Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1924.

k naléhavé interpelaci poslanců Pohla, dra Haase a druhů o stále častějších nehodách a pohromách důlních (tisk 4585).

Je skutečností, že v běžícím roce povážlivou měrou vzrostla smrtelná a těžká zranění při hornictví. Je a musí býti s největší přísností zjišťováno, pokud je tím vinna příčina v interpelaci uvedená, že se stále méně používá a dodržuje platných bezpečnostních opatření a předpisů na ochranu života horníků a pokud spolupůsobí skutečnost, že hornická práce jest do té míry nebezpečna; že ani největší úzkostlivost nemůže vždy vyloučiti neštěstí.

Proto zjišťuje ministerstvo zvláště, zda zlořády zjištěné členy závodních rad a oznámené správě dalo nebyly odstraněny, a zdali pak nepomohla stížnost k hornímu revírnímu úřadu.

Že dozorčí horní úřady trpí nedostatkem úřednictva a zvětšením agendy, je státní správě známo a bude nutno přikročiti k uspokojivějšímu vybavení revírních báňských úřadů i hornického odboru ministerstva veřejných prací, zvláště pak oddělení inspekčního.

Když nebude možno i při nejlepších a nejmodernějších zařízeních technických, při nejzevrubnějších předpisech, nejpřísnějším dozoru a vzorné kázni odstraniti úrazy vůbec; nýbrž stlačiti je pouze na určité minimum, je tento cíl hodný všech obětí všech zúčastněných a ostatní moc trvá a bude trvati na provedení všech k tomu směřujících opatření.

Z dosud zpracované úrazové statistiky při hornictví až do roku 1922 včetně vychází, že počet úrazů smrtelných v letech 1919, 1920 a 1921 se proti počtu úrazů smrtelných v letech 1910-1913 zvýší], při čemž ovšem rok 1919 katastrofou na Nové Jámě v Lazech, jež si vyžádala asi 92 obětí, vymyká se statistickému uvážení. Za to rok 1922 jest, pokud úrazů smrtelných se týče, nejpříznivějším ze všech uvedených let. Počet úrazů těžkých obnášel v průměru 1919-1922 877, oproti průměru 826 z let 1910-1913, tedy vzrůst poměrně neznačný, při čemž i při tomto druhu úrazů jest poslední rok 1922 příznivý (815 úrazů) a z let popřevratových daleko nejpříznivější. Počet úrazů lehkých, které jen dobou léčení kvalifikovaly se za těžké, stoupl ovšem značně a stoupá od roku 1920 trvale. Vysvětlení tohoto úkazu jest z části také v tom, že v letech předválečných bylá výše nemocenských směn naprosto nedostatečnou a nutila tím poraněné dělníky; aby ještě před skončeným léčením, jakmile to jen poněkud bylo možno, postoupili práci. Novou úpravou nemocenských směn prodloužila se zdánlivě průměrná doba subjektivní neschopnosti k práci i v těch případech, kde v bezpečnostních poměrech dolů nenastalo zhoršení.

Počet provedených inspekcí po převratu ovšem značně poklesl proti počtu inspekcí v letech předválečných; kdežto v roce 1912 byly provedeny 892 inspekce a v roce 1913 inspekcí 911, byl počet inspekcí v roce 1919 354 a v roce 1920 jenom 208. V roce 1921 bylo inspekcí 400 (z toho 12 inspekčního oddělení ministerstva veřejných prací, 110 báňských hejtmanství a 278 revírních báňských úřadů). V roce 1922 bylo inspekcí 475 (46 inspekčního oddělení min. veř. prací, 93 báňských hejtmanství a 336 revírních báňských úřadů).

Tento úbytek inspekcím jest však vysvětlitelný, uváží-li se, že počet závodů báňských v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vzrostl od roku 1912 ze 379 na 494 v roce 1920, že se dále zvýšil počet dělnictva ve stejné periodě ze 113.203 na 142.645, že počet jednacích čísel revírních báňských úřadů) stoupl z 89.554 na 109.120 a že počet referentů s předepsanou obojí kvalifikací při revírních báňských úřadech snížil se ze 42 v roce 1912 na 29 v roce 1920 a obnášel v roce 1921 již jen 26 a v roce 1922 27.

Úbytek je tu tedy skoro 40 % z celého stavu. Při tom narostla jak báňským úřadům I. instance, tak zejména i báňskému odboru v ministerstvu veřejných prací zcela nová, mnoho času vyžadující agenda vyvolaná novými poměry sociálními, stálými naléhavými požadavky oprav různých trvajících zřízení, nesčetné porady, ankety, intervence při sjednávání kolektivních smluv a při urovnávání stávek, nehledě ani k zcela novým úkolům vyplývajícím z nové úpravy uhelného hospodářství. Ač agenda báňského odboru ministerstva veřejných prací vyrovnává se kvantitativně nebo snad dokonce předčí agendu bývalého báňského odboru veřejných prácí ve Vídni, je v báňském odboru ministerstva veřejných prací (nehledě; k inspekčnímu oddělení) toho času mimo odborového přednostu jen 6 pragmatických konceptních úředníků, kdežto ve stejném odboru vídeňského ministerstva bylo mimo odborového přednostu konceptních úředníků 18. V inspekčním oddělení ve Vídni bylo úředníků 15, kdežto oddělení inspekční v Praze má po skoro třech letech svého trvání jenom 4 konceptní úředníky.

U všech revírních báňských úřadů, báňských hejtmanství, báňských kapitanátů a komisariátu (na Slovensku) je t. č. přiděleno 60 konceptních úředníků, z nichž 46 má zákonem požadované vzdělání právnické a montanistické.

Úbytek v počtu konceptních úředníků báňských úřadů vysvětluje se nejen úbytkem přirozeným (úmrtím a pensionováním.) a po převratu tím, že převážná část referentů báňského odboru ministerstva veřejných prací ve Vídni zůstala tam i nadále, nýbrž i častým vystupováním úředníků báňských ze státní služby.

Jak obtížno, ba za stávajících poměrů nemožno je doplniti resp. rozmnožiti konceptní personál inspekčního oddělení báňského na žádoucí výši, ukazuje výsledek konkursu vypsaného ministerstvem veřejných prací v roce 1922. Vypsáno bylo za účelem doplnění stavu báňských úřadů (i báňského odboru ministerstva veřejných prací) 19 míst, při čemž se žádala kvalifikace buď právnická nebo montanistická žadatelů přihlásilo se na 40, avšak jen mizivý díl měl kromě školních vysvědčení i praxi, bez níž samozřejmě služba u inspekčního oddělení je nemyslitela.

Vybudování inspekčního oddělní a báňské inspekce vůbec předpokládá nejprve plné obsazení revírních báňských úřadů a toto bude opět dosažitelným teprve tehdy, až bude možno zastaviti odliv do služeb soukromých a znovu získati zájem o báňskou administrativní službu mezi uchazeči pro ní kvalifikovanými.

Po dokončení vyšetřování o příčinách důlního neštěstí na dole Gabriela v Karvinné dovolím si slavné sněmovně podati zprávu i o jakosti třaskavin.

Zvláštního zákona k zajištění ručení vlastníků dolů za všecky nehody zaviněné nedbalostí a nevšímavostí jejich orgánů, není dle mého domnění prozatím potřeby, ježto zjistí-li se vina podniku nebo nedbalost jeho orgánů, nastává vedle trestní zodpovědnosti i ručení civilní.

Účast inspektorů ze řad horníků považuji za účelnou a žádoucí a stanovisko toto bude ministerstvem uplatněno při nové úpravě důlní inspekce, která je již připravována.

Ostatně poukazuji na moji současnou odpověď na interpelaci ve věci katastrofy na dole "Gabriela" v Karvinném.

Ministr veřejných prací:

Srba, v. r.

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1924.

wegen der zunehmenden Unfälle und Grubenkatastrophen im Bergbau (Druck 4585).

Es ist Tatsache, daß im laufenden Jahre die Todesfälle und schweren Verletzungen beim Bergbau in beängstigender Weise zugenommen haben. Es ist richtig und muß mit dem größten Nachdruck festgestellt werden, insoweit die in der Interpellation angeführten Ursachen daran die Schuld tragen, daß die geltenden Sicherheitsvorkehrungen und Sicherheitsvorschriften zum Schutze des Lebens der Bergarbeiter immer weniger eingehalten werden, und insoweit die Tatsache dazu beiträgt, daß die Bergarbeit derart gefährlich ist, daß auch die größte Ängstlichkeit nicht immer einen Unglücksfall hintanhalten kann.

Darum stellt das Ministerium insbesondere fest, ob die von den Mitgliedern der Betriebsräte konstatierten und der Verwaltung des Bergwerks angezeigten Übelstände nicht beseitigt worden sind und ob auch die Beschwerde an das Revierbergamt ohne Erfolg geblieben ist.

Das die Bergwerksinspektionsämter unter unzureichender Zahl der Beamtenschaft und der Vermehrung der Agenda leiden, ist der Staatsverwaltung bekannt, und es wird nötig sein, an eine völlig befriedigende Ausgestaltung der Revierbergämter und der Bergbauabteilung des Ministeriums für öffentliche Arbeiten, insbesondere der Inspektionsabteilung zu schreiten.

Wenn es auch bei den besten und modernsten technischen Einrichtungen, bei den genauesten Vorschriften, bei der strengsten Beaufsichtigung und bei musterhafter Disziplin nicht möglich sein wird; alle Unfälle überhaupt hinanzuhalten, sondern sie nur auf ein bestimmtes Minimum herabzudrücken, so ist auch dies ein Ziel, das aller Opfer aller Beteiligten würdig ist, und im übrigen beharrt die oberste Leitung auf der Durchführung aller da hinzielenden Maßnahmen und wird darauf beharren.

Aus der bisher vearbeiteten Unfallstatistik im Bergbau bis einschließlich 1922 geht hervor, daß die Zahl der tätlichen Unfälle in den Jahren 1919, 1920 und 1921 gegen die Zahl der tätlichen Unfälle in den Jahren 1910 bis 1913 gestiegen ist, wobei allerdings das Jahr 1919 durch die Katastrophe auf der Neugrube in Lazy, die 92 Opfer gefordert hat, sich der statistischen Erwägung entzieht. Dafür ist das fahr 1922, was die tätlichen Unfälle betrifft, von allen angeführten Jahren, das günstigste. Die Zahl der schweren Unfälle betrug im Durchschnitt der Jahre 1919 bis 1922 877 Fälle, gegenüber dem Durchschnitt von 826 aus den Jahren 190 bis 1.913, somit ein verhältnismäßig unbedeutendes Anwachsen; wobei auch bei dieser Art der Unfälle das letzte Jahr 1922 ein günstiges ist (815 Unfälle) und von den Bahren nach dem Umsturz das weit günstigste. Die Zahl der leichten Unfälle, welche sich nur durch die Dauer der Heilpflege als schwere qualifizierten, ist freilich bedeutend gestiegen und steigt vom Jahre 1920 an dauernd. Die Erklärung dieser Erscheinung ergibt sich zum Teile daraus, darf in den Vorkriegsjahren die Höhe der Krankenschichten durchaus unzulänglich war und hiedurch die verletzten Arbeiter nötigte, noch vor Beendigung der Heilung, sobald dies irgendwie möglich war, die Arbeit wieder anzutreten. Durch die Neuregelung der Krankenschichten dar die vorausgesetzte Durchschnittsdauer der subjektiven Arbeitsunfähigkeit auch in jenen Fällen verlängert, wo in den Sicherheitsverhältnissen der Gruben keine Verschlimmerung eingetreten war.

Die Zahl der vorgenommenen Inspektoren nach dem Umsturz ist allerdings gegenüber der Zahl der Inspektionen in den Vorkriegsjahren wesentlich gesunken; Nährend im Jahre 1912 892 Inspektionen und im Jahre 1913 911 Inspektionen stattfanden, betrug die Zahl der Inspektionen im Jahre 19.19 354 und im Jahre 1920 268. Im Jahre 1921 fanden 400 Inspektionen statt (hievon 12 der Inspektionsabteilung des Ministeriums für öffentliche Arbeiten, 110 der Berghauptmannschaften und 278 Revierbergämter). Im Jahre 1922 fanden 475 Inspektionen statt (46 der Inspektionsabteilung des Ministeriums für öffentliche Arbeiten, 93 der Berghauptmannschaften und 336 der Revierbergämter).

Diese Abnahme der Inspektionen ist jedoch erklärlich, wenn erwogen wird, daß die Zahl der Bergbaubetriebe in Böhmen in Mähren Sand in Schlesien vom Jahre 1912 von 3.7 auf 494 im Jahre 1920 gestiegen ist, daß ferner die Zahl der Arbeitersehafťin der gleichen Periode von 113.03 auf 142.645 gestiegen ist, daß die Zahl der Geschäftsnummern der Revierbergämter von 89.554 auf 109.120 gestiegen ist u daß die fahl der Referenten mit vier vorgeschriebenen beiderseitigen Qualifikation bei den Revierbergämtern von 42 im Jahre 1912 auf 29 im Jahre 1920 gesunken ist und im Jahre 1.921 nur schon 26 und im Jahre 1922 27 betragen hat.

Dir Abgang beträgt somit fast 40% vom Gesamtstande. Hiebei ist sowohl den Bergbaubehörden I. Instanz, als insbesondere der Bergbausektion im Ministerium für öffentliche Arbeiten eine ganz neue, viel Zeit erfordernde Agenda durch die neuen sozialen Verhältnisse, die dauernden dringenden Anforderungen von Reparaturen verschiedener dauernder Einrichtungen, durch unzählige Beratungen, Enqueten, Interventionen bei Verhandlung von Kollektivverträgen und bei Beilegung von Streiks erwachsen, abgesehen von den völlig neuen Aufgaben, die aus der Neuregelung des Bergbaubetriebes hervorgegangen sind. Obgleich die Agenda der Bergbausektion des Ministeriums für öffentliche Arbeiten quantitativ der Agenda der ehemaligen Bergbausektion des Ministeriums für öffentliche Arbeiten in Wien gleichkommt oder sie vielleicht sogar übersteigt, befinden sich in der Bergbausektion des Ministeriums für öffentliche Arbeiten (abgesehen von der Inspektionsabteilung) derzeit außer dem Sektionsvorstand nur 6 pragmatische Konzeptsbeamten, während in der gleichen Sektion des Wiener Ministeriums außer dem Sektionsvorstand 18 Konzeptsbeamte vorhanden waren. In der Inspektionsabteilung in Wien waren 15 Beamte, während die Inspektionsabteilung in Prag in den fast 3 Jahren seines Bestandes nur 4 Konzeptsbeamte zählt.

Bei allen Revierbergämtern, Berghauptmannschaften, Bergkapitanaten und Kommissariaten (in der Slowakei) sind derzeit 60 Konzeptsbeamten zugeteilt, von denen 46 die vom Gesetz geforderte juristische und montanistische Ausbildung haben.

Die Abnahme der Zahl der Konzeptsbeamten in den Bergämtern erklärt sich nicht nur durch den natürlichen Abgang (Tod und Pensionierung) und nach dein Umsturz dadurch, daß der überwiegende Teil der Referenten der Bergbausektion des Ministeriums für öffentliche Arbeiten in Wien darf auch weiterhin verblieb, sondern auch durch das häufige Austreten der Bergbaubeamten aus dem Staatsdienst.

Wie schwierig es ist, ja bei den bestehenden Verhältnissen unmöglich, sie zu ergänzen, bezw. das Konzeptspersonal der Bergbauinspektionsabteilung auf die erforderliche Höhe zu vermehren zeigt das Ergebnis des vom Ministerium für öffentliche Arbeiten im Jahre 1922 ausgeschriebenen Konkurses. Ausgeschrieben wurden zum Zwecke der Ergänzung des Standes der Ergänzung des Standes der Bergämter (und auch der Bergsektion des Ministeriums für öffentliche Arbeiten) 19 Stellen, wobei sei es eine juristische oder montanistische Qualifikation verlangt wurde. Es meldeten sich 40 Bewerber, aber nur ein verschwindender Teil hatte außer Schulzeugnissen auch die Praxis, ohne welche offensichtlich der Dienst bei der Inspektionsabteilung undenkbar ist.

Der Ausbau der Inspektionsabteilung und der Bergbauinspektion überhaupt setzt an erster Stelle die Vollbesetzung der Revierbergämter voraus, und diese wird erst dann erreichbar sein, bis es möglich sein wird, den Abfluß in den Privatdienst zu sistieren und unter den hiefür qualifizierten Bewerbern neues Interesse für den administrativen Bergdienst zu erwecken.

Nach Beendigung der Erhebungen über die Ursachen des Grubenunglückes auf der Grube Gabriela in Karwin werde ich mir: erlauben, dem Hohen Abgeordnetenhaus Bericht zu erstatten, auch über die Qualität der Sprengmittel.

Ein besonderes Gesetz zur Sicherung der Haftung der Bergwerksbesitzer für alle durch Nachläßigkeit und Unaufmerksamkeit ihrer Organe verschuldeten Unfälle ist nach meiner Meinung vorläufig nicht erforderlich, da, wenn eine Schuld des Unternehmens oder eine Nachläßigkeit seiner Organe festgestellt wird, neben der strafrechtlichen Verantwortlichkeit auch die Zivilhaftung eintritt.

Die Teilnahme der Inspektoren aus der Reihe der Bergleute erachte ich für zweckmäßig und wünschenswert, und dieser Standpunkt wird vom Ministerium bei der Neuregelung der Grubeninspektion, die bereits in Vorbereitung ist, zur Geltung gebracht werden.

Im übrigen verweise ich auf meine gleichzeitige Antwort auf die Interpellation in Angelegenheit der Katastrophe auf der Grube Gabriela im Karwiner Revier.

Prag, am 15. April 1924.

Der Minister für öffentliche Arbeiten:

Srba, m. p.