Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1924
|
I. volební období. |
9. zasedání. |
4829.
výboru rozpočtového
o vládním návrhu zákona (tisk 4811),
kterým se zřizuje "Všeobecný fond peněžních ústavů v republice Československé"
Jak z berních statistik lze vyčísti, není v našich zemích poměrně mnoho fysických osob, které jsou vlastníky velkých kapitálů, jak tomu jest v některých pokročilejších státech se starým průmyslem a obchodem jako na př. v Anglii, Americe, Francii aj. Následkem toho není u nás také mnoho velkých podniků, které by byly v rukou jednotlivých kapitalistů, nýbrž patří největší část našich průmyslových závodů akciovým společnostem, vděčí tudíž svůj vznik nebo aspoň svůj nynější rozsah převelikému počtu malých i nejmenších kapitalistů, kteří své úspory uložili v akciích takovýchto společností.
Okolnost tato nezůstala bez vlivu na vývoj našeho bankovnictví. Kdežto ve svrchu zavedených státech vyvinula se většina bank v banky depositní, které slouží financování průmyslu jen nepřímo, byly u nás banky zakládány převážně k financovaní průmyslu a obchodu a také s ním srostly skoro vesměs a skoro úplně. Banky naše stojí povětšině již u kolébky akciových průmyslových závodů, účastníce se na jejich založení. Banky přejímají také značnou část akciového kapitálu těchto společností a vysílají do jejich správních rad své zástupce. Potřebný kapitál provozovací, jehož se zejména mladším společnostem nedostává zvláště v dobách konjunktury, dodávají zase banky. A tak jest osud obchodních bank u nás těsně spjat s průmyslem a obchodem. Daří-li se průmyslu a obchodu dobře, vede se dobře i bankám, vede-li se průmyslu a obchodu hůře, trpí tím i banky a, přijde-li konečně těžká hospodářská krise, projevuje se též v bankách a mění se, poněvadž banky z největší části pracují s prostředky cizími, v krisi všenárodní, která otřásá základy úvěrnictví i základy bezpočetných hospodářských jednotek, jichž kapitálové úspory dostávají banky přímo nebo nepřímo ve správu.
Toto spěti bank s průmyslem skrývá v sobě veliké risiko pro jejich akcionáře i věřitele. Nelze se proto diviti, že vyskytují se čím dále tím častěji hlasy, které žádají odprůmyslnění bank. Než, ačkoli hlasům těm s hlediska akcionářů a věřitelů bank nelze upříti jisté oprávněnosti, dlužno přece se tázati, zda toto odprůmyslnění bank bylo by také z jiných ohledů odporučitelno. A na tuto otázku nemožno, aspoň nyní, odpověděti jinak než záporně.
Stát náš jest v prvé řadě státem průmyslovým a exportním. Zachování průmyslu v nepříliš ztenčené míře jest pro něho životní otázkou. Neudrží-li svůj průmysl, nebude moci uživiti své četné obyvatelstvo, ani uhájiti posice, kterou si získal ve střední Evropě. Než průmysl jest při nynějších kapitálových poměrech ve státě úplně odkázán na podporu bank. Jest tedy v zájmu celostátním, aby tato podpora bank nebyla průmyslu odnímána.
V zájmu konsolidace a upevnění státu jak uvnitř tak i navenek jest dále nevyhnutelno, aby hospodářský život ve státě stal se co možná neodvislým od vlivu kapitálu cizího. Dosažení pak takové hospodářské samostatnosti není opět myslitelno bez spolučinnosti obchodních bank. I při nynějším zprůmyslnění našich bank jest stále ještě dobrá polovice našeho průmyslu pod kontrolou cizozemského kapitálu a bude státi ještě velkou námahou a trvati ještě celá desítiletí, než tento cizí vliv bude odstraněn neb aspoň obmezen na míru snesitelnou. Poněvadž tento osamostatňovací proces nedá se jinak než bankami dobře provésti, není možno banky v nynějších dobách odprůmyslniti, nýbrž naopak bylo by si přáti, aby banky, zesílivše kapitálově, svůj vliv na průmysl ještě více rozšířily.
Než silné obchodní banky nejsou jenom s to přispěti, k vytlačení cizího kapitálu z jeho postavení v našem průmyslu, nýbrž umožňují také účinnou obranu proti tomu, aby cizí kapitál nevnikal nově do průmyslu našeho, a že takové tendence tu skutečně jsou, a že nejde jenom o kapitál, který u nás hledá pouze přechodné umístění, nýbrž o kapitál, který se snaží trvale a pevně v našich zemích zakotviti, jest zasvěceným dobře známo.
Jestliže z důvodů tuto naznačených v nynějších dobách není a nemůže býti žádoucno, aby domácí naše banky své posice v průmyslu a obchodu opouštěly, nelze s druhé strany také pouštěti úplně se zřetele otázku risika akcionářů a vkladatelů bank, nýbrž nutno se starati o to, aby risiko toto bylo co možná zmenšeno, ne-li úplně odstraněno.
Vláda k účelu tomu podává soubor osnov zákona, starajíc se v osnově zákona o vkladních knížkách, akciových bankách a o revisi bankovních ústavů, a pak v osnově zákona o úschovách o to, aby utvořila řadu norem a zařízení, které by zaručovaly řádné hospodaření s vklady a úschovami, činí osnovou zákona o příročí k ochraně peněžních ústavů a jejich věřitelů opatření, aby banky a jejich věřitelé nepřicházeli ke škodě překotnou likvidací aktiv v dobách hospodářských poruch. Touto osnovou pak snaží se vláda vyvolati v život ústav, který by zabezpečil peněžním ústavům pomoc v případech, kdy utrpěly ztráty nebo poruchy v likviditě prostředků, kterých by bez ohrožení svých existencí nebo dokonce beze ztrát pro věřitele nemohly snésti.
Otázka takové mimořádné pomoci pro peněžní ústavy jest velice naléhavá, poněvadž hospodářské poměry ve státě nejsou hlavně pro finanční rozháranost sousedních států stále ještě konsolidovány. Jak dlouho ještě tento stav neustálenosti hospodářských poměru potrvá, nelze určiti. To jest ale jisto, že, dokud tu bude taková nekonsolidovanost hospodářských poměrů, nemůže průmysl náš plně se vyvinouti a nutno počítati s menšími nebo většími hospodářskými krisemi, které vždy budou spojeny s nesnázemi pro banky. Třeba se tedy zavčas starati o to, aby budoucí krise, které se nedají odvrátiti, nekončily takovými hospodářskými katastrofami, jaké vyvolala krise poslední.
Řešení otázky této není snadné a vláda jest si také vědoma, že návrh předkládaný nemůže vyhovovati všem, vláda však jest také přesvědčena, že za daných okolností jiné řešení není možné. Jiné státy, kde hospodářské poměry vyvolaly podobné krise bankovní jako u nás, buďto se následky krisí těch vůbec nestaraly anebo hleděly je odstraniti nebo zeslabiti státními příspěvky. Stát náš nemůže činiti ani jedno ani druhé. Krise bankovní, je-li prudší, mění se u nás, jak výše vylíčeno, v krisi všeobecnou. Následky její nepostihují jen úzkého kruhu interesentů, nýbrž dotýkají se nejširších vrstev obyvatelstva, zasahujíce hluboko jak do osudu drobných kapitalistů, tak i do osudů přečetných podniků výrobních i obchodních a tím i do osudu vrstev dělnických. K takovým následkům nemůže vláda přihlížeti nečinně. S druhé strany nemůže stát náš následky krisí takových přejímati na sebe, poněvadž nesmí připustiti ani zdání toho, že by bylo možno nezdar soukromého podnikání převalovati na stát a poplatnictvo. Touž zásadu nutno uplatniti i pro poměr jiných veřejných svazků k risikům peněžních ústavů, byť by tyto svazky převzaly ručení za prosperitu toho kterého ústavu.
Nedají-li se tedy následky krisí bankovních odstraňovati z prostředků veřejných, pak možno je hojiti pouze svépomocí, tedy z prostředků, které poskytnou k tomu účelu nejbližší interesenti, tj. věřitelé peněžních ústavů. Takovou svépomoc zorganisovati a dáti jí pevný právní podklad jest účelem této osnovy. Ovšem nemohla osnova zůstati obmezena pouze na věřitele bank obchodních, nýbrž byla svépomocná opatření ji zamýšlená rozšířena též na věřitele ostatních kategorií peněžních ústavů (zemských úvěrních ústavů a ústavů lidového peněžnictví, jako spořitelen a záložen), protože ústavy tyto úzce jsou spojeny s bankami obchodními a protože i u lidového peněžnictví ztráty nejsou vyloučeny a také v peněžnictví tom v dobách kritických úpadky se často vyskytují.
Podle osnovy má se utvořiti pod jménem "Všeobecný fond peněžních ústavů v republice Československé" dostatečná reserva, z níž by se čerpaly prostředky k zažehnání nebo aspoň k zmírnění poruch ve finanční situaci peněžních ústavů a tím k odvrácení ztrát hrozících jejich vkladatelům.
Prostředky ty mají plynouti z příspěvků, rovnoměrně a svou výměrou pouze zcela nepatrně vkladatele zatěžujících. K výběru a správě jejich jest povolána Zemská banka v Praze.
Co se použití prostředků fondu týče, dochází v osnově jasného výrazu zásada, že příspěvky vkladatelů určité kategorie peněžních ústavů mohou býti vynaloženy jedině ve prospěch příslušníků téže skupiny, takže vkladatelé, volíce ústavy, menšímu risiku podléhající, a spokojujíce se zpravidla s menším úrokem, nepřispívají k zajištění výnosnějších vkladů u ústavů s risikem větším.
Podle této zásady může býti podpora udělena určitému ústavu jen v rámci prostředků nashromážděných z příspěvků téže skupiny, v těchto mezích však takovým způsobem a v takovém rozsahu, aby pomoci potřebující ústav byl co možná zachován, není-li to však možno, ježto ústav pomoci potřebný jest úplně pasivní, aspoň v takové míře, aby věřitelé jeho neutrpěli značné škody.
Instituce Všeobecného fondu peněžních ústavů má v sobě mnoho obdobného s nuceným pojištěním proti ztrátám. Pojištěnými jsou zde peněžní ústavy a prostřednictvím těchto ústavů jejich věřitelé. Ovšem nespočívá tu pojištění na všeobecných zásadách pojišťovacích, zejména neřídí se příspěvek podle velikostí risika v individuelním případě pojišťovacím, nýbrž podle výše vkladů, resp. podle výše zúročeni vkladů, a také náhrada nespočívá na pevném předem stanoveném nároku, nýbrž jednak na potřebě pojištěného a jednak na mohoucnosti fondu.
V těchto úchylkách od zásad pojišťovacích bude možná spatřována slabá stránka osnovy, ale neprávem. Při posuzování podobné námitky dlužno si především uvědomiti, že z důvodů v předu uvedených zájmy obecné toho naléhavě vyžadují, aby zabezpečen byl klidný vývoj peněžních ústavů a zvláště bank, bez nichž by náš průmysl nemohl obstáti, jakož i aby hospodářský život ve státě zůstal ušetřen poruch, které nutně vznikají z bankovních úpadků. Poruchami takovými brzdí se, jak již v předu bylo naznačeno, výroba a obchod na úkor bezpočetných existencí, které z nich žijí. Poruchami těmi zaniká nebo se seslabuje převeliká řada daňových subjektů a tím přivádí se ve zmatek státní hospodářství, ohrožuje se hrazení výloh nezbytných ku správnému fungování státního ústrojí a uvádí se v nebezpečenství valuta, základ pro zdravý vývoj hospodářství soukromého i veřejného.
Dále nutno uvážiti, že za doby krisí a, hospodářských zmatků, jako jest doba nynější, nelze pomýšleti na vybudování normálního pojišťování peněžních ústavů a jejich věřitelů proti ztrátám. V dobách takových jest každé risiko podnikatelské nesrovnatelně větší než v dobách normálních a proto i risiko úvěrových obchodů se značně zvětšuje. Risiku takovému nemohou se obchodní banky vyhýbati, poněvadž by nemohly plniti svého hospodářského poslání, spočívajícího právě v podpoře průmyslu a obchodu. V dobách kritických potřebuje průmysl a obchod nejvíce podpory své banky a, když by mu taková podpora byla odepřena, pak by ho banka spíše ničila nežli podporovala. Než osud banky nezávisí toliko od velikostí přejímaných risik. Vždyť jest známo z minulosti, že i banky, které utrpěly veliké ztráty, mnohdy ztráty, které skoro vyčerpávaly akciový kapitál, se v několika letech zase zotavily, takže jejich potíže navenek ani nepronikly. To jest přirozené, poněvadž banky nepracují jen s vlastním kapitálem, nýbrž také s prostředky cizími, které začasté přesahují několikráte. prostředky vlastní. Tedy ztráta části vlastních prostředků nemusí ještě zničiti banku, ani příliš seslabiti její národohospodářský význam, předpokládajíc ovšem, že bude jí popřáno klidu a nebudou jí odejmuty svěřené prostředky cizí. Důvěra věřitelů růže tudíž udržeti a zachrániti i banku velmi oslabenou obchodními ztrátami. Než důvěra vkladatelů jest něco tak nevypočitatelného a něco tak delikátního, že nesnese žádné kalkulace. Býváť často otřesena pro zcela nepatrné příčiny a otřesy její mění se zhusta v run. Runy vkladatelů jsou nejčastější v dobách abnormálních a dá se jim čeliti jen klidem a promptním vyplácením všech požadovaných částek. Proto snesou vkladatelský run spíše ústavy velké než ústavy malé, ústavy tyto podléhají prudkému runu v krátkém čase bez rozdílu, jsou-li dobré nebo špatné. Obchodní risiko a možnost ztráty důvěry vkladatelů jsou takto dva nejdůležitější momenty, na které by se musel vzíti zřetel při stanovení pojišťovací premie, kdyby bylo zavedeno pojištění bankovních ústavů. Momenty tyto nelají se dobře oceniti a proto bylo by je vzíti v počet takovým ekvivalentem, aby byl pojišťovací ústav ca možná uchráněn před škodou.
Ocenění ta musilo by tedy i v dobách normálních býti velmi veliké. K ocenění normálnímu bylo by však v dobách hospodářského neklidu připočísti značnou přirážku, poněvadž v dobách takových nebezpečí ztrát a úpadků bankovních jest největší. Poněvadž pak ústavy malé spíše podléhají runu než ústavy velké, bylo by nutno pro malé ústavy zavésti zvláště zvýšenou sazbu. Z toho všeho vyplývá, že při pravidelném pojištění byly by náklady jeho i v dobách klidných velmi značné a v do bácli hospodářských zmatků dostoupily by takové výše, že by jich střední a menší ústavy snésti nemohly.a musely by.se v zájmu své existence tohoto pojištění vzdáti. Podobně by se to mělo, kdyby se zavedlo pojištění vkladatelů a jiných věřitelů bankovních. Ostatně pojištění věřitelů působilo by, i kdyby bylo v nynějších dobách proveditelné, jen jednostranně a nepřispělo by valně k tomu, na čem dále záleží, tj. k zajištění zdárného vývoje našeho peněžnictví a tím i k udržení a dalšímu rozvoji našeho průmyslu a obchodu.
Nebylo by správné tvrzení, že zřízení fondu nebude míti v zápětí také prospěchy pro velké, silné ústavy a že ústavy takové zařízení toho nepotřebují. Ani největší ústavy nejsou ochráněny před ztrátami a teoreticky posuzováno, jest právě u největších bank ztrátové risiko největší. Velkobanky pracují totiž s velkým průmyslem, kterému musí poskytovati obrovské úvěry, takže podnikatelské risiko velkoprůmyslu spočívá z valné části na velkobankách. Přijde-li pak krise, tu řádí nemilosrdně jak v malých, tak i ve velkých závodech. Jaké spousty dovede způsobiti těžší hospodářská krise ve velkoprůmyslu, to viděti lze na těžkostech, ve kterých se octly v poslední krisi některé naše velkozávody. Takové těžkosti však léčí se obyčejně jen velikými obětmi se strany bank. Oběti tyto nemohou však ani u velkobank s velkými reservami býti přinášeny bez omezení a tak dlouho trvající krise hospodářská může velmi snadno vésti k pádu i nejsilnější velkobanky, což viděti na příkladu Banco di Sconto v Římě. Nutno tedy připustiti, že fond může se státi i pro velkobanky cennou reservou pro případ nejhorší. Než tato opora není jedinou výhodou, kterou bude skýtati fond i velkobankám. Jak již vylíčeno, není to při správném hospodaření ztrátové risiko, které nejvíce ohrožuje vývoj bank, nýbrž jest to hlavně důvěra vkladatelů, která jest největší zárukou prosperity rozvoje bank. Ztratí-li důvěru vkladatelů, musí i největší banka zaniknouti. Každá banka musí totiž míti větší část svých prostředků rozpůjčenou. Prostředky tyto jsou v dobách kritických immobilní, poněvadž jsou půjčeny průmyslu a obchodu, které jich nemohou splatiti vždy, jak toho banka potřebuje. Postihne-li pak banku run vkladatelů a nestačí-li k uklidnění vkladatelů likvidní prostředky, musí býti přikročeno k mobilisaci ostatních aktiv. Než mobilisace tato nikdy nepovede se tak, aby vynesla plnou knihovní hodnotu immobilních aktiv, poněvadž i ty nejliberálnější reeskontní ústavy nemohou poskytovati na immobilní záruky úvěry v plné knihovní hodnotě těchto záruk a tak se při dlouho trvajícím znepokojení vkladatelů může snadno i velkobance přihoditi, že musí zavříti kasy, ač jest třeba úplně aktivní. Otřesy důvěry vkladatelů jsou zvláště v dobách hospodářských zmatků časté a snadno vzniknou i u velkých ústavů, jak z událostí nedávné doby jasně jest viděti, byla-li veřejnost úpadkem některého peněžního ústavu znepokojena. Musí tedy i velkobankám na tom záležeti, aby vývoj všeho peněžnictví byl klidný a bez katastrof, poněvadž katastrofy takové i pro ně mají velmi nepříznivé účinky.
Ostatně dlužno uvážiti, že, kdyby přítomná hospodářská nosnost toho kterého ústavu (velkobanky) nebo povaha celé skupiny peněžních ústavů (zemské úvěrní ústavy, spořitelny) měla býti důvodem osvobození od příspěvků, nastaly by pochopitelné přesuny vkladů od ústavů zákonu podléhajících k ústavům nebo jejich skupinám, jež by byly od povinnosti k odvodu příspěvků osvobozeny, v té míře, že by to porušilo správnou funkci celých skupin peněžních organismů, a tedy by zákon přímo vyvolal hospodářské poruchy, o jichž odstranění nebo alespoň zmírnění přece usiluje.
Netřeba se obávati, že zatížení vkladů obmezí rozvoj vkladatelských obchodů a tím vyvolá nepříznivé účinky na kapitálovém trhu, pováží-li se na jedné straně poměrná nepatrnost zatížení - při pravidelném 4%ním úroku obnášeti bude příspěvek z každých 100 Kč vkladu pouhých 6 h - na druhé straně pak nepoměrná výhoda, jaká se podává z bezpečnosti vkladů.
Ostatně materielní zatížení vkladatelů, jak je zákon formuluje, mohou poměry na peněžním trhu změniti v pouhé formální, že totiž příspěvky se přesunou v režii ústavů samotných, čili na bedra akcionářů (podílníků), takže výše příspěvků bude pouze schematickým podkladem míry břemene, jež ústavy ze svého uhradí. Podobný zjev se vyskytnul při dani rentové, srážené dlužníkem.
K jednotlivým ustanovením osnovy bylo by ještě uvésti:
K §u 1.:
V paragrafu tamto jest vytčeno všeobecné hospodářské poslání fondu, jehož plnění slouží jeho speciální účel a působnost vyznačená v §u 13. a dalších této osnovy.
K §u 2.:
Byla-li Praha určena za sídlo fondu, rozhodly zřetele na nutný úzký styk správy fondu s ústředními úřady a sídlo ústavu, obstarávajícího fondovou agendu.
K §u 3.:
Ústavy uvedené v odst. 1. tohoto paragrafu jsou, nehledíc k ústavům státním a bankéřským firmám representanty všeho našeho peněžnictví. Učiniti také bankéřské firmy příslušníky fondu se nedoporučuje, poněvadž firmy tyto, nepodléhajíce nijaké veřejné kontrole a provozujíce ponejvíce jen obchody zprostředkovatelské a hlavně bursovní, nejsou dosti vhodny k ukládání úspor a mají proto pro široké kruhy obyvatelstva význam jen nepatrný. Krom toho by pojetí takových firem mezi příslušníky fondu podporovalo vlastní spekulativní činnost, což by se nesrovnávalo s účelem této osnovy, jakožto doplňku osnov zákonů k ochraně vkladatelů.
K §u 5. a 6.:
Příslušníky fondu jsou ústavy nejrůznějších typů, tedy vedle ústavů, u kterých podnikatelské risiko jest značné, také ústavy, kde toto risiko jest malé anebo minimální, zvláště proto, že dotyčné ústavy jsou vybaveny zárukou komun. Tato různost jednotlivých kategorií peněžních ústavů přináležejících k fondu, by mohla vésti k některým nespravedlivostem, kdyby jmění fondu sloužilo společně potřebám všech svých příslušníků. Nespravedlivé by bylo, aby vkladatelé peněžních ústavů, které aspoň v normálních dobách jen zřídka budou se dožadovati pomoci fondu, musili přispívati ke krytí podporových potřeb jiných kategorií peněžních ústavů, jichž ztráty i v dobách normálních bývají větší. Mohlo by se také státi, že by společný fond byl vyčerpán ztrátami peněžních ústavů jedné kategorie, takže by nemohla býti podpora poskytnuta příslušníkům jiných kategorií. Nepůsobilo by jistě dobrým dojmem, kdyby na př. některá spořitelna, která se octla v nesnázích, nemohla dostati podpory fondu, protože všecky prostředky fondu byly již použity třeba ku podpoře ústavů bankovních. Proto zákon jasně stanoví, že vkladatelé stejnorodých ústavů přispívají k bezpečnosti vkladů pouze své skupiny.
K §u 7.:
Osnova snaží se správě fondu vtisknouti ráz autonomní. Ovšem povaha fandu jakožto účelového jmění nutně vyžaduje toho, aby nezůstala vláda, resp. státní správa bez všelikého styku se správou fondu a aby také hospodaření se jměním fondu nebylo bez všeliké veřejné kontroly. Proto vyhrazeno jmenování členů kuratoria vládě. Ustanovení odst. 2. dbá toho, aby zájmy příslušníků fondu byly hájeny representanty jednotlivých kategorií.
Ustanovení odst. 5., podle kterého úřad člena kuratoria jest úřadem čestným a bezplatným, nevylučuje ovšem, aby nebylo v jednacím řádě pamatováno na hrazení výloh členů kuratoria spojených s vykonáváním jejich úřadu a zejména výloh cestovních.
Ostatní ustanovení tohoto paragrafu nevyžadují dalších vysvětlivek nebo bližšího odůvodnění.
K §u 8..
Rovněž intence ustanovení §u 8. jest jasná, takže není třeba připojovati bližší vysvětlivky.
K §u 9.:
Účel fondu a provenience jeho prostředků činí žádoucím, aby správa fondu byla co nejúspornější a nejlacinější, aniž by trpěla nedostatečnou kvalifikací výkonných orgánů fondu. Proto jeví se býti účelným přidružiti správu fondu ke stávajícímu již ústavu, jenž svým sídlem, svou organisací, svými zkušenostmi a svým nevýdělečným charakterem poskytuje plnou jistotu toho, že výkonná služba fondu bude v každém směru obstarávána bezvadně a že služba ta nebude zatěžovati fond nepřiměřeně velkými náklady. že těmto podmínkám nejlépe vyhovuje Zemská banka, o tom asi nevzniknou žádné pochybnosti. Zemská banka projevila také ochotu se tohoto úkolu podjati.
K §u 10.
Ustanovení §u 10. jest důsledek vyslovené již zásady, že hospodaření fondu musí podléhati veřejné kontrole. Kontrola tato záleží v tom, že se účetní uzávěrka předkládá ministerstvu financí, jež má možnost zásahu v hospodaření fondu pomocí ustanoveného vládního komisaře (§ 31.). Krom toho jest účinným kontrolním opatřením uveřejňování účetní uzávěrky v Úředním listě republiky československé.
K §u 11.:
Tento paragraf stanoví v odst. 1. jak subjektivní, tak objektivní povinnost příspěvkovou. Mimo fond sám není od příspěvků osvobozen žádný vklad uložený u příslušníka fondu. Po stránce objektivní podrobeny jsou příspěvkům úroky ze všech vkladů bez ohledu na původ, formu a právní povahu vkladu. Rozlišování vkladů, najmě po stránce její formy (vklady na knížku, [list], pokladniční poukázku, běžný [včetně žirový] účet) nebylo by na místě, neboť právní postavení vkladatelů jest přes vnější rozdílnost způsobu průkazu vkladu totéž, což dochází plného výrazu v konkursu nebo vyrovnání ústavu.
Dále nečiní se rozdílu, zdali vklad představuje peníz již jinde uložený (na př. vkladové přebytky spořitelen nebo záložen uložené u obchodních bank), dochází tu sice k anomalii, že týž vklad jest postižen dvojím břemenem příspěvkovým, leč takové vklady osvoboditi od příspěvků není možno, poněvadž pod jejich rouškou by valná část vkladů mohla uměle unikati povinnosti příspěvkové. Kromě toho kontrola odvodu příspěvků byla by tím velmi ztížena a zdražena. Proto nebyly také vklady podobné osvobozeny od daně rentové.
Jednotná sazba příspěvků jest odůvodněna minimální její výměrou a tvrdost, která v této jednotnosti.sazby se částečně jeví, nalézá korektivu v §u 12.
Stanovená (odst. 1., posl. věta) sazba úroků z prodlení jest sice vyšší než normální úroková sazba, nicméně nelze ji označiti za nepřiměřeně vysokou. Vybírání úroků z prodlení má býti donucovacím prostředkem pro liknavě dlužníky, má-li však býti tento donucovací prostředek působivý, musí býti sazba úroková tak vysoká, aby neposkytovala možnosti výdělku na zadržených penězích.
Zásada vyslovená v odst. 2., podle které dlužno příspěvky vypočísti z hrubých úroků, vyplývá ze snahy zjednodušiti odvod příspěvků a zlevniti jeho kontrolu a také zameziti každou příležitost, která by mohla sváděti k zatajování příspěvků.
V odst. 3. byla upravena povinnost příslušníků fondu k odvodu příspěvků a kontrola jejich odvodu v celku asi obdobným způsobem, jak tomu jest u státní daně rentové vybírané srážkou u dlužníka.
K §u 12.:
Z povahy fondu jakožto ztrátové reservy vyplývá, že jeho pravidelné dotování může odpadnouti, jakmile dosáhl takové výše, že splnění účelu jeho jeví se býti zabezpečeno. Při jaké výši fondového jmění bude jeho správné působení v intencích tohoto zákona zajištěno, nedá se předem určiti. Odhad takový bude možný, až zákony na ochranu bezpečnosti vkladatelů, zahrnujíc v to i tento zákon, budou delší dobu působiti a až fond sám nasbírá několikaleté zkušenosti.
Jako veřejná daň tak i každá příspěvková povinnost, postihující široké kruhy obyvatelstva, musí odpovídati potřebě, která, se má pomocí její krýti. Nesmí tedy býti ani větší ani menší, nežli jest potřeba, k jejímuž krytí slouží. Aby tomuto požadavku vyhovovala, musí míti příspěvková povinnost schopnost a možnost přizpůsobiti se potřebě, pro kterou byla zavedena, tj. musí býti pružná. O tuto pak pružnost povinných příspěvků jest v §u 12. postaráno.
K §u 13.
Paragraf ten to stanoví specielní účel fondu a vyslovuje zásadu, že příspěvku jednotlivých skupin lze použíti jen ku prospěchy peněžních ústavů patřících do téže skupiny příslušnické. Účelnost této zásady byla vylíčena již ve vysvětlivkách k §u 5., takže tuto není třeba ji blíže prokazovati.
K §u 14.:
Ježto příspěvky fondové nejsou dobro volné a nemají také rázu čistě altruistického, nelze přenechati používání fondu plně volné úvaze kuratoria fondu, nýbrž nutno vyhraditi příslušníkům fondu nárok na výpomoc ze ztrátových reserv fondu ovšem za předpokladů a kautel, které vyplývají ze svépomocného charakteru fondu a z obmezenosti jeho prostředků. Nárok tento nemůže býti tedy přiznán hned od počátku právní existence fondu, nýbrž musí býti fondu popřáno času, aby nashromáždil přiměřené reservy, také nelze připustiti, aby mohlo reserv fondu býti používáno ke krytí každé utrpěné ztráty, nýbrž nutno pomoc fondu vyhraditi pouze pro případy nejvyšší nouze, kdy příslušníci fondu nemohou vlastními silami vybřednouti ze svých nesnází, takže by mohli bez cizí pomoci padnouti.
K §u 15. a 16.:
Všeobecný účel fondu vyznačený v §u 1. žádá, aby výpomoci z fondu přispívaly k rozvoji hospodářského života ve státě, tj., aby nezmírňovaly pouze utrpěných ztrát, nýbrž aby zachovaly při životě, co se při životě zachovati dá, a tak napomáhaly k tvoření nových hospodářských hodnot a k udržování a zvětšování výdělkových možností v budoucnosti. Nemůže býti jediným účelem fondu, aby pouze uklidňoval mysli věřitelů, nýbrž instituce fondu musí chrániti také zájmy akcionářů a podílníků, na jichž bedrech, jak se výše ve všeobecné části uvádí, břímě příspěvkové nepřímo též spočívá a kteří zhusta a jen málo se liší od vkladatelů, a přinášeti prospěch také kruhům obyvatelstva, které jsou jen nepřímo interesovány na peněžních ústavech. Toliko v tom případě, bude-li fond moci a chtíti v tomto směru působiti, bude jeho působnost blahodárná a stane se fond novým činitelem pro konsolidaci hospodářských poměrů a cennou zárukou pro rozvoj spořivosti a vzrůst blahobytu a pracovitosti v národě. Tuto základní intenci instituce fondu projevuje § 15., naznačuje zároveň, že správa fondu nesmí při provádění úmyslu zákonodárcova opouštěti reálné půdy a nebrati zřetele k potřebám všech příslušníků, aniž zapomínati na to, že fond má vykonávati také výchovný vliv na své příslušníky, že tedy fond má v zásadě pomáhati tak, aby umožniv rozvinutí výdělečné činnosti, vedl své příslušníky k tomu, aby utrpěné ztráty vlastní silou z budoucích zisků pokryli.
Než, sleduje účel naznačený v §u 15., nesmí se fond státi bezděčnou záštitou ústavů ledabyle spravovaných na úkor ústavů vedených svědomitě. Proto nesmí zbavovati akcionáře a vkladatele všeho risika, kapitalisté, ukládajíce své úspory, musí i nadále nésti zodpovědnost za správu svého majetku, poněvadž by jinak fond byl prémií pro špatné vedení peněžních ústavů, které, zbaveny jsouce starostí o pokrytí eventuelních ztrát, mohly by provozovati nezřízenou konkurenci ústavům svědomitě spravovaným. Aby se tak nestalo, ustanovuje § 16., že ústavy pasivní nelze z fondů sanovati, nýbrž že podpora fondu má býti poskytnuta jen tak, aby věřitelé padlého ústavu mohli býti ne zplna, nýbrž jen z největší části uspokojeni. Následkem toho nesou podílníci a akcionáři plné risiko podnikatelské a postihuje věřitele nebezpečí citelných ztrát v případě pasivity peněžního ústavu, s nímž jsou ve spojení. Toto risiko akcionářů (podílníků) a věřitelů peněžních ústavů bude tedy nutiti peněžní ústavy, aby špatnou správou nepodkopávaly důvěry svých vkladatelů, bez níž by se udržeti nemohly a bude zároveň srozumitelným a důrazným mementem kapitalistům, aby, ukládajíce své úspory, nepostupovali lehkovážně, nýbrž volili pro uložení svého majetku jen ústavy, které zasluhují důvěry.
K §u 17. až 19.:
Paragrafy tyto obsahují další opatření vhodná k dosažení intencí ustanovení §u 15. a 16. Má-li totiž působiti fond způsobem ozdravujícím, musí zasáhnouti včas, tj. v dobu, kdy není ještě vše ztraceno, kdy tedy záchrana jest možná. Možnost tato jest ale jen tehdy, není-li vlastní jmění ústavu ztrátami úplně pohlceno. To chce zajistiti § 17., ukládaje pod ztrátou nároku na takovou podporu fondu, tedy nikoliv na podporu podle §u 16., jeho příslušníkům za povinnost, aby, dostoupí-li jejich ztráty určité výše, oznámili to kuratoriu fondu. Mohlo by se namítnouti, že podobné ustanovení obsahuje také obchodní zákon, aniž by ustanovení to projevovalo zvláštních praktických účinků. Než malá praktická cena tohoto ustanovení obchodního zákona dá se vysvětliti tím, že nezachovávání jeho není postaveno pod zvláštní sankci a že také tu není žádného momentu, který by stimuloval k dodržení tohoto zákonného předpisu. Těmito vadami není však zatíženo ustanovení §u 17., poněvadž jak naděje na fondovou podporu výše zmíněné povahy a možnost ztráty nároku na tuto podporu, tak i přímé ručení za škody, které by vzešly při nesplnění této oznamovací povinnosti (§ 17., odst. 1. současně předkládané osnovy zákona o vkladních knížkách (listech), akc. bankách a o revisi bankovních ústavů), jsou motivy, které současně stimulují i donucují k zachování zákona. Krom toho nelze zapomínati na to, že se podle právě uvedené osnovy zavádí povinnost revisní i u ústavů, které posud takové nucené revisi nepodléhaly. Budou tedy až na bezvýznamné výjimky vnější revisi podrobeni všichni příslušníci fondu, takže i tím je o to postaráno, aby příslušníci fondu byli přidržováni k zachovávání předpisů §u 17. Ovšem, jak se již z hořejšího výkladu podává, nemá nesplnění oznamovací povinnosti za následek zvláštní poškození vkladatelů.
Jest dále zřejmo, že jenom tenkráte může si správa fondu utvořiti úsudek o potřebě se strany fondu a voliti ten nejvhodnější způsob pro poskytnutí této podpory, je-li jí spolehlivě a přesně znám stav ústavu, kterému se má podpora poskytnouti. Této pak potřebě vyhovuje ustanovení §u 18.
Aby podpora fondu byla účinnou a zajistila další existenci podporovaného ústavu, bude často třeba splnění některých předpokladů před jejím udělením. Aby se tak mohlo státi bez rozdílu, o jaké předpoklady se jedná, dává § 19. kuratoriu fondu vůči ústavu, jemuž se má podpory dostati, obsáhlá práva. Práva tato umožňují dokonce kuratoriu, aby zbavilo existence ústavy, které nejsou schopny, aby vyvíjely takovým způsobem svou činnost, jak toho veřejné zájmy vyžadují. Tato moc kuratoria fondu jest, dalším důvodem proti neoprávněnosti námitky, že instituce fondu bude ochráncem ústavů špatně vedených na úkor ústavů spravovaných svědomitě, bude-li kuratorium správně svůj úřad vykonávati, a o tom sotva lze pochybovati, pak může ledabyle vedený ústav jen jedenkráte dosíci podpory fondu, ale to len za ztrátu své existence anebo za takových podmínek, že bude nucen své obchody provozovati tak, jak to zájmy akcionářů (podílníků) a věřitelů žádají.