukladatelem nebo zástavním dlužníkem), které na zásadě tohoto příkazu vznikly.

§ 10.

Bankéřem ve smyslu tohoto zákona jest, kdo po živnostensku cenné papíry přijímá v úschovu nebo zástavou anebo je kupuje a prodává vlastním jménem na cizí účet (čl. 272, čís. 3. zák. ze dne 17. prosince 1862, čís. 1. ř. z. z roku 1862 a § 259, čís. 3. uh. zák. ze dne 16. května 1875, čís. XXXVII).

§ 11.

Zmocňovací nebo zprošťovací prohlášeni ve smyslu ustanovení §§ 2, 3, 7 a 8 jsou kolku prosta.

§ 12.

(1) Cenné papíry v úschovu nebo zástavou převzaté (§ 1, odst. 2. a § 5, odst. 3.) mají býti uloženy v tuzemské provozovně bankéřově, leč by uložení na jiném místě bylo ospravedlněno nouzí (§ 965 obec. obč. zák.), opatřením cenných papírů v cizině (§ 8, odst. 2., věta první) anebo vůlí ukladatele (vlastníka) cenných papírů platně projevenou (§§ 2 a 7).

(2) Ustanovení platného práva, která ukládají bankéři jako uschovateli, zástavnímu věřiteli nebo obstarateli ještě.další než tímto zákonem stanovené povinnosti, zůstávají nedotčena.

(3) Rovněž, pokud jich tento zákon nemění, platí nadále ustanovení platného práva, podle kterých bankéři příslušejí zástavní, zadržovací a jiná práva k cizím cenným papírům.

(4) Vyjde-li při uplatnění vlastnických práv k souhrnné úschově (§ 5, odst. 1., lit, b) anebo po uvalení konkursu na jmění bankéřovo najevo, že skutečné množství určitého druhu souhrnně uschovaných cenných papírů neodpovídá plně jeho zapsanému množství, náleží toto skutečné množství jednotlivcům, pro něž jest platně zapsáno, podle vzájemného poměru jejich vlastnických nároků, nedělitelné pak cenné papíry jsou spoluvlastnictvím těch osob, pro které vybývají.

(5) Do lhůt stanovených §em 1, odst. 2., §em 4, §em 6 a §em 8, odst. 2. a 3. se nevpočítávají dny všeobecného obchodního klidu v bankách.

§ 13.

(1) Bankéř, jenž bez omluvitelného důvodu nesplní povinnosti, kterou mu ukládá předpis §u 1, odst. 2., §u 4, §u 5, odst. 1., §u 6, odst. 1., 3. a 4., §u 8, odst. 2. a 3. a §u 9, odst. 1., trestá se, není-li čin přísněji trestný, politickým (policejním) úřadem (administrativní policejní vrchnosti) první stolice za přestupek pokutou do 3.000 Kč a, je-li nedobytná, vězením (uzamčením) do jednoho měsíce. Stejně se trestá také spoluvina na těchto přestupcích nálezu lze se odvolati do 15 dnů ode dne doručení, o odvolání rozhoduje s konečnou platností politický úřad (administrativní policejní vrchnost) druhé stolice.

(2) Bankéř, který v jednom roce se dopustil třikráte přestupku podle odst. 1. tohoto §u a byl proň odsouzen ať jedním nebo více nálezy, trestá se při opětném zanedbání některé z povinností v témž odstavci uvedených, neuplynul-li od posledního odsouzení alespoň rok, soudem, není-li čin přísněji trestný, za přestupek vězením (uzamčením) od jednoho týdne do dvou měsíců.

§ 14.

(1) Bankéř, který s cennými papíry převzatými v úschovu nebo zástavou (§ 1, odst. 2. a § 5, odst. 3.) ve svůj nebo cizí prospěch protiprávně nakládal, trestá se soudem, není-li čin přísněji trestný, za přečin vězením (zák. ze dne 15. dubna 1920, čís. 284 Sb. z. a n., jímž se stanoví poměr trestů v území různého práva) od 14 dnů do jednoho roku a peněžitým trestem od 5.000 Kč do 100.000 Kč.

(2) Stejně se trestá bankéř, který úmyslně nesplnil povinnosti mu uložené předpisem §u 9, odst. 1., aby sám nebo třetí z toho měl prospěch.

(3) Je-li pachatel příbuzným poškozeného v pokolení vzestupném nebo sestupném anebo jeho manželem, stíhá se toliko na soukromou obžalobu těchto osob. Obžaloba může býti odvolána, dokud nebylo započato s prohlášením rozsudku v první stolici.

(4) Pokus přečinu jest trestný.

§ 15.

(1) Bankéř, který zastavil platy nebo o jehož jmění bylo zahájeno vyrovnávací řízení anebo na ně uvalen byl konkurs, trestá se soudem za přečin vězením (uzamčením) od jednoho měsíce do dvou let, byla-li tím, že vědomě nesplnil povinnosti, kterou mu ukládá předpis §u 1, odst. 2., §u 5, odst. 1., §u 6, odst. 1., 3. a 4., §u 8, odst. 2. a §u 9, odst. 1., způsobena oprávněnému újma na jeho právu na vyloučení cenných papírů, jež bankéř převzal v úschovu nebo zástavou podle §u 1, odst. 2, nebo §u 5, odst. 3.

(2) Pokus přečinu jest trestný.

§ 16.

Bankéř, který zastavil platy nebo o jehož jmění bylo zahájeno vyrovnávací řízeni anebo na ně byl uvalen konkurs, trestá se za zločin těžkým žalářem (zák. ze dne 15. dubna 1920, čís. 284 Sb. z. a n.) od jednoho do pěti let a za okolností zvláště přitěžujících od pěti do deseti let, jestliže, věda o své nezpůsobilosti platiti anebo o svém předlužení, protiprávně si přisvojil cenné papíry, které převzal v úschovu nebo zástavou podle §u 1, odst. 2, nebo §u 5, odst. 3.

§ 17.

Podle ustanovení §§ 13 až 16 jsou trestní též, kdož v podniku bankéřově samostatně vedou obchody v §u 10 uvedené, a, je-li bankéřem společnost, společenstvo, spolek nebo jiná právnická osoba, orgánové jeho, kteří se dopustili trestního činu ve příčině cenných papírů, převzatých v úschovu nebo zástavou podle §u 1, odst. 2. nebo §u 5, odst. 3.

§ 18.

(1) Doba náhradního trestu za nedobytný trest peněžitý budiž stanovena podle zavinění, nesmí však převyšovati tři měsíce a dohromady s hlavním trestem na svobodě meze jeho zákonné sazby.

(2) Peněžité pokuty a tresty uložené podle tohoto zákona připadají státu.

§ 19.

Tento zákon nabývá účinnosti počátkem čtvrtého kalendářního čtvrtletí po svém vyhlášení a jeho provedením se pověřují ministři financí, spravedlnosti a vnitra.

Důvodová zpráva.

Náš stát je státem průmyslovým, bez potřebné kapitálové výzbroje. Proto u nás banky úzce jsou spjaty s průmyslem a obchodem. žádné heslo není tak nevhodné pro naše poměry, jako odprůmyslovění bank. Banky v našich poměrech musí být po boku průmyslu a obchodu, chceme-li, abychom udrželi náš průmysl a udrželi plnou zaměstnanost.

Tento poměr bank k průmyslu nutí však státní správu, aby postarala se o to, aby konjunkturální krise v průmyslu neohrozily banky, a jmenovitě, aby neohrozily vkladatele a nepodryly úplně důvěru v naše úvěrnictví. ho byl důvod, proč vláda podává nám řadu předloh, jimiž chce zabezpečiti úměrní ústavy, jmenovitě též vkladatele, před možnými ztrátami.

Tato osnova zákona chce chránit ukladatele cenných papírů před škodami, jež ho mohou postihnouti proto, že dnešní praxí - ne zákonem - postaven je ukladatel cenných papírů naroveň každému jinému věřiteli, následkem čehož při konkursu nemůže žádat individuelní vrácení cenných papírů, jsa odkázán jako každý jiný konkursní věřitel pouze na částečně uspokojení, dle poměru v jakém se na věřitele dostává.

Podle 19. hlavy části II. obec. občanského zákona jsou sice základními rysy úschovy, že uschovatel (depositář) nenabývá ani vlastnictví, ani držby, ani užívacího práva k uschované věci, nýbrž jest pouhým detentorem s povinností věc opatrovati a tutéž věc vrátiti, a tytéž zásady platí i tehdy, běží-li o zástavu věci movité, kdy úschova není sice přímým hospodářským účelem odevzdání, avšak nutným důsledkem ruční zástavy (§§ 451, 459, 460 a 469 obec. obč. zák.). Z těchto zásad charakterisujících pravidelnou úschovu (depositum regulare) plyne, že ukladateli nehrozí újma z případné hospodářské zkázy uschovatelovy, ježto v případě úpadku tohoto má nárok, aby mu byla jeho věc i s přírůstkem a nezatížená následky svémocného nakládání během úschovy ze jmění úpadcova vydána (t. zv. právo na vyloučení věci). Totéž obdobně platí pro pravidelnou zástavu (pignus regulare).

Poněvadž však řečené zásady zákona jsou povahy dispositivní, mohou smluvní podmínky více méně zhoršiti vylíčené příznivé právní postavení ukladatele.

Souhlasí-li totiž ukladatel s tím, aby mu nebyla vrácena věc táž, nýbrž věc pouze téhož druhu, muže podle okolností případu dojíti k podstatné změně v jeho právním postavení.

Tento zákon se svými cíly a základní stavbou těsně přimyká k německému zákonu ze drze 5. července 1896, čís. 19 ř. z. (Reichsgesetzblatt), o povinnostech kupců při úschově cizích cenných papírů, krátce "Bankdepotgesetz" zvanému, kerý nabyl platnosti 30. července 1986 a byl částečně změněn nařízením říšského presidenta ze dne 21. listopadu 1923.

Bezprostředním popudem k vydání uvedeného zákona byl úpadek řady berlínských bankovních závodů v roce 1891, jehož důsledky postavily do ostrého světla veškeré legislativní nedostatky a mezery ohledně depositního obchodu v cenných papírech v oboru jak civilního, tak trestního práva a objevily též, jak povážlivy jsou tyto nedostatky po stránce hospodářské.

Je-li "Bankdepotgesetz" pro osnovu vzorem, jest toho důvodem, že zákonné předpisy německé i naše, týkající se úschovy cizích věcí, se v podstatě shodují a tudíž tytéž mezery vykazují a dále že zmíněný zákon celý problém celkem prakticky a velmi důkladně vyčerpává.

Osnova zákona hledí zjednati nápravu v naznačených směrech tím způsobem, že tvoří předpisem §u 1. až 3., právní domněnku, že kdo dává věc v úschovu přímo anebo dáním v zástavu nepřímo, činí tak vždy s vůlí zachovati sobě vlastnictví věci, obdržeti touž věc zpět a vyloučiti každé nakládání uschovatelovo s věcí, jež by se nedělo v ukladatelově zájmu, ačli, což jest samozřejmé, by nemělo zdůvodnění v platném právu (na př. výkon zákonného zadržovacího práva).

Aby pak toto právní postavení vkladatelovo došlo též vnějšího nepochybného výrazu, zákon přesně vymezuje formu nejvýznačnějších úkonů úschovy, totiž uložení věci a jej ího vedení v patrnosti.

Řečená právní domněnka vůle směřující k takové úschově jest vyvratitelna - a tudíž mohou nastati svrchu naznačené modifikace uschovací smlouvy - pouze jasným, nepochybným projevem jinaké vůle ukladatelovy (§§ 2. a 3.).

Neměla-li však vzniknouti nápadná mezera v zákonné úpravě látky, nemohl se zákonodárce obmeziti na normování jedině případů svrchu naznačené přímé a nepřímé úschovy (§§ 1. až 4.), nýbrž musil podrobiti úpravě též poměr bankéřův k cenným papírům, kterých se mu dostalo z provedení příkazu k jejich opatření, (§§ 5. až 8.).

V tomto směru bylo především nutno odstraniti panující pochybnosti o tom, kterým okamžikem se přikazatel (komitent) stává, vlastníkem cenných papírů, jež k jeho příkazu byly koupeny nebo jinak opatřeny, a vyvoditi pak z toho důsledky pro zabezpečení jeho vlastnického a vylučovacího práva.

Osnova volí za okamžik přechodu vlastnictví zápis opatřených cenných papírů pro přikazatele v předepsané obchodní knize (constitutum possesorium § 428 ob. obč. zák.) (§ 5 osnovy).

Tím poněkud odchyluje se naše osnova od německého zákona, ale vyhovuje spíš našim poměrům a potřebám, jak v důvodové zprávě. vládní osnovy je dovozeno.

Další ustanovení osnovy jsou jen pouhým důsledkem snahy o pojištění vlastnického a vylučovacího práva k cenným papírům, jež jsou v úschově podle § 1 nebo 5 osnovy.

Úprava soukromoprávní v této materii vynutila si také úpravu předpisů trestněprávních, Neujasněnost ve vlastnickém právu k cenným papírům způsobovala, že i křiklavé případy nedovolovala trestati jako zpronevěru podle trestního zákona, ježto bylo těžko prokázati zlý úmysl, ležící ve vědomí pachatele, že nakládá s věcí cizí. Speciální ráz otázek, jež osnova řeší, vynucuje však vytvoření nových deliktů, ne spadajících pouze pod pojem trestních činů všeobecného rázu (zpronevěra, podvod).

Poněvadž rozpočtový výbor má naděj i, že navrhovaná soukromo a trestněprávní úprava depositního, lombardního a obstaratelského obchodu s cennými papíry přispěje k ozdravění hospodářských poměru, doporučuje Národnímu shromáždění k přijetí navrženou osnovu.

V Praze 10. záři 1924.