Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1923

4363.

Zpráva

výboru ústavně - právního a zahraničního

o vládním návrhu (tisk 4287),

kterým se předkládá Národnímu shromáždění smlouva mezi Československou republikou a královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců

o úpravě vzájemných právních styků, sjednaná v Bělehradě dne 17. března 1923,

s dodatkovým protokolem.

I.

Vřelý poměr přátelský, vážící Československou republiku s královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců, pěstěný za doby světové války a i před ní, poměr, z něhož vyplynulo utvoření Malé Dohody mezi oběma těmito státy a královstvím rumunským, doporučoval od samého počátku vzniku státní suverenity Československé republiky, aby byly upraveny vzájemnou dohodou mezi oběma státy právní styky ve věcech občanských sporných i nesporných, vzájemná vykonatelnost exekučních titulů, jakož i právní styky ve věcech trestních. Důvody ty jsou zesíleny stále intensivnějšími obchodními styky obou spřátelených států.

Praxe, která se via facti vyvinula mezi oběma státy se zřetelem na přátelský poměr jejich a spojenecké zájmy, dík které poskytovaly soudy obou států vzájemným příslušníkům osvobození od skládání žalobní jistoty, udělovaly právo chudých, povolovaly výslech svědků a znalců v mezích obvyklých v mezinárodním právu a vydávaly si navzájem movité pozůstalosti po svých příslušnících, nemohla býti považována za dokonalé řešeni, neboť postrádala mezinárodně trávního základu.

Proto byly opětovány se strany vlády republiky Československé návrhy na uzavření dohody o tomto důležitém problému, až sešly se delegace obou států na jaře 1923 Bělehradě a uzavřely dohodu dne 17. března t. r., kterou vláda republiky Československé předkládá Národnímu shromáždění ke schválení.

Smlouva sama pozůstává z osmnácti hlav a dodatkového protokolu.

Hlava 1. poskytuje příslušníkům druhého smluvního státu volný přístup k soudům jako vlastním státním občanům.

Hlava 2. upravuje vzájemnou právní pomoc smluvních stran ve věcech civilních a soudnictví nesporného, čítajíc v to i záležitosti poručenské a opatrovnické. Stanoví se zásadně přímý styk soudních a poručenských úřadů, řeší se otázka jazyku dožádání v ten smysl, že žádosti jest sepsati v jazyku státním (oficielním) strany dožadující, a přiložiti k nim a jich přílohám překlad v jazyku státním strany dožádané (čl. 3.), upravuje obsah dožádání (čl. 4.), způsob vyřízení (čl. 5.), způsob doručení a podmínky jeho vyřízení (čl. 6.-9.).

Hlava 3. upravuje vyřízení dožádání o právní pomoc stejně jako dožádání úřadů vlastního státu s tou odchylkou, že vyřízení dožádání lze odepříti, jestliže žádané opatření nenáleží v dožádaném státě k úkolům soudní pravomoci, nebo má-li tento stát za to, že je s to, ohroziti jeho výsostní práva nebo bezpečnost. Dále upravuje otázku nákladů právní pomoci zásadou, že zásadně tyto náklady nebudou požadovány. Dle hlavy třetí jsou příslušníci jedné ze smluvních stran před soudy druhé strany jako žalobci nebo intervenienti postaveni na roveň příslušníkům vlastního státu, jsou tedy osvobozeni od jistoty žalobní i od zálohy k zajištění soudních útrat. Z toho vyplývá pak ustanovení, že útraty sporu, přisouzené proti příslušníku smluvního státu, jsou vykonatelny na území smluvního státu bez předchozího slyšení stran. Stačí potvrzení příslušného soudu procesního, že rozhodnutí nabylo právní moci. Stejně postaveni jsou na roveň příslušníkům vlastního státu příslušníci státu smluvního pro dosažení práva chudých pro spor dle hlavy 4.

Hlava 5. poskytuje příslušníkům obou smluvních stran volnost pořizování na případ smrti o jmění, které mají na území druhé smluvní strany a staví je na roveň příslušníkům vlastního státu co do způsobilosti nabývati majetkových práv dědictvím na území druhého smluvního státu. Tím nemají býti ale dotčeny předpisy platné ve smluvních státech o nabývání a držbě majetku nemovitého a zejména o pozemkové reformě. Stanoví se dále vzájemná povinnost k vydání movitých pozůstalostí pozůstalostnímu úřadu druhého státu, když byl před tím soud nebo úřad smluvní strany učinil všechna opatření pro zřízení úmrtního zápisu, k vyšetření, zabezpečení a účelné správě jmění pozůstalostního, k ochraně vlastních dědiců a odkazovníků a k ochraně věřitelů. V čl. 22. stanoví se povinnost vyrozumění konsulárního úřadu o úmrtí jeho příslušníka.

Do uzavření finanční dohody, kterou by se při pozůstalostech zamezilo dvojí zdanění, vyhrazeno jest smluvním stranám vybrání poplatků a veřejných dávek. Projednání nemovité pozůstalosti a rozhodnutí o všech rozepřích s ní souvisících přísluší dle smlouvy výlučně soudu nebo správnímu úřadu státu, na jehož území nemovitá pozůstalost leží.

Dle hlavy 6. přísluší poručenská (opatrovnická) péče o osobu a jmění úřadům státu, jehož jest poručenec příslušníkem u příslušníků druhého smluvního státu omezí se činnost poručenských úřadů na neodkladná opatření, o kterých se úřad druhé strany vyrozumí, leda že by úřad druhé smluvní strany přenesl jednotlivá opatření poručenská na úřady druhé smluvní strany.

Dle hlavy 7. nepotřebují listiny sepsané, vydané neb ověřené soudem, nejvyšším správním úřadem nebo jinými ústředními úřady, jsou-li opatřené úředním razítkem, dalšího ověření před soudy a poručenskými úřady druhého smluvního státu, listiny ověřené notáři potřebují pro ten účel soudního ověření.

Průvodní síla veřejných listin, jakož i obchodních knih řídí se dle zákonů státu, jejich zřízení nebo vedení s tím, že jim nesmí býti přiznána v míře větší, než připouští právo státu, kde se koná proces.

Prohlášení za mrtva přísluší dle hlavy 8. úřadu státu, jehož příslušníkem byl dotčený v době, kdy se stal nezvěstným s platností pro druhý stát.

Hlava 9. stanoví vzájemnou povinnost ministerstev spravedlnosti k dodání na požádání informací o platném právu na území svých států.

Dle hlavy 10. náležejí spory o manželský původ dítěte před úřady smluvní strany, jejíž příslušníkem jest žalovaný.

Ve věcech manželských příslušný jsou dle hl. II. výlučně úřady onoho státu, jehož příslušníky jsou manželé v době podání žaloby nebo žádosti, jsou-li manželé v této době již různého občanství, jest příslušný úřad státu, kam manželé naposled společně příslušeli.

Řízení konkursní upraveno v hlavě 12. ve smyslu jednotnosti, pokud jde o věci movité, nemovitého jmění, které se nalézá v druhém státu nežli tom, kde byl konkurs vyhlášen, účinky konkursu se netýkají. Příslušníci obou smluvních stran v řízení konkursním požívají stejných práv.

Exekuční tituly, uvedené v hlavě 13., jsou vykonatelny i na území druhé smluvní strany. Stanoví se přímý styk mezi soudy v otázce výkonu exekuce, ba straně je zůstaveno, aby žádala o povolení a výkon exekuce přímo u příslušného soudu druhého státu.

Hlava 14. upravuje podrobně podmínky vzájemného vydávání zločinců. Stanoví především vzájemný smluvní závazek k vydávání na požádání osob pro čin trestný podle práva obou smluvních stran, na který se ukládá aspoň 6 měsíční trest na svobodě nebo pro který byla osoba ta odsouzena aspoň k šestiměsíčnímu trestu na svobodě.

Taxativně jsou vyjmenovány trestní činy, pro které nelze vydati. Jsou to jednak trestní činy politické nebo činy trestné dle vojenských trestních zákonů, dle zákonů o tisku, soukromožalobní a proti finanční zákonům, dále trestné činy, které byly spáchány na území strany dožádané nebo jichž stíhání je vyhrazeno výlučně jejímu soudnictví, činy promlčené a dále ty, o nichž již bylo zavedeno trestní řízení.

Dle čl. 54 může býti v nutných případech osoba požadovaná vzata do zajišťovací vazby již před podáním žádosti o vydání, bylo-li o to požádáno soudem nebo jiným příslušným úřadem s odvoláním na zatykač a byl-li udán trestný čin.

Podmínka dodatečně formální žádosti o vydání ovšem musí býti splněna. K odstranění pochybnosti, jež by mohly vzniknouti při výkladu tohoto článku v souvislosti s čl. 46., poukazuje sena to, že dle jasného znění čl. 46., č. 1., dle kterého nepodléhají vydání osoby pro trestné činy, spáchané na území strany dožádané nebo jichž stíhání je výlučně vyhrazeno domácímu soudnictví, nemůže se ustanovení čl. 54. týkati případů čl. 46., č. 1.

Právní pomoc ve věcech trestních upravena jest v hl. 15, zásadně tak, že smluvní strany si poskytnou na požádání navzájem právní pomoc v bezprostředním suku příslušných soudů (doručení, výslechy, soudní ohledání atd.), že kde není povinnosti k vydání, lze pomoc tu odepříti a stanoví se povinnost k vydání věcí doličných. Povinnost k vzájemnému sdělování odsuzujících rozsudků a výtahů z trestních rejstříků upravuje hl. 16. Náklady právní pomoci ve věcech trestních nese každá strana na svém území.

V dodatkovém protokolu stanoví se vzájemná povinnost ku sdělení, přehledu rozděleni soudů dle obvodů sborových soudů I. instance, dále přehledu úřadů trestního rej střiku a seznamu pohraničních míst a úřadů, jež přicházejí v úvahu pro předávání a přejímaní zločinců.

Výbor ústavně-právní doporučuje poslanecké sněmovně, aby vládní návrh usnesení, dle kterého Národní shromáždění re publiky Československé souhlasí se smlouvou mezi Československou republikou a královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců o úpravě vzájemných právních styků, sjednanou v Bělehradě 17. března 1923 a s dodatkovým protokolem k této smlouvě, schválila.

V Praze dne 28. listopadu 1923.

II.

O této smlouvě se-již vyjádřil v podrobné zprávě výbor ústavně-právní s návrhem, aby Národní shromáždění dalo k smlouvě té souhlas. Smlouva odpovídá plně skutečným potřebám života a poměrům, jak se byly vyvinuly mezi oběma státy, zapadá při tom plně do rámce politických poměrů mezi nimi, připojuje se proto zahraniční výbor k stanovisku výboru ústavně-právního a navrhuje:

"Národní shromáždění republiky Československé souhlasí se smlouvou mezi Československou republikou a královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců o úpravě vzájemných právních styků, sjednanou v Bělehradě 17. března 1923, a s dodatkovým protokolem k této smlouvě."

V Praze dne 12. prosince 1923.