Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1924

4815. Vládní návrh.

zákon

ze dne ................................................................................... 1924

o příročí k ochraně peněžních ústavů a jejich věřitelů.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(1) Příročí podle tohoto zákona může býti, žádá-li toho obecný zájem, nařízeno pro tyto ústavy:

a) spořitelny a zemské úvěrní ústavy, vydávající vkladní knížky,

b) záložny, utvořené z fondů kontribučenských a berních nebo podle spolkového zákona ze dne 26. listopadu 1852, čís. 253 ř. z.,

c) úvěrní společenstva (družstva), zřízená podle zákona o výdělkových a hospodářských společenstvech ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. z., a úvěrní družstva, zřízená podle uh. zák. čl. ze dne 16. května 1875, čís. XXXVII, o obchodním zákonu, nebo uh. zák. čl. ze dne 11. července 1898, čís. XXIII, o hospodářských a živnostenských společenstvech úvěrních, pokud podle svých stanov i ve skutečnosti provozují výlučně nebo převážně úvěrní obchody,

d) společnosti akciové a společnosti s ručením obmezeným, pokud tyto společnosti provozují výlučně nebo převážně bankovní a peněžní obchody.

(2) Příročí může býti nařízeno k žádosti ústavu nebo jeho věřitelů. Nenařizuje-li se příročí k žádosti ústavu, budiž tento dříve slyšen, leč by hrozilo nebezpečí z prodlení.

(3) Příročí může býti nařízeno jen pro dobu nutně potřebnou, dobu tu jest ustanoviti v nařízení a lze ji prodloužiti jen z vážných důvodů. Příročí může býti nařízeno a potrvati i za likvidace ústavu.

§ 2.

(1) Příručí nařizuj e pro spořitelny ministr vnitra a pro ostatní ústavy ministr financí, nařízení příručí jest do jednoho měsíce oznámiti vládě.

(2) Příručí budiž vyhlášeno vývěskou v obchodních místnostech hlavního závodu a o tom sdělán notářský zápis. Den vyvěšení budiž na vyhlášce potvrzen notářem. Počátkem tohoto dne nabývá příručí právní účinnosti podle ustanovení tohoto zákona jak pro hlavní závod, tak i pro závody pobočné.

(3) Příručí a den počátku jeho účinnosti (odst. 2.) musí ústav neprodleně opověděti soudu k poznamenáni v obchodním nebo společenstevním rejstříku, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi v rejstříku obchodních firem.

(4) Vedle toho buď vyhláška o příručí s vyznačením dne, kdy nabylo účinnosti, vyvěšena v obchodních místnostech všech pobočných závodů a uveřejněna způsobem, určeným stanovami (jednacím řádem) pro vyhlášky ústavu, a v úředním listě Československé republiky.

§ 3.

(1) Není-li při ústavu zřízen zvláštní státní dozor, jmenuje ministr, který příručí nařídil, ústavu na jeho útraty dozorčího komisaře, kterému přísluší přihlížet k tomu, aby ustanovení tohoto zákona se zachovávala.

(2) Dozorčí komisař má právo nahlížeti do všech knih a spisů ústavu a jest oprávněn i povinen zúčastniti se jednání správních a dozorčích orgánů ústavu, k nimž musí býti zván. Dozorčí komisař jest oprávněn zastaviti až do rozhodnutí úřadu, který příručí nařídil, provedení usnesení orgánů ústavu a může, shledá-li toho potřebu, svolati sám schůzi správních a dozorčích orgánů.

(3) Táž práva a tytéž povinnosti, jaké příslušejí dozorčímu komisaři (odst. 1. a 2. tohoto paragrafu), přináležejí i vládním komisařům ustanoveným podle jiných předpisů.

§ 4.

(1) Příručí stíhá toliko pohledávky, které vznikly před jeho účinností (§ 2, odst. 2.) a v konkursu by náležely do třetí třídy, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi do druhé nebo třetí třídy konkursních pohledávek (staré pohledávky), dále jejich úroky a jiná příslušenství, byť se staly splatnými nebo vznikly za příročí.

(2) Dopouští-li toho stav ústavu, může býti příročí nařízeno jen pro určitý zlomek všech starých pohledávek (odst. 1.).

§ 5.

(3) Za příročí nesmějí býti staré pohledávky ani zajišťovány ani vypláceny, pokud arch částečné vyplácení není připuštěno (§ 4, odst. 2.), ani jakýmkoliv jiným způsobem uspokojovány. Tím se však nevylučuje započtení (kompensace) vzájemných pohledávek a dluhů za těchže podmínek jako v soudním mimokonkursním vyrovnávacím řízení.

(2) Rovněž nelze po dobu příročí žalovati ústav na plnění starých pohledávek, pokud příročím jsou postiženy (§ 4, odst. 2.), nebo pro tyto pohledávky zahájiti konkursní řízení anebo pro ně zříditi soudcovské právo zástavní nebo úkojné. Pro staré pohledávky, pokud příročím jsou postiženy, dále nelze exekuce vésti a již povolené exekuce se nevykonávají, rovněž se staví lhůty promlčení, jakož i všechny jiné lhůty, které jsou stanoveny k předsevzetí úkonů potřebných k uplatňování nebo zachování práv ze starých pohledávek.

(3) Po dobu příročí nelze vymáhati na ústavu procesní náklady spojené s určovacími žalobami proti ústavu z právních poměrů vzniklých před příročím.

(4) Za příročí nařízeného pro společenstva (družstva) nelze členství a podíly platně vypovídati ani podíly vypláceti a již běžící výpovědní a ručební lhůty se staví.

§ 6.

(1) Pokud tento zákon jinak neustanovuje, nevylučuje příročí práva ústavu, aby se svými majetkovými hodnotami volně nakládal.

(2) Ústav může se svolením úřadu, který příročí nařídil, svou obchodní činnost dále vykonávati, k jednáním však, která nenáležejí k obyčejnému obchodnímu provozu, jest třeba svolení dozorčího orgánu (§ 3, odst. 1. a 3.). Taková jednání, která byla předsevzata beze souhlasu nebo přes odpor dozorčího orgánu, jsou naproti ústavu neúčinna, když třetí osoba věděla nebo z hrubé nedbalosti nevěděla, že přesahují obyčejný obchodní provoz a že dozorčí orgán k nim souhlasu nedal nebo odporoval jejich výkonu.

(3) Prostředky nabyté z pohledávek vzniklých za příročí (nových pohledávek), smějí býti umístěny jen v hodnotách snadno zpeněžitelných. Tyto hodnoty tvoří zvláštní podstatu, jež musí býti samostatně účtována a odděleně spravována a jest určena k přednostnímu uspokojení nároků z nových pohledávek a to i po pominutí příročí (§ 7, odst. 1.).

§ 7.

(1) Příročí pomíjí:

a) uplynutím lhůty, pro kterou bylo nařízeno,

b) zrušením, které nařídil příslušný úřad (.§ 2, odst. 1.),

c) zahájením vyrovnávacího řízení,

d) prohlášením konkursu.

(2) Zrušení příročí (odst. 1., lit. b)) budiž vyhlášeno nejméně po 3 dny vývěskou v obchodních místnostech hlavního závodu a den jejího vyvěšení potvrzen (veřejným) notářem. Počátkem tohoto dne nabývá zrušení příročí právní účinnosti jak pro hlavní závod, tak i pro závody pobočné. Zrušení příročí a den nabytí účinnosti zrušení příročí dlužno opověděti soudu k poznamenání v rejstříku. Ostatně buď postupováno podle obdoby předpisu §u 2, odst. 4.

(3) Jestliže přitočí pominulo zahájením vyrovnávacího řízení nebo prohlášením konkursu, jest zpětné lhůty, které platí podle konkursního nebo vyrovnávacího práva pro zánik odlučovacích práv exekucí nově nabytých a pro odporování právním jednáním a které se počítají ode dne návrhu na zahájení vyrovnávacího řízení nebo návrhu na prohlášení konkursu anebo ode dne zahájení vyrovnávacího řízení nebo prohlášení konkursu, počítati ode dne, kdy přitočí nabylo účinnosti (§ 2, odst. 2.).

(4) Ustanovení odst. 3., o počítání zpětných lhůt platí také, jestliže do 14 dnů po zrušení přitočí byl podán návrh na zahájení vyrovnávacího řízení nebo na prohlášení konkursu.

§ 8.

(1) Členové orgánů ústavu, pro který bylo příročí nařízeno, jejich zmocněnci, likvidátoři nebo úředníci takového ústavu, kteří poruší ustanovení tohoto zákona, ručí věřitelům ústavu, pokud se nedá určiti poměr jejich viny, rukou společnou a nerozdílnou za vzešlou škodu.

(2) Dopustila-li se však některá z těchto osob činu uvedeného v odst. 1. v úmyslu, aby sama nebo jiný z toho měl prospěch, trestá se soudem, není-li čin přísně] i trestný, za přečin vězením (uzamčením.) od 3 dnů do tří měsíců a peněžitým trestem od 5.000 Kč do 100.000 Kč. Pokus přečinu jest trestný.

(3) Doba náhradního trestu za nedobytný trest peněžitý budiž stanovena podle zavinění, nesmí však převyšovati jeden měsíc a dohromady s hlavním trestem na svobodě meze jeho zákonné sazby.

(4) Peněžité tresty připadají státu.

§ 9.

Pro případ, že se nařídí příručí podle tohoto zákona pro ústav, u něhož jsou zavedena opatření podle §u 2, čís. 2 nebo 3, vládního nařízení ze dne 19. prosince 1919, čís. 660 Sb. z: a n., o mimořádných opatřeních k ochraně peněžních ústavů jehož platnost byla prodloužena a jehož ustanovení byla změněna vládními nařízeními ze dne 9. prosince 1920, čís. 643 Sb. z. a n., ze dne 19. prosince 1921, čís. 468 Sb z. a n., ze dne 22. prosince 1922, čís. 393 Sb. z. a n. a ze dne 6. prosince 1923, čís. 231 Sb. z. a n., ustanovuje se toto:

a) vklady podle §u 2, čís. 2 a § 4 uvedených vládních nařízení odděleně spravované jsou postaveny na roveň pohledávkám podle §u 6. o st. 3., tohoto zákona,

b) ustanovení §u 5, odst. 1. a 2., tohoto zákona se nedotýkají pohledávek, které při zákazu plnění závazků podle §u 2, čís. 3 a §u 5 uvedených vládních nařízení nebyly zákazem tím dotčeny.

§ 10.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení a jeho provedením se pověřují ministři financí, vnitra, obchodu a spravedlnosti.

Důvodová zpráva.

Nepřímá ochrana vkladateli, kterou sleduje současně předkládaná osnova zákona o vkladních knížkách, akciových bankách a o revisi bankovních ústavů, vyžaduje též toho, aby věřitelé peněžního ústavu zůstali ušetřeni ztrát, které zpravidla povstávají, octne-li se peněžní ústav v kritické situaci, jež ho nutí k překotnému likvidování aktiv. Než likvidace taková jest nejen škodliva pro věřitele, hlavně tedy vkladatele, nýbrž i pro jeho dlužníky a ústav sám. Nehledíc k jiným mimořádným příčinám, bývají bankovní krise zpravidla vyvolány buď všeobecnou hospodářskou stagnací anebo částečnými krisemi nastalými v některém výrobním nebo obchodním odvětví. Jeden nebo více větších úpadků podniků, které banka zcela, nebo z části financuje, otřese důvěrou k ní, vklady se houfně vybírají, aniž nové docházejí, takže ústav, zbaven brzy svých hotovostí, musí sáhnouti k lombardu cenných papírů a k mobilisaci úvěrů a, nestačí-li ani to, k likvidaci jiných aktiv, k vypovídání úvěrů a k prodeji realit. A tak prudší, více dní trvající run otřese i dosti mobilním ústavem a zasazuje mu rány smrtelné. Nemaje prostředků, jest nucen ústav omeziti své obchody a tím se zbavuje možnosti z příštích výdělků své ztráty pokrýti. Jsou-li pak ztráty tyto příliš veliké a, nemá-li ústav dostatečných skrytých reserv, jest odsouzen k neodvratné záhubě. S každým bankovním ústavem jest ve spojení celá řada průmyslových a. obchodních podniků a ty, je-li jejich banka postižena naznačenou kalamitou, jsou rázem zbaveny své finanční opory a sice zpravidla v době. kdy jí nejvíce potřebují. Nového bankovního spojení dosíci není snadné ani pro dobré firmy, poněvadž banky v takových dobách, aby udržely nebo zvýšily svou mobilitu, v zásadě odmítají poskytování nových úvěrů. Tento postup bank jest zcela odůvodněný, neboť zkušenost učí, že nedůvěra veřejnosti zachvátivší jednu banku, ráda se přenáší i na banky jiné a nezůstává často bez škodlivých účinků ani pro ústavy nejlepší. Jest tedy viděti, že bankovní podnik nedá se srovnávati s jinými obchodními podniky, a že pád i jednotlivé banky jest poruchou celého úvěrového systému, jehož správné fungování jest jednou z nejdůležitějších podmínek zdravého rozvoje hospodářského života ve státě. Co platí o bankách, to platí, ovšem ve zmenšeném měřítku, o každém peněžním ústavu.

Test tedy také v zájmu veřejnosti i státu, aby se peněžní ústavy nenechávaly úplně napospas zneklidněných věřitelů, najmě vkladatelů, nýbrž aby se jim poskytl čas, aby mohly vzniklou nedůvěru působivým způsobem rozplašiti anebo, jsou-li skutečně vážně ohroženy, aby mohly svou likvidaci připraviti tak, aby se aktiva mohla co nejlépe zpeněžiti a věřitelům dostalo se nejen stejnoměrného, ale i co možná nejpříznivějšího uspokojení.

Takovým vhodným prostředkem jest jedině příročí, dosažitelné v nejkratší cestě, tj. příročí povolované administrativními úřady. Takové příručí není ani v jiných státech neznámo a jest i u nás připuštěno nařízením vlády z 19. prosince 1919, č. 660 Sb. z. a n., ovšem jen tehdy, když stav peněžních ústavů jest proto neujasněný, že umístily majetkové hodnoty v cizině nebo nad své síly upsaly nebo v zástavu přijaly válečné půjčky rakouské nebo uherské. Toto vládní nařízení se velmi dobře osvědčilo, umožnivši, že celá řada ústavů válečnými půjčkami zatížených byla sanována.

Osnova se také přidržuje cit. vládního nařízení i vládních nařízení je doplňujících (z 9. prosince 1920, čís. 643 Sb. z. a n. z 19. prosince 1921, čís. 468 Sb. z. a n., z 22. prosince 1922, čís. 393 Sb. z. a n., a ze 6. prosince 1923, čís. 231 Sb. z. a n.) jako vzoru, vylučujíc ovšem ustanovení, která se nesrovnávají se specielním účelem osnovy, a měníc nebo doplňujíc převzatá ustanovení podle toho, jak se to vzhledem k nabytým, zkušenostem jeví potřebným. K jednotlivým ustanovením této osnovy bylo by ještě uvésti

K §u 1.:

Zákon nevypočítává konkrétních důvodů, pro které může býti moratorium nařízeno, spokojuje se vytčením "obecného zájmu". Tento pojem jest vykládati jak s hlediska hospodářského celku, tak s užšího hlediska věřitelů peněžního ústavu. zpravidla půjde o zažehnání nebezpečí, buď aby u falitního ústavu nebyli někteří věřitelé na úkor ostatních přednostně uspokojeni anebo aby přechodně immobilisovaný, byť aktivní ústav, neznehodnotil svá aktiva překotnou jejich realisací na újmu jak své další existence, tak zájmů věřitelstva.

Že zákon posuzuje příročí jako zcela výjimečné provisorium, které buď života schopnému ústavu poskytne oddechu anebo, rovná nezdravému organismu cestu k likvidaci ať nucené, ať dobrovolné, zřejmo jest z ustanovení §u 1., odst. 3., které připouští příročí pouze na dobu nutně potřebnou.

Zákon přesně uvádí typy peněžních ústavů, u nichž může býti příročí zavedeno, pokládaje tyto typy za nejdůležitější články peněžní a úvěrové organisace.

Tento výpočet druhů peněžních ústavů s kryje s oním, který obsahuje § 2. současně předkládané osnovy zákona o vkladních knížkách, akciových bankách a o revisi bankovních ústavů, ovšem že pro moratorium jest nerozhodnu, má-li či nemá-li ústav právo k vydávání vkladních knížek.

Ustanovení odst. 3. hodlá zabezpečiti klidnou likvidaci ústavu.

K §u 2.:

Obdobně jako u vládního nařízení ze dne 19. prosince 1919, čís. 660 Sb. z. a n., nabývá moratorium právní účinnosti dnem vyvěšení příslušné vyhlášky v obchodních místnostech ústavu. Rozhodna jest vývěska v místnostech hlavního závodu, poněvadž naze připustiti, aby se účinnost moratoria počínala jiným dnem u poboček než u hlavního závodu. Poněvadž pak ku dni počátku moratoria připínají se-právní účinky velmi závažné, bylo třeba počátek moratoria ověřiti způsobem zvláště spolehlivým a veřejně je vyhlásiti a proto se nařizuje, aby o vyhlášení moratoria byl sdělán notářský zápis, den vývěsky byl na vyhlášce potvrzen a aby vyhláška vešla ve známost zájemců uveřejněním v listech určených stanovami, resp. jednacím řádem pro vyhlášky ústavu v "úředním listě republiky Československé" a poznámkou v příslušném rejstříku soudním.

K §u 3..

Zproštění moratorního ústavu od povinnosti plniti své závazky bylo by příliš jednostranným opatřením, kdyby nebyly stavu vytčeny stěžejní zásady hospodaření (sr. § 4., odst. 2., § 5., § 6., odst. 2. a 3.) a nebyla povolána úřední osoba k dozoru nad jejich zachováváním.

Zákon tudíž pokládá vhodným oprávniti státní správu k ustanovení dozorčího komisaře, kdyby ústav již dříve nebyl pod přímým státním dozorem.

Působnost státních dozorčích orgánů jest ustanoveními §§ 3. a 6., odst. 2., určena v míře nutné k provedení účelu příročí.

K §u 4.:

Příročí může býti nařízeno buď jako všeobecné nebo částečné. Pravidlem bude, že částečnému příručí bude předcházeti všeobecné, jež bude lze v ono zmírniti teprve, na základě příznivých výsledků šetření o pravém stavu ústavu. Takové zmírnění se v turu projeví, že se připustí výplata určité, pro všecky staré pohledávky samozřejmě stejné percentuální části (na př. 60%).

Ustanovení §u., odst. 1., bylo téměř doslovně převzato z vlád. nařízení ze dne 19. prosince 1919, čís. 660 Sb. z. a n., a jeho svrchu uvedených doplňků, pročež nepotřebuje bližšího výkladu.

K §u 5.:

Zákaz vyslovený v odst. 1. vyplývá ze svrchu zdůrazněných intencí zákona zabrániti nerovnému nakládání s věřiteli.

Pod uspokojením starého věřitele jakýmkoliv jiným způsobem (totiž než zaplacením) dlužno rozuměti plnění na místě placení (datio in solutum) nebo přeměnu staré pohledávky v nové právo (na př. koupí cenných papírů na účet staré pohledávky, neboť tyto cenné papíry by mohly býti vydány již během příručí anebo ve vyrovnávacím nebo konkursním řízení vyloučeny a tím věřitel přednostně uspokojen).

Pro přípustnost kompensace rozhodla úvaha, že při příručí nemůže býti právní postavení věřitele horší než ve vyrovnávacím řízení nebo v konkursu (§§ 19. a 20. vy roun. řádu a §§ 19. a 20. konk. řádu).

Logickým důsledkem rozsahu příručí, jak jej § 4. stanoví, jest znění § 5., odst. 2., jež nevylučuje vymáhání nároků příručím nedotčených.

Přípustny jsou tudíž i přes příručí žaloby i exekuce věcně oprávněných privilegovaných věřitelů a dokonce i neprivilegovaných věřitelů, pokud jejich pohledávky z části moratoria nepodléhají (§ 4., odst. 2.), a samozřejmě i nových věřitelů.

Podle znění odst. 2. nejsou vyloučeny určovaní žaloby proti ústavu z poměrů vzniklých před příručím. ryby však finanční stav ústavu nebyl ztížen procesními náklady, které by mu vzešly z hromadně podávaných žalob toho druhu, podrobuje ustanovení odst. 3. příručí též pohledávky zvítězivších žalobců na náhradu procesních nákladů. Účelem odst. 4. jest zameziti pochopitelnou a zájmům věřitelů škodlivou snahu členů družstev vystupovati z družstva a tím zkracovati úkojnou podstatu netoliko u své podíly, nýbrž též o částky. za něž ručí.

K §u 6.:

Příručí není jen opatřením učiněným v zájmu věřitelů, nýbrž má také za účel chrániti ústav před zbytečným pádem. Proto nutno umožniti ústavu, aby pokračoval ve své obchodní činnost.

Naproti tomu nutno zabrániti, aby noví vkladatelé a jiní nově povstalí věřitelé nebrali na sebe risik věřitelů vzniklých před vyhlášením moratoria. Z toho důvodu nařizuje se peněžnímu ústavu, který přes to, že nebylo povoleno příručí, chce dále svou obchodní činnost vyvíjeti, aby prostředky nabyté z pohledávek vzniklých za trvání příročí ukládal do snadno zpeněžitelných hodnot a tyto samostatně účtoval a odděleně spravoval jako zvláštní úkojnou podstatu nových věřitelů. Tím lze pro pohledávky vzniklé po vyhlášení příručí utvořiti zvláštní majetkovou podstatu, na kterou nají předmoratorní věřitelé nárok teprve, když noví věřitelé jsou zcela uspokojeni.

Podle slov zákona "i po pominutí příročí" musí tato zvláštní podstata býti zachována až do úplné likvidace "nových pohledávek". Tím se má předejíti možnosti, že by pouze zdánlivě zlepšený stav ústavu přivodil zrušení příručí a následovní konkurs by proti zásadám slušnosti těžce "nové věřitele" poškodil. Tím se ovšem mění ustanovení konkursního resp. vyrovnávacího práva.

K §u 7.:

Z těchže důvodů, pro které zákon pokládá nutným přesně stanoviti a uveřejniti počátek působnosti příručí, stanoví se den, Indy příručí se končí, a se určuje způsob vyhlášení tohoto dne v případech, v nichž vzhledem k ust. §u 7., odst. 1. (skončení příručí zahájením vyrovnávacího řízení nebo prohlášením. konkursu) není pro zjištění dne skončení příručí platným právem předepsána jiná vyhlašovací forma, sr. § 75. rak. kontr. řádu a § 5. rak. vyrovn. řádu (zák. z 10. prosince 1914, č. 337. ř. z.) § 90. uh. ponk. zák. (uh. zák. čl. XVII: 1881) a § 11. min. nař. č. 4070/1915, o mirnokonkursním nuceném řízení vyrovnávacím. Samozřejmě není třeba zvláštního aktu vyhlašovacího, pomine-li příručí uplynutím lhůty, poněvadž moment pominutí příručí jest zřejmý z vyhlášky o nařízení příručí.

Zpětné lhůty, ke kterým přihlíží předpis §u 7., odst. 3. a 4., jsou zejména ony, jež uvádějí §§ 28. až 31. rak. truck. rádu a § 12. rak. vyrovn. řádu, resp. § 27., čís. 3., týž § posl. odst. a § 28. uh. truck. zák.

Zákonu tím běží o ochranu věřitelských práv v oněch případech, kdy příručí mělo pouze za účel umožniti klidné šetření, zdali finanční stav ústavu podmiňuje konkurs nebo vyrovnání, a k těmto koncům též dojde. Podobnou intenci sleduje ust. §u 2., odst. 2. rak. kontr. řádu.

K §u 8.:

K prostředkům zaručujícím odvrácení újmy věřitelů příručím postižených (směrnice obchodování, dozor úřední osobou) přidružuje zákon též soukromoprávní a trestně právní sankce. Vytýká-li se výslovně trestnost pokusu, činí se tak s ohledem na trestní právo uherské, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platící, jež na rozdíl od rakouského trestního práva nemá všeobecné normy stíhající pokus přečinu.

K §u 9.:

Předpis tohoto §u vyplývá z nutnosti upraviti poměr tohoto zákona k vládním nařízením ze dne 19. prosince 1919, čís. 600 Sb. z. a n., a doplňujícím a měnícím nařízením, zejména pak zachovati vkladatelům z doby zavedení mimořádných opatření přednostní práva, získaná podle §u 4. cit. vládního nařízení.

K §u 10.:

Zákon má působiti dnem svého vyhlášení proto, že jeho ustanovení odstraňuji citelný nedostatek platného práva a tudíž jest v zájmu jak peněžních ústavů, tak jejich věřitelů, aby naznačená mezera zákonodárství byla co nejdříve vyplněna.

Vláda projevuje přání, aby tato osnova byla přikázána v poslanecké sněmovně výboru rozpočtovému k projednání v době co nejkratší a po projednání poslaneckou sněmovnou v senátě výboru rozpočtovému za stejným účelem.

V Praze, dne 3. září 1924.

Předseda vlády:

Švehla m. p.