Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

K jednotlivým ustanovením dlužno podotknouti:

K §u 1.

Tento paragraf obsahuje definici vkladních knížek (listů), což jest nutno, má-li se zajistiti správné provedení §u 30., obsahujícího trestní sankce pro neoprávněné vydávání vkladních knížek (listů).

Pod tuto definici: zřejmě nespadají členské knížky, v nichž výdělkové a hospodářské společenstvo, přijímající od svých členů zápůjčky, stvrzuje příjem i splácení zapůjčených částek.

Odstavcem 3. tohoto paragrafu se nařizuje obdobné použití ustanovení spořitelního zákona pro vázání vkladu, umoření vkladní knížky (listu), zúročení a promlčení vkladu a tím se odstraňují pochybnosti v praxi se vyskytující.

K §u 2.

Zákon, vyznačuje ústavy, které smějí vydávati vkladní knížky (listy) nebo, které toto oprávnění nabýti mohou, zamezuje sice, aby nemohl vkladní knížky vydávati kde kdo, ale jinak nemění, aspoň v historických zemích českých, mnoho na posavadním faktickém i právním stavu. Ovšem pro Slovensko a Podkarpatskou Rus znamená ustanovení odst. 1., lit. d) další průlom do platného tam systému normativního. Opatření toho byla třeba nejen proto, že by nebylo účelno, aby při řešení otázky tak důležité ponechány byly oba právní systémy (koncesní a normativní) vedle sebe v platnosti, nýbrž hlavně proto, že by jinak nemohla býti provedena základní tendence této části osnovy, aby se oprávnění k vydávání vkladních knížek dostalo jen ústavům k tomu způsobilým.

Kromě toho dlužno poukázati na ustanovení lit. b), kterým se záložny i úvěrová družstva nepřímo nutí, aby se přidružily k některému svazu, který byl prohlášen za oprávněna prováděti revise svých členů.

Konečně třeba se zmíniti, že slova "svazu zmocněného podle platných zákonů k revisi" připouštějí, aby nikoliv takový svaz sám, nýbrž jím delegovaná instituce prováděla revise družstev k němu přičleněných (na př. Zemská společenstevní kancelář na základě delegace udělené autorizovanými svazy).

K §u 3.:

Z ustanovení tohoto paragrafu je zřejmá snaha obchodním bankám, které měly a vykonávaly již oprávnění k vydávání vkladních knížek, další.provoz těchto obchodů umožniti a naproti tomu novým bankám dosažení tohoto práva znesnadniti. Tendence tato jest zcela oprávněna, protože podle nabytých.zkušeností vklady bankám novým, které nezapustily ještě kořenů a nepřekonaly.počátečních obtíží, spíše škodí než prospívají. Banky takové musejí si tvořiti teprve zákaznictvo a bývají zpravidla obléhány komitenty, pro které pokladny.zkušenějších bank jsou uzavřeny. Nedostatek spolehlivých informací a hojnost volných, na obchodní uložení čekajících prostředků pak zpravidla mívají za následek, že se nové banky ujmou aspoň části takových komitentů, z nichž jim pak nekyne obyčejně žádný prospěch. Jest sice pravda, že zostřením podmínek pro nabytí práva k vydávání vkladních knížek novými bankami se zakládání nových bank ztěžuje, než to lze pro dohlednou dobu uvítati, protože všeobecně se uznává, že netrpíme nedostatkem, nýbrž spíše velkým nadbytkem obchodních bank.

K ustanovení odst. 2., lit. b) a odst. 5., lit. c) bylo by podotknouti, že účel jeho nelze spatřovati tak v tom, že by se hledělo opatřiti vkladatelem nějakou cennou jistotu, nýbrž spíše v tom, že pomocí tohoto ustanovení se správy slabých bank nutí, aby dbaly především tvoření reserv.

K §u 4.:

Ustanovení tohoto paragrafu jest nutným důsledkem.zásady vyslovené v §u 2., lit. d) a v §u 3., odst. 2., lit. c) a v odst. 5., lit. d), kromě toho vyslovuje sankci pro nesplnění povinnosti zříditi kontrolní oddělení, dále dodává váhy nálezům revisního oddělení revisního a důvěrnického společenstva (část TIL) a jest i jinak vážnou výstrahou, která bankám vklady přijímajícím připomíná, aby se svěřenými vklady řádně hospodařily.

K§ u 5.:

Ustanovení odst. 1. obmezuje disposiční volnost ústavů přijímajících vklady na knížky se zřejmou tendencí ochrániti vkladatele před důsledky nespolehlivého ukládání přebytků u ústavů menší důvěry hodných.

Pokladničními přebytky jest rozuměti hotovosti, kterých peněžní ústav ke své pravidelné obchodní činnosti prozatím nepotřebuje, takže jest mu vítáno i méně výnosné jejich zažití, jaké poskytuje na př. vklad ne běžný nebo žirový účet u jiného ústavu, především u cedulové banky (srv. též obdobné ustanovení §u 15., lit. h) spořitelního zákona ze dne 14. dubna 1920, čís. 302 Sb. z. a n.). Doslov §u 5., odst. 1. neznačí průlom do zásady, že vklady na knížky nebo přebytky pokladní z takových vkladů pocházející smějí přijímati pouze ústavy revidované, poněvadž i ústředí družstev na Slovensku, Ústredné družstvo v Bratislavě, podléhá revisi Centrokooperativu, svazu jednot hospodářských družstev republiky Československé v Praze.

Z dalšího znění tohoto odst. nelze ovšem usuzovati, že se jím ruší statutární nebo smluvní povinnost takovými ústavy převzatá, aby ukládaly své přebytky peněžní výhradně u svého peněžního ústředí, ačli arch toto ústředí jest podrobeno revisi naznačené v §u 5., odst. 1.

V odst. 2. zákon zdůrazňuje zásadu, že vkladový obchod není slučitelný s riskantními obchody se zbožím. Z této zásady se s vyšších hospodářských hledisek připouštějí pouze dvě přesně vymezené a obmezené výjimky pro úvěrní družstva a jejich ústředí (§ 5., odst. 2., věta druhá) a akciové banky (§ 7., lit. a), věta druhá).

ČÁST II.

Obsahem této části jsou opatření směřující k tomu, aby bylo se vklady u akciových bank řádně hospodařeno. že se osnova obmezuje tolika na úpravu hospodaření akciových bank, jest z části naznačeno již v odůvodnění I. části osnovy a plyne dále z těchto okolností:

Podle části I. osnovy smějí knížkové vklady přijímati vedle spořitelen a zemských bank jen záložny občanské i záložny utvořené z fondů kontribučenských a berních fondů, úvěrová družstva a konečně bankovní společnosti akciové i s ručením obmezeným, tedy jak ústavy nevýdělečné, tak i ústavy založené s úmysly výdělečnými. Co se týče ústavů nevýdělečných dlužno konstatovati, že bylo hospodaření spořitelen nedávno upraveno spořitelním zákonem (ze dne 14. dubna 1920, čís. 302 Sb. z. a n.), že právě provedena byla zákonná úprava hospodaření okresních záložen hospodářských i že zemské ústavy úvěrní, pokud přijímají peněžní vklady, jsou organisovány jako depositní banky s úzkým okruhem působnosti zahrnující jen obchody jak co do bezpečnosti, tak i co do realisovatelnosti na prosto bezzávadné. Občanské pak záložny a úvěrová družstva spravují se podle zásad družstevních a jsou podrobeny nucené revisi, kterou zpravidla provádí svaz nebo ústředí, ku kterému se přidružily. Obchodní zásady záložen a úvěrových družstev vyvěrají ze svépomocného poslání těchto ústavů a jsou bezpečnou zárukou dalšího zdravého vývoje těchto ústavů. Vyskytnou se sice tu i tam případy, že některá záložna nebo družstvo, zapomínajíce na svůj hospodářský účel, uloží své prostředky v obchodech, které se nesrovnávají s jejich národohospodářským, posláním, než případy ty jsou velmi řídké, takže, předpokládajíc bdělost revisních svazů, netřeba míti zvláštních obav ve příčině bezpečnosti záloženských vkladů nebo ve příčině dalšího zdravého rozvoje našeho družstevnictví. Z toho jest viděti, že úprava hospodaření u nevýdělečných ústavů jest z jedné části již provedena a z druhé části není potřebna.

Co pak se týče ústavů výdělečných, tj. akciových bank a bankovních společností s ruč. obmezeným, netřeba a bankovních společností s ručením omezeným aspoň v této části osnovy bráti zvláštní zřetel. To nejen pro jich nepatrný počet a pro nepohodlnost jejich právní formy, která vylučuje možnost, aby se na jejich podkladě mohl utvořiti nějaký mocnější ústav, nýbrž hlavně proto, že již zákon ze dne 6. března 1906, č. 58 ř. z. (zák. ze dne 15. dubna 1920, čís. 271 Sb. z. a n.) se postaralo přiměřenou ochranu veřejných zájmů před ledabylým hospodařením takových společností. Tento zákon obsahuje totiž přesné předpisy o bilancování a povinnostech společenských orgánů, stanoví osobní zodpovědnost správních a dozorčích orgánů při neplnění zákonných povinností a stíhá trestně nesprávné údaje v bilancích i ve sděleních pro veřejnost určených. Předpisy tyto stačí na dohlednou dobu pro společnosti s ručením obmezeným, ba dají se v některých směrech použíti i pro úpravu hospodaření akciových bank. Přihlíží-li se tedy k předpisům citovaného zákona, jakož i k ustanovením této části osnovy, podle které jsou společnosti s ručením obmezeným, které přijímají knížkové vklady, podrobeny nucené revisi, možno nepřímou ochranu vkladatelů bankovních společností s ručením obmezeným pokládati za provedenou.

Z předchozího jest tudíž zřejmo, že se zákon důvodně obmezuje pouze na úpravu hospodaření u akciových bank. U akciových bank jest také úprava otázky té nanejvýše potřebnou a naléhavou.

Organisace akciových bank, zřízených podle rakouského práva, spočívá stále ještě na ustanoveních obchodního zákona z roku 1862. Ustanovení ta, která se dotýkají jen nedostatečně organisace akciových společností a otázku zodpovědnosti správních a dozorčích orgánů nechávají skoro úplně nepovšimnutu, hodila se snad na poměry hospodářské z let šedesátých předešlého století, kdy akciová banka byla zjevem vzácným, ale pro nynější dobu rozmachu akciových bank jsou úplně nedostatečna. Nedostatky obchodního zákona byly sice z části odstraněny min. nařízením ze dne 20. září 1899, čís. 175 ř. z. (akciovým regulativem), než předpisy akciového regulativu neplatí pro akciové banky.

Předpisy uherského obchodního zákona, které platí pro akciové banky na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, obsahují sice důkladnější pravidla o organisaci akciových společností, než i tu se jeví citelné mezery, které v zájmu specielního účelu osnovy nutno odstraniti.

Leč nejen tyto nedostatky platného práva činí úpravu organisace i hospodaření akciových bank nutnou, nýbrž také jejich veliký význam hospodářský. Jestliže spořitelny a záložny starají se o úvěrové potřeby drobného lidu, soustředily akciová banky na sebe všechen ostatní hospodářsky život. V akciových bankách sbíhá se obchod a průmysl a jest s nimi tak úzce spjat, že každá krise, vypuknuvší v obchodě neb průmyslu, vyvolává kritické stavy v bankách a opačně krise bankovní nezůstává bez nepříznivých účinků pro obchod a průmysl. Akciové banky jsou také velikým reservoirem, kde se shromažďují úspory národa buď jako přímé peněžní vklady nebo jako přebytky lidových peněžních ústavů. Jak veliké sumy těchto úspor jsou spravovány akc. bankami, jest vidno z toho, že knížkové vklady bank činí více než 7 miliard Kč, a podobným obnosem možno také odhadovati pokladniční přebytky peněžních ústavů uložené u akciových bank, takže akciové banky přímo nebo nepřímo spravují více než jednu polovinu všech knížkových vkladů.

Co se dotýče věci samé, tj. způsobu, jakým byla otázka úpravy organisace a hospodaření akciových bank v osnově řešena, jest samozřejmo, že osnova přihlíží.jen ku svému hlavnímu účelu, tj. k nepřímé ochraně vkladatelů. Osnova doplňuje tedy platné právo, jen pokud to k zajištění zamýšleného účelu jest nevyhnutelně potřebí. Naznačené pak ochrany vkladatelů snaží se osnova dosíci tím, že obmezuje v některých směrech obchodní působnost akciových bank a pravomoc jejich správních orgánu, stanoví přesně povinnosti a osobní zodpovědnost správních a dozorčích orgánů bank i osobní zodpovědnost úředníků vůbec a vedoucích úředníků zvláště, organisuje vnitřní dozorčí a kontrolní službu v akciových bankách a stanoví konečně trestní sankce pro některá porušení zákona, která jsou s hlediska zájmů veřejnosti a zejména vkladatelů zvláště nebezpečna.

Důvodnost tohoto způsobu řešení otázky úpravy hospodaření akciových bank prokazují pak tyto motivy jednotlivých ustanovení této části osnovy:

K §u 6.:

Tato zásada sleduje snahu brzditi škodlivé následky překotné extense bank a její vytyčení jeví se nutností s ohledem na normativní povahu akciového práva uherského.

K §u 7.:

Jak historie všech až dosud ztroskotavších akciových bank učí, byly obchody, v tomto paragrafu jmenované, anebo aspoň některé z nich, prvotní a tudíž nejdůležitější příčinou zkázy ústavů těch. Obchody ty jsou buďto příliš riskantní, takže se nehodí pro peněžní ústavy, nebo jsou v zásadě nepřípustné.

Jakožto krajně riskantní a pro banky se nehodící se všeobecně uznává obchod se zbožím na vlastní účet a to právem, poněvadž cena zboží podléhá častým a značným konjunkturálním změnám a protože banky při své všeobecné činnosti nemohou míti těch odborných znalostí, aby takový obchod mohly s nadějí na prosperitu provozovati: Krom toho obchod tento nesrovnává se dobře s národohospodářským účelem bank, který jim ukládá, aby v prvé řadě pěstovaly jen obchody úvěrní a peněžní. Také Národní shromáždění ve své resoluci ze dne 19, února 1920 se vyslovilo zásadně proti obchodu bank se zbožím, usnesením, "aby vláda učinila příslušná opatření, aby obchod bank se zbožím a surovinami byl úředními orgány kontrolován a detailní obchod toho druhu u bank byl vůbec zamezen. Mimo velkoobchod zahraniční budiž za bankovní obchod v technickém slova smyslu považován zvláště komisionářský obchod ve velkém." Tendenci této resoluce Národního shromáždění vyhovuje osnova úplně, nepřipouštějíc kromě komisionářského velkoobchodu se zbožím a surovinami na účet podniků, které jsou s bankou ve spojení, a kromě příležitostné koupě a prodeje zboží a surovin k dobytí vlastních pohledávek, vůbec žádný obchod se zbožím.

V zájmu řádného hospodaření v akciových bankách bylo nutno konečně vyloučiti z jejich obchodní působnosti všeliké obchody uzavírané se členy dozorčí rady a pak obchody uzavírané za ziskové spoluúčasti zaměstnanců nebo členů správních orgánů.

Nejen společenským orgánům bank, ale i jejich úředníkům má býti přední povinností, aby při správě banky i při vedení jejích obchodů dbali vždy a všude jen zájmu ústavu. Tento zájem nemůže býti však dobře obhájen, je-li pomísen osobními zájmy osob, které obchody za banku uzavírají nebo na vedení obchodů dozírají.

Zákon neuvádí mezi nepřípustnými obchody bank nákup vlastních akcií, což prakticky značí snížení akciového kapitálu. Důvodem toho jest, že již platné právo nákup vlastních akcií zásadně zakazuje buď přímo (§§ 161 a 218, čís. 5. uh. obch. zákoníku) anebo nepřímo, stanovíc přesně podmínky, za kterých lze akciový kapitál snížiti (čl. 248 obch. zákoníku rakouského).

K §u 8.:

Vedle obchodů pro banky naprosto nepřípustných jsou též obchody, které sice nemohou býti výjimečně schvalovány, ale které - jsou-li dozorčími orgány řádně kontrolovány - nezavdávají podnětu ke zvláštním obavám. Sem patří především různé transakce, které často členové správy nebo úředníci banky při správě svého jmění nuceni jsou prováděti nějakou bankou a které tu i tam mohou vésti k tomu, že zmínění funkcionáři na krátký čas musí vstoupiti v dlužnický poměr k bance, která transakci provádí. Takové transakce prováděti vlastní bankou možno připustiti, ovšem pouze za kontroly dozorčí rady banky. Bude pak věcí ministerstva financí, kterému podle §u 12 přísluší vliv na úpravu dozorčího řádu banky, postarati se o to, aby zmíněná kontrola dozorčí rady byla řádně a plánovitě vykonávána jakož i aby v dozorčím řádě bylo otevírání spekulačních kont, zejména bursovních, správním orgánům a úředníkům banky zásada, zamezeno.

Závadným shledána, se také poskytování příliš velikých, často značnou část vlastních prostředků banky dosahujících úvěrů jednomu dlužníku. Taková úvěrová politika jest sice pro banku dosti pohodlná, není ale zdravá, protože hřeší proti stěžejní zásadě řádného vedení bankovních obchodů, jež žádá co možná největší dělbu risik. Banka, která proti zásadě této hřeší, připíná svůj osud na osud několika málo podniků a pád jednoho nebo několika z nich může býti snadno pro ni katastrofou. Na druhé straně nemohou zejména veliké a staré banky bez takových úvěrů se dobře obejíti, chtějí-li průmysl, se kterým od let pracují, dobře obsloužiti. Než i tu možno poskytování tak velikých úvěrů jen výjimečně a za řádné kontroly dozorčí rady připustiti. Bude pak povinností dozorčí rady, aby přihlížela k tomu, aby úvěry ty byly řádně kryty a proti ztrátám zabezpečeny.

Ustanovení §u 8, odst. 2., obmezuje sice dosti banky v úvěrové politice, nebrzdí však nikterak jejich rozvoje, nebol, nemohou-li dobře ve více případech úvěry tak značné samy poskytovati, mohou je ve spolku s jinými bankami povolovati a tímto způsobem své vlastní risiko obmeziti. Takovou spolupráci bank nutno vůbec vítati, poněvadž kromě naznačené výhody, má i ten žádoucí účinek, že banky takové, společné obchody uzavírající, se vzájemně kontrolují, takže zpravidla obchody společně s jinými uzavírané uzavírají se opatrněji.

K §u 9.

Stanoví se především povinnost představenstva, jeho zmocněnců i všech zaměstnanců banky, obstarávati záležitosti banky s péčí řádného kupce a zachovávati mlčenlivost ve věcech.obchodních. Podobné povinnosti ukládá také zákon o společnostech s ručením obmezeným jednatelům takových společností. Povinnosti tyto vyplývají ostatně z povahy úřadu zmíněných osob a jsou samozřejmé. Než zásada v odst. 1. a 2. stanovená sama o sobě není cennou zárukou za pečlivé vedení záležitostí banky, poněvadž, chtějí-li poškození akcionáři vymáhati na členech představenstva náhradu za škodu způsobenou bance porušením povinné péče, spočívá na nich zcela břímě důkazu. Tato průkazní povinnost není snadno při složitém organismu akciových bank. Nutno tudíž toto průkazní břemeno akciovým bankovním společnostem usnadniti a proto osnova ukládá v odst. 3. tohoto paragrafu představenstvu banky za povinnost, aby v dohodě s dozorčí radou sestavilo jednací řád banky, který obsahovati má přesná pravidla o vedení obchodů banky. Porušení těchto pravidel pak se strany členů představenstva nebo zaměstnanců banky dlužno považovati za porušení povinné péče. Tím, že se porušení jednotlivých konkrétních předpisů prohlašuje za porušení péče řádného kupce, stávají se náhradní nároky banky proti uvedeným osobám vymahatelnějšími a náhradní povinnost jejich vůči společnosti vážnou její záštitou proti ohrožování jejich zájmů nedbalými nebo neschopnými orgány. Ovšem jednací řád může býti sestaven všelijak. Může býti cenným návodem členům představenstva i úředníkům pro vedení obchodů a státi se nosným pilířem vnitřní organisace banky, může však také obsahovati pouze více nebo méně prázdných hesel, která by ani pro výše uvedený účel ani pro vnitřní organisaci banky ničeho neznamenala. Proto nebylo možno orgánům banky ponechati plnou autonomii ve příčině sestavení jednacího řádu, nýbrž musil býti vyhrazen ministerstvu financí vliv na jeho úpravu. že se jednací řád prohlašuje za závazný též pro zaměstnance banky, jest přirozené, poněvadž jednací řád bude obsahovati též služební povinnosti úředníků. Kromě toho opatření to jest ochranou proti úmyslnému porušování jednacího řádu se strany členů představenstva.

Uveřejňování bilance jest sice uložena bankovním společnostem s ručením obmezeným i akciovým bankám zřízeným dle práva uherského, ale akciové banky, pro které platí bývalé rakouské zákony, této výslovné zákonné povinnosti nemají. Než i tyto banky své roční bilance v denních listech řádně uveřejňují. Pro sledování rozvoj e bank interesovanými kruhy však nestačí uveřejňování majetkových a obchodních dat v tak dlouhých časových mezerách, takže nutno těmto kruhům dáti příležitost, aby stav banky, se kterou jsou ve spojení, vícekrát do roka mohly prozkoumati. Podobná povinnost byla i v jiných státech bankám uložena. Povinnost ta neznamená pro banky valného zatížení, protože beztoho sestavují každé pololetí podrobnou bilanci a zkoumají každý měsíc svůj stav. Ovšem čtvrtletní výkazy, které se dle osnovy mají uveřejňovati, budou jen tenkráte sloužiti zájmům interesentů, budou-li v dostatečné míře podrobné. Bude tudíž třeba pro ně sestaviti úřední vzorec, jako se to svého času stalo pro řádné roční bilance (vyhláška min. fin. ze dne. ledna 1921, čís. 11 Sb. z. a n.).

Ustanovení post. odst. §u 9 jest v logické souvislosti s naznačeným čtvrtletním uveřejňováním stavu banky, neboť vkladatelé na knížky jsou obzvláště interesováni na finanční situaci ústavu, jemuž své úspory svěřili.

K §u 10.:

Akciové banky zřízené podle rakouských zákonů mají na vůli zříditi buď dozorčí radu nebo pouhé revisory účtů. Kdežto dozorčí rada má právo podrobně kontrolovati bankovní obchody i stav jmění, mají revisoři podle z.ona pouze právo zkoumati účetní uzávěrku a zjišťovati, zda souhlasí s knihami banky. Toto více méně formální zkoumání účetních uzávěrek nemůže nikterak nahraditi řádnou a všestrannou kontrolu hospodaření bank a působnosti jejich správních a výkonných orgánů. Bylo tedy nutno instituci revisorů účtů u bank všeobecně odstraniti a naříditi povinné zřízení příslušnými právy vybavené dozorčí rady.

Ustanovení tohoto paragrafu jest podle své stylisace jak normou povahy trvalé a tudíž se vztahuje i na banky zřízené teprve po účinnosti zákona, tak obsahuje prvek přechodný, nařizující, jaký postup mají zachovati banky již existující a dozorčí rady nemající, aby zákonu vyhověly. Lhůta 2 měsíců po účinnosti zákona, určená k provedení příslušné změny stanov, jest dostatečná, pováží-li se, že II. část zákona má působiti teprve rok po vyhlášení.

K §u 11.:

Tento paragraf obsahuje ustanovení o početnosti dozorčí rady, o volitelnosti do dozorčí rady, o zastoupení kvalifikované menšiny akcionářů v dozorčí radě, o odměně dozorčí rady a jiné. Ustanovení ta neobsahují ve svém celku zvláštních úchylek od skutečného stavu a byla pojata do osnovy jen proto, že rakouský obchodní zákon, podle kterého řídí se naše nejvýznačnější banky, podobných ustanovení vůbec nemá. Jedině ustanovení posledního odst. o odměně dozorčí rady možno považovati za jakousi reformu faktického stavu. Ustanovení to jest pokusem učiniti dozorčí radu neodvislou od správy banky. Až doposud navrhovala obyčejně správa banky, předkládajíc valné hromadě účetní uzávěrku, také výši odměny dozor čí rady. Podobný postup znamená ve skutečnosti, že odměna dozorčí rady jest vlastně určována správou banky, tedy orgánem, na který má dozorčí rada nejvíce dohlížeti.

Aby dozorčí rada byla od správy banky naprosto neodvislá, bylo by sice v zájmu účinné vnitřní kontroly nad hospodařením bank velmi žádoucno, není ale dobře proveditelno, nemá-li s instituce dozorčí rady býti úplně setřen ráz autonomního orgánu společnosti. Nicméně jest oprávněna naděje, že ustanovení posledního odst. tohoto §u ve spojení s ostatními ustanoveními této osnovy zajistí aspoň značnou měrou neodvislost dozorčí rady.

K §u 12.:

Určují se práva a povinnosti dozorčí rady obdobně, jak to činí zákon ze dne 6. března 1906, č. 58 ř. z., ve příčině dozorčí rady společností s ručením obmezeným. Podstatnou novinkou jest však ustanovení odst. 3., podle kterého má dozorčí rada povinnost sestaviti zvláštní dozorčí řád, na jehož úpravu se vyhrazuje ministerstvu financí obdobný vliv jako na jednací řád (§ 9., odst. 3.). Účelem tohoto dozorčího řádu jest předem snaha donutiti dozorčí radu k tomu, aby vykonávala své kontrolní funkce podle určitého, předem stanoveného plánu a systému a tak své zákonné povinnosti rovrhla na nepřetržitou řadu systematicky souvislých kontrolních úkonů. Teprve takový dozorčí řád jest s to uvědomiti dozorčí radu o všech jejích povinnostech a zameziti, aby se úřad dozorčí rady nepokládal za pouhou formální funkci a nevykonával jen ledabyle a nahodile. Vedle tohoto účelu má toto ustanovení učiniti náhradní nároky proti členům dozorčí rady, kteří neplní řádně svých povinností, vymahatelnějšími stejně, jak to intenduje ustanovení §u 9. o jednacím řádě ve příčině náhradních nároků proti členům představenstva.

K §u 13.:

Dozorčí rada má, nehledíc k případům §u 8., možnost zkoumati jednotlivá obchodní jednání banky teprve po jich provedení. Než zájem banky toho žádá, aby jednotlivé transakce byly zkoumány ihned při provedení a to silami bankovní techniku úplně ovládajícími. Proto také jest u dobře vedených a organisovaných bank zřízeno zvláštní kontrolní oddělení, které přihlíží k tomu, aby zájmy ústavu nebyly při provádění obchodů poškozovány. Instituce tato se velmi osvědčila a proto se doporučuje zavésti ji obligatorně u všech akciových bank. Ovšem, má-li kontrolní oddělení svou působnost vyvíjeti všestranně a působivě, musí býti vliv na výběr osob zůstaven též neodvislému orgánu, jakým je dozorčí rada.

K §u 14.:

Zásady zde vyslovené představují nutné kompromisní řešení mezi principem bezvýhradné autority zodpovědných bankovních činitelů a principem úplné neodvislosti orgánů vnitřní kontroly.

K §§ 15. a 16.:

Ustanovení těchto paragrafů dodávají závažnosti působnosti kontrolního oddělení.

K § u 17.:

Největším nedostatkem rakouského akciového práva, které platí pro akciové banky v zemích českých povstalé, jest, že neupravuje otázky zodpovědnosti správních orgánů za řádné vedení záležitostí společnosti. Orgány tyto jsou gerenty s takřka neobmezenou plnou mocí, mohou se jměním akcionářů i věřitelů nakládati skoro libovolně a přece při nezdaru společenského podniku nemají skoro žádné majetkoprávní zodpovědnosti za své činy. Za tohoto právního stavu nelze se diviti, že nejsou vzácné případy, že funkce správních radů společností se považuje za pohodlný úřad, který sice opravňuje ke slušným, někdy velmi značným příjmům, neukládá ale jinak žádných povinností ani zodpovědnosti. Stává se také, že mnohý správní rada obmezí svou působnost na přítomnost v jedné nebo několika schůzích a potom na příjem tantiemy. V takových případech se nelze ovšem diviti, že pak i při svém hlavním zaměstnání může zastati takových vedlejších funkcí více a také se nerozpakuje jich přijmouti každý dosažitelný počet. A přece funkce členů správních rad, vykonává-li se poctivě, jest úřadem velmi namáhavým a vyčerpávajícím. Pro svědomitého jest vždycky obtížnějším spravovati jmění cizí než vlastní a nepříjemnějším jednati v plné moci než vlastním jménem. Kde také funkce správní rady takto se pojímá, netřeba se o osud akciové společnosti obávati, není-li ovšem společenský podnik vůbec pochybený.

Jestliže laxní posuzování a vykonávání funkce správních radů jest vůbec znamením lehkomyslného a nesvědomitého charakteru, tím přísněji nutno je odsuzovati, vyskytne-li se u členů správních rad akciových bank, které nespravují jen vlastního jmění společnosti, nýbrž převážně jmění cizí, svěřené jim nejširšími kruhy obecenstva. Co platí o členech správní rady, platí i o členech rady dozorčí.

Tento nedostatek právního řádu hledí odstraniti § 17., ukládaje solidární ručení za škody bance vzešlé členům představenstva a dozorčí rady, kteří porušili své povinnosti zákonné, statutární a smluvní.

Poněvadž pak vedoucí úředníci v bankách mají velikou pravomoc a mohou ústavu svému způsobiti značné škody, neplní-li řádně svých povinností, bylo ručení za škody bance vzešlé uloženo též vedoucím úředníkům, kteří tytéž povinnosti porušili. Za vedoucí úředníky prohlašuje osnova úředníky, kterým bylo svěřeno vedení banky, poboček nebo jednotlivých oddělení, tudíž též přednostu kontrolního oddělení.

Definování "vedoucích úředníků" v tomto případě jest dosti nesnadné, poněvadž nesmí býti ani příliš úzké ani příliš široké. Tendencí tohoto ustanoveni jest uložiti majetkoprávní zodpovědnost všem úředníkům, kterým přiznáno bylo aspoň z části právo samostatného rozhodování v obchodních záležitostech banky. Tendencí tato byla pak ustanovením odst. 4. podle posudku odborníků vhodně vyjádřena.

Ručení, které vedoucí a dozorčí orgány postihuje, jest dvojího druhu:

a) poruší-li řečené osoby své povinnosti, ručí i za náhodný nezdar dotyčného obchodu, nevyžaduje se totiž příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a nezdařeným obchodním výsledkem, ručí tudíž absolutně, takto zostřené ručení obmezeno jest však jednak tou okolností, že náhradní nároky přísluší jen vlastnímu ústavu, jednak tím, že nastupujepouze tehdy, nebylo-li porušení povinnosti dodatečně napraveno ještě před nastalou škodou. Tato dodatečná náprava však nevylučuje zodpovědnosti za z a v i n ě n o u škodu podle všeobecných právních zásad, jak vytýká specielní ustanovení §u 17., odst. 2., takže má místo též

b) ručení za zaviněné škody těm osobám, které je utrpěly (tedy především ústavu a jeho věřitelům).

Ustanovení odst. 1. má na zřeteli pouze náhradu škody skutečné (damnum emergens), nikoli též náhradu ušlého zisku (lucrum cessans).

Smlouvou, o níž zákon mluví, bude zpravidla smlouva služební, pokud, pak půjde o představenstvo nebo dozorčí radu, smlouva zmocňovací.

ČÁST III.

Ochrana úschov, které se týče současně předkládaná osnova o povinnostech bankéřů při úschově cenných papírů, a ochrana vkladů, sledovaná tímto zákonem, nebyla by dokonalá, kdyby nebylo postaráno o to, aby nestranný, pokud možno neodvislý a odbornými vědomostmi vyzbrojený orgán ustavičně bděl nad tím, zda osoby a ústavy, na něž se tento zákon vztahuje, jeho ustanovení přesně zachovávají a s majetkovými hodnotami svěřenými tak hospodaří, jak toho zájem široké veřejnosti i zájem nejbližších interesentů žádá.

Nutnost takové odborné a plánovité kontroly peněžních ústavů všeobecně se uznává, než o tom, kdo a jak má tuto kontrolu vykonávati, jsou názory různé. Možno slyšeti hlasy, které volají po zostření a účelném vybudování státního dozoru, a jsou také hlasy, které státní dozor naprosto zamítají a doporučují dozor autonomních orgánů po způsobu dozoru vykonávaného revisními svazy nad přičleněnými družstvy. Oba názory jsou přesvědčivé, i nutno zkoumati, který z navrhovaných způsobu se pro naše poměry nejlépe hodí.

Jest nesporno, že státní dozor nad obchodními bankami tak, jak nyní jest organisován, se neosvědčil. Dozor ten spočívá hlavně na ustanovení spolkového zákona z r. 1852 a vykonává se zvláštními vládními komisary. Jsou to zpravidla státní úředníci, kterým se funkce vládních komisařů propůjčuje jako vedlejší úřední povinnost za malou roční odměnu. Původně instituce vládních komisařů dostačovala. Příčiny toho jsou nasnadě. Především nutno si uvědomiti, že instituce vládních komisařů byla původně více rázu policejního než hospodářského. Když pak po zavedení konstituce hospodářská stránka státního dozoru nad bankami nabývala ponenáhlu převahy, byly poměry hospodářské ještě tak jednoduché, že mohl inteligentní úředník hospodářství svěřené mu banky snadno přehlédnouti, zvláště když jinak nebyl prací valně přetížen. Než rozvojem sociálních a hospodářských poměrů přibývalo vlastních úředních povinností, takže vládní komisaři nemohli více své dozorčí funkci tolik času věnovati jako dříve. Současně rostl rychlým tempem význam a rozsah banky, z původních, pouze vlastními prostředky a hlavně jen eskontní a lombardní obchod provozujících ústavů stávaly se mohutné obchodní banky, které, přitahujíce k sobě více a více cizí prostředky, zatahovaly do okruhu své obchodní působnosti všechen hospodářský život. Jejich obchodní působnost nabývala stále větší různotvárnosti a spletitosti, takže jejich hospodaření nedalo se více obsáhnouti vládním komisařem neodborníkem, který nad to nemohl se své zodpovědné funkci plně věnovati. Tak stal se vládní komisař u bank pouhým spojovacím orgánem mezi bankou a nadřízeným úřadem a banky samy octly se mimo všeliký věcný dozor. Stav tento byl původně podceňován, až teprve vypuknuvší bankovní krise a zjevy skrytě jí předcházející objevily jeho naprostou neudržitelnost.

Při hledání cesty k nápravě tohoto nynějšího stavu nutno vycházeti ze dvou základních principů revise, totiž zásadně státní anebo zásadně autonomní revise.

Mluví-li pro první z principů absolutní neodvislost a rigorosnost výkonu revise, jest jeho stinnou stránkou další rozmnožování úřednického aparátu, přílišná nákladnost a v neposlední řadě nadměrně zvýšená zodpovědnost státní správy, jejíž konečným průvodním zjevem jest nebezpečí zatížení státní pokladny i v případu, kdy neúspěch soukromé podnikavosti by nebyl v souvislosti s nedostatky státní revise.

Nebyl-li volen též kompromisní -anglický systém t. zv. auditors, rozhodlo přesvědčení, že pro takovou úpravu předpokládající vypěstěnou tradici není u nás dosud vhodné půdy.

Vzhledem k předcházejícím vývodům přimknula se zákonná úprava k principu autonomní revise, která ostatně není živlem našemu.zákonodárství cizím (sr. zejména zák. ze dne 10. června, 1903, č. 133 ř. z. a § 24., zák. ze dne 14. dubna 1920, č. 30 Sb. z. a n.), mimořádný však zájem celkového národního hospodářství na řádné funkci nově zaváděné instituce odůvodňuje některé výjimky ve prospěch oficiality (viz § 18., odst. 2., §§ 20., 21., -26., 29., odst. 1. a 4., § 33, osnovy).

Za kautel, které zákon stanoví, možno se nadíti, že i takto autonomně zbudovaná instituce přispěje nemálo ke zvýšení bezpečnosti existence obchodních bankovních ústavů a tudíž též k zajištění vkladatelů a proto se bezvýjimečně žádá, aby veškeré výdělečné bankovní ústavy přijímající vklady na knížky podléhaly takto upravené revisi (§ 3., odst. 2., lit. c) a odst. 5., lit. d) a § 18. osnovy).

K jednotlivým ustanovením této části zákona se podávají tyto vysvětlivky

K §u 18.:

Jako právní forma revisní instituce se zavádí družstvo podle zákona ze dne 9. dubna 1873, č. 70 ř. z., čímž se navazuje na neoblíbenější typ revisních svazů družstevních. Tato forma má také tu nepodcenitelnou výhodu, že zabezpečuje revisní instituci hned při jejím zřízení kapitál potřebný ku krytí investičních potřeb a tím usnadňuje získání kvalifikovaných sil pro revisní oddělení.

Předpis odst. 2. jest odůvodněn nutností zabezpečiti včasné založení revisní instituce.

K §u 19.:

Pro centralisační princip rozhodly ryze úsporné důvody.

K §u 20.:

Zdá-li býti zabezpečeno, aby revisní a důvěrnické společenstvo bylo organisováno trik, jak toho účely osnovy vyžadují, jest nezbytno, aby jeho stanovy i změny stanov podléhaly schválení ministerstva financí, jakožto dozorčího úřadu nad bankovními ústavy.

K §u 21.:

V odst. 1. přiznává se revisnímu a důvěrnickému společenstvu kromě revisní funkce též právo a povinnost pečovati o sanaci, reorganisaci a likvidaci členů a po případě spolupůsobiti při takových akcích.

Tato vedlejší působnost sdružení může nabýti veliké důležitosti. Společenstvo, resp. jeho revisní oddělení, které bude znáti dopodrobna poměry a stav každé banky, jest zajisté nejvíce k tomu povoláno, aby dávalo podnět k sanaci, reorganisaci a likvidaci bank, a event. při těchto akcích spolupůsobilo.

Jelikož instituce revisního a důvěrnického společenstva se jako instituce zcela nová musí teprve vžíti a sbírati zkušenosti, nemohly jí býti z opatrnosti zákonem přikázány jiné funkce, než které přímo slouží účelu společenstva. Poněvadž ale v budoucnosti může se objeviti potřeba toho, aby společenstvu byly přikázány k lepšímu dosažení jeho účelu i jiné funkce, bylo nutno, aby se osnova postarala o snadnější způsob rozšíření jeho působnosti, než by to bylo možno pomocí zvláštního zákona.

K §u 22.:

Hlavním účelem této osnovy jest nepřímá ochrana vkladatelů obchodních bank. Proto obmezuje § 22. nucené členství u revisního a důvěrnického společenstva pouze na bankovní ústavy, které vydávají nebo se chtějí ucházeti o propůjčení práva k vydávání vkladních knížek (listů). Členství toto pak trvá, dokud banka spravuje knížkové klady, resp. dokud není rozhodnuto, že žádosti za propůjčení práva k vydávání vkladních knížek (listů) nemůže býti vyhověno. Co se dotýče ústavů vydávajících vkladní knížky (listy), nezaniká povinné členství již odejmutím práva k vydávání vkladních knížek (listů), nýbrž teprve tím okamžikem, kdy vklady na knížky (listy) přijaté byly úplně splaceny, resp. kdy vydané vkladní knížky (listy), byly z oběhu staženy.

Každý bankovní ústav dotýká se, i když nevydává vkladních knížek (listů), zájmů veřejnosti. Proto jeví se býti účelným dáti všem protokolovaným bankovním firmám zejména takovým, které se zabývají komisionářským obchodem bursovním, možnost státi se členy důvěryhodné instituce revisní. Ustanovení toto není jen ceny akademické, poněvadž obecenstvo již v zájmu svém vlastním bude vyhledávati pouze jen takové firmy, které nemají důvodů strachovati se stálé kontroly a na důkaz toho se přihlásily za členy revisního a důvěrnického společenstva.

K §u 23.:

Účelem tohoto §u jest postaviti revisní a důvěrnické společenstvo na spolehlivý finanční podklad, jehož základní složkou budou podíly povinného členstva.

Poněvadž zákon musí počítati s případem, že výnosy společenského jmění vzhledem k zásadně nevýdělečné povaze společenstva nestačí k úhradě jistě značné režie, pokládá za nutné pečovati o jinou úhradu a to ve způsobu příspěvků členských.

K §u 24.:

Hlasovací právo bankovních společností bylo se zřetelem k předpisu §u 23., odst. 1. nepřímo staveno podle významu jednotlivých ústav co do výše akciového nebo kmenového kapitálu. Ustanovení to jest účelné, poněvadž vedle malého počtu velkobank a bank středních existuje v republice ještě převeliký počet malých a zcela malých bank, které by při rovném hlasovacím právu všech členů nabyly ve sdružení rozhodujícího vlivu, ačkoliv neponesou také většinu výloh sdružení.

K §u 26.:

Předpis poslední věty odst. 1. hledí zaručiti nestrannost a rigorosnost revisních orgánů a má jasně naznačiti zodpovědnost a závažnost jejich úkolů, což jest ostatně zřejmo též z trestních sankcí §u 32. Týž účel sleduje předpis odst. 2. tohoto paragrafu.

K §§ 27. a 28.:

Tato ustanovení určují práva revisních orgánů a revisního oddělení vůči členům, jimiž má býti zabezpečeno, aby revisní orgánové seznati mohli spolehlivě a rychle pravý finanční stav revidovaných členů, jakož i aby revisní oddělení bylo stále informováno o důležitých okolnostech, ze kterých mu možno posouditi finanční situaci členů. Ustanovení §u 28., odst. 4. má krom toho za účel položiti aspoň základ k vybudování kontroly poskytovaných úvěrů. Nedostatek takové kontroly se bankami silně pociťuje, než posud není vhodné instituce, která by takovou kontrolu na sebe soustředila.

K §u 29.:

Účelem revisního oddělení jest nejen hledati závady v hospodaření svých členů, nýbrž také pečovati o to, aby shledané závady byly včas odstraněny.

Jak již ve všeobecných důvodech k této části osnovy bylo uvedeno, značí ingerence ministerstva financí ve věcech revisních (odst. 3. a 4.) porušení zásady autonomní revise, což jest nutností, poněvadž pro níže zdůvodněnou nepřípustnost vměšování se představenstva noho členů společenstva do revise není orgánu, který by rozpory mezi revisory a členy řešil. Ostatně rozhodla pro působnost ministerstva financí též úvaha, že úspěšné provádění bankovní politiky nutně předpokládá bezprostřední a spolehlivé informace o finanční situaci peněžních podniků. Podkladem rozhodování ministerstva financí bude předložený revisní operát, případně výsledek nové revise provedené revisním oddělením, družstva a nikoli snad revisními orgány ministerstva financí. Posléze naznačený způsob doplňující revise by byl v rozporu se základní zásadou revise autonomní.

Ustanovení odst. 4. jest dalším opatřením, nutným, aby byla revisnímu oddělení získána a udržena úplná důvěra revidovaných členů a jim zjednána naprostá jistota, že jejich obchodní tajemství nedostanou se k vědomí osob nepovolaných.

ČÁST IV.

K §u 30.:

Tato trestní ustanovení nevyžadují zvláštních vysvětlivek, poněvadž stanovení nějaké trestní sankce jest pro účel osnovou zamýšlený nezbytno.

K §u 31.

Majetkoprávní zodpovědnost společenských orgánů i vedoucích úředníků, jak ji stanoví předpis §u 17., nestačí sama o sobě, aby zabezpečila banku proti porušování povinností se strany zmíněných funkcionářů. Bylo tedy třeba ochrániti banku a její věřitele před škodou také přiměřenou trestní sankcí.

Taková trestní sankce byla v odst. 1. stanovena na vědomé porušení ustanovení §u 7., lit. b) a c). Trestu podléhá tedy každý, kdo vědomě se dopustil přečinu toho bez ohledu na to, je-li členem představenstva nebo jeho zmocněncem anebo pouhým úředníkem ústavu. Jestliže se porušení předpisu §u 7., lit. a) trestně nestíhá, rozhodl zřetel, že běží zde o činnost, které se banky sice mají vyvarovati, jež však není tak povážlivého rázu, jako obchod druhů pod lit. b) a c) uvedených. Proto bylo uznáno za vhodné stíhati porušení předpisu lit. a) pouze sankcí soukromoprávní podle §u 17.

Rovněž pokládá zákon za nutné trestněprávně stíhati výkonné a dozorčí orgány ústavu pro porušení povinné mlčenlivosti. Poněvadž při tomto deliktu přichází v úvahu jedině soukromý zájem banky, nestíhá, se z moci úřední, nýbrž toliko na návrh ústavu.

V odst. 3. pak se prohlašuje za trestné každé nesprávné líčení majetkového stavu banky, stalo se s úmyslem vzbuditi víru v lepší stav banky, nežli jaký ve skutečnosti jest, a to v takových listinách a vyhláškách, které přímo nebo nepřímo jsou určeny k tomu, aby informovaly zájemce o stavu banky. Stanovení trestní sankce na líčení horšího stavu banky, než jaký ve skutečnosti jest, nebylo by na místě, poněvadž líčením takovým může býti poškozen toliko berní erár, avšak ten jest proti takovému poškození dostatečně chráněn trestními ustanoveními daňovými a poplatkovými, resp. důchodkového trestního práva. Také uherský zákon obsahuje trestní sankce na různé přestupky ustanovení o akciových společnostech. Tato trestní ustanovení, která vedle trestních předpisů této osnovy mají zůstati i nadále v platnosti, jsou mnohem přísnější jak co do trestu, tak i co do podmínek trestnosti. To jest vysvětlitelno, poněvadž normativní systém uherského akciového práva ponechává představenstvu akciových společností neobmezenou autonomii při správě společností, kdežto systém akciového práva platného v zemích českých společenskou autonomii silně váže a státní správě dalekosáhlý vliv na rozvoj akciových společností poskytuje. Přihlíží-li se pak ještě k těm všestranným opatřením této osnovy proti ledabylému hospodaření akciových bank, možno trestní sankce tímto paragrafem vyslovené, uznati za plně postačitelné.

K §u 32.:

Trestní sankce, kterou hrozí odst. 1., jest nevyhnutelně potřebná, má-li revisní a důvěrnické společenstvo požívati naprosté důvěry svých členů, bez které se obejíti nemůže, chce-li svým úkolům dostáti. Vzhledem k důležitosti zájmu společenstva na získáni a udržení důvěry členů a zájmu členů na zachování jejich obchodních tajemství, musely býti na porušení úředního tajemství členy revisního oddělení stanoveny tresty poměrně velmi přísné.

Stíhá-li zákon též revisní orgány společenstva pro braní úplatků v souvislosti s jejich funkcí, usiluje o to zaručiti nestrannost a přísnost revisí.

Z těchže důvodů, které uvádí výklad k §u 31., zavádí se trestní řízení při deliktech §u 32. jedině k návrhu společenstva anebo jeho člena. Ustanovení odst. 3. vhodně doplňuje trestní následky těžkou soukromoprávní újmou, jakou jest ztráta služebního postavení, jež hrozí revisorům z nesprávního plnění služebních povinností.

K §u 33.:

Trestní pohrůžky v tomto paragrafu vyslovené mají zabezpečiti nerušený, úplný a rychlý výkon revise.

K §§ 34. a 35.:

Ustanovení tato jsou všeobecným doplňkem trestních ustanovení zákona a obsahově se kryjí se zněním §u 30. zákona na ochranu republiky.

K §u 36.:

Vysvětlující ustanovení odst. 2. jest nutno, poněvadž jednotného odborného výrazu pro nejvyšší výkonný orgán obchodních společností není a krom toho padá na váhu též různost názvosloví přejatého akciového práva rakouského na jedné a uherského na straně druhé.

K §u 37.:

Působnost norem vztahujících se na vydávání vkladních knížek a na úpravu poměrů akciových bank se odsunuje na rok po vyhlášení zákona, poněvadž před jejich provedením bude nutno konati rozsáhlé přípravné práce jak v dotčených ústavech, tak v úředním oboru státní správy.

Ježto této nutnosti k odkladu v provedení části III. není a kromě toho má veřejnost zájem na tom, aby s vnější revisí bankovních ústavů co nejdříve se započalo, mají nabýti ustanovení této části i se souvislými trestními a všeobecnými předpisy okamžité platnosti.

Vláda projevuje přání, aby tato osnova byla přikázána v poslanecké sněmovně výboru rozpočtovému k projednání v době co nejkratší a po projednání poslaneckou sněmovnou v senátě výboru rozpočtovému za stejným účelem.

V Praze, dne 3. září 1924.

Předseda vlády:

Švehla m. p.