Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

4520.

Vládní návrh.

Zákon ze dne ....................................

o změně příslušnosti trestních soudů a odpovědnosti za obsah tiskopisů ve věcech utrhání a urážek na cti, spáchaných tiskem.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Článek I.

Odpovědnost za obsah.

§ 1.

(1) Byl-li obsahem periodického tiskopisu spáchán zločin utrhání na cti (§ 209 tr. z.), nebo přečin proti bezpečnosti cti, trestný podle § 493 tr. z. aneb zločin nebo přečin křivého obvinění (§§ 227 a 229 zák. čl. V z r. 1878), nebo přečin podle zák. čl. XLI. z r. 1914, odpovídá původce i odpovědný redaktor trestně za jeho obsah podle obecných ustanovení trestního zákona.

(2) Bylo-li zavedeno trestní řízení proti původci, lze z osob, jež spolupůsobily při tisku nebo při rozšiřování tiskopisu, stíhati jedině odpovědného redaktora.

(3) Původcem jest, kdo k tomu konci, aby urážlivá zpráva byla uveřejněna tiskem, zprávu tu sepsal, objednal, listu dodal nebo dal informace v takové zprávě použité, pokud urážlivá zpráva souhlasí s informací.

§ 2.

(1) Pochází-li zpráva od úřadu a je-li věrně tak, jak úřadem byla zaslána, otištěna a pramen uveden, nelze pro jej í obsah nikoho trestně stíhati.

(2) Úřad, jenž dodal tisku urážlivou zprávu, která se, ukázala nesprávnou, jest povinen na žádost uraženého všem listům, jimž zaslal zprávu nesprávnou, oznámiti, v čem byla nesprávnou, rovněž listům, které, jak uražený osvědčil, zprávu tu o své újmě otiskly. Tyto listy jsou povinny uveřejniti bezplatně zaslanou jim opravu v prvním nebo druhém čísle po dodání opravy a to na témž místě, tím písmem a vůbec týmž způsobem, jak byla uveřejněna původní zpráva.

Odpovědný redaktor, který nesplní tuto povinnost, tresce se soudem za přestupek na penězích od 40 Kč do 400 Kč.

§ 3.

(1) Je-li pro některý oddíl časopisu ustanoven a úřadu ohlášen zvláštní odpovědný redaktor, stíhá odpovědnost za obsah tohoto oddílu podle tohoto zákona jeho, nikoli hlavního odpovědného redaktora. Oddíly takové musí býti v časopise zřetelně vyznačeny a redaktor jejich na listě označen.

(2) O ustanovení, ohlášení a vyznačení jména takového odpovědného redaktora platí obecná ustanovení tiskového zákona.

§ 4.

(1) Odpovědný redaktor, jenž zprávu četl a do tisku dal a do lhůty soudem stanovené pojmenuje správně původce, který může býti ihned stíhán a může býti postaven před tuzemský soud, a sdělí správně i jeho bydliště, stává se také tehdy, když zákon k beztrestnosti vyžaduje důkazu pravdivosti zprávy, beztrestným, dokázal-li aspoň okolnosti, pro které mohla býti zpráva důvodně pokládána za pravdivou. I když se však ani tento důkaz nezdařil, budiž v takovém případě vina odpovědného redaktora posuzována zpravidla mírněji než vina původcova. Tento důkaz stačí také tehdy, odpadla-li během řízení v první stolici překážka, aby původce byl stíhán nebo postaven před tuzemský soud.

(2) Ani tohoto důkazu není k beztrestnosti třeba, jmenuje-li odpovědný redaktor původce zprávy (odst. 1.) a prokáže-li, že mu hrozilo propuštění ze služby nebo citelné hmotné poškození, kdyby byl článek neuveřejnil.

(3) Ve výroku rozsudku, jímž redaktor podle předchozích odstavců byl od obžaloby osvobozen, vysloví soud, že pravdivost obvinění nebo tvrzení prokázána nebyla, a uloží odpovědnému redaktoru a vydavateli povinnost uveřejniti bezplatně výrok rozsudkový a nahraditi útraty.

§ 5.

Vyžaduje-li zákon k beztrestnosti důkazu pravdivosti zprávy, budiž jak původci tak i odpovědnému redaktoru, jenž zprávu četl a do tisku dal, avšak do lhůty soudem stanovené nepojmenoval původce, vyměřen trest poměrně nižší, dokáže-li aspoň okolnosti pro které mohla býti zpráva důvodně pokládána za pravdivou. Nebyl-li však dosud pro přečin uvedený v § 1 tohoto zákona a spáchaný po jeho účinnosti odsouzen, nebo byl-li sice již takto odsouzen, ale jsou zde mimořádné, zvláštního ohledu hodné okolnosti, budiž potrestán toliko trestem na penězích od 500 do 5000 Kč.

§ 6.

(1) Tvoří-li obsah periodického tiskopisu skutkovou podstatu zločinu nebo přečinu uvedeného v § 1, odpovídá redaktor za přestupek tehdy, když mu nelze trestný čin spáchaný obsahem tiskopisu podle ustanovení trestního zákona přičítati zanedbal však té pozorností, při jejímž povinném užití nebyl by tiskopis trestného obsahu býval vytištěn.

(2) Za tento přestupek trestá se soudem,

a) zakládá-li obsah tiskopisu zločin, vězením od jednoho měsíce do šesti měsíců, zakládá-li přečin, vězením od osmi dnů do tří měsíců,

b) jmenoval-li však do lhůty soudem stanovené správně původce (§ 4, odst. 1), trestá se, zakládá-li obsah tiskopisu zločin, vězením od osmi dnů do tří měsíců, zakládá-li přečin, peněžitým trestem od padesáti korun čsl. do tří tisíc korun čsl. V tomto případě nastává beztrestnost, jsou-li splněny podmínky §u 4, odst. 1.

§ 7.

Byl-li odpovědný redaktor odsouzen pro přečin uvedený v §u 1 nebo pro přestupek §u 6, trestá se, označil-li vědomě nesprávně původce nebo jeho bydliště, ačli nejde o čin přísněji trestný, podle sazeb stanovených na tyto trestné činy, avšak tuhým vězením.

§ 8.

Prohlášení, že zprávu četl a do tisku dal, nemůže odpovědný redaktor odvolati.

§ 9.

(1) Dojde-li od soukromého žalobce oznámení (žaloba) pro urážku (utrhání) na cti, vyzve soud redaktora, aby do lhůty, kterou mu stanoví, jmenoval původce a jeho bydliště. Lhůtu tu nelze stanoviti na dobu delší osmi dnů od doručení tohoto vyzvání a nelze ji prodloužiti.

(2) Po projití této lhůty obešle předseda senátu nebo soudce jím ustanovený soukromého žalobce a odpovědného redaktora a, jmenoval-li původce, i tohoto ku smírnému jednání. Jednání to budiž nařízeno nejdéle na osm dnů. Odročení jeho připouští se pouze na souhlasnou žádost obou stran.

(3) Útraty jednání nezakončeného smírem tvoří část útrat trestního řízení.

§ 10.

Směřuje-li oznámení (žaloba) proti odpovědnému redaktoru některé rubriky (§ 3), přesvědčí se soud, než postoupí podle předchozího paragrafu, zda redaktor ten a jeho bydliště byli v den, kdy vyšel časopis, jenž urážlivou zprávu obsahuje, ohlášeni u státního zastupitelství. Nebylo-li tomu tak, platí žaloba proti odpovědnému redaktoru, jenž odpovídá za ostatní obsah tiskopisu (hlavní odpovědný redaktor).

§ 11.

(1) Nedošlo-li k smíru nebo žádá-li žalobce, aby v trestním řízení bylo pokračováno proto, že obviněný smíru nesplnil, vyzve soud obviněného, aby, chce-li prováděti důkaz o tvrzeních, pro něž jest žalován, oznámil nejdéle do čtrnácti dnů od doručení tohoto vyzvání všechny skutečnosti, jichž pravdivost chce dokázati a průvodní prostředky, jimiž je chce prokázati. Není-li návrh učiněn do protokolu, buď podán v tolika vyhotoveních, aby každý žalobce mohl dostati po jednom. Soud dodá návrh žalobci a stanoví mu čtrnáctidenní lhůtu, aby v ní předložil písemně nebo do protokolu své návrhy.

(2) Po uplynutí těchto lhůt, které jen z velmi vážných, stranou nezaviněných příčin mohou býti soudem o dalších čtrnáct dnů prodlouženy, mohou strany žádati za provedení dalších důkazů jen u hlavního přelíčení.

(3) Soud jest povinen čeliti průtahům trestního řízení a zejména odmítati návrhy, které cílí jen k tomu, aby řízení bylo protahováno.

§ 12.

Ve výroku rozsudku odsuzujícího pro přečin uvedený v § 1 nebo pro přestupek § 0, budiž uveden obsah urážlivé zprávy, zda nastoupil obžalovaný důkaz pravdy a jak dalece se mu zdařil.

§ 13.

Kdo byl odsouzen pro přečin uvedený v § 1 nebo přestupek § 6, trestá se, nastoupil-li důkaz pravdy, ač znal okolnosti, které vylučovaly pravdivost jeho tvrzení, podle sazeb stanovených na tyto trestné činy, avšak tuhým vězením. Vedle toho budiž mu uložen trest na penězích od 100 Kč do 8000 Kč.

§ 14.

(1) Zavedením trestního řízení proti kterékoliv osobě odpovědné podle zákona staví se jak lhůta pro podání soukromé žaloby, tak i lhůta promlčecí až do skončení zavedeného řízena.

(2) Stala-li se urážka (utrhání) vzájemně, může ten, proti němuž bylo podáno trestní oznámení nebo obžaloba, podati protižalobu i tehdy, když lhůta k jejímu podání již uplynula, ne však později než 14 dnů po tom, kdy byl pozván k smírnému jednání.

§ 15.

(1) Na návrh žalobcův vysloví soud v rozsudku odsuzujícím (§§ 1 až 6), že je odpovědný redaktor povinen bezplatně uveřejnili v tiskopise, v němž zpráva byla uveřejněna, rozsudek i s důvody. Mimo to může soud vysloviti na návrh žalobce, že je tento oprávněn uveřejniti rozsudek i s důvody v jednom nebo dvou časopisech dalších, jež žalobce označil, na náklad odsouzeného. Náklad na toto uveřejnění nese odsouzený, ne však přes částku, kterou soud ustanoví.

(2) Na rozhodnutí o uveřejnění rozsudku mohou obě strany podati odvolání. Dalšího opravného prostředku není.

§ 16.

Rozsudek a jeho důvody (§§ 4 a 15), jichž uveřejnění bylo odpovědnému redaktoru uloženo, musí býti uveřejněn v listu, jenž urážlivou zprávu přinesl, nejpozději v jeho druhém čísle, jež po pravomoci rozsudku vyjde. Staň se tak na prvém místě shora posledního sloupce druhé stránky stejným tiskem, jakým byla vysázena urážlivá zpráva. Této povinnosti není vyhověno uveřejněním rozsudku v čísle, jež bylo zabaveno nebo nebylo vytištěno v obvyklém nákladu.

(2) Nevyhoví-li odpovědný redaktor povinnosti uveřejniti rozsudek, stíhá povinnost vydavatele.

§ 17.

Nesplnil-li odpovědný redaktor podmínky soudního smíru nebo nevyhověl-li odpovědný redaktor (vydavatel) periodického tiskopisu, v němž byla uveřejněna zpráva, obsahující zločin utrhání na cti, zločin nebo přečin křivého obvinění nebo přečin urážky (utrhání) na cti, povinnosti uveřejniti rozsudek (§§ 4, 15, 16), nařídí soud na návrh žalobcův, aby se vydávání periodického tiskopisu zastavilo do splnění této povinnosti.

§ 18.

(14) V rozsudku odsuzujícím může soud na návrh žalobcův odsouditi viníka na prospěch toho, komu byla na cti ublíženo, k pokutě do dvaceti tisíc korun čsl., jako náhradě za újmy činem způsobené. Další nároky toho, komu bylo na cti ublíženo, patří na pořad práva soukromého.

(2) Při vyměření pokuty budiž přihlédnuto k tomu, do jaké míry bylo ohroženo dobré jméno uraženého a budiž jemu zejména přiřknuta částka poměrně vyšší, jestliže obžalovaný nastoupil důkaz pravdy, a neprovedl jej s úspěchem.

(3) Naopak přiřknuta budiž částka menší nebo náhrada vůbec odepřena, když žalobci bylo nabídnuto dostatečné zadostiučinění a žalobce to odmítl anebo je-li patrno, že žalobce chce z ustanovení toho těžiti přes míru způsobené mu újmy.

§ 19.

Nedobytné tresty na penězích, uložené těm, kdož byli uznáni vinnými utrháním nebo urážkou na cti nebo přestupkem zanedbání povinné péče, nedobytné náklady trestního řízení, náhrada škody a pokuta podle § 18 mohou býti dobývány na vydavateli a vlastníku časopisu rukou společnou a nerozdílnou. Ustanovení to neplatí, byl-li odpovědný redaktor osvobozen podle §u 4, odst. 1.

§ 20.

(1) Doba náhradního trestu za nedobytný trest peněžitý budiž stanovena podle zavinění.

(2) Uzná-li soud na trest peněžitý jako vedlejší, vyměří náhradní trest stejným druhem trestu jako trest hlavní.

(3) Doba náhradního trestu nesmí převyšovati jeden měsíc a dohromady s hlavním trestem meze zákonné sazby.

(4) Trest náhradní budiž vykonán teprve tehdy, když trest na penězích nebyl dobyt ani na vydavateli a vlastníku časopisu.

§ 21.

K jednání o smír a k hlavnímu přelíčení buďtež obesláni i vydavatel a vlastník časopisu. Jsou oprávněni přednésti skutkové okolnosti, jež mohou míti význam pro posouzení věci a činiti návrhy. Proti rozsudku přísluší jim tytéž opravné prostředky jako obžalovanému.

§ 22.

Ustanovení §§ 1, 4 až 9, 11 až 14, 18 až 21 jest užíti i na činy v §u 1 uvedené, byly-li spáchány obsahem tiskopisu neperiodického. Na místo odpovědného redaktora nastupuje vydavatel a není-li znám, odpovědný správce tiskárny. Pokud jde o § 18 a 19, stihá platební povinnost rukou společnou a nerozdílnou i vlastníka tiskárny.

§ 23.

(1) Došlo-li k odsouzení odpovědného redaktora časopisu vycházejícího aspoň pětkrát týdně pro deset případů urážky (utrhání) na cti nebo zanedbání povinné péče podle tohoto zákona spáchané v době jednoho roku může ministerstvo vnitra nejpozději do šesti měsíců po odsouzení naříditi, aby periodickému tiskopisu byly odňaty zvláštní výhody a úlevy platné pro tiskopisy při dopravě poštou nebo po železnici, avšak ne déle než na jeden měsíc.

(2) U tiskopisů vycházejících alespoň třikrát týdně může se tak státi nejdéle na dva měsíce, při odsouzení pro osm případů shora uvedených trestných činů spáchaných v době jednoho roku, při ostatních časopisech nejdéle na šest měsíců při pěti odsouzeních pro zmíněné trestné činy v době jednoho roku.

(3) Má-li ministerstvo vnitra za to, že tiskopis, jemuž byla odňata doprava, je vydáván dále pod jiným jménem, nařídí, aby také tomuto tiskopisu byly odňaty výhody při dopravě poštou a železnicí.

§ 24.

(1) Odpovědný redaktor, jenž byl odsouzen k trestu podle §u 7 nebo podle §u 12, ztrácí způsobilost býti odpovědným redaktorem na dobu tří let.

(2) Právě tak ztrácí způsobilost býti odpovědným redaktorem, avšak pouze na jeden rok, kdo byl odsouzen pro deset případů trestného činu podle §u 1 nebo 6 spáchaných po účinnosti tohoto zákona.

§ 25.

K žalobě pro přečin proti bezpečnosti cti nebo přestupek zanedbání povinné péče jest oprávněn také periodický tiskopis, jenž byl uražen. Návrh na stíhání podá zaň vydavatel. Nepodá-li jej do čtyř neděl po vyjití zprávy, může jej podati i odpovědný redaktor.

Článek II.

Příslušnost a řízení.

§ 26.

(1) Konati hlavní přelíčení o obžalobách pro trestné činy podle §u 1 a 6 tohoto zákona přísluší sborovým soudům prvé stolice.

(2) Jde-li o přestupek, přísluší konati hlavní přelíčení třem soudcům, jde-li o přečin nebo zločin pěti soudcům, z těchto pěti jsou dva přísedící z lidu, kmeti.

(3) Hlavní přelíčení budiž zpravidla provedeno proti všem osobám odpovědným za obsah tiskopisu najednou.

(4) Proti rozsudkům ve věcech přestupkových přísluší odvolání, o němž rozhoduje s konečnou platností sborový soud II. stolice, jenž o něm jedná podle ustanovení platných pro odvolací líčení ve věcech přestupkových.

§ 27.

Ustanovení zákona ze dne 23. května 1919, čís. 278 Sb. z. a n., o sestavování seznamu porotců užíti jest obdobně i pro výběr osob povolaných k úřadu kmetskému, pokud tento zákon nestanoví něco jiného.

§ 28.

(1) Kmet musí býti nejméně čtyřiceti pětiletý a bydleti v obci pobytu aspoň tři léta.

(2) Úřad kmeta mohou odmítnouti i muži jednou pro vždy; mají však právo v měsíci srpnu ohlásiti u obecního úřadu svého bydliště, že počínajíc příštím rokem chtějí úřad kmeta zastávati.

§ 29.

(1) V prvotním seznamu porotců označí obecní komise zvláště osoby, které vyhovují zákonným podmínkám stanoveným pro úřad kmeta a jež považuje a zvláště způsobilé k tomuto úřadu.

(2) Vedle ročního seznamu porotců podle §u 15. cit. zákona sestaví komise roční hlavní a doplňovací seznam kmetů. Do hlavního seznamu budiž pojato tolik osob, aby kmet nezasedal zpravidla vícekrát než pětkrát do roka. Osoby pojaté do ročního seznamu kmetů nebuďtež pojaty do ročních seznamů porotců.

(3) Při sestavování ročního hlavního a doplňovacího seznamu kmetů budiž losováním, jež provede předseda komise, stanoveno v každém seznamu pořadí, v jakém budou kmeti povoláváni k hlavnímu přelíčení.

(4) Úřad kmeta jest čestný a bezplatný.

§ 30.

(1) Den hlavního přelíčení nařídí předseda senátu tak, aby obsílka byla doručena oběma stranám nejpozději osm dnů před tímto dnem, Spolu s obsílkou buďtež oběma stranám oznámena jména dvanácti kmetů podle pořadí hlavního seznamu a strany buďtež poučeny o právu výběru.

(2) Kmet je povinen učiniti ihned předsedovi senátu oznámení, vyskytne-li se u něho důvod vyloučení.

§ 31.

Obě strany oznámí nejpozději do čtyřiceti osmi hodin před početím hlavního přelíčení, kterého kmeta sobě zvolili. Neučiní-li do této lhůty oznámení nebo nedohodnou-li se žalobci nebo obžalovaní na osobě kmeta, nastupuje kmet podle pořadí seznamu.

§ 32.

Byl-li kmet povolaný k hlavnímu přelíčení rozhodnutím soudu vyloučen, neb ohlásil-li aspoň dvacet čtyři hodiny před hlavním přelíčením, že se nedostaví, budiž na jeho místo povolán z doplňovacího seznamu náhradník podle pořadí.

(2) Nedostaví-li se kmet (náhradník) ke hlavnímu přelíčení v ustanovenou hodinu, budiž hlavní přelíčení provedeno bez něho.

(3) Ustanovení § 24 zákona čís. 278/1919 Sb. z. a n. o trestání porotců nelze na nedostavivší se kmety užíti.

§ 33.

Každý kmet vykoná před svým prvním soudcovským úkolem po vyvolání věci v hlavním přelíčení do rukou předsedy soudu slib těmito slovy: "Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu při svém rozhodování říditi jen zákonem, že budu hlasovati podle svého nejlepšího vědomí a přesvědčení a že zachovám křísnou mlčenlivost o obsahu tajného líčení jakož i porady a hlasování soudu."

§ 34.

Kmeti hlasují před soudci z povolání podle pořadí seznamu. Při rovnosti hlasů rozhoduje mínění, k němuž se přidal předseda.

§ 35.

Poruší-li kmet mlčenlivost (§ 33), trestá se soudem za přestupek poprvé trestem na penězích od 50 Kč do 1000 Kč, po druhé tuhým vězením od jednoho měsíce do tří měsíců. Druhé odsouzení má za následek ztrátu způsobilosti k úřadu přísedícího z lidu.

Článek III.

Ustanovení závěrečná.

§ 36.

Pro trestné činy podle tohoto zákona podléhají i osoby vojenské pravomoci soudů občanských.

§ 37.

Jmenování původce nebo výkon trestu pro trestný čin podle tohoto zákona není do roka důvodem pro předčasné rozvázání služebního poměru. Ustanovení toto neplatí však v případech, kdy odpovědný redaktor uveřejnil urážlivou zprávu v úmyslu, aby list poškodil.

§ 38.

Pokud jde a trestné činy uvedené v tomto zákoně, neplatí ustanovení § 28, odst. 1 a 3. § 39 zákona ze 7. prosince 1862 č. 6 ř. z. z r. 1863, § 32 až 43, § 53 až 55 zák. čl. XIV. z r. 1914, § 32 a 33 zák. čl. XLI. z r. 1914, § 484 druhá věta zákona z 23. května 1873 č. 113 ř. z. a článek VI. písm. A uvozovacího zákona k němu, článek III. zákona z 15. října 1868 č. 142 ř. z. a zrušují se § 16 zák. čl. XXXIV. z r. 1897 a § 46 zák. čl. XIV. z r. 1914.

§ 39.

(1) Tento zákon nabude účinnosti v den vyhlášení, jest ho však užíti také na trestné činy spáchané po 4. dubnu 1924.

(2) Provésti jej ukládá se ministrům spravedlnosti, národní obrany, vnitra, pošt a telegrafů a železnic.

Důvodová zpráva.

Hájiti svou čest proti urážkám na cti spáchaným tiskem - může napadený podle práva platného v historických zemích naší republiky a na Hlučínsku výhradně jen na porotním soudě. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi přísluší sice řízení pro urážky na cti, spáchané tiskem, před sborové soudy, ne však bez výjimky.

Porotní řízení ukázalo však, že není více zárukou uraženému, aby se mu dostalo dostiučinění. Naopak neúspěšnost obrany uražené cti před porotou zaviňuje často na jedné straně, že uražený žalobce odchází z porotní síně poražen a difamován a na straně druhé umožňuje zpravidla lidem skutečně špatným, již právem byli postaveni na pranýř a odkryti před veřejností jako lidé vadní a škodliví, že mohou se skrývati za clonou utvořenou nedostatečným právním řádem. Mohou se drze proti výtce, proč nežalují, odvolávati na to, že porota jest nezpůsobilým tribunálem pro souzení urážek na cti a že před porotu práva hledati nepůjdou. Tím umožňuje se jim vyhnouti se tomu, aby pravdivost obvinění, která proti nim v tisku byla vznesena, byla ve veřejném soudním líčení zjištěna a stvrzena soudem, který řádně odůvodněným rozsudkem jejich žalobu pro urážku na cti zamítl. Nynější stav soudnictví porotního a stesky proti porotám proto přednášené vyvěrají z mnoha příčin.

Především jest řízení to příliš drahé. I osoba, která vládne slušným důchodem, musí se vzdáti toho, aby si zjednala před porotou zadostiučinění. Nedojde ochrany. Ani tisková oprava jí nepomůže, neboť se musí obmeziti na opravu tvrzených skutečností. Jest úplně vyloučena vůči všeobecným urážlivým projevům, jež se o skutková tvrzení neopírají. Před ní unikají zejména útoky paušální a generalisující. Ale i kde opravy lze užíti, bývá její účinek mařen zesílenými útoky, tak stylisovanými, že je dalšími opravami potírati nelze.

Ale ani ten, kdo má dosti peněz, aby provedl spor před porotou, sporu nezahájí, protože by sotva došel úspěchu. Neboť řízení to má druhou, velmi závažnou vadu trvá příliš dlouho. Doba, kdy konečně ku přelíčení dojde, přesahuje zpravidla celý rok, mnohdy i dva. V tu dobu jsou důkazy časem, jenž působí zejména na paměť svědků, velice oslabeny: Také sám případ ztratil na významu. Jest posuzován porotou za věc, se kterou vlastně již neměla býti obtěžována. Jest v tom pravdy tolik, že porota má býti co možná zachována větším svým úkolům.

Mimo to ale všechny škodlivé vlivy zevní, jež na nestranný výrok poroty působí, uplatňují se při tiskových věcech ve zvýšené míře. Obzvláště v těch, jež jsou politického rázu nebo jimž tisk, jenž se urážek dopouští, snaží se tahový ráz dodati. Tisková průprava porotního procesu a jeho doprovod ve veřejném tisku mate názory porotců a způsobí nezřídka, že porotci i bez své viny, ba ani toho nejsouce si vědomi, neposuzují výsledek porotního řízení dosti nestranně.

Není tedy řídkým zjevem, že výrok poroty neodpovídá pravdě, zjištěné soudním řízením, že odsouzen neprávem, kdo ve veřejném zájmu vystoupil proti osobě skutečně vadné a proti jednáním opravdu špatným, ale ještě častěji, že sproštěn jest viny ten, kdo byl skutečným utrhačem na cti.

K tomu přistupují ony další případy; kde verdikt poroty z důvodů formálních nebo jiných odpovídá sice zákonům, protože však porota pro svůj výrok neudává důvodů, jest široké veřejnosti nesrozumitelný. Jest posuzován jako porážka jedné nebo druhé strany ve věci, ač porota rozhodla z důvodů, které s otázkou, stala-li se urážka či nikoliv, nemají co činiti. To jest téměř pravidlem, když jsou žalovány osoby, zejména odpovědní redaktoři pro obsah tiskopisu, porota však, nedbajíc jejich "doznání", jest přesvědčena, že oni závadného článku nepsali a do tisku nedali. Porota tyto obžalované sprostí, protože by podle názoru jejího pykali za cizí vinu, zvláště pro svou hospodářskou závislost od listu nebo strany, které slouží. S úspěchem takovéto obhajoby se vždy počítalo, jak na straně obžalovaných, tak i jejich obhájců.

Následek takovýchto nedostatků řízení při obraně cti proti útokům tiskovým jest, že ti, kdož napadeni byli v tisku bezdůvodně, vzdávají se v trpké resignaci myšlenky na zadostiučinění. Jest to velmi trudný zjev, neboť i když uražené osoby požívají sebe větší důvěry, do širokých vrstev přesvědčení o jejich bezúhonnosti nepronikne a platí dále známé "semper aliquid haeret" a to tím více, čím dále urážlivá zpráva pronikla.

Za takového stavu nemůže ani politická strana nebo některá korporace svému členu uložiti, aby se obžalobou pro urážku na cti očistil z těžkých obvinění vznesených na něho ve veřejném tisku. Ba ani úřad neodváží se svému úředníku naříditi, aby proti tiskovým urážkám nastoupil cestu žaloby. Stačí, že takový zaměstnanec poukáže na nákladnost trestního řízení a vlastní nemajetnost, aby úřad od nařízení svého upustil.

Tento stav jest však obzvláště v demokratické republice neudržitelný.

Demokracie chce účast největší části obyvatelstva na veřejném životě. Demokracie vyžaduje dále velkou volnost kritiky. Z volnosti stává se však snadno nevázanost, z kritiky urážka a obvinění. Proti těmto výstřelkům musí však právě demokratická republika poskytovati účinné prostředky obranné. Vždyť v demokratickém státu může každý bez ohledu na svůj stav a majetek, jen když má k tomu schopnosti a čistý štít, uplatniti se v nejvyšších úřadech a hodnostech. Musí mu však býti umožněno hájiti a chrániti čest, jediný statek, v míře největší. Ztráta jeho znamená pro něho nejen smrt ve veřejném životě, ale i těžké újmy hospodářské v životě soukromém, na př. ztrátu místa, důvěry v obchodě a pod. Statek ten nutno chrániti s celou usilovností. Nelze trpěti, abychom mohli proti urážce ústní rychle, snadno a spolehlivě dojíti ochrany, ale abychom proti tisku nejmocnějšímu a nejúčinnějšímu a tím nejnebezpečnějšímu prostředku propagačnímu byli bezbrannými.

Jest to nutno žádati i v zájmu tisku. To, že široká veřejnost na urážky a obvinění tisková ničeho již nedá, i když jsou nejtěžšího rázu, že je pokládá již šmahem za bezdůvodná, že uražení na ně nereagují, jest velice povážlivé. Nutno dojíti opětně k tomu, aby tištěné slovo platilo opět tolik, jako mluvené. Ba, musíme dosáhnouti více, aby tisk nabyl rozmyslností svého obsahu a spolehlivostí zaručenou těžkou odpovědností, takové váhy, že by nikdo netroufal si, byv v něm obviněn, vyhnouti se obraně. A ten, kdo by se obraně té přece vyhnul, ač si ji může zjednati rychle, levně a spolehlivě, musil by býti ve veřejnosti trvale odsouzen. Demokratická republika žádá toho, aby lidé, kteří byli v tisku označeni co nečestní a špatní, se od těchto obvinění žalobou očistili a neučiní-li toho, aby odstoupili nejen z veřejného života, nýbrž i ze slušné společnosti.

Ze všech těchto důvodů prohlásila již důvodová zpráva k ústavní listině Československé republiky (tisk č. 2471) za nutné, aby přečiny proti bezpečnosti cti byly porotám odebrány. Protože od těch dob poměry stále se horšily, podali poslanci Dr. Lukavský, Mareš, Dr. Nosek, Slavíček, Staněk a soudr. pod č. tisku 4437 dne 7. března 1924 v poslanecké sněmovně naléhavou interpelaci. Žádají v ní, aby urážky na cti, spáchané tiskem nebyly více souzeny porotami.

Vyzvání tomuto činí hořejší osnova zadost, pojímajíc přirozeně do zákona také zločiny utrhání na cti a křivého obvinění. Zavedením soudů kmetských vyhovuje osnova požadavku moderního zákonodárství.

Zesilujíc tak ochranu cti a zavádějíc úspěšné a nenákladné řízení trestní a v něm usnadňujíc obranu - právem umožňuje, aby nebylo zabráněno odkrývání opravdových neřestí a nepřekáženo tomu, aby korupce a jiné nepravosti nebyly chráněny, nýbrž vážným, opravdovým a věcným způsobem potírány. Proto umožňuje osnova redaktoru, aby se jmenováním autora nebo informátora sprostil odpovědnosti za útok tiskový, dokáže-li aspoň okolnosti, pro které mohla býti zpráva důvodně pokládána za pravdivou. Takovým způsobem bude tedy rozluštěn problém, aby čest jednotlivcova, celých korporací a také i časopisů byla chráněna, ale aby bylo na druhé straně možno tisku bez obavy před nezaslouženým trestem odkrýti každou špatnost, jejíž existence byla redaktoru dostatečně prokázána.

Snahou po pravdě nastane očista a úroveň opravdu šlechetného zápasu za pravdu bude trvale zvýšena.

Vláda projevuje přání, aby tento její návrh zákona byl v obou sněmovnách Národního shromáždění přikázán ústavně-právnímu výboru ku podání zprávy ve lhůtě co nejkratší.

V Praze dne 2. dubna 1924.

Předseda vlády:

Švehla, v. r.