Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1923

na změnu §§ 1, 2 a 7 nemocenského zákona ze dne 15. května 1919, čís. 268 Sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 22. prosince 1920, čís. 689 Sb. z. a n.

Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

Zákon

ze dne.............,

jimž mění a doplňují se některá ustanovení § 1, 2 a 7 nemocenského zákona ze dne 15. května 1919, čís. 268 Sb. z. a n. ve znění ze dne 22. prosince 1920, čís. 689 Sb. z. a n.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Čl. I.

2. odst. § 1 bude zníti napříště takto:

ťPojištěni jsou také domáčtí dělníci, tj. takové osoby, které se zaměstnávají pravidelně a nikoliv příležitostně zpracováním zboží podomácku mimo dílnu zaměstnavatelovu, i tenkráte, byla-li jim přidělena práce osobami zprostředkujícími. (Skladovými mistry a pod.).Ť

3. odst. § 1 se vypouští a na místo něho nastupuje třetí odstavec tohoto znění:

ťAvšak i osoby mající živnostenské oprávnění podle řádu živnostenského, zaměstnávají-li se výrobou anebo zpracováním zboží podomácku i když mimo práce pro jednoho nebo několik podnikatelů pracují také příležitostně pro vlastní zákazníky, jsou podle tohoto zákona pojištěni.Ť

Odstavec 1. § 2 zníti bude napříště takto:

ťOsoby střídavě v témže pracovním dni anebo týdnu u různých zaměstnavatelů zaměstnané za mzdu (jako jsou posluhovačky, pradleny, domácí švadleny a pod.) jakož i domácí učitelé a učitelky, jsou oprávněny přihlásiti se za členy okresní nemocenské pokladny místně příslušné. (Pokud osoby výše vyznačené a jim na roveň postavené pracují pouze pro jednoho a téhož zaměstnavatele souvisle aspoň 6 dní, vztahuje se na ně ustanovení § 1, odst. 1. t. z.).Ť

Odst. 2. § 2 zníti bude takto:

ťRovněž příslušníci vlastní domácnosti dělníků domáckých, sdílející s nimi společnou domácnost, kteří překročili 14. rok svého věku a pouze vypomáhají při práci domácké nestále, jsou oprávněni přihlásiti se sami nebo přednostou domácnosti za členy okresní nemocenské pokladny.Ť

Odst. 3. § 2 bude zníti takto:

ťPříbuzenský poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, pokud zaměstnanec plní podmínky obsažené v § 1 odst. 1., 2. a 3., nevylučuje pojistnou povinnost podle tohoto zákona. Pouze hospodářské spolupůsobení mezi manžely nepovažuje se za poměr pracovní, služební nebo učňovský ve smyslu tohoto zákona.Ť

Poslední odstavec § 7 se ruší a na jeho místo nastupuje odstavec nový tohoto znění:

ťZařaďováni do mzdové třídy děje se tím způsobem, že je-li smluvena týdenní mzda, považuje se za denní mzdu šestý díl, mzda měsíční, dvacátý pátý díl její. Nebyl-li zaměstnanec po celé takové období zaměstnán, jest denní mzdou podíl mezi mzdou vydělanou v tomto období a počtem pracovních dnů.Ť

Čl. II.

Provedením jeho pověřuje se ministr sociální péče.

Odůvodnění

I.

Znění 2. odst. 1 zák. ve znění z 15. května 1919, čís. 268 Sb. z. a n., způsobilo v krajích domácké práce spory o pojistnou povinnost osob podomácku zaměstnaných, tím, že tam bylo vsunuto rčení: ťnejsouce živnostníky podle řádu živnostenskéhoŤ. Při domácké práci u oděvníků a obuvníků i u jiných odvětví dom. práce vyskytuje se velmi mnoho osob jež mají sice živnostenské oprávněni, avšak po celý rok pracují výhradně pro cizí podnikatele, jiná část těchto osob, majících živnostenského oprávnění pracuje převážně pro cizí podnikatele a pouze nahodile velmi zřídka pracují pro vlastní zákazníky.

Věcně podle ducha zákona bylo by nesporno, že osoby zde naznačené podrobeny jsou povinnému pojištění. V praxi však se stává, že buď zaměstnavatelé využívají onoho rčení: ťnejsouce živnostníky atd.Ť a odpírají osoby tohoto druhu přihlašovati k nemocenskému pojištění a někdy i osoby jichž se to týče odpírají býti pojištěny, ovšem jen pokud jsou zdrávy. Jakmile onemocní, žádají aby byly k pojištění přihlášeny. Tím ovšem vznikají nemocenským pokladnám v krajích dom. průmyslu veliká risika a tak nemoc. pojišťování domáckého dělnictva stává se zpravidla velmi pasivním.

Taktéž i úřadům dohlédacím vzniká z tohoto ustanovení velmi mnoho sporů, někdy i mnoho let trvajících, při rozhodování o pojistné povinnosti těchto osob, hlavně pokud jde o placení ošetřovacích útrat nemocnicím, vzniklých jich léčením. Ustanovením 3. odst. § 1 zákona z 15. května 1919, čís. 268 dáno jest sice zmocnění ministru soc. péče, aby nařízením rozšířil pojistnou povinnost též na ťživnostníkyŤ tohoto druhu, avšak zmocnění tohoto dosud ministr sociální péče nepoužil.

Slušelo by pro-to otázku pojištění těchto osob vyřešiti zákonem a sice tak jak v předu jest naznačeno, změnou odst. 2. § 1, vypuštěním 3. odst. 1 a vsunutím místo něho ustanoveni ve znění tímto navrhovaném.

II.

Stylizace § 2, 1. odstavce v celém svém znění stala se v praxi nemocenského pojišťování pro osoby jichž se měla týkati, téměř úplně bezpředmětná a snad pouze v ojedinělých případech bylo ustanovení tohoto odstavce prakticky využito.

Za to však využitkováno bylo tohoto ustanovení nepřáteli nemoc. pojišťování ku škodě osob nesporně pojištění podrobených, tím, že ustanovení toto poskytlo jim možnost obcházeti ustanovení 1 odst. 1. nemoc. zákona a nepřihlašovali k pojištění domácí pomocnice (služebné), o nichž tvrdili, že jsou to pauze posluhovačky, byť i byly denně a trvale u nich zaměstnané, dokazujíce, že pojištění dle znění 2 odst. 1. nepodléhají. I úřady dohlédací vyslovovaly se o pojištění těchto tak zvaných posluhovaček zamítavě. Totéž týče se domácích švadlen, pradlen a pod.

Změnou 2 odst. 1. ve znění navrhovaném, dal by se správně vyjádřiti úmysl zákonodárcův, při stylizaci tohoto odstavce. Zákonodárce měl tu jistě na mysli osoby střídavě u různých zaměstnavatelů zaměstnané, jichž přímé při a odhlašování působilo by pokladnám technické obtíže. Osobám však, které jsou takto z pojištění vylučovány, poskytnuto by bylo oprávněné pomoci v případu nemoci.

§u 2 odst. 2. zák. z 15. května 1919 dán byl rozhodnutím nejvyššího správního soudu ze dne 10. dubna 1923, č. 5906/23 výklad, který jest v naprostém rozporu s 35letou praxí původního nemoc. zákona z 30. března 1888 ř. z. čís. 33.

Citovaným nálezem nejvyššího správního soudu bylo vysloveno, že členové rodiny zaměstnavatele nepodléhají povinnému nemoc. pojištění podle zákona z 15. května 1919, čís. 268 Sb. z. a n., nedostávají-li pravidelné mzdy na hotovosti.

Tímto rozhodnutím, zapříčinilým nesprávnou stylizací 2, odst. § 2 nemoc. zákona, učiněn byl průlom do dosavadní dlouholeté, několik desítiletí trvající pak se nemoc. pojišťování, ku škodě pojištěnců, kteří jsou odkázáni pracovati u svých rodičů. Rozhodnutí to však odparuje i ustanovení § 7 a nemoc. zák., kde se prví, že k pracovnímu výdělku patří též odměny, naturální požitky a za takous, nutno považovati i pravidelně poskytovanou stravu, byt, ošaceni a pod.

Znakem pro pojistnou povinnost není však poskytování mzdy, nýbrž vykonáváni určitých prací, naznačených v 1 odst. 1. nemoc zákona, tj. prací na podkladě poměru pracovního, služebního neb učňovského, pokud ovšem práce ty nejsou toliko příležitostné anebo jako vedlejší zaměstnání.

Úmyslem zákonodárce nebylo při stylizaci 2. odst. 2, aby jím vyloučil z pojistné povinnosti osoby po tři desítiletí pojistě podrobené. Měl na mysli jistě pouze příslušníci rodiny domáckých dělníků, avšak vsunutím slov: ťjakož i členové vlastní domácnosti zaměstnavatelovyŤ vyložil správní soud tak, že příslušníci rodiny zaměstnavatelovy i když vykonávají práce naznačené v I odst. 1., nedostávají-li pravidelné mzdy na hotovosti, že nejsou podrobeni povinnému pojištění, nýbrž že jsou pouze oprávněni přihlásiti se za členy okresní nemoc. pokladny ústně příslušné.

Nálezem nejvyššího správního soudu bylo náhle vyloučeno z pojistné povinnosti mnoho tisíc osob, které až do té doby byly považovány za podrobené povinnému pojištění. Jest obecně známo, že převážná část těchto zaměstnanců nedostává pravidelný plat na hotovosti, za to však dostává celé zaopatření a snad i nějaké peníze na hotovosti.

Toto rozhodnutí jest však velikým nebezpečím pro: nemocenské pokladny. Značná část zaměstnavatelů odhlásila již rodinné příslušníky z nemocenských pokladen, hlavně pokud jsou zdrávi, tvrdíce, že nedostávají mzdy na hotovosti a zaměstnavatelé pokud jich rodinní příslušníci jsou churavi ponechali je v pojištění, tvrdíce, že poskytují jim mzdu na hotovosti. Jest oprávněna obava, že zaměstnavatelé budou napříště přihlašovati k pojištění své příslušníky pouze když onemocní, aby uvalovali na pokladny veliká risika, pokud však budou míti své děti zdravé, nepřihlásí je a pokladnám budou unikati nemoc. příspěvky ku škodě ostatních pojištěnců.

Změnou § 2 odst. 2. podle znění tímto navrhovaného odstraněny by byly zmatky způsobené citovaným rozhodnutím nejvyššího správního soudu.

Odst. 3. § 2 má býti pouhou vysvětlivkou ku znění § 1 odst. 1., 2. a 3. navrhovaného zákona, aby odpadly zbytečné spory o po-jistinou povinnost osob jsoucích v příbuzenském poměru se zaměstnavatelem.

III.

Nálezem nejvyššího správního soudu dyn byl výnosem ze dne 18. května 1923, čís. 1162 poslednímu odstavci § 7 výklad, jímž v odporu s předcházejícími odstavci tohoto paragrafu ruší se zásada zařaďovaní pojištěnců do mzdových tříd podle skutečného výdělku, takže v případu onemocnění takto zařazených zaměstnanců ohroženi jsou na svou životní existenci i se svými rodinami, jež jsou v době nemoci svého živitele odkázáni na nemocenskou podporu.

Citovaným rozhodnutím bylo vysloveno, že zařazení do mzdových tříd díti se má tím způsobem, že mzdu docílenou v týdnu pracovním nutno děliti sedmi, měsíční třiceti. V praxi provádí se to takto: Dělník nastoupí práci v pondělí pracuje jeden den a v úterý onemocní. Zaměstnavatel propočítá jeho jednodenní výdělek na př. Kč 14.-: 7 = Kč 2.- a Přihlásí ho k pojištění do I. mzdové třídy. Dělník obdrží pak po čas jeho nemoci třeba i po celý roh trvající denně Kč 1.40 nemoc. podpory. Ze za těchto okolností nelze pojištěnci žíti, jest mimo spor.

Dotyčný dělník, kdyby byl neonemocněl, byl by pracoval po celý týden a jeho zařazení od mzdové třídy bylo by bývalo provedeno na podkladě jeho výdělku denního v tomto případě na denní mzdu Kč 14.-, on však byl zařazen pouze na Kč 2.-.

I když jednalo by se o zaměstnance střídavě u různých zaměstnavatelů zaměstnané (nádeníci, dělníci při stavbách, v zemědělství a pod. zaměstnaní) nebylo by správné, aby byli pojištěni pouze na část výdělku, jejž docílili u jednoho zaměstnavatele, nýbrž na výdělek docílený případně u více zaměstnavatelů v pracovním týdnu.

Úprava posledního odstavce § 7 ve znění tímto navrhovaném hověla by intenci 6 odstavce 2. pokud týče se poskytování nemocenského, na podkladě ušlého výdělku, ve výši zákonem stanovené.

Praze dne 10. prosince 1923.

Konečný, Johanis, Geršl,

Kasík, Hvizdák, Bečko, Ertl, Oktavec, Prokeš, Lehocký, Al. Kříž, A. Novák, Marek, Karpíšková, J. Černý, dr. Dérer, Remeš, Koudelka, R. Chalupa, Modráček, Skotek, Tadlánek, Tayerle, Hummelhans.