Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1924

4810.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne .......................................... 1924

o povinnostech bankéřů při úschově cenných papírů

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(1) Cenné papíry spady jící pod ustanovení tohoto zákona jsou akcie a jejich zatímní listy, dílčí dlužní úpisy, počítajíc v to zástavní listy, jiné cenné papíry, pokud jsou zastupitelné kromě papírových peněz, dále talony a nesplatné kupony uvedených cenných papírů.

(2) Bankéř, jemuž při provozu jeho podniku jsou dány otevřeně do úschovy nebo zástavou cenné papíry, jest povinen

a) tyto cenné papíry do 5 dnů po převzetí uložiti odděleně od zásob jak vlastních, tak zásob osob třetích (jednotlivá úschova),

b) vésti s péčí řádného kupce obchodní knihu do které jest zapisovati takové cenné papíry každého ukladatele nebo zástavního dlužníka podle druhu kusů, jmenovité hodnoty a čísel, případně jiných jejich rozlišovacích známek, a vyznačiti místo uložení, takový zápis může býti nahrazen odvoláním se na případně vedené jiné zvláštní záznamy cenných papírů. Zápis může odpadnouti, jestliže cenné papíry byly vydány dříve, nežli prošla lhůta, uvedená svrchu pod lit. a).

§ 2.

(1) Prohlášení ukladatele nebo zástavního dlužníka, jímž se bankéř jako uschovatel (depositář) nebo zástavní věřitel zmocňuje, aby cenné papíry v úschovu nebo zástavou dané uložil a vedl v patrnosti podle ustanovení §u 5, lit. b) nebo je uložil jinde v tuzemsku než ve své provozovně nebo je dal v podzástavu anebo případně jich sám nebo třetí použil k výkonu hlasovacích práv, jest pouze tehdy právně platné, bylo-li řádně podepsáno a vydáno výslovně a od ostatních obchodních podmínek odděleně na zvláštní listině.

(2) Zmocňovací prohlášení podle ustanovení odst. 1. tohoto §u, jež se nevydá pouze pro jednotlivý obchod, jest kdykoliv odvolatelné, odvolatelnost jeho nemůže býti právním jednáním ani vyloučena, ani obmezena. K právní platnosti zmocnění, aby cenné papíry směly býti uloženy v cizině, se však vyžaduje, aby bylo vydáno pro jednotlivý obchod a při tom šetřeno náležitostí předepsaných v odst. 1. tohoto §u.

(3) Náležitostí v předešlých odstavcích předepsaných se nevyžaduje k právní platnosti zmocňovacích prohlášení jež vydá ukladatel nebo zástavní dlužník, který jest bankéřem ve smyslu §u 10.

§ 3.

Na případy, v nichž byl bankéř ukladatelem nebo zástavním dlužníkem zmocněn, aby s převzatými cennými papíry libovolně nakládal, se ustanovení §§ 1 a 2 nevztahuje, není-li ukladatel nebo zástavní dlužník bankéřem ve smyslu §u 10, jest takové zmocňovací prohlášení však pouze tehdy právně platné, bylo-li řádně podepsáno a vydáno pro jednotlivý obchod, výslovně a od ostatních obchodních podmínek odděleně na zvláštní listině.

§ 4.

(1) Požádá-li o to ukladatel nebo zástavní dlužník, jest bankéř povinen mu odeslati do 3 dnů opis zmocňovacího prohlášení, vydaného podle ustanovení §§ 2 a 3.

(2) Nárok ukladatele nebo zástavního dlužníka na vydání takového opisu nemůže býti právním jednáním ani vyloučen ani obmezen.

§ 5.

(1) Bankéř, který provedl při provozu svého podniku příkaz ke koupi cenných papírů, k jejich výměně nebo k jejich úpisu anebo k výkonu odběrného práva k cenným papírům, jest povinen

a) opatřené cenné papíry uložiti a o tom provésti zápis v obchodní knize podle předpisu §u 1, jsou-li slosovatelné nebo byly-li vyměněny za cenné papíry podle § 1 uschované anebo byly-li opatřeny výkonem odběrných práv, plynoucích z takto uschovaných cenných papírů,

b) opatřené cenné papíry jinaké, než pod lit. a) označené, uložiti alespoň odděleně od svých vlastních zásob (souhrnná úschova) a vésti s péčí řádného kupce obchodní knihu, do které jest zapisovati každého přikazatele a druh a množství cenných papírů, které pro přikazatele takto byly uloženy. Kromě toho musí tato kniha podávati jasný přehled o tom, kterého druhu cenné papíry, kde a v jakém množství jsou takto odděleně uloženy. Takový zápis může býti nahrazen odvoláním se na případně vedené jiné zvláštní záznamy cenných papírů a může odpadnouti, jestliže byly. opatřené cenné papíry vydány dříve, nežli prošla lhůta uvedená v §u 6, odst. 1.

(2) Provedením zápisu podle ustanovení odst. 1. tohoto §u přechází na přikazatele vlastnictví takto zapsaných cenných papírů a, jde-li o cenné papíry souhrnně uschované, vlastnictví takto uschovaných cenných papírů téhož druhu v množství pro něho zapsaném, ač-li přechod vlastnictví se podle ustanovení platného práva již dříve neuskutečnil.

(3) S přechodem vlastnictví cenných papírů na přikazatele stává se bankéř jejich uschovatelem.

§ 6.

(1) Bankéř jest povinen vynaložiti péči řádného kupce, aby mu cenné papíry, podle příkazu opatřené, včas byly dodány, a je do 5 dnů po dodání uložiti a zapsati podle ustanovení §u 5, odst. 1., prohlásil-li však, že je sám jako prodatel dodá, počíná se běh této lhůty dnem následujícím po té, kdy odeslal přikazateli sdělení o provedení příkazu (čl. 361 a 376 obec. obchodního zákoníku ze dne 17. prosince 1862, čís. 1 ř. z. z roku 1863 a §§ 369 a 381 uh. zák. čl. ze dne 16. května 1875, čís. XXXVII o obchodním zákonu).

(2) Cenné papíry jsou ve smyslu ustanovení odst. 1., věty první, dodány, jakmile byly bankéřem nebo jeho zmocněncem skutečně převzaty anebo jakmile bankéř obdržel od své smluvní strany prohlášení, že tato je pro něho bude míti v úschově (sdělení o uznání na účtu cenných papírů).

(3) Nestalo-li se tak snad již dříve, jest bankéř povinen odeslati přikazateli nejpozději ve lhůtě v odst. 1. uvedené seznam opatřených cenných papírů, udávající jejich druh a množství, a, jde-li o cenné papíry, které jest uschovati podle ustanovení §u 5, odst. 1., lit. a), též čísla, případně jiné jejich rozlišovací známky.

(4) Požádá-li o to přikazatel, jest bankéř kromě toho povinen odeslati přikazateli přesné a pravdivé sdělení dne a ostatních údajů zápisu jeho cenných papírů (§ 5, odst. 1.) do 5 dnů po požádání, nikoli však dříve, než uplynula lhůta v odst. 1. stanovená, sdělení to může býti případně pojato do seznamu cenných papírů (odst. 3.). Nárok přikazatelův na takové sdělení nemůže býti právním jednáním ani vyloučen ani obmezen.

§ 7.

(1) K právní platnosti prohlášení, jímž se bankéř zmocňuje, aby cenných papírů, převzatých v úschovu podle ustanovení §u 5, odst. 3., použil sám nebo třetí způsobem v §u 2, odst. 1. uvedeným nebo aby cenné papíry, jež jest uschovati podle ustanovení §u 5, odst. 1., lit. a), uložil a vedl v patrnosti podle ustanovení §u 5, odst: 1., lit. b) anebo je uložil jinde než ve své tuzemské provozovně, vyžaduje se těchže náležitostí, které předepisuje § 2, odst. 1. a 2., leč by prohlášení bylo vydáno bankéřem ve smyslu §u 10.

(2) Zmocňovací prohlášení vydaná podle předešlého odstavce, jež jest u chovati podle ustanovení §u 5, odst. 1., lit. b), nemohou býti na újmu práv ostatních vlastníků takových cenných papírů.

§ 8.

(1) Ustanovení §§ 5 až 7 se nevztahují na případy, v nichž byl bankéř způsobem předepsaným v §u 3 platně zmocněn, aby s cennými papíry opatřenými z provedení příkazu libovolně nakládal.

(2) Rovněž nemají tato ustanovení platnosti, jestliže z okolností případu nebo z prohlášení přikazatelova jasně najevo vychází, že příkaz opatřiti cenné papíry (§ 5, odst. 1.) měl býti proveden v cizině a k jeho provedení v cizině též skutečně došlo. V tomto případě jest však bankéř povinen oznámiti přikazateli současně se sdělením o provedení příkazu svého zahraničního dopisovatele, u něhož jsou opatřené cenné papíry uloženy, leč by byl této povinnosti způsobem předepsaným v §u 2 platně zproštěn. Přenesou-li se však v cizině opatřené cenné papíry do tuzemska, platí ustanovení §§ 5 až 7 s tím, že běh lhůty uvedené v §u 6, odst. 1. se počíná dnem následujícím po té, kdy byly bankéřem v tuzemsku převzaty.

(3) Ustanovení §u 4 platí obdobně ve příčině zmocňovacích nebo zprošťovacích prohlášení vydaných podle ustanovení §u 7 a odst. 1. a 2. tohoto §u.

§ 9.

(1) Bankéř, který cenné papíry, jež jsou v jeho úschově podle ustanovení §u 1, odst. 2. nebo §u 5, odst. 3., vydá třetí osobě v tuzemsku k uschování, v podzástavu, ke zcizení anebo výměně nebo odběru jiných takových cenných papírů, jest povinen při tom sděliti, že papíry jsou cizí, dá-li příkaz opatřiti cenné papíry (§ 5, odst. 1.) provésti v tuzemsku osobou třetí, jest povinen jí sděliti, že se papíry opatřují na cizí účet.

(2) Kdo obdržel takové sdělení, může na takto mu vydaných nebo jeho prostřednictvím opatřených cenných papírech uplatňovati své zástavní nebo zadržovací právo jedině pro takové pohledávky za svým přikazatelem (ukladatelem nebo zástavním dlužníkem), které na základě tohoto příkazu vznikly.

§ 10.

Bankéř ve smyslu tohoto zákona jest, kdo po živnostensku cenné upíry přijímá v úschovu nebo zástavou anebo je kupuje a prodává vlastním jménem na cizí účet (čl. 272, čís. 3. zák. ze dne 17. prosince 1862, čís. 1. ř. z. z roku 1863 a § 259, čís. 3. uh. zák č1. ze dne 16. května 1875, čís. XXXVII).

§ 11.

Zmocňovací nebo zprošťovací prohlášení ve smyslu ustanovení §§ 2., 3, 7 a 8 jsou kolku prosta.

§ 12.

(1) Cenné papíry v úschovu nebo zástavou převzaté (§ 1, odst. 2. a § 5, odst. 3.) mají býti uloženy v tuzemské provozovně bankéřově, leč by uložení na jiném místě bylo ospravedlněno nouzí (§ 965 obec. obč. zák.), opatřením cenných papírů v cizině (§ 8, odst. 2., věta první) anebo vůlí ukladatele (vlastníka) cenných papírů platně projevenou (§§ 2 a 7).

(2) Ustanovení platného práva, která ukládají bankéři jako uschovateli, zástavnímu věřiteli nebo obstarateli ještě další než tímto zákonem stanovené povinnosti, zůstávají nedotčena.

(3) Rovněž, pokud jich tento zákon netuční, platí nadále ustanovení platného práva, podle kterých bankéři příslušejí zástavní, zadržovací a jiná práva k cizím cenným papírům.

(4) Vyjde-li při uplatnění vlastnických práv k souhrnné úschově (§ 5, odst. 1., lit, b) anebo po uvalení konkursu na jmění bankéřovo najevo, že skutečné množství určitého druhu souhrnně uschovaných cenných papírů neodpovídá plně jeho zapsanému množství, náleží toto skutečné množství jednotlivcům, pro něž jest platně zapsáno, podle vzájemného poměru jejich vlastnických nároků, nedělitelné pak cenné papíry jsou spoluvlastnictvím těch osob, pro které vybývají.

(5) Do lhůt stanovených §em 1, odst. 2., §em 4, §em 6 a §em 8, odst. 2. a 3. se nevpočítávají dny všeobecného obchodního klidu v bankách.

§ 13.

(1) Bankéř, jenž bez omluvitelného důvodu nesplní povinnosti, kterou mu ukládá předpis §u 1, odst. 2., §u 4, §u 5, odst. 1., §u 6, odst. 1., 3. a 4., §u 8, odst. 2. a 3. a §u 9, odst. 1., trestá se, není-li čin přísněji trestný, politickým (policejním) úřadem (administrativní policejní vrchností) první stolice za přestupek pokutou do 3.000 Kč a, je-li nedobytná, vězením (uzamčením) do jednoho měsíce. Stejně se trestá také spoluvina na těchto přestupcích. Z nálezu lze se odvolati do 15 dnů ode dne doručení, o odvolání rozhoduje s konečnou platností politický úřad (administrativní policejní vrchnost) druhé stolice.

(2) Bankéř, který v jednom roce se dopustil třikráte přestupku podle odst. 1. tohoto §u a byl proň odsouzen ať jedním nebo více nálezy, trestá se při opětném zanedbání některé z povinností v témž odstavci uvedených, neuplynul-li od posledního odsouzení alespoň rok, soudem, není-li čin přísněji trestný, za přestupek vězením (uzamčením) od jednoho týdne do dvou měsíců.

§ 14.

(1) Bankéř, který s cennými papíry převzatými v úschovu nebo zástavou (§ 1, odst. 2. a § 5, odst. 3.) ve svůj nebo cizí prospěch protiprávně nakládal, trestá se soudem, není-li čin přísněji trestný, za přečin vězením (zák. ze dne 15. dubna 1920, čs. 2.84 Sb. z. a n., jímž se stanoví poměr trestů v území různého práva) od 14 dnů do jednoho roku a peněžitým trestem od 5.000 Kč do 100.000 Kč.

(2) Stejně se trestá bankéř, který úmyslně nesplnil povinnosti mu uložené předpisem §u 9, odst. 1., aby sám nebo třetí z toho měl prospěch.

(3) Je-li pachatel příbuzným poškozeného v pokolení vzestupném nebo sestupném anebo jeho manželem, stíhá se toliko na soukromou obžalobu těchto osob. Obžaloba může býti odvolána, dokud nebylo započato s prohlášením rozsudku v první stolici.

(4) Pokus přečinu jest trestný.

§ 15.

(1) Bankéř, který zastavil platy nebo o jehož jmění bylo zahájeno vyrovnávací řízení anebo na ně uvalen byl konkurs, trestá se soudem za přečin vězením (uzamčením) od jednoho měsíce do dvou let, byla-li tím, že vědomě nesplnil povinnosti, kterou mu ukládá předpis §u 1, odst. 2., §u 5, odst. 1., §u 6, odst. 1., 3. a. 4., §u 8, odst: 2. a §u 9, odst. 1., způsobena oprávněnému újma na jeho právu na vyloučení cenných papírů, jež bankéř převzal v úschovu nebo zástavou podle §u 1, odst. 2. nebo §u 5, odst. 3.

(2) Pokus přečinu jest trestný.

§ 16.

Bankéř, který zastavil platy nebo o jehož jmění bylo zahájeno vyrovnávací řízení anebo na ně byl uvalen konkurs, trestá se za zločin těžkým žalářem (zák. ze dne 15. dubna 1920, čís. 284 Sb. z. a n.) od jednoho do pěti let a za okolností zvláště přitěžujících od pěti do deseti let, jestliže, věda o své nezpůsobilosti platiti anebo o svém předlužení, protiprávně.si přisvojil cenné papíry, které převzal v úschovu nebo zástavou podle §u 1, odst. 2. nebo §u 5, odst. 3.

§ 17.

Podle ustanovení §§ 13 až 16 jsou trestní též, kdož v podniku bankéřově samostatně vedou obchody v §u 10 uvedené, a, je-li bankéřem společnost, společenstvo, spolek nebo jiná právnická osoba, orgánové jeho, kteří se dopustili trestního činu ve příčině cenných papírů, převzatých v úschovu nebo zástavou podle §u 1, odst. 2. nebo §u 5, odst. 3.

§ 18.

(1) Doba náhradního trestu za nedobytný trest peněžitý budiž stanovena podle zavinění, nesmí však převyšovati tři měsíce a dohromady s hlavním trestem na svobodě meze jeho zákonné sazby.

(2) Peněžité pokuty a tresty uložené podle tohoto zákona připadají státu.

§ 19.

Tento zákon nabývá účinnosti počátkem čtvrtého kalendářního čtvrtletí po svém vyhlášení a jeho provedením se pověřují ministři financí, spravedlnosti a vnitra.

Důvodová zpráva.

Tento zákon se svými cíly a základní stavbou těsně přimyká k německému zákonu ze drze 5. července 1896, čís. 19 ř. z. (Reichsgesetzblatt), o povinnostech kupců při úschově cizích cenných papírů, krátce "Bankdepotgesetz" zvanému, který nabyl platnosti 30. července 1896 a byl částečně změněn nařízením říšského presidenta ze dne 21. listopadu 1923.

Jak odborná německá literatura uvádí budiž učiněna zmínka zejména o díle Obstově "Das Bankgeschäft" (vydání z roku 1920), Kautschově "Handbuch des - Bank und Börsenwesens" (1912), Buchwaldavě "Technik des Bankbetriebs" (1910) a především o specielním a nanejvýš instruktivním spise dra Riessera "Das Bankdepotgesetz" (1913) - byl bezprostředním popudem k vydání uvedeného zákona úpadek řady berlínských bankovních závodů v roce 1891, jehož důsledky postavily do ostrého světla veškeré legislativní nedostatky a mezery ohledné depositního obchodu v cenných papírech v oboru jak civilního, tak trestního práva a objevily též, jak povážlivy jsou tyto nedostatky po stránce hospodářské.

Je-li "Bankdepotgesetz" pro osnovu vzorem, jest toho důvodem, že zákonné předpisy německé i naše, týkající se úschovy cizích věcí, se v podstatě shodují a tudíž tytéž mezery vykazují a dále že zmíněný zákon celý problém celkem prakticky a velmi důkladně vyčerpává.

Depositní obchod v cenných papírech vyvolává v oboru soukromoprávním ožehavou otázku, je-li v zájmu solidnosti bankovního obchodu radno, aby rozsah oprávnění toho, kdo cenné papíry přejímá v úschovu přímo (§§ 957 a násl. obec. obč. zák.) nebo při příležitosti zápůjčky n a tyto papíry (§ 451 obec. obč. zák., lombard) nepřímo, byl přenechán volnosti smluvní ve formě, která se vžila na podkladě platného práva.

Podle 19. hlavy části II. obec. občanského zákona jsou základními rysy úschovy, že uschovatel (depositář) nenabývá ani vlastnictví, ani držby, ani užívacího práva k uschované věci, nýbrž jest pouhým detentorem s povinností věc opatrovati a tutéž věc vrátiti, a tytéž zásady platí i tehdy, leží-li o zástavu věci movité, kdy úschova není sice přímým hospodářským účelem odevzdání. avšak nutným důsledkem ruční zástavy (§ 451, 459, 460 a 469 obec. obč. zák.). Z těchto zásad, charakterizujících pravidelnou úschovu (depositum regulare), plyne, že vkladateli nehrozí újma z případné hospodářské zkázy uschovatelovy, ježto v případě úpadku tohoto má nárok, aby mu byla jeho věc i s přírůstkem a nezatížená následky svémocného nakládání během úschovy ze jmění úpadcova vydána (tzv. právo na vyloučení věci). Totéž obdobně platí pro pravidelnou zástavu (pignus regulare).

Poněvadž však řečené zásady zákona jsou povahy dispositivní, mohou smluvní podmínky více méně zhoršiti vylíčené příznivé právní postavení vkladatele.

Souhlasí-li totiž vkladatel s tím, aby mu nebyla vrácena věc táž, nýbrž věc pouze téhož druhu, může podle okolností případu dojiti ke změně v jeho právním postavení v těchto směrech. [Srovnej Schey: "Obligationsverhältnisse" I., str. 351 až 394 a Krainz: "System des allg. Privatrechts", vyd. 1915, díl 2., str. 250 až 25, tamže se vystihuji úhrnné úschovy výrazem "Summendeposit" a pospolité úschovy výrazem "Sammel-(Vermengungs-) Deposit"]

A) buď jest uschovatel zavázán, že, když již nikoliv hodnoty odevzdané, tedy aspoň stejné množství hodnot téhož druhu, bude vždy chovati odděleně od vlastního jmění a od ostatních úschov jako cizí majetek (úhrnná úschova). Vkladatel zůstává vlastníkem, uschovatel jest pouze oprávněn, nahraditi jednotlivé hodnoty jinými. To se děje zpravidla při bankovní úschově cenných papírů, aniž by byla jejich čísla udána. Při takovém uložení nepotřebuje bankéř dbáti zvláštní opatrnosti, aby se - příkladmo při oddělování kuponů - vystříhal záměny cenných papírů téhož druhu, různým vkladatelům náležejících. Takovou záměnou nejsou sice zásadně zájmy vkladatelovy dotčeny, avšak podle okolností případu, jako při slosovatelných hodnotách mohou přes to doznati újmy (na př. ztrátou premie, resp. rozdílu mezi kursovní a slosovací hodnotou).

B) Buď jest uschovatel oprávněn, aby převzaté hodnoty smísil se stejnorodými hodnotami jiných vkladatelů. Bankéř smísí cenné papíry téhož druhu ve společnou masu, případně dokonce i slosovatelné, zisk nebo ztráta slosovací se poměrně na dotyčné vkladatele rozděluje (pospolitá úschova). Rovněž při úschově tohoto způsobu nestává se uschovatel vlastníkem, nýbrž zde smísením vzniká spoluvlastnictví vkladatelů.

C) Zachovávají-li obé vyložené odrůdy pravidelné úschovy vlastnictví ukladatelovo, stává se naopak uschovatel vlastníkem věci v úschovu převzaté při nepravidelné úschově.

Takovou změnu uschovací smlouvy proto vyznačuje, že uschovateli může v důsledku svého vlastnického práva hodnot v úschovu převzatých jakkoli pro sebe užívati a dokonce je zciziti, dále nemusí je ihned hodnotami téhož druhu nahraditi, tedy pak ve skutečnosti nemá ničeho v úschově pro vkladatele, tudíž tento mu věc uvěřil. Zdánlivě mezi tímto obchodem a zápůjčkou není rozdílu a také zákon (§ 959 obec. obč. zák.) jej pojímá jako zápůjčku, leč přes to běží v jádře o uschovací smlouvu jednak vzhledem k hospodářskému účelu jednání, který se nese k zabezpečení věci, jednak se zřetelem na právní stránku věci (dluh jest výběrný, nárok na vrácení jest zásadně kdykoliv přípustný, možné jest vymíniti si schovací poplatek atd.).

Za těchto okolností jest arciť uspokojení ukladatelovo čistě závislým na hospodářské situaci uschovatele a tudíž ukladatel jest vydán v nebezpečí, že při úpadku uschovatelově bude jako každý jiný konkursní věřitel uspokojen pouze částí ceny odevzdané hodnoty.

D) Konečně, jde-li o věci zastupitelné, může vůle ukladatelova přeměniti schovací smlouvu v zápůjčku, jestliže uschovateli bylo povoleno užívání věci (§ 959 obec. obč. zák.), kteréž zmocnění již svým dalekosáhlým významem by uschovatele opravňovalo k druhovému vrácení, kdyby toto jeho právo z pojmu zápůjčky nevyplývalo (§ 983 obec. obč. zák.).

V tomto případě jest uschovatel se svým nárokem na uspokojení v témž právním postavení jako při nepravidelné úschově (svrchu lit. C).

Za jakých okolností úschova přechází v půjčku (§ 959 obec. obč. zák.) a jaké právní důsledky z toho pro ukladatele vzcházejí, nepotřebuje výkladu vzhledem k specielní povaze otázek, jež doznávají osnovou úpravy.

Při vžitém způsobu ujednávání smlouvy k úschově čelící, který záleží v ukladatelově podpisu vzorce, jenž podmínky úschovy obsahuj e, jest ukladatel vydán v nebezpečí, že přehlédnutím nebo nesprávným porozuměním spleti a mnohdy úmyslné slovní neurčitosti předložených podmínek mimo svou pravou vůli uzavře toho druhu uschovací smlouvu, která jeho nárok na vrácení věci kraj ně ohrožuje [případy svrchu pod C) a D)] nebo kterou nevědomky umožňuje uschovateli, aby nakládal s věcí způsobem znesnadňujícím jeho nárok na vrácení nebo, vyloučení její (na př. dáním v podzástavu a dokonce za vyšší než původní dluh) anebo si protiprávně přisvojil práva z vlastnictví plynoucí (výkon odběrného práva, výkon společenských práv, na př. hlasováním na valné hromadě atd.).

Zákon hledí zjednati nápravu v naznačených směrech tím způsobem, že tvoří předpisem §§ 1 až 3 právní domněnku, že, kdo dává věc v úschovu přímo anebo dáním v zástavu nepřímo, činí tak vždy s vůlí zachovati sobě vlastnictví věci, obdržeti touž věc zpět a vyloučiti každé nakládání uschovatelovo s věcí, jež by se nedělo v ukladatelově zájmu, ač-li, což jest samozřejmé, by nemělo zdůvodnění v platném právu (na př. výkon zákonného zadržovacího práva).

Aby pak toto právní postavení ukladatelovo došlo též vnějšího nepochybného výrazu, zákon přesně vymezuje formu nejvýznačnějších úkonů úschovy, totiž uložení věci a jejího vedení v patrnosti.

Řečená právní domněnka vůle směřující k takové úschově jest vyvratitelna - a tudíž mohou nastati svrchu naznačené modifikace uschovací smlouvy - pouze jasným, nepochybným projevem jinaké vůle ukladatelovy (§ 2. a 3.).

Neměla-li však vzniknouti nápadná mezera v zákonné úpravě látky, nemohl se zákonodárce obmeziti na normování jedině případů svrchu naznačené přímé a nepřímé úschovy (§§ 1. až 4.), nýbrž musil podrobiti úpravě též poměr bankéřův k cenným papírům, kterých se mu dostalo z provedení příkazu k jejich opatření (§§ 5. až 8.).

V tomto směru bylo především nutno odstraniti panující pochybnosti o tom, kterým okamžikem se přikazatel (komitent) stává vlastníkem cenných papírů, jež k jeho příkazu byly koupeny nebo jinak opatřeny, a, vyvoditi pak z toho důsledky pro zabezpečení jeho vlastnického a vylučovacího práva.

Podle platného práva (čl. 361. zák. ze dne 17. prosince 1862, čís. 1 ř. z. z r. 1863 [týž zákon se dále uvádí zkratkou: "čl...... obch. zák."] a §u 369. uh. zák. čl. XXXVII: 1875 [týž zákon se dále uvádí zkrabkou: "§..... obch. zák."] nabývá totiž obstaratel (komisionář) předem sám vlastnictví z příkazu opatřené věci, kterou mu prodatel vydal, jsa pouze obligačně zavázán převzíti její vlastnictví na přikazatele (sr. Krainz "System des allg. Privatrechts", vydání 1913, I. díl, str. 481.), aniž by zákonem bylo stanoveno, kdy se přechod vlastnictví má uskutečniti.

Tento přechod vlastnictví se pak může podle platných právních zásad uskutečniti buď předáním opatřené věci přikazateli (426. obec. obč. zák.) nebo prohlášením obstaravatele, že opatřenou věc podrží nadále jménem přikazatelovým (constitutum possessorium, § 428. obec. obč. zák.).

Ježto v živém bursovním obchodě jednak není z praktických ohledů zvykem klientely, aby si papíry k svému příkazu opatřené od bankéře vybírala, jednak není, jak již řečeno, zákonného předpisu, že by obstamael-baniř musil do určité lhůty provésti constitutum possessorium, o jehož formě při obchodu s cennými papíry jest ostatně spor (sr. dobré zdání berlínské korporace "Alteste der Kaufmannschaft", že v uznání na účtu cenných papírů nelze spatřovati projev vůle směřující k převodu vlastnictví papírů na majitele účtu), vzniká časová mezera, ve které i v hospodářsky neodůvodněných případech, tj. kdy kupní cena bila plně upražena, nese přikazatel plné risiko pouhého konkursního věřitele a kromě toho jest vydán v nebezpečí, že nesvědomitý bankéř, zneužívaje svého dočasného vlastnictví k opatřeným cenným papírům a úmyslně otáleje s jejich převodem na přikazatele, použije papírů ve svůj prospěch a dokonce ku protispekulaci (jich prodejem nebo půjčením) a tím případně přispěje ku znehodnocení majetku přikazatelova.

Německý zákon o bankovních depositech (Bankdepotgesetz) vyslovil při řešení nadhozeného problému zásadu, že vlastnictví opatřených cenných papírů přechází na přikazatele, jakmile mu byl odeslán seznam papírů s udáním jejich čísel a jiných rozlišovacích známek, a uložil obstarateli přesné lhůty, ve kterých měl takový seznam odeslati, neměl-li se vydati v nebezpečí soukromo - i trestně - právních sankcí.

Avšak zkušenost, že tento systém působí obchodu nesmírné potíže a přes svou vnější přesnost není též naprosto spolehlivým pojištěním práv přikazatelových (sr. dra. Rvessera "Bankdepotgesetz", str. 24), vedl k té právní konstrukci v osnově vyjádřené, že se na straně toho, kdo bankéři dává příkaz k opatření cenných papírů uvedených v u 1., vždy předpokládá vůle nabýti jejich vlastnictví a je ponechati v bankéřově pravidelné úschově (depositum regulare), a naopak, že na straně bankéřově jest shodná vůle převésti vlastnictví opatřených papírů na přikazatele a držeti nadále tyto papíry pro přikazatele jako jejich uschovatel.

Podle všeobecných zásad platného práva (II. díl, hlava 5. obec. obč. zák.) se arciť převod vlastnictví může uskutečniti jedině tehdy, je-li bankéř sám vlastníkem cenných papírů, stav se jím buď tím, že jeho smluvní protistrana mu je skutečně odevzdala nebo platně naň převedla vlastnictví prohlášením, že, ponechávajíc je u sebe, podrží nadále pro bankéře. Aby zákon odstranil svrchu naznačené pochybnosti, lze-li s.obvyklým obchodním slovním obratem "uznáváte se na účtu cenných papírů" spojovati účinky konstitutu possessorního, výslovně tuta otázku kladně zodpovídá (§ 6., odst. 2.).

Dále jest požadavkem platného práva, aby věci, jichž se má dostati přikazateli, byly zevně odděleny od ostatního jmění obstaratelova a po případě zvláště zaznamenány.

Jak z podrobného výkladu k §u 5. vyplývá, bylo k oběma vylíčeným momentům přihlíženo při stanovení okamžiku přechodu vlastnictví cenných papírů s bankéře na přikazatele (§ 5, odst. 2. a § 6, odst.1. a.).

Řečená právní domněnka jest vyvratitelna a tudíž obstaratel - bankéř jest buď z části nebo zcela prost povinností tímto zákonem uložených za těchto obdobných podmínek projevu vůle, které stanoví §§ 2 a 3 (§§ 7 a 8).

Pohyblivost bursovního obchodu, v jehož formách se většina příkazů ke koupi cenných papírů provádí, vede k zásadnímu zmírnění povinnosti obstaratele jako uschovatele co do způsobu uložení cenných papírů a vedeni jich v patrnosti v tom směru, že při cenných papírech, jež se dostaly do bankéřovy úschovy z provedení příkazu k jejich opatření, se zákon zpravidla spokojuje uložením v souhrnné úschově [§ 5, odst. 1., lit. b)], čímž manipulační stránku úschovy značně zjednodušuje.

Upouští-li však zákon od této zásady u papírů slosovatelných a předepisuje-li jejich úschovu individuelně oddělenou [§ 5, odst. 1. lit. a)], jest důvodem toho individualisace papírů z takové vlastnosti plynoucí, kdežto u papírů vyměněných nebo odebraných, jež jsou náhražkou, resp. jakýmsi přírůstkem papírů, uložených individuelně podle § 1, respektuje zákon původní smluvní vůli vkladatelovu.

V souvislosti s tím, že se na tomto místě staví v protiklad jednotlivá úschova (individuelní depot: § 1, odst., 2.) a úschova souhrnná [§ 5, odst. 1., lit. b)], třeba zdůrazniti, že se výhodné a nevýhodné stránky obou druhů úschov pro vlastníka cenných papírů celkem vyrovnávají. Kdežto totiž individuelní úschova spíše vlastníka pojišťuje před zneužíváním jeho práv z vlastnictví plynoucích, jest nebezpečnější pro podstatu vlastnictví, resp. pro jeho majetkovou integritu (na př., byl-li u falitního bankéře určitý papír zpronevěřen, jest deponent odkázán s nárokem na náhradu škody mezi ostatní konkursní věřitele). Naopak souhrnná úschova svádí sice k přechodnému zneužití uschovaných papírů tudíž k porušeni práv z vlastnictví plynoucích, leč značí menší risiko pro vlastnictví samo a tedy pro majetková práva deponentova, neboť zpronevěra všech cenných papírů téhož druhu jest jistě vzácným případem.

Předpis §u 9 jest již jen pouhým důsledkem vylíčené zákonodárcovy snahy o pojištění vlastnického a vylučovacího práva k cenným papírům, které jsou v úschově podle §u 1 nebo §u 5, v případech, kdy bankéř upadl do konkursu a cenné papíry jsou u jiného v úschově (případně v podzástavě), neboť citelně zkracuje rozsah zástavního a zadržovacího práva osoby třetí na těchto papírech, nařizuje, aby i u osoby třetí byly přesně rozlišovány papíry klientely na jedné a jejího bankéře na straně druhé.

Na rozdíl však od německého vzoru (sr. § 3. "Bankdepotgesetz") upravuje zákon zásadně pouze tuzemský depositní obchod v cenných papírech, přenechávaje ochranu zahraničních. úschov obecně platnému právu, resp. cizímu zákonodárství. Podle znění §u 9. tudíž odpadá jistě neplodná a tíživá notifikace do ciziny o tom, že běží o papíry cizí.

Vylíčené mezery v oboru soukromého práva obrazily se arciť též na poli trestněprávním. Byla to opět neujasněnost ve vlastnickém právu na cenné papíry, jež i křiklavé případy nedovolovala trestati jako zpronevěru podle trestního zákona, ježto bylo nesnadno prokázati zlý úmysl ležící ve vědomí pachatele, že mu byla věc svěřena a jest tudíž cizí.

Avšak specielní ráz otázek, jež osnova řeší, nutí zákonodárce, aby netrestal pouze deliktů, spadajících svou skutkovou podstatou pod pojem trestních činů všeobecného rázu (zpronevěra, podvod), nýbrž aby vytvořil pojem deliktů zvláštního rázu, jichž sankce by napomáhaly k uskutečnění intencí zákona.

Dlužno se kojiti nadějí, že navrhovaná soukromo - i trestně - právní úprava depositního, lombardního a obstaratelského obchodu s cennými papíry přispěje k ozdravění hospodářských poměrů, pováží-li se, jak úzce souvisí tyto obchody s rozsahem bursovní spekulace. Bankéřova volná disposice svěřenými cennými papíry, umožněná namnoze jedině neujasněností rozsahu jeho práv, jest totiž přímo živnou půdou pro nesolidní bursovní výstřelky, jednak umožňujíc buď přepínání bankéřovy úvěruschopnosti tím, že i cizí papíry mu slouží za podklad úvěru (výstřelky spekulace na vzestup), buď uměle rozmnožování bursovního zboží půjčováním cizích papírů (výstřelky spekulace na pokles), jednak svádějíc bankéře k nekalému povzbuzování klientely k nákupu určitých papírů, aby jich sám pak použil ve vlastnímu prospěchu (na př. k docílení velikého počtu hlasů ve valná hromadě).

Pokládá se vhodným připojiti k tomuto všeobecnému výkladu ještě podrobnější rozbor jednotlivých ustanovení.

K §u 1.:

Zákon nepodrobuje úpravě depositní obchod vůbec, nýbrž, jak toho praktické ohledy žádají, pouze odvětví jeho přesně ohraničené jak po subjektivní, tak po objektivní stránce.

Ve směru prve řečeném zákon předpokládá, že uschovatelem, resp. zástavním věřitelem (§ 1.) nebo obstaratelem (§§ 5. a další), jest "bankéř", a tento pojem blíže určuje v §u 20. Podle toho bankéř jest kupcem ve smyslu obchodního práva, který provozuje obchody, spadající pod ustanovení čl. 272., čís. 2. a 3., resp. §u 259., čís. 2. a 3. obch. zák., aniž se však požaduje, aby byl zapsán do obchodního rejstříku a tedy byl kupcem plného práva (§ 7. uh. zák. k rak. obch. zák. a §u 5. uh. obch. zák. ve znění čl. I. a TI. zákona ze dne 30. června 1921, čí s. 260 Sb. z. a n.).

Nežádá li zákon, aby bankéř měl vlastnost kupce plného práva, sleduje tím snahu poskytnouti žádoucí ochranu klientele i nejmenších peněžních podniků, které právě pro svůj slabý finanční základ jsou pro ni největším nebezpečím.

Po stránce předmětné obmezuje se zákonná úprava zásadně na cenné papíry, jichž druhovou vlastností jest zastupitelnost, a to jak co do listiny, tak co do plnění z ní plynoucího, tedy na skupiny cenných papírů zásadně schopných bursovního obchodu.

Je-li pro zákonodárce směrodatnou zastupitelnost cenného papíru, jest důvodem toho, že při zastupitelných cenných papírech jest snadno možná přeměna pravidelné úschovy v rozmanité odrůdy uschovací smlouvy, jak se o tom činí zmínka ve všeobecné části.

Pod tato hlediska spadající cenné papíry zákon určuje

a) jednak přesným výpočtem druhů (akcie a jejich zatímní listy, dílčí dlužní úpisy, zástavní listy), jež jsou nejběžnějšími typy hodnot bursovně obchodovaných tento moment převažuje do té míry, že náležejí sem i cenné papíry uvedených druhů, byť by v konkrétním případě nebyly zastupitelnými (akcie na jméno se ztíženou převoditelností, zejména opatřené rektadoložkou, zatímní listy, jež podle § 28. min. noř. ze dne 20. září 1899, čís. 175 ř. z. zpravidla znějí na jméno, dále na jméno v stavené dílčí dlužní úpisy atd.),

b) jednak povšechným požadavkem jejich zastupitelnosti, výslovně však zákon vyjímá papírové peníze, poněvadž širší veřejnosti není známo, že pojmovým znakem cenného papíru jest soukromoprávní cena nároku s ním nerozlučně spojeného. Do takto všeobecně naznačeného okruhu cenných papírů zapadají především renty, jejich zatímní listy, případně zatímní listy dílčích dlužních úpisů, zástavních listiny atd., pokud ovšem takové interimní listy jsou zastupitelné, avšak pro svou nezastupitelnost nikoliv: cenné papíry výplatné (směnky, šeky, poukázky i dlužní úpisy podle čl. 301. a §u 294. obch. zák. atp.), ani cenné papíry t. zv. tradiční (lodní listy nakládací - konossementy, čl. 302., § 295. obch. zák.), listy skladní (čl. 302. obch. zák.), warranty (zák. ze dne 28. dubna 1889, čís. 64 ř. z.), listy nákladní (čl. 302., 41.3. až 419., §§ 295., 415. až 419. obch. zák.), a konečně ani prosté papíry legitimační, na př. pojišťovací police).

c) Zákon konečně zdůrazňuje, že pod jeho ochranu náležejí též kupony a talony cenných papírů předem naznačených, chtěje tím zabrániti možným omylným názorům, že majitel cenného papíru ztrácí odloučením od pláště vlastnictví kuponů nebo talonu.

Vylučují-li se z ochrany splatné kupony, rozhodují jak bankovně-technické zřetele při každém zasílání kuponů výplatnímu místu k inkasu byl by bankéř povinen notifikací podle § 9., odst. 1. tak věcně oprávněné komerční nazírání, že splatný kupou jest roven hotovosti.

Zvláštní povinnosti bankéřovy vůči zmíněným cenným papírům zakládají tyto dvě okolnosti:

a) Bankéř musí takové cenné papíry převíti při provozu svého podniku, tedy zákon se nevztahuje na případy, kdy dochází k úschově ze zdvořilosti, z přátelství, z ohledů příbuzenských a podobně.

b) Žádá-li zákon, aby výše naznačené papíry byly odevzdány v úschovu "otevřeně", vylučuje případy tak zvaných uzavřených úschov (§ 966. obec. obč. zák.), jichž odrůdou jest úschova v pancéřové schránce (safes), ježto podle zkušenosti u takových úschov nedochází ke zlořádům. Pro uzavřené úschovy platí tudíž obecné právní předpisy.

Pokud smlouvou není jinak stanoveno, jest podle platného práva uschovatel především povinen svěřenou věc pečlivě opatrovati, a to zpravidla u sebe, a vrátiti ji ukladateli v témž stavu, v jakém ji převzal, i s veškerým přírůstkem (§§ 961. a 965. obec. obč. zák.).

Jde-li však o úschovu cenných papírů ve smyslu §u 1., odst. 1. zákona, doznávají tyto základní povinnosti uschovatelovy podstatného rozšíření, vztažmo zostření, ve význačných úkonech úschovy, tj. v uložení věci a v jejím vedení v patrnosti. Tyto zvláštní povinnosti vzcházejí uschovateli přímo ze zákona a může jich býti zproštěn pouze tehdy smluvní dohodou, uskutečnila-li se tato formou předepsanou v §u 2 a 3.

Co se týče povinnosti uschovatelovy k uložení cenných papírů, předem dlužno zdůrazniti, že platí zásada v §u 12., odst. 1. vyslovená, že uložení má se státi zpravidla v tuzemské provozovně uschovatelově.

Odchylka od této zásady může nastati ujednáním uschovatele s vkladatelem, při kterém však jest třeba šetřiti náležitostí předepsaných. v §u 2., jež jsou přísnější, mají-li býti uschované cenné papíry uloženy v cizině, byť i v provozovně bankéřově (v cizozemské filiálce [§ 2., odst. 2.]).

Použije-li arciť bankéř dané mu volnosti k uložení cenných papírů u osoby třetí, samozřejmě jest podle §u 9. povinen sděliti třetímu, že jde o papíry cizí, a není zproštěn povinnosti k jejich evidenci ve smyslu §u 1., odst. 2., lit. b) (arg. "vyznačiti místo uložení").

Zákon jasně naznačuje, že uložení musí se provésti individuelně, totiž cenné papíry každého vkladatele nebo zástavního dlužníka musejí býti uloženy odděleně jak od vlastních zásob bankéřových, tak od zásob osob třetích. Při takovémto uložení se zpravidla jednotlivé depoty ukládají pod zvláštní pásku se jménem vkladatelovým. Zákon arciť nebrání tomu, aby takové oddělené uložení byla pro každý druh cenných papírů jednotlivcových zvlášť provedeno (druhová individuelní úschova), což má značný praktický význam pro správu úschovy (na př. při detachování kuponů).

K bližšímu vysvětlení povinnosti k vedení papírů v patrnosti bylo by uvésti: