Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

§ 42.

(1) Tento zákon nabude účinnosti v den vyhlášení, jest ho však použíti také na trestné činy spáchané po 12. dubnu 1924 co do řízení a příslušnosti bezvýjimečně, v ostatních ustanoveních, pokud jsou obviněnému příznivější.

(2) Provésti tento zákon ukládá se ministrům spravedlnosti, národní obrany, vnitra, pošt a telegrafů a železnic.

Ústavněprávní výbor pojednal o vládním návrhu shora uvedeného zákona ve schůzích dne 11. a 14. dubna.

Při projednání vládního návrhu byly předneseny některé námitky všeobecného rázu.

Návrhu vytýkáno v první řadě, že je zákonem příležitostným, vyvolaným některými aférami veřejného života, v poslední době v tisku přetřásanými. Tato výtka je však nesprávná. Bylo poukázáno na to, že otázka soudní příslušnosti ve věcech urážek na cti spáchaných tiskem byla již za Rakouska stálým předmětem jednání parlamentního. Stačí poukázati na osnovu trestního zákona z roku 1889, na resoluci poslanecké sněmovny vídeňské ze dne 20. ledna 1897, přijatou na návrh posl. Jaworského, na návrh tiskového zákona předložený roku 1902 vládou Körberovou a na zprávu tiskového výboru k tomuto návrhu. Budiž dále také poukázáno na komplex reformních návrhů předložených roku 1912 panské sněmovně. Také reforma provedená roku 1914 v Uhrách svědčí o tom, že i tam tato otázka pro svou palčivost byla řešena zákonem speciálním. Správně bylo v debatě ústavně-právního výboru poukázáno na to, že tento návrh měl býti předložen již roku 1920 s celým komplexem zákonů tvořících základ ústavního života Československé republiky že již tehdy tato otázka tanula na mysli tvůrcům československé ústavy, o tom svědčí důvodová zpráva k § 95 ústavní listiny (tisk 2471). Nejde tedy o zákon příležitostný, nýbrž o závěr celá desítiletí trvajícího vývoje a splnění dávných tužeb veřej posti.

Po druhé bylo zákonu vytýkáno, že je neobyčejně přísným. Tato přísnost jeví prý se ve vysokých trestech na svobodě, trestech peněžitých, v povinnosti bezplatného uveřejnění rozsudku a opravy, a konečně v odškodném. Nehledíc k tomu, že ústavně-právní výbor navrhl podstatné zmírnění těchto opatření, třeba poukázati, jak bylo ve výboru konstatováno, že o nějaké nemírné zpřísnění dnešního stavu nejde. Ba na Slovensku a Podkarpatské Rusi znamená návrh zákona, pokud jde o odpovědného redaktora, značné zmírnění dnešního právního stavu. Pokud jsou tresty v tomto zákoně poněkud přísnější, je to podstatou věci plně odůvodněno. Jde v první řadě o případy, kdy obžalovaný ještě za trestního řízení ve své urážlivé činnosti svévolně pokračoval a osobu bezdůvodně na cti napadenou ještě před soudním forem ve veřejnosti hanobiti hleděl (§ 11) nebo o případy, kdy snažil se svésti soud i žalobce na nepravou cestu a znemožniti tak ochranu cti (§ 7). To ostatně bylo již podle § 45 tr. z. i za dnešního stavu okolností přitěžující. Avšak ani v těchto případech zákon nezvyšuje trestních sazeb, nýbrž béře toliko možnost, aby trest na svobodě byl zaměněn v trest peněžitý. Pokud jde o nepatrné zpřísnění trestů při zanedbání povinné péče (§ 6 odst. 3a); třeba poukázati na to, že toto zvýšení trestní sazby připouští přece ještě změnu trestu na svobodě v trest peněžitý a že zvláště pro Slovensko a Podkarpatskou Rus jde tu o zmírnění dnešního stavu, za něhož odpovědný redaktor byl by trestán, přísnými tresty stanovenými na původce. S výjimkou těchto případů zákon nemá přivoditi žádné změny v trestních sazbách, zvláště když vedlejší trest na penězích v § 12 vlád. návrhu byl škrtnut. Uváží-li se konečně, že podmíněné odsouzení podle všeobecných ustanovení trestního práva je i v těchto případech v plném rozsahu připuštěno; nejeví se zákon nikterak přísným, ba naopak odpovídá vhodným odstupňováním trestnosti úplně citu spravedlnosti. Pokud ovšem zavádí zákon určité instituce, jako povinnost uveřejniti rozsudek nebo opravu (§ 13, 1.4, 18 a § 2), nebo povinnost poskytnouti odškodné (§ 17), nejde tu v podstatě ani o tresty (což vyplývá z toho, že povinnost uveřejniti rozsudek v některých případech má býti uložena i při rozsudku zprošťujícím), jako spíše o zadostiučinění, jehož se má dostati osobě bezdůvodně na cti napadané. Vytýkána byla dále přísnost v tom, že zákon zavádí ručení vydavatele a vlastníka periodického tiskopisu (,§ 21) a ukládá jim i povinnost uveřejniti rozsudek, což prý nesrovnává se se zásadou, že trest má postihnouti toliko vinníka. Podobná námitka byla uplatňována i proti § 2, pokud jde o bezplatné uveřejnění úřední opravy. Námitky tyto nejsou však oprávněny. Je slušno a spravedlivo, aby vydavatel a vlastník periodického tiskopisu, kteří v prvé řadě mají materielní prospěch z něho, nahradili též škodu, která v jich listě byla způsobena a neskrývali se za osobu odpovědného redaktora, který pravidelně není tak materielně zabezpečen, aby mohl dostáti povinnostem uloženým mu tímto zákonem. Nelze tudíž nikterak tvrditi, že by zákon byl nějak přísným.

Dále bylo proti návrhu uváděno, že znamená omezení svobody tiskové. Je příznačno, že touto námitkou bývá operováno vždy, když má býti zákonem těm osobám, jimž poskytována jsou určitá práva nebo svobody, uložena též zodpovědnost. Bylo vytýkáno, že nutným atributem demokracie je svoboda tisku. Ústavně-právní výbor souhlasí plně s touto myšlenkou, neboť veřejný život v demokracii je nemyslitelný bez veřejné diskuse, jejímž prvním forem je tisk. Než jak v ústavně-právním výboru, tak i jinými vedoucími činiteli bylo již často zdůrazněno, že svoboda v demokracii znamená též zvýšenou zodpovědnost každého občana. A této zvýšené zodpovědnosti hledí právě vládní návrh dosíci a třeba mu po této stránce otevřeně přiznati výchovný význam. Uvědomí-li si tisk tuto zásadu a osvojí-li si zvýšenou odpovědnost ve zkoumání svého obsahu, pak nemusí žádný své cti a odpovědnosti dbalý žurnalista ani žádný občan, který činně se zúčastní jako autor nebo informátor na tiskových projevech, se obávati, že tohoto zákona bude proti němu užito.

Bylo dále namítáno, že vládní návrh sahá na životní předpoklad svobodného tisku, totiž na povinnost zachovati redakční tajemství a že ohrožuje stavovskou čest žurnalisty tím, že žádá po něm vyzrazení jména původcova a slibuje mu pro ten případ beztrestnost nebo aspoň mírnější trest. Tohoto názoru nelze sdíleti, zvláště přihlédneme-li blíže ke změnám, jež ústavněprávní výbor na vládním návrhu v tomto směru provedl. Předně neukládá návrh zákona žádnému žurnalistovi; aby prozradil redakční tajemství, nýbrž ponechává mu úplnou svobodu pro rozhodnutí, chce-li nebo nechce-li jmenovati svého informátora. Ústavně-právní výbor je přesvědčen, že žurnalista, jenž pracuje s poctivým a plně zodpovědným informátorem, tohoto práva neužije a bude moci takový informátor bez obavy jako dosud svěřiti se odpovědnému redaktoru. Nějakých škodlivých následků pro úlohu, jež přísluší tisku ve veřejném životě, není proto třeba se obávati odpadnou-li však informátoři nesvědomití a zbabělí, pak je to v zájmu věci samé a přispěje to jen ke zvýšení úrovně tisku a k opětnému plnému hodnocení tištěného Galova. Nelze však při tom zapomenouti na případy, kdy odpovědný redaktor hospodářsky od vydavatele nebo vlastníka listu odvislý jest jím anebo jiným činitelem vykonávajícím vliv na obsah jím redigovaného listu přinucen, aby zprávu trestného obsahu uveřejnil. V takovém případě je zajisté spravedlivo, aby byla odpovědnému redaktoru zaručena beztrestnost. Je to jen pouhé rozšíření důvodu vylučujícího vinu podle § 2 g) tr. z. Na druhé straně nelze však v takovém případě zapomenouti též na toho, kdo byl na cti napaden Redakčním tajemstvím nesmí býti takové osobě znemožněna úplně ochrana cti a musí jí býti zjednán vinník, na němž by mohla žádati zadostiučinění. Třeba toliko pamatovati na to, že na cti napadenému nejde ani tak o potrestání vinníka, jako spíše o to, aby měl kde zjednati si satisfakci, která by v očích veřejnosti byla náležitě oceněna. Kdyby šlo o pouhé potrestání vinníka, dalo by se snad mluviti o tom, že redakční tajemství

v zájmu veřejnosti vyšším statkem nežli nutnost trestu. Poněvadž však právě; nejde tak o trest, jako spíše o možnost zjednati si zadostiučinění, třeba hájiti důsledně stanovisko, že žádnému občanu a žádnou překážkou nemá býti vzata možnost zadostiučinění si opatřiti. Proto považuje ústavněprávní výbor § 5 tak, jak jej navrhuje, za plně odůvodněný. Nehledíc k tomuto případu, může však jíti též o četné jiné případy, kdy odpovědný redaktor bude míti sám zájem na tom, aby jeho informátor byl potrestán. Jde o případy zlovolných mystifikací listu, namnoze v úmyslu způsobiti listu nebo osobám při redakci a vydávání zúčastněným škodu nebo aspoň nepříjemnosti. Ani v těchto případech není možno zbaviti odpovědného redaktora práva vyzraditi původce.

Vytýká se dále, že při zanedbání povinné péče (§ 6) stanoví návrh dvojí sazbu a to pro případ jmenování původce sazbu nižší i tom spatřováno jest jakési lákadlo pro odpovědně redaktory, aby vyzrazením jména původcova si zajistili menší trestnost. Než tento výklad je nesprávný. Zákon nehledí tu přiměti odpovědného redaktora premií menší trestnosti k porušení redakčního tajemství. Naopak přenechává úplně jeho posouzení poměr, v jakém nalézá se vůči informátorovi. Je přirozeno, že právě své stavovské cti dbalý žurnalista neužije tohoto práva jmenovati původce. Mohou však býti případy, kdy shledá to účelným proto, že byl informátorem oklamán atd. V takových případech třeba však skutečně posuzovati vinu redaktorovu mírněji. Mírnější sazba při zanedbání povinné péče v případě jmenování původce není tedy odůvodněna snahou přiměti odpovědného redaktora k porušení redakčního tajemství, nýbrž odůvodněna je pravidelnou menší subjektivní vinou jeho v těchto případech.

Další výtkou proti návrhu zákona je, že rozhodování ve věcech urážek na cti, spáchaných tiskem, má býti odňato porotním soudům a svěřeno soudům kmetským. Na nedostatky porotního řízení vůbec a ve věcech urážek na cti tiskem zvláště, případně již poukázala důvodová zpráva vládního návrhu. Není třeba obírati se dále těmito nedostatky, jež uznati musejí i strany, které jinak instituci porotních soudů jsou nakloněny. Ústavně-právní výbor má za to, že soudy kmetské, přibírajíce k soudcům z povolání přísedící z lidu, jsou vhodným nástrojem pro rozhodování těchto věcí. V tom směru třeba poukázati na návrh předložený vídeňské říšské radě roku 1912 i na opatření říšskoněmecká z tohoto roku, na něž bylo ve výboru poukazováno ústavně-právní výbor schválil proto v zásadě vládní návrh, pokud jde o otázku soudů kmetských. Provedl však i na této instituci četná zlepšení. Předně stanovil obligatorní přítomnost dvou kmetů při každém hlavním přelíčení. Za druhé upustil od bezplatnosti tohoto úřadu, a umožnil tak všem vrstvám obyvatelstva přístup k tomuto úřadu. Právo volby kmetů, jež v zásadě schválil, rozšířil tak, že bude možno voliti kmeta z celého seznamu a nikoliv pouze z dvanácti osob podle pořadí. Doplnil dále vládní návrh ustanovením o vyloučení a odmítání kmetů postaviv je tak na roveň soudcům z povolání. Pokud jde o výběr kmetů, považuje ústavně-právní výbor vládní návrh za administrativně nejjednodušší a nejspolehlivější způsob. Konečně doplnil ústavněprávní výbor návrh zákona ustanovením, jak mají býti sestaveny seznamy kmetů na zbývající část roku.

I jinak provedl ústavně-právní výbor ve vládním návrhu četné změny.

Při tom zachoval však vůdčí zásady vládního návrhu, jež možno v krátkosti shrnouti takto:

1. Tisková odpovědnost má býti upravena spravedlivě, pokud možno ve smyslu obecných zásad trestního práva, hlavně pak zásady odpovědnosti za vinu, při čemž tresty mají býti odstupňovány podle stupně viny.

2. Uraženému má se dostati co nejvydatnějšího a co nejrychlejšího zadostiučinění.

3. Zvláštní postavení tisku ve veřejném životě má býti co nejvíce respektováno a při stanovení odpovědnosti a trestnosti odpovědného redaktora v nejširší míře vzat zřetel na jeho hospodářskou a sociální odvislost od vlastníka a vydavatele listu i na jeho těžké postavení vůbec.

4. V zájmu čistoty veřejného života nutno učiniti určitá preventivní opatření proti žurnalistice, jež zaměstnává se systematickým a bezdůvodným urážením občanů ať veřejně činných či soukromníků.

Tyto zásadní požadavky splňuje pak návrh takto:

K § 1.

Pokud jde o odpovědnost za obsah, nepřevzal návrh zákona belgický, také na Slovensku platný systém zodpovědnosti postupné a výlučné, nýbrž přidržel se dosud platného systému v historických zemích systému platnosti obecných zásad trestního práva, ježto tento systém netrestá nikoho za cizí vinu.

Okruh osob odpovědných za obsah tiskopisu jest dán ustanovením §§ 7 a, 239 tr. z. (zákon z 27. května 1852, č. 117 ř. z.) v historických zemích a §§ 1 až 19, 20 až 68, 69 až 74 zák. čl. V. z roku 1878 na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, a to s obmezením, jak je stanovil návrh zákona v § 1, č. 2. Může-li totiž ihned býti stíhán a postaven před tuzemský soud původce urážlivé zprávy, jest možno z osob, jež spolupůsobily při redakci, vydání, tisku nebo při obvyklém rozšiřování, stíhati jedině odpovědného redaktora. Důvod tohoto ustanovení je spatřovati ve skutečnosti, že jednak uražený při deliktech utrhání a urážky na cti nemá zájem na potrestání osob, jichž činnost je přece jen vzdálena oproti činnosti průvodce, návodce a odpovědného redaktora. Také nezná uražený v nejčastějších případech možnosti, aby prokázal ony okolnosti, jež jsou podmínkou pro jich odpovědnost za obsah podle obecných ustanovení trestních zákonu. Proto pravidelným byl již dříve zjev, že osoby tyto nebyly stíhány.

K doplnění systému všeobecné odpovědnosti za obsah přijat návrhem zákona systém nedbalosti, jak tomu jest v platném právu pro historické země republiky. Tento systém jest nezbytný doplněk systému obecné odpovědnosti a musel proto se zavedením jejím na Slovensku a Podkarpatské Rusi býti i tam zaveden.

Tato forma trestné viny (nedbalost) jest ovšem v návrhu zákona odstupňována. Návrh zákona vychází co do kvalifikace zanedbání povinné péče ze skutečnosti, že odpovědný redaktor, resp. nakladatel (vydavatel) a odpovědný správce tiskárny rozhoduje o otištění zprávy a že tudíž má starati se o její obsah. Nepřehlíží návrh zároveň nynější způsob zpravodajství, který činí v mnohých případech těmto osobám nemožným, aby veškeré zprávy, jež mají býti uveřejněny, četly a zkoumaly. Ze zkušeností je známo, že osoby tyto musí se spolehnouti v jednotlivých případech na své zpravodaje. Jestliže z tohoto důvodu nemůže jim uložena býti bezpodmínečná povinnost čísti a zkoumati zprávy před uveřejněním, nutno trvati v zájmu bezpečnosti cti na tom, aby osoby tyto zkoumaly, od koho zpráva pochází a aby v každém případě zajistily si možnost jmenovati svého informátora. Zanedbaly-li i tuto povinnost, pak jde o porušení povinnosti, jejíž splnění není úkolem nesnadným, a stupeň viny jest zajisté těžší (§ 6 návrhu).

Další ustanovení zákona jest děliti:

I. na ustanovení zabezpečující potrestání pravého vinníka,

II. na ustanovení zabezpečující rychlé provedení trestního řízení,

III. na ustanovení zabezpečující, aby uraženému dostalo se plného zadostiučinění nejen v tom směru, že rozsudkem soudu zjištěna byla nepravdivost urážlivé zprávy a potrestáni vinníci, nýbrž též obligatorní povinností zahlazení urážky vinníkem a to Lakovým způsobem, aby pokud možno nejširší veřejnost o případu byla informována, konečně, aby zajištěna byla uraženému i náhrada za příkoří činem mu způsobené,

IV. na ustanovení zabezpečující ochranu veřejného tisku a osob při veřejném tisku zaměstnaných,

V. ustanovení, mající ráz preventivních opatření proti žurnalistice, jež systematicky uráží občana, ať veřejně, ať soukromě činné.

Ad. I. Do této skupiny patří ustanovení § 1 odst. 3., § 5, § 6 č. 3 b), § 12.

K § 1 odst. 3.

K definici původce upozorniti jest na podmínku, že cílem původcovým musí býti, aby urážlivá zpráva byla uveřejněna, tiskem. Inde tato podmínka není dána, nelze pisatele, informátora, objednatele zprávy považovati za původce, nýbrž jedině toho, kdo uveřejnění její nařídil.

K § 5 a 6 č. 3b).

Proč ústavně-právní výbor zachoval instituci pojmenování autora v těchto ustanoveních, bylo již shora vyloženo. Zvláštní zmínky zasluhuje zde, že návrh žádá, aby jmenován byl původce, který může býti ihned stíhán a postaven před tuzemský soud. Tato podmínka není tedy splněna, jestliže autor požívá immunity podle § 24 ústavní listiny, ježto k stíhání jest tu potřebí souhlasu příslušné sněmovny. Ustanovení to jest odůvodněno. Při deliktech proti cti jest kategorickým požadavkem, aby pravdivost či nepravdivost zprávy byla co nejdříve zjištěna. Nelze tedy v případě v němž autor jest jmenován, a v němž odpovědný redaktor nepřevzal odpovědnost za obsah prohlášením, že znal obsah zprávy před uveřejněním, čekati na vydání autora k trestnímu stíhání příslušnou sněmovnou. Vedle toho nelze v takovém případě spolehlivě zjistiti, zda udání odpovědného redaktora spočívá na pravdě, ježto výslech autora požívajícího immunity jest vyloučen a byl by porušením immunity. Není-li pak autor sněmovnou příslušnou vydán, důkaz pravdivosti hájení se odpovědného redaktora nemůže býti řádně přezkoumán, ježto ani písemné prohlášení jeho dané odpovědnému redaktoru, nemůže býti hledíc k tomu, že nelze autora stíhati, jediným podkladem pro přesvědčení soudu o jeho původcovství. Obnova trestního řízení v případě, že by autor pozbyl immunity, není možnou, hledíc k ustanovení § 356 tr. ř. a § 450 zák. čl. XXXIII. z roku 1896.

K § 12 odst. 1.

Ustanovení toto má význam zvláště pro případ, když trestní řízení zahájeno bylo proti nepravému vinníku. Hledíc ku krátko promlčecí lhůtě stanovené v § 40 tisk. zák. a § 48 zák. čl. XIV. z roku 1914, mohl byr nastati zvláště v důležitějších věcech ten stav, že by řízení trestní nemohlo býti provedeno ve lhůtě šestiměsíční, a že by taky: v této lhůtě promlčecí pravý vinník nemohl býti vypátrán, takže nastalo by promlčení proti němu. Sem patří i případy, kdy průtah řízení zaviněn byl nesprávnou nominací autora.

Ad II. Do druhé skupiny patří ustanovení §§ 8, 10 a 28.

Důležitým článkem v řízení pro soukromožalobní tiskové delikty návrhem dotčen jest jednání o smír. Jest zajisté ve mnohých případech spáchání urážek aktem osobní nevraživosti mezi žalobcem a žalovaným, takže smír jest vhodným prostředkem k tomu, aby nevraživost nebyla zvyšována důsledným provedením řízení trestního. Uraženému jedná se vždy více o to, aby došel zadostiučinění než aby byl vinník potrestán. Nelze ovšem připustiti, aby jednáním o smír trestní řízení bylo protahováno. Proto návrh zákona zavádí sice obligatorní jednání o smír, než s druhé strany určil nepřekročitelnou lhůtu k smírnému jednání (čtrnáct dnů), které může býti odročen pouze na souhlasnou žádost obou stran. Původní lhůtu vládního návrhu k nařízení soudního jednání smírného prodloužit ústavně-právní výbor z osmi dnů na čtrnáct dnů, aby stačila i pro složitější jednání mimosoudní.

K § 10.

Nedošlo-li k smíru, pak jest ovšem nutno, aby byla co nejdříve zjištěna objektivní pravda. Proto žádá návrh zákona od obviněného i od soukromého žalobce, aby veškery okolnosti i průvodní prostředky, jež jsou pro posouzení věci důležité, uvedli do čtrnácti dnů od doby, kdy k tomu byli soudem vyzváni, chtějí-li, aby šetřen: o okolnostech jimi uvedených a provedení důkazů o nich stalo se již v přípravném řízení, kde nevzcházejí jim takové útraty.

K § 28.

Odnětím deliktů v § 1. uvedených soudům porotním zvyšuje se podstatně rychlost řízení.

Ad III. Do třetí skupiny patří § 2, 13 a 14, 16 a 17, 20 a 21.

K § 2.

Ústavně-právní výbor jak v § 1 odst. 2., tak i zde užil výrazu "při obvyklém rozšiřování", ježto tím chtěl vyloučiti případy úmyslného rozšiřování nepravdivé zprávy, na př. veřejným předčítáním na shromáždění, v hostincích atd.

Dále připojen byl k znění vládního návrhu požadavek, že povinnost uveřejniti opravu je splniti nejen bezplatně, nýbrž i bez poznámek; s jedinou výjimkou, že možno dodati pramen opravy.

K § 13, 14; 16, 47, 20 a 21.

Podle těchto Ustanovení jest rozeznávati, zda obžalovaný byl osvobozen či odsouzen. Byl-li osvobozen (§ 13), nikoli však z toho důvodu, že by dokázal pravdivost zprávy urážlivé, nýbrž z důvodu uvedených v §§ 4, 5, 6 odst. 4., t. j. že byla dokázána pouze pravděpodobnost, resp. že odpovědný redaktor jednal při uveřejnění pod nátlakem, spočívá zadostiučinění žalobci jednak v uvedení podstatného obsahu zprávy ve výroku rozsudku, jednak tím, že soud tamže uvede, že pravdivost obvinění nebo tvrzení nebyla prokázána, a ve stanovení povinnosti odpovědného redaktora a vydavatele periodického tiskopisu, aby bezplatně a bez poznámek uveřejnil výrok rozsudkový a nahradil útraty.

Byl-li obžalovaný odsouzen (§ 14) jest zadostiučinění žalobci dáno tím, že soud ve výroku rozsudku na návrh žalobce (soukromého účastníka, soukromé strany) vysloví, ze odpovědný redaktor a vydavatel periodického tiskopisu jest povinen bezplatně uveřejnit v tiskopise, v němž zpráva byla uveřejněna, rozsudek (výrok) a, pokud je toho třeba, i důvody v rozsahu, který určí soud, jednak že vysloví, že odsouzený jest povinen hraditi náklad na uveřejnění výroku rozsudku resp. i důvodů, pokud tak určil soud, v jednom nebo ve dvou časopisech dalších, jež žalobce označil (§ 14).

Dalším zadostiučiněním pro uraženého jest, povinnost stanovená podle vzoru práva platného již na Slovensku a na Podkarpatské Rusi (§ 39 zák. čl. XIV z r. 1914), aby odsouzený dal uraženému odškodné za příkoří způsobené mu činem (§ 17). Ohledně výše je soud vázán maximem deseti tisíc korun čsl., což jest proti slovenskému právu zmírněním. Nestanoviloť toto právo hranici nahoru a připouštělo o věci! i civilní proces. Na druhé straně není ovšem dotčen nárok uraženého na náhradu škody materielní, přísluší-li mu podle ustanovení občanského zákona, kterou může uplatniti jak v adhesním řízení trestním, tak i pořadem právo, soukromého.

Pro výši odškodnění rozhodny jsou podle návrhu jednak povaha urážky a s ní související ohrožení dobrého jména uraženého, jež zvláště ohroženo jest v případech kdy obžalovaný lehkomyslně nastoupil důkaz pravdy a tím utvrdil veřejné mínění ve zdání o pravdivosti zprávy, s druhé strany však i účinná lítost obžalovaného projevená ochotou k dostatečnému zadostiučinění, jakož i odmítnutí takového zadostiučinění se strany žalobcovy ze ziskuchtivosti.

Splnění ať rozsudkem uložené, či smírem převzaté povinnosti uveřejniti rozsudek v periodickém tiskopisu, v němž zpráva byla uveřejněna, zajišťuje, návrh zákona zastavením vydávání periodického tiskopisu (§ 18) až do splnění této povinnosti. Další účelnou ochranou vítězného žalobce jest ustanovení § 21 a 24 poslední věta, jež zavádějí solidární ručení vydavatele a vlastníka periodického tiskopisu s odpovědným redaktorem, jenž byl odsouzen pro trestné činy uvedené v §§ 1 a 6, resp. při neperiodických tiskopisech, vlastníka tiskárny s nakladatelem (vydavatelem) za nedobytné náklady trestního řízení; náhradu škody, odškodné podle § 17.

Výbor ústavně-právní podstatně omezil ručení vydavatele a vlastníka periodického tiskopisu tím, že solidární ručení mimo případ § 21 odst. 2., omezil jedině na ručení s odpovědným redaktorem, jenž byl odsouzen. V případě § 21 odst. 2. nastává solidární ručení vydavatele a vlastníka periodického tiskopisu za původce odsouzeného pro tytéž činy, byl-li odpovědný redaktor osvobozen proto, že uveřejnil zprávu pod nátlakem (§ 5). Spočívá v tom splnění mravního požadavku.

Ad IV. Do čtvrté skupiny patří ustanovení §§ 1, 3, 4, 5, 12 odst. 2, 18 a 19, 25 až 27.

Důležitou změnou vládního návrhu jest nahražení jeho § 4 odst. 1. a § 5 ustanovením § 4.

Ústavně-právní výbor byl si vědom při úpravě tohoto ustanovení úlohy veřejného tisku hájiti veřejný zájem bojem proti zlořádům ve veřejném životě. Proto poskytli veřejnému tisku a to v případech, v nichž Šlo pachateli deliktů proti bezpečnosti cti zřejmě a v první řadě o ochranu zájmu veřejného a nikoliv o skandalisování, výhodnější postavení tím, že nežádá k beztrestnosti pachatele plný důkaz pravdy, nýbrž pouze důkaz takových okolností, pro které tvrzení mohlo býti důvodně pokládám za pravdivé. Jest ovšem ještě doložiti, že ustanoveni toto nemůže býti použito v těch případech, kdy zákon vylučuje důkaz pravdy, a také toho není zapotřebí, ježto v takovýchto případech, v nichž jde o urážky spáchané vyjevováním skutečnosti ze soukromého života žalobcova, není veřejný zájem na uveřejnění takové zprávy vůbec dán, novou úpravou § 4 vládního návrhu odpadla podmínka pojmenování autora vládním návrhem vyžadovaná pro beztrestnost odpovědného redaktora. Vedle toho považoval ústavně-právní výbor za nutno výslovně upozorniti v zákoně na důležité případy veřejného zájmu, které nejčastěji přicházejí v úvahu.

§ 12, odst. 2, chrání obžalovaného v případech vzájemných urážek tiskem tím, že ho příkladu práva slovenského prodlužuje mu lhůtu k podání proti obžaloby na dobu v tomto ustanovení uvedenou. Tím sleduje návrh zákona též cíl, aby bylo umožněno smírné vyřízení urážek na cti a aby postavení obžalovaného při smíru nebylo zhoršeno tím, že žalobce podal obžalobu v době, kdy není více obžalovanému možno brániti se proti němu podáním obžaloby vzájemné.

Důležitou změnou vládního návrhu jest dále doplnění jeho ustanovením § 18. Návrh zákona má účelem ochranu cti. Při deliktech soukromožalobních jest tomuto požadavku vyhověno, jestliže soukromému žalobci dostalo se plného zadostiučinění se strany obžalovaného, takže jest úplně ve veřejnosti rehabilitován. Jíti nad tento účel ochrany cti a podporovati pomstychtivost uraženého, bylo by neodůvodněno. Proto ústavně-právní výbor chce dáti soudu možnost, aby odsouzením obžalovaného udělil tomuto výstrahu, aby však zároveň upustil od potrestání, dostalo-li, se žalobci plného zadostiučinění, které on odmítl. V případě, že by žaloba byla zbytečnou proto, že žalobci bylo nabídnuto plné zadostiučinění již před podáním obžaloby, dává ústavněprávní výbor soudu možnost zprostiti obžalovaného i povinnosti náhrady útrat trestního řízení. Použití ustanovení tohoto jest ovšem vyloučeno a to právem, byl-li přečin proti bezpečnosti cti spáchán urážlivým sdělením o skutečnostech ze soukromého nebo rodinného života.

K § 19.

Rovněž toto ustanovení pojal ústavněprávní výbor k ochraně veřejného tisku. Obžalovaný chráněn jest tím, že soud není nucen uložiti mu plnou náhradu útrat v případě; že částečně zvítězil, ať již tím, že část obvinění prokázal, nebo že v části jeho tvrzení nebyla shledána skutková podstata trestního činu. V takovém případě může soud uložiti mu náhradu útrat jen částečně, po případě i útraty vzájemně zrušiti.

K § 27.

Vyvinuté poměry politické; zvláště vztah určitých periodických tiskopisů k politickým stranám, jež tvoří základ veřejného života ve státě, nutně vyžadují, aby také periodickému tiskopisu byla dána legitimace k žalobě, ač vlastně ani fysickou ani právnickou osobou není. Těsný pak vztah odpovědného redaktora k listu vyžaduje, aby i odpovědnému redaktoru bylo dovoleno hájiti tiskopis pod jeho redakcí vycházející, neužije-li práva toho vydavatel.

K § 39.

Důsledkem ustanovení § 5 jest ustanovení § 9. Ustanovení § 27 zákona o obchodních pomocnících z 16. ledna 1910, č. 20 ř. z. jehož je třeba užíti podle § 2 č. 3. téhož zákona na odpovědného redaktora, uvidí jako důvod předčasného rozvázání služebního poměru, jestliže zaměstnanec dopustí se činu, který jej činí nehodným důvěry zaměstnavatele. Jmenování vydavatele resp. majitele periodického tiskopisu jako původce a tím vydání jeho trestnímu stíhání mohlo by býti za jistých okolností pokládáno za čin, který má za následek ztrátu důvěry v osobu odpovědného redaktora se strany majitele resp. vydavatele periodického tiskopisu, zvláště když zákon nestanovil povinnost, aby odpovědný redaktor autora jmenoval. Aby vyloučeny byly veškeré pochybnosti, pojato bylo do návrhu ustanovení § 39, že jmenování původce v případě § 5 není důvodem k předčasnému rozvázání služebního poměru.

Ad V. Do páté skupiny patří ustanovení § 7, 11, 25 a 26.

K § 7 a 11.

§ 7 stíhá těžším trestem odpovědného redaktora, který užil svého oprávnění jmenovati autora, vykonal je však vědomě nesprávně. § 11 postihuje těžším trestem obžalovaného, jestliže nastoupil důkaz pravdy a vyjde na jevo, že znal okolnosti, jež vylučovaly pravdivost zprávy. V obou případech má odsouzení následkem ztrátu způsobilosti k výkonu povolání odpovědného redaktora na dobu dvou let (§ 26, odst. 1.). Těžší trest, jakož i vedlejší trest ztráta způsobilosti je v obou případech plně odůvodněna. V obou případech prokázal svým činem obžalovaný nízkou povahu. V prvním tím, že vědomě zneužil oprávnění, jež mu zákon poskytuje institucí jmenování autora, zpravidla v nekalém úmyslu. V případě § 12 tím, že trval na svých obviněních, ač věděl, že jsou bezpodstatná, dále však, že svévolným nastoupením důkazu pravdy a jeho prováděním znovu ohrozil dobré jméno žalobcovo utvrdiv tím veřejnost ve zdání, že obvinění jsou pravdivá.

K § 25.

Návrh zákona připouští možnost, aby periodickému tiskopisu odňaty byly na čas sazební a dopravní výhody; jež poskytují se tiskopisům při poštovní a železniční dopravě. Jest to možné jen při systematickém a vytrvalém skandalisování přes četná odsouzení pro urážky tiskem. Tu jest už třeba ochrany generelní.

K § 26 odst. 2.

Ztráta způsobilosti býti odpovědným redaktorem; avšak na dobu jednoho roku, nastává tehdy, byl-li odpovědný redaktor odsouzen pro deset případů trestného činu podle §§ 1 a 6, spáchaných po účinnosti zákona.

Konečně zmíniti se jest o tměné § 39 vládního návrhu. Ústavně-právní výbor v § 42 svého návrhu ponechal zpětnou účinnost procesních ustanovení tohoto zákona, za to však vyloučil zpětnou působnost materielních ustanovení jeho, pokud jsou přísnější než dosavadní právo.

V Praze dne 14. dubna 1924.