Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

4433.

Zpráva

výboru ústavně-právního

o vládním návrhu zákona (tisk 4309),

kterým se mění některá zákonná ustanovení o trestání válečné lichvy.

Ústavně-právní výbor projednal vládní návrh zákona, kterým se mění některá zákonná ustanovení o trestání válečné lichvy, v sedění dne 14. února 1924 a schvaluje v celku tendenci tohoto vládního návrhu.

Zkušenosti denního života učí, že toho času nelze přikročiti ještě ke zrušení zákonů, upravujících stihání válečné lichvy. Třebaže statistickými daty odůvodnění vládního návrhu je plně doloženo, že po zlepšení hospodářské situace přichází tvoření cen opět do normálních kolejí a s tím pomalu mizí válečná a poválečná lichva životními potřebami, nelze přece upříti, že tu a tam vyskytují se trestuhodné výstřelky, před nimiž třeba obyvatelstvo účinně chrániti. Ve všeobecné debatě ústavněprávního výboru bylo vytknuto, že lichva životními potřebami vyskytuje se dnes hlavně ve dvou směrech. Jednak využívají nesvědomité živly přechodního místního nebo časového nedostatku toho kterého druhu zboží k okamžitému, celkovou situací neodůvodněnému a nemírnému zdražení, jednak nejeví se v cenách životních potřeb snížení výrobních nákladů tou měrou a tak rychle, jak by mohlo a mělo. Při těchto příležitostech skryté lichvářské touhy ihned propukají a třeba jim proto hned čeliti. Konečně je tu lichva bytová, která v neztenčené míře ještě bují a již třeba potírati prostředky ještě účinnějšími nežli dosud.

Po těchto úvahách došel ústavně-právní výbor k závěru, že lichevní zákonodárství třeba zachovati a skutečnou lichvu ještě účinněji potírati nežli dosud. Zkoumaje však, zda dnešní aparát vyhovuje požadavkům účinného stihání lichvy; jest ústavně-právní výbor přesvědčen, že tomu tak není. V souhlase s odůvodněním vládního návrhu, považuje ústavněprávní výbor za hlavní příčinu nedostatku dnešního lichevního zákonodárství jednak to, že lichevní lidové soudy nesplnily očekávání a nadějí, jež byly v ně veřejností kladeny, jednak i přehnanou přísnost zákona o trestání válečné lichvy.

Členové ústavně-právního výboru měli sami příležitost přesvědčiti se, že přísedící lidových soudů rozhodují více podle citu nežli podle práva a že přestávají tudíž býti schopným instrumentem nalézání práva. Zachování lidových lichevních soudů a jich přetvoření za další účasti přísedících z lidu není dobře možné. Dosavadní způsob složení lichevních lidových soudů zaručoval všem vrstvám obyvatelstva účast na jich rozhodování a způsob vyslání přísedících do těchto soudů byl tak demokratickým, že nelze jej nahraditi jiným lepším způsobem.

Zákon poskytoval konsumentům účastí v lidových lichevních soudech sebeochranu. Nevyužili-li zástupcové konsumentů práv, jež jim zákon poskytoval, a plnili-li svoje povinnosti nedbale, nelze než zříci se jejich spolučinnosti a vrátiti rozhodování soudům z povolání, u nichž tyto nedostatky se nevyskytnou. Po té stránce znamená vládní návrh zákona zostření dosavadního stavu, neboť souzeno bude co do otázky viny jen podle práva a ne podle citu.

Na druhé straně nelze však neuznati, že jednou z hlavních příčin neúspěchu zákona je jeho bezvýjimečná přísnost, pokud jde o vyloučení práva zmirňovacího, přeměňovacího a podmínečného odsouzení. Právnímu citu soudců z lidu příčilo se ukládati tresty neúměrné vině pachatelově. Tak tomu bylo zvláště u přestupků drobné lichvy, páchaných mnohdy z nouze a nevědomosti. Tato vada musí býti rovněž odstraněna a to tím spíše, když rozhodování vrací se soudcům z povolání, kteří nebudou moci vynášeti raději osvobozující rozsudky, nežli by ukládali nemírné tresty.

Konečně bylo třeba, aby ústavně-právní výbor zaujal stanovisko též k vládou navrhovanému zrušení zákona ze dne 18. března 1921, čís. 129 Sb. z. a n. o trestních pracovních oddílech. Ústavně-právní výbor nepokládá za vhodné, aby tento trestní prostředek byl zrušen. Jeho morální význam v právní soustavě nelze podceňovati. Avšak i tu bylo třeba provésti některé změny. Statistika osob odsouzených do trestních pracovních oddílů ukazuje, že jde vesměs o lidi, které nelze dobře nazvati lichváři v lidovém toho slova smyslů. Zařazení do trestního pracovního oddílu není u takových lidí nikterak úměrno jejich provinění a asociálnosti jejich charakteru. Proto navrhuje ústavně-právní výbor, aby zákon byl zachován avšak s tou změnou, že do trestního pracovního oddílu nahou býti odsouzeny toliko osoby, jež si nehledí řádného zaměstnání nebo dopustily se činu ze zištnosti, ač mají značný důchod, anebo projevily svým činem zvláštní bezcitnost k tísní nemajetných vrstev obyvatelstva: Je plně odůvodněno, aby pro tyto živly tento zneuctívající trest byl zachován a ústavně-právní výbor očekává, že také státní správa v takových případech dá právu plný průchod a trest bezohledně vykoná.

Těmito zásadními hledisky řídil se ústavně-právní výbor při projednání vládního návrhu. Při tom provedl menší změny rázu stylistického, vyjadřující jasněji příslušné normy, a doplnil ustanovení přechodní. Toliko o dvou větších změnách nutno pojednati zvláště.

Ústavně-právní výbor je přesvědčen, že bytová lichva není stihána dosti účinná a příčinou toho že je i nedostatečnost zákona samého. Dosavadní zákon o trestání válečné lichvy trestal pouze požadovaní přemrštěného nájemného z nemovitých věcí. Toto ustanovení mohlo býti a bylo lehce obcházeno tím, že sice požadované nájemné bylo přiměřené a odpovídalo úplně zákonně přípustnému nájemnému, za to však požadovány byly vedle nájemného různé materielní výhody (odstupné a pod.), jež měly nahraditi ve skutečnosti toliko vyšší nájemné. Také dosavadní nájemníci požadovali mnohdy nepřiměřené obnosy nebo jiné výhody pouze za to, že byt postupovali. Konečně byly požadovány nepřiměřené obnosy za zprostředkování nájmu. Veškery tyto činy byly trestny pouze policejně podle §§ 20 a 28 zákona na ochranu nájemníků a nejvyšší soud odmítl užíti na tyto činy lichevního zákona, poněvadž podle jeho soudu dlužno § 8 lichevního zákona, který mluví jen o "nájemném", vykládati úzce a nelze ony vedlejší platy pokládati za části nájemného. Vládní návrh snažil se přivoditi tu nápravu novou formulací § 24 c). Než ústavně-právní výbor má za to, že tím nebyly by ještě postiženy veškery případy shora uvedené. Pokud jde o pronajimatele samého, bylo by arci možno podle § 24 c) připočísti k požadovanému nájemnému veškery majetkové prospěchy vedle toho poskytnuté nebo slíbené a podřaditi tak pronajimatele pod ustanovení § 8 lich. zák. Než třeba uvážiti, že mnohdy takové materielní výhody bývají požadovány pouze za uzavření smlouvy samé a mohlo by býti opět pochybno, zda lze § 8 užíti. Konečně nebyly by postiženy vůbec případy, kdy odstupné požaduje dosavadní nájemník nebo uživatel bytu nebo kdy požadován je nepřiměřený majetkový prospěch za zprostředkování nájmu. Ústavně-právní výbor usnesl se proto za současného zrušení § 20, odst. 2 zákona na ochranu nájemníků doplniti § 8 zákona o trestání válečné lichvy ustanovením postihujícím shora uvedené případy. K tomuto ustanovení třeba uvésti, že týká se pouze bytů nebo jich částí, nikoliv však místností, sloužících k provozování živností. Dále třeba podotknouti, že nemá býti trestným požadování majetkových prospěchů za postoupení bytu nebo za pronájem místnosti šmahem, nýbrž toliko tehdy, když prospěch ten převyšuje újma, kterou utrpí pronajimatel nebo najímatel tím, že byt postupuje nebo pronajímá. Jde tu na př. o újmu, kterou utrpí útratami stěhování, instalací nového bytu a pod. Ústavně-právní výbor má za to, že tím to způsobem budou účinněji postiženy všeliké nešvary, které se v poslední době vyskytly. Pokud jde a soukromoprávní následky, neutrpí dosavadní právní stav touto změnou újmy. V té příčině poukazuje se na § 17 lich. zák.

Druhou změnou, kterou ústavně právní výbor provedl, je úplné škrtnutí článku III. vládního návrhu. Nehledě k tomu, že podle několikráte požadované již zásady, aby zákony nepůsobily zpět, je tento škrt úplně odůvodněn, má ústavně-právní výbor za ta, že se nedoporučuje ve formě soudního přezkoumání dosavadních rozsudků udíleti jakousi všeobecnou amnestii. Tam, kde bude putno zmírniti dosavadní ostří lichevního zákona a kde podle dosavadních přísných předpisů uložený trest jeví se neúměrným vině pachatelově, bude možno, aby justiční správa v případech uvážení hodných navrhla pachatele milosti, a ústavně-právní výbor doufá, že justiční správa bude postupovati v této příčině, zejména při posuzování drobné lichvy, blahovolně.

Ústavně-právní výbor doporučuje poslanecké sněmovně připojenou osnovu zákona k ústavnímu schválení.

Zákon

ze dne ................................,

kterým se mění některá zákonná ustanovení o trestání válečné lichvy.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Článek I.

Zákon ze dne 17. října 1919; č. 568 Sb. z. a n. o trestání válečné lichvy mění a doplňuje se takto:

1.

Za § 8, odst. 1. vkládá se toto ustanovení:

Stejně se trestá:

a) nájemník nebo jiný uživatel bytu nebo jeho části, jenž dává sobě nebo jinému poskytovati nebo slibovati prospěch majetkový za postoupení bytu nebo v souvislosti s tím,

b) pronajímatel, jenž dává sobě nebo jinému poskytovati nebo slibovati mimo nájemné prospěch majetkový za to, že pronajímá byt nebo jeho část,

c) kdo sobě nebo jinému dává poskytovati nebo slibovati nepřiměřený prospěch majetkový za zprostředkování nájmu.

Jednání uvedené sub a) a b) není trestné tehdy, jestliže nájemník nebo jiný uživatel bytu nebo pronajimatel utrpěl postoupením nebo pronajetím majetkové újmy rovnající se majetkovému prospěchu, jemu nebo jinému poskytnutému nebo slíbenému.

2.

§ 16 bude zníti:

(1) Užití mimořádného práva zmírňovacího a přeměňovacího je vyloučeno při odsouzení za zločin podle tohoto zákona spáchaný osobou starší osmnácti let, leč by čin byl zločinem jedině proto, že viník byl již potrestán pro přečin předražování.

(2) Soud užívaje mimořádného práva zmírňovacího nebo přeměňovacího nesmí uložiti za přečin jako trest hlavní nižší trest než vězení čtrnácti dnů; při odsouzení za zločin nesmí uložiti kratší trest žaláře, než činí nejnižší časová výměra trestu na svobodě určeného v tomto zákoně na přečin téhož druhu.

(3) U osob starších osmnácti let je podmíněné odsouzení vyloučeno, jde-li a zločin podle tohoto zákona vůbec, jde-li o přečin nebo přestupek, jestliže přitěžující okolnosti mají převahu.

(4) Osoby, jež byly odsouzeny vedle trestu na svobodě též k trestu peněžitému, jsou však povinny, i když odsouzení to jest podmíněné, zaplatiti trest na penězích, jakmile rozsudek nabyl moci práva. Přes to nastanou i ohledně tohoto trestu (ostatní) účinky zákona o podmíněném odsouzení (§ 1, odst. 2 a § 9, odst. 2 až 4 zákona ze dne 17. října 1919, č. 562 Sb. z. a n.). Není-li takový peněžitý trest dobytný, odkládá se podmíněně výkon náhradního trestu na svobodě.

(5) Když se vyměřují tresty peněžité, jež sliní ukládati podle tohoto zákona, budiž přihlíženo zejména k nezákonnému zisku, jehož bylo nebo mělo býti dosaženo trestným činem.

(6) Není-li obžalovaný s to, aniž by ohrozil výživu svou nebo své rodiny, zaplatiti peněžitý trest uložený vedle trestu na svobodě, upustí soud i tehdy od uložení trestu na penězích, když zákonná sazba, takový trest ustanovuje.

(7) Náhradní trest za nedobytný trest peněžitý budiž uložen stejným druhem trestu jako trest hlavní. Doba jeho buď vyměřena podle zavinění, avšak nepřesahujž nejvyšší hranice sazby, jíž byla užito při výměře trestu na svobodě, a nebuď delší jednoho roku.

(8) Pokuty a peněžité tresty uložené podle tohoto zákona připadají státu.

3.

Za § 19 zařaďuje se tento paragraf:

§ 19 a)

(1) Je-li obviněn toliko zřízenec, zmocněnec, zástupce nebo jiný orgán podniku, budiž obeslán majetník podniku k jednání v první stolici; je oprávněn přednésti skutkové okolnosti, jež mohou míti význam pro posouzení věci, a činiti návrhy. Výrok podle § 19 buď vysloven nálezem a nález odůvodněn.

(2) Majetník podniku může proti nálezu podati odvolání. V řízení pro činy trestné soudem, může se veřejný žalobce odvolati, nebyl-li výrok učiněn. Ohlášení a provedení odvolání a další řízení řídí se podle ustanovení trestního řádu o odvolání z výroku o trestu.

4.

Za § 24 zařaďují se tyto další paragrafy:

§ 24 a).

(1) Je-li uložiti ručení za pokutu nebo za trest peněžitý, budiž obdobně užito ustanovení § 19 a).

(2) Pokuty a tresty na penězích buďtež na majetníku podniku dobývány podle ustanovení platných o trestech peněžitých.

Zjištění přemrštěnosti.

§ 24 b).

O tom, jsou-li cena nebo nájemné zřejmě přemrštěny, rozhoduje soud podle volného uvážení všech okolností. Při posuzování této otázky budiž přihlíženo ke všem majetkovým prospěchům, jichž pachatel vedle ceny nebo nájemného požadoval, sobě neb jinému dal poskytnouti nebo slíbiti. Jde-li o přečin neb o zločin, jsou berní správy a berní úřady povinny veřejnému žalobci a soudům k žádosti jejich oznamovati vše, co vědí o přírůstku majetku obviněného od začátku války.

Příslušnost.

§ 24 c).

(1) Souditi zločiny a přečiny podle tohoto zákona přísluší sborovým soudům I. stolice (soudům divisním), přestupky soudům okresním (brigádním).

(2) Trestati přestupky § 6 -přísluší politickému (policejnímu) úřadu I. stolice.

5.

Přestupky §§ 7 až 9 trestají se vězením místo tuhým vězením, mají-li převahu polehčující okolnosti a zejména byl-li čin spáchán z nouze.

Článek II.

Zákon ze dne 18. března 1921, č. 129 Sb. z. a n. o trestních pracovních oddílech, částečném vyloučení podmíněného odsouzení a obmezeném odkladu a přerušení trestu při trestných činech pro válečnou lichvu a podloudný vývoz mění se takto:

1.

§ 1 bude zníti:

(1) Při odsouzení pro zločin nebo pro přečin podle zákona o trestání válečné lichvy ze dne 17. října 1919, č. 568 Sb. z. a n. budiž vedle trestů uvedených v tomto zákoně uznáno ve výroku o trestu též na zařazení do trestního pracovního oddílu, nehledí-li si obžalovaný řádného zaměstnání, nebo dopustil-li se činu ze zištnosti, ač má značný důchod, anebo projevil-li svým činem zvláštní bezcitnost k tísni nemajetných vrstev obyvatelstva.

(2) Zařazení do trestního pracovního oddílu vysloví soud nejméně na dobu jednoho měsíce, nejdéle na dobu jednoho roku. Při tom rovná se jeden týden šesti pracovním dnům.

(3) Proti výrokům soudu podle předcházejících odstavců lze užíti opravného prostředku jako proti výroku o trestu.

2.

§ 9 se zrušuje.

Článek III.

Zákon ze dne 17. října 1919, č. 567 Sb. z. a n. o lidových soudech pro trestání válečné lichvy (soudech lichevních) a § 20, odst. 2 zákona ze dne 26. dubna 1923, č. 85 Sb. z. a n. o ochraně nájemníků se zrušují.

Článek IV.

§ 1.

(1) Řízení o správních přestupcích podle § 6 zákona č. 568/1919 Sb. z. a n., v němž lichevní soudy do dne účinnosti tohoto zákona vydaly trestní příkazy nebo vynesly trestní nálezy, bude ukončeno před těmito soudy podle dosavadních předpisů. U odvolání z nálezu rozhodne řádný soud.

(2) V ostatních případech, kde řízení bylo před lichevními soudy zahájeno, postoupí lichevní soudy spisy politickým (policejním) úřadům I. stolice k dalšímu řízení; úřady tyto mohou použíti výsledků řízení před soudy lichevními.

§ 2.

Věci, v nichž v den, kdy tento zákon nabude účinnosti, hlavní přelíčení před lichevním soudem bylo již nařízeno, ale dosud neskončeno, nebo v nichž objeví se potřeba hlavní přelíčení opakovati, buďtež dojednány před soudy řádnými (§ 24 c).

Článek V.

Tento zákon nabude účinnosti dnem vyhlášení a provedou jej ministři spravedlnosti, vnitra a národní obrany.

V Praze dne 14. února 1924.