Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1924.

4583.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne.......

o stíhání úplatkářství.

Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(1) Braní a poskytování úplatků budiž předem stíháno jako zločin a přečin podle ustanovení §§ 104, 105 a 311 tr. z. z 27. května 1852, č. 117 ř. z., §u 465, případ 2., §§ 466 až 471 tr. zák., zák. čl. V. z roku 1878, § § 383, 384 a 568 voj. tr. zák. z 15. ledna 1855, č. 19 ř. z. a trestáno tresty tam uvedenými.

(2) Pokud by nebylo zákonných znaků těchto trestných činů, platí ustanovení tohoto zákona.

§ 2.

(1) Kdo, žádaje od úředníka nebo jiného orvánu státu, země, okresu (župy), obce, jiné veřejnoprávní korporace nebo ústavu nebo soukromého podniku podrobeného veřejnému účtování nebo státnímu dozoru udělení nějakého oprávnění, povolení, uzavření smlouvy, poskytnutí výhody nebo úlevy nebo vůbec vyřízení nějaké věci přímo nebo nepřímo mu za to nabídne, slíbí nebo poskytne majetkový prospěch; na nějž nemá nároku, dopouští se přečinu a, jde-li jen o nepatrnou odměnu a nebyl-li činem dotknut veřejný zájem, pře stupku úplatkářství. Testem za přečin jest vězení od šesti měsíců do jednoho roku, trestem za přestupek jest vězení od 24 hodin do 14 dnů nebo trest peněžitý od 50 Kč do 500 Kč.

(2) Ustanovení odst. 1. budiž užito i tehdy, jestliže majetkový prospěch byl za souhlasu úředníka nebo orgánu tam uvedeného slíben nebo poskytnut osobě třetí.

(3) Stejně budiž potrestán, kdo osobám v předcházejících odstavcích uvedeným nabídne, slíbí nebo poskytne majetkový prospěch po udělení oprávnění nebo povolení; po uzavření smlouvy, poskytnutí výhody nebo úlevy nebo jinakém vyřízení věci.

§ 3.

(1) Úředník nebo jiný orgán označený v §u 2, který sobě aneb osobě třetí dá přímo nebo nepřímo slíbiti nebo poskytnouti prospěch majetkový za okolností uvedených v §u 2, dopouští se, není-li čin přísněji trestný, rovněž přečinu a, jde-li jen o nepatrnou odměnu a nebyl-li činem dotknut veřejný zájem, přestupku úplatkářství a budiž potrestán tresty tam uvedenými.

(2) Téhož trestného činu se dopouští a stejným trestem budiž potrestána také osoba třetí; která za souhlasu úředníka nebo jiného orgánu označeného v §u 2 dá si majetkový prospěch za okolností tam uvedených slíbiti nebo poskytnouti.

(3) Jestliže však úředník nebo jiný orgán označený v §u 2 za okolností tam uvedených majetkový prospěch přímo nebo nepřímo, pro sebe nebo pro osobu třetí žádal, buď potrestán pro přečin úplatkářství tuhým vězením od šesti měsíců do jednoho roku a, jde-li o nepatrnou odměnu, a nebyl-li činem dotknut veřejný zájem, vězením od 24 hodin do 14 dnů.

§ 4.

Úředník nebo jiný orgán označený v §u 2, jemuž byla nabídka podle §u učiněna, a ten, na němž byl majetkový prospěch podle §u 3 žádán, jsou povinni učiniti o tom oznámení státnímu zastupitelství. Kdo nesplní tuto povinnost nejdéle v osmi dnech, tresce se soudem za přestupek vězením od jednoho do tří měsíců.

§ 5.

(1) Úředník nebo jiný orgán veřejnoprávních korporací označený v §u 2, jenž ať za úplatek či bezplatně vyjeví obsah úředního jednání nebo spisu, trestá se, není-li čin přísněji trestný, soudem za přestupek vězením od 24 hodin do 14 dnů nebo trestem peněžitým od 50 Kč do 1000 Kč, jestliže však musil poznati, že jeho činem může býti ohrožen vážně zájem veřejný, za přečin tuhým vězením od tří do šesti měsíců.

(2) Čin je trestný i tehdy, byl-li spáchán v době, kdy vinník nebyl více úředníkem nebo orgánem uvedeným v odst. 1.

§ 6.

Soud odsuzuje pro trestné činy uvedené v §§ 2 až 4, vysloví, že to, co bylo dána za okolností tam naznačených, propadá státu.

§ 7.

(1) Kdo byl odsouzen pro trestné činy uvedené v §u 1 nebo pro přečin podle §u 2, je vyloučen na dobu desíti let ze smluv se státem a jinými veřejnoprávními korporacemi a ústavy a nemůže obdržeti živnostenské koncese.

(2) Byl-li odsouzen zaměstnanec nebo jiný orgán, stíhají tyto následky jak odsouzeného tak i podnik, v jehož zájmu byl čin spáchán.

§ 8.

(1) Byl-li čin uvedený v §u 1 spáchán před účinností tohoto zákona, nebudiž vinník soudně stíhán, jestliže se do 1. června dobrovolně přihlásí u komise zřízené pro vyšetřování těchto případů, úplně se vyzná a nesprávnosti, jež se staly, a všechny osoby, na nich a na úplatcích zúčastněné, pokud je mu to známo, vyjeví a odevzdá státu majetkový prospěch, jehož získal a pokud jej ještě v rukou má.

(2) Promeškání lhůty stanovené v odst. 1 může komise prominouti jen z velmi vážných vinníkem nezaviněných příčin.

(3) Bylo-li provinění již úřadu známo, neplatí lhůta za zmeškanou, jestliže vinník, dříve než byl odpovědně o věci slyšen, přihlásil se u komise podle odst. 1.

(4) Proti osobám, jež se provinily před účinností tohoto zákona skutky uvedenými v §§ 1 až 3, nebudiž zavedeno ani řízení kárné, jestliže se zachovají podle ustanovení odstavců 1 až 3. Příslušný úřad však opatří, čeho je třeba, aby z ponechání jich ve službě nemohla vzejíti škoda.

(5) Trestní a kárné řízení budiž zavedeno teprve tehdy, jestliže komise shora uvedená zjistí, že podmínky beztrestnosti splněny nejsou.

§ 9.

(1) Ucházeje se o beztrestnost podle §u 8 musí provinilec sděliti své bydliště v tuzemsku, slíbiti, že se z tuzemska nevzdálí do ukončení řízení komise a že vůbec bez svolení komise bydliště nebo místo pobytu nezmění.

(2) Porušil-li by tento slib nebo byv obeslán bez náležité omluvy se nedostavil, ztrácí výhody uvedené v §u 8. O tom budiž včas poučen.

§ 10.

(1) Komisi uvedenou v §u 8 jmenuje vláda.

(2) Předseda a členové komise složí do rukou předsedy vlády sliby že provedou šetření podle tohoto zákona podle nejlepšího vědomí a svědomí, se vší nestranností a že zachovají o všem, o čem nabudou vědomosti, úplnou mlčenlivost.

(3) Vědomé porušení těchto povinností se tresce; nejde-li o čin přísněji trestný, tuhým vězením od šesti měsíců do jednoho roku.

§ 11.

(1) Řízení před komisí není trestným, má však každý povinnost na vyzvání k výslechu před komisí se dostaviti a to pod následky předvedení a, není-li z činu podezřelým, vypovídati jako svědek. Svědky a znalce může předseda nebo členové komise jím ustanovení vyslýchati přímo nebo soudem dožádaným, podle potřeby i přísežně. Křivé výpovědi svědecké a znalecké učiněné před komisí trestají se podle zákonů trestních.

(2) Komisi musí býti na její žádost poskytnuty všechny průkazní prostředky jako úřední spisy, knihy, zápisy atd., vztahující se na věc, o niž jde.

(3) Vyjímajíc případ uvedený v §u 8, odst. 5. nesmí býti spisy a řízení před komisí ani jeho výsledky nikomu sděleny; trestnímu soudu sdělí se, pokud jde o osobu beztrestnosti nabyvší podle § 8 odst. 1., jen potud, pokud je toho třeba k usvědčení vinníků nenabyvších beztrestnosti.

§ 12.

(1) Stal-li se vinník podle rozhodnutí komise beztrestným, musí býti na jeho žádost u hlavního přelíčení konaného s osobami na činu zúčastněnými a beztrestnosti nenabyvšími veřejnost vyloučena. Totéž platí o řízení soudním i ve věcech občanských, pokud jest jednati o věci, ve které se osoba beztrestnosti nabyvší dopustila trestného nebo kárného činu.

(2) O účincích takového vyloučení veřejnosti platí ustanovení jinak platná pro případy řízení, v nichž veřejnost byla vyloučena. Uveřejnění obsahu řízení, pokud se vztahuje na osobu zúčastněnou, ale nestíhanou proto, že podle rozhodnutí komise stala se beztrestnou, je zakázáno.

§ 13.

Podrobnosti řízení upraví řád o řízení před komisí a o jejím rozhodování, který vydá vláda.

§ 14.

Ustanovení tohoto zákona platí i pro osoby podrobené pravomoci soudů vojenských.

§ 15.

(1) Tento zákon nabývá účinnosti uplynutím čtrnácti dnů po vyhlášení.

(2) Ustanovení §u 465 případ 1. a §u 466 tr. z., zák. čl. V. z r. 1878, se zrušují.

§ 16.

Vykonati tento zákon ukládá se vládě.

Důvodová zpráva.

Povinností každého státu jest pečovati o to, aby svým zákonodárstvím vyhověl zavčas potřebám státu a jeho obyvatelstva. Stát, který by viděl, že se v jeho organismu zahostila nějaká nemoc a ničeho by proti tomu nepodnikal; nebyl by starostlivým otcem pečujícím o to, aby dítky jeho byly zdravé. I pečlivý hospodář, vidí-li ze stromu ubíhati mízu, strom ošetří a ránu zacelí.

To platí také o zákonodárství trestním.

Za všeobecnou zásadu nutno považovati povinnost prohlásiti normu trestní tehdy, když přesvědčení občanstva o nemorálnosti nějakého jednání stalo se tak všeobecným, že porušitelé této normy mají býti považováni za škůdce společnosti.

Z toho arci vyplývá, že názory o podobné nutnosti stanoviti trestní normu se během doby mění. Tomu nebylo jinak ani při názorech o trestání úředníků a orgánů veřejné správy pro úplatnost. Během staletí měnily se názory přísnější i mírnější. Problém sám vyskytnut se ve všech státech, byl již řešen ve starém Římě, v právech středověkých i v právu moderním.

Palčivější než kdy jindy stal se problém tento v dobách poválečných. Je jisto, že světová válka a bída a všeobecné znemravnění, které způsobila, vedla k tomu, že se rozmohla jako jindy před tím úplatnost nejen veřejného úřednictva, nýbrž i zaměstnance soukromých podniků. Jest v dobré paměti že nedostal téměř nikdo zboží, jestliže úředníku nebo jinému orgánu firmy rozhodujícímu o objednávce nedal úplatky. Tato snaha pak ve všeobecné bídě zjednati si vedlejší pramen výdělku přenášela se přirozeně také na veřejné zaměstnance. Množí-li se takové zjevy, je obava o důvěr u občanstva ve správu státu a jmenovitě u příslušníků chudých vrstev obyvatelstva vzniká často přesvědčení, že domělá křivda děje se jím jen proto, že neměli prostředků na úplatky, jakých mají příslušníci vrstev zámožných. Proto postaraly se některé státy již v dobách daleko dřívějších, snad na základě podobných zkušeností, o to, aby nebylo trestáno toliko braní úplatků, jde-li o porušení povinnosti úřední, nýbrž i tehdy, když porušení takové dokázati se nedá. Zákonodárství států těch vycházelo z myšlenky, že nesmí býti dovoleno úředníkům, aby si dávali za své úřední výkony platiti a že od úplatkářství za výkony, při nichž nelze dokázati porušení úřední povinnosti, je k onomu, při němž úřední povinnost jest porušena, toliko krůček.

Právě v těchto případech, kde jde o nejprohnanější případy a o částky třeba statisícové, selhává použití trestního práva, je-li nutno dokazovati, že k porušení úředních povinností došlo. Nejde však o to, že byla státu nebo jiné veřejnoprávní korporaci způsobena škoda. Ta se mnohdy v době, kdy skutek vyjde na jevo, dokázati již nedá. Jde také o to, že úplatkářstvím zasahuje se do zdravé konkurence, která je nezbytnou podmínkou spořádaného hospodářského života státu. Ve většině zákonodárství byla proto uznána nutnost stíhati t. zv. pasivní podplácení bez ohledu na to, zda-li k porušení úřední povinnosti nebo ku stranictví došlo. To platí na př. také o některých zákonech Anglie, Francie, Italie a j. Mírněji byly posuzovány případy t. zv. aktivního podplácení v některých státech. Bylo totiž poukazováno na to, že ten, kdo dává úplatek, ačkoliv nechce nic více než své skutečné nebo domnělé právo, mravně se neproviňuje. Než proti tomu zase bylo poukazováno s druhé strany na to, že jednak toto přesvědčení jest mnohdy jen subjektivní nebo nedá se prokázati úmysl i tam, kde by vědomí bezprávnosti na straně úplatce skutečně bylo. Mimo to bylo zdůrazňováno, že nemůže býti trpěno, aby veřejné orgány byly takto nepřímo sváděny k tomu, aby porušovaly své úřední povinnosti. Proto i tam, kde podobná zásada nabytá v zákoně přímo vyslovena, bylo aktivní podplácení považováno mnohdy za spoluvinu na podplácením pasivním. Nelze také neupozorniti na to, že na př. říšské zákonodárství německé jmenovitě v těch případech, kde by stát mohl býti poškozen o značný příjem, tak zvláště, kde šlo o příjem z dávek, považovalo za svou povinnost stanoviti trest i na podplácení aktivní.

Pokud jde o právo platné dosud v republice československé, má se věc takto: Jak trestní zákon platný v zemích historických a na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, tak i vojenský trestní zákon mají sice velmi přísná ustanovení na úplatkářství, avšak znaky skutkových podstat těchto zločinů a přečinů jsou takové, že ve velkém počtu případů z důvodů již shora uvedených nelze jich zjistiti. V trestním zákoně, platném v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jsou to §§ 104 a 105, a § 311 tr. z. Podle nich jest trestný ten kdo se snaží dary svésti úředníka ke stranickosti nebo k porušení úřední povinnosti, které noví zneužitím mocí úřední. Jestliže dar má účel liknavého úředníka přiměti ke splnění jeho úřední povinnosti, je sice trestným soudce, úředník, rozhodující o propůjčení služby nebo o veřejných záležitostech, jenž dar přijme, aby svou povinnost vykonal, jest však beztrestným ten, kdo takový dar nabízí nebo jemu dává. Jde-li o zločin podle §§ 104 a 105, může býti uložen trest těžkého žaláře až do pěti let.

Stejně se to má v oboru práva vojenského.

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jedná o těchto činech XLII hlava trestního zákona čl. V. z r. 1878. Provinění trestají se tu sice také někdy jako přečin, ale v mnohých případech i co zločin, avšak káznicí až do deseti let. Kromě toho jest tu ještě ustanovení, že trestný jest i veřejný úředník, který za čin, jejž má podle svého úřadu vykonati, žádá neb přijme dar, i když tím neporušil svou úřední povinnost. Toto uspořádání má všechny vady, které byly ukázány shora. Úředníku nutno dokázati, že přijal úplatek, protože by jinak svou povinnost nesplnil, a tomu, kdo úplatek dává ve případech právě uvedených, nutno dokázati, že snažil se svésti úředníka ke stranickosti nebo k porušení úřední povinností. V praksi vypadá pak ono užívání zákonů těchto tak, že v největší části případů, když úplatky jsou dokázány, veřejný žalobce se k žalobě odhodlati nemůže, protože není žádných důkazů o tom, že buďto by úředník nebyl konal svou povinnost, kdyby nebyl dostal úplatek, nebo že uplácející snažil se jej svésti ke stranickému jednání nebo k porušení úřední povinnosti anebo, že tam, kde žalobce, opíraje se z velké části o pouhé indicie, k žalobě se odhodlal, skončí řízení osvobozením. Aby zjednala náprava, navrhuje osnova, při plném zachování všech přísnějších ustanovení, aby byly stíhány i všechny jiné formy úplatkářství aktivního i pasivního.

Vláda se domnívá, že těmito zákonnými opatřeními bude lze v budoucnu zabrániti zjevům, které byvše zaviněny nedostatečným právním řádem, během doby se povážlivě rozmnožily. Bylať půda pro ně až příliš dobře připravena válkou a poválečnými poměry. Třeba si ku pochopení věci jen připomenouti strádání obyvatelstva za války, nouzi o vše, o každé sousto jídla, kousek obuvi a, šatstva na jedné straně, zejména u lidí odkázaných na pevný plat, a na druhé straně přepych a mrhání penězi válečnými zbohatlíky. Nelze se diviti, že povahy, které nebyly mimořádně odolné, podlehly tlaku vlastní bídy a svodům vhodné příležitosti ku zbohatnutí nebo aspoň ku zlepšení životosprávy pro sebe a rodiny a přijaly úplatky. Byly jim hojně nabízeny, ba až vnucovány, zejména od těch, kteří, smlouvajíce se se státem o dodávky nebo žádajíce určitých výhod nebo povolení, mohly i veliké sumy na úplatky vydati v plné jistotě, že jim válečná konjunktura umožní, aby vydání tato si mnohonásobně vynahradily při provádění obchodů a využití povolení, jich, se jim od uplacených orgánů veřejné správy dostalo.

Co se dělo za války, ovšem nepřestalo po převratu, u nás a také nejde. Lze to vysvětliti. Především nezlepšily se poměry životní ihned a drahota klesala jen pozvolna a dosud je citelná. Mimo to sváděly k napodobování příklady těch, již nekalým způsobem se pomocí svého úřadu beztrestné obohatily. Vláda nevěří sice tomu, že by úplatnost byla nabyla takových rozměrů, jak tendenční zprávy určité části tisku je líčí. "Fama crescit eundo", jistě se zveličuje, sensacechtivý tisk i tu příliš nepřebírá, dává prostým tlachům a klepům, jež vyšly namnoze z nekalých pramenů a nízkých pohnutek, ráz spolehlivých zpráv a nerozpakoval se ani narážkami více nebo méně skrytými do "afér" zatahovati i osobnosti nesporně čisté.

Ať však je počet opravdových vinníků větší nebo menší, mnoho z nich, ne-li všichni, zanechali již svých soudně nebo aspoň kárně trestných manipulací a trpí výčitkami svědomí a strachem před následky které by pro ně mělo odkrytí jejich nepravostí, zejména, pokud jsou rázu soudně trestního. Vláda soudí, že okamžik, kly novými přísnými trestními ustanoveními zajistí se do budoucna bezohledné stíhání všech neplech zmíněného rázu, jest také vhodný proto, umožniti zmíněným provinilcem, aby se bez obavy před trestem očistili, nemravných výhod majetkových zbavili a plným vyznáním viny vlastní a vyjevením spoluvinníků i způsobu jejich machinací státní správě poskytli možnost, aby poznala všechny vady dosavadní organisace věcné i osobní a vhodnými opatřeními v obojím směru zamezila neb aspoň ztížila nešváry a úplatkářství. Tomu účelu slouží zákonná abolice trestního a kárného řízení vázaná na přísné podmínky a časově velmi obmezená, k níž ovšem připojena jest také výhrada, že další zaměstnání úředníka takto omilostněného může býti jen takové, aby z něho žádné škody vzniknouti nemohly. Lze doufati, že přísná opatření ku zachování naprosté mlčenlivosti o osobách, jež se o tuto milost budou ucházeti, způsobí, že dosavadní zlořády budou odkryty v míře největší, že státu dostane se pozoruhodných úhrad a umožní se mu účinná ochrana do budoucnosti. Současné uzákonění velice přísných předpisů proti úplatkářství i v těch formách, které dosud byly beztrestny a zachování velice tuhých trestních předpisů dosavadních na těžší trestné činy manifestuje zároveň neúprosnou odhodlanost vlády budoucně každou takovou neřest potírati bezohledně až do posledních kriminálních důsledků a ztráty místa i výslužného.

Vláda doufá, že i u nás dostaví se stejný účinek jako v jiných státech, které podobné zákony již mají, že totiž důrazné vytknutí nemravnosti, škodlivosti a trestnosti úplatkářství dovede odvrátiti od páchání podobných činů i ty, kteří sice nedopouštěli se přehmatů trestných, ale neměli tolik síly, aby řídili své jednání zákony mravními, nechráněnými předpisy trestními.

Ve směru formálním vyslovuje vláda přání, aby tato osnova byla v obou sněmovnách přikázána výborům ústavně-právním ku projednání ve lhůtě co nejkratší.

V Praze dne 15. dubna 1924.

Předseda vlády:

Ant. Švehla, v. r.