POSLANECKÁ SNĚMOVNA N. S. R. Č. 1923.
|
I. volební období. |
8. zasedání. |
4267.
Odpovědi:
I. min. spravedlnosti na interp. posl. Mikulíčka, Koutného, Roučka a soudruhů o zastřelení 14letého hocha Josefa Piatkovského v Heřmanicích ve Slezsku (tisk 4239),
II. vlády na interp. posl. Kučery, Blažka, Toužila a soudruhů o důchodech válečných poškozenců (tisk 4240).
I./4267.
Odpověď
ministra spravedlnosti
na interpelaci poslanců Mikulííčka, Koutného, Roučka a soudruhů
o zastřelení 14letého hocha Josefa Piatkovskeho v Heřmanicích ve Slezsku (tisk 4239).
Páni interpelanti byli mylně zpraveni, ze se nekonalo vyšetřování, neboť hospodářsky správce Jan Jambor a tehdy v pokoji, z něhož střelná rána prý vyšla, také přítomny Metoděj Pospíšil, nynější zeť Jamborův, byli ještě téhož dne, kdy Josef Piatkovský byl zastřelen, zatčeni a dodáni k okresnímu soudu ve Slezské Ostravě a zůstali tam po cely měsíc ve vyšetřovací vazbě.
Proti Pospíšilovi bylo sice vyšetřování pro nedostatek důkazů zastaveno, za to byla na Jambora, ač všechnu vinu popíral, podána státním zastupitelstvím v Moravské Ostravě obžaloba pro zločin zabití a přestupek zbrojního patentu.
Obžaloba ta opírala se o to, ze podle výsledku vyšetřováni padla rána, kterou byl Piatkovský zastřelen, z otevřeného okna bytu Jamborova, ze jeden svědek viděl, že se z tohoto okna, když rána padla, zakouřilo, je u Jambora nenalezena sice zbraň, ale šest ostrých patron z revolveru a jedna prázdná patrona. Dále poukázala žaloba na to, ze otec zabitého hocha udal co svědek, ze žena Jamborova mu nabízela den před pohřbem hochovým 6000 Kč a prosila ho, aby jim to odpustil, že otec na to namítl, co že má z peněz, kdy synek je zastřelen a ze dnes to Jambor udělá jemu a zítra druhému, načež prý Jamborová udala, ze to Jambor už nikdy neudělá, ze je již poučen. Dále uvedla žaloba, ze krátce před tím, než hoch byl zastřelen u plane hrušky proti obydlí Jamborově, s níž shodil si nějaké hrušky, sbíral bratr zastřeleného se svým soudruhem u téhož stromu hrušky a tu že jim malá dcerka Jamborova hrozila, že zavolá otce a ten ho ihned zastřelí.
O této obžalobě konalo se hlavní přelíčení dne 10. října 1921 přeď-porotou v Novém Jičíně. Jambor trval na svém popírání a žena jeho popřela jako svědkyně, že by byla nabízela otci zastřeleného hocha peníze, průvodní svědci však potvrdili, co o nich žaloba uvedla.
Porotcům byla pak položena otázka nejen na zločin zabití a přestupek zbrojního patentu, ale i na přečin proti bezpečnosti života, porotci však zodpověděli všechny tyto otázky záporně a to všemi dvanácti hlasy, takže musel býti Jambor od obžaloby osvobozen.
Nejsem při tomto stavu věcí přirozeně s to proti nějakému orgánu justiční služby, tak jak páni interpelanti žádají, zakročiti a mohl jsem na základě interpelace uvažovati jen o tom, zda by se nedala nějakým způsobem napraviti velice politováníhodná skutečnost, že nebyl zjištěn a potrestán ten, kdo zmařil bez příčiny nebo z malicherné příčiny život mladého člověka.
Dal jsem si proto předložiti spisy a to nejen v trestní věci samé, ale i spisy civilní rozepře o náhradu 2500 Kč, kterou otec zastřeleného proti správci Jamborovi provedl.
Zjistil jsem z těchto spisů, že z průtahů uvedených v interpelaci nepřichází v trestních spisech tvrzení, že Jamborová poslala k otci zastřeleného chlapce své dětí s prosbou, aby k nim přišel stran náhrady a že dcera Jamborova na výčitky jednoho ze zaměstnanců ve dvoře odpověděla, že Jambor hocha zastřelil nerad a že dá náhradu. Poněvadž však i v civilním procesu obsaženy jsou některé okolnosti, jež v trestním řízení nepřišly na přetřes, dal jsem státnímu zastupitelství, přes to, že tři soudní instance, jež obíraly se v civilním procesu otázkou viny Jamborovy, prohlásily i tyto okolnosti za nedostatečný důkaz, že byl to právě Jambor, který po chlapci střelil, poukaz, aby navrhl u soudu obnovení trestního řízení proti Janu Jamborovi. O tomto návrhu bude rozhodovati trestní soud. Na jeho rozhodnuti mi vlivu nepřísluší a nejsem proto s to ve věci ni více opatřiti.
V Praze dne 2. listopadu 1923.
Ministr spravedlností:
Dr. Dolanský, v. r.
II./4267.
Odpověď
vlády
na interpelaci poslanců Kučery, Blažka, Toužila a soudruhů
o důchodech válečných poškozenců (tisk 4240).
C provádění péče o válečné poškozence, jak uložena byla vládě zákonem ze dne 8. dubna 1919, č. 199 Sb. z. a n., zřízeny byly na základě nařízení vlády republiky Československé ze dne 17. října 1919, č. 561 Sb. z. a n., zemské úřady pro péči o válečné poškozence v Praze-Karlínu, v Brně a Bratislavě.
Prvé dva úřady započaly svou činnost již v roce 1919, zemský úřad v Bratislavě od 1. ledna 1920.
Podmínkou pro provádění péče byl soupis válečných poškozenců a u invalidů prohlídky sociálně-lékařské, nařízené vládním nařízením ze dne 23. dubna 1919, č. 224 Sb. z. a n., jimiž měj býti stanoven stupeň snížení výdělečné způsobilosti. Přípravné práce ty, jakož i doplňování podaných přihlášek vyžadovaly značné doby a námahy, takže s prováděním zákona ze dne 2. únoru 1920, č. 142 Sb. z. a n. nemohlo býti včas započato, třebaže ve státním rozpočtu na rok 1920 a 1921 bylo na provedení zákona dostatečně úvěrem pamatováno. Na závadu bylo také, že přihlašovací lhůta prodloužena byla do 31. prosince 1921 a že ještě v roce 1922 docházely četné přihlášky, jež musely býti přezkoušeny. Okolnost ta, jakož i nedostatečné doklady přihlášek zavinily, že v některých případech dosud nemají váleční poškozenci vyměřeny důchody ani podle tohoto zákona. To stalo se hlavně u zemského úřadu v Praze, kde obvod působnosti jest největší.
U zemského úřadu v Karlíně byly řádnému provádění agendy požitkové na závadu i nedostatečné místnosti, jež ztěžovaly přehled a hlavně nedovolovaly rozmnožiti počet sil dle potřeby.
Teprve když vybudováním pavilonů v Karlíně pro zemský úřad byla v mezích možnosti zjednána náprava a tím také bylo umožněno rozmnožiti počet zaměstnanců tohoto úřadu, bylo možno, aby i tento úřad s větším zdarem pracoval.
V době, kdy ministerskou radou bylo ve všech státních úřadech zakázána rozmnožování potu zaměstnanců, vymohlo ministerstvo sociální péče koncem května 1932 pro zemský úřad v Praze 36 a v Brně 50 nových sil. Počet ten byl dále rozmnožen v březnu 1923, kdy bylo zvláště pro zemský úřad v Praze dovoleno přijati dalších 100 nových sil, takže počet zaměstnanců byl ke dni 30. června 1923 v zemském úřadě pražském 547, brněnském 243 a bratislavském 252. Další rozmnožení počtu zaměstnancova zemských úřadů jest z rozpočtových důvodů naprosto nemožným. Nejkritičtější doba zemských úřadů po stránce personální byla v roce 1921 a v první polovici roku 1922, kdy skutečně jmenované úřady trpěly nedostatkem personálu a nemohly zpracovati ani došlou poštu; naproti tomu při dnešním stavu personálu nejen že běžnou poštu pravidelně vyřídí, nýbrž i zpracovávají (zvláště v Praze) zbylé spisy z let minulých.
Přibráním nových sil a účelným jich zařaděním, jakož i prodloužením pracovní doby až na 71/2 hodin denně, zlepšil se stav požitkové agendy tak, že ke dni 30. června 1923 měl zemský úřad v Brně vyřízeny veškeré přihlášky podle starého zákona, zemský úřad v Praze má z úhrnného počtu 397.852 přihlášek nevyřízených pouze 12.177, zemský úřad v Bratislavě ze 127.663 má nevyřízených 2.414. Nyní již počet ten jistě se podstatně zmenšil.
S prováděním novely dle zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., počato bylo u zemského úřadu v Karlíně koncem června, v Brně 12. června, v Bratislavě koncem dubna 1923 a pokračuje se v něm dle postupu prohlídek podle vládního nařízení ze dne 8. června 1922, č. 181 Sb. z. a n.
Z uvedeného vidno, že vláda, jmenovitě ministerstvo sociální péče vykonaly vše, co bylo v jejich moci, aby válečným poškozencům dostalo se toho, nač mají zákonitý nárok.
V Praze dne 31. října 1923.
Předseda vlády:
Švehla, v. r.