Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1924.

4736.

Zpráva

výboru ústavně-právního

o vládním návrhu zákona (tisk 4583)

o stíhání úplatkářství.

Zákon

ze dne.....................

o úplatkářství a proti porušování úředního tajemství.

Národní shromážděni republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Tohoto zákona lze užíti jen, nelze-li čin potrestati přísněji podle dosavadních zákonných ustanovení, zejména podle X. hlavy prvního dílu trestního zákona z 27. května 1852, č. 117 ř. z., XLII. hlavy druhého dílu tr. zák. čl. V. z r. 1878 a V. hlavy čtvrté části vojenského trestního zákona z 15. ledna 1855, č. 19 ř. z.

§ 2.

(1) Kdo veřejnému činiteli (§ 6) nebo s jeho vědomím jiné osobě za to, že bude jemu nebo někomu jinému udělenou nějaké oprávnění nebo povolení, poskytnuta výhoda nebo úleva, uzavřena s ním anebo s jiným smlouva nebo vykonán nebo opomenut úkon, k němuž je tento činitel povolán, přímo nebo nepřímo nabídne, slíbí nebo poskytne prospěch, na nějž tento činitel nemá práva, trestá se za přečin tuhým vězením od šesti měsíců do jednoho roku.

(2) šlo-li jen o nepatrný prospěch, není jednání uvedené v odst. 1, trestné, leda že by činem nebo opomenutím byl dotčen důležitý veřejný zájem. V tomto případě buď vinník potrestán za přestupek vězením od jednoho do čtrnácti dnů nebo trestem peněžitým od 50 Kč do 500 Kč.

(3) Trestem stanoveným v odst. 1. buď potrestán za přečin, kdo z důvodu tam uvedeného přímo nebo nepřímo nabídne, slíbí nebo poskytne některé osobě, která na to práva nemá, nikoli nepatrný prospěch za to, že osoba ta užije u veřejného činitele svého vlivu.

§ 3.

(1) Veřejný činitel (§ 6), který za to, co uvedeno v § 2, odst. 1. přímo nebo nepřímo žádá nebo sobě nebo jiné osobě dá slíbiti nebo poskytnouti prospěch, trestá se za přečin tuhým vězením od šesti měsíců do jednoho roku.

(2) šlo-li jen o nepatrný prospěch, není jednání uvedené v odst. 1. trestné, leda že byl činem nebo opomenutím dotčen důležitý veřejný zájem. V tomto případě buď vinník potrestán za přestupek vězením od jednoho do čtrnácti dnů nebo trestem peněžitým od 50 Kč do 500 Kč.

(3) Trestem stanoveným v odst. 1. buď potrestán za přečin, kdo z důvodu tam uvedeného přímo nebo nepřímo žádá nebo sobě nebo jiné osobě dá slíbiti nebo poskytnouti nikoli nepatrný prospěch, na nějž ani on ani osoba ta práva nemá, za to, že užije u veřejného činitele svého vlivu.

§ 4.

Činy uvedené v §§ 2 a 3 jsou trestné jako přečiny nebo přestupky tresty tam uvedenými i tehdy, když ten, kdo prospěch nabídnut, slíbil nebo poskytl, jej žádal, dal sobě nebo jinému slíbiti nebo poskytnouti, učinil tak teprve dodatečně, avšak proto, že byla v § 1 zmíněná oprávnění nebo povolení udělena, výhoda nebo úleva poskytnuty, smlouva uzavřena a určitý úkon vykonán nebo opomenut.

§ 5.

(1) Veřejný činitel uvedený v prvém odstavci § 6, který vyjeví obsah spisu nebo jednání zákonodárného sboru, výboru nebo komise, sboru nebo úřadu, jež vykonávají veřejnou správu, nebo soudu, trestá se, jde-li o spisy nebo jednání podle zákona, tajné nebo výslovně za důvěrné prohlášené, soudem za přestupek, nabyl-li vědomosti o obsahu spisů nebo jednání nebo přístupu ke spisům jako veřejný činitel a byl-li činem jeho ohrožen veřejný nebo oprávněný a vážný zájem soukromý.

(2) Za podmínek uvedených v odst. 1. trestá se veřejný činitel tam označený za přestupek i tehdy, jde-li o spisy nebo jednání soudu nebo úřadů, jež vykonávají veřejnou správu, bylo-li zřejmo, že tyto spisy a jednání podle své povahy měly zůstati utajeny.

(3) Trestem na přestupky uvedené v odst. 1. a 2. jest trest peněžitý od 50 Kč do 1000 Kč, za okolnosti zvláště přitěžujících však tuhé vězení od osmi dnů do tří měsíců.

(4) Čin je trestný i tehdy, byl-li spáchán v době, kdy vinník nebyl již veřejným činitelem.

(5) Čin není trestný, vyjevil-li činitel tajemství osobě, jíž k tomu byl podle práva povinen nebo byl-li zproštěn povinnosti zachovati tajemství nebo stal-li se čin v podání k úřadu, aby zjednána byla náprava.

§ 6.

(1) Veřejnými činiteli uvedenými v předchozích ustanoveních jsou orgány a Zaměstnanci státu, země, župy, okresu, obce nebo jiné veřejno-právní korporace, veřejných podniků, ústavů a fondů.

(2) Veřejným činitelům uvedeným v odst.1. jsou vyjímajíc případy § 5 na roveň postaveny orgány a zaměstnanci bank, spořitelen, záložen, a jiných peněžních ústavů, hospodářských a výdělečných společenstev a ústavů povinného pojištění, jiných pak soukromých podniků a ústavů, pokud jsou pod státním dozorem.

(3) Při orgánech složených z více fysických osob jest činitelem každá osoba, která jest členem tohoto orgánu.

§ 7.

Pokus trestných činů podle tohoto zákona jest trestný.

§ 8.

Doba náhradního trestu na svobodě za nedobytný trest peněžitý budiž stanovena podle zavinění, nesmí však převyšovati jeden měsíc vězení.

§ 9.

Byl-li poskytnut prospěch majetkový, vysloví soud a to i v případech odsouzení pro trestné činy uvedené v § 1 v rozsudku, že propadá ve prospěch státu.

§ 10.

Ustanovení tohoto zákona platí i pro osoby podrobené pravomoci soudů vojenských.

§ 11.

(1) Tento zákon nabývá účinnosti uplynutím čtrnácti dnů po vyhlášení.

(2) Zrušují se § 104 poslední věta, § 105 odst. 2. poslední věta a § 311 tr. zák. z 27. května 1852, č. 117 ř. z., §§ 466 a 479 zák. čl. V. z r. 1878 a § § 465 a 470 téhož zákonného článku ohledně prvního ze dvou v nich uvedených případů, pokud se na tyto případy nevztahují jiná ustanovení těchto paragrafů, a § 568 voj. tr. zák. z 15. ledna 1855, č. 19 ř. z.

§ 12.

Vykonati tento zákon ukládá se všem členem vlády.

Ústavně-právní výbor pojednal o vládním návrhu o stíhání úplatkářství a provedl na něm důležité změny. Souhlasí s vládním návrhem v tom, že předpisy dosud platných trestních zákonů, zejména bývalého rakouského trestního zákona, nevyhovují potřebám doby, a že je nutno tak, jako se stalo i jinde v cizině, vyplniti mezery, jimiž unikají činy, které veřejné míněni za trestné již dávno považuje a o nichž se mylně domnívá, že již podle platného práva trestny jsou. Možno tu poukázati zejména na Francii, která rovněž postupem času byla nucena doplňovati předpisy trestního zákona a učinila tak postupně zákony ze 13. května 1863, ze 4. července 1889 a ze 16. února 1919. Také předpisy uherského trestního zákona vyhovují již daleko lépe potřebám doby, nežli předpisy býv. rakouského trest. zákona, poněvadž okruh trestné činnosti v bývalém uherském trestním zákoně je již šíře vymezen. Po té stránce byl vládní návrh v ústavně-právním výboru přijat se všeobecným uspokojením.

Naproti tomu byly vzneseny z různých stran námitky proti §u 5 vládního návrhu (vyjevování úředního tajemství) a proti komplexu ustanovení obsažených v §§ 8 až 13, jimiž měla býti poskytnuta za určitých podmínek zákonná abolice těm, kdož před účinností zákona dopustili se podle dosavadních ustanovení trestného braní nebo poskytování úplatků.

O námitkách vznesených proti §u 5 bude pojednáno ještě dále.

Pokud však jde o návrh zákonné abolice obsažený v §§ 8 až 13, má, ústavně-právní výbor za to, že nejsou bezpodstatné. Uznává sice snahu vlády, aby vyšlo všecko na jevo, co dosud v tomto směru ve veřejné správě bylo nezdravého. Domnívá se však, že již z důvodů právních nelze této snaze obětovati tak důležité zásady trestního řízení, jako je na příklad veřejnost hlavního přelíčení. Dále domnívá se ústavně-právní výbor, že psychologické účinky, jež by toto ustanovení vyvolalo ve veřejnosti i v cizině, byly by daleko škodlivější nežli prospěch, kterého by jím bylo docíleno. Veřejnost, která byla pobouřena zprávami o některých případech úplatkářství, jež se v poslední době vyskytly, nebyla by jistě uspokojena, kdyby současně se zostřením a doplněním dosavadních zákonných ustanovení právě nejhorším elementům, jež se dopustily skutečných zločinů ve svém úřadě, byla zajištěna beztrestnost.

Kdyby všecko to, co se událo do účinnosti zákona, mělo býti takto odpuštěno, byl by ve veřejnosti vzbuzen klamný dojem, že v době popřevratové, kdy právě každý veřejný orgán měl státi na svém místě a plniti věrně a nezištně své povinnosti, veřejná morálka není tak přísná, jako jindy v dobách normálních.

Jediný zisk, který by státní správa z abolice měla, je velmi problematický. Lze těžko očekávati, že veřejný orgán, který se dopustil takového činu, sám sebe oznámí a vezme na sebe; i když nebude trestán, ztrátu občanské cti a nevyhnutelné újmy služební. Dále by toto ustanovení mohlo vzbuzovati jak doma, tak v cizině mylný dojem, že vláda musí pro množství takových činů vykupovati za cenu beztrestnosti jejich odhalení, a nemá jiných prostředků, aby se o nich dověděla. Dojem ten by byl skutečně mylný, neboť od doby podání vládního návrhu se ukázalo, že šlo skutečně o zjevy ojedinělé, a že veřejná správa není nikterak zachvácena nemocí v takovém rozsahu, jak se z počátku po prvních znepokojujících zprávách při známé snaze zveličovati takové události myslelo. Ze všech těchto důvodů nemůže ústavně-právní výbor doporučiti přijetá §§ 8 až,13 vládního návrhu. Pokud jde o ostatní ustanovení vládního návrhu, provedl ústavně-právní výbor některé změny a na jich odůvodnění uvádí toto

K §u 1.

Vůdčí myšlenkou vládního návrhu, pokud jde o stíhání úplatkářství, jest, že veškeré dosavadní trestní předpisy pokud jsou přísnější nežli navrhované předpisy doplňovací, mají býti zachovány a že na dosavadní přísnosti nemá býti ničeho měněno.

Vládní návrh neprovádí proto reformu a unifikaci dotyčných předpisů, nýbrž obmezuje se na jejich doplnění tam, kde v praxi objevily se mezery. Nebylo by vhodno nyní, kdy přípravné práce na novém jednotném trestním zákoně již valně pokročily, předbíhati dílčí reformou podle těchto přípravných prací, poněvadž taková reforma předpokládá i celý nový systém.

Zmíněnou základní myšlenku nevyjadřuje však § 1. vládního návrhu dokonale, ježto v platnosti zachovává i takové některé předpisy; jež jsou mírnější, nežli § 2. a 3. návrhu a pojmově se s těmito ustanoveními kryjí. Jsou ta § 311. tr. z., § 568. voj. tr. z. a § 470, případ. § 1, uh. tr. z. Tresty na tyto trestné činy stanovené jsou mírnější nežli tresty navržené ve vládním návrhu, ačkoliv skutkové podstaty se částečně kryjí. Nutno proto v §u 1. vytknouti toliko přísnější ustanovení a to pouze demonstrativně, a zároveň zrušiti ustanovení mírnější, která by zavdávala příčinu k pochybnostem a nejistotě praxe.

I jinak dikce §u 1. byla zkrácena a základní myšlenka účelněji vyjádřena.

K §§ 2. a 3.

Oba tyto paragrafy jsou rubem a lícem uplácení. § 2. upravuje trestnost aktivního uplácení, § 3. trestnost pasivního uplácení. Každé normě §u 2, odpovídá obdobná norma §u 3.

Snahou bylo zachytiti veškeré případy pasivního a aktivního uplácení, které dosud pro kusost norem unikaly soudnímu potrestání, jichž trestnost byla však živě pociťována. Mezery jevily se v těchto směrech:

1. Okruh uplácených osob.

Dosud bylo trestno toliko podplácení úředníka při správě spravedlnosti, při propůjčování služeb nebo při rozhodování o veřejných záležitostech. Za úředníka pak považován byl podle zákona, kdo mocí veřejného příkazu přímo nebo nepřímo daného, ať pod přísahou čili nic, je povinen obstarávati práce vlády (§§ 101., 104., 105. tr. z.). Poněkud širší pojem veřejného úředníka má uherský trestní zákon v §u 461.

Obojí vymezení při dnešním "zveřejněni života" jeví se úzkým. Vládní návrh uvádí v §u 2. odst. 1 okruh osob, na něž se mají tyto předpisy vztahovati. S rozšířením vládního návrhu třeba souhlasiti, doporučuje se však okruh osob doplniti a přesně jej ohraničiti.

Podle vládního návrhu mohlo by býti zejména pochybným, zda postiženi jsou veřejnoprávní činitelé vůbec. Tak zejména mohlo by býti pochybným, zdali i členové korporací, jež rozhodují ve sboru, mohli byr býti považováni za orgány obce nebo státu atd. Ústavně-právní výbor proto navrhuje, aby tato pochybnost byla odstraněna výslovným ustanovením (viz § 6., odst. 3). Vládní návrh mluví dále o veřejných podnicích a fondech. I tu je doplnění praktické. Zaměstnanci, na př. státních statků, tabákové režie, obecních plynáren a elektráren, mohli by býti stěží považováni za úředníky neb orgány státu nebo obce ve veřejnoprávním slova smyslu, kdyžto i jinak v zákonech a služebních předpisech činí se rozdíl mezi zaměstnanci státními a zaměstnanci státních podniků, ústavů a fondů čistota veřejného hospodářství vyžaduje však i tu rozšíření okruhu osob. Návrh uvádí dále soukromé podniky podrobené veřejnému účtování nebo státnímu dozoru. Ústavně právní výbor považuje tuto myšlenku za zdravou. Obtížná, ba namnoze nemožná kontrola hospodářství těchto podniků v podobnostech, osobami, na nich majetkově zúčastněnými (mnohdy velmi širokými vrstvami obyvatelstva) vyžaduje čistotu v hospodářství těchto podniků a ochranu proti nepoctivostem osob je spravujících. V tom je podstatný rozdíl od podniků soukromých, kde podnikatel pracující s vlastním kapitálem má možnost bezprostředního vlivu na hospodaření. Ochrany je tu jisté zapotřebí. Možno poukázati na francouzský zákon ze 16. února 1919, který trestá úplatkářství zaměstnanců obchodních a průmyslových podniků vůbec a který rozřešil tuto otázku způsobem velmi radikálním. Naproti tomu však ústavně-právní výbor má za to, že kriterium "veřejného účtování" u soukromých podniků jest spíše kriteriem fiskálním, a nehodí se k vyjádření myšlenky vládního návrhu. Proto dal ústavně-právní výbor přednost taxativnímu výpočtu. V tomto výpočtu uvedl předně veškeré ústavy peněžní. Zde právě hospodaření svěřenými penězi je důvodem tohoto ustanoveni. Dále uvedl hospodářská a výdělečná společenstva. I na nich po většině účastní se široké vrstvy obyvatelstva. Dále ústavy povinného pojištění, kdež správa příspěvků vyžaduje rovněž čistoty hospodářství. Konečně jde o podniky pod státním dozorem, kde právě široké vrstvy s institucí státního dozoru, vykonávané k tomu státní správou zvláště ustanovenou osobou, obyčejně spojují představu zvláště správného hospodaření.

Za účelem zjednodušení dikce zvolil ústavně-právní výbor pro všecky tyto osoby úhrnný název "veřejný činitel" a bližší vysvětlení toho, kdo pod tímto názvem má se rozuměti, shrnul do samostatného nového §u 6.

Vedle podplácení veřejných činitelů bylo však nutno pamatovati i na podplácení osob třetích. Vládní návrh činí tak v § 2, odst. 2 a v § 3, odst. 2. Tato ustanovení odpovídají § 465, odst. 2. uh. tr. z. Ústavněprávní výbor považuje však tato ustanovení za úzká. Třeba postihnouti uplácení třetích osob za tím účelem, aby využily skutečného nebo domnělého osobního vlivu, jejž mají svým postavením, přátelským vztahem nebo jinak na úředníka. Je to forma úplatkářství, která postižena byla ve Francii novelou ze 4. července 1889. Aby však nebyly postihnuty ani tu nepatrné úsluhy a dary spíše z vděčnosti, navrhuje ústavněprávní výbor, aby čin byl trestný toliko tehdy, když nabídnutý prospěch nebyl nepatrným.

2. Co se poskytuje jako úplatek.

Vládní návrh navrhoval, aby postiženo bylo pouze braní nebo poskytování majetkového prospěchu ústavně-právní výbor považoval to za příliš úzké. Vyskytují se neméně povážlivé případy, kdy poskytována jest jako úplatek něj aká výhoda, kterou nelze jako majetkový prospěch označiti, jejíž poskytování však je neméně nemravné, nežli poskytování prospěchu majetkového. Proto ústavně-právní výbor navrhuje ke škrtnutí slova: "majetkový" ve skutkových podstatách §§ 2 a 3.

3. Za co se uplácí.

Podle dosavadního práva - nešlo-li o úplatné svádění ke zneužití moci úřední (§ 5, 9, 101 tr. z.) - bylo trestno uplácení "za stranictví nebo porušení úřední povinnosti" (§ 105) nebo i "za výkon úřadu podle povinnosti" (v případě pasivního podplácení v § 104 tr. z., tu ovšem jen, činil-li úředník výkon úřadu závislým na úplatku), nehledíme-li k přestupku § 311 tr. z. V širším rozsahu bylo uplácení trestno podle uherského trestního zákona. Tu bylo pasivní podplácení trestno i v případech porušení povinnosti úřední za úplatek (§§ 467, 469) i v případech výkonu úřadu podle povinnosti (§§ 465, 468), aktivní podplácení toliko za porušení úřední povinnosti (§ 470). Pod úředním úkonem rozumělo se i opomenutí úředního úkonu. Trestnost byla odstupňována.

Vládní návrh právem nečiní rozdílu mezi tím, zda úřad je vykonáván podle povinnosti, či úřední povinnost byla porušena. Nutno však vládní návrh doplniti. Ne-, mluví totiž o opominutí úředního úkonu. Konečně vzbuzovala by dikce vládního návrhu "žádaje... za udělení..... nebo vyřízení nějaké věci vůbec" zdání, že jde toliko a písemné vyřízení na základě podané žádosti a nikoliv o případy, kdy orgán jedná bez žádosti, z vlastní iniciativy.

4. Časový a vnitřní vztah úplatku k úřednímu výkonu.

Dosud trestalo se toliko poskytování úplatku před úředním úkonem a s úmyslem, aby úplatkem byl úřední úkon vyvolán. Vládní návrh chce postihnouti i uplácení po úředním úkonu. To je jistě správné, poněvadž jinak by mohly býti rafinovaným způsobem beztrestně poskytovány úplatky pro nemožnost důkazu nějaké úmluvy nebo slibu před činem. Za druhé má takové uplácení ex post psychologický následek, že připravuje i půdu pro budoucí úřední styk. Orgán takto uplacený doufá, že bude i příště odměněn. Vládní návrh však nevystihuje dosti přesně vnitřní vztah takového dodatečného uplácení k úřednímu úkonu. V §u 2, odst. 3. naznačují slova: "po vyřízení" toliko časový, nikoliv však vnitřní vztah k úřednímu výkonu. Tím by byly postiženy mnohdy i akty zdvořilosti bez jakéhokoli vztahu k úřednímu úkonu ústavně-právní výbor proto navrhuje přesnější vyjádřeni tohoto vnitřního vztahu dodatečného uplácení k úřednímu úkonu a činí tak v novém samostatném §u 4.

5. Výše trestu.

Vládní návrh odstupňoval tresty v §u 2 a 3 podle toho, zda jde o přečin nebo přestupek. Pojal však skutkovou podstatu přestupku příliš úzce. Postiženy byly by dokonce i spropitné a všeliké jiné nepatrné úsluhy a dary, které jsou již tak obvyklými, že nikdo nad jich poskytováním se nepozastavuje. Ústavně.-právní výbor proto navrhuje, aby takový nepatrný prospěch poskytovaný u příležitosti úředních úkonů nebyl vůbec trestným, leč by úřední úkon nebo opomenutí přes nepatrnost prospěchu dotkl se důležitého veřejného zájmu. Avšak i v tomto případě navrhuje stíhati čin toliko jako přestupek a pouze trestem peněžitým, poněvadž vědomí trestnosti přece jen bude tu dosti nepatrné.

Podle shora uvedených zásad upravil ústavně-právní výbor nové znění §§ 2, 3 4 a 6.

Naproti tomu nedoporučuje ústavněprávní výbor přijetí §u 4. vládního návrhu. Po názoru ústavně-právního výboru nepřinesla by denunciační povinnost žádného prospěchu. Naopak mohlo by jí býti zneužíváno k vykořisťování slabších činitelů a mohla by přivoditi ztížení celé správy, ježto veřejné orgány by se přímo obávaly beze svědků stýkati se se stranami. Kromě toho mohlo by býti zneužita tohoto prostředku i k účelům osobní msty.

K § 5.

Tomuto ustanovení vládního návrhu byla vytýkána přísnost a omezování kontroly veřejné správy. Také ústavně-právní výbor je toho názoru, že by toto ustanovení šlo poněkud daleka. Nesouhlasí však s tím, aby toto ustanovení bylo prostě škrtnuto. Námitce, že toto ustanovení je cizím tělesem v zákoně o stíhání úplatkářství, lze snadno čeliti doplněním nadpisu zákona, jak je ústavně-právní výbor navrhl. Ustanovení takového je nutně zapotřebí, ježto § 101 a 102 tr. z. nevyhovují pro omezený okruh osob, jež se činu mohou dopustiti, a pro pravidelný nedostatek anebo aspoň těžko dokazatelný úmysl způsobiti někomu škodu. Ústavně-právní výbor zúžil proto skutkovou podstatu tohoto navrhovaného ustanovení, a uvedl je v soulad s §em 23 sl. pragm.

Po názoru ústavně-právního výboru potřebují trestní ochrany jednání a spisy soudů, úřadů a, různých sborů v různém rozsahu.

V každém případě nutno poskytnouti ochranu jednání nebo spisům zákonodárných sborů, soudů, a sborů neb úřadů, již vykonávají veřejnou správu, tehdy, jde-li v spisy nebo jednání podle zákona tajné nebo výslovně prohlášené za důvěrné. Naproti tomu, pokud jde o jiné spisy nebo jednáni, je potřebí trestní ochrany toliko takovým spisům a jednáním úřadů a soudů, jež podle své povahy mají zřejmě zůstati utajeny. Tato širší ochrana nemá se tedy vztahovati na obdobné spisy a jednání sborů zákonodárných a samosprávných. Zde je v zájmu větší kontroly též menší ochrana úředního tajemství.

Všeobecným předpokladem v obou případech má však býti, že jde o vyjevení obsahu spisů nebo jednání, o nichž pachatel nabyl vědomosti nebo k nimž nabyl přístupu jako veřejný činitel a že činem byl ohrožen veřejný nebo oprávněný a vážný zájem soukromý.

Není-li těchto předpokladů, pak může jíti toliko o čin disciplinárně trestný, je-li vůbec disciplinární trestnost stanovena.

Dále navrhuje ústavně-právní výbor, aby v určitých případech bylo jednání beztrestné; bližšího odůvodnění těchto případů není potřebí, ježto důvody vyplývají z povahy věci.

Konečně snížil ústavně-právní výbor podstatně trestní sazby, přizpůsobiv je jiným zákonným ustanovením obdobným.

Po tomto obmezení považuje ústavněprávní výbor toto ustanovení za zcela odůvodněné.

K § 8.

Vládní návrh nezmiňuje se tu a úplatku v případech činů uvedených v §u 1, ponechávaje v platnosti odchylné předpisy §§ 104 a 105 tr. z. o tom, že dar propadá chudinskému fondu místa spáchaného činu. Ústavně-právní výbor navrhuje v tomto směru úplnou unifikaci, s právem platným na Slovensku a Podkarpatské Rusi, poněvadž dosavadní ustanovení §§ 104 a 105 stejně mohla zavdávati podnět ke sporům mezi různými chudinskými fondy. Pokud jde o příslušná ustanovení §§ 383 a 384 voj. tr. z., mají zůstati nedotčena; ježto dary propadly stejně již vojenskému invalidnímu fondu.

K §u 9.

Poněvadž ústavně-právní výbor snížil podstatně trestní sazby, a stanovil na mnohé činy toliko trest peněžitý, bylo nutno přijati ustanovení o náhradním trestu na svobodě, je-li peněžitý trest nedobytný. Naproti tomu nepřijal ústavně-právní výbor § 7 vl. návrhu. Pokud jde o živnostenskou koncesi, byl by takový následek odsouzení příliš tvrdým živnostenský úřad stejně může uvážiti, zda v konkrétním případě odsouzení není na překážku udělení živnostenské koncese.

Pokud jde o vyloučení z dodávek, považuje ústavně-právní výbor, přihlížeje 1 §u 21. lit. I. zadávacího řádu ze 17. prosince 1920 čís. 667 Sb. z. a n., rovněž navrhované ustanovení za zbytečné. Jde-li o osobu právní (podnik), jejíž zaměstnanec nebo orgán byli odsouzeni, má zadávací úřad vždy možnost posouditi do jaké míry má vina takového zaměstnance nebo orgánu působiti i na podnik sám. Konečně je tu veřejné mínění a soutěžitelé sami značným korektivem toho, aby se nedály nesprávnosti.

Ustanovení zrušovací byla podle povahy věci a provedených změn doplněna. Ústavně-právní výbor doporučuje, aby poslanecká sněmovna přijala návrh tohoto zákona ve znění, jak se na něm usnesl ústavně-právní výbor.

V Praze dne 18. června 1924.

Resoluce.

1. Vláda se žádá, aby s urychlením vy pracovala a podala osnovu zákona na zvýšení platu státních úředníků, zřízenců a o sob jim na roveň postavených, jakož i na zvýšení zaopatřovacích požitků pensistů.

2. Mimo to buďtež přiměřeně zlepšeny služební příjmy úředníků s vysokoškolským vzděláním, zejména soudců.

3. Neprodleně budiž dále Národnímu shromáždění předložena zákonná osnova, kterou se provádí rovnost pensijních nároků t. zv. staropensistů s novopensisty.