Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

4309.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne.............,

kterým se mění některá zákonná ustanovení o trestání válečné lichvy.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Čl. I.

Zákon ze dne 17. října 1919, č. 568 Sb. z. a n. o trestání válečné lichvy mění a doplňuje se takto:

1. § 16 bude zníti:

(1) Užití mimořádného práva zmírňovacího a přeměňovacího je vyloučena při odsouzení za zločin podle tohoto zákona spáchaný osobou starší osmnácti let, leč by čin byl zločinem jedině proto, že vinník byl již potrestám pro přečin předražování.

(2) Soud užívaje mimořádného práva zmírňovacího nebo přeměňovacího nesmí uložiti za přečin jako trest hlavní nižší trest než vězení čtrnácti dnů; při odsouzení za zločin nesmí snížiti hlavní trest pod nejnižší zákonnou sazbu trestu na svobodě určeného v tamto zákoně rva přečin téhož druhu.

(3) U osob starších osmnácti let je podmíněné odsouzení vyloučeno, jde-li o zločin podle tohoto zákona vůbec, jde-li o přečin nebo přestupek, vyžaduje-li veřejný zájem výkonu trestu.

(4) Osoby odsouzené k vedlejšímu trestu peněžitému jsou však povinny, i když odsouzení ta jest podmíněné, zaplatiti trest na penězích, jakmile rozsudek nabyl moci práva. Přes to nastanou i ohledně tohoto trestu (ostatní) účinky zákona o podmíněném odsouzení (§ 1 odst. 2. a § 9 odst. 2. až 4. zákona ze dne 17. října 1919, č. 562 Sb. z. a n.). Není-li takový vedlejší peněžitý trest dobytný, odkládá se podmíněně výkon náhradního trestu na svobodě.

(5) Když se vyměřují tresty peněžité, jež sluší ukládati podle tohoto zákona, budiž přihlíženo zejména k nezákonnému zisku, jehož bylo nebo mělo býti dosaženo trestným činem. Není-li obžalovaný s to, aniž by ohrozil výživu svou nebo své rodiny, zaplatiti peněžitého trestu, upustí soud i tehdy od jeho uložení, když zákonná sazba takový trest ustanovuje.

(6) Doba náhradního trestu za nedobytný trest peněžitý stanovena budiž podle zavinění. Náhradní trest budiž vyměřen stejným druhem trestu jako trest hlavní a nepřesahují nejvyšší hranice sazby, jíž bylo užito při výměře trestu na svobodě uloženého vedle toho, a nesmí býti delší jednoho roku.

(7) Pokuty a peněžité tresty uložené padle tohoto zákona připadají státu.

2. Za § 19 zařaďuje se tento paragraf:

§ 19 a.

(1) Je-li obviněn toliko zřízenec, zmocněnec, zástupce nebo jiný orgán podniku, budiž obeslán majetník podniku k jednání v první stolici; je oprávněn přednésti skutkové okolnosti, jež mohou míti význam pro posouzení věci a činiti návrhy. Výrok podle § 19 buď vysloven nálezem a nález odůvodněn.

(2) Majetník podniku může proti nálezu podati odvolání. V řízení pro činy trestné soudem, může se veřejný žalobce odvolati, nebyl-li výrok učiněn. Ohlášení a provedení odvolání a další řízení řídí se podle ustanovení trestního řádu o odvolání z výroku o trestu.

3. Za § 24 zařaďují se tyto další paragrafy

§ 24 a.

(1) O řízení při ukládání ručení za pokutu nebo za trest peněžitý užíti je obdobně ustanovení § 19 a.

(2) Pokuty a tresty na penězích buďtež na majetníku podniku dobývány podle ustanovení platných o trestech peněžitých.

§ 24 b.

(1) Souditi zločiny a přečiny podle tohoto zákona přísluší sborovým soudům I. stolice (soudům diví ním), přestupky soudům okresním (brigádním).

(2) Trestati přestupky § 6 přísluší politickému (policejnímu) úřadu (administrativní policejní vrchnosti) I. stolice.

§ 24 c.

O tam, jsou-li cena nebo nájemné zřejmě přemrštěny, rozhoduje soud podle volného uvážení všech okolností. Při posuzování této otázky budiž přihlíženo ke všem majetkovým prospěchům, jichž pachatel vedle ceny nebo nájemného požadoval, sobě neb jinému dal poskytnouti nebo slíbiti. Jde-li o přečin nebo zločin, jsou berní správy a berní úřady povinny veřejnému žalobci a soudům k žádosti jejich oznamovati vše, co vědí a přírůstku majetku obviněného od začátku války.

4. Přestupky §§ 7-9 trestají se vězením místo tuhým vězením.

Čl. II.

Zrušují se: zákon ze dne 17. října 1919, č. 567 Sb. z. a n. o lidových soudech pro trestání válečné lichvy (soudech lichevních) a zákon ze dne 18. března 1921, č. 129 Sb. z. a n. o trestních pracovních oddílech, částečném vyloučení podmíněného odsouzení a obmezeném odkladu a přerušení trestu při trestných činech pro válečnou lichvu a podloudný vývoz.

Čl. III.

§ 1.

(1) Rozsudky vynesené přejí účinností tohoto zákona pro trestné činy, při nichž je možno podle tohoto zákona užití mimořádného práva zmírňovacího nebo přeměňovacího nebo podmíněného odkladu trestu, kdežto dosud tak bylo vyloučena, buďtež přezkoumány soudem rozhodnuvším v prvé stolici, a to byl-li trest na svobodě v den, kdy tento zákon nabude účinnosti, již nastoupen, z povinností úřední, jinak na přihlášku osoby odsouzené. Až do pravoplatného rozhodnutí budiž výkon trestu přerušen neb odložen.

(2) Soud rozhodne vyslechna veřejného žalobce v neveřejném sedění usnesením. Proti usnesení lze si do osmi dnů stěžovati k nadřízenému sborovému soudu, jehož rozhodnutí je konečné.

(3) Je-li proti rozsudku uvedenému v odst. (1) podán opravný prostředek, rozhodne vyšší stolice podle ustanovení odst. (1) i tam; kde nejde o opravný prostředek proti výroku o trestu. Do jejího rozhodnutí nelze si stěžovati.

§ 2.

Z přezkoumání podle § 1 jsou vyloučeny výroky:

1. o trestech, jež bezpodmíněně nebo podmíněně byly již prominuty nebo zmírněny,

2. o trestech na svobodě, které byly již vytrpěny,

3. o trestech peněžitých, pokud byly již zaplaceny,

4. o propadnutí.

§ 3.

(1) Řízení o správních přestupcích podle § 6 zákona č. 568/1919 Sb. z. a n., v němž lichevní soudy do dne účinnosti tohoto zákona vydaly trestní příkazy nebo vynesly trestní nálezy, bude ukončeno před těmito soudy podle dosavadních předpisů. O odvolání z nálezu rozhodne řádný soud.

(2) V ostatních případech, kde řízení bylo před lichevními soudy zahájeno, postoupí lichevní soudy spisy politickým (policejním) úřadům (administrativním policejním vrchnostem) I. stolice k dalšímu řízení; úřady tyto mohou použíti výsledků řízení před soudy lichevními.

Čl. IV.

Tento zákon nabude účinnosti dnem vyhlášení a provedou jej ministři spravedlnosti, vnitra a národní obrany.

Odůvodnění.

Zvýšená výroba, dovoz z ciziny, volná soutěž jakož i veřejností a úřady podporovaná akce zlevňovací byly a jsou nejúčinnějším prostředkem ochrany zájmů spotřebitelů. Vyskytly se proto ve veřejnosti a zvláště v kruzích výrobců a obchodníků hlasy, že by byla možno nyní zákon o trestání válečné lichvy již zrušiti. Poukazováno bylo zejména na to, že dnešní ceny netvoří se již s využíváním mimořádných poměrů vyvolaných válkou, nýbrž volnou soutěží podpořenou dostatečnými zásobami všeho zboží a předmětů potřeby vůbec.

Tyto všeobecné důvody uváděné proti lichevnímu zákonodárství jsou však jen do jisté míry správné. Je pravda, že dnes nelze mluviti o lichvě jako hromadném zjevu. Svědčí o tom zvláště silný pokles oznámení pro trestné činy proti zákonu o trestáni válečné lichvy. Roku 1921 podáno bylo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku pro zločiny a přečiny proti lichevnímu zákonu 7484 trestních oznámení, roku 1922 - 2489 a v první polovici roku 1923 - 772. Obžalob pro zločiny a přečiny podáno bylo v roce 1921 - 3536, v roce 1922 - 1273, v první polovici roku 1923 - 284. Pro přestupky soudně trestné podáno bylo v roce 1921 - 23.392 trestních oznámení, v roce 1922 - 14.117 a v první polovici raku 1923 - 6993.

Tento pokles trestních oznámení je sám o sobě nejlepším důkazem toho, jak zlepšila se zásobovací situace obyvatelstva a jak tvoření cen přichází opět do správných kolejí. Toliko tam, kde pro nedostatek zboží nelze uplatniti zákon volné soutěže, lichva ještě dosud hromadně se vyskytuje - tak zvláště lichva bytová.

Pokles trestních oznámení je však zajímavým i po jiné stránce. U zločinů a přečinů je daleko větší nežli u přestupků. Tento zjev lze vysvětliti tím, že drobní lidé nezbavili se dosud hamižnosti a touhy po nepřiměřeném zisku, zakořenivší se v dobách válečných, a že namnoze nejsou si ani vědomi trestnosti svého počínání; považujíce každý výdělek za dovolený.

Konečně nelze též zapomenouti, že z rozmanitých příčin může nastati přechodné zhoršení dnešních zásobovacích poměrů a že by bylo pochybené sdělávati pak na kvap zákon nový.

Pro zachování lichevního zákona mluví tedy tyto okolnosti: za první není tvoření cen u některých předmětů potřeby (zvláště bytů) dosud normální, za druhé nevymanili se ještě mnozí jedinci z válečné a poválečné lichevní psychosy, za třetí třeba zákon zachovati pro případné zhoršení poměrů zásobovacích. Veškery tyto okolnosti třeba i nyní ještě považovati za mimořádné poměry vyvolané válkou.

Nelze-li tedy dnes pomýšleti ještě na úplné zrušení zákona a trestáni válečné lichvy, nutno uvažovati o tom, zda lichevní zákonodárství nemá býti revidováno a do jaké míry.

V první radě ovšem naskytá se otázka, nemá-li býti nově vymezen okruh trestné činnosti, jinými slovy nemají-li býti revidovány skutkové podstaty jednotlivých trestných činů zákona o trestání válečné lichvy.

Po důkladném uvážení nelze se rozhodnouti pro takovou revisi. I kdyby snad požadavky takové revise byly více méně oprávněny, třeba na druhé straně uvážiti, že po čtyřletém trvání lichevních zákonů výklad skutkových podstat a náležitosti trestného činu v judikatuře se ustálil. To však je na poli hospodářských deliktů, u nichž správné vymezení trestné činnosti a zachycení trestného počínání v trestním řízení působí zvláště obtíže, zisk, který bývá mnohdy podceňován.

Stabilita judikatury má pro výrobu i obchod daleko větší význam nežli uskutečnění nepatrných, třeba i oprávněných změn zákona. Skutkové podstaty trestných činů zákona o trestání válečné lichvy jsou dnes do té míry jasny (zvláště pojem přemrštěné ceny), že cenové kalkulace mohou býti přizpůsobeny judikatuře. Z toho důvodu nepokládá.vláda za vhodné měniti něco v tomto směru na lichevním zákonu.

Naproti tomu potřebují změny jiná ustanovení lichevního zákonodárství. Jsou to organisace lichevního soudnictví, řízení ve věcech lichevních a systém trestů lichevního zákonodárství. Nutnost takových změn potvrdila prakse.

Rozhodování o trestných činech proti zákonu o trestání válečné lichvy svěřeno bylo svého času lidovým soudům lichevním. Účelem uřízení těchto zvláštních soudů mělo býti zajištění účasti všech kruhu obyvatelstva na potírání tohoto válečného a poválečného zlořádu, jakož i využití odborných znalostí výrobců i spotřebitelů pří posuzování přemrštěnosti ceny.

Po čtyřleté zkušenosti s lidovými soudy lichevními možno tvrditi, že tyto soudy nevyhověly úplně svému účelu. Třeba sice uznati, že při posuzování přemrštěnosti ceny nalezli soudcové z povolání často vydatnou oporu ve zkušenostech přísedících z lidu. Než nebylo tomu tak vždy. Mnohdy bylo nutno sestaviti senát z přísedících, kteří neměli co do odborné stránky případu potřebných znalostí. Bylo opět nutno pracovati se znalci a s pomocí úředních kalkulačních schémat.

Velmi závažnou vadou bylo, že mnoho přísedících vyhýbalo se funkci nebo jejíma výkonu. Sestavování lichevních senátů naráželo na velké potíže a v konkrétních případech nemohly býti senáty sestavovány tak, jak toho okolnosti případu vyžadovaly. Přísedící z lidu nevylonávali svého úřadu s chutí a ochotou, nedostavovali se často k zasedání a brzdili tak rychlou práci soudů, dnes stejně přetížených. Soudili mnohdy více podle citu nežli podle zákona, nezřídka i s hledisek svého stavu a svalovali odůvodnění svých někdy zcela nezákonných výroků na bedra soudců z povolání. Vyskytly se i případy, že na jich rozhodování bylo působeno zájmovými skupinami, jimiž do lidového soudu byli vysláni, a že vnášeli do nitra soudu samého politické a třídní rozpory, působící neblaze na nestrannost soudního rozhodování. Všechny tyto závady - třebas byly namnoze zaviněny neobyčejnou přísností materielního práva lichevního, nenaleznuvší ohlasu u přísedících - jsou dostatečným důvodem k tomu, aby lidové soudy lichevní byly zrušeny a rozhodování v těchto věcech vráceno řádným soudům občanským i vojenským. Dosaženo tím bude i urychlení řízení ve věcech lichevních a uplatňování zákona, čímž bude podpořena vydatně i protidrahotní a zlevňovací akce.

Při té příležitosti zároveň má býti vráceno trestání přestupků překročení nejvyšších cen správním úřadům. Není důvodu, aby anomalie, že souzení přestupků správních svěřuje se soudům, byla dále zachována, tím spíše, kdy vládním nařízením z 29. září 1922, č. 287 Sb. z. a n. bylo svěřeno trestání přestupků podle vládního nařízení z 3. září 1920, č. 516 Sb. z. a n. opět úřadům správním. O jejich činnosti možno si učiniti představu z toho, že za I. čtvrtletí vydaly v dechách, na Moravě a ve Slezsku 3365 odsuzujících nálezů, z toho v 248 případech k trestu vězení.

Tohoto přenesení příslušnosti na řádné soudy a správní úřady dosahuje návrh zrušením zákona ze dne 17. října 1919, č. 567 Sb. z. a n. a ustanoveními nového § 24 b) zákona a trestání válečné lichvy. Nutná ustanovení přechodná obsažena jsou v čl. III. § 3 návrhu.

Při řízení soudním podobných ustanovení přechodných nebyla potřebí.

Zrušení celého zákona 567/1919 má však i další následky.

Jednak bylo nutno přenésti některá jeho ustanovení pro jich souvislost se zákonem o trestání válečné lichvy do tohoto zákona (což se děje v novém § 19 a), 24 a) a 24 c), jednak byla zrušena různá výjimečná ustanovení pro řízení ve věcech lichevních, takže řízení to bude dnes se říditi podle obecných ustanovení platných trestních řádů. Návrh upouští též od možnosti stanného práva pro předražování, poněvadž za doby účinnosti dosavadního zákona nebylo této instituce nikdy užito a lze očekávati, že tím méně bude jí užita v budoucnosti. Konečně poskytuje i zákon ze 14. dubna 1920, č. 300 Sb. z. a n. o mimořádných opatřeních možnosti, aby v dobách kritických mohlo býti i při předražování užito mimořádných opatření v tomto zákoně vypočtených.

Při té příležitosti nutno se však zmíniti o tom, že ustanovení § 24 c) uchyluje se poněkud od znění dosavadního § 18 zákona 567/1919 Sb. z. a n. a to potud, že vztahovati se má i na nájemné a veškery prospěchy majetkové, jež pachatel vedle něho požadoval, sobě nebo jinému dal poskytnouti nebo slíbiti. Příčinu k tomuto doplnění dala judikatura nejvyššího soudu (viz sbírky rozhodnutí nejvyššího soudu č. 453, 974), jež považovala braní na př. odstupného z,a trestné pouze správním úřadem podle zákona na ochranu nájemníků a nikoliv za předražování ve smyslu zákona 5681 19 Sb. z. a n. V důsledku navrhované změny budou míti ustanovení § 20 a 28 zákona na ochranu nájemníků ze dne 26. dubna 1923, č. 85 Sb. z. a n. ráz pouze subsidiární, nebude-li čin přísněji trestný podle § 8 zákona o trestání válečné lichvy.

Jinou a ta velmi podstatnou vadou byla neobyčejná přísnost lichevního zákonodárství. Vyloučení mimořádného zmírňovacího a přeměňovacího práva, značné obmezení podmíněného odsouzení a odkladu i přerušení trestu, jakož i zavedení trestních pracovních oddílů byly takovými zbraněmi, jež zákonodárce uznal za vhodné k potírání obecné válečné demoralisace. Avšak právě toto zostření, od něhož mnozí sliboval: si zvláštní účinky, nepřineslo prospěchu, naopak škody. Neobyčejná přísnost trestního systému lichevního nenalezla ohlasu v cítění přísedících z lidu. Výsledek byl, že soudcové z lidu ukládali tresty v nejnižší zákonné sazbě, ba vyskytly se i případy, že přes poučení soudce z povolání uložili trest pod nejnižší zákonnou sazbou. Velmi často došlo i k tomu, že přísedící byvše poučeni o nepřípustnosti zmírňovacího a změňovacího práva prohlásili, že považují sice peněžitý trest za přiměřený, nikoli však trest na svobodě a vynesli raději rozsudek osvobozující. Pachatel v takových případech ušel vůbec trestu, a jiní spoléhajíce na takovou mentalitu přísedících z lidu, doufali, že budou taktéž osvobozeni, a páchali trestné činy. Tak došlo se k výsledkům Úplně opačným, než jaké původně byly zamýšleny.

Došlo-li však přes to k rozsudkům podle zákona správným, padávány byly hromadně žádosti za prominutí nebo zmírnění trestu, jimž těžko bylo odepříti odůvodnění, zejména při drobné lichvě. Tyto žádosti vedly opět k nebývalému zatížen všech soudních instancí šetřeními o jejich odůvodnosti. A tak v četných případech přísnost zákona musila býti mírněna cestou milosti.

Že tvrzení tato jsou správná, o tom svědčí zvláště poměr osvobozujících k odsuzujícím rozsudkům ve věcech lichevních přestupků. V roce 1921 bylo osvobozujících rozsudků 10.567, odsuzujících 3.056 (v Čechách, na Moravě a ve Slezsku). Připadaly tudíž na jeden odsuzující rozsudek tři rozsudky osvobozující. V roce 1922 bylo osvobozujících rozsudků 7289, odsuzujících 814. Připadalo tudíž na jeden odsuzující rozsudek již devět osvobozujících.

V první polovici roku 1923 poměr ten se ještě zhoršil. Bylo vyneseno 3399 rozsudků osvobozujících a pouze 308 odsuzujících. Připadá tedy na jeden odsuzující rozsudek již 11 rozsudků osvobozujících. Uvážíme-li i značný počet zastaveni trestního řízení, učiníme si představu o tom, jaká ohromná práce soudů i úřadů pro potírání lichvy byla mařena přehnanou přísností lichevních zákonů.

Také trestné pracovní oddíly, od nichž veřejnost si tolik slibovala, zklamaly. Celkem bylo odsouzeno do trestních pracovních oddílů asi 20 osob. Mezi nimi jedna žena, povoláním pradlena, již byl tento trest presidentem republiky prominut. Ostatní byli muži a podle povolání tři malorolníci, ostatní vesměs dělnici a nádeníci.

Trestní pracovní oddíly selhaly konečně i proto, že nebyla možno v době nezaměstnanosti nalézti pro ně placené práce, jak zákonem č. 129/1921 bylo předepsáno. Tak nabídnut byl trestní pracovní oddíl obci pražské k čištění ulic. Obec pražská byla sice ochotna trestní pracovní oddíl zaměstnati, avšak bezplatně. Poněvadž padle zákona to nebylo možno, byl trestní pracovní oddíl v Praze zaměstnán pracemi v budovách ministerstva spravedlnosti. Stejně tak bylo tomu i v Brně, kde trestní pracovní oddíl byl zaměstnán čištěním chodníků u justičního paláce. Zřejmo tedy, že toto nové trestní opatření minulo se úplně svým účinkem.

Nápravy hledí tu docíliti návrh několikerým způsobem.

V první řadě zrušením zákona č. 129/1921. Poněvadž zákon o podloudném vývozu předmětů potřeby do ciziny byl již zákonem z 26. dubna 1923, č. 98 Sb. z. a n. zrušen, stal se zákon č. 129/1921 z velké části již dříve nepraktickým.

V druhé řadě poskytnutím možnosti, osobám nemajetným neukládati vedle trestu na svobodě trestů peněžitých připuštěním mimořádného zmírňovacího a přeměňovacího práva. Toto právo připouští návrh u přečinů,a přestupků, u zločinů však jen tehdy, jestliže povaha trestného činu jest rozdílna od povahy přečinu jedině tím, že pachatel byl již pro přečin potrestán. Právě tyto případy působily v praksi největší obtíže, ježto v některých šlo o činy nepatrné závažnosti, na něž trest těžkého žaláře od jednoho do pěti let byl trestem nepřiměřeným. Zmírňovacímu právu při přečinech a při zločinech byla stanovena určitá spodní mez, která vylučuje, že by takové zmírnění mohlo býti v rozporu s veřejným zájmem. konečně použití práva zmírňovacího a přeměňovacího samo o sobě není obligatorní, nýbrž fakultativní a je vázáno na další podmínky, jež trestní zákony pro jeho užití stonaví. Bude na soudech, aby tohoto práva užívaly jen tam, kde je odůvodněno a nikoliv šablonovitě.

Za třetí připouští návrh opětovně podmíněné odsouzení pro trestné činy proti zákonu o trestáni válečné lichvy. Postupem času pochopily soudy podstatu podmíněného odsouzení a nepovažují je za pravidlo, nýbrž za výjimku, která musí býti plně odůvodněna nadějí na polepšení pachatele. U osob mladších osmnácti let připouští návrh podmíněné odsouzení za ostatních zákonných podmínek neobmezeně. U osob starších 18 let vylučuje je u zločinů vůbec, u přečinů a přestupků pouze tehdy, žádá-li veřejný zájem výkonu trestu. V tomto ustanovení opírá se znění 16 odst. 3. návrhu na § 35 zákona na ochranu republiky. Jinak jest podmíněné odsouzení jen potud obmezeno, že osoby majetné musí vedlejší peněžité tresty zaplatiti, když se však ve zkušební době osvědčí, ani tyto tresty se jim do výkazu o trestech nezapíši. Obmezení to jest nutné, aby osoby takové nepodržely zisků z válečné lichvy.

Konečně zavádí návrh v čl. I. č. 4 na přestupky §§ 7-9 zákona o trestání válečné lichvy na místě tuhého vězeni trest vězení, jenž při nepatrnosti činu a za ostatních zákonných podmínek může býti přeměněn i v trest peněžitý. Třeba uvážiti, že peněžité tresty dnes jsou daleko citelnější nežli v době vydání zákona a trestání válečné lichvy. Poněvadž pak na ostatní přestupky již je trest pouhého vězení zákonem stanoven, byly trestní sankce § 7 a 9 též přizpůsobeny.

Zbývá ještě zmíniti se o čl. III. § 1 a 2, jimiž v podstatě zavádí se zpětné působení zákona na rozsudky vynesené před jeho účinností. Ustanovení to je plně odůvodněna tím, že stav, který vede k novelisaci lichevního zákona, trvá již delší dobu a že by bylo nespravedlivo vylučovati z dobrodiní tohoto zákona vinníky, kteří jich účastni nebyli pouze proto, že k novelisaci nedošlo dříve. Samozřejmě nemůže zpětná působnost jíti tak daleko, aby zahrnula i tresty již vykonané nebo tresty, jež byly již prominuty nebo zmírněny. Byl-li trest peněžitý zaplacen pouze částečně, nevztahuje se zpětná působnost zákona na tuto již zaplacenou částku.

Návrh svěřuje přezkoumání rozsudku soudu I. stolice - pokud ovšem z důvodů procesní hospodárnosti se nedoporučuje, aby přezkoumání provedl soud rozhodující o opravném prostředku - a ta zpravidla toliko k žádosti odsouzeného. Přezkoumání z povinností úřadu ukládá se soudu pouze tehdy, byl-li již trest v den účinnosti zákona nastoupeni. Ukládati povinnost takovou ve větším rozsahu nebo dokonce nařizovati nové veřejné líčeni znamenalo by pro soudy nové značné zatížení za dnešního stavu velmi nevítané. Aby však žádný odsouzený nepozbyl výhod těchto ustanovení pro jich neznalost, bule soudům a státním zastupitelstvům administrativně uloženo, aby vyzývajíce odsouzeného k nastoupení trestu poučily ho vždy o tomto právu žádati dodatečné přezkoumání rozsudku. Tím se zabrání též tomu, aby v den účinnosti zákona nenahromadilo se mnoha takových případů, jež by soudy nemohly zmoci.

Zákon má nabýti účinnosti dnem vyhlášení. Bylo by nehospodárno, aby soudy v době od vyhlášení do účinnosti zákona vynášely rozsudky podle zákona starého, jež by po nabytí účinnosti zákona musily ihned přezkoumávati co do trestu a co do podmíněného odsouzení.

Po stránce formální doporučuje vláda, aby návrh zákona byl přikázán v poslanecké sněmovně výboru ústavně-právnímu, a po schválení poslaneckou sněmovnou v senátě rovněž výboru ústavně-právnímu k podání zprávy v době co nejkratší.

V Praze dne 16. listopadu 1923.

Předseda vlády:

Ant. Švehla, v. r.

Ministr spravedlnosti:

Dr. Dolanský, v. r.